Asunto C‑292/21 Administración General del Estado , Confederación Nacional de Autoescuelas (CNAE) , UTE CNAE-ITT-FORMASTER-ECT contra Asociación Unión para la Defensa de los Intereses Comunes de las Autoescuelas (Audica) , Ministerio Fiscal (Petición de decisión prejudicial planteada por el Tribunal Supremo)

Stanovisko generálního advokáta N. Emiliou – věc C‑292/21 CNAE a další

Stanovisko generálního advokáta Nicholase Emiliou přednesené dne 15. září 2022 Původní jazyk: angličtina. Věc C‑292/21 Administración General del Estado, Confederación Nacional de Autoescuelas (CNAE), UTE CNAE-ITT-FORMASTER-ECT proti Asociación Unión para la Defensa de los Intereses Comunes de las Autoescuelas (AUDICA), Ministerio Fiscal [žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko)]

Administración General del Estado, Confederación Nacional de Autoescuelas (CNAE), UTE CNAE-ITT-FORMASTER-ECT proti Asociación Unión para la Defensa de los Intereses Comunes de las Autoescuelas (AUDICA), Ministerio Fiscal

V rámci projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce si Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko) klade otázku, zda je vnitrostátní opatření, podle něhož musí být smlouvy na pořádání kurzů zaměřených na vzdělávání a výcvik v oblasti bezpečnosti silničního provozu, jejichž cílem je umožnit řidičům opětovně získat body na řidičský průkaz, zadávány jako koncese na veřejnou službu, v souladu s unijním právem. V každé z pěti zeměpisných oblastí vymezených pro tento účel na celém území státu (s výjimkou dvou regionů, a sice Katalánska a Baskicka, které podléhají odlišnému režimu) je k dispozici pouze jedna koncese na veřejnou službu. Úspěšný držitel koncese pro jednotlivou oblast je jediným subjektem oprávněným pořádat tyto kurzy v této oblasti.

Podstatou sporu předloženého uvedenému soudu je otázka, zda je takové opatření v rozporu s ustanoveními směrnice o službách Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu ( Úř. věst. 2006, L 376, s. 36 ). , která stanoví obecná ustanovení k usnadnění výkonu základních svobod, jež jsou chráněny článkem 49 SFEU (svoboda usazování) a článkem 56 SFEU (volný pohyb služeb) Viz čl. 1 odst. 1 a body 5 až 7 odůvodnění směrnice o službách. . Pro zodpovězení této otázky je třeba nejprve určit, zda se uvedená směrnice použije na projednávanou věc.

Stručně řečeno, z níže uvedených důvodů navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na tuto předběžnou otázku kladně. Obávám se však, že vnitrostátní opatření dotčené ve věci v původním řízení omezuje volný pohyb služeb způsobem, který plně nerespektuje požadavky uvedené směrnice.

V bodě 17 odůvodnění směrnice o službách se v podstatě uvádí, že služby obecného hospodářského zájmu (dále jen SOHZ ) spadají do oblasti působnosti této směrnice, ledaže se jedná o služby v oblasti dopravy.

V bodě 40 odůvodnění směrnice o službách je vysvětleno, že pojetí naléhavých důvodů obecného zájmu , na které odkazuje mimo jiné čl. 15 odst. 3 uvedené směrnice, bylo rozvinuto Soudním dvorem v jeho judikatuře týkající se [článků 49 a 56 SFEU] a může se vyvíjet i dále . Uvedený pojem zahrnuje řadu důvodů, včetně bezpečnosti silničního provozu.

Článek 2 směrnice o službách, nadepsaný Oblast působnosti , v odstavci 1 stanoví, že se tato směrnice vztahuje na služby poskytované poskytovateli usazenými v některém členském státě až na určité výjimky stanovené v čl. 2 odst. 2 této směrnice. Směrnice se podle svého čl. 2 odst. 2 písm. d) nevztahuje na služby v oblasti dopravy […] spadající do oblasti působnosti [hlavy VI SFEU] .

Článek 15 směrnice o službách, nadepsaný Požadavky podléhající hodnocení , stanoví následující: 1. Členské státy posoudí, zda jsou v rámci jejich právního systému uplatňovány některé požadavky uvedené v odstavci 2, a zajistí, aby všechny takové požadavky byly slučitelné s podmínkami stanovenými v odstavci 3. Členské státy přizpůsobí své právní a správní předpisy tak, aby byly slučitelné s těmito podmínkami. 2. Členské státy posoudí, zda jejich právní systém podmiňuje přístup k činnosti poskytování služeb nebo její výkon splněním kteréhokoliv z těchto nediskriminačních požadavků: a) množstevní nebo územní omezení, zejména ve formě omezení stanovených podle počtu obyvatel nebo minimální zeměpisné vzdálenosti mezi poskytovateli; […] d) požadavky jiné než související se záležitostmi upravenými směrnicí [Evropského parlamentu a Rady] 2005/36/ES [ze dne 7. září 2005 o uznávání odborných kvalifikací ( Úř. věst. 2005, L 255, s. 22 )] nebo stanovené jinými nástroji Společenství, které vyhrazují přístup k dotyčné činnosti poskytování služeb určitým poskytovatelům z důvodu zvláštní povahy této činnosti; […] 3. Členské státy prověří, zda požadavky uvedené v odstavci 2 splňují tyto podmínky: a) nepřípustnost diskriminace: požadavky nesmějí být přímo ani nepřímo diskriminační na základě státní příslušnosti nebo v případě společností na základě umístění jejich sídla; b) nezbytnost: požadavky musejí být opodstatněné naléhavým důvodem obecného zájmu; c) přiměřenost: požadavky musejí být vhodné k zajištění dosažení sledovaného cíle, nesmějí překračovat rámec toho, co je pro dosažení daného cíle nezbytné, a není možné je nahradit jinými, méně restriktivními opatřeními, jimiž by bylo dosaženo stejného výsledku. 4. Odstavce 1, 2 a 3 se vztahují na právní předpisy v oblasti služeb obecného hospodářského zájmu, pouze pokud použití těchto odstavců právně či fakticky nebrání plnění zvláštní úlohy těchto služeb. […]

Článek 5 odst. 1 písm. b) směrnice 2014/23/EU definuje koncese na služby jako úplatn[ou] smlouv[u] uzavřen[ou] písemnou formou, kterou jeden nebo více veřejných zadavatelů či zadavatelů svěřuje jednomu nebo více hospodářským subjektům poskytování a řízení […] služeb […], přičemž odpovídající protiplnění spočívá buď výhradně v právu braní užitků vyplývající z poskytování služeb, jež jsou předmětem dané smlouvy, nebo v tomto právu společně s platbou .

Článek 8 směrnice 2014/23, ve znění platném v rozhodné době, stanovil, že se tato směrnice vztahuje na koncese, jejichž hodnota je rovna 5186000 EUR nebo je vyšší .

Směrnice o službách byla do španělského práva provedena zákonem Ley 17/2009, sobre el libre acceso a las actividades de servicios y su ejercicio (zákon 17/2009 o svobodném přístupu k činnosti poskytování služeb a jejím výkonu) ze dne 23. listopadu 2009 BOE č. 283 ze dne 24. listopadu 2009 . . Článek 3 uvedeného zákona stanoví, že službou se rozumí jakákoli samostatná výdělečná činnost poskytovaná zpravidla za úplatu ve smyslu [článku 57 SFEU] . Článek 5 uvedeného zákona stanoví, že přístup k činnosti poskytování služeb může podléhat povolení, jsou-li splněny tři podmínky: podmínka zákazu diskriminace, nezbytnosti a přiměřenosti.

Podle Ley 17/2005, por la que se regula el permiso y la licencia de conducción por puntos y se modifica el texto articulado de la ley sobre tráfico, circulación de vehículos a motor y seguridad vial (zákon 17/2005, kterým se řídí bodové hodnocení řidičských průkazů a řidičských oprávnění a mění zákon o dopravě, provozu motorových vozidel a bezpečnosti silničního provozu) ze dne 19. července 2005 BOE č. 172 ze dne 20. července 2005 . musí být smlouva na pořádání kurzů zaměřených na opětovné získání bodů na řidičský průkaz zadávána prostřednictvím koncese na veřejnou službu, a to v souladu s ustanoveními právních předpisů upravujících zakázky zadávané orgány veřejné správy.

Orden INT/2596/2005, por la que se regulan los cursos de sensibilización y reeducación vial para los titulares de un permiso o licencia de conducción (vyhláška INT/2596/2005, kterou se řídí kurzy zaměřené na vzdělávání a výcvik držitelů řidičských průkazů a řidičských oprávnění v oblasti bezpečnosti silničního provozu) ze dne 28. července 2005 BOE č. 190 ze dne 10. srpna 2005 . provádí zákon 17/2005. Bod 12 této vyhlášky stanoví, že [k]ontrola a inspekce kurzů zaměřených na vzdělávání a výcvik v oblasti bezpečnosti silničního provozu se provádí v souladu s technickými požadavky uvedenými ve smlouvě o správní koncesi .

Dirección General de Tráfico (Úřad pro silniční dopravu, Španělsko) oznámil v roce 2014 zahájení zadávacího řízení Koncese na pořádání kurzů zaměřených na vzdělávání a výcvik v oblasti bezpečnosti silničního provozu pro účely opětovného získání bodů na řidičské průkazy: 5 položek . Tyto kurzy byly určeny pro řidiče, kteří ztratili body na řidičském průkazu v důsledku spáchání dopravních přestupků.

