Zaak C‑227/23 Kwantum Nederland BV, Kwantum België BV tegen Vitra Collections AG

Stanovisko generálního advokáta M. Szpunara – věc C‑227/23 Kwantum Nederland a Kwantum België

Stanovisko generálního advokáta MACIEJE SZPUNARA přednesené dne 5. září 2024 Původní jazyk: francouzština. Věc C‑227/23 Kwantum Nederland BV, Kwantum België BV proti Vitra Collections AG [žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska)]

Kwantum Nederland BV, Kwantum België BV proti Vitra Collections AG

Obecně se má za to, že autorská práva vznikla na základě královských výsad udělovaných tiskárnám a nakladatelům. Pravděpodobně kvůli tomuto původu, který má kořeny v osobních výsadách, a v rozporu s obecným pravidlem zakotveným v občanském právu, autorské právo v zásadě chrání díla národních autorů nebo díla poprvé uveřejněná na území státu a vylučuje z této ochrany autory zahraničních děl Viz například von Lewinski, S., International Copyright Law and Policy , Oxford University Press, Oxford, 2008, s. 8 a 9. .

Pouze na základě mezinárodních úmluv požívají autoři uvedené ochrany mimo území svých zemí. V současné době je hlavním instrumentem mezinárodního práva v oblasti práva autorského celosvětově Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl Úmluva podepsaná v Bernu dne 9. září 1886 (Pařížský akt ze dne 24. července 1971 ), ve znění změny ze dne 28. září 1979 (dále jen Bernská úmluva ). . Evropská unie není smluvní stranou této úmluvy. Všechny členské státy však smluvními stranami jsou a Unie je povinna dodržovat hmotněprávní ustanovení zmíněné úmluvy na základě svých dalších mezinárodních závazků Viz body 9 a 10 tohoto stanoviska. .

Bernská úmluva je založena na zásadě národního zacházení, jinými slovy na zásadě asimilace. V souladu s touto zásadou požívají autoři, kteří jsou státními příslušníky zemí, jež jsou signatáři této úmluvy, v ostatních signatářských zemích v zásadě stejná práva jako národní autoři, pokud jde o oblast, na kterou se vztahuje uvedená úmluva.

V Bernské úmluvě však existují některé vzácné výjimky ze zásady národního zacházení. Jedna z nich se týká ochrany děl užitého umění. Vzhledem k velkým rozdílům v prostředcích a rozsahu ochrany těchto děl se totiž smluvní strany nedokázaly dohodnout na společném systému této ochrany. Důsledkem je odchylná právní úprava, která obsahuje ustanovení o hmotněprávním přezkumu vzájemnosti, podle něhož se díla užitého umění pocházející ze zemí, kde jsou tato díla chráněna pouze jako průmyslové vzory, nemohou v ostatních signatářských zemích domáhat souběžně této ochrany a ochrany autorskoprávní.

Podle unijního práva jsou díla užitého umění chráněna autorským právem bez ohledu na to, že se na ně může vztahovat i zvláštní režim ochrany jakožto na průmyslové vzory. Otázka, která v projednávané věci vyvstává, v podstatě spočívá v tom, zda členské státy mohou i nadále uplatňovat ustanovení o přezkumu vzájemnosti obsažené v Bernské úmluvě na díla užitého umění pocházející ze třetích zemí, které tato díla chrání pouze na základě zvláštního režimu.

Článek 2 odst. 1 a 7 Bernské úmluvy stanoví zejména toto: 1. Výraz literární a umělecká díla zahrnuje všechny výtvory z literární, vědecké a umělecké oblasti, bez ohledu na způsob nebo formu jejich vyjádření jako: […] díla užitého umění […]. […] 7. Zákonodárstvím států Unie [zřízené touto úmluvou] se vyhrazuje, aby upravila […] rozsah působnosti jejich zákonů na díla užitého umění a na průmyslové vzory a modely, jakož i podmínky, za nichž jsou taková díla, vzory a modely chráněny. Pro díla, jež jsou ve státě původu chráněna pouze jako vzory a modely, lze se v jiném státě Unie [zřízené touto úmluvou] dovolávat jen zvláštní ochrany, jaká se přiznává v tomto státě vzorům a modelům; neposkytuje-li se však v tomto státě taková zvláštní ochrana, budou tato díla chráněna jako díla umělecká.

Článek 5 odst. 1 až 3 Bernské úmluvy stanoví: 1. Autoři mají ve vztahu k dílům, pro něž jsou chráněni podle této úmluvy, v ostatních státech Unie [zřízené touto úmluvou] kromě státu původu díla práva, která příslušné zákony již přiznávají nebo v budoucnu přiznají jejich občanům, jakož i práva zvlášť přiznaná touto úmluvou. 2. Požívání a výkon těchto práv není podroben žádné formalitě; toto požívání a tento výkon nezávisí na ochraně platné ve státě původu díla. Proto se s výhradou ustanovení této úmluvy řídí rozsah ochrany, jakož i právní prostředky vyhrazené autorovi k hájení jeho práv výlučně zákony státu, kde se uplatňuje nárok na ochranu. 3. Ochrana ve státě původu se řídí vnitrostátním právem. Není-li však autor občanem státu původu díla, pro něž je chráněn podle této úmluvy, bude mít v takovém státě táž práva jako autoři, kteří jsou jeho občany.

A konečně, článek 19 Bernské úmluvy stanoví: Ustanovení této úmluvy nevylučují uplatňování nároku na použití širší ochrany, která může být zákonodárstvím státu Unie [zřízené touto úmluvou] přiznána.

Článek 9 odst. 1 Dohody o obchodních aspektech práv duševního vlastnictví Tato dohoda je uvedena v příloze 1 C Dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO), podepsané v Marrákeši dne 15. dubna 1994 a byla schválena rozhodnutím Rady 94/800/ES ze dne 22. prosince 1994 o uzavření dohod jménem Evropského společenství s ohledem na oblasti, které jsou v jeho pravomoci, v rámci Uruguayského kola mnohostranných jednání (1986–1994) ( Úř. věst. 1994, L 336, s. 1 ; Zvl. vyd. 11/21, s. 80). (dále jen Dohoda TRIPS ) stanoví, že členové WTO se přizpůsobí článkům 1 až 21 Bernské úmluvy a příloze k ní.

Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO) přijala dne 20. prosince 1996 v Ženevě Smlouvu WIPO o právu autorském Tato smlouva byla schválena rozhodnutím Rady 2000/278/ES ze dne 16. března 2000 o schválení – jménem Evropského společenství – Smlouvy WIPO o autorském právu a Smlouvy WIPO o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech ( Úř. věst. 2000, L 89, s. 6 ; Zvl. vyd. 11/33, s. 208) (dále jen Smlouva WIPO o autorském právu ). . Podle čl. 1 odst. 4 této smlouvy musí smluvní strany vyhovět článkům 1 až 21 a Příloze Bernské úmluvy.

Článek 2 písm. a), čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 směrnice 2001/29/ES Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti ( Úř. věst. 2001, L 167, s. 10 ; Zvl. vyd. 17/01, s. 230). stanoví: Článek 2 Členské státy stanoví výlučné právo udělit svolení nebo zakázat přímé nebo nepřímé, dočasné nebo trvalé rozmnožování jakýmikoliv prostředky a v jakékoliv formě, vcelku nebo po částech: a) pro autory v případě jejich děl; […] Článek 3 1. Členské státy poskytnou autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí. […] Článek 4 1. Členské státy stanoví pro autory u originálů jejich děl nebo jejich rozmnoženin výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakoukoliv formu veřejného rozšiřování prodejem nebo jiným způsobem.

