v International Protection Appeals Tribunal, Minister for Justice and Equality, Ireland, Attorney General (Request for a preliminary ruling from the High Court, Ireland)

Stanovisko generálního advokáta M. Szpunara – věc C‑756/21 International Protection Appeals Tribunál a další (Teroristický útok v Pákistánu)

Stanovisko generálního advokáta Macieje Szpunara přednesené dne 16. února 2023 Původní jazyk: francouzština. Bod 9 tohoto znění byl po jeho prvním on‑line zpřístupnění předmětem jazykové úpravy. Věc C‑756/21 X proti International Protection Appeals Tribunal, Minister for Justice and Equality, Irsku, The Attorney General [žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná High Court (Vrchní soud, Irsko)]

proti International Protection Appeals Tribunal, Minister for Justice and Equality, Irsku, The Attorney General

Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 4 směrnice 2004/83/ES Směrnice Rady ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany ( Úř. věst. 2004, L 304, s. 12 ; Zvl. vyd. 19/07, s. 96). a článků 8 a 23 směrnice 2005/85/ES Směrnice Rady ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka ( Úř. věst. 2005, L 326, s. 13 ). .

Tato žádost byla předložena v rámci odvolání podaného X, žalobcem v původním řízení a státním příslušníkem třetí země, proti rozhodnutí International Protection Appeals Tribunal (odvolací soud pro mezinárodní ochranu, dále jen IPAT ), kterým tento soud zamítl jeho odvolání proti rozhodnutím o zamítnutí jeho žádostí o azyl a doplňkovou ochranu. Spor je veden mezi žalobcem v původním řízení na jedné straně a IPAT, ministrem spravedlnosti a rovnosti a The Attorney General (nejvyšším státním zástupcem, Irsko) (dále společně jen žalovaní ) na straně druhé.

High Court (Vrchní soud, Irsko) položil sedm předběžných otázek, které spadají do tří kategorií, přičemž první kategorie se týká rozsahu povinnosti spolupráce rozhodujícího orgánu s žadatelem o mezinárodní ochranu a důsledků případného porušení této povinnosti, druhá kategorie se týká důsledků nevydání rozhodnutí o žádostech o azyl a mezinárodní ochranu v přiměřené lhůtě a třetí kategorie se týká dopadu nepravdivého prohlášení, které žadatel původně uvedl ve své žádosti a které pak při první možné příležitosti vysvětlil a vzal zpět, na celkovou hodnověrnost žadatele.

Podle čl. 1 oddílu A odst. 2 prvního pododstavce Úmluvy o právním postavení uprchlíků Úmluva podepsaná v Ženevě dne 28. července 1951 [Sbírka smluv OSN, sv. 189, s. 150, č. 2545 (1954)], jež vstoupila v platnost dne 22. dubna 1954 a ke které by připojen Protokol týkající se právního postavení uprchlíků, který byl uzavřen v New Yorku dne 31. ledna 1967 a vstoupil v platnost dne 4. října 1967 (dále jen Ženevská úmluva ). se pojem uprchlík vztahuje na kteroukoli osobu, jež se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti; totéž platí pro osobu bez státní příslušnosti, která se nachází mimo zemi svého dosavadního pobytu […] a která vzhledem ke shora uvedeným obavám se tam nechce nebo nemůže vrátit .

Vedle některých ustanovení primárního práva, konkrétně článků 41 a 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen Listina ), jsou pro projednávanou věc relevantní také článek 4 a čl. 15 písm. c) směrnice 2004/83 Směrnice 2004/83 byla nahrazena a zrušena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany ( Úř. věst. 2011, L 337, s. 9 ). Jelikož se však na Irsko tato směrnice nevztahuje, použije se na tento členský stát nadále směrnice 2004/83. Viz bod 50 odůvodnění a článek 40 směrnice 2011/95. , jakož i čl. 8 odst. 2 a 3, čl. 23 odst. 1 a 2 a čl. 39 odst. 1 písm. a) směrnice 2005/85 Směrnice 2005/85 byla nahrazena a zrušena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany ( Úř. věst. 2013, L 180, s. 60 ). Jelikož se však na Irsko tato směrnice nevztahuje, použije se na tento členský stát nadále směrnice 2005/85. Viz článek 53 směrnice 2013/32. .

Žalobce v původním řízení je pákistánský státní příslušník, který vstoupil do Irska dne 1. července 2015 , přičemž v letech 2011 až 2015 pobýval ve Spojeném království, aniž podal žádost o mezinárodní ochranu.

Dne 2. července 2015 podal žalobce v původním řízení žádost o přiznání postavení uprchlíka v Irsku. Tato žádost, původně založená na nepravdivém prohlášení, které však žalobce v původním řízení vzal zpět, vycházela ze skutečnosti, že se ocitl v těsné blízkosti výbuchu bomby během teroristického útoku na pohřbu v Pákistánu, při kterém zahynulo asi 40 osob, včetně dvou jeho známých. Žalobce tvrdil, že ho tato událost hluboce zasáhla, takže se bál žít v Pákistánu a obával se vážné újmy, pokud by tam byl vrácen. Prohlásil, že trpí úzkostmi, depresemi a poruchami spánku. Jeho žádost byla dne 14. listopadu 2016 zamítnuta ze strany Office of Refugee Applications Commissioner (útvar komisaře pro vyřizování žádostí uprchlíků, Irsko).

Dne 2. prosince 2016 se žalobce v původním řízení proti tomuto rozhodnutí odvolal k Refugee Appeals Tribunal (odvolací tribunál pro uprchlíky, Irsko). Řízení o tomto odvolání bylo pozastaveno z důvodu legislativních změn ke dni 31. prosince 2016 v důsledku nabytí účinnosti International Protection Act 2015 (zákon z roku 2015 o mezinárodní ochraně), který sjednotil jednotlivá dříve stanovená řízení o mezinárodní ochraně a vytvořil mimo jiné International Protection Office (Úřad pro mezinárodní ochranu, Irsko, dále jen IPO ) a IPAT.

Dne 13. března 2017 podal žalobce v původním řízení žádost o doplňkovou ochranu, kterou IPO zamítl. Dne 13. února 2018 podal žalobce žalobu proti tomuto rozhodnutí u IPAT.

Rozhodnutím ze dne 7. února 2019 IPAT obě odvolání zamítl.

Dne 7. dubna 2019 podal žalobce v původním řízení kasační opravný prostředek k High Court (Vrchní soud), v němž navrhoval zrušení tohoto rozhodnutí IPAT.

Na podporu této žaloby žalobce v původním řízení zaprvé tvrdil, že informace o zemi původu za roky 2015 až 2017, s nimiž se IPAT seznámil, byly neúplné a zastaralé, takže IPAT nezohlednil situaci panující v Pákistánu v době přijetí rozhodnutí ze dne 7. února 2019 . Kromě toho IPAT podle něj náležitě nepřezkoumal informace, které měl k dispozici.

Zadruhé doba, po kterou trvalo rozhodování o žádosti ze dne 2. července 2015 , je podle žalobce v původním řízení zjevně nepřiměřená a v rozporu se zásadou efektivity, článkem 47 Listiny a minimálními standardy stanovenými unijním právem.

Zatřetí IPAT byl informován o duševním zdraví žalobce v původním řízení, ale neučinil žádné kroky k tomu, aby zajistil, že bude mít k dispozici všechny nezbytné důkazy, aby o žádosti mohl řádně rozhodnout. Tento soud si měl zejména vyžádat lékařský znalecký posudek využívaný na podporu žádosti o azyl podané osobou, která přežila mučení, nebo jiný znalecký důkaz vypovídající o stavu jeho duševního zdraví.

Začtvrté, pokud jde o další skutečnosti relevantní pro jeho žádost, žalobci v původním řízení byl odepřen prospěch z pochybnosti, ačkoli jeho duševní zdraví nebylo řádně zjištěno a zohledněno. Některé relevantní prvky jeho argumentace tak nebyly ověřeny nebo byly opomenuty a nedošlo k žádné spolupráci mezi ním a příslušnými institucemi, zejména pokud jde o zmíněný lékařský znalecký posudek.

Zapáté vzhledem k okolnostem projednávané věci, které se vyznačují tím, že žalobce v původním řízení připustil, že jeho prvotní verze tvrzených událostí byla nepravdivá a že existuje možnost, že trpí duševními problémy, by bylo nepřiměřené dospět k závěru, že není důvěryhodný, pokud jde o významné aspekty jeho argumentace.

High Court (Vrchní soud) zaprvé konstatoval, že IPAT nesplnil svou povinnost spolupracovat, neboť si neopatřil příslušné informace o zemi původu ani lékařský znalecký posudek. Klade si však otázku, zda byl IPAT podle unijního práva povinen opatřit si takovou zprávu a zda je slučitelné s unijním právem požadovat v souladu s vnitrostátním právem, aby žalobce v původním řízení za účelem zrušení rozhodnutí IPAT prokázal existenci škody vyplývající z tohoto pochybení.

Tento soud se dále táže, jaké důsledky má vyvodit ze skutečnosti, že od podání žádosti dne 2. července 2015 do přijetí rozhodnutí IPAT dne 7. února 2019 uplynulo více než tři a půl roku, což považuje za nepřiměřené.

Nakonec má předkládající soud pochybnosti o tom, zda jediné nepravdivé prohlášení, které žalobce v původním řízení při první možné příležitosti vysvětlil a vzal zpět, může odůvodnit zpochybnění jeho celkové hodnověrnosti.

