Naturvårdsverket mot UQ (C‑221/24) IC (C‑222/24)

Rozsudek ze dne 23. 10. 2025 – spojené věci C‑221/24 a C‑222/24 Naturvårdsverket (Zpracování odpadů po jejich převzetí zpět)

Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) 23. října 2025 Jednací jazyk: švédština.

Naturvårdsverket proti UQ (C‑221/24), IC (C‑222/24)

SOUDNÍ DVŮR (první senát), ve složení: F. Biltgen, předseda senátu, T. von Danwitz, místopředseda Soudního dvora vykonávající funkci soudce prvního senátu, I. Ziemele, A. Kumin s S. Gervasoni (zpravodaj), soudci, generální advokátka: T. Ćapeta, za soudní kancelář: C. Strömholm, radová, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 27. února 2025 , s ohledem na vyjádření, která předložili: za Naturvårdsverket: Y. Lindén a L. Vogel, miljöjurister, za Evropský parlament: A. Ahlvin, W. D. Kuzmienko a A. Neergaard, jako zmocněnci, za Radu Evropské unie: J. Himmanen a A. Maceroni, jako zmocněnkyně, za Evropskou komisi: M. Björkland a T. S. Bohr, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 22. května 2025 , vydává tento

Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu čl. 24 odst. 2 prvního pododstavce písm. c) a d) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1013/2006 ze dne 14. června 2006 o přepravě odpadů ( Úř. věst. 2006, L 190, s. 1 ), jakož i platnosti čl. 24 odst. 2 prvního pododstavce písm. c) tohoto nařízení s ohledem na právo na vlastnictví zakotvené v čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen Listina ).

Tyto žádosti byly předloženy v rámci dvou sporů mezi Naturvårdsverket (Agentura pro ochranu životního prostředí, Švédsko) (dále jen agentura ) na straně jedné a UQ (věc C‑221/24) a IC (věc C‑222/24) na straně druhé týkajících se toho, že se agentura postarala o odpady obsažené v kontejnerech odeslaných UQ a IC.

V preambuli Úmluvy o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodňování, podepsané v Basileji dne 22. března 1989 , schválené jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 93/98/EHS ze dne 1. února 1993 ( Úř. věst. 1993, L 39, s. 1 ; Zvl. vyd. 11/18, s. 39, dále jen Basilejská úmluva ), je uvedeno, že pohyb nebezpečných odpadů a jiných odpadů přes hranice států by měl být povolován, pouze pokud jsou přeprava a konečné zneškodnění těchto odpadů způsobem šetrným k životnímu prostředí.

Článek 9 Basilejské úmluvy, nadepsaný Nedovolená přeprava , v odstavci 2 stanoví: V případě pohybu nebezpečných odpadů nebo jiných odpadů přes hranice států, který se považuje za nedovolenou přepravu v důsledku jednání vývozce nebo původce, stát vývozu zajistí, aby dotyčné odpady: a) byly převzaty zpět do státu vývozu vývozcem nebo původcem nebo v případě nutnosti jím samým na jeho území nebo, pokud je toto převzetí neproveditelné, b) byly jiným způsobem zneškodněny v souladu s ustanoveními této úmluvy, do třiceti dnů od okamžiku, kdy byl stát vývozu informován o nedovolené přepravě nebo v jiné lhůtě, na které se mohou dotčené státy dohodnout. Dotčené státy nebudou odporovat, narušovat nebo bránit vrácení těchto odpadů do státu vývozu.

Článek 17 Listiny, nadepsaný Právo na vlastnictví , v odstavci 1 stanoví: Každý má právo vlastnit zákonně nabytý majetek, užívat jej, nakládat s ním a odkazovat jej. Nikdo nesmí být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu, v případech a za podmínek, které stanoví zákon, a při poskytnutí spravedlivé náhrady v přiměřené lhůtě. Užívání majetku může rovněž být upraveno zákonem v míře nezbytné z hlediska obecného zájmu.