Články 2 až 4 směrnice 2001/29 jsou do nizozemského práva provedeny prostřednictvím článků 1, 12 a 13 Wet van 23 september 1912, houdende nieuwe regeling van het auteursrecht [zákon ze dne 23. září 1912 o autorském právu (Auteurswet 1912) Stb. 1912, 308. ], v platném znění. Článek 10 odst. 1 bod 11 tohoto zákona uvádí díla užitého umění a průmyslové vzory mezi kategoriemi chráněných děl. Vzhledem k tomu, že Bernská úmluva je v Nizozemsku přímo použitelná, nebylo nutné její ustanovení provádět do nizozemského práva.

Společnost Vitra Collections AG (dále jen Vitra ) je společností podle švýcarského práva a vyrábí designový nábytek, zejména židle navržené v mezidobí zesnulými manželi Charlesem a Ray Eamesovými, občany Spojených států amerických, včetně židle Dining Sidechair Wood (dále jen židle DSW ). Tato židle patří do skupiny židlí, které tito manželé navrhli v rámci soutěže na design nábytku pořádané Museum of Modern Art v New Yorku (Muzeum moderního umění v New Yorku, Spojené státy) v roce 1948 a v tomto muzeu je vystavena od roku 1950. Společnost Vitra je majitelem veškerých autorských práv k těmto židlím.

Společnosti Kwantum Nederland BV a Kwantum België BV jsou společnostmi podle nizozemského práva (dále společně jen Kwantum ) a provozují v Nizozemsku a Belgii síť obchodů s interiérovým vybavením, zejména nábytkem.

V průběhu roku 2014 se společnost Vitra dozvěděla, že společnosti Kwantum od 8. srpna 2014 nabízejí a prodávají pod názvem Paris židli, která svým tvarem údajně porušuje její autorská práva k židli DSW. Rechtbank Den Haag (Okresní soud v Haagu, Nizozemsko) však na základě žaloby podané společností Vitra rozhodl, že společnosti Kwantum neporušují autorská práva společnosti Vitra v Nizozemsku a Belgii a že prodejem židle Paris nejednají protiprávně. Tento soud tedy zamítl nároky společnosti Vitra a z velké části vyhověl nárokům společností Kwantum.

Tento rozsudek zrušil Gerechtshof Den Haag (odvolací soud v Haagu, Nizozemsko), který rozhodl, že společnosti Kwantum od 22. března 2017 porušovaly autorská práva společnosti Vitra k židli DSW v Nizozemsku a Belgii a tím, že od 8. srpna 2014 prodávaly židli Paris v Nizozemsku a Belgii, jednaly vůči společnosti Vitra protiprávně. Tento soud zejména konstatoval, že ustanovení o přezkumu vzájemnosti obsažené v čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy se v projednávané věci nepoužije na základě ustálené judikatury Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska), a to z toho důvodu, že Spojené státy, země původu dotčeného díla, obecně nevylučují průmyslové vzory z autorskoprávní ochrany. Skutečnost, že v projednávané věci daná židle tuto ochranu neměla, tedy neznamená uplatnění předmětného ustanovení.

Strany sporu podaly u Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska), který je předkládajícím soudem, proti rozsudku vydanému v řízení o odvolání hlavní a vedlejší kasační opravný prostředek. V rámci hlavního kasačního opravného prostředku společnosti Kwantum napadají způsob, kterým odvolací soud vyložil a použil ustanovení o přezkumu vzájemnosti obsažené v čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy. Společnost Vitra má naproti tomu ve vedlejším kasačním opravném prostředku za to, že toto ustanovení se na spor v žádném případě nevztahuje. Předkládající soud považuje za nezbytné nejprve analyzovat tento vedlejší kasační opravný prostředek, který má širší dosah.

Za těchto okolností se Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: 1) Spadá situace dotčená v původním řízení do rozsahu působnosti hmotného unijního práva? Pro případ kladné odpovědi na první otázku se navíc předkládají tyto otázky: 2) Má skutečnost, že se ochrana duševního vlastnictví zakotvená v čl. 17 odst. 2 Listiny [základních práv a svobod Evropské unie (dále jen Listina )] vztahuje na autorské právo k dílu užitého umění, za následek, že podle unijního práva, zejména čl. 52 odst. 1 Listiny, je omezení výkonu autorského práva (ve smyslu směrnice [2001/29]) k dílu užitého umění použitím hmotněprávního přezkumu vzájemnosti podle čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy podmíněno tím, aby toto omezení bylo stanoveno zákonem? 3) Musí být články 2 až 4 směrnice [2001/29], jakož i čl. 17 odst. 2 a čl. 52 odst. 1 Listiny ve světle čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy vykládány v tom smyslu, že je pouze věcí unijního normotvůrce (a nikoliv vnitrostátního zákonodárce), aby stanovil, zda je možné omezit výkon autorského práva (ve smyslu směrnice [2001/29]) v Evropské unii použitím hmotněprávního přezkumu vzájemnosti podle čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy u díla užitého umění, jehož zemí původu ve smyslu této úmluvy je třetí stát a jehož autor není státním příslušníkem členského státu […], a pokud ano, aby toto omezení jasně a určitě definoval [viz rozsudek Soudního dvora ze dne 8. září 2020 , Recorded Artists Actors Performers (C‑265/19 dále jen RAAP , EU:C:2020:677 )]? 4) Musí být články 2 až 4 směrnice [2001/29] ve spojení s čl. 17 odst. 2 a čl. 52 odst. 1 Listiny vykládány v tom smyslu, že dokud unijní normotvůrce nestanovil žádné omezení výkonu autorského práva (ve smyslu směrnice [2001/29]) k dílu užitého umění použitím hmotněprávního přezkumu vzájemnosti podle čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy, členské státy […] nesmí tento přezkum provést u díla užitého umění, jehož zemí původu ve smyslu této úmluvy je třetí země a jehož autorem není státní příslušník členského státu […]? 5) Jsou za okolností původního řízení a s ohledem na dobu vzniku (předchozí právní úpravy) čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy pro Belgické království splněny podmínky čl. 351 prvního pododstavce SFEU, a je tedy na tomto členském státě, zda uplatní hmotněprávní přezkum vzájemnosti podle čl. 2 odst. 7 uvedené úmluvy, a to s přihlédnutím ke skutečnosti, že v projednávané věci se země původu stala smluvní stranou Bernské úmluvy dne 1. května 1989 ?

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce došla Soudnímu dvoru dne 11. dubna 2023 . Písemná vyjádření předložili účastníci původního řízení, nizozemská, belgická a francouzská vláda, jakož i Evropská komise. Účastníci původního řízení, francouzská vláda a Komise byli zastoupeni na jednání, které se konalo dne 20. března 2024 .

Předkládající soud položil v projednávané věci Soudnímu dvoru pět předběžných otázek. První otázka je formulována velmi obecně a týká se použitelnosti unijního práva ve sporu v původním řízení. Druhá, třetí a čtvrtá otázka se týkají toho, zda mohou členské státy s ohledem na některá ustanovení tohoto práva, zejména na příslušná ustanovení směrnice 2001/29 a čl. 17 odst. 2 Listiny, uplatnit na díla užitého umění ustanovení o přezkumu vzájemnosti obsažené v čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy. A konečně pátá otázka se týká použitelnosti čl. 351 prvního pododstavce SFEU.

Ačkoli předkládající soud podmiňuje své další otázky kladnou odpovědí na první otázku, domnívám se, že odpověď na první otázku umožní právě analýza ustanovení uvedených ve druhé, třetí a čtvrté otázce, zejména ustanovení směrnice 2001/29. Proto navrhuji přejít rovnou k analýze druhé, třetí a čtvrté otázky. Poté stručně rozeberu konkrétní případ uvedený v páté otázce.