Na základě těchto skutečností High Court (vrchní soud) usnesením ze dne 23. listopadu 2021 , došlým soudní kanceláři Soudního dvora dne 9. prosince 2021 , přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: 1) Bylo projednávání žádosti o doplňkovou ochranu, při němž došlo k naprostému porušení povinnosti spolupráce, jak je popsána v bodě 66 [rozsudku ve věci M. Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. listopadu 2012 (C‑277/11, dále jen rozsudek M , EU:C:2012:744 ). ], zbaveno veškerého užitečného účinku ve smyslu zohledněném ve věci [Komise v. Německo Rozsudek ze dne 15. října 2015 ( C‑137/14 , EU:C:2015:683 ). ]? 2) V případě kladné odpovědi na [první otázku], mělo by výše uvedené porušení povinnosti spolupráce bez dalšího zakládat nárok žadatele na zrušení rozhodnutí? 3) V případě záporné odpovědi na [druhou otázku], kdo pak případně nese důkazní břemeno ve vztahu k tvrzení, že pokud by byl rozhodující orgán řádně spolupracoval, mohlo být rozhodnuto jinak než rozhodnutím o odmítnutí? 4) Zakládá skutečnost, že o žádosti o mezinárodní ochranu nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, nárok žadatele na zrušení rozhodnutí, jakmile je toto rozhodnutí vydáno? 5) Má doba provádění novelizace použitelného rámce azylové ochrany v určitém členském státě za účinek, že tento členský stát zprošťuje povinnosti uplatňovat systém mezinárodní ochrany, jenž by byl zajistil vydání rozhodnutí o takové žádosti o ochranu v přiměřené lhůtě? 6) V případě, že orgán rozhodující o mezinárodní ochraně nemá k dispozici dostatečné důkazy o duševním zdraví žadatele, avšak existují určité důkazy nasvědčující možnosti, že žadatel takovými obtížemi trpí, má tento rozhodující orgán v souladu s povinností spolupráce uvedenou v [rozsudku ve věci M. (bod 66)] nebo z jiného důvodu povinnost provést před vydáním konečného rozhodnutí další šetření nebo jakoukoli jinou povinnost? 7) Pokud členský stát plní svou povinnost posoudit podstatné náležitosti žádosti podle čl. 4 odst. 1 směrnice [2004/83], je přípustné prohlásit, že nebyla zjištěna celková hodnověrnost žadatele, na základě jediné lži, která byla vysvětlena a vzata zpět při první možné příležitosti a bez existence dalších lží?

Předkládající soud požádal, aby byla projednávaná věc projednána v naléhavém řízení o předběžné otázce podle článku 107 jednacího řádu Soudního dvora.

Dne 17. prosince 2021 rozhodl Soudní dvůr (první senát) na návrh soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta, že není důvodné této žádosti vyhovět.

Písemná vyjádření předložili žalobce v původním řízení, žalovaní v původním řízení, německá a nizozemská vláda a Evropská komise. Jednání, které se konalo dne 16. listopadu 2022 , se zúčastnili žalobce v původním řízení, irská vláda a Komise.

Žádostí o vysvětlení ze dne 20. září 2022 Soudní dvůr požádal předkládající soud, aby objasnil použitelné právní předpisy a úlohu, která byla svěřena IPAT. Tento soud odpověděl dopisem ze dne 21. října 2022 .

Žalovaní zpochybňují přípustnost sedmi předběžných otázek.

Zaprvé namítají, že první otázka je hypotetické povahy, neboť vychází z předpokladu, který nemá oporu v rozhodnutí předkládajícího soudu, a to ze dvou důvodů. V první řadě předkládající soud – v rozporu s tím, co naznačuje znění této otázky – neshledal naprosté porušení povinnosti spolupráce a nemohl takový závěr učinit na základě skutkových okolností věci. V druhé řadě by tato otázka vedla Soudní dvůr k rozhodování o skutkových okolnostech projednávané věci, což by nebylo v jeho pravomoci. Podle žalovaných se tyto úvahy vztahují i na druhou a třetí otázku, protože tyto otázky souvisejí s první otázkou.

Zadruhé žalovaní tvrdí, že čtvrtá a pátá otázka jsou rovněž hypotetické, neboť předkládající soud neshledal porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

Zatřetí jsou žalovaní názoru, že šestá otázka není pro rozhodnutí ve věci v původním řízení nezbytná, neboť IPAT vzal v úvahu lékařské důkazy předložené žalobcem v původním řízení, aniž je zpochybnil.

A konečně začtvrté žalovaní tvrdí, že sedmá otázka je hypotetické povahy, a nemá tedy být zodpovězena, jelikož žalobce v původním řízení uvedl, že nezpochybnil závěry IPAT týkající se jeho hodnověrnosti, a v rozporu s tím, co by naznačovalo znění této otázky, nepravdivé prohlášení nebylo jediným prvkem, který vedl IPAT k závěru, že hodnověrnost žalobce v původním řízení nebyla zjištěna. K dalším relevantním prvkům v tomto ohledu patřila skutečnost, že žalobce v původním řízení uvedl podstatné prvky týkající se minulých událostí až ve velmi pozdní fázi a o mezinárodní ochranu nepožádal ve své původní žádosti.

Tyto námitky se mi nejeví jako přesvědčivé.

Připomínám, že podle ustálené judikatury je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nepřípustná, pokud je zjevné, že žádaný výklad práva Unie nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém, nebo také tehdy, pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny Viz nedávný rozsudek ze dne 20. září 2022 , VD a SR ( C‑339/20 a C‑397/20 , EU:C:2022:703 , bod 57 ). .

V této souvislosti lze jen stěží tvrdit, že předběžné otázky nemají žádný vztah k realitě, jsou hypotetické nebo neobsahují nezbytné skutkové poznatky.

V projednávané věci je sice pravda, že pokud jde o údajnou hypotetickou povahu první, druhé, třetí a šesté otázky, nejsou skutkové okolnosti uvedené předkládajícím soudem indiciemi naprostého porušení povinnosti spolupráce ze strany IPAT Pokud jde o znění první otázky, podotýkám, že (ve francouzském znění, pozn. překl.) začíná slovy dans le cas où ( v případě, že ). . Z těchto otázek je však zřejmé, že předkládající soud zkoumá právě to, zda tyto skutečnosti představují porušení povinnosti příslušných orgánů spolupracovat s žadatelem, a jaké případné důsledky by měl z takového zjištění vyvodit s ohledem na meze, které těmto orgánům klade vnitrostátní právo K těmto mezím viz bod 17 tohoto stanoviska. .

Pokud jde o čtvrtou a pátou otázku, skutečnost, že předkládající soud dosud neshledal porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, nicméně to má v úmyslu, není též dostatečným důvodem pro závěr, že se v projednávané věci jedná o hypotetické otázky.

Kromě toho z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že se šestá otázka týká případné povinnosti opatřit si lékařský znalecký posudek na doplnění zpráv předložených žalobcem v původním řízení. Skutečnost, že IPAT zohlednil lékařské důkazy, které zúčastněný předložil, aniž by je zpochybnil, není z hlediska této povinnosti relevantní a nezpochybňuje relevantnost této otázky.

A konečně, pokud jde o sedmou otázku, je třeba uvést, že žalovaní zpochybňují skutková zjištění předkládajícího soudu a jeho posouzení relevantnosti této otázky pro rozhodnutí sporu v původním řízení. Zjištění a posouzení skutečností týkajících se důvěryhodnosti žalobce v původním řízení však nepřísluší Soudnímu dvoru, ale předkládajícímu soudu.

Je tedy věcí předkládajícího soudu, aby v projednávané věci určil právní otázky, které vyžadují výklad unijního práva.

Předložené předběžné otázky je proto třeba považovat za přípustné a analyzovat je po věcné stránce.

Před posouzením předběžných otázek považuji za vhodné stručně připomenout rámec, do něhož jsou zasazeny směrnice 2004/83 a 2005/85.

Nejprve bych chtěl zdůraznit, že z bodu 3 odůvodnění směrnice 2004/83 vyplývá, že Ženevská úmluva je základem mezinárodního právního režimu na ochranu uprchlíků. Dále z bodu 16 a 17 odůvodnění této směrnice vyplývá, že její ustanovení o podmínkách pro přiznání postavení uprchlíka, jakož i o obsahu tohoto postavení, byla přijata jako vodítko pro příslušné orgány členských států při uplatňování této úmluvy na základě společných pojmů a kritérií Viz rozsudky ze dne 2. března 2010 , Salahadin Abdulla a další ( C‑175/08, C‑176/08, C‑178/08 a C‑179/08 , EU:C:2010:105 , bod 52 ), a ze dne 3. března 2022 , Secretary of State for Home Department (Postavení uprchlíka v případě osoby bez státní příslušnosti palestinského původu) ( C‑349/20 , EU:C:2022:151 , bod 39 ). . Kromě toho, pokud jde o směrnici 2005/85, z jejích bodů 2, 3, 5 a 7 odůvodnění vyplývá, že zavádí společný rámec záruk k zajištění plného souladu s uvedenou úmluvou. Článek 33 této směrnice zakotvuje zásadu nenavracení. Tato zásada je zaručena jako základní právo v článku 18 a čl. 19 odst. 2 Listiny Rozsudek ze dne 19. června 2018 , Gnandi ( C‑181/16 , EU:C:2018:465 , bod 53 a citovaná judikatura). .