Článek 52 Listiny, nadepsaný Rozsah a výklad práv a zásad , v odstavci 1 stanoví: Každé omezení výkonu práv a svobod uznaných touto listinou musí být stanoveno zákonem a respektovat podstatu těchto práv a svobod. Při dodržení zásady proporcionality mohou být omezení zavedena pouze tehdy, pokud jsou nezbytná a pokud skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává [Evropská] [u]nie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/98/ES ze dne 19. listopadu 2008 o odpadech a o zrušení některých směrnic ( Úř. věst. 2008, L 312, s. 3 ) (dále jen směrnice 2008/98 ), na kterou odkazuje nařízení č. 1013/2006 ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 660/2014 ze dne 15. května 2014 ( Úř. věst. 2014, L 189, s. 135 ), zavádí právní rámec pro zpracování odpadů v Unii.

Jak vyplývá z bodu 6 odůvodnění směrnice 2008/98, [p]rvním cílem jakékoli odpadové politiky by měla být minimalizace nepříznivých účinků vzniku odpadů a nakládání s nimi na lidské zdraví a životní prostředí .

Článek 3 této směrnice, nadepsaný Definice , stanoví: Pro účely této směrnice se rozumí: 1) odpadem jakákoli látka nebo předmět, kterých se držitel zbavuje nebo má v úmyslu se zbavit nebo se od něho požaduje, aby se jich zbavil; […]

Článek 15 uvedené směrnice, nadepsaný Odpovědnost za nakládání s odpady , v odstavcích 1 a 2 stanoví: 1. Členské státy přijmou nezbytná opatření s cílem zajistit, aby každý prvotní původce nebo jiný držitel odpadu prováděl zpracování odpadů sám nebo aby odpad nechal zpracovat prostřednictvím zprostředkovatele nebo zařízení nebo podniku, který provádí činnosti zpracování odpadů, nebo prostřednictvím soukromého nebo veřejného zařízení provádějícího sběr odpadů v souladu s články 4 a 13. 2. Je-li odpad přepravován za účelem předběžného zpracování od prvotního původce nebo držitele k jedné z fyzických nebo právnických osob uvedených v odstavci 1, odpovědnosti za provedení úplného využití nebo odstranění odpadu se zpravidla nepřenáší. […]

Na základě čl. 16 odst. 1 téže směrnice [č]lenské státy přijmou […] vhodná opatření k vybudování jednotné a odpovídající sítě zařízení na odstraňování odpadu […]

Jak vyplývá z bodu 1 odůvodnění nařízení č. 1013/2006, jeho hlavním a rozhodujícím cílem a předmětem je ochrana životního prostředí. Kromě toho je v bodech 3, 7 a 8 jeho odůvodnění uvedeno: (3) Na základě rozhodnutí [93/98] byla jménem Společenství uzavřena [Basilejská úmluva], jíž je [Evropské] [s]polečenství stranou od roku 1994. [Nařízením Rady (EHS) č. 259/93 ze dne 1. února 1993 o dozoru nad přepravou odpadů v rámci Evropského společenství, do něj a z něj a o její kontrole ( Úř. věst. 1993, L 30, s. 1 ; Zvl. vyd. 15/02, s. 176)] stanovila Rada [Evropské unie] pravidla pro omezení a kontrolu […] pohybu [odpadů přes hranice států], navržená kromě jiného k uvedení dosavadního systému Společenství pro dozor nad přepravou odpadů a její kontrolu do souladu s požadavky Basilejské úmluvy. […] (7) Je důležité organizovat a upravovat dozor nad přepravou odpadů a její kontrolu způsobem, který zohledňuje potřebu zachovávat, chránit a zlepšovat kvalitu životního prostředí a lidského zdraví a který přispívá k jednotnějšímu uplatňování nařízení v celém Společenství. (8) Je rovněž důležité mít na paměti požadavek stanovený v čl. 4 odst. 2 písm. d) Basilejské úmluvy, že přeprava nebezpečných odpadů se má snížit na minimum slučitelné s účinným nakládáním s takovými odpady, které je šetrné k životnímu prostředí.

Článek 1 tohoto nařízení, nadepsaný Oblast působnosti , v odstavci 1 stanoví: Toto nařízení stanoví postupy a kontrolní režimy pro přepravu odpadů […]

Článek 2 uvedeného nařízení definuje v bodě 34 pojem přeprava v podstatě jako doprav[u] odpadů určených k využití nebo odstranění mezi několika zeměmi nebo v rámci jedné země.