Pro účely tohoto zadávacího řízení bylo území státu (s výjimkou Katalánska a Baskicka) rozděleno na pět oblastí, z nichž každé odpovídala jedna z položek zadávacího řízení. Pro každou položku byla k dispozici pouze jedna smlouva a každá smlouva musela být zadána jako koncese na veřejnou službu. Úspěšný uchazeč u každé jednotlivé položky by se stal jediným subjektem oprávněným pořádat dotčené kurzy v příslušné oblasti.

Zadávací řízení bylo napadeno Asociación Unión para la Defensa de los Intereses Comunes de las Autoescuelas (AUDICA) (Sdružení na ochranu společných zájmů autoškol (dále jen sdružení AUDICA ), Španělsko) před Tribunal Administrativo Central de Recursos Contractuales (Ústřední správní soud pro přezkum veřejných zakázek, Španělsko). Sdružení AUDICA tvrdilo, že skutečnost, že smlouvy musely mít podobu koncese na veřejné služby, je v rozporu volným pohybem služeb.

Účastníky uvedeného řízení byl Abogado del Estado (právní zástupce státu, Španělsko), jednající za Úřad pro silniční dopravu, který vystupoval v postavení žalovaného, jakož i sdružení podniků, které sestávalo z Confederación Nacional de Autoescuelas (CNAE) a dalších tří subjektů (FORMASTER, ECT a ITT), které vystupovaly v tomto řízení v postavení spolužalovaných (dále jen sdružení podniků nebo CNAE a další ). Sdružení podniků v zadávacím řízení uspělo.

Rozhodnutím ze dne 23. ledna 2015 Tribunal Administrativo Central de Recursos Contractuales (Ústřední správní soud pro přezkum veřejných zakázek) zamítl žalobu sdružení AUDICA. Sdružení AUDICA podalo proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek k senátu pro sporná správní řízení Audiencia Nacional (Vrchní soud s celostátní působností, Španělsko).

Rozsudkem ze dne 28. listopadu 2018 Audiencia Nacional (Vrchní soud s celostátní působností) prostřednictvím svého senátu pro sporná správní řízení vyhověl opravnému prostředku sdružení AUDICA a zrušil rozhodnutí Tribunal Administrativo Central de Recursos Contractuales (Ústřední správní soud pro přezkum veřejných zakázek) i zadávací řízení. Konstatoval, že pořádání dotčených kurzů má znaky služby obecného hospodářského zájmu (SOHZ) ve smyslu článku 14 SFEU Článek 14 SFEU v podstatě stanoví, že Evropská unie a členské státy pečují o to, aby zásady a podmínky pro fungování SOHZ umožňovaly naplnění jejich úkolů. . Kromě toho uvedl, že požadavek, aby byly tyto kurzy pořádány v rámci koncese na veřejné služby, je přehnaný a neodůvodněný, neboť existují jiné metody, které by správním orgánům umožnily dosáhnout stanovených cílů, aniž by nepřiměřeně omezovaly hospodářskou soutěž mezi potenciálními poskytovateli služeb.

Právní zástupce státu a sdružení podniků podali proti rozsudku senátu pro sporná správní řízení Audiencia Nacional (Vrchní soud s celostátní působností) kasační opravný prostředek k Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko). Uvedený soud měl pochybnosti o výkladu několika ustanovení unijního práva, a proto se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: Je vnitrostátní právní předpis, podle něhož musí být pořádání kurzů zaměřených na vzdělávání a výcvik v oblasti bezpečnosti silničního provozu za účelem opětovného získání bodů na řidičský průkaz zadáváno prostřednictvím koncese na veřejnou službu, slučitelný se [směrnicí o službách], nebo případně s jinými předpisy či zásadami práva Evropské unie?

V projednávané věci byla písemná vyjádření předložena CNAE a dalšími, sdružením AUDICA, českou, španělskou a nizozemskou vládou a Evropskou komisí. Tito zúčastnění, s výjimkou české vlády, rovněž na jednání konaném dne 1. června 2022 přednesli ústní vyjádření.

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda je s ustanoveními směrnice o službách slučitelné opatření, podle něhož musí být pořádání kurzů zaměřených na vzdělávání a výcvik řidičů, kteří ztratili body na svůj řidičský průkaz v důsledku spáchání dopravních přestupků, v oblasti bezpečnosti silničního provozu zadáváno jako koncese na veřejnou službu, přičemž pouze jeden držitel koncese smí pořádat takové kurzy v některé z pěti předem vymezených zeměpisných oblastí vnitrostátního území (s výjimkou Katalánska a Baskicka).

Jak je uvedeno výše v bodě 2, směrnice o službách stanoví obecná ustanovení k usnadnění výkonu základních svobod, které jsou chráněny článkem 49 a 56 SFEU. Tyto dvě svobody se týkají odlišných aspektů výkonu hospodářské činnosti. Svoboda usazování, jak je vymezena v článku 49 SFEU, se uplatní v případě, že hospodářský subjekt hodlá skutečně vykonávat hospodářskou činnost prostřednictvím stálé provozovny a na dobu neurčitou, zatímco volný pohyb služeb zakotvený v článku 56 SFEU pokrývá veškerá plnění, která nejsou nabízena takovým stálým a trvalým způsobem ze sídla v členském státě, ve kterém jsou poskytována Viz rozsudek ze dne 23. února 2016 , Komise v. Maďarsko ( C‑179/14 , EU:C:2016:108 , body 148 až 150 ). Viz rovněž bod 77 odůvodnění směrnice o službách. . V této souvislosti se kapitola III směrnice o službách (články 9 až 15) vztahuje ke svobodě usazování, zatímco kapitola IV (články 16 až 21) této směrnice se týká volného pohybu služeb.

Již od počátku považuji za zřejmé, že se taková činnost, jako je činnost dotčená ve věci v původním řízení, která je službou ve smyslu čl. 4 bodu 1 směrnice o službách Pojem služba je vymezen v tomto ustanovení jako jakákoli samostatná výdělečná činnost poskytovaná zpravidla za úplatu ve smyslu [článku 57 SFEU] . Článek 57 SFEU dále uvádí, že služby zahrnují zejména činnosti průmyslové nebo obchodní povahy, jakož i řemeslné činnosti a činnosti v oblasti svobodných povolání. Pro více podrobností o tom, jak by měl být tento pojem vykládán v rámci uplatňování směrnice o službách, viz také body 33 a 34 odůvodnění uvedené směrnice. , týká stálé provozovny a má být vykonávána po neurčitou dobu. Slučitelnost sporného vnitrostátního opatření s unijním právem je tudíž třeba posoudit z hlediska pravidel týkajících se svobody usazování (kapitola III směrnice o službách), a nikoliv z hlediska pravidel týkajících se volného pohybu služeb (kapitola IV uvedené směrnice), pokud tedy bude stanoveno, že se uvedená směrnice v projednávané věci použije Poznamenávám, že sám předkládající soud, který odkazuje v první řadě na ustanovení kapitoly III (články 9 až 15) směrnice o službách, má podle všeho za to, že projednávaná věc spadá pod pravidla upravující usazování, a nikoli pod pravidla týkající se služeb (viz obdobně stanovisko generálního advokáta M. Szpunara ve věci Hiebler ( C‑293/14 , EU:C:2015:472 , body 21 a 22 )). .

V tomto ohledu dodávám, že podle ustálené judikatury Soudního dvora musí být každé vnitrostátní opatření v oblasti, která byla na úrovni Unie plně harmonizována, posuzováno nikoli s ohledem na ustanovení primárního práva, nýbrž s ohledem na ustanovení tohoto harmonizačního opatření V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 14. července 2016 , Promoimpresa a další ( C‑458/14 a C‑67/15 , EU:C:2016:558 , bod 59 a citovaná judikatura). . Pokud jde o kapitolu III směrnice o službách, Soudní dvůr již konstatoval, že články 9 až 14 této směrnice provádějí v souvislosti se službami spadajícími do jejich působnosti úplnou harmonizaci Tamtéž, bod 61 a citovaná judikatura. Viz rovněž rozsudek ze dne 11. června 2020 , KOB ( C‑206/19 , EU:C:2020:463 , bod 32 ). . Mám za to, že totéž platí i pro článek 15, který je rovněž součástí uvedené kapitoly V tomto ohledu odkazuji na stanovisko generálního advokáta Y. Bota ve věci Komise v. Maďarsko ( C‑179/14 , EU:C:2015:619 , body 69 až 73 ). Chtěl bych také zdůraznit, jak poznamenal generální advokát M. Szpunar ve svém stanovisku ve spojených věcech Promoimpresa a další ( C‑458/14 a C‑67/15 , EU:C:2016:122 , bod 41 ), že se Soudní dvůr přinejmenším ve dvou rozsudcích omezil na výklad článků 10, 11 a 15 směrnice o službách a nevyjádřil se k ustanovením Smlouvy o FEU (viz rozsudky ze dne 1. října 2015 , Trijber a Harmsen , ( C‑340/14 a C‑341/14 , EU:C:2015:641 ), a ze dne 23. prosince 2015 , Hiebler ( C‑293/14 , EU:C:2015:843 )). . Jestliže tedy bude konstatováno, že se v projednávané věci směrnice o službách použije, bude podle mého názoru dostačující, aby byla slučitelnost vnitrostátního opatření dotčeného ve věci v původním řízení posouzena výhradně s ohledem na ustanovení této směrnice, aniž bude nutné analyzovat problematiku rovněž s ohledem na článek 49 SFEU V každém případě je pro mě jednoznačné, že pokud by bylo opatření považováno za neslučitelné s článkem 15 směrnice o službách, bylo by rovněž neslučitelné s článkem 49 SFEU. Například všechny ospravedlňující důvody stanovené v článku 52 SFEU (pro omezení stanovená mimo jiné pro svobodu usazování chráněnou článkem 49 SFEU) jsou uvedeny jako naléhavé důvody obecného zájmu ve smyslu čl. 15 odst. 3 uvedené směrnice (vykládaného ve světle čl. 4 bodu 8 této směrnice). .