Z toho vyplývá, že výklad ustanovení směrnici 2004/83 a 2005/85 musí být prováděn ve světle obecné systematiky a účelu obou těchto směrnic, s ohledem na Ženevskou úmluvu a ostatní příslušné smlouvy uvedené v čl. 78 odst. 1 SFEU Bývalý čl. 63 první pododstavec bod 1 ES. . Tento výklad musí být kromě toho prováděn – jak vyplývá z bodu 10 odůvodnění směrnice 2004/83 a bodu 8 odůvodnění směrnice 2005/85 – při dodržení práv uznaných Listinou Pokud jde o směrnici 2004/83, viz zejména rozsudky ze dne 2. března 2010 , Salahadin Abdulla a další ( C‑175/08, C‑176/08, C‑178/08 a C‑179/08 , EU:C:2010:105 , body 53 a 54 ), a ze dne 3. března 2022 , Secretary of State for Home Department (Postavení uprchlíka v případě osoby bez státní příslušnosti palestinského původu) ( C‑349/20 , EU:C:2022:151 , bod 40 ). Pokud jde o směrnici 2005/85, viz zejména rozsudky ze dne 28. července 2011 , Samba Diouf ( C‑69/10 , EU:C:2011:524 , bod 34 ), a ze dne 31. ledna 2013 , D. a A. ( C‑175/11 , EU:C:2013:45 , bod 58 ). .

Zadruhé bych chtěl také zdůraznit, že zatímco účelem směrnice 2004/83 je stanovit minimální normy týkající se způsobilosti a postavení státních příslušníků třetích zemí pro účely mezinárodní ochrany a obsahu této ochrany, účelem směrnice 2005/85 je stanovit minimální normy pro postupy posuzování žádostí a upřesnit práva žadatelů o azyl.

Toto jsou okolnosti, za kterých se budu zabývat otázkami položenými předkládajícím soudem. Nejprve se budu zabývat rozsahem povinnosti spolupráce rozhodujícího orgánu s žadatelem o mezinárodní ochranu ve smyslu článku 4 směrnice 2004/83, jakož i důsledky, které je nutno vyvodit z případného porušení této povinnosti (oddíl B). Následně se budu věnovat důsledkům nevydání rozhodnutí o žádostech o azyl a mezinárodní ochranu v přiměřené lhůtě z hlediska článku 23 směrnice 2005/85 (oddíl C). Nakonec se budu zabývat otázkou celkové hodnověrnosti žadatele (oddíl D).

Svou první, druhou, třetí a šestou otázkou, které navrhuji zodpovědět společně, se předkládající soud v podstatě snaží zjistit, zda povinnost spolupráce podle čl. 4 odst. 1 směrnice 2004/83 vyžaduje, aby si rozhodující orgán opatřil aktuální informace o zemi původu žadatele o azyl a mezinárodní ochranu, a v případě, že existují indicie o jeho duševních problémech, které by mohly být důsledkem traumatické události v této zemi, lékařskou znalecký posudek o jeho duševním zdraví. Předkládající soud si dále klade otázku, zda samotné porušení této povinnosti může vést ke zrušení rozhodnutí o zamítnutí těchto žádostí nebo zda lze po žadateli požadovat, aby prokázal, že rozhodnutí mohlo být jiné, pokud by k takovému porušení nedošlo.

Zdá se mi, že odpověď na tyto otázky lze nalézt na základě posouzení významu požadavku spolupráce kladeného na členský stát ve smyslu článku 4 směrnice 2004/83.

Předkládající soud podotýká, že informace o zemi původu poskytnuté žadatelem nebyly aktuální ani v době, kdy je žadatel předložil. V rámci zásadního zjištění ve sporném rozhodnutí Podle předkládajícího soudu se toto zjištění IPAT týkalo skutečnosti, že situace v zemi původu žadatele představovala situaci svévolného násilí v rámci vnitřního/mezinárodního ozbrojeného konfliktu. Viz bod 59 tohoto stanoviska. IPAT odkazuje zejména na rakouskou vyšetřovací misi z roku 2015 Jednalo se o informace získané během vyšetřovací mise podniknuté v červenci 2015 v oblasti, ze které žalobce pochází. a zprávu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) z roku 2017 Zpráva Freedom House Refworld Freedom in the World 2017 Pakistan (UNHCR). Podle tohoto soudu tato zpráva naznačuje, že teroristické násilí v Pákistánu výrazně pokleslo, a týká se pouze prvního čtvrtletí roku 2017. . Podle tohoto soudu nelze tyto informace striktně vzato považovat za aktualizované informace o zemi původu v kontextu tohoto rozhodnutí vydaného dne 7. února 2019 Viz bod 10 tohoto stanoviska. . Na základě článku 4 směrnice 2004/83, jak byl vyložen Soudním dvorem ve věci M., má tedy předkládající soud za to, že IPAT nesplnil svou povinnost spolupráce, neboť nezískal dostatečné a aktuální informace o zemi původu žadatele.

Tento přístup se mi jeví a priori jako rozumný. Je však vhodné objasnit některé otázky.

Připomeňme, že článek 4 směrnice 2004/83 se – jak vyplývá z jeho nadpisu – týká posuzování skutečností a okolností žádosti o mezinárodní ochranu. Toto posuzování podle Soudního dvora probíhá ve dvou různých etapách. První etapa se týká zjištění skutkových okolností, které mohou sloužit jako důkazy na podporu žádosti, a druhá etapa se týká právního posouzení těchto skutečností a spočívá v rozhodnutí, zda jsou vzhledem ke skutečnostem charakterizujícím daný případ splněny hmotněprávní podmínky stanovené články 9 a 10 nebo 15 směrnice 2004/83 pro přiznání mezinárodní ochrany Rozsudek M. (bod 64) a rozsudky ze dne 2. prosince 2014 , A a další ( C‑148/13 až C‑150/13 , EU:C:2014:2406 , bod 55 ), a ze dne 3. března 2022 , Secretary of State for Home Department (Postavení uprchlíka v případě osoby bez státní příslušnosti palestinského původu) ( C‑349/20 , EU:C:2022:151 , bod 63 ). .

V této souvislosti vyvstává otázka, co vlastně znamená požadavek na spolupráci s žadatelem v každé z těchto dvou fází.

Připomínám, že podle čl. 4 odst. 1 směrnice 2004/83 platí, že i když je obvykle na žadateli, aby předložil všechny náležitosti potřebné k doložení žádosti, je stejně tak na dotyčném členském státě, aby s tímto žadatelem ve fázi určování, které informace jsou pro tuto žádost relevantní, spolupracoval Rozsudek M. (bod 65). . Jinými slovy, toto ustanovení ukládá orgánům členských států pozitivní povinnost jednat při posuzování těchto skutečností ve spolupráci s žadatelem Stanovisko generální advokátky E. Sharpston ve spojených věcech A a další ( C‑148/13 až C‑150/13 , EU:C:2014:2111 bod 42). .

V tomto ohledu z čl. 4 odst. 2 směrnice 2004/83 vyplývá, že důkazy, které mohou odůvodnit žádost o mezinárodní ochranu, jsou informace o žadateli a veškeré dokumenty, které má k dispozici a které se týkají jeho individuální situace, včetně věku, původu, totožnosti nebo státní příslušnosti. Toto ustanovení se tedy vztahuje na všechny prvky relevantní pro odůvodnění žádosti, a proto se týká informací a dokumentů týkajících se skutkových okolností žadatelovy minulosti , včetně těch, které se týkají zem[ě] nebo zem[í] a míst[a] nebo míst[…] jeho předchozího pobytu .

Rád bych také připomněl, že význam požadavku spolupráce kladeného na členský stát v této první fázi posuzování již Soudní dvůr objasnil. Soudní dvůr upřesnil, že pokud z jakéhokoli důvodu nejsou skutečnosti sdělené žadatelem o mezinárodní ochranu úplné, aktuální nebo relevantní , musí tento členský stát v tomto stadiu řízení s žadatelem aktivně spolupracovat, aby bylo možné shromáždit všechny skutečnosti potřebné k doložení jeho žádosti Rozsudek M. (bod 66). V tomto ohledu viz také stanovisko generálního advokáta Y. Bota ve věci M . ( C‑277/11 , EU:C:2012:253 , bod 67 ). . Rovněž uvedl, že orgány členského státu mohou mít často snazší přístup k některým druhům dokumentů než žadatel Rozsudek ze dne 3. března 2022 , Secretary of State for Home Department (Postavení uprchlíka v případě osoby bez státní příslušnosti palestinského původu) ( C‑349/20 , EU:C:2022:151 , bod 64 a citovaná judikatura). .

Podle mého názoru je tedy zřejmé, že v rámci této první fáze posuzování týkající se zjištění skutkových okolností, které mohou být důkazem na podporu žádosti, ukládá požadavek spolupráce podle článku 4 směrnice 2004/83 rozhodujícímu orgánu povinnost získat úplné a aktuální informace o zemi původu žadatele o azyl a mezinárodní ochranu.

Po tomto upřesnění však vyvstává ještě otázka, zda existuje taková povinnost spolupráce kladená na orgány dotyčného členského států ve druhé fázi posuzování.

Připomínám, že čl. 4 odst. 3 písm. a) směrnice 2004/83 stanoví, že pokud jde o jednotlivě prováděné posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, mělo by být toto provedeno mimo jiné při zohlednění všech významných skutečností týkajících se země původu v době rozhodování o žádosti , včetně právních předpisů země původu a způsobu jejich uplatňování.

Jak jsem již vysvětlil Viz bod 48 tohoto stanoviska. , toto individuální posouzení žádosti je druhou fází posuzování skutečností a okolností žádosti o azyl nebo mezinárodní ochranu ve smyslu článku 4 směrnice 2004/83. Tato fáze se týká právního posouzení důkazů předložených na podporu žádosti, aby se určilo, zda jsou skutečně takové povahy, aby splňovaly podmínky pro přiznání postavení uprchlíka nebo mezinárodní ochrany V tomto smyslu viz rozsudek M. (bod 69). .