Článek 3 téhož nařízení stanoví [c]elkový procedurální rámec pro tuto přepravu a stanoví zejména postup oznámení uvedené přepravy, přičemž rozsah oznámení je upřesněn v čl. 4 druhém pododstavci bodě 6 tohoto nařízení a vztahuje se na přepravu odpadů z původního místa odeslání, včetně jejich […] využití nebo odstranění .

Článek 24 nařízení č. 1013/2006, nadepsaný Převzetí odpadů zpět v případě nedovolené přepravy , v odstavcích 1 a 2 stanoví: 1. Pokud příslušný orgán odhalí přepravu, kterou považuje za nedovolenou, neprodleně uvědomí ostatní dotčené příslušné orgány. 2. Pokud za nedovolenou přepravu odpovídá oznamovatel, příslušný orgán místa odeslání zajistí, že dotyčný odpad: a) převezme zpět oznamovatel de facto, nebo pokud nebylo podáno oznámení, b) převezme zpět oznamovatel de iure, nebo pokud to není možné, c) převezme zpět samotný příslušný orgán místa odeslání nebo fyzická nebo právnická osoba jednající jeho jménem, nebo pokud to není možné, d) bude jiným způsobem využit nebo odstraněn v zemi určení nebo zemi odeslání samotným příslušným orgánem místa odeslání nebo fyzickou nebo právnickou osobou jednající jeho jménem, nebo pokud to není možné, e) bude jiným způsobem využit nebo odstraněn v jiné zemi samotným příslušným orgánem místa odeslání nebo fyzickou nebo právnickou osobou jednající jeho jménem, pokud s tím všechny dotčené příslušné orgány souhlasí. Toto převzetí zpět, využití nebo odstranění se provede do 30 dnů nebo v jiné lhůtě, která může být dohodnuta mezi dotčenými příslušnými orgány, poté, co se příslušný orgán místa odeslání dozví nebo je příslušnými orgány místa určení nebo pro tranzit písemně zpraven o nedovolené přepravě a je informován o důvodech. Toto oznámení může vyplývat z informací poskytnutých příslušným orgánům místa určení nebo pro tranzit mimo jiné ostatními příslušnými orgány. V případě převzetí odpadů zpět podle písmen a), b) a c) se podá nové oznámení, ledaže se dotčené příslušné orgány dohodnou, že postačuje řádně odůvodněná žádost prvotního příslušného orgánu místa odeslání. Nové oznámení podá osoba nebo orgán uvedení v písmenech a), b) nebo c), v uvedeném pořadí. Příslušné orgány nesmí bránit vracení odpadů z nedovolené přepravy či proti tomu vznášet námitky. […]

Článek 25 tohoto nařízení, nadepsaný Náklady na převzetí odpadů zpět v případě nedovolené přepravy , v odstavci 1 stanoví: Náklady vzniklé při převzetí zpět odpadů z nedovolené přepravy, včetně nákladů na jejich dopravu, využití nebo odstranění podle čl. 24 odst. 2 a nákladů na uskladnění podle čl. 24 odst. 7 ode dne, kdy se příslušný orgán místa odeslání dověděl, že se jedná o nedovolenou přepravu odpadů, se účtují: a) oznamovateli de facto určenému podle pořadí uvedeného v čl. 2 bodu 15, nebo pokud nebylo podáno oznámení, b) oznamovateli de iure nebo případně jiným fyzickým či právnickým osobám, nebo pokud to není možné, c) příslušnému orgánu místa odeslání.

Agentura, která je příslušným orgánem odpovědným za provádění nařízení č. 1013/2006 ve Švédsku, informovala belgické orgány dne 26. srpna 2022 o tom, že existuje podezření, že kontejner obsahující odpad, zejména dvě vozidla, pneumatiky a elektronické výrobky, opustil Švédsko přes Belgii do místa určení, kterým je Kamerun a požádala je, aby tento kontejner zadržely.

Dne 17. října 2022 informovala agentura odesílatele, a sice UQ, že kontejner musí být vrácen do Švédska, jelikož obsahuje odpad, a dotázala se ho, zda má v úmyslu zajistit toto vrácení, nebo zda jej má provést na náklady UQ. UQ zpochybnil skutečnost, že kontejner obsahuje odpad, a požádal agenturu, aby zajistila vrácení kontejneru do Švédska, přičemž uvedl, že si není jist, zda bude schopen splnit podmínky vyžadované k tomu, aby sám převzal kontejner zpět.

