FS, WU împotriva First Bank SA

Rozsudek ze dne 6. 7. 2023 – věc C‑593/22 First Bank

Rozsudek Soudního dvora (osmého senátu) 6. července 2023 Jednací jazyk: rumunština.

FS, WU proti First Bank SA

SOUDNÍ DVŮR (osmý senát), ve složení: M. Safjan, předseda senátu, N. Piçarra a N. Jääskinen (zpravodaj), soudci, generální advokát: G. Pitruzzella, za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření, která předložili: za First Bank SA: D. Barbu a R. Muraru, avocaţi, za rumunskou vládu: M. Chicu, E. Gane a O.-C. Ichim, jako zmocněnkyně, za portugalskou vládu: P. Barros da Costa, A. Cunha, I. Gameiro a L. Medeiros, jako zmocněnci, za Evropskou komisi: A. Boitos a N. Ruiz García, jako zmocněnci, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 1 odst. 2 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách ( Úř. věst. 1993, L 95, s. 29 ; Zvl. vyd. 15/02, s. 288, oprava Úř. věst. 2016, L 303, s. 26 ).

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi FS a WU na straně jedné a First Bank SA na straně druhé týkajícího se určení zneužívající povahy smluvního ujednání.

Třináctý bod odůvodnění směrnice 93/13 uvádí: vzhledem k tomu, že se předpokládá, že právní nebo správní předpisy členských států, které přímo nebo nepřímo stanoví ujednání spotřebitelských smluv, neobsahují zneužívající ujednání; že se proto nejeví jako nezbytné podřídit ustanovením této směrnice ujednání, která odrážejí závazné právní nebo správní předpisy a zásady nebo ustanovení mezinárodních úmluv, jejichž stranami jsou členské státy [nebo Společenství]; že v tomto ohledu závazné právní nebo správní předpisy v čl. 1 odst. 2 zahrnují také pravidla, která se v souladu s právními předpisy použijí mezi smluvními stranami, pokud nebylo ujednáno jinak .

Článek 1 odst. 2 této směrnice stanoví: Smluvní ujednání, která odrážejí závazné právní a správní předpisy a ustanovení nebo zásady mezinárodních úmluv, jejichž stranami jsou členské státy nebo Společenství, zejména v oblasti dopravy, nejsou předmětem ustanovení této směrnice.

Článek 970 Codul civil (občanský zákoník), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen starý občanský zákoník ), stanovil: Smlouvy musí být plněny v dobré víře. Smlouvy zavazují nikoli pouze k tomu, co je v nich výslovně stanoveno, ale i ke všem závazným důsledkům podle jejich povahy, na základě spravedlnosti, zvyklostí nebo zákona.

Článek 1578 starého občanského zákoníku stanovil: Závazek vyplývající ze smlouvy o peněžním úvěru se omezuje vždy na stejnou číselnou sumu vyjádřenou ve smlouvě. Dojde-li ke zvýšení nebo snížení hodnoty měny před uplynutím doby splatnosti, vrátí dlužník zapůjčenou částku a je povinen ji vrátit výlučně v měně použité v okamžiku platby.

Dne 17. srpna 2007 uzavřeli žalobci v původním řízení jakožto spotřebitelé s Piraeus Bank Romania SA, nyní First Bank, smlouvu o úvěru ve výši 78180 švýcarských franků (CHF) (přibližně 78500 eur).

V souladu s ujednáním obsaženým v čl. 6.3 první větě smlouvy o úvěru byli žalobci v původním řízení povinni složit nejpozději ke dni splatnosti částku potřebnou ke splacení na běžný účet zřízený u First Bank v měně uvedené ve splátkovém kalendáři.

Žalobci v původním řízení podali k Judecătoria Cluj-Napoca (soud prvního stupně v Kluži-Napoce, Rumunsko) žalobu, kterou se domáhali, aby byla prohlášena za zneužívající a neplatná ujednání smlouvy o úvěru, na jejichž základě museli nést kurzové riziko. Dále pak požadovali, aby bylo First Bank uloženo, aby za účelem obnovení smluvní rovnováhy vypočetla a vybrala měsíční splátky, úroky a provize podle směnného kurzu švýcarského franku vůči rumunskému leu uvedeného Banca Națională a României (Rumunská národní banka) ke dni podpisu smlouvy, a to jak zpětně, tak do budoucna, až do splacení úvěru s vrácením přeplatku.