S ohledem na výše uvedené poznamenávám, že předkládající soud má pochybnosti ve dvou směrech , a to, zda se směrnice o službách a zejména její články 9 až 13 použijí na projednávanou věc Podotýkám, že předkládající soud v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce rovněž poukazuje na skutečnost, že pořádání dotčených kurzů může být SOHZ. Touto koncepcí se budu zabývat níže v oddíle B. V této fázi postačí konstatovat, že i kdyby bylo pořádání dotčených kurzů považováno za SOHZ, stále by spadalo do působnosti směrnice o službách (viz v tomto ohledu bod 17 odůvodnění, čl. 1 odst. 2 a 3 a čl. 15 odst. 4 této směrnice). .

Zaprvé žádá Soudní dvůr o objasnění, zda je pořádání dotčených kurzů, ačkoli se jedná o službu , přesto vyloučeno z věcné působnosti uvedené směrnice z důvodu, že spadá do kategorie služeb v oblasti dopravy ve smyslu čl. 2 odst. 2 písm. d) směrnice o službách, takže slučitelnost dotčeného vnitrostátního opatření je třeba posuzovat výlučně s ohledem na článek 49 SFEU (a směrnice o službách, včetně její kapitoly III, se v daném případě nepoužije) V tomto ohledu poznamenávám, že zatímco jsou služby v oblasti dopravy výslovně vyloučeny z věcné působnosti uvedené směrnice, nejsou vyloučeny z působnosti článku 49 SFEU. Soudní dvůr ostatně výslovně uvedl, že se ustanovení Smlouvy o FEU v oblasti svobody usazování použijí přímo na dopravu (viz rozsudek ze dne 22. prosince 2010 , Yellow Cab Verkehrsbetrieb ( C‑338/09 , EU:C:2010:814 , bod 33 )). Pokud by tedy činnost dotčená ve věci v původním řízení měla být považována za službu v oblasti dopravy , pak by bylo nutné posoudit slučitelnost sporného opatření s ohledem na článek 49 SFEU. .

Zadruhé si předkládající soud klade otázku, zda by měla skutečnost, že jsou smlouvy na pořádání dotčených kurzů zadávány jako koncese na veřejnou službu, vést k jejich vyloučení z působnosti určitých článků směrnice o službách, a sice článků 9 až 13 uvedené směrnice, i v případě, že by bylo stanoveno, že pořádání takových kurzů není službou v oblasti dopravy . Koncese na veřejné služby nejsou uvedeny mezi výjimkami obsaženými v čl. 2 odst. 2 směrnice o službách. Nicméně bod 57 odůvodnění uvedené směrnice v podstatě uvádí, že ustanovení týkající se povolovacích režimů (konkrétně články 9 až 13 této směrnice) se netýkají uzavírání smluv na poskytování služeb, které již podléhají pravidlům pro zadávání veřejných zakázek obsaženým v jiných sekundárních nástrojích unijního práva, jako je směrnice 2014/23.

V následujícím oddíle se budu postupně zabývat každou z těchto dvou otázek (A). Vysvětlím, proč mám za to, že směrnice o službách, včetně jejích článků 9 až 13, se v projednávané věci použije. Poté uvedu důvody, které mě vedou k domněnce, že takové opatření, jako je opatření dotčené ve věci v původním řízení, je neslučitelné s požadavky stanovenými v kapitole III (svoboda usazování) uvedené směrnice (B).

Článek 2 odst. 2 písm. d) směrnice o službách stanoví, že služby v oblasti dopravy […] ve smyslu [hlavy VI SFEU] jsou vyloučeny z věcné působnosti této směrnice. Je tomu tak proto, neboť podle čl. 58 odst. 1 SFEU je volný pohyb služeb v oblasti dopravy zvláště upraven v hlavě VI SFEU V tomto smyslu čl. 2 odst. 2 písm. d) směrnice o službách vlastně odráží pravidlo obsažené v čl. 58 odst. 1 SFEU (v tomto ohledu viz rozsudek ze dne 15. října 2015 , Grupo Itevelesa a další , C‑168/14 , EU:C:2015:685 , bod 44 ). . Směrnice o službách tudíž nemůže upravovat volný pohyb služeb v této oblasti Služby v oblasti dopravy se naproti tomu řídí souborem odlišných pravidel, která jsou obsažena v hlavě VI SFEU (v tomto ohledu viz stanovisko generálního advokáta M. Szpunara ve spojených věcech Trijber a Harmsen ( C 340/14 a C 341/14 , EU:C:2015:505 , bod 28 )). .

Pojem služby v oblasti dopravy není v uvedené směrnici ani v hlavě VI SFEU výslovně vymezen Tamtéž, bod 29. . Soudní dvůr nicméně vyložil tento pojem tak, že zahrnuje nejen jakýkoli fyzický akt přemisťování osob nebo zboží z jednoho místa na druhé prostřednictvím vozidla, letadla nebo plavidla , ale také jakoukoli službu, která je s tímto aktem neodmyslitelně spojena Viz rozsudky ze dne 15. října 2015 , Grupo Itevelesa a další ( C‑168/14 , EU:C:2015:685 , bod 46 ), a ze dne 20. prosince 2017 , Asociación Profesional Elite Taxi ( C‑434/15 , EU:C:2017:981 , bod 41 ). .

Z této judikatury vyplývá, že pouhá skutečnost, že služba určitým způsobem souvisí s dopravou, nepostačuje k tomu, aby spadala do působnosti čl. 2 odst. 2 písm. d) směrnice o službách V tomto ohledu plně sdílím stanovisko generálního advokáta N. Wahla ve věci Grupo Itevelesa a další ( C‑168/14 , EU:C:2015:351 , bod 28 ). . Spíše je důležité zkoumat, co je hlavním cílem předmětné služby Viz rozsudek ze dne 1. října 2015 , Trijber a Harmsen ( C‑340/14 a C‑341/14 , EU:C:2015:641 , bod 51 ). . Je totiž třeba rozlišovat mezi službami, které jsou neoddělitelně (či neodmyslitelně) spojeny s fyzickým aktem přemisťování osob nebo zboží z jednoho místa na druhé prostřednictvím dopravy (jako jsou taxislužby nebo sanitní služby, jakož i přístavní služby Viz bod 21 odůvodnění směrnice o službách. ), neboť jejich hlavním cílem je přeprava zboží nebo osob, a službami, které jsou s tímto aktem spojeny doplňkově, protože mají odlišný prvotní cíl V tomto ohledu viz posudek 2/15 (Dohoda o volném obchodu mezi EU a Singapurem) ze dne 16. května 2017 ( EU:C:2017:376 , bod 61 ). V tomto smyslu viz také stanovisko generálního advokáta N. Wahla ve věci Grupo Itevelesa a další ( C‑168/14 , EU:C:2015:351 , bod 31 ). .

Tato poslední kategorie zahrnuje služby pronájmu vozidel, cestovních kanceláří a služby poskytované spotřebitelům v oblasti cestovního ruchu, včetně služeb turistických průvodců Viz bod 33 odůvodnění směrnice o službách. . Zahrnuje rovněž takové služby, jako je palubní servis, úklidové služby nebo stravovací služby poskytované ve vlacích, které třebaže mají ve vztahu k přepravní službě cestujících vlakem vedlejší povahu, nejsou s touto přepravní službou neodmyslitelně spojeny Viz rozsudek ze dne 19. prosince 2019 , Dobersberger ( C‑16/18 , EU:C:2019:1110 , bod 26 ). . Takové služby nejsou vyloučeny z věcné působnosti směrnice o službách Podotýkám, že podle bodu 21 odůvodnění směrnice o službách zahrnují služby v oblasti dopravy mimo jiné dopravní služby, jako je městská doprava, taxislužby a sanitní služby, jakož i přístavní služby . Mám však za to, že to není dostatečným důvodem k tomu, aby byl článku 2 odst. 2 písm. d) uvedené směrnice přiznán příliš široký rozsah působnosti. .