Úvodem poznamenávám, že ačkoli předkládající soud v předběžných otázkách odkazuje na články 2 až 4 směrnice 2001/29, její článek 3, který zakotvuje právo na sdělování veřejnosti, se nezdá být relevantní pro spor v původním řízení. Žádná skutečnost ve spisu nenaznačuje, že by ve sporu v původním řízení bylo vytýkáno porušení tohoto práva, neboť dotčené jednání spočívá ve výrobě a prodeji židlí, hmotných předmětů, jimiž bylo údajně zasaženo do ochrany předmětů chráněných autorským právem, jehož majitelem je společnost Vitra. Proto považuji za přípustné vyloučit tento článek 3 z analýzy v projednávané věci. V projednávané věci je konkrétně, pokud jde o autorské právo v úzkém smyslu, dotčen čl. 2 písm. a) této směrnice.

Podstatou druhé, třetí a čtvrté předběžné otázky předkládajícího soudu, které navrhuji zkoumat společně, tedy je, zda musí být čl. 2 písm. a) a článek 4 směrnice 2001/29, jakož i čl. 17 odst. 2 Listiny vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby členské státy uplatňovaly na díla užitého umění pocházející ze třetích zemí ustanovení o přezkumu vzájemnosti obsažené v čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy. Navrhuji, abychom analýzu této otázky zahájili ustanoveními této směrnice.

Článek 2 písm. a) a článek 4 směrnice 2001/29 přiznávají autorům výlučná práva udělit svolení nebo zakázat rozmnožování a rozšiřování jejich děl. Spor v původním řízení se týká díla užitého umění pocházejícího ze Spojených států, jejichž jsou autoři tohoto díla rovněž státními příslušníky Země původu díla dotčeného ve věci v původním řízení se určuje podle čl. 5 odst. 4 Bernské úmluvy, podle něhož je v podstatě zemí původu uveřejněných děl země prvního uveřejnění. Pro použití ustanovení o přezkumu vzájemnosti podle čl. 2 odst. 7 této úmluvy je proto rozhodující země původu díla. Pokud však předkládající soud uvádí i státní příslušnost autorů tohoto díla, je to pravděpodobně proto, že nizozemské právo chrání nejen díla, jejichž státem původu je Nizozemsko, ale i díla, jejichž autoři jsou nizozemskými státními příslušníky, a tedy i díla autorů pocházejících z jiných členských států (viz články 47 a 51 zákona ze dne 23. září 1912 o autorském právu). Situace ve sporu v původním řízení by tedy mohla být jiná, kdyby autoři tohoto díla byli státními příslušníky některého členského státu. . V kontextu projednávané věci je proto nutné určit nejprve, zda se tato ustanovení na taková díla vztahují, a dále zda tato ustanovení umožňují, aby na ně členské státy uplatnily ustanovení o přezkumu vzájemnosti podle čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy.

Připomeňme, že čl. 2 písm. a) a článek 4 směrnice 2001/29 přiznávají výlučná práva autorům k jejich dílům Článek 4 upřesňuje, že se to týká originálu a rozmnoženin díla. . Vzhledem k tomu, že tato směrnice neodkazuje na vnitrostátní právo členských států, co se týče definice těchto pojmů, je třeba je v souladu s ustálenou judikaturou považovat za autonomní pojmy unijního práva, které musí být vykládány a uplatňovány jednotným způsobem Viz zejména rozsudek ze dne 12. září 2019 , Cofemel ( C‑683/17 , dále jen Cofemel , EU:C:2019:721 , bod 29 ). .

Pokud jde o pojem dílo , Soudní dvůr konkrétně v souvislosti s díly užitého umění zejména rozhodl, že tento pojem předpokládá existenci původního předmětu v tom smyslu, že se jedná o vlastní duševní výtvor autora. Ochrana podle autorského práva se navíc vztahuje pouze na vyjádření tohoto výtvoru, který je dostatečně přesně a objektivně identifikovatelný Rozsudek Cofemel (body 29 a 32). . K tomu, aby byl předmět považován za původní, je nutné a zároveň postačující, aby odrážel osobnost svého autora a projevoval rozhodnutí učiněná na základě jeho tvůrčí svobody Rozsudek Cofemel (bod 30 a citovaná judikatura). . Pokud má předmět tyto vlastnosti, a představuje tedy dílo, musí být chráněn autorským právem v souladu se směrnicí 2001/29 Rozsudek Cofemel (bod 35). .

Naproti tomu ani směrnice 2001/29, ani judikatura týkající se pojmu dílo ve smyslu této směrnice nestanoví podmínku, podle níž by jejich použitelnost byla omezena na díla pocházející z členských států nebo zemí Evropského hospodářského prostoru (EHP). Podle mého názoru tedy nelze uvedenou směrnici vykládat jinak než v tom smyslu, že pro to, aby dílo mohlo požívat ochrany podle této směrnice, není relevantní, zda je zemí původu členský stát EHP nebo třetí země Naproti tomu je ochrana omezena územně (viz bod 31 tohoto stanoviska). .

Soudní dvůr již obdobné řešení přijal. V případě podobné otázky týkající se pojmu výkonní umělci ve smyslu čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115/ES Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 12. prosince 2006 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem ( Úř. věst. 2006, L 376, s. 28 ). Soudní dvůr totiž rozhodl, že jelikož toto ustanovení neobsahuje podmínku vazby na členský stát EHP, nemohou jej členské státy uplatňovat tak, že omezí právo, které přiznává, na výkonné umělce s takovou vazbou na členský stát EHP a vyloučí státní příslušníky třetích zemí, kteří takovou vazbu nemají Viz rozsudek RAAP (body 49, 61, 68 a 71). . Soudní dvůr se při tomto závěru opíral zejména o povinnost obsaženou v článku 4 Smlouvy Světové organizace duševního vlastnictví o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech Smlouva uzavřená v Ženevě dne 20. prosince 1996 a schválená jménem Evropského společenství rozhodnutím 2000/278 ( Úř. věst. 2000, L 89, s. 6 ; Zvl. vyd. 11/33, s. 208). zajistit, aby se státním příslušníkům zemí, které jsou signatáři této smlouvy, dostalo národního zacházení, zejména pokud jde o právo na spravedlivou odměnu, jak je stanovena v čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115 Viz rozsudek RAAP (body 62 až 68). .

Podobně je Unie povinna zajistit národní zacházení na základě čl. 9 odst. 1 Dohody TRIPS a čl. 1 odst. 4 Smlouvy WIPO o autorském právu, které vyžadují dodržování hmotněprávních ustanovení Bernské úmluvy, tj. zacházení stanovené harmonizovanými ustanoveními v oblasti autorského práva, autorům děl pocházejících ze zemí, které jsou signatáři těchto mezinárodně právních instrumentů (mezi něž patří mimo jiné Spojené státy), v souladu s článkem 5 této úmluvy. Tato povinnost se týká zejména výlučných práv stanovených v čl. 2 písm. a) a článku 4 směrnice 2001/29, jejímž cílem je mimo jiné – podle bodu 15 jejího odůvodnění – provádění Smlouvy WIPO o autorském právu Stejně jako Bernská úmluva upravuje i Smlouva WIPO o autorském právu ochranu autorských práv v jiných zemích, než je země původu díla. Je tedy logické, že opatření provádějící tuto smlouvu nemůže z její působnosti vyloučit díla pocházející ze třetích zemí. .

Bylo by však v rozporu s těmito mezinárodními závazky Unie harmonizovat autorské právo, pokud jde o díla pocházející z členských států, a ponechat úpravu zacházení s díly pocházejícími ze třetích zemí na vnitrostátním právu těchto členských států. V takové situaci by totiž byl snadno ohrožen cíl poskytnout této druhé kategorii děl národní zacházení , tj. stejné zacházení, jaké je stanoveno v harmonizovaných pravidlech. Mezinárodní závazky Unie proto neumožňují vykládat ustanovení směrnice 2001/29 tak, že se vztahují pouze na díla pocházející z členských států.

