Р. К. срещу К. Ч. Д. К. Е. К

Rozsudek ze dne 27. 3. 2025 – věc C‑67/24 Amozov

Rozsudek Soudního dvora (osmého senátu) 27. března 2025 Jednací jazyk: bulharština.

R. K. proti K. Ch., D. K., E. K

SOUDNÍ DVŮR (osmý senát), ve složení: S. Rodin, předseda senátu, N. Piçarra a O. Spineanu-Matei (zpravodajka), soudci, generální advokát: J. Richard de la Tour, za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření, která předložili: za portugalskou vládu: P. Barros da Costa, J. Ramos, V. Sequeira a M. Vara, jako zmocněnci, za Evropskou komisi: E. Rousseva a W. Wils, jako zmocněnci, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu bodu 15 odůvodnění, jakož i článku 3 a článků 6 až 8 nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností ( Úř. věst. 2009, L 7, s. 1 ).

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi R. K. a jeho bývalou manželkou K. Ch. a jeho dětmi D. K. a E. K. ve věci změny rozhodnutí soudu třetího státu, kterým se stanoví výše výživného.

Body 9 až 11 a 15 až 17 odůvodnění nařízení č. 4/2009 uvádějí: (9) Oprávněný z výživného by měl mít možnost snadno dosáhnout v jednom členském státě rozhodnutí, které bude automaticky vykonatelné v jiném členském státě bez dalších formalit. (10) Aby bylo možno dosáhnout tohoto cíle, je vhodné vytvořit nástroj Společenství v oblasti vyživovacích povinností, jenž by shrnoval ustanovení o kompetenčních sporech, kolizní normy a ustanovení o uznávání, vykonatelnosti a výkonu rozhodnutí, o právní pomoci a o spolupráci mezi ústředními orgány. (11) Působnost tohoto nařízení by měla zahrnout všechny druhy vyživovacích povinností vyplývajících z rodinných vztahů, rodičovství, manželství či švagrovství, aby tak bylo možno zajistit rovné zacházení se všemi oprávněnými z výživného. Pro účely tohoto nařízení by měl být pojem vyživovací povinnosti vykládán samostatně. […] (15) Aby bylo možno chránit zájmy oprávněných z výživného a umožnit řádný výkon spravedlnosti v rámci Evropské unie, měla by být upravena pravidla o příslušnosti, která vyplývají z nařízení [Rady] (ES) č. 44/2001 [ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ( Úř. věst. 2001, L 12, s. 1 ; Zvl. vyd. 19/04, s. 42)]. Okolnost, že odpůrce má místo obvyklého pobytu ve třetím státě, by již neměla vylučovat uplatňování pravidel Společenství o soudní příslušnosti a napříště by již neměla být dána možnost odkázat na pravidla o soudní příslušnosti v rámci vnitrostátního práva. Toto nařízení by tudíž mělo stanovit, ve kterých případech může soud členského státu uplatnit svou podpůrnou příslušnost. (16) S cílem napravit zejména situace, kdy není dána příslušnost žádného soudu, by toto nařízení mělo rovněž stanovit forum necessitatis umožňující, aby ve výjimečných případech rozhodl soud členského státu spor, který má úzkou vazbu se třetím státem. Takový výjimečný případ může nastat, jestliže se ukáže, že řízení v příslušném třetím státě není možné, například z důvodu občanské války, nebo pokud nelze od navrhovatele rozumně očekávat, že v tomto státě podá návrh nebo povede řízení. Tato příslušnost založená na foru necessitatis by však mohla být uplatněna pouze za předpokladu, že spor vykazuje dostatečnou vazbu na členský stát, u jehož soudu byl podán návrh, například státní příslušnost jedné ze stran. (17) Dodatečné pravidlo o příslušnosti by mělo stanovit, že s výjimkou zvláštních podmínek nemůže povinný podat návrh na změnu stávajícího rozhodnutí o výživném nebo na vydání nového rozhodnutí jinde než ve státě, kde měl oprávněný místo obvyklého pobytu při vydání rozhodnutí a kde i nadále obvykle pobývá. Aby byla zajištěna řádná provázanost mezi Haagskou úmluvou [o mezinárodním vymáhání výživného k dětem a dalších druhů vyživovacích povinností uzavřenou v Haagu dne 23. listopadu 2007 (dále jen Haagská úmluva z roku 2007 )] z roku 2007 a tímto nařízením, mělo by se toto pravidlo vztahovat rovněž na rozhodnutí třetího státu, který je smluvní stranou uvedené úmluvy, pokud uvedená úmluva platí mezi daným státem a Společenstvím a týká se stejných vyživovacích povinností v daném státě a ve Společenství.

Článek 1 tohoto nařízení, nadepsaný Oblast působnosti , v odstavci 1 stanoví: Toto nařízení se použije na vyživovací povinnosti vyplývající z rodinných vztahů, rodičovství, manželství nebo švagrovství.

Článek 2 uvedeného nařízení, nadepsaný Definice , v odstavci 1 bodě 1 stanoví: Pro účely tohoto nařízení se rozumí: 1) rozhodnutím rozhodnutí ve věcech vyživovacích povinností vydané soudem členského státu […]

Článek 3 téhož nařízení, nadepsaný Obecné [obecná] ustanovení , stanoví: K rozhodování ve věcech vyživovacích povinností je v členských státech příslušný a) soud místa, v němž má odpůrce místo obvyklého pobytu, nebo b) soud místa, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu, nebo c) soud, který je podle práva místa soudu příslušný pro řízení o osobním stavu, souvisí-li záležitost vztahující se k vyživovacím povinnostem s tímto řízením, ledaže je tato příslušnost odvozena výlučně ze státní příslušnosti jedné ze stran, nebo d) soud, který je podle práva místa soudu příslušný pro řízení o rodičovské zodpovědnosti, souvisí-li záležitost vztahující se k vyživovacím povinnostem s tímto řízením, ledaže je tato příslušnost odvozena výlučně ze státní příslušnosti jedné ze stran.