Generální advokát M. Szpunar ve svém stanovisku ve spojených věcech Trijber a Harmsen C‑340/14 a C‑341/14 , EU:C:2015:505 , body 36 až 38 . objasnil, že důvod pro zahrnutí služeb pronájmu vozidel nebo služeb turistických průvodců do věcné působnosti uvedené směrnice spočíval v tom, že jejich hlavním účelem bylo, aby si příjemci těchto služeb pronajali vozidla a aby se dozvěděli něco o nějakém místě nebo oblasti, nikoli aby byli někam dopraveni . Stejně tak dospěl k závěru, že hlavním cílem příjemce služeb autoškoly bylo naučit se řídit, a nikoli být někam dopraven Podle nezávazné, avšak poučné Příručky k provedení směrnice o službách, jež vydala Komise, se výjimka stanovená v čl. 2 odst. 2 písm. d) uvedené směrnice nevztahuje na služby autoškoly, stěhovací služby, služby pronajímání aut, pohřební služby nebo služby leteckého fotografování , ani na komerční činnosti v přístavech nebo na letištích, jako jsou obchody nebo restaurace (viz Příručku k provedení směrnice o službách, Úřad pro úřední tisky Evropských společenství, 2007, s. 11, k dispozici v angličtině na této internetové adrese: https://op.europa.eu/en/publication-detail/-/publication/a4987fe6-d74b-4f4f-8539-b80297d29715). .

Mám za to, že služby dotčené ve věci v původním řízení do této kategorie také spadají. Stejně jako u takových služeb autoškol je totiž hlavním cílem kurzů zaměřených na vzdělávání a výcvik v oblasti bezpečnosti silničního provozu, aby byl příjemce vyškolen, jak bezpečně a zodpovědně řídit, a nikoli, aby byl někam dopraven.

Vzhledem k výše uvedenému souhlasím s Komisí, českou vládou a sdružením AUDICA, že nelze mít za to, že dotčené kurzy spadají do kategorie služeb v oblasti dopravy . Takové kurzy tedy nelze vyloučit z věcné působnosti směrnice o službách na základě čl. 2 odst. 2 písm. d) této směrnice Je samozřejmě na vnitrostátním soudu, aby ověřil toto tvrzení (viz rozsudek ze dne 1. října 2015 , Trijber a Harmsen ( C‑340/14 a C‑341/14 , EU:C:2015:641 , bod 54 )). .

Na mém názoru v tomto ohledu nic nemění zaprvé ani argument nizozemské vlády, podle kterého je dotčené kurzy třeba považovat za služby v oblasti dopravy ve smyslu čl. 2 odst. 2 písm. d) směrnice o službách, neboť jsou neoddělitelně spjaty s držením řidičského průkazu, který je zákonným předpokladem pro provoz motorového vozidla. Souhlasím s touto vládou, že přinejmenším v jednom rozsudku, a sice v rozsudku ve věci Grupo Itevelesa a další Viz rozsudek ze dne 15. října 2015 , C‑168/14 , EU:C:2015:685 . , Soudní dvůr podle všeho přijal širší právní kritérium než to, které jsem nastínil v bodech 30 a 31 výše, a zahrnul pod pojem služby v oblasti dopravy služby, které jsou předpokladem pro fyzický akt přemisťování vozidla. Na základě této definice dospěl k závěru, že služby v oblasti dopravy zahrnují činnosti technické prohlídky vozidel, které jsou předchozí a nevyhnutelnou podmínkou pro výkon hlavní činnosti, kterou představuje doprava Tamtéž, body 47 a 50. Soudní dvůr tak měl za to, že činnost stanic technické kontroly vozidel je vyloučena z působnosti směrnice o službách (viz bod 52 uvedeného rozsudku). , jinak může být tato činnost protiprávní.

Ani ve světle výše uvedeného rozsudku však nejsem toho názoru, že by skutečnost, že je služba spojena či případně neoddělitelně spjata s držením řidičského průkazu, měla být rozhodující pro to, zda by tato služba měla být považována za službu v oblasti dopravy . Domnívám se, že získání nebo udržení řidičského oprávnění se liší od technické prohlídky prováděné na vozidle. Jedná se o právní způsob, jakým si jednotlivec může obstarat dopravní prostředek V tomto ohledu viz stanovisko generálního advokáta N. Wahla ve věci Grupo Itevelesa a další ( C‑168/14 , EU:C:2015:351 , bod 31 ). , a jako takový souvisí s jednotlivcem, nikoli s vozidlem samotným, kdežto činnost stanic technické kontroly vozidel spočívá v provádění prohlídek přímo na vozidle (jakožto zákonný předpoklad pro fyzický pohyb tohoto vozidla).

Na tomto základě mám za to, že situace dotčená ve věci v původním řízení se liší od situace, která vedla k vydání rozsudku ve věci Grupo Itevelesa a další Viz rozsudek ze dne 15. října 2015 , C‑168/14 , EU:C:2015:685 . . Soudní řešení věci zvolené v uvedeném rozsudku tudíž nelze uplatnit v projednávaném případě.

Zadruhé mě nepřesvědčil ani argument španělské vlády, podle kterého by pojem služby v oblasti dopravy měl být vykládán s ohledem na čl. 91 odst. 1 SFEU. Podle této vlády jsou dotčené kurzy službami v oblasti dopravy , neboť představují opatření ke zlepšení bezpečnosti dopravy ve smyslu uvedeného ustanovení. Zdá se mi však poměrně zřejmé, že cílem čl. 91 odst. 1 SFEU je stanovit výčet různých aspektů, které jsou součástí rámce společné dopravní politiky (jak je uvedeno v článku 90 SFEU), a v této souvislosti upřesnit různá opatření , jež může unijní normotvůrce přijmout (mimo jiné za účelem regulace služeb v oblasti dopravy ). Na rozdíl od toho, co tvrdí španělská vláda, tedy účelem tohoto ustanovení není vymezit, co jsou služby v oblasti dopravy .

V každém případě se domnívám, že výklad navrhovaný španělskou vládou, podle něhož se každé opatření určené ke zlepšení bezpečnosti dopravy nutně týká služby v oblasti dopravy , je zcela vzdálen výkladu přijatému Soudním dvorem v jeho judikatuře, který se, jak jsem vysvětlil výše, zaměřuje na to, zda je hlavním cílem předmětné služby přeprava zboží nebo osob.

Po výše uvedeném upřesnění a objasnění, proč se domnívám, že pořádání dotčených kurzů nespadá pod výjimku obsaženou v čl. 2 odst. 2 písm. d) směrnice o službách ( služby v oblasti dopravy ), se nyní pokusím vypořádat s pochybnostmi předkládajícího soudu ohledně toho, zda má skutečnost, že takové kurzy musí být pořádány na základě koncese na veřejnou službu, nějaký vliv na použitelnost článků 9 až 13 směrnice o službách.

Připomínám, že čl. 9 odst. 3 směrnice o službách v podstatě stanoví, že články 9 až 13 uvedené směrnice se [nepoužijí] na ty aspekty povolovacích režimů, které jsou upraveny přímo či nepřímo jinými [unijními] nástroji , jako je směrnice 2014/23 Tento závěr vyplývá rovněž z bodu 57 odůvodnění směrnice o službách, jenž v podstatě stanoví, že se ustanovení této směrnice týkající se povolovacích režimů (články 9 až 13) nemohou vztahovat na koncese na veřejné služby, které mohou spadat zejména pod směrnici 2014/23 (viz rozsudek ze dne 14. července 2016 , Promoimpresa a další ( C‑458/14 a C‑67/15 , EU:C:2016:558 , bod 45 )). Naproti tomu bod 14 odůvodnění směrnice 2014/23 stanoví, že povolení nebo licence nejsou považovány za koncese ve smyslu této směrnice a nadále podléhají pravidlům směrnice o službách. . Pokud by tedy kurzy dotčené ve věci v původním řízení měly spadat do působnosti směrnice 2014/23, byly by vyloučeny z působnosti článků 9 až 13 směrnice o službách. Mám však za to, že by se na ně i nadále vztahovala zbývající relevantní ustanovení uvedené směrnice Na rozdíl od toho, co tvrdila CNAE a další na jednání, mám za to, že směrnice 2014/23 a směrnice o službách se obecně vzájemně nevylučují . (to znamená všechna relevantní ustanovení kromě článků 9 až 13 směrnice o službách) Naopak, pokud by se na dotčené kurzy nevztahovala směrnice 2014/23, články 9 až 13 směrnice o službách by mohly být použity na projednávanou věc, avšak za předpokladu, že by dotčené vnitrostátní opatření mohlo být považováno za povolovací režim ve smyslu těchto ustanovení (v tomto ohledu viz body 51 až 55 níže). .

Podotýkám, že pro uplatnění směrnice 2014/23 musí být splněno několik kumulativních podmínek.

Zaprvé musí být předmětná služba zadávána jako koncese Viz čl. 1 odst. 1 směrnice 2014/23. . Koncese na služby je ve smyslu uvedené směrnice vymezena jako úplatná smlouva uzavřená písemnou formou, kterou jeden nebo více veřejných zadavatelů či zadavatelů svěřuje jednomu nebo více hospodářským subjektům poskytování a řízení […] služeb […] přičemž odpovídající protiplnění spočívá buď výhradně v právu braní užitků vyplývající z poskytování služeb, jež jsou předmětem dané smlouvy, nebo v tomto právu společně s platbou Viz čl. 5 odst. 1 písm. b) směrnice 2014/23. . Soudní dvůr objasnil, že taková smlouva je charakterizována mimo jiné situací, ve které je na jedné straně právo poskytovat stanovené služby zadavatelem přeneseno na koncesionáře a na druhé straně posledně uvedený disponuje určitou hospodářskou svobodou při určování podmínek podnikání, přičemž je do značné míry vystaven rizikům souvisejícím s takovým podnikáním V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. července 2016 , Promoimpresa a další ( C‑458/14 a C‑67/15 , EU:C:2016:558 , bod 46 a citovaná judikatura). .