Podle mého názoru však ani není nutné zde odkazovat na mezinárodní závazky Unie. Text směrnice 2001/29 je sám o sobě dostačující. V jejím článku 1, nadepsaném Oblast působnosti , se totiž v odstavci 1 uvádí, že tato směrnice se vztahuje na právní ochranu autorského práva a práv s ním souvisejících v rámci vnitřního trhu . Oblast působnosti uvedené směrnice tedy není vymezena podle kritéria původu díla nebo státní příslušnosti (nebo místa bydliště) jeho autora, ale územním způsobem, s odkazem na vnitřní trh, což odpovídá územní působnosti Smluv Obdobně viz rozsudek RAAP (body 58 a 59), pokud jde o oblast působnosti směrnice 2006/115. . Díla pocházející ze třetích zemí nebo předměty, které jsou padělky těchto děl, mohou být v oběhu na vnitřním trhu stejně jako díla pocházející z členských států, což vyvolává potřebu ochrany autorských práv k těmto dílům v rámci vnitřního trhu , jak vyžaduje čl. 1 odst. 1 směrnice 2001/29. Tím, že unijní normotvůrce použil v této směrnici pojem díla bez jakéhokoli omezení a že vymezil oblast působnosti uvedené směrnice územním kritériem, musel nutně vzít v úvahu všechna díla, o jejichž ochranu se žádá na území Unie, bez ohledu na zemi jejich původu.

Tento závěr potvrzuje i čl. 10 odst. 1 směrnice 2001/29, který se týká časové působnosti této směrnice. Na základě tohoto ustanovení se totiž směrnice vztahuje nejen na díla, která byla ke dni jejího provedení chráněna právními předpisy členských států v oblasti autorského práva, ale také na díla, která ke stejnému dni [splňovala] kritéria pro ochranu podle ustanovení [uvedené] směrnice , tedy zejména kritéria uvedená v bodě 26 tohoto stanoviska. Jsou tedy chráněna zejména díla, jako je dílo dotčené ve věci v původním řízení, která ke dni provedení směrnice nebyla chráněna vnitrostátním právem členských států z důvodu uplatnění ustanovení o přezkumu vzájemnosti podle čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy, ale která nicméně splňují kritéria ochrany podle směrnice 2001/29, jak ji vykládá Soudní dvůr.

Stejnou logiku lze použít i pro pojem autor . Na jedné straně mezinárodní závazky Unie neumožňují, aby autoři, kteří jsou státními příslušníky třetích zemí, zůstali mimo harmonizovaný rámec autorského práva, a to bez ohledu na zemi původu jejich děl Podle Bernské úmluvy je hlavním kritériem pro určení země původu díla místo uveřejnění, které se však nemusí nutně shodovat se státní příslušností nebo místem bydliště autora. . Na druhé straně vzhledem k tomu, že unijní normotvůrce použil pojem autoři , aniž upřesnil jejich státní příslušnost nebo místo bydliště, je nutno vykládat tento pojem tak, že se vztahuje na každého autora, který usiluje o ochranu svých práv na vnitřním trhu.

Tyto závěry nejsou zpochybněny článkem 17 směrnice 98/71/ES Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 13. října 1998 o právní ochraně (průmyslových) vzorů ( Úř. věst. 1998, L 289, s. 28 ; Zvl. vyd. 13/21, s. 120). ani čl. 96 odst. 2 nařízení (ES) č. 6/2002 Nařízení Rady ze dne 12. prosince 2001 o (průmyslových) vzorech Společenství ( Úř. věst. 2002, L 3, s. 1 ; Zvl. vyd. 13/27 s. 142). , podle nichž průmyslové vzory chráněné podle těchto ustanovení požívají rovněž ochrany podle autorského práva členských států, přičemž rozsah a podmínky pro získání této ochrany, včetně požadovaného stupně originality, stanoví každý členský stát.

Zaprvé se tato ustanovení použijí s výhradou následné harmonizace autorského práva na úrovni unijního práva, provedené zejména směrnicí 2001/29 Viz zejména mé stanovisko ve věci Cofemel ( C‑683/17 , EU:C:2019:363 , body 33 až 48 ). . V tomto ohledu Soudní dvůr po analýze dotčených ustanovení Rozsudek Cofemel (body 44 až 47). rozhodl, že je nutno vycházet z toho, že vzory lze kvalifikovat jako díla ve smyslu [uvedené směrnice], splňují-li oba požadavky uvedené [v bodě 26 tohoto stanoviska] Rozsudek Cofemel (bod 48). Soudní dvůr samozřejmě odkazuje na příslušný bod tohoto rozsudku. , tedy podmínky ochrany, které Soudní dvůr na základě uvedené směrnice stanovil pro všechny kategorie děl.

Zadruhé článek 17 směrnice 98/71 a čl. 96 odst. 2 nařízení č. 6/2002 se podle svého jasného znění nevztahují na díla užitého umění obecně, ale pouze na průmyslové vzory zapsané podle uvedené směrnice nebo na průmyslové vzory Společenství chráněné podle uvedeného nařízení Které mohou, ale nemusí být zapsány. . Naproti tomu na díla užitého umění, která nikdy nebyla chráněna jako průmyslové vzory v Unii, jako je tomu v případě díla dotčeného ve věci v původním řízení, se tato ustanovení nevztahují, a proto se na ně každopádně vztahují obecná pravidla autorského práva, zejména pravidla směrnice 2001/29. Tato ustanovení tedy nestanoví obecně platnou zásadu ochrany děl užitého umění podle unijního autorského práva, ale pravidlo o souběhu režimů ochrany omezené na věcnou působnost dotčených předpisů, a sice na předměty chráněné jako průmyslové vzory podle těchto předpisů.

Článek 2 písm. a) a článek 4 směrnice 2001/29 se tedy vztahují na díla užitého umění pocházející ze třetích zemí, jejichž autoři jsou státními příslušníky těchto zemí. Tvrzení společností Kwantum a nizozemské a belgické vlády, že ve věci v původním řízení není použitelné unijní právo, ale pouze Bernská úmluva, je proto nesprávné.

Nyní je tedy na místě zjistit, zda čl. 2 písm. a) a článek 4 směrnice 2001/29 umožňují členským státům použít ustanovení o přezkumu vzájemnosti obsažené v čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy.

Vzhledem k tomu, že autorskoprávní ochrana děl užitého umění pocházejících ze třetích zemí je harmonizována unijním právem, může pouze unijní právo umožnit uplatnění ustanovení o přezkumu vzájemnosti obsaženého v čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy. Je proto třeba ověřit, zda unijní právo to skutečně umožňuje.

Směrnice 2001/29 neobsahuje žádné ustanovení v duchu tohoto ustanovení, a dokonce ani žádné ustanovení, které by naznačovalo rozdílné zacházení s díly užitého umění v závislosti na zemi jejich původu. Takové ustanovení se neobjevuje v žádném jiném právním aktu Unie. Je proto nutno konstatovat, že unijní právo výslovně nestanoví použití uvedeného ustanovení. Zbývá zjistit, zda unijní právo neobsahuje takové ustanovení implicitně.

Odpověď je podle mého názoru jednoznačně záporná.

Dotčené ustanovení, které podmiňuje ochranu určitých děl autorským právem existencí podobné ochrany, tedy ochrany takových děl autorským právem jakožto uměleckých děl v zemi původu, představuje zjevnou odchylku od pravidla obsaženého v čl. 2 písm. a) a článku 4 směrnice 2001/29, jak je vykládá Soudní dvůr, podle kterého jsou chráněna všechna díla, pokud splňují kritéria pro klasifikaci jako dílo Tedy kritéria uvedená v bodě 26 tohoto stanoviska. . Taková odchylka by měla být stanovena výslovně.