Jak již Soudní dvůr judikoval, zkoumání opodstatněnosti žádosti je výlučnou odpovědností příslušného vnitrostátního orgánu, a v tomto stadiu řízení je tedy požadavek spolupráce tohoto orgánu s žadatelem, tak jak je upraven v čl. 4 odst. 1 druhé větě směrnice 2004/83, irelevantní Rozsudek M. (bod 70). . V tomto ohledu připomínám, že jak vyplývá z čl. 4 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 směrnice 2005/85, je rozhodující orgán povinen provést přiměřené posouzení žádostí, na jehož základě o nich rozhodne Rozsudek ze dne 25. ledna 2018 , F ( C‑473/16 , EU:C:2018:36 , bod 40 ). . Zejména z čl. 8 odst. 2 písm. b) této směrnice vyplývá, že členské státy zajistí, aby přesné a aktuální informace o obecné situaci v zemích původu žadatelů o azyl Rozsudek M. (bod 67). byly získávány z různých zdrojů, např. z UNHCR K povinnosti rozhodujícího orgánu shromažďovat a posuzovat z vlastní iniciativy zprávy o obecné situaci v zemi původu žadatele viz Reneman, M., The Burden and Standard of Proof and Evidentiary Assessment , EU Asylum Procedures and the Right to an Effective Remedy , Hart Publishing, Londýn, 2014, s. 183 až 248, zejména s. 204. .

Plně se proto ztotožňuji s názorem Komise, že z těchto ustanovení vyplývá, že podle čl. 4 odst. 3 písm. a) směrnice 2004/83 je rozhodující orgán povinen jít nad rámec pouhé povinnosti spolupracovat s žadatelem, pokud jde o informace o situaci v zemi původu. Členské státy jsou totiž povinny, pokud osoba splňuje podmínky stanovené ve směrnici 2004/83, požadovanou mezinárodní ochranu poskytnout, neboť jejich orgány nemají v tomto ohledu žádnou diskreční pravomoc V tomto smyslu viz zejména rozsudek ze dne 29. července 2019 , Torubarov ( C‑556/17 , EU:C:2019:626 , bod 50 ). . Nicméně vzhledem k tomu, že podle čl. 28 odst. 1 směrnice 2005/85 mohou členské státy považovat žádost za nedůvodnou, pouze pokud rozhodující orgán zjistil, že žadatel nesplňuje předpoklady pro přiznání postavení uprchlíka podle směrnice 2004/83, nemůže tento orgán žádost zamítnout, aniž provede přiměřené posouzení žádosti, a tedy nezohlední aktuální informace o situaci v zemi původu.

To platí tím spíše pro podmínku vážné újmy uvedenou v čl. 15 písm. c) směrnice 2004/83, která spočívá ve vážném a individuálním ohrožení života nebo nedotknutelnosti civilisty v důsledku svévolného násilí během mezinárodního nebo vnitrostátního ozbrojeného konfliktu, jako jsou ohrožení uvedená ve věci v původním řízení V tomto ohledu viz bod 46 a poznámku pod čarou 16 tohoto stanoviska. Podle předkládajícího soudu je s ohledem na pronásledování Paštunů (Pathánů) v Pákistánu překvapivé, že rozhodnutí IPAT neobsahuje žádnou úvahu o etnické příslušnosti žalobce v původním řízení a není zmíněna ani při posuzování informací o zemi původu. . Soudní dvůr totiž rozhodl, že existence těchto typů hrozeb není podmíněna tím, že žadatel předloží důkaz, že v ohrožení je konkrétně z důvodu skutečností, které jsou příznačné pro jeho osobní situaci. Podle Soudního dvora je míra svévolného násilí, kterou se vyznačuje probíhající ozbrojený konflikt, posuzována příslušnými vnitrostátními orgány rozhodujícími o žádosti nebo soudy členského státu, kterým bylo předloženo rozhodnutí o zamítnutí takové žádosti V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. února 2009 , Elgafaji ( C‑465/07 , EU:C:2009:94 , bod 43 ). . Dále je třeba připomenout, že posouzení, zda zjištěné okolnosti představují takovou hrozbu, že dotyčná osoba může mít vzhledem ke své individuální situaci odůvodněnou obavu, že bude skutečně vystavena pronásledování, musí být v každém případě provedeno s ostražitostí a opatrností , neboť se jedná o otázky lidské integrity a osobních svobod, které se vztahují k základním hodnotám Unie Viz rozsudek ze dne 2. března 2010 , Salahadin Abdulla a další ( C‑175/08, C‑176/08, C‑178/08 a C‑179/08 , EU:C:2010:105 , body 89 a 90 ). .

Z výše uvedeného vyplývá, že čl. 4 odst. 3 písm. a) směrnice 2004/83 ukládá, že rozhodující orgán musí v rámci své povinnosti provést přiměřené posouzení žádosti ve smyslu čl. 8 odst. 2 písm. b) směrnice 2005/85 získat přesné a aktuální informace o zemi původu žadatele o azyl a mezinárodní ochranu. Jinými slovy, tento orgán se nemůže omezit na zkoumání dílčích nebo zastaralých informací poskytnutých žadatelem na podporu jeho žádosti, ale musí získat aktuální informace.

Předkládající soud uvádí, že žalobce v původním řízení předložil IPO lékařskou zprávu, která upozorňovala na existenci duševní poruchy v důsledku pobytu v těsné blízkosti výbuchu bomby při teroristickém útoku v zemi jeho původu Viz bod 7 tohoto stanoviska. . Tento soud vysvětlil, že IPO před IPAT tvrdil, že taková zpráva neumožňuje prokázat, zda duševní porucha, kterou žalobce trpí, byla, či nebyla způsobena tímto výbuchem. Z předkládacího rozhodnutí dále vyplývá, že IPAT s tímto názorem souhlasil a dovodil, že lékařský znalecký posudek, konkrétně zpráva Spirasi , by skutečně mohla být užitečnější Pokud jde o zprávu Spirasi, viz internetová adresa https://spirasi.ie/what-we-do/medico-legal-report/. . Předkládající soud proto konstatuje, že jak IPO, tak IPAT měly za to, že lékařská zpráva předložená žalobcem v původním řízení nebyla dostatečná a že by byl relevantnější lékařský znalecký posudek.

V této souvislosti vyvstává otázka, zda povinnost spolupráce podle čl. 4 odst. 1 směrnice 2004/83 vyžaduje, aby si vnitrostátní orgány takový znalecký posudek opatřily.

Zaprvé, pokud jde o první fázi posouzení týkající se zjištění skutkových okolností, podotýkám, že takový požadavek ze znění tohoto ustanovení nevyplývá. Účelem směrnice 2004/83 je totiž stanovit minimální normy, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí, aby mohli žádat o mezinárodní ochranu. Pokud by však unijní normotvůrce zamýšlel takovou povinnost členským státům uložit, jistě by to výslovně stanovil. Vnitrostátní orgány by proto měly mít prostor pro uvážení při určování , zda je lékařský znalecký posudek relevantní pro individuální posouzení, které jsou vnitrostátní orgány povinny provést podle čl. 4 odst. 3 směrnice 2004/83, či nikoli Ačkoli se směrnice 2013/32 na projednávanou věc nevztahuje, považuji za vhodné zmínit, že čl. 18 odst. 1 první pododstavec uvedené směrnice stanoví, že [č]lenské státy stanoví , že má být se souhlasem žadatele provedena jeho lékařská prohlídka ohledně známek, které by mohly vycházet z pronásledování nebo vážné újmy v minulosti, pokud to rozhodující orgán považuje za vhodné pro posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podle článku 4 směrnice [2011/95]. Alternativně mohou členské státy stanovit, že takovou lékařskou prohlídku si zajistí žadatel (kurzivou zvýraznil autor stanoviska). .

Na rozdíl od toho, co tvrdí žalovaní, však v případě, že se tyto orgány – jako v projednávané věci – domnívají, že předmětný lékařský znalecký posudek je relevantní nebo nezbytný pro posouzení žádosti o mezinárodní ochranu Viz body 16, 17 a 61 tohoto stanoviska. , vyplývá podle mého názoru z povinnosti spolupracovat ve smyslu čl. 4 odst. 1 směrnice 2004/83, že jsou povinny o tom vyrozumět žadatele a spolupracovat s ním, aby takový posudek mohly získat V tomto smyslu viz rozsudek M. (bod 66). . Jak jsem již uvedl, z požadavku na spolupráci ze strany vnitrostátních orgánů vyplývá, že pokud se rozhodující orgán domnívá, že materiály poskytnuté žadatelem o mezinárodní ochranu jsou neúplné, zastaralé nebo irelevantní, je nezbytné, aby s žadatelem aktivně spolupracoval za účelem shromáždění všech materiálů nezbytných Viz bod 52 tohoto stanoviska. ke zjištění skutkových okolností, které mohou představovat důkazy na podporu žádosti.