Článek 4 nařízení č. 4/2009, nadepsaný Volba soudu , v odstavci 1 stanoví: Strany se mohou dohodnout, že k řešení sporů ve věcech vyživovacích povinností, ke kterým mezi nimi došlo nebo může dojít, je příslušný tento soud nebo soudy členského státu: […]

Článek 5 tohoto nařízení, nadepsaný Příslušnost založená na účasti odpůrce na řízení , zní: Není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se odpůrce řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se odpůrce účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu.

Článek 6 uvedeného nařízení, nadepsaný Podpůrná příslušnost , stanoví: Není-li žádný soud členského státu příslušný podle článků 3, 4 a 5 a pokud není žádný soud státu, který není členským státem a je smluvní stranou Luganské úmluvy [o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podepsané v Luganu dne 30. října 2007 (dále jen Luganská úmluva ), jejíž uzavření bylo schváleno jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 2009/430/ES ze dne 27. listopadu 2008 ( Úř. věst. 2009, L 147 )], příslušný podle uvedené úmluvy, jsou příslušné soudy členského státu společné státní příslušnosti stran.

Článek 7 téhož nařízení, nadepsaný Forum necessitatis , zní takto: Není-li žádný soud členského státu příslušný podle článků 3, 4, 5 a 6, mohou soudy členského státu ve výjimečných případech spor rozhodnout, jestliže ve třetím státě, k němuž má daný spor úzkou vazbu, není řízení možné nebo je v něm nelze rozumně zahájit nebo vést. Spor musí vykazovat dostatečnou vazbu na členský stát, u jehož soudu byl podán návrh.

Článek 8 nařízení č. 4/2009, nadepsaný Omezení řízení , stanoví: 1. Je-li vydáno rozhodnutí v členském státě nebo ve smluvním státě Haagské úmluvy z roku 2007, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu, nemůže povinný podat návrh na změnu rozhodnutí nebo na vydání nového rozhodnutí v jiném členském státě, dokud má oprávněný místo obvyklého pobytu ve státě, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno. 2. Odstavec 1 se nepoužije, a) pokud se strany dohodly podle článku 4 na příslušnosti soudů tohoto jiného členského státu, b) pokud se oprávněný podrobí příslušnosti soudů tohoto jiného členského státu podle článku 5, c) pokud příslušný orgán státu původu, který je smluvní stranou Haagské úmluvy z roku 2007, nemůže nebo odmítá uplatnit příslušnost ke změně rozhodnutí nebo k vydání nového rozhodnutí, nebo d) pokud rozhodnutí vydané ve státě původu, který je smluvní stranou Haagské úmluvy z roku 2007, nelze uznat nebo prohlásit za vykonatelné v členském státě, ve kterém je zamýšleno podání návrhu na zahájení řízení o změně rozhodnutí či vydání nového rozhodnutí.

Článek 4 odst. 1 body 1 a 2 zákoníku mezinárodního práva soukromého (kodeks na meždunarodnoto častno pravo) stanoví: (1) Mezinárodní příslušnost bulharských soudů a jiných orgánů je dána, pokud: 1. má odpůrce bydliště, sídlo v souladu se svými stanovami nebo místo, kde se nachází jeho skutečné vedení, v Bulharské republice; 2. je žalobce nebo navrhovatel bulharským státním příslušníkem nebo právnickou osobou založenou podle bulharského práva.

Pan R. K., bulharský státní příslušník, byl ženatý s K. Ch., kanadskou státní příslušnicí. Mají spolu dvě děti, D. K. a E. K., které jsou kanadskými a bulharskými státními příslušníky.

Rozsudkem vyneseným v roce 2017 Cour supérieure de la province du Québec, division des affaires familiales, district de Terrebonne (Nejvyšší soud provincie Québec, oddělení pro rodinné záležitosti, okres Terrebonne (Kanada)), rozvedl manželství R. K. a K. Ch. a rozhodl o rodičovské zodpovědnosti. Tímto rozsudkem uložil uvedený soud navrhovateli v původním řízení povinnost platit každému z těchto dvou dětí výživné ve výši 613,75 kanadských dolarů (CAD) (přibližně 407 eur) a jeho bývalé manželce výživné ve výši 2727,50 CAD (přibližně 1809 eur).

Navrhovatel v původním řízení podal k Obvodnímu soudu v Sofii (Sofijski rajonen sad, Bulharsko), který je předkládajícím soudem, návrh na změnu takto stanovených vyživovacích povinností znějící na snížení výše výživného přiznaného jednomu z uvedených dětí, které je ještě nezletilé, jakož i na zrušení výživného stanoveného ve prospěch jeho bývalé manželky a druhého dítěte, které dosáhlo zletilosti. Ke dni podání tohoto návrhu měl navrhovatel v původním řízení bydliště ve městě Sofie (Bulharsko) a odpůrci v původním řízení měli bydliště v Kanadě.

Na podporu uvedeného návrhu navrhovatel v původním řízení uvedl, že podal návrh na zahájení insolvenčního řízení v Kanadě, přičemž dne 21. června 2018 byl na základě osvědčení o oddlužení, které vyhotovil akreditovaný správce, vyhlášen jeho úpadek, a že v roce 2019 opustil Kanadu s cílem usadit se v Sofii. Rovněž uvedl, že od konce roku 2018 je nezaměstnaný a nevlastní žádný nemovitý ani movitý majetek.