Další texty unijního autorského práva tento závěr systematicky potvrzují. Do unijního práva byla výslovně provedena další dvě ustanovení o přezkumu vzájemnosti týkající se ochranné lhůty a práva na opětný prodej První z nich v čl. 7 odst. 8 a druhé z nich v čl. 14ter odst. 2 Bernské úmluvy. , jež jsou stanovena v Bernské úmluvě Viz článek 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/116/ES ze dne 12. prosince 2006 o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících ( Úř. věst. 2006, L 372, s. 12 ) a článek 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/84/ES ze dne 27. září 2001 o právu na opětný prodej ve prospěch autora originálu uměleckého díla ( Úř. věst. 2001, L 272, s. 32 ). . Absence ustanovení o přezkumu vzájemnosti ve směrnici 2001/29, které by odráželo ustanovení čl. 2 odst. 7 uvedené úmluvy, tedy a contrario jasně naznačuje, že toto ustanovení není v unijním právu použitelné. Jakýkoli jiný výklad by zpochybnil soudržnost systému unijního autorského práva.

V tomto ohledu mě nepřesvědčil argument francouzské vlády, že tento rozdíl je způsoben zněním různých ustanovení o přezkumu vzájemnosti v Bernské úmluvě. Francouzská vláda tvrdí, že zatímco ustanovení obsažená v čl. 7 odst. 8 a čl. 14ter odst. 2 této úmluvy vyžadují pro své uplatnění aktivní zásah vnitrostátního zákonodárce (v projednávané věci unijního normotvůrce), ustanovení obsažené v čl. 2 odst. 7 této úmluvy je automatické povahy, takže výslovné potvrzení nevyžaduje uplatnění tohoto ustanovení, ale naopak jeho neuplatnění.

Z tohoto hlediska se znění obou dotčených ustanovení výrazně neliší od ustanovení obsaženého v čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy. Podle čl. 7 odst. 8 této úmluvy se [d]oba ochrany […] řídí […] zákonem státu, kde se uplatňuje nárok na ochranu; pokud však zákon takového státu nestanoví jinak, nepřesáhne dobu stanovenou ve státě původu díla . Výsledek, kterého chtěl unijní normotvůrce dosáhnout v čl. 7 odst. 1 směrnice 2006/116, a sice omezení doby ochrany děl pocházejících ze třetích zemí na dobu, která je poskytována v těchto zemích, je zde tedy automatický. Právě upuštění od tohoto pravidla nebo jeho omezení by vyžadovaly legislativní zásah v souladu se slovy pokud však zákon takového státu nestanoví jinak . Podobně čl. 14ter odst. 2 uvedené úmluvy stanoví, že [o]chranu podle předchozího odstavce [tedy právo na opětný prodej] lze požadovat ve státě Unie [zřízené touto úmluvou], jen tehdy, jestliže ji připouští právní řád tohoto státu, k němuž autor přísluší, a v rozsahu, v jakém to dovoluje právní řád státu, kde se tato ochrana uplatňuje . Jedná se totiž v podstatě o stejné pravidlo, jaké je stanoveno v čl. 7 odst. 1 směrnice 2001/84 Je pravda, že toto ustanovení, podle něhož členské státy zaručují autorům a jejich právním nástupcům ze třetích zemí právo na opětný prodej za předpokladu, že právní předpisy dané třetí země uznávají stejné právo pro autory ze členských států a pro jejich právní nástupce , se zdá být přesnější než ustanovení Bernské úmluvy ( jestliže [tuto ochranu] připouští právní řád tohoto státu, k němuž autor přísluší ). Jelikož však čl. 5 odst. 1 této úmluvy vyžaduje, aby se autorům děl pocházejících z jiných signatářských zemí poskytovalo národní zacházení, bude výsledek těchto dvou ustanovení stejný, a to vzájemné uznávání práva autorů a jejich právních nástupců, kteří jsou státními příslušníky členských států a dotčené třetí země, na opětný prodej. . Toto pravidlo lze použít přímo.

Povaha obou ustanovení uvedených v předchozím bodě tedy nevyžaduje výslovné provedení ve vnitrostátním právu. Pokud unijní normotvůrce přesto považoval za nutné zahrnout je do sekundárního práva, je to proto, že na rozdíl od tvrzení francouzské vlády Bernská úmluva nemá v unijním právu přímý účinek.

Připomínám, že Unie není smluvní stranou Bernské úmluvy, k níž mohou podle čl. 29 odst. 1 přistoupit pouze státy, a nikoli mezinárodní organizace. Naproti tomu se Unie zavázala dodržovat hmotněprávní ustanovení této úmluvy na základě čl. 9 odst. 1 Dohody TRIPS a čl. 1 odst. 4 Smlouvy WIPO o autorském právu. Avšak i za předpokladu, že by v důsledku těchto závazků měla být hmotněprávní ustanovení uvedené úmluvy považována za ustanovení, která mají stejné účinky jako tyto dva mezinárodně právní instrumenty Obdobně viz rozsudek ze dne 27. února 2024 , EUIPO v. The KaiKai Company Jaeger Wichmann ( C‑382/21 P , EU:C:2024:172 , bod 62 ). , nemají prvně uvedená ustanovení přímý účinek Pokud jde o Dohodu TRIPS, viz rozsudek ze dne 27. února 2024 , EUIPO v. The KaiKai Company Jaeger Wichmann ( C‑382/21 P , EU:C:2024:172 , bod 63 ), a pokud jde o Smlouvu WIPO o autorském právu, obdobně viz rozsudek ze dne 15. března 2012 , SCF ( C‑135/10 , EU:C:2012:140 , body 47 a 48 ). Kromě toho skutečnost, že Bernská úmluva nebyla zveřejněna v Úředním věstníku Evropské unie , je podle mého názoru další překážkou přímého účinku ustanovení této úmluvy v unijním právu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. prosince 2007 , Skoma-Lux, C‑161/06 , EU:C:2007:773 , body 37 a 38 a citovaná judikatura). . Tento nedostatek přímého účinku se vztahuje na všechna ustanovení o přezkumu vzájemnosti obsažená ve zmíněné úmluvě, včetně ustanovení obsaženého v jejím čl. 2 odst. 7.

Nesdílím proto názor francouzské vlády, který vyjádřila i nizozemská vláda, že pro upuštění od uplatňování ustanovení o přezkumu vzájemnosti obsaženého v čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy by bylo třeba výslovného pravidla v tomto smyslu, přičemž takové pravidlo ve směrnici 2001/29 chybí.

V právu může být mlčení stejně explicitní jako slova. Použití pojmů díla a autoři ve směrnici 2001/29 bez jakéhokoli upřesnění zemí původu těchto děl a státní příslušnosti nebo místa bydliště těchto autorů představuje dostatečně explicitní vyjádření záměru unijního normotvůrce upustit od uplatnění dotčeného ustanovení o přezkumu vzájemnosti. Žádné dodatečné potvrzení není zde třeba.

Konečně, pokud jde o argument nizozemské vlády, že z důvodových zpráv a prvních návrhů směrnice 98/71 a nařízení č. 6/2002 vyplývá, že unijní normotvůrce měl v úmyslu pouze zakázat použití ustanovení o přezkumu vzájemnosti podle čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy ve vztazích mezi členskými státy, zatímco jeho použití ve vztazích se třetími zeměmi ponechal nedotčené, stačí podotknout, že tyto dokumenty pocházejí z roku 1993, a jak vyplývá zejména z důvodové zprávy k uvedenému nařízení COM(93) 342 final, s. 54 a 55. , byly vypracovány v očekávání úplnější harmonizace autorského práva. Jediná skutečnost, kterou v tuto chvíli případně prokazují článek 17 uvedené směrnice a čl. 96 odst. 2 uvedeného nařízení v nakonec přijatém znění – přičemž tato ustanovení nejsou relevantní pro projednávanou věc Viz bod 36 tohoto stanoviska. – je, že pokud jde o předměty ochrany uvedené v těchto předpisech, tj. zapsané průmyslové vzory a průmyslové vzory Společenství, pokud mohou rovněž požívat ochrany podle autorského práva, ustanovení o přezkumu vzájemnosti se na ně nevztahuje, neboť tato ustanovení stanoví zásadu souběžné ochrany bez ohledu na zemi původu těchto předmětů jakožto děl užitého umění.