Zadruhé, pokud jde o druhou fázi posuzování týkající se právního posouzení důkazů předložených na podporu žádosti, připomínám, že z čl. 4 odst. 3 písm. b) a c) směrnice 2004/83 vyplývá, že individuální posouzení žádosti o mezinárodní ochranu musí být provedeno s přihlédnutím k příslušným informacím a dokumentům předloženým žadatelem, včetně informací o tom, zda žadatel byl nebo by mohl být pronásledován nebo zda utrpěl nebo by mohl utrpět vážnou újmu, a o postavení a osobní situaci žadatele s cílem posoudit, zda s ohledem na tuto situaci by jednání, kterým žadatel byl nebo mohl být vystaven, mohla být považována za pronásledování nebo vážnou újmu. Soudní dvůr již zejména rozhodl, že čl. 4 odst. 3 této směrnice nevylučuje využití odborného posouzení v rámci procesu posuzování skutečností a okolností Soudní dvůr upřesnil, že podmínky případného využití takového odborného posouzení však musí být v souladu s ostatními relevantními ustanoveními unijního práva, zejména se základními právy zaručenými Listinou, jako je právo na respektování lidské důstojnosti zakotvené v jejím článku 1. Viz rozsudek ze dne 25. ledna 2018 , F ( C‑473/16 , EU:C:2018:36 , body 34 a 35 ). . Je proto na příslušných orgánech, aby upravily své postupy pro posuzování prohlášení a písemných nebo jiných dokladů v závislosti na specifických vlastnostech každé kategorie žádosti o mezinárodní ochranu V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. ledna 2018 , F ( C‑473/16 , EU:C:2018:36 , bod 36 ). .

V tomto ohledu je požadavek opatřit si lékařský znalecký posudek o duševním zdraví žadatele, pokud jej vnitrostátní orgány považují za relevantní nebo nezbytný pro posouzení důkazů, podpořen čl. 4 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 směrnice 2005/85. Tato ustanovení vyžadují, aby rozhodující orgán provedl přiměřené posouzení žádostí a poté o nich rozhodl Rozsudek ze dne 25. ledna 2018 , F ( C‑473/16 , EU:C:2018:36 , bod 40 ). . Rozhodující orgán totiž nebude schopen provést takové přiměřené posouzení žádostí ve smyslu těchto ustanovení, pokud si lékařský znalecký posudek neopatří, přestože se domnívá, že je pro individuální posouzení dané žádosti relevantní nebo nezbytný.

Domnívám se proto, že čl. 4 odst. 3 písm. b) a c) směrnice 2004/83 vyžaduje, aby si rozhodující orgán v případě, že se domnívá, že v rámci povinnosti provést přiměřené posouzení žádosti ve smyslu čl. 8 odst. 2 směrnice 2005/85 je pro individuální posouzení žádosti relevantní nebo nezbytný lékařský znalecký posudek o duševním zdraví žadatele, takový posudek opatřil. Jiný výklad by podle mého názoru zpochybnil účel směrnice 2004/83 a zbavil by smyslu jak čl. 4 odst. 3 této směrnice, tak čl. 8 odst. 2 směrnice 2005/85.

Před analýzou důsledků, které lze vyvodit z porušení povinnosti spolupracovat a povinnosti provést přiměřené posouzení žádosti [části c) a d)], je třeba určit, zda článek 39 směrnice 2005/85 vyžaduje – jak tvrdí německá vláda a Komise – aby soud prvního stupně mohl provést meritorní přezkum ex nunc rozhodnutí o zamítnutí žádosti o azyl nebo o mezinárodní ochranu [část a)]. V případě, že tomu tak je, vyvstává otázka, zda má být IPAT považován za soudní orgán ve smyslu článku 39 směrnice 2005/85 [část b)].

Připomínám, že čl. 39 odst. 1 písm. a) směrnice 2005/85 stanoví, že členské státy zajistí, aby žadatelé o azyl měli právo na účinný opravný prostředek před soudem nebo tribunálem proti rozhodnutím o jejich žádosti o azyl. Toto ustanovení však nestanoví, že je nezbytné, aby tento soud mohl takový přezkum vykonávat ex nunc . V tomto ohledu Komise ve svém písemném vyjádření uvádí, že podle jejího názoru tyto požadavky vyplývají z judikatury Soudního dvora.

V tomto ohledu podotýkám, že takový požadavek jasně vyplývá z článku 46 směrnice 2013/32, který nahradil článek 39 směrnice 2005/85 a na projednávanou věc se nepoužije. Domnívám se však, že stojí za zmínku, že – jak poznamenala Komise během legislativního postupu týkajícího se tohoto článku 46 – toto ustanovení plně zohledňuje současný vývoj judikatury [Soudního dvora] a Evropského soudu pro lidská práva Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání mezinárodní ochrany, COM(2009) 554 v konečném znění, s. 9. Viz poznámka pod čarou 51 tohoto stanoviska. . Budu proto zkoumat, zda článek 39 směrnice 2005/85, jak jej vykládá Soudní dvůr, tento požadavek stanoví.

Zaprvé Soudní dvůr již konstatoval, že vlastnosti opravného prostředku upraveného v článku 39 směrnice 2005/85 musí být definovány v souladu s článkem 47 Listiny, který je potvrzením zásady účinné soudní ochrany a podle něhož má každý, jehož práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. prosince 2015 , Tall ( C‑239/14 , EU:C:2015:824 , bod 51 a citovaná judikatura). V bodě 27 odůvodnění této směrnice 2005/85 se upřesňuje, že skutečnost, že rozhodnutí o žádosti o azyl a odnětí postavení uprchlíka musí podléhat účinnému opravnému prostředku před soudem nebo tribunálem ve smyslu článku 267 SFEU, odráží jednu ze základních zásad unijního práva. . Zejména judikoval, že pro účinný výkon tohoto práva je nezbytné, aby vnitrostátní soud mohl v rámci důkladného přezkumu ověřit opodstatněnost důvodů, které vedly příslušný správní orgán k závěru, že žádost o azyl je neopodstatněná V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. července 2011 , Samba Diouf ( C‑69/10 , EU:C:2011:524 , body 56 a 61 ). . V tomto ohledu připomínám, že každé rozhodnutí o přiznání postavení uprchlíka nebo statusu doplňkové ochrany musí být založeno na individuálním posouzení Rozsudek ze dne 19. března 2020 , Bevándorlási és Menekültügyi Hivatal ( C‑406/18 , EU:C:2020:216 , bod 29 a citovaná judikatura). Viz bod 56 tohoto stanoviska. .

Zadruhé Soudní dvůr v souvislosti s nařízením (EU) č. 604/2013 Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 26. června 2013 , kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států ( Úř. věst. 2013, L 180, s. 31 ). rozhodl, že žaloba na neplatnost podaná proti správnímu rozhodnutí, v jejímž rámci soud, kterému byla věc předložena, nemůže zohlednit okolnosti, které nastaly po přijetí tohoto rozhodnutí, nezajišťuje dostatečnou soudní ochranu, která by dotyčné osobě umožňovala vykonat práva, jež má na základě uvedeného nařízení a článku 47 Listiny Viz rozsudek ze dne 15. dubna 2021 , Belgický stát (Skutečnosti, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění) ( C‑194/19 , EU:C:2021:270 , bod 45 ). .

Zatřetí je třeba dodat, že – jak zdůraznil generální advokát P. Mengozzi – potřeba úplného posouzení , které není omezeno na dodržení použitelných právních předpisů, ale rozšiřuje se na ověření a posouzení skutkového stavu, byla ze strany Evropského soudu pro lidská práva potvrzena již dříve K výkladu čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32 viz stanovisko generálního advokáta P. Mengozziho ve věci Alheto ( C‑585/16 , EU:C:2018:327 , bod 69 ). Podobně viz rozsudek ze dne 25. července 2018 , Alheto ( C‑585/16 , EU:C:2018:584 , bod 113 ). . Podle tohoto soudu musí být takové posouzení pečlivé, nezávislé, důsledné a komplexní a musí umožnit vyloučení veškerých pochybností, jakkoli legitimních, ohledně neopodstatněnosti žádosti o mezinárodní ochranu, a to bez ohledu na rozsah pravomocí orgánu pověřeného přezkumem Pokud jde o články 3 a 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 , viz rozsudek ESLP ze dne 11. července 2000 , Jabari v. Turecko (ECLI:CE:ECHR:2000:0711JUD004003598, bod 50), rozsudek ESLP ze dne 12. dubna 2005 , Čamajev a další v. Gruzie a Rusko (ECLI:CE:ECHR:2005:0412JUD003637802, bod 448), rozsudek ESLP ze dne 21. ledna 2011 , M. S.S v. Belgie ECLI:CE:ECHR:2011:0121JUD003069609, bod 293 a 388), a ze dne 2. října 2012 , Singh a další v. Belgie (ECLI:CE:ECHR:2012:1002JUD003321011, bod 103). V tomto ohledu viz také Reneman, M., Judicial Review of the Establishment and Qualification of the Facts (Soudní přezkum zjištění a kvalifikace skutkového stavu), EU Asylum Procedures and the Right to an Effective Remedy , Hart Publishing, Londýn, 2014, op. cit . s. 249 až 293, zejména s. 268 až 270 a 292. .

Je proto třeba mít za to, že článek 39 směrnice 2005/85, vykládaný ve světle článku 47 Listiny vyžaduje, aby soud prvního stupně mohl ex nunc přezkoumat rozhodnutí o zamítnutí žádosti o azyl nebo o mezinárodní ochranu.