V projednávané věci se všichni účastníci původního řízení a zúčastnění spolu s předkládajícím soudem domnívají, že dotčené kurzy mají být pořádány na základě koncese na veřejnou službu (jedné pro každou zeměpisnou oblast), takže situace ve věci v původním řízení se týká koncesí na veřejné služby ve smyslu směrnice 2014/23. S tímto souhlasím. Z výše uvedených bodů 13 a 14 skutečně vyplývá, že se smlouvy dotčené ve věci v původním řízení týkají poskytování určité služby a že jejich cílem je převést právo pořádat dotčené kurzy (zřejmě spolu s riziky spojenými s provozováním této činnosti) z veřejného zadavatele na jednotlivé držitele koncese.

Zadruhé, koncese musela být zadána nebo udělena po 17. dubnu 2014 , neboť jinak by byla vyloučena z časové působnosti směrnice 2014/23 Viz druhý pododstavec článku 54 směrnice 2014/23. . Je věcí vnitrostátních soudů posoudit, zda na základě skutečností, které mají k dispozici, je tento požadavek splněn Podotýkám, že se všichni účastníci původního řízení a zúčastnění v projednávané věci podle všeho shodují, že zadávací řízení v původní věci bylo zveřejněno v listopadu 2014, tedy po konečném datu 17. dubna 2014 . . Odhlédnu-li od této otázky, konstatuji, že španělská vláda, CNAE a další mají za to, že směrnice 2014/23 se ratione temporis nepoužije z dalšího (odlišného) důvodu. Tvrdí totiž, že lhůta pro provedení směrnice 2014/23 do vnitrostátního práva uplynula v únoru roku 2016 a že koncese dotčené ve věci v původním řízení byly zadány před uplynutím této lhůty, tedy v době, kdy byl stále ještě v platnosti dříve použitelný vnitrostátní právní režim, a uvedená směrnice nebyla začleněna do vnitrostátního práva.

V tomto ohledu připomínám, že Soudní dvůr již konstatoval ve věci veřejné zakázky, v níž byla nabídka vyloučena z řízení o zadání zakázky před uplynutím lhůty pro provedení příslušné směrnice a před jejím začleněním do vnitrostátního práva, že by bylo v rozporu se zásadou právní jistoty použít uvedenou směrnici, vzhledem k tomu, že rozhodnutí, proti kterému bylo tvrzeno porušení unijního práva, bylo přijato před tímto datem Viz rozsudek ze dne 15. října 2009 , Hochtief a Linde-Kca-Dresden ( C‑138/08 , EU:C:2009:627 , bod 30 ). .

Domnívám se, že podobné úvahy lze uplatnit i v projednávané věci. Přikláněl bych se proto k názoru španělské vlády, CNAE a dalších (s výhradou ověření vnitrostátním soudem), že směrnice 2014/23 se v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, ratione temporis nepoužije , jelikož lhůta pro provedení této směrnice ještě neuplynula a v době, kdy došlo k rozhodným skutečnostem, ve skutečnosti nebyla začleněna do vnitrostátního práva.

Zatřetí hodnota koncese musí být rovna nebo být vyšší než určitá částka Viz bod 23 odůvodnění směrnice 2014/23. . V rozhodné době byla tato hodnota stanovena na 5186000 eur Viz čl. 8 odst. 1 směrnice 2014/23. . Je opět věcí vnitrostátního soudu, aby posoudil, zda je na základě informací, které mu byly poskytnuty, tento požadavek splněn. Podotýkám nicméně, že podle informací poskytnutých CNAE a dalšími, španělskou vládou a Komisí na jednání se zdá, že se hodnota koncese dotčené ve věci v původním řízení pohybuje pod touto hranicí. Španělská vláda vysvětlila, že v době zveřejnění činila hodnota koncese 1285000 eur. Tato částka je výrazně nižší než finanční limit 5186000 eur.

S ohledem na tyto skutečnosti mám za to, že vzhledem k tomu, že smlouvy o pořádání dotčených kurzů i) byly uzavřeny před uplynutím lhůty pro provedení směrnice 2014/23 a ii) nedosahují finančního limitu stanoveného touto směrnicí, jsou vyloučeny z časové i věcné působnosti tohoto nástroje. Z tohoto podle mého názoru vyplývá, že by použití článků 9 až 13 směrnice o službách na takovou situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, nemělo být vyloučeno z důvodu, že taková situace je upravena směrnicí 2014/23.

S ohledem na výše uvedené mi tedy zbývá ověřit, zda jsou splněny podmínky pro použití článků 9 až 13 směrnice o službách v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení. V této souvislosti poznamenávám, že uvedená ustanovení se vztahují na určitý druh řízení, a sice ta řízení, která lze kvalifikovat jako povolovací režimy . Je tedy nutno posoudit, zda lze řízení dotčené ve věci v původním řízení považovat za řízení, které spadá to této kategorie.

Připomínám v tomto ohledu, že jak je definováno v čl. 4 bodu 6 uvedené směrnice, povolovacím režimem je každý postup, podle kterého musí poskytovatel nebo příjemce postupovat, aby od příslušného orgánu získal formální nebo implicitní rozhodnutí o přístupu k činnosti poskytování služeb nebo o jejím výkonu.

Bod 39 odůvodnění směrnice o službách nadto uvádí, že pojetí povolovacího režimu zahrnuje správní postupy pro udělování koncesí V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. července 2016 , Promoimpresa a další ( C‑458/14 a C‑67/15 , EU:C:2016:558 , bod 39 ). (s výjimkou těch, které na rozdíl od postupu zkoumaného ve věci v původním řízení spadají do oblasti působnosti směrnice 2014/23) V tomto rozsahu tedy nesouhlasím s argumentem CNAE a dalších, podle něhož skutečnost, že dotčené kurzy mají být pořádány na základě koncese , vylučuje použitelnost směrnice o službách. .

Jak jsem již uvedl výše v bodě 45, věc v původním řízení se týká koncesí na veřejnou službu udělovaných příslušnými orgány veřejné moci v souvislosti s pořádáním kurzů zaměřených na vzdělávání a výcvik řidičů, kteří ztratili body na svůj řidičský průkaz, v oblasti bezpečnosti silničního provozu. Tyto koncese představuji formální akty, které musí poskytovatelé služeb získat od příslušných vnitrostátních orgánů, aby mohli vykonávat svou hospodářskou činnost Tento aspekt byl rovněž rozhodující ve věci Promoimpresa a další ( C‑458/14 a C‑67/15 , EU:C:2016:558 , bod 41 ). Viz také bod 6.1.1 (s. 24) Příručky k provedení směrnice o službách (uvedené v poznámce pod čarou 30 výše). . Lze je tedy podle mého názoru kvalifikovat jako povolení ve smyslu ustanovení směrnice o službách.

V důsledku výše uvedeného mám tedy za to, že články 9 až 13 směrnice o službách se v projednávané věci použijí Pro úplnost dodávám, že pokud by v projednávané věci nebyla použitelná směrnice 2014/23, ani články 9 až 13 směrnice o službách, pak by orgány veřejné moci byly podle mého názoru povinny obecně dodržovat základní pravidla Smlouvy o FEU, a obzvláště zásadu zákazu diskriminace [viz rozsudek ze dne 14. července 2016 , Promoimpresa a další ( C‑458/14 a C‑67/15 , EU:C:2016:558 , bod 64 a citovaná judikatura)]. Jinými slovy, podmínky týkající se udělení koncese na veřejnou službu v původním řízení by musely být v souladu s článkem 49 SFEU. .

Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že se kapitola III směrnice o službách, včetně jejích článků 9 až 13, použije na situaci ve věci v původním řízení. Koncese na veřejnou službu dotčené ve věci v původním řízení jsou součástí povolovacího režimu ve smyslu těchto ustanovení. Netýkají se mimoto služeb v oblasti dopravy v rámci výjimky obsažené v čl. 2 odst. 2 písm. d) uvedené směrnice.

Přejdu-li nyní k posouzení slučitelnosti takového vnitrostátního opatření, jako je opatření dotčené ve věci v původním řízení, s ustanoveními směrnice o službách, vysvětlím důvody, proč mám za to, že takové opatření stanoví poskytovatelům překážku svobody usazování, která není slučitelná s požadavky kapitoly III (články 9 až 15) uvedené směrnice.

Dříve, než se budu věnovat těmto otázkám, bych rád učinil dvě úvodní poznámky.