Tyto úvahy mě vedou k závěru, že směrnice 2001/29 ani žádný jiný právní předpis Unie neobsahují, ať už výslovně nebo implicitně, takové ustanovení o přezkumu vzájemnosti, jako je ustanovení čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy.

Kromě toho, pokud se čl. 2 písm. a) a článek 4 směrnice 2001/29 vztahují bez výhrad na díla užitého umění, nemohou členské státy uplatnit ustanovení o přezkumu vzájemnosti, pokud jde o práva harmonizovaná těmito ustanoveními, aniž by to tato práva nepříznivě ovlivnilo. Jak již Soudní dvůr měl příležitost konstatovat, má se za to, že přijetím této směrnice unijní normotvůrce vykonal pravomoci, které byly dříve v oblasti duševního vlastnictví svěřeny členským státům. V oblasti působnosti této směrnice je třeba mít za to, že Unie nahradila členské státy, které již nemají pravomoc k provedení relevantních ustanovení Bernské úmluvy Rozsudek ze dne 26. dubna 2012 , DR a TV2 Danemark ( C‑510/10 , EU:C:2012:244 , bod 31 ). .

Je třeba dodat, že ponechání volnosti členským státům z vlastní vůle uplatňovat dotčené ustanovení o přezkumu vzájemnosti by bylo nejen v rozporu s jasným zněním čl. 2 písm. a) a článku 4 směrnice 2001/29, ale také by zpochybnilo cíl této směrnice, kterým je harmonizace autorského práva na vnitřním trhu. To by totiž nutně vedlo k tomu, že by se s díly užitého umění pocházejícími ze třetích zemí zacházelo v různých členských státech různě. Pouze unijní normotvůrce by tedy případně mohl rozhodnout o tom, že se toto ustanovení o přezkumu vzájemnosti bude v právním řádu Unie uplatňovat, a to tak, že by za tímto účelem stanovil výslovnou odchylku od ustanovení uvedené směrnice.

Skutečnost, kterou namítají společnosti Kwantum, že se společnost Vitra ve sporu v původním řízení nedovolávala ustanovení směrnice 2001/29, je v tomto případě irelevantní. Ustanovení směrnice nejsou v zásadě přímo použitelná, ale musí být provedena do vnitrostátního práva členských států, které pak má upravovat práva a povinnosti jednotlivců. Nizozemské království nepodrobuje díla pocházející ze třetích zemí svému vnitrostátnímu autorskému právu prostřednictvím přímého uplatnění ustanovení Bernské úmluvy. Podle mého názoru se nejedná o řádné provedení směrnice 2001/29, protože – jak ukazuje tento případ – tato úmluva může obsahovat pravidla, která jsou s touto směrnicí neslučitelná. Faktem je, že v takové právní situaci, jako je situace v Nizozemsku, je třeba za opatření k provedení této směrnice považovat uvedenou úmluvu. Je proto přirozené, že se jednotlivci na tuto úmluvu odvolávají, když se domáhají ochrany svých práv. To však neznamená, že se tak předmětná směrnice stává nepoužitelnou.

Na tomto místě musím zdůraznit, že podle mého názoru není neuplatnění ustanovení o přezkumu vzájemnosti obsaženého v čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy v unijním právu v žádném případě v rozporu se závazky Unie nebo členských států podle této úmluvy. Podle mého výkladu tohoto ustanovení a na rozdíl od toho, co tvrdí společnosti Kwantum a nizozemská, belgická a francouzská vláda, není toto ustanovení o přezkumu vzájemnosti pro signatářské země závazné. Zde souhlasím s názorem společnosti Vitra a Komise.

Zaprvé to vyplývá ze samotného znění čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy. Toto ustanovení stanoví tři právní pravidla. První (uvedené v první větě) stanoví zásadu, že smluvní strany této úmluvy mohou chránit díla užitého umění autorským právem nebo zvláštním režimem ochrany jakožto průmyslové vzory, přičemž tyto dva režimy ochrany se vzájemně nevylučují. Druhým pravidlem (první část druhé věty) je vlastní ustanovení o přezkumu vzájemnosti, podle něhož se lze u díla, které je v zemi původu chráněno pouze zvláštním režimem jako průmyslový vzor, dovolávat v jiné zemi, v níž existuje souběh režimů ochrany pro tuto kategorii děl, pouze ochrany takového zvláštního režimu. Konečně třetí pravidlo (druhá část druhé věty) stanoví, že pokud země, v níž se žádá o ochranu, nestanoví zvláštní režim pro průmyslové vzory, musí dotyčné dílo požívat ochrany podle autorského práva v souladu s obecnou zásadou národního zacházení.

Tato ustanovení čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy lze snadno vysvětlit. Vzhledem k tomu, že úmluva odchylně od svých obecných pravidel umožňuje, aby díla užitého umění, přestože jsou uvedena mezi předměty ochrany v čl. 2 odst. 1, nepožívala ochranu podle autorského práva nebo minimální úrovně ochrany stanovené touto úmluvou, existovala by v případě, že by se uplatnila obecná zásada národního zacházení, nerovnováha mezi díly pocházejícími ze zemí uplatňujících souběžnou ochranu a díly pocházejícími ze zemí uplatňujících pouze zvláštní ochranu Ta je obvykle méně rozsáhlá než ochrana podle autorského práva. . Ustanovení o přezkumu vzájemnosti této nerovnováze zabraňuje.

Nic to však nemění na tom, že čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy ponechává na smluvních stranách této úmluvy, aby upravily způsob ochrany děl užitého umění, jak je výslovně stanoveno v první větě tohoto odstavce. První část druhé věty, podle níž se lze dovolávat jen zvláštní ochrany, pouze naznačuje, že neexistuje povinnost poskytnout ochranu podle autorského práva dílům, která jsou v zemi svého původu chráněna pouze zvláštním režimem jakožto průmyslové vzory. To však neznamená, že země, v níž se o ochranu žádá, nemůže takovým dílům poskytnout dvojí ochranu z vlastní vůle. Opačný výklad by byl totiž v rozporu s první větou a s volností, která je smluvním stranám ponechána při úpravě ochrany děl užitého umění. Kromě toho čl. 2 odst. 7 této úmluvy absolutním způsobem nevylučuje, aby byla díla, která jsou v zemi původu chráněna pouze jako průmyslové vzory, chráněna autorským právem v jiných zemích. Podle třetího pravidla je totiž ochrana podle autorského práva povinná v zemích, které neuplatňují zvláštní režim, bez ohledu na druh ochrany poskytované v zemi původu.

Článek 2 odst. 7 Bernské úmluvy tedy podle svého znění nezakazuje (též) autorskoprávní ochranu děl užitého umění, která jsou v zemi původu chráněna pouze zvláštním režimem jakožto průmyslové vzory.

Zadruhé, závazná povaha ustanovení o přezkumu vzájemnosti by byla v rozporu s cílem Bernské úmluvy, kterým je zajistit ochranu autorů mimo země původu jejich děl Jak jsem se zmínil v úvodu tohoto stanoviska, autorské právo v mnoha zemích chrání pouze národní díla a autory. , a to i v případě děl užitého umění. Tato úmluva sleduje tento cíl dvěma způsoby: zásadou národního zacházení, která je jádrem těchto předpisů, a smluvním minimem ochrany, které vyplývá z jejích hmotněprávních ustanovení. V souladu s čl. 5 odst. 1 a 3 uvedené úmluvy se na díla, o jejichž ochranu se žádá v jiné zemi, než je země původu díla, vztahuje národní zacházení (přirozeně) i smluvní minimum Ochrana v zemích původu je ponechána na právních předpisech těchto zemí. . Naproti tomu tato úmluva v žádném případě nemá za cíl srovnávat úroveň ochrany mezi signatářskými zeměmi ani zavádět obecnou zásadu hmotněprávního přezkumu vzájemnosti Naopak čl. 5 odst. 2 Bernské úmluvy výslovně stanoví, že požívání a výkon ochrany podle této úmluvy nezávisí na ochraně platné ve státě původu díla. . Celá právní úprava obsažená v čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy, která je v podstatě v rozporu s cílem a zásadami této úmluvy, je pojistkou, která umožnila zařadit díla užitého umění na seznam kategorií chráněných děl, který ostatně není vyčerpávající Ke genezi a historii této právní úpravy viz zejména Goldstein, P., Hugenholtz, P. B., International Copyright , Oxford University Press, Oxford, 2019, s. 198 až 202. .