Ve své odpovědi na žádost Soudního dvora o vysvětlení předkládající soud na jedné straně uvádí, že IPO přijímá rozhodnutí o přiznání nebo zamítnutí mezinárodní ochrany v prvním stupni ve smyslu článku 23 směrnice 2005/85/ES Předkládající soud zejména dodal, že podle čl. 47 odst. 3 zákona z roku 2015 o mezinárodní ochraně, pokud IPO doporučí přiznání mezinárodní ochrany nebo pokud IPAT potvrdí toto doporučení v odvolacím řízení, nemá ministerstvo pro spravedlnost a rovnost žádný prostor pro uvážení a tato rozhodnutí jsou pro něj závazná, pokud neexistují rozumné důvody považovat žadatele za nebezpečí pro společnost nebo bezpečnost státu. . Na druhou stranu tento soud vysvětluje, že IPAT vystupuje ve sporu, jako je spor v původním řízení, jako soudní orgán vykonávající soudní přezkum prvního stupně, u něhož lze podat opravný prostředek proti skutkovému a právnímu rozhodnutí vydanému v prvním stupni rozhodujícím orgánem (konkrétně IPO) ve smyslu článku 39 uvedené směrnice Předkládající soud uvádí, že zákon z roku 2015 o mezinárodní ochraně zachoval funkce, strukturu a věcnou příslušnost Refugee Appeals Tribunal (odvolací tribunál pro uprchlíky), jak byly zjištěny Soudním dvorem v rozsudku ze dne 31. ledna 2013 , D. a A. ( C‑175/11 , EU:C:2013:45 , body 20 až 32 a 78 až 105 ). . Zejména poukazuje na to, že IPAT rozhoduje ex nunc a má pravomoc požádat ministerstvo pro spravedlnost a rovnost o prošetření a poskytnutí informací V tomto ohledu předkládající soud odkazuje na článek 44 zákona z roku 2015 o mezinárodní ochraně. .

Domnívám se proto, že pokud je rozhodující orgán povinen podle čl. 4 odst. 3 písm. a) až c) směrnice 2004/83 ve spojení s čl. 8 odst. 2 písm. b) směrnice 2005/85 rozhodnout po přiměřeném posouzení při zohlednění všech relevantních skutečností týkajících se země původu, včetně – pokud to považuje za relevantní nebo nezbytné – lékařského znaleckého posudku o duševním zdraví žadatele, předpokládá přezkum opodstatněnosti odůvodnění tohoto orgánu soudem prvního stupně – jak Komise správně uvedla ve svém vyjádření – posouzení úplných a aktuálních informací o stávající situaci v zemi původu, které byly mimo jiné podkladem pro přezkoumávané správní rozhodnutí.

Stejně tak, pokud se tento soud domnívá, že důkazy předložené žadatelem nejsou dostatečné k doložení jeho tvrzení, že již utrpěl vážnou újmu, ani k posouzení zejména jeho duševního zdraví, měl by mít možnost nařídit důkazní opatření, která umožní žadateli poskytnout lékařský znalecký posudek. To znamená, že soud prvního stupně posuzující opravný prostředek může provést přezkum ex nunc , tj. nikoli na základě okolností, které byly nebo měly být známy orgánu, který rozhodnutí přijal, v době jeho přijetí, ale na základě okolností existujících v době, kdy soud vydává své rozhodnutí.

Proto je IPAT jako soud uvedený v článku 39 směrnice 2005/85 vykládaného ve světle článku 47 Listiny povinen získat a posoudit úplné a aktuální informace o stávající situaci v zemi původu žadatele, včetně lékařského znaleckého posudku, pokud jej považuje za relevantní nebo nezbytný s ohledem na svou povinnost zaručit účinný opravný prostředek proti rozhodnutí rozhodujícího orgánu – v projednávané věci IPO – o neudělení azylu nebo mezinárodní ochrany.

Předkládající soud se táže, zda taková povinnost může sama o sobě vést ke zrušení rozhodnutí o zamítnutí žádostí o azyl a mezinárodní ochranu.

Připomínám, že předkládající soud ve své odpovědi na žádost Soudního dvora o vysvětlení uvedl, přičemž odkázal na body 102 a 103 rozsudku D a A, že irský systém přiznávání a odnímání postavení uprchlíka zahrnuje rovněž možnost přezkumu ze strany IPO a IPAT před ním, pokud jde o nesprávné právní posouzení při rozhodování o žádosti Rozsudek ze dne 31. ledna 2013 , ( C‑175/11 , EU:C:2013:45 ). Předkládající soud dodává, že tento systém stanoví možnost podat opravný prostředek omezený na právní otázky ke Court of Appeal (odvolací soud, Irsko) a k Supreme Court (Vrchní soud, Irsko), pokud k tomu byl dán souhlas. . Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla tedy podána v rámci takového soudního přezkumu.

To podle mého názoru znamená, že předkládající soud provádí přezkum druhého stupně. Proto se jeho přezkum omezuje na případné nesprávné právní posouzení, jako je tomu v projednávané věci, z důvodu porušení povinnosti ze strany jak rozhodujícího orgánu, tak soudu prvního stupně, získat úplné a aktuální informace o zemi původu žadatele, včetně lékařského znaleckého posudku, pokud jej považují za relevantní nebo nezbytný.

Ačkoli porušení této povinnosti může vést ke zrušení rozhodnutí o zamítnutí těchto žádostí, předkládající soud ve své odpovědi na žádost o vysvětlení upřesňuje, že v případě, že shledá, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení, vrátí věc IPAT k novému rozhodnutí o odvolání týkajícímu se skutkového a právního stavu. Je tedy na předkládajícím soudu, aby posoudil, zda k takovému pochybení došlo.

Lze po žadateli požadovat, aby prokázal, že rozhodnutí mohlo být jiné, pokud by nebyla porušena povinnost řádného posouzení žádosti?

Německá vláda ve svém písemném vyjádření správně tvrdí, že pokud soud prvního stupně sám provede úplné posouzení, zda má žadatel o azyl nárok na mezinárodní ochranu na základě aktuálních skutkových okolností, není nutné, aby účastníci řízení prokazovali, že rozhodnutí vnitrostátního rozhodujícího orgánu mohlo být jiné.

V této souvislosti podotýkám, že je sice pravda, že tato otázka spadá do procesní autonomie členských států, nic to nemění na tom, že – jak jsem již vysvětlil – účinné využití práva na azyl nebo mezinárodní ochranu, jakož i splnění požadavků vyplývajících z článku 47 Listiny Viz rozsudek ze dne 8. května 2014 , N. ( C‑604/12 , EU:C:2014:302 , bod 41 ). a zásady nenavracení, vyžadují posouzení ex nunc soudem prvního stupně, jak je uvedeno v článku 39 směrnice 2005/85 Viz body 40 a 41, jakož i 71 až 74 tohoto stanoviska. .

Vzhledem k významu základních práv, o něž se v žádosti o azyl a mezinárodní ochranu jedná, se mi proto nejeví jako správné, aby v případě porušení povinnosti rozhodujícího orgánu a soudu prvního stupně provést přiměřené posouzení žádosti nesl důkazní břemeno ohledně toho, že rozhodnutí mohlo být jiné, pokud by k takovému porušení nedošlo, žadatel. Naopak v rámci tohoto posouzení je podle mého názoru břemeno takového prokázání nepřiměřené, neboť tuto povinnost má tento vnitrostátní orgán a tento soud, nikoli žadatel.

Podstatou čtvrté a páté otázky předkládajícího soudu, které je podle mého názoru třeba posoudit společně, je zjistit, zda doba delší než tři a půl roku, která uplynula od podání žádosti o azyl do rozhodnutí IPAT, může být odůvodněna legislativními změnami, k nimž došlo v Irsku v průběhu tohoto řízení, a pokud tomu tak není, zda tato doba, která je označena za nepřiměřenou , může sama o sobě odůvodnit zrušení rozhodnutí o zamítnutí žádostí, které jsou předmětem původního řízení.

Před zodpovězením těchto otázek se budu stručně zabývat rozdíly mezi lhůtami stanovenými v článcích 23 a 39 směrnice 2005/85 a jejich povahou.

Na úvod bych chtěl zdůraznit, že ze struktury a systematiky směrnice 2005/85, zejména z rozlišení mezi řízením v prvním stupni, které je upraveno v kapitole III, a odvolacím řízením, které je upraveno v kapitole V, vyplývá, že je třeba rozlišovat mezi lhůtou pro rozhodnutí rozhodujícího orgánu uvedenou v článku 23 této směrnice a lhůtou pro rozhodnutí soudu prvního stupně uvedenou v článku 39 této směrnice.

Zaprvé, pokud jde o povahu lhůty stanovené v článku 23 směrnice 2005/85, připomínám, že první pododstavec odstavce 2 tohoto článku stanoví, že členské státy zajistí, aby toto řízení bylo dokončeno co nejdříve , aniž by tím bylo dotčeno přiměřené a úplné posouzení Naproti tomu je pro členské státy závazná šestiměsíční lhůta stanovená v čl. 31 odst. 3 směrnice 2013/32, která se v projednávané věci nepoužije. . Ze znění tohoto ustanovení tedy vyplývá, že se týká pouze přiměřené lhůty pro rozhodnutí rozhodujícího orgánu v přezkumném řízení. Tato šestiměsíční lhůta je tedy orientační a není pro tento orgán závazná.

To je na jedné straně podpořeno cílem směrnice 2005/85. V této souvislosti připomínám, že Soudní dvůr již měl příležitost zdůraznit, že řízení zavedená touto směrnicí představují minimální normy a že členské státy mají v několika ohledech prostor pro volné uvážení, pokud jde o provedení těchto ustanovení, kdy zohlední zvláštnosti vnitrostátního práva Viz zejména rozsudky ze dne 28. července 2011 , Samba Diouf ( C‑69/10 , EU:C:2011:524 , bod 29 ), a ze dne 31. ledna 2013 , D. a A. ( C‑175/11 , EU:C:2013:45 , bod 63 ). . Soudní dvůr zejména uvedl, že záměr unijního normotvůrce ponechat členským státům takový prostor pro uvážení se projevuje zejména ve znění bodu 11 odůvodnění a článku 23 směrnice 2005/85, které se týkají posuzovacího řízení V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 31. ledna 2013 , D. a A. ( C‑175/11 , EU:C:2013:45 , bod 65 ). . Zájem na co nejrychlejším zpracování žádostí o azyl mají totiž – jak z tohoto bodu odůvodnění vyplývá – členské státy i žadatelé o azyl Rozsudek ze dne 31. ledna 2013 , D. a A. ( C‑175/11 , EU:C:2013:45 , bod 60 ). .