Rozsudkem ze dne 31. ledna 2018 tento soud tuto žalobu zamítl. Uvedený soud poté, co uvedl, že žalobci v původním řízení zpochybňují absenci ujednání, které by je chránilo před kurzovým rizikem, zdůraznil, že povinnost splatit úvěr v měně, v níž byl poskytnut, odráží zásadu měnového nominalismu zakotvenou v článku 1578 starého občanského zákoníku, takže se žalobci v původním řízení nemohou dovolávat toho, že nevěděli o účincích této povinnosti vyplývající ze samotných právních předpisů.

Žalobci v původním řízení podali proti tomuto rozsudku odvolání k Tribunalul Specializat Cluj (specializovaný soud v Kluži, Rumunsko), který je předkládajícím soudem, přičemž tvrdili, že soud prvního stupně nesprávně použil zásadu měnového nominalismu zakotvenou v článku 1578 starého občanského zákoníku a že First Bank nesplnila svou povinnost informovat o kurzovém riziku.

First Bank tvrdí, že ujednání dotčené ve věci v původním řízení odráží článek 1578 starého občanského zákoníku, který je v souladu s čl. 970 druhým pododstavcem tohoto zákoníku kogentním ustanovením rumunského práva. Vzhledem k tomu, že toto ujednání nespadá do působnosti směrnice 93/13, soud prvního stupně právem neověřil jeho případnou zneužívající povahu v souladu s vnitrostátním předpisem provádějícím čl. 1 odst. 2 této směrnice.

Předkládající soud si klade otázku, jak je třeba vykládat výraz smluvní ujednání, které odrážejí […] právní […] předpisy ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13, zvláště sloveso odrážet , které je v něm uvedeno.

Klade si otázku, zda v projednávané věci okolnost, že ujednání dotčené ve věci v původním řízení neobsahuje žádnou zmínku, ani žádný odkaz na článek 1578 starého občanského zákoníku nebo na zásadu měnového nominalismu a obsah tohoto článku doslovně nereprodukuje ani neparafrázuje, brání tomu, aby toto ujednání mohlo být považováno za ujednání odrážející uvedený článek.

V tomto ohledu se zabývá zejména otázkou, zda spotřebitel musí být schopen na základě dotčeného smluvního ujednání nebo ve spojení s jinými smluvními ujednáními pochopit důsledky, kterým je vystaven, aniž musí konzultovat vnitrostátní právní předpisy, které nejsou výslovně nebo implicitně uvedeny ve smlouvě uzavřené s prodávajícím nebo poskytovatelem.

Konečně předkládající soud zdůrazňuje, že judikatura Soudního dvora neumožňuje na tuto otázku odpovědět. Ve věcech, ve kterých byl vydán rozsudek ze dne 9. července 2020 , Banca Transilvania ( C‑81/19 , EU:C:2020:532 ), a usnesení ze dne 14. října 2021 , NSV a NM ( C‑87/21 , nezveřejněné, EU:C:2021:860 ), v němž se rovněž jednalo o článek 1578 starého občanského zákoníku, totiž předkládající soudy, jakož i Soudní dvůr vycházely z předpokladu, že smluvní ujednání, jehož údajná zneužívající povaha byla uplatňována, odráží dispozitivní ustanovení vnitrostátního práva. Pokud jde o rozsudek ze dne 21. prosince 2021 , Trapeza Peiraios ( C‑243/20 , EU:C:2021:1045 ), týkal se věci, v níž ujednání zpochybněné spotřebitelem parafrázovalo článek 291 řeckého občanského zákoníku.

Za těchto podmínek se Tribunalul Specializat Cluj (specializovaný soud v Kluži) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: 1) Článek 1 odst. 2 směrnice [93/13] musí být vykládán a) v tom smyslu, že smluvní ujednání, která odrážejí […] právní [..] předpisy , musí zcela nebo zčásti reprodukovat odpovídající právní normu uvedenou v příslušných právních předpisech, nebo b) v tom smyslu, že smluvní ujednání, která odrážejí […] právní [..] předpisy , musí obsahovat výslovný odkaz na odpovídající právní normu uvedenou v příslušných právních předpisech, anebo naopak c) v tom smyslu, že k tomu, aby byl vyloučen přezkum zneužívající povahy smluvního ujednání podle čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13, postačí použít obecné pravidlo občanského práva, podle něhož se smlouvy doplňují zákonem, pokud neexistuje žádná specifická zmínka nebo žádný specifický odkaz na odpovídající právní normu uvedenou v příslušných právních předpisech? 2) Je třeba čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 vykládat v tom smyslu, že v kontextu zvláštního právního režimu ochrany práv spotřebitelů je přehnané mít za to, že spotřebitel je povinen znát všechny právní normy obsažené v právních předpisech, které doplňují smlouvu, když prodávající nebo poskytovatel spotřebitele v tomto ohledu předem neinformoval?