Dne 14. prosince 2022 se agentura rozhodla zorganizovat vrácení kontejneru do Švédska. Toto rozhodnutí bylo odůvodněno skutečností, že podle agentury kontejner obsahuje odpad, včetně nebezpečného odpadu. Agentura ve svém rozhodnutí rovněž upřesnila, že nelze mít za to, že UQ je schopen odpad převzít zpět nebo jej zpracovat, jelikož UQ nevyužil možnosti, která mu byla poskytnuta, převzít obsah kontejneru zpět a nepředložil důkaz o tom, že bude schopen s ním nakládat způsobem šetrným k životnímu prostředí.

Pro účely vrácení kontejneru do Švédska podala agentura oznámení podle čl. 24 odst. 2 třetího pododstavce nařízení č. 1013/2006, v němž uvedla samu sebe jako oznamovatele a osobu odpovědnou za přepravu. Jakožto entita, jíž je odpad určen, bylo označeno zařízení, které je ve Švédsku oprávněné pro příjem odpadu a bylo upřesněno, že odpad je přepravován za účelem jeho využití. Toto oznámení bylo schváleno příslušným belgickým orgánem.

Obsah kontejneru byl následně dovezen do Švédska do zařízení uvedeného v oznámení a byl tam uložen. Tento obsah byl rovněž zkontrolován Länsstyrelsen i Norrbottens län (krajská správní rada v Norrbottenu, Švédsko), která konstatovala, že jej tvoří směsný, zčásti nebezpečný odpad. Krajská správní rada v Norrbottenu se ztotožnila s analýzou belgických orgánů a agentury, podle které se jedná o nedovolenou přepravu odpadu, který musí být zpracován způsobem šetrným k životnímu prostředí.

UQ podal proti rozhodnutí agentury žalobu k Nacka tingsrätt, mark- och miljödomstolen (soud v Nacke, sekce pozemková a životního prostředí, Švédsko), který jej částečně zrušil v rozsahu, v němž stanovilo zpracování obsahu kontejneru agenturou. Podle tohoto soudu nelze rozhodnutí agentury chápat jinak než v tom smyslu, že majetek patřící UQ mu bude odebrán a bude využit, a konstatoval, že v rozsahu, v němž se toto rozhodnutí týká využití uvedeného majetku, porušuje základní právo na ochranu vlastnictví mimo jiné na základě Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen EÚLP ), a k postupu takovým způsobem je tedy nezbytný jasný právní základ. Nic ve znění ustanovení nařízení č. 1013/2006 přitom neumožňovalo agentuře, aby rozhodla, že majetek patřící UQ, který agentura kvalifikovala jako odpad , musí být po jeho vrácení do Švédska využit proti vůli UQ.

Agentura podala proti tomuto rozsudku odvolání k Svea hovrätt, Mark- och miljööverdomstolen (odvolací soud ve Stockholmu, sekce pozemková a životního prostředí, Švédsko), který je předkládajícím soudem ve věci C‑221/24.

Kontext a vnitrostátní soudní řízení v této věci jsou velmi podobné kontextu a řízení ve věci C‑221/24.

Dne 25. listopadu 2021 provedly německé orgány kontrolu obsahu kontejneru převáženého ze Švédska do Konga. Podle německých orgánů kontejner obsahoval odpad, zejména vozidlo, nábytek, oděvy a hračky.

Německé orgány pozastavily expedici tohoto kontejneru z důvodu podezření na nedovolenou přepravu odpadů. Kromě toho požádaly agenturu jakožto odpovědný orgán ve Švédsku, aby zajistila, že obsah kontejneru bude vrácen do Švédska a zpracován způsobem šetrným k životnímu prostředí.

Agentura, která sdílela analýzu německých orgánů, navázala kontakt s odesílatelem, a sice IC, přičemž mu nabídla možnost, že sama zajistí vrácení obsahu kontejneru do Švédska. IC agentuře oznámil, že na financování přepravy obsahu kontejneru z Německa do Švédska nemá prostředky a že za tímto účelem žádá agenturu o pomoc.

Agentura, která měla mimoto za to, že úmysly IC s obsahem kontejneru nejsou jasné, rozhodla, že tento obsah musí být vrácen do Švédska, aby bylo zajištěno jeho zpracování způsobem šetrným k životnímu prostředí.