Orientační povahu této lhůty dále potvrzuje rovněž čl. 23 odst. 2 druhý pododstavec písm. a) a b) směrnice 2005/85. V tomto ustanovení se stanoví, že v případech, kdy není možné vydat rozhodnutí do šesti měsíců, členské státy zajistí, aby žadatel byl buď informován o prodlení, nebo na žádost obdržel informaci o časovém rámci, ve kterém lze očekávat rozhodnutí o jeho žádosti. Podle tohoto ustanovení tato informace nezakládá povinnost členského státu vůči dotyčnému žadateli vydat rozhodnutí v uvedeném časovém rámci.

Zadruhé, pokud jde o povahu lhůt stanovených v článku 39 směrnice 2005/85 , připomínám, že odstavec 4 tohoto článku stanoví, že členské státy mohou stanovit lhůty, ve kterých má soud prvního stupně přezkoumat rozhodnutí rozhodujícího orgánu Článek 39 odst. 4 směrnice 2005/85 je totožný s čl. 46 odst. 10 směrnice 2013/32, který se v projednávané věci nepoužije. . Z tohoto ustanovení jasně vyplývá, že nestanoví ani orientační, ani závaznou lhůtu, ve které by tento soud musel rozhodnout o opravném prostředku proti rozhodnutí rozhodujícího orgánu.

Po tomto upřesnění je však třeba podotknout, že v projednávané věci bylo rozhodnutí IPO o zamítnutí žádosti vydáno více než šestnáct měsíců po té, co žalobce v původním řízení podal žádost o přiznání postavení uprchlíka, zatímco rozhodnutí IPAT o zamítnutí odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo vydáno dva roky a dva měsíce poté, co žalobce podal odvolání. Předkládající soud si však klade otázku ohledně toho, zda rozhodnutí potvrzující nepřiznání mezinárodní ochrany žalobci v původním řízení bylo soudem prvního stupně vydáno tři roky a sedm měsíců po podání jeho první žádosti o azyl.

Proto je třeba rozlišovat mezi orientační lhůtou pro přezkumné řízení uvedenou v čl. 23 odst. 2 směrnice 2005/85 a lhůtou pro řízení o opravném prostředku, kterou mohou stanovit členské státy a která je uvedena v čl. 39 odst. 4 této směrnice, a přestože souhlasím s Komisí, že směrnice 2005/85 nestanoví závaznou lhůtu, v níž musí být přijato konečné rozhodnutí, vyvstává však otázka, zda je tato doba přesahující tři a půl roku přiměřenou lhůtou.

Nemyslím si to, a to z následujících důvodů.

Zaprvé je pravda, že při neexistenci pravidel unijního práva týkajících se procesních podmínek pro posuzování žádosti o mezinárodní ochranu mají členské státy v souladu se zásadou procesní autonomie i nadále pravomoc upravit tyto podmínky při současném dodržování základních práv a plné účinnosti ustanovení unijního práva týkajících se mezinárodní ochrany Viz rozsudek ze dne 8. května 2014 , N. ( C‑604/12 , EU:C:2014:302 , bod 41 ). .

Chtěl bych však v první řadě připomenout, že účinný přístup ke statusu mezinárodní ochrany podle Soudního dvora vyžaduje, aby žádost byla posouzena v přiměřené lhůtě V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. května 2014 , N. ( C‑604/12 , EU:C:2014:302 , bod 45 ). . Jak totiž uvedl generální advokát Y. Bot, musí být žádosti o azyl i žádosti o doplňkovou ochranu pečlivě posouzeny v přiměřené lhůtě, neboť rychlost řízení se podílí nejenom na právní jistotě žadatele, ale i na jeho začlenění do společnosti Stanovisko generálního advokáta Y. Bota ve věci M . ( C‑277/11 , EU:C:2012:253 , bod 115 ). .

V tomto ohledu je podle mého názoru třeba zohlednit jak délku řízení o posouzení žádostí před rozhodujícím orgánem, tak délku řízení o opravném prostředku před soudem prvního stupně, v projednávané věci IPO a IPAT.

V druhé řadě bych chtěl zdůraznit, že Soudní dvůr připomněl, že právo na řádnou správu zakotvené v článku 41 Listiny odráží obecnou zásadu práva Unie. Požadavky plynoucí z tohoto práva na řádnou správu, mimo jiné právo každého, aby jeho záležitosti byly řešeny v přiměřené lhůtě, se tak uplatní v takovém řízení o přiznání postavení uprchlíka nebo statusu doplňkové ochrany, jako je řízení, o které jde v původním řízení, které vede příslušný vnitrostátní orgán V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. května 2014 , N. ( C‑604/12 , EU:C:2014:302 , body 49 a 50 ). Viz také Reneman, M., Judicial Review of the Establishment and Qualification of the Facts , EU Asylum Procedures and the Right to an Effective Remedy , Hart Publishing, Londýn, 2014, s. 249 až 293, zejména s. 288. .

To znamená, že celková doba trvání azylového řízení nebo řízení o mezinárodní ochraně musí respektovat právo na řádnou správu zakotvené v článku 41 Listiny a účinnost práva na účinné prostředky nápravy. V této souvislosti připomínám, že druhý pododstavec článku 47 Listiny zejména stanoví, že [k]aždý má právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem Kurzivou zvýraznil autor stanoviska. . Musím také zdůraznit, že s ohledem na individuální situaci žadatelů o azyl nebo mezinárodní ochranu musí členský stát, v němž se žadatel nachází, zajistit, aby nezhoršoval situaci porušení základních práv žadatele nepřiměřeně dlouhými přezkumnými řízeními.

Zadruhé, pokud jde o odůvodnění takové nepřiměřené lhůty, připomínám, že podle ustálené judikatury Soudního dvora se členský stát nemůže dovolávat legislativních změn provedených v průběhu původního řízení, aby odůvodnil nesplnění své povinnosti rozhodnout o žádostech o azyl nebo o mezinárodní ochranu v přiměřené lhůtě V tomto smyslu, pokud jde o oblast azylového práva, viz rozsudek ze dne 9. července 2009 , Komise v. Španělsko ( C‑272/08 , nezveřejněný, EU:C:2009:442 , bod 10 a citovaná judikatura). Viz také rozsudek ze dne 19. dubna 2012 , Komise v. Řecko ( C‑297/11 , nezveřejněný, EU:C:2012:228 , bod 14 ). .

A konečně zatřetí, pokud jde o otázku, zda nedodržení přiměřené lhůty může samo o sobě odůvodnit zrušení rozhodnutí o zamítnutí žádosti o azyl nebo o mezinárodní ochranu, sdílím názor Komise, že nedodržení povinnosti rozhodnout o těchto žádostech v přiměřené lhůtě není relevantním důvodem pro rozhodnutí v rámci přezkumu uvedeného v článku 39 směrnice 2005/85, zda je zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu v souladu s pravidly a kritérii stanovenými ve směrnici 2004/83.

Účelem opravného prostředku uvedeného v článku 39 směrnice 2005/85 je totiž rozhodnout, zda rozhodující orgán správně dovodil, že žadatel nesplňuje podmínky pro přiznání mezinárodní ochrany. V tomto ohledu musí být otázka, zda osoba takovou ochranu skutečně potřebuje, posouzena na základě kritérií pro poskytnutí takové ochrany stanovených ve směrnici 2004/83. Skutečnost, že rozhodnutí o potřebě mezinárodní ochrany nebylo přijato v přiměřené lhůtě, není pro toto posouzení relevantní a nelze ji použít jako základ pro rozhodnutí o přiznání ochrany.

Je však třeba připomenout, že druhý pododstavec článku 47 Listiny stanoví, že [k]aždému musí být umožněno poradit se, být obhajován a být zastupován V souladu s čl. 48 odst. 2 Listiny je každému obviněnému zaručeno respektování práv na obhajobu. . Podle ustálené judikatury je respektování práv na obhajobu základní zásadou práva Unie Rozsudek M. (bod 81 a citovaná judikatura). . Pokud v projednávané věci celková délka řízení vede k porušení práva žadatele o azyl a mezinárodní ochranu na obhajobu, může nedodržení přiměřené lhůty v důsledku tohoto porušení samo o sobě odůvodnit zrušení rozhodnutí o zamítnutí uvedených žádostí, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu V rámci výkladu čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32, který se na projednávanou věc nevztahuje, viz rozsudek ze dne 29. července 2019 , Torubarov ( C‑556/17 , EU:C:2019:626 , bod 59 a citovaná judikatura), který se týká povinnosti každého členského státu upravit své vnitrostátní právo tak, aby po zrušení původního rozhodnutí a v případě postoupení věci tomuto kvazisoudnímu nebo správnímu orgánu bylo v krátké lhůtě přijato nové rozhodnutí, které bude v souladu s posouzením obsaženým v rozsudku, kterým bylo zrušení vyhlášeno. .

Podstatou sedmé otázky předkládajícího soudu je, zda nepravdivé prohlášení v původní žádosti, které žalobce při první možné příležitosti vzal zpět, odůvodňuje zpochybnění jeho hodnověrnosti.