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že k tomu, aby ujednání vložené do smlouvy o úvěru uzavřené mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem nespadalo do působnosti této směrnice podle tohoto ustanovení, musí zcela nebo zčásti reprodukovat odpovídající závazné právní a správní předpisy vnitrostátního práva, nebo musí přinejmenším obsahovat výslovný odkaz na takové předpisy.

Úvodem je nutno zdůraznit, že čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 vylučuje z její působnosti ujednání, která odrážejí zejména závazné právní a správní předpisy.

Kromě toho s ohledem na cíl ochrany spotřebitele sledovaný touto směrnicí je třeba výjimku stanovenou v čl. 1 odst. 2 této směrnice vykládat striktně (rozsudek ze dne 21. prosince 2021 , Trapeza Peiraios , C‑243/20 , EU:C:2021:1045 , bod 37 ).

Pokud jde jednak o výraz závazné právní a správní předpisy , z ustálené judikatury vyplývá, že tento výraz s ohledem na třináctý bod odůvodnění uvedené směrnice zahrnuje ustanovení vnitrostátního práva, která se použijí mezi smluvními stranami nezávisle na jejich volbě, i dispozitivní právní normy, tj. normy, které se použijí automaticky v případě neexistence odlišného ujednání mezi stranami (rozsudek ze dne 21. prosince 2021 , Trapeza Peiraios , C‑243/20 , EU:C:2021:1045 , bod 30 a citovaná judikatura).

Pokud jde dále o otázku, zda smluvní ujednání odráží ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 takové závazné právní a správní předpisy vnitrostátního práva, je třeba připomenout, že vyloučení z působnosti zavedené tímto ustanovením směrnice 93/13 je odůvodněno skutečností, že je v zásadě legitimní předpokládat, že vnitrostátní zákonodárce nastolil rovnováhu mezi právy a závazky smluvních stran určitých smluv, což je rovnováha, kterou výslovně zamýšlel chránit unijní normotvůrce. Kromě toho okolnost, že takováto rovnováha byla nastolena, představuje nikoli podmínku pro uplatnění vyloučení uvedeného ve zmíněném čl. 1 odst. 2, nýbrž odůvodnění tohoto vyloučení (rozsudek ze dne 21. prosince 2021 , Trapeza Peiraios , C‑243/20 , EU:C:2021:1045 , bod 35 a citovaná judikatura).

Z tohoto hlediska nelze mít za to, že smluvní ujednání, které odráží závazné právní a správní předpisy vnitrostátního práva, jež se na dotčenou smlouvu uzavřenou mezi smluvními stranami nepoužijí, nebo které pouze obecně odkazuje na právní předpisy použitelné bez ohledu na takové ujednání, odráží takové závazné předpisy ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. března 2013 , RWE Vertrieb , C‑92/11 , EU:C:2013:180 , bod 30 , a ze dne 3. dubna 2019 , Aqua Med , C‑266/18 , EU:C:2019:282 , body 35 až 38 ).

Naproti tomu nelze pro účely použitelnosti vyloučení z působnosti zavedeného v čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 vyžadovat, aby dotčené smluvní ujednání z formálního hlediska dokonale odpovídalo závazným právním a správním předpisům vnitrostátního práva, které má toto ujednání odrážet. Takový výklad by v konečném důsledku zpochybnil užitečný účinek tohoto vyloučení.

K tomu, aby smluvní ujednání odráželo závazné právní a správní předpisy ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13, musí tudíž toto ujednání reprodukovat normativní obsah závazných předpisů použitelných na dotčenou smlouvu tak, aby bylo možné mít za to, že konkrétně vyjadřuje tutéž právní normu, jako je norma, na kterou se tyto závazné předpisy vztahují. Tak je tomu nejen tehdy, když smluvní ujednání doslovně odpovídá závazným předpisům nebo na ně výslovně odkazuje, ale i tehdy, když je toto ujednání, byť vyjádřeno v odlišném znění, věcně rovnocenné těmto závazným předpisům.