Obvodní soud v Sofii (Sofijski rajonen sad) doručil dotyčné soudní písemnosti odpůrcům v původním řízení prostřednictvím dožádání na jejich adresu v Kanadě uvedenou ve spise. Vzhledem k tomu, že posledně uvedení nebyli na této adrese k zastižení, byli předvoláni prostřednictvím vyvěšení oznámení na jejich adrese registrované v Bulharsku a byl jim ustanoven opatrovník.

Tento opatrovník ve vyjádření k návrhu tvrdil, že bulharské soudy nejsou příslušné k rozhodnutí o dotčeném návrhu na změnu vyživovacích povinností, neboť odpůrci v původním řízení, kteří jsou oprávněnými z výživného, nemají místo obvyklého pobytu v Bulharsku.

Usnesením ze dne 6. března 2023 obvodní soud v Sofii (Sofijski rajonen sad) zastavil řízení z důvodu nedostatku mezinárodní příslušnosti bulharských soudů. Tento soud zejména na základě bodu 15 odůvodnění nařízení č. 4/2009 konstatoval, že toto nařízení má univerzální působnost a vztahuje se na vztahy se třetími státy, jako je Kanada.

Navrhovatel v původním řízení podal proti tomuto usnesení odvolání k Městskému soudu v Sofii (Sofijski gradski sad, Bulharsko). Usnesením ze dne 1. srpna 2023 tento soud zrušil uvedené usnesení Obvodního soudu v Sofii (Sofijski rajonen sad) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Pro účely odůvodnění tohoto zrušujícího rozhodnutí Městský soud v Sofii (Sofijski gradski sad) zaprvé rozhodl, že pravidla o soudní příslušnosti stanovená v článku 3 a následujících nařízení č. 4/2009 se neuplatní ve vztazích se třetími státy. Zadruhé tento soud uvedl, že bod 15 odůvodnění tohoto nařízení se týká návrhů podaných oprávněnými z výživného, a nikoli návrhů podaných osobami povinnými k výživnému, a že tento bod odůvodnění má být vykládán nikoli ve spojení s článkem 3 uvedeného nařízení, který stanoví obecná pravidla o soudní příslušnosti, ale ve spojení s článkem 6 téhož nařízení, který upravuje podpůrnou příslušnost. Zatřetí uvedený soud konstatoval, že bývalá manželka navrhovatele v původním řízení, která je kanadskou státní příslušnicí, nepodléhá unijnímu právu. Začtvrté tentýž soud poznamenal, že při neexistenci smlouvy ve věcech vyživovacích povinností mezi Bulharskou republikou a Kanadou se vztahy mezi účastníky původního řízení neřídí mezinárodním právem. Z toho důvodu Městský soud v Sofii (Sofijski gradski sad) určil příslušnost bulharských soudů na základě bulharské státní příslušnosti navrhovatele v původním řízení v souladu s vnitrostátními pravidly mezinárodního práva soukromého.

Obvodní soud v Sofii (Sofijski rajonen sad) tvrdí, že nesouhlasí s výkladem, k němuž dospěl Městský soud v Sofii (Sofijski gradski sad) a má pochybnosti o tom, zda by nedošlo k porušení ustanovení nařízení č. 4/2009 v případě, kdy by byl spor v původním řízení rozhodnut v souladu se závaznými pokyny posledně uvedeného soudu.

V této souvislosti si předkládající soud klade zaprvé otázku, zda Městský soud v Sofii (Sofijski gradski sad) správně rozhodl, že bod 15 odůvodnění nařízení č. 4/2009 vylučuje použití tohoto nařízení na vztahy mezi osobami, které pobývají na území členského státu Evropské unie a státními příslušníky třetích států.

Zadruhé se tento soud zamýšlí nad otázkou, zda návrh na změnu rozhodnutí, kterým se stanoví výše výživného, znějící zčásti na snížení této částky a zčásti na zrušení tohoto výživného, spadá pod pojem návrh ve věcech výživného , což je zásadní pojem pro určení věcné působnosti nařízení č. 4/2009. Uvedený soud tvrdí, že vzhledem k cíli ochrany oprávněných z výživného, který je zdůrazněn v bodech 9 až 11 odůvodnění tohoto nařízení, mohou v tomto ohledu existovat pochybnosti. Předkládající soud se rovněž táže, zda se na takové návrhy na změnu uplatní pravidla o soudní příslušnosti stanovená v uvedeném nařízení, s výjimkou pravidla stanoveného v článku 8 tohoto nařízení, které považuje za nepoužitelné, jelikož Kanada je smluvní stranou Haagské úmluvy z roku 2007 až od 1. února 2024 .

Pro případ, že by bylo rozhodnuto, že se na takové návrhy vztahují pravidla o soudní příslušnosti stanovená nařízením č. 4/2009, se předkládající soud zatřetí táže, zda se podpůrná příslušnost stanovená v článku 6 tohoto nařízení uplatní v případě, kdy dva z odpůrců v původním řízení mají vedle své státní příslušnosti, která je společná se státní příslušností navrhovatele v původním řízení, i státní příslušnost třetího státu.

Začtvrté a nakonec si tento soud klade otázku, zda se může prohlásit za příslušný na základě forum necessitatis v souladu s článkem 7 uvedeného nařízení.