Zaprvé bych rád zdůraznil, že účastníci původního řízení a zúčastnění na jednání diskutovali o tom, zda mají služby dotčené ve věci v původním řízení přeshraniční prvek ve smyslu judikatury k článku 49 SFEU Viz mimo jiné rozsudek ze dne 11. března 2010 , Attanasio Group ( C‑384/08 , EU:C:2010:133 , bod 23 ). . V tomto ohledu pouze uvádím, že ačkoli je v judikatuře dlouhodobě ustáleno, že se ustanovení Smlouvy týkající se základních svobod nepoužijí na činnosti, jejichž všechny relevantní prvky se nacházejí pouze uvnitř jediného členského státu Viz mimo jiné rozsudek ze dne 22. prosince 2010 , Omalet ( C‑245/09 , EU:C:2010:808 , bod 12 a citovaná judikatura). , vedly se diskuze o tom, zda je pro zodpovězení otázky výkladu směrnice o službách ze strany Soudního dvora vyžadována rovněž existence přeshraničního prvku Na podporu názoru, podle kterého žádný takováý požadavek neexistuje, viz například stanovisko generálního advokáta M. Szpunara ve spojených věcech Trijber a Harmsen ( C‑340/14 a C‑341/14 , EU:C:2015:505 , body 49 až 57 ). . Soudní dvůr však nyní tuto debatu ukončil a vysvětlil, že ustanovení kapitoly III směrnice o službách musí být vykládána v tom smyslu, že se použijí rovněž v situaci, v níž se veškeré relevantní prvky nacházejí pouze uvnitř jednoho členského státu Viz rozsudek ze dne 30. ledna 2018 , X a Visser ( C‑360/15 a C‑31/16 , EU:C:2018:44 , bod 110 ). Jinak je tomu v případě volného pohybu služeb (viz bod 102 tohoto rozsudku). . Pro posouzení slučitelnosti takového opatření, jako je opatření dotčené ve věci v původním řízení, s ustanoveními kapitoly III směrnice o službách tak není vyžadována existence přeshraničního prvku.

Mám tedy za to, že v situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, je možné posoudit slučitelnost opatření s ustanoveními kapitoly III směrnice o službách, i kdyby bylo prokázáno, že se takové opatření týká čistě vnitrostátní situace, což přísluší ověřit vnitrostátním soudům V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. října 2015 , Trijber a Harmsen ( C‑340/14 a C‑341/14 , EU:C:2015:641 , bod 41 ). V tomto rozsudku byla skutečnost, že předkládající soud v předkládacím rozhodnutí konstatoval, že dotčený režim může bránit v přístupu na trh všem poskytovatelům služeb, včetně poskytovatelů z jiných členských států, považována za dostatečnou k prokázání toho, že situace, ke kterým se vztahovaly předběžné otázky, nebyly čistě interní. .

Zadruhé bych chtěl poněkud objasnit vztah mezi články 9 až 13 a článkem 15 směrnice o službách. V tomto ohledu podotýkám, že článek 9 uvedené směrnice brání členským státům, aby se uchýlily k povolovacím režimům , pokud tyto režimy nejsou nediskriminační, opodstatněny naléhavým důvodem obecného zájmu a přiměřené tomuto cíli obecného zájmu. Tento soubor kritérií je převzat do čl. 10 odst. 2 směrnice o službách a je rovněž obsažen v čl. 10 odst. 4 této směrnice, který Soudní dvůr Viz rozsudek ze dne 23. prosince 2015 , Hiebler ( C‑293/14 , EU:C:2015:843 , bod 53 ). vyložil v tom smyslu, že povolovací režimy musí obecně umožňovat poskytovatelům vykonávat jejich činnost na celém území státu, ledaže by omezení na určitou část tohoto území bylo nediskriminační, opodstatněné naléhavým důvodem obecného zájmu a přiměřené. Tyto tři podmínky jsou rovněž výslovně uvedeny v čl. 15 odst. 3 směrnice o službách.

Články 9 až 13 směrnice o službách se konkrétně zabývají podmínkami, které musí splňovat vnitrostátní režim pro udělení povolení, zatímco předmětem čl. 15 odst. 3 uvedené směrnice je slučitelnost vnitrostátních požadavků, včetně územních a množstevních omezení, uložených poskytovatelům služeb, s touto směrnicí v obecnější rovině. Je však zřejmé, že se tato různá ustanovení do určité míry překrývají. Soudní dvůr totiž v podstatě konstatoval, že povolovacímu režimu , který ukládá územní omezení poskytovatelům služeb, jež chtějí zahájit hospodářskou činnost, a který není slučitelný s čl. 15 odst. 3 uvedené směrnice, bude rovněž bránit čl. 10 odst. 4 uvedené směrnice Tamtéž, bod 55 a následující. a naopak.

V projednávané věci se účastníci původního řízení a zúčastnění zaměřili ve svých vyjádřeních a podáních na otázku, zda je takové opatření, jako je opatření dotčené ve věci v původním řízení, slučitelné s čl. 15 odst. 3 směrnice o službách. V následujících částech se proto zaměřím na to, zda je takové opatření v souladu s požadavky tohoto ustanovení.

V tomto ohledu nejprve uvedu důvody, pro které mám za to, že toto opatření přestavuje požadavek ve smyslu čl. 15 odst. 2 uvedené směrnice, které omezuje svobodu usazování (1). Poté přezkoumám, zda je takové omezení i) nediskriminační, ii) opodstatněné naléhavým důvodem obecného zájmu a iii) přiměřené, a to v souladu se třemi podmínkami stanovenými v čl. 15 odst. 3 směrnice o službách. Vysvětlím, proč podle mého názoru existují důvody pochybovat o tom, že takové opatření splňuje požadavek přiměřenosti (2). Uvedu rovněž několik slov ke skutečnosti, že dotčené kurzy vykazují znaky SOHZ (3).

Pro posouzení slučitelnosti takového opatření, jako je opatření dotčené ve věci v původním řízení, s ohledem na kritéria obsažená v čl. 15 odst. 3 směrnice o službách je třeba nejprve zjistit, zda takové opatření spadá do jedné z kategorií požadavků uvedených v čl. 15 odst. 2 této směrnice vykládaného ve světle jejího čl. 4 bodu 7, který mimo jiné stanoví, že jakákoli povinnost, zákaz, podmínka nebo omezení vyplývající z právních a správních předpisů členských států nebo z judikatury je považována za požadavek pro účely směrnice o službách.

Na základě informací obsažených ve spise mám za to, že hlavní kritika sdružení AUDICA směřovaná vůči opatření dotčenému ve věci v původním řízení se netýká pouze skutečnosti, že smlouvy o poskytování předmětných služeb musí být zadávány jako koncese na veřejné služby, ale spíše se týká toho, že v každé z pěti zeměpisných oblastí, které byly dříve vymezeny na celém území státu (s výjimkou Katalánska a Baskicka), je oprávněn poskytovat dotčené služby pouze jeden držitel koncese.

V tomto ohledu poznamenávám, že čl. 15 odst. 2 písm. a) směrnice o službách výslovně kvalifikuje množstevní nebo územní omezení výkonu určité činnosti jako požadavky ve smyslu čl. 4 bodu 7 této směrnice, které mají vliv svobodu usazování poskytovatelů služeb Viz rozsudek ze dne 23. prosince 2015 , Hiebler ( C‑293/14 , EU:C:2015:843 , bod 51 ). .

Jak je uvedeno v tomto ustanovení, taková omezení zejména existují v případě, když vnitrostátní opatření stanoví omezení počtu hospodářských subjektů oprávněných usazovat se v určitém členském státě (nebo konkrétní oblasti v rámci členského státu) ( množstevní omezení ) nebo pokud vyžaduje dodržování minimální zeměpisné vzdálenosti mezi poskytovateli ( územní omezení ) Viz čl. 15 odst. 2 písm. a) a vysvětlení obsažené v Příručce k provádění směrnice o službách (bod 6.3.1, na s. 33) (viz poznámku pod čarou 30 výše). . Soudní dvůr objasnil, že o územní omezení se jedná i v případě, kdy vnitrostátní právní úprava omezuje ve všech ohledech povolení k obchodování na určitou zeměpisnou oblast Viz rozsudek ze dne 23. prosince 2015 , Hiebler ( C‑293/14 , EU:C:2015:843 , body 48 a 49 ). nebo zakazuje obchodování v určitých zeměpisných oblastech Viz rozsudek ze dne 30. ledna 2018 , X a Visser ( C‑360/15 a C‑31/16 , EU:C:2018:44 , bod 131 ). .

Předkládající soud v projednávané věci uvádí (a všichni účastníci původního řízení a zúčastnění s tím souhlasí), že podle opatření dotčeného ve věci v původním řízení je španělské území (s výjimkou Katalánska a Baskicka) rozděleno do pěti oblastí, přičemž pouze jeden subjekt (úspěšný uchazeč v řízení o udělení koncese na veřejnou službu) je oprávněn pořádat pro každou jednotlivou oblast kurzy zaměřené na vzdělávání a výcvik v oblasti bezpečnosti silničního provozu Podle CNAE a dalších byl v rámci původního řízení úspěšným uchazečem pro každou z pěti oblastí ve skutečnosti tentýž subjekt. . Uvedený subjekt má výlučnou kontrolu nad oblastí, pro kterou disponuje koncesí na veřejnou službu, zatímco ostatní poskytovatelé mají fakticky zakázáno poskytovat předmětné služby v téže oblasti.

I když takové opatření, jako je opatření dotčené ve věci v původním řízení, nebrání poskytovatelům služeb v účasti na řízení o udělení koncese na veřejnou službu na pořádání kurzů zaměřených na vzdělávání a výcvik v oblasti bezpečnosti silničního provozu na trhu, přesto omezuje, kolik poskytovatelů může toto právo vykonávat (jeden v každé z pěti dříve vymezených zeměpisných oblastí) a kde .