Autoři Bernské úmluvy proto neměli důvod učinit ustanovení o přezkumu vzájemnosti obsažené v čl. 2 odst. 7 této úmluvy závazným. Signatářské země tak mohou učinit, ale cílů uvedené úmluvy bude nejlépe dosaženo plným uplatněním zásady národního zacházení.

A konečně zatřetí, i kdyby bylo ustanovení o přezkumu vzájemnosti obsažené v čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy považováno za povinné, byla by tato povinnost velmi relativní, neboť článek 19 této úmluvy výslovně umožňuje signatářským zemím poskytnout širší ochranu, než jakou stanoví tato úmluva, a umožňuje autorům domáhat se – a je samozřejmé, že i dosáhnout – uplatnění této širší ochrany. Jakýkoli případný zákaz poskytovat dílům užitého umění dvojí ochranu v případě, že v zemi původu taková ochrana neexistuje, by proto byl v každém případě neúčinný.

Názor, že předmětné ustanovení o přezkumu vzájemnosti je fakultativní, je ostatně široce zastáván v právní vědě Viz konkrétně Schaafsma, S. J., Intellectual Property in the Conflict of Laws: The Hidden Conflict-of-Law Rule in the Principle of National Treatement , Edward Elgar Publishing, Cheltenham, 2022, s. 334 a 358. V tomto smyslu viz také zejména Goldstein, P., Hugenholtz, P. B., International Copyright , Oxford University Press, Oxford, 2019, s. 202, a von Lewinski, S., International Copyright Law and Policy , Oxford University Press, Oxford, 2008, s. 114. Organizace European Copyright Society se sice ve svém stanovisku k projednávané věci domnívá, že ustanovení o přezkumu vzájemnosti uvedené v čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy má závaznou povahu. Tato organizace však uznává, že strany této úmluvy se od ní mohou odchýlit prostřednictvím článku 19. Výsledek je tedy stejný (viz: Opinion of the European Copyright Society on certain selected aspects of Case C‑227/23, Kwantum Nederland and Kwantum België , 16. dubna 2024 , dostupný na webových stránkách europeancopyrightsociety.org). .

Podle mého názoru tedy Bernská úmluva nijak nebrání tomu, aby unijní právo poskytovalo autorskoprávní ochranu erga omnes dílům užitého umění tím, že upustí od uplatňování ustanovení o přezkumu vzájemnosti obsaženého v čl. 2 odst. 7 této úmluvy.

Na základě výše uvedených úvah jsem dospěl k závěru, že čl. 2 písm. a) a článek 4 směrnice 2001/29 brání tomu, aby členské státy uplatňovaly ustanovení o přezkumu vzájemnosti obsažené v čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy, pokud jde o práva, na která se tato ustanovení vztahují. Toto zjištění postačuje k zodpovězení předběžných otázek položených předkládajícím soudem, včetně první z nich, neboť z něj jasně vyplývá, že na spor v původním řízení se unijní právo použije.

Tyto úvahy rovněž vedou k závěru, že není nutné se dovolávat Listiny, aby byla předkládajícímu soudu poskytnuta odpověď, která bude užitečná pro rozhodnutí sporu v původním řízení.

Pokud by se Soudní dvůr řídil mou analýzou a rozhodl, že na situaci v původním řízení se použijí ustanovení směrnice 2001/29, která nestanoví přezkum vzájemnosti obdobný přezkumu obsaženému v čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy a neumožňují členským státům přímé uplatnění tohoto přezkumu, vyžadovala by jakákoli změna této situace v každém případě zásah unijního normotvůrce, aniž by bylo nutné dovolávat se čl. 52 odst. 1 Listiny ve spojení s jejím čl. 17 odst. 2. Otázka, zda by byl takový hypotetický legislativní zásah v souladu s Listinou, přitom přesahuje rámec projednávané věci.

Pokud by Soudní dvůr naopak rozhodl, že směrnice 2001/29 není použitelná na díla užitého umění pocházející ze třetích zemí, jejichž autoři nejsou státními příslušníky členských států, spor v původním řízení by nespadal do oblasti působnosti unijního práva, jak tvrdí společnosti Kwantum a nizozemská a belgická vláda. V důsledku toho by se Listina nepoužila.

Vzhledem k tomu, že Bernská úmluva není v unijním právním řádu přímo použitelná Viz bod 47 tohoto stanoviska. , nevyvstává otázka souladu ustanovení o přezkumu vzájemnosti obsaženého v čl. 2 odst. 7 této úmluvy s Listinou.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji odpovědět na druhou, třetí a čtvrtou předběžnou otázku tak, že čl. 2 písm. a) a článek 4 směrnice 2001/29 musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby členské státy uplatňovaly ustanovení o přezkumu vzájemnosti obsažené v čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy.

I když předkládající soud nepokládá otázku na toto téma, považuji ještě pro úplnost za užitečné zabývat se otázkou účinků takové odpovědi na spor v původním řízení.

Článek 2 písm. a) a článek 4 směrnice 2001/29 přiznávají autorům děl užitého umění pocházejících ze třetích zemí dostatečně přesným a bezpodmínečným způsobem výlučné právo udělit svolení k jakémukoli rozmnožování těchto děl a jakémukoli rozšiřování jejich rozmnoženin nebo je zakázat. Spor ve věci v původním řízení je však veden mezi jednotlivci: Společnostmi Kwantum a společností Vitra. V souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora Rozsudek ze dne 11. dubna 2024 , Gabel Industria Tessile a Canavesi ( C‑316/22 , EU:C:2024:301 , bod 22 ). se tedy společnost Vitra nemůže těchto ustanovení vůči společnostem Kwantum dovolávat přímo. Jinak tomu může být pouze, pokud samotné nizozemské právo umožňuje neuplatnit pravidlo vnitrostátního práva (v projednávané věci čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy), které je v rozporu s přesným a bezpodmínečným ustanovením unijního práva, což musí ověřit předkládající soud Rozsudek ze dne 11. dubna 2024 , Gabel Industria Tessile a Canavesi ( C‑316/22 , EU:C:2024:301 , body 23 a 24 ). .

V opačném případě je nicméně předkládající soud povinen vykládat své vnitrostátní právo, jímž se zde rozumí čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy, který je v nizozemském právu přímo použitelný, tak, aby v co nejširším rozsahu zajistil účinnost směrnice 2001/29, tedy uznání práv vyplývajících z této směrnice pro autory děl užitého umění pocházejících ze třetích zemí Viz naposledy rozsudek ze dne 25. dubna 2024 , Maersk a Mapfre España ( C‑345/22 až C‑347/22 , EU:C:2024:349 , bod 63 a citovaná judikatura). . To by mohlo vést předkládající soud k tomu, aby minimalizoval rozsah působnosti dotčeného ustanovení o přezkumu vzájemnosti tím, že v případě pochybností přijme výklad, který je nejpříznivější pro ochranu dotčených děl v rámci národního zacházení, jak je stanoveno v článku 5 této úmluvy. Tento soud by tak mohl potvrdit výklad přijatý soudem druhého stupně v původním řízení.