Za těchto podmínek se Obvodní soud v Sofii (Sofijski rajonen sad) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: 1) Musí být bod 15 odůvodnění nařízení [č. 4/2009] vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní judikatuře, podle které se mezinárodní příslušnost soudů k rozhodování o návrzích ve věcech výživného pro osoby, které mají místo obvyklého pobytu v třetí zemi (v projednávané věci Kanada), určí podle vnitrostátního práva a nikoliv podle [tohoto] nařízení? 2) Musí být [články 3 a 8] nařízení [č. 4/2009] vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní judikatuře, podle které pojem návrh ve věcech výživného nezahrnuje návrh na snížení výživného a články 3 až 6 tohoto nařízení se použijí pouze na návrhy na přiznání výživného? 3) Musí být článek 6 nařízení [č. 4/2009] vykládán v tom smyslu, že pojem společná státní příslušnost se použije rovněž v případech, kdy má jeden nebo několik účastníků řízení dvojí státní příslušnost, nebo se použije pouze v případech, kdy jsou státní příslušnosti totožné? 4) Musí být článek 7 nařízení [č. 4/2009] vykládán v tom smyslu, že nebrání domněnce existence výjimečného případu , pokud povinný k výživnému podá návrh na snížení výživného a oprávněný z výživného má místo obvyklého pobytu v třetím státě a kromě své státní příslušnosti nemá žádnou další vazbu na Unii?

Podle ustálené judikatury platí, že v rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedeného článkem 267 SFEU přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Z pohledu této logiky je na Soudním dvoru, aby případně přeformuloval otázky, které jsou mu položeny. Okolnost, že vnitrostátní soud formuloval předběžnou otázku po formální stránce tak, že odkázal na určitá ustanovení unijního práva, nebrání tomu, aby Soudní dvůr tomuto soudu poskytl všechny prvky výkladu, které mohou být pro rozsouzení věci, jež mu byla předložena, užitečné, ať již na ně posledně uvedený ve svých otázkách odkázal či nikoli. Soudnímu dvoru v tomto ohledu přísluší, aby ze všech poznatků předložených vnitrostátním soudem, zejména z odůvodnění předkládacího rozhodnutí, vytěžil ty prvky unijního práva, které je s přihlédnutím k předmětu sporu třeba vyložit (rozsudek ze dne 4. října 2024 , Herbaria Kräuterparadies, C‑240/23 , EU:C:2024:852 , bod 46 a citovaná judikatura).

Jak vyplývá ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, pochybnosti předkládajícího soudu se týkají věcné působnosti nařízení č. 4/2009 v rozsahu, v němž se tento soud první a druhou otázkou táže, zda návrh na změnu rozhodnutí o vyživovacích povinnostech, jenž zní zčásti na snížení výše výživného a zčásti na zrušení dotyčných povinností a který podala osoba povinná k plnění těchto povinností proti osobám oprávněným z uvedených povinností, jež mají místo obvyklého pobytu ve třetím státě, který není smluvní stranou Haagské úmluvy z roku 2007, spadá stejně jako návrh na vydání takového rozhodnutí do působnosti tohoto nařízení a pravidel o soudní příslušnosti stanovených v tomto nařízení. Dále pro případ, že by uvedené nařízení bylo v projednávané věci použitelné, se uvedený soud zamýšlí nad výkladem některých z těchto pravidel, aby bylo možné určit, zda je na základě téhož nařízení příslušný k rozhodnutí o takovém návrhu, jako je návrh, o který se jedná v původním řízení.

Proto je třeba zkoumat první a druhou otázku, které se týkají působnosti nařízení č. 4/2009, společně a následně postupně analyzovat třetí a čtvrtou otázku, které se týkají pravidel o soudní příslušnosti stanovených v článcích 6 a 7 tohoto nařízení.

Podstatou první a druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 1 odst. 1 nařízení č. 4/2009 ve spojení s bodem 15 odůvodnění tohoto nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že návrh na změnu rozhodnutí o vyživovacích povinnostech vydaného soudem třetího státu, který není smluvní stranou Haagské úmluvy z roku 2007, jenž zní zčásti na snížení výše výživného a zčásti na zrušení dotyčných povinností a u soudu členského státu ho podala osoba povinná k plnění těchto povinností, jež je státním příslušníkem tohoto členského státu a místo obvyklého pobytu má na území uvedeného členského státu, proti osobám oprávněným z plnění uvedených povinností, které mají místo obvyklého pobytu na území tohoto třetího státu, z nichž jedna je státním příslušníkem pouze uvedeného třetího státu a ostatní jsou státními příslušníky tohoto třetího státu, jakož i téhož členského státu, spadá do působnosti uvedeného nařízení.

Podle čl. 1 odst. 1 nařízení č. 4/2009 se toto nařízení použije na vyživovací povinnosti vyplývající z rodinných vztahů, rodičovství, manželství nebo švagrovství.

Bod 15 odůvodnění tohoto nařízení uvádí, že [o]kolnost, že odpůrce má místo obvyklého pobytu ve třetím státě, by již neměla vylučovat uplatňování pravidel Společenství o soudní příslušnosti .

Ze samotného znění čl. 1 odst. 1 nařízení č. 4/2009 ve spojení s bodem 15 odůvodnění tohoto nařízení vyplývá, že pravidla o soudní příslušnosti stanovená tímto nařízením mají mít univerzální platnost, jelikož mohou vést k určení příslušnosti soudu třetího státu, a uvedené nařízení se použije na vyživovací povinnosti , aniž se rozlišuje mezi návrhy na přiznání výživného a návrhy na zvýšení výše výživného podanými oprávněnými z výživného na jedné straně a návrhy na změnu vyživovacích povinností, které směřují ke snížení takových částek nebo zrušení těchto povinností, podanými osobami povinnými k plnění uvedených povinností na druhé straně.

Takový výklad podporuje systematika nařízení č. 4/2009.