Z toho podle mého názoru vyplývá, že takové opatření představuje množstevní i územní omezení ve smyslu čl. 15 odst. 2 písm. a) směrnice o službách Podle mého názoru si lze představit, že by opatření dotčené ve věci v původním řízení mohlo být rovněž kvalifikováno jako [požadavek] […] [který] [vyhrazuje] přístup k dotyčné činnosti poskytování služeb určitým poskytovatelům z důvodu zvláštní povahy této činnosti (viz čl. 15 odst. 2 písm. d) směrnice o službách), vzhledem k tomu, jak tvrdí sdružení AUDICA, že skutečným cílem takového opatření je vytvoření pěti monopolů (jednoho v každé oblasti). . Jako takové omezuje svobodu usazování a bude přípustné pouze v případě, že splní podmínky stanovené v čl. 15 odst. 3 uvedené směrnice, jimiž se nyní budu zabývat.

Článek 15 odst. 3 směrnice o službách stanoví tři podmínky, které musí být splněny, aby bylo omezení přípustné. Konkrétně toto ustanovení vyžaduje, aby takové omezení i) nebylo diskriminační na základě státní příslušnosti [čl. 15 odst. 3 písm. a)], ii) bylo nezbytné (to znamená opodstatněné naléhavým důvodem obecného zájmu) [čl. 15 odst. 3 písm. b)] a iii) bylo přiměřené [čl. 15 odst. 3 písm. c)].

Z hlediska projednávané věci nemám za to, že by otázka, zda jsou první dvě podmínky splněny, představovala větší obtíž.

Zaprvé se mi totiž jeví jako zřejmé, že takové omezení, jako je omezení dotčené ve věci v původním řízení, se uplatňuje bez diskriminace na základě státní příslušnosti [čl. 15 odst. 3 písm. a)] (první podmínka).

Zadruhé mám za to, že je takové omezení opodstatněné naléhavým důvodem obecného zájmu ve smyslu čl. 15 odst. 3 písm. b) směrnice o službách vykládaného ve světle čl. 4 bodu 8 uvedené směrnice (druhá podmínka).

V této souvislosti podotýkám, že důvod pro umožnění poskytování předmětné služby pouze jednomu subjektu v každé z pěti vymezených zeměpisných oblastí, který uvedly španělské orgány před vnitrostátním soudem, spočíval v tom, že takové omezení je nezbytné k zajištění dostupnosti kurzů zaměřených na vzdělávání a výcvik v oblasti bezpečnosti silničního provozu na celém příslušném území. Podle španělských orgánů přispívá takové opatření, jako je opatření dotčené ve věci v původním řízení, tím, že usnadňuje zeměpisný přístup ke kurzům zaměřeným na vzdělávání a výcvik v oblasti bezpečnosti silničního provozu, k účinnému výcviku řidičů, kteří se dopustili dopravních přestupků. Celkově proto posiluje bezpečnost silničního provozu.

Podle čl. 4 bodu 8 směrnice o službách vykládaného ve světle bodu 40 odůvodnění uvedené směrnice je bezpečnost silničního provozu jedním z naléhavých důvodů obecného zájmu, které mohou odůvodnit omezení svobody usazování. Podle mého názoru tak takové opatření, jako je opatření dotčené ve věci v původním řízení, jehož účelem je zlepšení bezpečnosti silničního provozu, splňuje druhou podmínku stanovenou v čl. 15 odst. 3 písm. b) uvedené směrnice.

Obtížnější je otázka, zda takové opatření splňuje třetí podmínku (podmínku stanovenou čl. 15 odst. 3 písm. c) směrnice o službách – přiměřenost). V tomto ohledu připomínám, že pro splnění této podmínky musí být splněny dva požadavky. Opatření musí být zaprvé způsobilé, to znamená, že podle znění čl. 15 odst. 3 písm. c) směrnice o službách musí být vhodné k zajištění dosažení sledovaného cíle. A zadruhé opatření nesmí překračovat rámec toho, co je pro dosažení daného cíle nezbytné. Pokud je možné si vybrat mezi různými opatřeními k dosažení dotčeného cíle, zvolené prostředky by měly být co nejméně omezující vůči svobodě usazování, kterou směrnice zaručuje Viz rozsudek ze dne 1. října 2015 , Trijber a Harmsen ( C‑340/14 a C‑341/14 , EU:C:2015:641 , bod 70 a citovaná judikatura). .

Podle ustálené judikatury Soudního dvora přísluší posouzení, zda opatření splňuje tyto dva požadavky, v konečném důsledku vnitrostátnímu soudu, který má výlučnou pravomoc posoudit skutkové okolnosti sporu v původním řízení Tamtéž, bod 71. . Soudní dvůr může nicméně za účelem podání užitečných odpovědí předkládajícímu soudu poskytnout tomuto soudu na základě spisu vztahujícího se k věci v původním řízení, jakož i na základě písemných a ústních vyjádření, která mu byla předložena, vodítka, která tomuto soudu umožní rozhodnout Tamtéž, bod 55. .

Pokud jde o první požadavek, podotýkám, že Soudní dvůr již v minulosti shledal opatření, která představují územní omezení, za vhodná pro zajištění dosažení sledovaného cíle, pokud je jejich účelem přizpůsobit se potřebám obyvatelstva, pokrýt celé území nebo zohlednit zeměpisně odlehlé nebo jinak znevýhodněné oblasti V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 1. června 2010 , Blanco Pérez a Chao Gómez ( C‑570/07 a C‑571/07 , EU:C:2010:300 , bod 70 ), a ze dne 26. září 2013 , Ottica New Line ( C‑539/11 , EU:C:2013:591 , body 36 a 37 ), které se týkají územních omezení pro zřizování prodejen oční optiky a lékáren. Viz rovněž rozsudek ze dne 23. prosince 2015 , Hiebler ( C‑293/14 , EU:C:2015:843 , bod 60 ), který se týká obdobných omezení pro výkon povolání kominíka. .

S ohledem na uvedenou judikaturu souhlasím s CNAE a dalšími a se španělskou vládou, že pokud takové opatření, jako je opatření dotčené ve věci v původním řízení, zaručuje, že v každé z pěti oblastí na celém dotčeném území existuje alespoň jeden hospodářský subjekt odpovědný za výkon této činnosti, přispívá k zajištění přístupu řidičů ke školicím střediskům na celém příslušném území, a to i v těch oblastech, které jsou znevýhodněné nebo méně přitažlivé. Takové opatření je proto vhodné k dosažení sledovaného cíle (kterým je zlepšení bezpečnosti silničního provozu usnadněním přístupu ke školicím střediskům pro řidiče, kteří ztratili body na řidičském průkazu).

Musím však přiznat, že mám pochybnosti, pokud jde o druhý požadavek (tedy otázku, zda takové opatření, jako je opatření dotčené ve věci v původním řízení, překračuje rámec toho, co je nezbytné k dosažení sledovaného cíle).

V rámci věci v původním řízení má být totiž celé španělské území, s výjimkou Katalánska a Baskicka, rozděleno pouze do pěti oblastí. V každé z těchto pěti oblastí může být pouze jeden poskytovatel. Z této celkové situace plyne, že předmětné služby může poskytovat maximálně pět poskytovatelů.

Podle mého názoru se jedná o poměrně významné omezení počtu poskytovatelů, přičemž není jasné, proč je rozdělení příslušného území pouze na pět (velkých) oblastí nejméně omezujícím způsobem, jak dosáhnout přiměřeného zeměpisného rozložení školicích středisek. Nejsou-li zde totiž další požadavky týkající se mimo jiné minimální nebo maximální zeměpisné vzdálenosti mezi dvěma středisky nebo počtu středisek, která mají být provozována v závislosti na počtu obyvatel, je podle mého názoru i nadále zcela možné, aby každý držitel koncese poskytoval předmětné služby pouze v těch částech oblasti, jež mu byla přidělena, které jsou nejvýnosnější, a to s vyloučením méně přitažlivých částí oblasti.

Ze spisu a zejména z písemného vyjádření sdružení AUDICA jsem vyrozuměl, že zadávací dokumentace a specifikace (cahier des charges) takové další požadavky skutečně obsahují, mimo jiné pokud jde o počet středisek, která mají být zřízena v každé oblasti na základě počtu obyvatel. Domnívám se, že právě tyto požadavky spíše než rozdělení příslušného území do pěti oblastí a odpovídající omezení počtu poskytovatelů brání hospodářským subjektům soustředit svou činnost výhradně do míst považovaných za přitažlivá ve prospěch obyvatel těchto oblastí a na úkor obyvatel méně přitažlivých míst, kteří se potýkají s horší dostupností těchto služeb Obdobně viz rozsudek ze dne 1. června 2010 , Blanco Pérez a Chao Gómez ( C‑570/07 a C‑571/07 , EU:C:2010:300 , bod 73 ). .

Celkově vzato mám tedy za to, že pokud by bylo příslušné území rozděleno na větší počet (menších) zeměpisných oblastí (více než pět), nejenže by to zajistilo dostatečný přístup ke kurzům zaměřeným na vzdělávání a výcvik v oblasti bezpečnosti silničního provozu na celém příslušném území, ale ipso facto by to také umožnilo většímu počtu držitelů koncese na veřejnou službu poskytovat předmětné služby na tomto území. V důsledku toho se domnívám, že existují méně omezující opatření, která mohou zajistit dosažení sledovaného cíle obecného zájmu ve smyslu čl. 15 odst. 3 písm. c) směrnice o službách.