V projednávané věci přísluší předkládajícímu soudu, aby pro účely určení, zda smluvní ujednání dotčené ve věci v původním řízení odráží ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 článek 1578 starého občanského zákoníku, provedl nezbytná posouzení, přičemž zohlední zejména povahu, obecnou systematiku a ustanovení smlouvy o úvěru dotčené ve věci v původním řízení, jakož i právní a skutkový kontext, do něhož tato smlouva spadá.

Vzhledem k tomu, že jak bylo upřesněno v bodě 24 tohoto rozsudku, použitelnost čl. 1 odst. 2 této směrnice nepředpokládá formální shodu mezi ujednáním dotčeným ve věci v původním řízení a článkem 1578 starého občanského zákoníku v tom smyslu, že toto ujednání musí doslovně citovat toto ustanovení nebo obsahovat výslovný odkaz na něj, musí předkládající soud zejména ověřit, zda toto ujednání a tento článek 1578 jsou věcně rovnocenné v tom smyslu, že by použití uvedeného ujednání způsobilo, že by žalobci v původním řízení měli stejnou platební povinnost, jako je povinnost, která by vyplývala z přímého použití uvedeného článku 1578 v kontextu smlouvy dotčené ve věci v původním řízení.

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že k tomu, aby ujednání vložené do smlouvy o úvěru uzavřené mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem nespadalo do působnosti této směrnice podle tohoto ustanovení, není nezbytné, aby uvedené ujednání doslovně citovalo odpovídající závazné právní a správní předpisy vnitrostátního práva nebo obsahovalo výslovný odkaz na tyto předpisy, ale stačí, aby bylo věcně rovnocenné těmto závazným předpisům, a sice aby mělo stejný normativní obsah.

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že za účelem určení, zda je ujednání vložené do smlouvy o úvěru uzavřené mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem vyloučeno z působnosti této směrnice podle tohoto ustanovení, je relevantní okolnost, že tento spotřebitel nevěděl o tom, že toto ujednání odráží závazné právní a správní předpisy vnitrostátního práva.

Uplatnění tohoto vyloučení, zavedeného v čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13, předpokládá splnění dvou podmínek, a sice že dotčené smluvní ujednání odráží právní a správní předpisy a že tyto předpisy jsou závazné (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 14. října 2021 , NSV a NM , C‑87/21 , nezveřejněné, EU:C:2021:860 , bod 25 a citovaná judikatura).

Jak uvedla Komise ve svém písemném vyjádření, použití čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 má objektivní povahu, a nezávisí tedy na informacích, které spotřebiteli poskytl prodávající nebo poskytovatel, ani na tom, zda spotřebitel zná použitelné právní předpisy.

Kromě toho Soudní dvůr již rozhodl, když vykládal tento čl. 1 odst. 2, že vyloučení z působnosti této směrnice, které je v tomto ustanovení upraveno, se použije i tehdy, když prodávající nebo poskytovatel nesplnil svou povinnost informování a transparentnosti (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 14. října 2021 , NSV a NM , C‑87/21 , nezveřejněné, EU:C:2021:860 , bod 42 ).

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že za účelem určení, zda je ujednání vložené do smlouvy o úvěru uzavřené mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem vyloučeno z působnosti této směrnice podle tohoto ustanovení, není relevantní okolnost, že tento spotřebitel nevěděl o tom, že toto ujednání odráží závazné právní a správní předpisy vnitrostátního práva.

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Článek 1 odst. 2 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládán v tom smyslu, že k tomu, aby ujednání vložené do smlouvy o úvěru uzavřené mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem nespadalo do působnosti této směrnice podle tohoto ustanovení, není nezbytné, aby uvedené ujednání doslovně citovalo odpovídající závazné právní a správní předpisy vnitrostátního práva nebo obsahovalo výslovný odkaz na tyto předpisy, ale stačí, aby bylo věcně rovnocenné těmto závazným předpisům, a sice aby mělo stejný normativní obsah.

Článek 1 odst. 2 směrnice 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že za účelem určení, zda je ujednání vložené do smlouvy o úvěru uzavřené mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem vyloučeno z působnosti této směrnice podle tohoto ustanovení, není relevantní okolnost, že tento spotřebitel nevěděl o tom, že toto ujednání odráží závazné právní a správní předpisy vnitrostátního práva.

Podpisy.