Toto nařízení totiž v kapitole II, nadepsané Příslušnost , stanoví soubor pravidel použitelných pro určení soudu příslušného ve věcech vyživovacích povinností, zatímco bod 15 odůvodnění tohoto nařízení uvádí, že napříště by již neměla být dána možnost odkázat na pravidla o soudní příslušnosti v rámci vnitrostátního práva, a výčet pravidel v uvedeném nařízení má být považován za vyčerpávající [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. září 2019 , R (Příslušnost ve věcech rodičovské zodpovědnosti a vyživovací povinnosti) , C‑468/18 , EU:C:2019:666 , bod 42 ].

Pokud jde konkrétně o otázku, zda návrh na změnu rozhodnutí o vyživovacích povinnostech vydaného soudem třetího státu, který není smluvní stranou Haagské úmluvy z roku 2007, jenž podala osoba povinná k plnění dotyčné povinnosti, spadá stejně jako návrh na přiznání výživného do působnosti nařízení č. 4/2009, a tudíž do působnosti pravidel o soudní příslušnosti uvedených v jeho článcích 3 až 7, je třeba zaprvé poznamenat, že jak uvádí bod 11 odůvodnění tohoto nařízení, pojem vyživovací povinnost je autonomním pojmem unijního práva.

Zadruhé nařízení č. 4/2009 používá systematicky výraz vyživovací povinnosti . Tak například čl. 2 odst. 1 bod 1 tohoto nařízení vymezuje pojem rozhodnutí jako rozhodnutí ve věcech vyživovacích povinností , pravidla o obecné příslušnosti stanovená v článku 3 uvedeného nařízení mají za cíl určit soudy příslušné k rozhodování ve věcech vyživovacích povinností a v souladu s článkem 4 téhož nařízení si strany mohou zvolit soud příslušný k řešení sporů ve věcech vyživovacích povinností .

Zatřetí, i když nařízení č. 4/2009 rozlišuje mezi oprávněnými z výživného a povinnými k výživnému, nic to nemění na tom, že používá rovněž pojem odpůrce , aniž rozlišuje podle toho, zda je tento odpůrce oprávněný k výživnému, nebo povinný z výživného. Bod 15 odůvodnění tohoto nařízení odkazuje na místo obvyklé pobytu odpůrce ve třetím státě a čl. 3 písm. a) uvedeného nařízení stanoví pravidlo příslušnosti soudu místa, v němž má odpůrce místo obvyklého pobytu.

Soudní dvůr již v této souvislosti konstatoval, že článek 3 téhož nařízení nabízí oprávněnému z výživného, pokud jedná jako navrhovatel , možnost podat návrh tak, že jej založí na jiných základech příslušnosti, než je základ stanovený v uvedeném čl. 3 písm. a) [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. září 2019 , R (Příslušnost ve věcech rodičovské zodpovědnosti a vyživovací povinnosti) , C‑468/18 , EU:C:2019:666 , bod 30 a citovaná judikatura].

Řízení, jehož předmětem je návrh na změnu rozhodnutí o vyživovacích povinnostech podaný povinným, v jehož rámci je oprávněný z výživného odpůrcem, je proto řízením ve věcech vyživovacích povinností a spadá do působnosti nařízení č. 4/2009 ze stejného důvodu jako řízení, jehož předmětem je návrh na přiznání výživného podaný oprávněným z výživného.

Okolnost, že čl. 8 odst. 1 nařízení č. 4/2009 se vztahuje na zvláštní situaci, kdy je podán návrh na změnu rozhodnutí o vyživovacích povinnostech vydaného v členském státě nebo ve státě, který je smluvní stranou Haagské úmluvy z roku 2007, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu, neumožňuje dospět k závěru, že návrh na změnu rozhodnutí o vyživovacích povinnostech vydaného soudem třetího státu, který není stranou této úmluvy, nespadá do působnosti tohoto nařízení.

V jiných situacích, než je situace uvedená v čl. 8 odst. 1 nařízení č. 4/2009, musí být tudíž soud mezinárodně příslušný k rozhodnutí o takovém návrhu určen v souladu s pravidly o soudní příslušnosti stanovenými v článcích 3 až 7 tohoto nařízení.

Takový výklad odpovídá cíli ochrany oprávněného z výživného, který sleduje nařízení č. 4/2009. Podle pravidel o obecné příslušnosti uvedených v článku 3 tohoto nařízení se totiž příslušnost soudu, u něhož byl podán návrh na změnu rozhodnutí o vyživovací povinnosti, který nesouvisí s řízením o osobním stavu nebo o rodičovské zodpovědnosti, určí na základě kritéria místa obvyklého pobytu oprávněného buď v souladu s čl. 3 písm. a) uvedeného nařízení, pokud je oprávněný odpůrcem, nebo v souladu s čl. 3 písm. b) téhož nařízení, pokud je oprávněný navrhovatelem.

V projednávaném případě je třeba na úvod poznamenat, že Kanada nebyla ke dni, kdy byl vydán rozsudek uvedený v bodě 14 tohoto rozsudku, smluvní stranou Haagské úmluvy z roku 2007. Z výše uvedených úvah však vyplývá, že i když podmínky stanovené v čl. 8 odst. 1 nařízení č. 4/2009 nejsou ve věci v původním řízení splněny, návrh na změnu vyživovacích povinností stanovených tímto rozsudkem spadá do působnosti tohoto nařízení. Předkládající soud by měl tedy ověřit svou příslušnost k rozhodnutí o takovém návrhu tak, že postupně posoudí splnění podmínek pro použití článku 3 uvedeného nařízení a případně podmínek použití článků 6 a 7 téhož nařízení.