S ohledem na výše uvedené úvahy jsem toho názoru, že takové opatření, jako je opatření dotčené ve věci v původním řízení, nesplňuje třetí podmínku uvedenou v čl. 15 odst. 3 směrnice o službách v rozsahu, v němž překračuje rámec toho, co je nezbytné k dosažení sledovaného cíle.

Mám za to, že takové opatření by tedy mělo být prohlášeno za neslučitelné s uvedeným ustanovením směrnice o službách. S ohledem na úvahy, které jsem nastínil v bodě 62, se domnívám, že takové opatření je rovněž vyloučeno článkem 10 odst. 4 uvedené směrnice.

V návaznosti na výše uvedený závěr, ke kterému jsem dospěl, zdůrazňuji, že podle mého názoru není nutné přikročit až ke konstatování, že by předmětné služby neměly být poskytovány prostřednictvím koncese na veřejnou službu. Domnívám se totiž, že je možné zachovat povinnost zadávat příslušné smlouvy jako koncese na veřejné služby jako základní zásadu a současně umožnit, aby se do činnosti zapojilo více držitelů koncesí.

Mám konkrétně za to, že na rozdíl od toho, co tvrdí sdružení AUDICA, se právní rámec zavedený pro pořádání dotčených kurzů především nemusí podobat rámci, který existuje pro kurzy k získání řidičského průkazu , jež podléhají povolovacímu režimu, ale nikoli koncesi na veřejné služby.

V této souvislosti jsem nakloněn argumentům předloženým španělskou vládou s cílem vysvětlit, proč by tyto dvě činnosti měly být posuzovány odlišně. Španělská vláda tvrdí (podle mého názoru přesvědčivě), že kurzy pořádané za účelem získání řidičského průkazu se ve dvou ohledech liší od kurzů, jejichž cílem je umožnit řidičům opětovně získat body na řidičském průkazu: zaprvé nejsou zaměřeny na osoby, které se dopustily dopravních přestupků, a zadruhé probíhají v rámci příprav na zkoušku, která je organizována přímo příslušnými orgány veřejné moci, takže tyto orgány mohou v každém případě vykonávat kontrolu nad tím, zda řidičské oprávnění bude uděleno či nikoli. Neexistuje žádná rovnocenná zkouška pro opětovné získání bodů na řidičský průkaz, které byly ztraceny v důsledku spáchání dopravních přestupků. To je důvod, proč je nezbytné, aby orgány veřejné moci vykonávaly větší kontrolu nad pořádáním dotčených kurzů.

Dodávám, že způsob, jakým mohou být dvě odlišné služby organizovány v rámci členského státu, se podle mého názoru v každém případě týká především otázky soudržnosti vnitrostátní právní úpravy. Není rozhodující, zda je opatření týkající se pouze jedné z těchto dvou služeb slučitelné s podmínkami stanovenými v čl. 15 odst. 3 směrnice o službách.

V rámci závěrečné poznámky bych chtěl vysvětlit, proč se domnívám, že skutečnost, že pořádání dotčených kurzů může být kvalifikováno jako SOHZ ve smyslu článku 14 a čl. 106 odst. 2 SFEU Podle tohoto ustanovení SOHZ podléhají pravidlům obsaženým ve Smlouvách […] pokud uplatnění těchto pravidel nebrání právně nebo fakticky plnění zvláštních úkolů, které jim byly svěřeny . , nemá vliv na závěr, k němuž jsem právě dospěl ohledně slučitelnosti takového opatření, jako je opatření dotčené ve věci v původním řízení, s čl. 15 odst. 3 směrnice o službách.

V tomto ohledu připomínám zaprvé, že pro účely směrnice o službách mohou být služby považovány za SOHZ pouze v případě, že jsou poskytovány při plnění zvláštního úkolu veřejného zájmu, kterým byl poskytovatel pověřen dotčeným členským státem Viz bod 70 odůvodnění směrnice o službách. . Důkazní břemeno ohledně existence takového zvláštního úkolu leží na členských státech. Členské státy totiž disponují širokou posuzovací pravomocí určit rozsah a organizaci svých SOHZ, zejména s přihlédnutím k cílům, které jsou vlastní jejich vnitrostátní politice Tamtéž. V souvislosti se směrnicí o službách byla tato posuzovací pravomoc opětovně potvrzena unijním normotvůrcem ve druhém pododstavci čl. 1 odst. 3 uvedené směrnice, který stanoví, že touto směrnicí není dotčena svoboda členských států stanovit v souladu s unijním právem, co považují za SOHZ. .

Zadruhé podotýkám, že pokud by vnitrostátní soudy konstatovaly, že pořádání dotčených kurzů představuje SOHZ, pak by takové služby spadaly do působnosti čl. 15 odst. 4 směrnice o službách Viz bod 7 výše. , takže by slučitelnost opatření dotčeného ve věci v původním řízení s unijním právem musela být posuzována s ohledem na zvláštní pravidlo obsažené v tomto ustanovení.

Toto zvláštní pravidlo v podstatě stanoví, že čl. 15 odst. 1 až 3 této směrnice se vztahuje na právní předpisy týkající se SOHZ, pouze pokud to právně či fakticky nebrání plnění zvláštních úkolů, které jsou jim svěřeny Viz také bod 72 odůvodnění směrnice o službách. .

Soudní dvůr objasnil, že ze samotného znění tohoto ustanovení vyplývá, že SOHZ nejsou automaticky vyloučeny z oblasti působnosti článku 15 směrnice o službách Viz rozsudek ze dne 7. listopadu 2018 , Komise v. Maďarsko ( C‑171/17 , EU:C:2018:881 , bod 62 ). . Konstatoval však rovněž, že pokud se použije čtvrtý odstavec uvedeného ustanovení, pak je třeba první tři odstavce téhož ustanovení vykládat v tom smyslu, že nebrání tomu, aby vnitrostátní opatření stanovilo omezení SOHZ, jestliže je toto omezení i) nezbytné k výkonu konkrétního úkolu za hospodářsky životaschopných podmínek a ii) přiměřené výkonu tohoto úkolu V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. prosince 2015 , Hiebler ( C‑293/14 , EU:C:2015:843 , bod 73 ). .

První z těchto dvou požadavků chápu v tom smyslu, že podmínky obsažené v čl. 15 odst. 1 až 3 směrnice o službách by se neměly uplatnit, pokud by to bránilo tomu, aby byl úkol kvalifikovaný jako SOHZ vykonáván za hospodářsky životaschopných podmínek.

Pokud by bylo v projednávané věci stanoveno, že pořádání dotčených kurzů je SOHZ, pak by provedení takového posouzení příslušelo předkládajícímu soudu. Přikláním se však ke stanovisku české vlády, podle něhož použití čl. 15 odst. 1 až 3 směrnice o službách nebrání výkonu konkrétního úkolu, který byl svěřen v rámci věci v původním řízení.

Jak jsem uvedl výše v bodě 86, mám totiž za to, že rozdělení příslušného území na větší počet (menších) oblastí, než je pět stávajících zeměpisných oblastí (což by případně mohlo vést k odpovídajícímu většímu počtu držitelů koncesí na celém příslušném území) je faktor, který by ve skutečnosti přispěl k usnadnění poskytování předmětných služeb v méně přitažlivých místech. To mě vede k závěru, že územní rozdělení a množstevní omezení stanovené takovým opatřením, jako je opatření dotčené ve věci v původním řízení, není nezbytné k výkonu konkrétního dotčeného úkolu za hospodářsky životaschopných podmínek; právě naopak.

S ohledem na výše uvedené úvahy jsem toho názoru, že skutečnost, že činnost dotčená ve věci v původním řízení může být kvalifikována jako SOHZ, by neměla mít žádný vliv na použití čl. 15 odst. 1 až 3 směrnice o službách na projednávanou věc.

Závěrem navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžnou otázku položenou Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko) odpověděl takto: 1) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu musí být vykládána v tom smyslu, že se ve všech ohledech vztahuje na pořádání kurzů zaměřených na vzdělávání a výcvik řidičů, kteří ztratili body na řidičském průkazu v důsledku spáchání dopravních přestupků, v oblasti bezpečnosti silničního provozu. 2) Článek 15 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 směrnice 2006/123 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž: i) je pořádání takových kurzů koncipováno jako koncese na veřejnou službu; ii) toto pořádání kurzů je podmíněno požadavkem, že pouze jeden hospodářský subjekt může pořádat takové kurzy v konkrétní zeměpisné oblasti a iii) celkový počet poskytovatelů nepřesahuje počet zeměpisných oblastí vymezených příslušným orgánem, pokud uvedená právní úprava překračuje rámec toho, co je nezbytné k dosažení cíle bezpečnosti silničního provozu. Posouzení tohoto aspektu přísluší předkládajícímu soudu. 3) Článek 15 odst. 4 směrnice 2006/123 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, pokud jsou úkoly spojené s pořádáním kurzů kvalifikovány jako úkoly související se službou obecného hospodářského zájmu, jestliže je stanovené omezení nezbytné a přiměřené vzhledem k výkonu těchto úkolů za hospodářsky životaschopných podmínek. Provedení takového posouzení přísluší předkládajícímu soudu.