Připomínám, že čl. 4 odst. 1 směrnice 2004/83 stanoví možnost, aby členské státy pokládaly za povinnost žadatele doložit žádost o mezinárodní ochranu, která podle Soudního dvora spočívá v poskytnutí veškerých nezbytných informací Rozsudek ze dne 22. listopadu 2012 , M. ( C‑277/11 , EU:C:2012:744 , bod 65 ). . V článku 4 odst. 2 této směrnice jsou tyto informace definovány zejména jako zahrnují[cí] prohlášení žadatele a všechny dokumenty, jež má žadatel k dispozici . Z článku 4 odst. 5 uvedené směrnice dále vyplývá, že nejsou-li jednotlivá prohlášení žadatele doložena písemnými nebo jinými doklady To zahrnuje ústní, listinné, obrazové, zvukové nebo věcné důkazy. Viz zpráva UNHCR Beyond Proof, Credibility Assessment in EU Asylum Systems: Full Report (Posuzování hodnověrnosti v azylových systémech EU nad rámec důkazů: úplná zpráva), květen 2013, k dispozici na internetové adrese: https://www.refworld.org/docid/519b1fb54.html. , nevyžadují tato prohlášení důkazy při splnění pěti kumulativních podmínek, z nichž jedna spočívá v tom, že byla zjištěna celková hodnověrnost žadatele Článek 4 odst. 5 písm. e) směrnice 2004/83. Kurzivou zvýraznil autor stanoviska. .

Podotýkám však, že ani směrnice 2004/83, ani směrnice 2005/85 neupřesňují, co se rozumí hodnověrností , a neuvádějí, jaké prvky mají vnitrostátní orgány a příslušné soudy při posuzování celkové hodnověrnosti žadatele zohlednit.

Podle UNHCR je hodnověrnost prokázána, pokud žadatel předloží ucelené a věrohodné tvrzení, které není v rozporu se známými obecnými informacemi, a kterému lze proto po zvážení všech aspektů věřit Překlad proveden autorem stanoviska. Viz UNHCR, Note on Burden and Standard of Proof in Refugee Claims (Poznámka k důkaznímu břemenu a požadavkům na dokazování v případě žádostí o azyl), 16. prosince 1998 , bod 11, k dispozici na webové adrese https://www.refworld.org/pdfid/3ae6b3338.pdf . . Z této definice vyplývá, že tato kritéria odpovídají jedné z kumulativních podmínek stanovených v čl. 4 odst. 5 směrnice 2004/83, totiž že prohlášení žadatele byla shledána souvislými a hodnověrnými a nejsou v rozporu s dostupnými zvláštními i obecnými informacemi o případu žadatele Článek 4 odst. 5 písm. c) směrnice 2004/83. Kurzivou zvýraznil autor stanoviska. . Proto se mi nezdá, že by tato definice byla relevantní pro vymezení kritéria celkové hodnověrnosti ve smyslu čl. 4 odst. 5 písm. e) této směrnice. Spíše z toho dovozuji, že toto kritérium musí být posuzováno rozhodujícím orgánem v rámci jeho povinnosti provést posouzení žádosti o mezinárodní ochranu jednotlivě, mimo jiné s přihlédnutím ke konkrétnímu postavení a osobní situaci žadatele v souladu s čl. 4 odst. 3 písm. c) uvedené směrnice.

V tomto ohledu podotýkám, že Soudní dvůr již připomněl povinnost příslušejících orgánů podle čl. 13 odst. 3 písm. a) směrnice 2005/85 Článek 13 směrnice 2005/85 stanoví požadavky na osobní pohovor. Jedná se zejména o zajištění toho, aby se osobní pohovory uskutečňovaly za podmínek umožňujících žadatelům předložit v úplnosti důvody své žádosti. Členské státy by proto měly zajistit, aby osoba, která pohovor vede, byla dostatečně kompetentní a aby žadatelé měli přístup k tlumočníkovi, který jim bude nápomocen. a čl. 4 odst. 3 směrnice 2004/83 zohlednit při vedení pohovoru osobní nebo obecné okolnosti žádosti, včetně zranitelnosti žadatele, a provést posouzení této žádosti jednotlivě a zohlednit při něm konkrétní postavení a osobní situaci každého žadatele Rozsudek ze dne 2. prosince 2014 , A a další ( C‑148/13 až C‑150/13 , EU:C:2014:2406 , bod 70 ). Jak správně zdůraznila generální advokátka E. Sharpston ve svém stanovisku v těchto spojených věcech A a další ( C‑148/13 až C‑150/13 , EU:C:2014:2111 , bod 74 ), které se týkaly rozsahu posouzení věrohodnosti tvrzení žadatele o azyl o jeho sexuální orientaci a zejména omezení, která tomuto posouzení klade článek 4 směrnice 2004/83 a články 3 a 7 Listiny, [s]kuteční žadatelé o přiznání postavení uprchlíka se často rozhodnou požádat o azyl, protože podstoupili tvrdou zkoušku a vydrželi náročné a stresující situace. Při posouzení hodnověrnosti jejich tvrzení a dokladů předložených na podporu této žádosti je třeba často projevit shovívavost. .

V této souvislosti skutečnost, že žadatel učinil nepravdivé prohlášení, sama o sobě neznamená, že toto prohlášení je podstatné nebo rozhodující pro rozhodnutí o žádosti, aniž by další faktory naznačovaly, že tvrzení žadatele jsou nepodložená Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu, Analyse juridique : Évaluation des éléments de preuve et de la crédibilité dans le contexte du régime d’asile européen commun (Právní analýza: Posuzování důkazů a hodnověrnosti v kontextu společného evropského azylového systému), EASO, 2018, s. 79. . Existuje totiž mnoho důvodů, proč žadatel mohl předložit nepravdivé prohlášení Patří mezi ně nátlak, donucení, nedostatek autonomie, chybné rady, strach, zoufalství nebo neznalost. Viz zpráva UNHCR Beyond Proof, Credibility Assessment in EU Asylum Systems: Full Report , loc. cit ., s. 213. . Pokud jsou tedy důkazy v rozporu s tvrzeními žadatele, musí odpovědný úředník problém vyřešit a dát žadateli příležitost nesrovnalosti vysvětlit V tomto smyslu viz Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu, Praktická příručka úřadu EASO: Posuzování důkazů , Úřad pro publikace Evropské unie, Lucemburk, 2016, s. 4. .

V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že žádost žalobce v původním řízení byla původně založena na jediném nepravdivém prohlášení a že toto prohlášení vzal žalobce zpět tím, že jej při první možné příležitosti vysvětlil. Kromě toho nelze vyloučit, že psychické problémy, kterými žalobce v původním řízení zřejmě trpí, mohly ovlivnit jeho první výpověď.

Souhlasím proto s Komisí, že není přiměřené považovat žadatele na základě jediného nepravdivého prohlášení, které při první možné příležitosti vysvětlil a vzal zpět, za nehodnověrného.

Z výše uvedených důvodů navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky položené High Court (Vrchní soud, Irsko) následovně: 1) Článek 4 odst. 3 písm. a) až c) směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany, ve spojení s čl. 8 odst. 2 písm. b) směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka, musí být vykládán v tom smyslu, že vyžaduje, aby si rozhodující orgán opatřil jednak úplné a aktuální informace o zemi původu žadatele o azyl a mezinárodní ochranu, a jednak v případě, že existují indicie o jeho duševních problémech, které by mohly být důsledkem traumatické události, k níž došlo v této zemi, lékařská znalecký posudek o jeho duševním zdraví, pokud je tento posudek považován za relevantní nebo nezbytný pro posouzení žádosti. 2) Článek 4 odst. 3 písm. a) až c) směrnice 2004/83 ve spojení s čl. 8 odst. 2 písm. b) a článkem 39 směrnice 2005/85, jakož i článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládán v tom smyslu, že ukládá soudu prvního stupně, aby si s ohledem na svou povinnost zaručit účinný opravný prostředek proti rozhodnutí rozhodujícího orgánu opatřil jednak úplné a aktuální informace o zemi původu žadatele o azyl a mezinárodní ochranu a jednak v případě, že existují indicie o jeho duševních problémech, které by mohly být důsledkem traumatické události, ke které došlo v této zemi, lékařský znalecký posudek o jeho duševním zdraví, pokud je tento posudek považován za relevantní nebo nezbytný pro posouzení žádosti. Vzhledem k významu základních práv, o něž se v rámci žádosti o azyl a mezinárodní ochranu jedná, nesmí být v případě porušení povinnosti rozhodujícího orgánu a soudu prvního stupně provést přiměřené posouzení žádosti důkazní břemeno ohledně toho, že jejich rozhodnutí mohla být jiná, pokud by k takovému porušení nedošlo, neseno žadatelem. 3) Pokud celková délka řízení o přiznání postavení uprchlíka a mezinárodní ochrany vede k porušení práva žadatele o postavení uprchlíka a mezinárodní ochranu na obhajobu, může nedodržení přiměřené lhůty samo o sobě odůvodnit zrušení rozhodnutí o zamítnutí uvedených žádostí, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu. Členský stát se nemůže odvolávat na legislativní změny, k nimž došlo v průběhu tohoto řízení, jako na důvod, proč nesplnil svou povinnost rozhodnout o žádostech o mezinárodní ochranu v přiměřené lhůtě. 4) Článek 4 odst. 3 písm. c) a odst. 5 písm. e) směrnice 2004/83 musí být vykládán v tom smyslu, že nepravdivé prohlášení v původní žádosti o přiznání postavení uprchlíka, které žadatel při první příležitosti vysvětlil a vzal zpět, neodůvodňuje zpochybnění jeho celkové hodnověrnosti.