Kromě toho, pokud jde o kritéria pro určení příslušnosti stanovená v článku 3 nařízení č. 4/2009, je třeba poznamenat, že tento čl. 3 písm. c) a d) se v projednávané věci nepoužije, neboť tento návrh na změnu nesouvisí ani s řízením o osobním stavu, ani s řízením o rodičovské zodpovědnosti. Předkládající soud podle všeho nemůže založit svou příslušnost na uvedeném čl. 3 písm. a) a b). Posledně uvedené ustanovení totiž odkazuje buď na soud místa, v němž má odpůrce místo obvyklého pobytu, nebo na soud místa, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu, tj. v projednávaném případě v obou případech Kanada.

S ohledem výše uvedené důvody je třeba na první a druhou otázku odpovědět, že čl. 1 odst. 1 nařízení č. 4/2009 ve spojení s bodem 15 odůvodnění tohoto nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že návrh na změnu rozhodnutí o vyživovacích povinnostech vydaného soudem třetího státu, který není smluvní stranou Haagské úmluvy z roku 2007, jenž zní zčásti na snížení výše výživného a zčásti na zrušení dotyčných povinností a u soudu členského státu ho podala osoba povinná k plnění těchto povinností, jež je státním příslušníkem tohoto členského státu a místo obvyklého pobytu má na území uvedeného členského státu, proti osobám oprávněným z uvedených povinností, jež mají místo obvyklého pobytu na území tohoto třetího státu, z nichž jedna je státním příslušníkem pouze uvedeného třetího státu a ostatní jsou státními příslušníky tohoto třetího státu, jakož i téhož členského státu, spadá do působnosti uvedeného nařízení.

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda článek 6 nařízení č. 4/2009 musí být vykládán v tom smyslu, že pravidlo o podpůrné příslušnosti soudů členského státu společné státní příslušnosti stran je použitelné v případě, kdy odpůrci mají vedle státní příslušnosti členského státu, u jehož soudu byl podán návrh, státní příslušnost třetího státu.

Článek 6 nařízení č. 4/2009 zakládá podpůrnou příslušnost ve prospěch soudů členského státu společné státní příslušnosti stran, není-li žádný soud členského státu příslušný podle článků 3 až 5 tohoto nařízení a pokud není žádný soud státu, který není členským státem a je smluvní stranou Luganské úmluvy, příslušný podle této úmluvy.

V této souvislosti je třeba poznamenat, že tento článek 6 neobsahuje žádný odkaz na právo členských států za účelem vymezení přesného rozsahu pojmu společná státní příslušnost a nerozlišuje, zda má osoba jednu nebo více státních příslušností, přičemž jedinou podmínkou požadovanou pro uplatnění kritéria pro určení příslušnosti stanoveného v uvedeném článku 6 je to, aby strany měly společnou státní příslušnost.

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci mají navrhovatel v původním řízení a jeho děti společnou státní příslušnost, a sice bulharskou státní příslušnost, může tento hraniční určovatel založit příslušnost předkládajícího soudu, kterému byly předloženy návrhy, o které se jedná ve věci v původním řízení, ve vztahu k těmto dětem na základě článku 6 nařízení č. 4/2009. Naproti tomu tento soud není příslušný k rozhodnutí o návrhu týkajícím se bývalé manželky navrhovatele v původním řízení, jelikož posledně uvedená má pouze kanadskou státní příslušnost.

S ohledem na tyto důvody je třeba na třetí otázku odpovědět, že článek 6 nařízení č. 4/2009 musí být vykládán v tom smyslu, že pravidlo o podpůrné příslušnosti soudů členského státu společné státní příslušnosti stran je použitelné v případě, kdy odpůrci mají vedle státní příslušnosti členského státu, u jehož soudu byl podán návrh, státní příslušnost třetího státu.

Úvodem je třeba poznamenat, že vzhledem k tomu, že z odpovědi na třetí otázku vyplývá, že předkládající soud by mohl založit svou příslušnost k rozhodnutí o návrzích, o které se jedná ve věci v původním řízení, ve vztahu k dětem navrhovatele v původním řízení na článku 6 nařízení č. 4/2009, jediným návrhem, který má být posouzen s ohledem na článek 7 tohoto nařízení, je návrh na zrušení výživného stanoveného ve prospěch bývalé manželky tohoto navrhovatele.

Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu tudíž je, zda článek 7 nařízení č. 4/2009 musí být vykládán v tom smyslu, že pod pojem výjimečné případy ve smyslu tohoto článku, který soudu členského státu umožňuje rozhodnout spor na základě pravidla o soudní příslušnosti forum necessitatis stanoveného v uvedeném článku, spadá situace, v níž návrh na změnu rozhodnutí o vyživovacích povinnostech vydaného soudem třetího státu, který není smluvní stranou Haagské úmluvy z roku 2007, zní na zrušení dotyčných povinností a u soudu členského státu ho podala osoba povinná k plnění těchto povinností, která je státním příslušníkem tohoto členského státu a místo obvyklého pobytu má na území tohoto členského státu, proti osobě oprávněné z uvedených povinností, která je státním příslušníkem tohoto třetího státu a místo obvyklého pobytu má na území posledně uvedeného státu.

Článek 7 první pododstavec nařízení č. 4/2009 stanoví, že není-li žádný soud členského státu příslušný podle článků 3 až 6 tohoto nařízení, mohou soudy členského státu ve výjimečných případech spor rozhodnout, jestliže ve třetím státě, k němuž má daný spor úzkou vazbu, není řízení možné nebo je v něm nelze rozumně zahájit nebo vést. Podle druhého pododstavce tohoto článku 7 musí spor vykazovat dostatečnou vazbu na členský stát, u jehož soudu byl podán návrh.