To by v rámci sporu v původním řízení umožnilo dočasně zmírnit nedostatky nizozemského právního systému. Aby však byl tento systém plně v souladu se směrnicí 2001/29, vyžadovalo by to zásah vnitrostátního zákonodárce. Pokud jde o práva harmonizovaná touto směrnicí, mělo by se vnitrostátní autorské právo kteréhokoli členského státu přímo vztahovat na všechna díla bez ohledu na zemi jejich původu nebo státní příslušnost či místo bydliště jejich autora.

Podstatou páté předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 351 první pododstavec SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že umožňuje členskému státu použít odchylně od ustanovení unijního práva ustanovení o přezkumu vzájemnosti, které je v současnosti obsaženo v čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy, vůči majiteli autorských práv k dílu, jehož zemí původu jsou Spojené státy, pokud jsou splněny časové podmínky pro jeho použití. Tato otázka bude samozřejmě relevantní pouze v případě, že Soudní dvůr přijme mnou navrhovanou odpověď na druhou, třetí a čtvrtou předběžnou otázku.

Pokládá-li předkládající soud zmíněnou otázku ve vztahu k Belgii, je to pravděpodobně proto, že k některým skutkům, které společnost Vitra vytýká společnostem Kwantum, došlo v tomto členském státě a podle předkládajícího soudu se na ně vztahuje belgické právo. V Belgii, stejně jako v Nizozemsku, je přitom Bernská úmluva přímo použitelná na díla pocházející ze třetích zemí. Předkládající soud neklade stejnou otázku ve vztahu k Nizozemsku, neboť dotčené ustanovení o přezkumu vzájemnosti vstoupilo v tomto členském státě v platnost po datu stanoveném v čl. 351 prvním pododstavci SFEU.

Připomínám, že podle tohoto ustanovení nejsou práva a povinnosti vyplývající ze smluv uzavřených před 1. lednem 1958 mezi jedním nebo několika členskými státy na jedné straně a jedním nebo několika třetími zeměmi na straně druhé dotčeny ustanoveními Smluv.

Ustanovení o přezkumu vzájemnosti v současném znění čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy bylo zavedeno Bruselským aktem k této úmluvě, který byl přijat dne 26. června 1948 . Tento akt vstoupil v Belgii v platnost dne 1. srpna 1951 . Spojené státy přistoupily k Bernské úmluvě dne 1. března 1989 A nikoli dne 1. května 1989 , jak je uvedeno v páté předběžné otázce. .

Článek 351 první pododstavec SFEU již byl předmětem výkladu Soudního dvora. Soudní dvůr ve vztahu k ustanovení Bernské úmluvy (jinému, než je její čl. 2 odst. 7) zejména připomněl, že účelem čl. 351 prvního pododstavce SFEU je v souladu se zásadami mezinárodního práva upřesnit, že použitím Smlouvy není dotčen závazek dotčeného členského státu dodržovat práva třetích států vyplývající z úmluv, které předcházely jeho přistoupení, jakož i příslušné závazky. Pokud však taková úmluva umožňuje, nikoli ukládá členskému státu přijetí určitého opatření, které se jeví být v rozporu s unijním právem, musí se členský stát přijetí takového opatření zdržet Rozsudek ze dne 9. února 2012 , Luksan ( C‑277/10 , EU:C:2012:65 , body 61 a 62 , jakož i citovaná judikatura). .

Soudní dvůr dodal, že tuto judikaturu je třeba obdobně použít i na případy, kdy se legislativní opatření přijaté členským státem v souladu s možností, kterou měl podle dřívější mezinárodní úmluvy, dostane v důsledku vývoje unijního práva do rozporu s tímto právem. Za takových okolností se dotyčný členský stát nemůže dovolávat této úmluvy, aby se zprostil povinností, které mu později vyplynuly z unijního práva Rozsudek ze dne 9. února 2012 , Luksan ( C‑277/10 , EU:C:2012:65 , bod 63 ). .

Jak však vyplývá z výše uvedených úvah Viz body 55 až 64 tohoto stanoviska. , ustanovení o přezkumu vzájemnosti obsažené v čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy není podle mého názoru pro smluvní strany této úmluvy závazné, pouze stanoví odchylku od jejich bezpodmínečné povinnosti zajistit pro díla užitého umění národní zacházení. V projednávané věci se tedy nacházíme v situaci, kterou předvídá judikatura Soudního dvora, kdy mezinárodní úmluva umožňuje členskému státu přijmout opatření, které se zdá být v rozporu s unijním právem, ale nezavazuje jej k tomu. V takovém případě se musí dotyčný členský stát zdržet přijetí daného opatření Viz bod 79 tohoto stanoviska. .

Vzhledem k tomu, že sporné ustanovení o přezkumu vzájemnosti je v rozporu s čl. 2 písm. a) a článkem 4 směrnice 2001/29, musí se členské státy zdržet jeho uplatňování, i když přistoupily k Bruselskému aktu k Bernské úmluvě před rokem 1958. Sdílím proto názor společnosti Vitra, že Belgické království v podstatě nemá vůči Spojeným státům podle této úmluvy žádnou povinnost znevýhodňovat díla užitého umění pocházející z této země.

Naproti tomu pochybuji, že by datum přistoupení Spojených států k Bernské úmluvě, které nastalo po 1. lednu 1958 , mělo nějaký vliv na případné použití čl. 351 prvního pododstavce SFEU.

Je sice pravda, že navzdory mnohostranné povaze Bernské úmluvy je třeba na závazky vyplývající zejména z jejích hmotněprávních ustanovení pohlížet spíše jako na soubor dvoustranných závazků zemí, v nichž se žádá o ochranu autorských práv, vůči zemím původu dotčených děl.

Bernská úmluva však umožňuje výhrady pouze ve velmi omezeném počtu případů a neumožňuje omezit její uplatňování vůči novým členům. To znamená, že závazky přijaté členskými státy v rámci této úmluvy před rokem 1958 Nebo v případě členských států, které přistoupily k Unii po tomto datu, před datem jejich přistoupení. se automaticky vztahují na všechny země, které se stanou smluvními stranami uvedené úmluvy po tomto datu, aniž by tyto členské státy mohly proti tomu vznést námitku. Článek 351 první pododstavec SFEU by proto měl být vykládán v tom smyslu, že se vztahuje na tyto závazky bez ohledu na datum přistoupení dotyčné třetí země ke zmíněné úmluvě.

To se však týká pouze závazných ustanovení Bernské úmluvy, přičemž ustanovení o přezkumu vzájemnosti v čl. 2 odst. 7 této úmluvy takovým ustanovením není. Celá otázka je navíc teoretická, neboť Unie je vázána hmotněprávními ustanoveními uvedené úmluvy prostřednictvím Dohody TRIPS a Smlouvy WIPO o autorském právu, takže by nemělo docházet k případům neslučitelnosti unijního práva s touto úmluvou.

Proto navrhuji odpovědět na pátou předběžnou otázku tak, že čl. 351 první pododstavec SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že neumožňuje členskému státu použít odchylně od ustanovení unijního práva ustanovení o přezkumu vzájemnosti, které je v současnosti obsaženo v čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy, vůči majiteli autorských práv k dílu, jehož zemí původu jsou Spojené státy.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska) následovně: 1) Článek 2 písm. a) a článek 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby členské státy uplatňovaly ustanovení o přezkumu vzájemnosti obsažené v čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl, podepsané v Bernu dne 9. září 1886 (Pařížský akt ze dne 24. července 1971 ), ve znění změny ze dne 28. září 1979 . 2) Článek 351 první pododstavec SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že neumožňuje členskému státu použít odchylně od ustanovení unijního práva ustanovení o přezkumu vzájemnosti, které je v současnosti obsaženo v čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy, vůči majiteli autorských práv k dílu, jehož zemí původu jsou Spojené státy americké.