Článek 7 nařízení č. 4/2009 stanoví čtyři kumulativní podmínky, které musí být splněny, aby mohl soud členského státu, u něhož byl podán návrh ve věci vyživovacích povinností, výjimečně založit svou příslušnost na základě forum necessitatis . Zaprvé tento soud musí konstatovat, že žádný soud členského státu není příslušný podle článků 3 až 6 nařízení č. 4/2009. Zadruhé spor, který mu byl předložen, musí mít úzkou vazbu ke třetímu státu. Zatřetí předmětné řízení není v tomto třetím státě možné nebo je v něm nelze rozumně zahájit nebo vést. Konečně začtvrté spor musí také vykazovat dostatečnou vazbu na členský stát, u jehož soudu byl návrh podán [rozsudek ze dne 1. srpna 2022 , MPA (Obvyklé bydliště – Třetí stát) , C‑501/20 , EU:C:2022:619 , bod 99 ].

I když přísluší předkládajícímu soudu, aby ověřil, zda jsou všechny tyto podmínky splněny, aby se mohl případně opřít o pravidlo o soudní příslušnosti stanovené v článku 7 nařízení č. 4/2009, je třeba ke každé z těchto podmínek, a s přihlédnutím k informacím poskytnutým předkládajícím soudem, uvést následující upřesnění.

Zaprvé ke splnění první podmínky zmíněné v bodě 56 tohoto rozsudku je nezbytné uvést, že nepostačuje, aby soud, k němuž byl návrh podán, konstatoval, že jeho příslušnost podle článků 3 až 6 nařízení č. 4/2009 není dána, nýbrž je také třeba, aby se tento soud ujistil, že žádný soud členského státu není podle těchto článků příslušný [rozsudek ze dne 1. srpna 2022 , MPA (Obvyklé bydliště – Třetí stát) , C‑501/20 , EU:C:2022:619 , bod 101 ].

Pokud jde v projednávané věci o návrh na zrušení výživného stanoveného ve prospěch bývalé manželky navrhovatele v původním řízení, tato podmínka je podle všeho splněna, neboť použití čl. 3 písm. a) a b) tohoto nařízení by vedlo ke konstatování příslušnosti kanadských soudů, zatímco tento čl. 3 písm. c) a d), jakož i články 4 a 5 uvedeného nařízení se podle všeho ve věci v původním řízení nepoužijí. Stejně tak se vzhledem ke skutečnosti, že navrhovatel v původním řízení a jeho bývalá manželka nemají společnou státní příslušnost, nepoužije ani článek 6 téhož nařízení.

Zadruhé, pokud jde o podmínku, že spor, který byl soudu předložen, musí mít úzkou vazbu na třetí stát, tato podmínka je podle všeho ve věci v původním řízení rovněž splněna, neboť bývalá manželka navrhovatele v původním řízení, která je oprávněnou z výživného na základě rozhodnutí, jehož změna je navrhována, má místo obvyklého pobytu v Kanadě a má kanadskou státní příslušnost. Navíc toto rozhodnutí bylo vydáno soudem tohoto třetího státu.

Zatřetí, aby soud členského státu, u kterého byl návrh podán, mohl ve výjimečných případech uplatnit příslušnost, jež vyplývá z článku 7 nařízení č. 4/2009, je dále třeba, aby předmětné řízení nebylo možné nebo je nebylo možné rozumně zahájit nebo vést před soudy daného třetího státu [rozsudek ze dne 1. srpna 2022 , MPA (Obvyklé bydliště – Třetí stát) , C‑501/20 , EU:C:2022:619 , bod 106 ].

V tomto ohledu, ačkoliv bod 16 odůvodnění tohoto nařízení zmiňuje občanskou válku jako příklad situace, ve které není řízení v daném třetím státě možné, aby tím ilustroval výjimečnost případů, v nichž může být uplatněna příslušnost založená na foru necessitatis , je nutné poukázat na to, že uvedené nařízení neposkytuje žádná vodítka k okolnostem, za kterých by byl soud členského státu, u něhož byl podán návrh, oprávněn konstatovat, že řízení ve věcech vyživovacích povinností nelze rozumně zahájit nebo vést před soudy daného třetího státu. Nicméně z tohoto bodu 16 odůvodnění vyplývá, že forum necessitatis umožňující, aby ve výjimečných případech soud členského státu, u kterého byl podán návrh, rozhodl spor mající úzkou vazbu se třetím státem, pokud nelze od navrhovatele rozumně očekávat, že podá návrh nebo povede řízení v tomto třetím státě, byl zaveden [s] cílem napravit zejména situace, kdy není dána příslušnost žádného soudu [rozsudek ze dne 1. srpna 2022 , MPA (Obvyklé bydliště – Třetí stát) , C‑501/20 , EU:C:2022:619 , bod 107 ].

K tomu, aby soud členského státu, u kterého byl podán návrh, mohl případně založit svou příslušnost na článku 7 nařízení č. 4/2009, nemůže od navrhovatele ve věci výživného požadovat, aby prokázal, že neúspěšně podal nebo se pokusil podat návrh na zahájení předmětného řízení u soudů daného třetího státu. Postačuje tedy, aby byl soud členského státu, u kterého byl podán návrh, s ohledem na všechny skutkové a právní okolnosti projednávané věci s to ujistit se, že překážky v daném třetím státě jsou takové povahy, že by bylo nerozumné požadovat po navrhovateli, aby pohledávku výživného uplatnil před soudy tohoto třetího státu [rozsudek ze dne 1. srpna 2022 , MPA (Obvyklé bydliště – Třetí stát) , C‑501/20 , EU:C:2022:619 , bod 108 ].

Vzhledem k tomu, že jak je uvedeno v bodě 16 odůvodnění nařízení č. 4/2009, cílem příslušnosti založené na foru necessitatis je napravit zejména situace odepření spravedlnosti, je v zásadě odůvodněné, aby soud členského státu, u kterého byl podán návrh, ve výjimečných případech a s výhradou, že bude provedena podrobná analýza procesních podmínek daného třetího státu, mohl tuto příslušnost uplatnit, pokud existují v tomto třetím státě právní nebo faktické překážky, co se týče přístupu ke spravedlnosti, a to zejména v důsledku uplatňování procesních podmínek, které jsou diskriminační nebo jsou v rozporu se základními zárukami spravedlivého procesu [rozsudek ze dne 1. srpna 2022 , MPA (Obvyklé bydliště – Třetí stát) , C‑501/20 , EU:C:2022:619 , bod 110 ].

V projednávané věci žádost o rozhodnutí o předběžné otázce neobsahuje žádné posouzení týkající se případné nemožnosti navrhovatele v původním řízení zahájit řízení v Kanadě. I když přísluší předkládajícímu soudu, aby provedl toto posouzení ve světle všech okolností projednávané věci, je třeba poznamenat podobně, jako to učinila Evropská komise v postoji vyjádřeném v písemném vyjádření, že z informací, které má Soudní dvůr k dispozici, nevyplývá, že by bylo možné takovou nemožnost namítat, pokud jde o Kanadu.

Začtvrté a nakonec je třeba, aby předmětný spor vykazoval dostatečnou vazbu na členský stát, u jehož soudu byl návrh podán, přičemž takovou vazbu může, jak vyplývá z bodu 16 odůvodnění nařízení č. 4/2009, představovat státní příslušnost jedné ze stran [rozsudek ze dne 1. srpna 2022 , MPA (Obvyklé bydliště – Třetí stát) , C‑501/20 , EU:C:2022:619 , bod 111 ]. Tak je tomu podle všeho v projednávané věci, neboť navrhovatel v původním řízení je bulharským státním příslušníkem.

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na čtvrtou otázku odpovědět, že článek 7 nařízení č. 4/2009 musí být vykládán v tom smyslu, že pod pojem výjimečné případy ve smyslu tohoto článku, který soudu členského státu umožňuje rozhodnout spor na základě pravidla o soudní příslušnosti forum necessitatis zakotveného v uvedeném článku, spadá situace, v níž návrh na změnu rozhodnutí o vyživovacích povinnostech vydaného soudem třetího státu, který není smluvní stranou Haagské úmluvy z roku 2007, zní na zrušení dotyčných povinností a u soudu členského státu ho podala osoba povinná k plnění těchto povinností, jež je státním příslušníkem tohoto členského státu a místo obvyklého pobytu má na území tohoto členského státu, proti osobě oprávněné z uvedených povinností, která je státním příslušníkem tohoto třetího státu a místo obvyklého pobytu má na území posledně uvedeného státu, pod podmínkou, že u soudů dotyčného třetího státu není podání návrhu možné nebo u nich návrh nelze rozumně podat.

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Článek 1 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a spolupráci ve věcech vyživovacích povinností ve spojení s bodem 15 odůvodnění tohoto nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že návrh na změnu rozhodnutí o vyživovacích povinnostech vydaného soudem třetího státu, který není smluvní stranou úmluvy o mezinárodním vymáhání výživného k dětem a dalších druhů vyživovacích povinností uzavřené v Haagu dne 23. listopadu 2007 , jenž zní zčásti na snížení výše výživného a zčásti na zrušení dotyčných povinností a podala ho u soudu členského státu osoba povinná k plnění těchto povinností, jež je státním příslušníkem tohoto členského státu a místo obvyklého pobytu má na území uvedeného členského státu, proti osobám oprávněným z uvedených povinností, jež mají místo obvyklého pobytu na území tohoto třetího státu, z nichž jedna je státním příslušníkem pouze uvedeného třetího státu a ostatní jsou státními příslušníky tohoto třetího státu, jakož i téhož členského státu, spadá do působnosti uvedeného nařízení.

Článek 6 nařízení č. 4/2009 musí být vykládán v tom smyslu, že pravidlo o podpůrné příslušnosti soudů členského státu společné státní příslušnosti stran je použitelné v případě, kdy odpůrci mají vedle státní příslušnosti členského státu, u jehož soudu byl podán návrh, státní příslušnost třetího státu.

Článek 7 nařízení č. 4/2009 musí být vykládán v tom smyslu, že pod pojem výjimečné případy ve smyslu tohoto článku, který soudu členského státu umožňuje rozhodnout spor na základě pravidla o soudní příslušnosti forum necessitatis zakotvené v uvedeném článku, spadá situace, v níž návrh na změnu rozhodnutí o vyživovacích povinnostech vydaného soudem třetího státu, který není smluvní stranou úmluvy o mezinárodním vymáhání výživného k dětem a dalších druhů vyživovacích povinností uzavřené v Haagu dne 23. listopadu 2007 , zní na zrušení dotyčných povinností a u soudu členského státu ho podala osoba povinná k plnění těchto povinností, která je státním příslušníkem tohoto členského státu a místo obvyklého pobytu má na území tohoto členského státu, proti osobě oprávněné z uvedených povinností, která je státním příslušníkem tohoto třetího státu a místo obvyklého pobytu má na území posledně uvedeného státu, pod podmínkou, že u soudů dotyčného třetího státu není podání návrhu možné nebo návrh nelze u nich rozumně podat.

Podpisy