IC podal proti rozhodnutí agentury žalobu k Nacka tingsrätt, mark- och miljödomstolen (soud v Nacke, sekce pozemková a životního prostředí), který jej zrušil v rozsahu, v němž stanovilo využití obsahu kontejneru, ze stejných důvodů, jako jsou důvody uvedené v bodě 23 tohoto rozsudku, pokud jde o věc C‑221/24.

Agentura podala proti tomuto rozsudku odvolání k Svea hovrätt, Mark- och miljööverdomstolen (odvolací soud ve Stockholmu, sekce pozemková a životního prostředí), který je předkládajícím soudem rovněž ve věci C‑222/24.

Agentura na podporu opravného prostředku v každé z obou věcí, který podala k předkládajícímu soudu, tvrdí, že pokud by měl být čl. 24 odst. 2 první pododstavec písm. c) nařízení č. 1013/2006 vykládán tak, že neumožňuje orgánu místa odeslání, aby využil odpad v zemi odeslání, pokud se má za to, že vývozce není po jeho zpětném převzetí schopen odpad vhodným způsobem zpracovat, představoval by k tomu vhodný právní základ čl. 24 odst. 2 první pododstavec písm. d) tohoto nařízení. UQ a IC kvalifikaci obsahu kontejnerů jako odpad zpochybňují. UQ dodává, že nikdy neudělil souhlas s využitím dotčeného odpadu. IC s nezbytností využít odpad nesouhlasí a přeje si, aby mu byl odpad vrácen za účelem nového odeslání do Afriky pro humanitární účely.

Předkládající soud má v obou těchto věcech pochybnosti o tom, jak je třeba vykládat čl. 24 odst. 2 první pododstavec nařízení č. 1013/2006 v situaci, kdy příslušný orgán místa odeslání jednak převzal zpět odpad, který byl předmětem nedovolené přepravy, na základě písmene c) tohoto ustanovení a jednak podal oznámení, které podle třetího a čtvrtého pododstavce tohoto odstavce 2 musí předcházet tomuto převzetí odpadu zpět. Tento soud má tedy za to, že vyvstává otázka, zda v takové situaci může být tento orgán považován za držitele odpadu a zda na základě tohoto nařízení může nebo musí využít nebo odstranit odpad, třebaže s tím prvotní odesílatel nesouhlasí. V případě kladné odpovědi se uvedený soud mimoto táže, zda je takový výklad uvedeného ustanovení, které nestanoví možnost zbavit vlastníka odpadu vlastnického práva po uvedeném zpětném převzetí, slučitelný s ochranou tohoto práva zakotveného v článku 17 Listiny.

V tomto kontextu se Svea hovrätt, Mark- och miljööverdomstolen (odvolací soud ve Stockholmu, sekce pozemková a životního prostředí) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky, které jsou ve věcech C‑221/24 a C‑222/24 formulovány totožně: 1) Zahrnuje převzetí odpadu zpět podle čl. 24 odst. 2 prvního pododstavce písm. c) nařízení č. 1013/2006 povinnost nebo možnost orgánu místa odeslání využít nebo odstranit odpad po jeho převzetí zpět, pokud byly pro zpětnou přepravu vystaveny oznámení a průvodní doklad, v nichž je uveden způsob zpracování dotčeného odpadu v zemi určení? 2) Za jakých okolností může orgán místa odeslání uplatnit čl. 24 odst. 2 první pododstavec písm. d) nařízení [č. 1013/2006] za účelem využití nebo odstranění odpadu v zemi odeslání v případě nedovolené přepravy odpadu? Jak souvisí [čl. 24 odst. 2 první pododstavec] písm. d) a [čl. 24 odst. 2 první pododstavec] písm. c) [tohoto nařízení]? Mohou být například zpětné převzetí a využití/odstranění provedeny současně podle těchto ustanovení, nebo je podmínkou uplatnění jednoho z těchto ustanovení, že postup podle bezprostředně předcházejícího ustanovení nebyl možný? 3) Může-li být čl. 24 odst. 2 nařízení č. 1013/2006 vykládán v tom smyslu, že po převzetí odpadů zpět připadá orgánu místa odeslání v konečném důsledku pravomoc nakládat s dotčeným odpadem, i když si prvotní odesílatel přeje tento odpad převzít, je takový výklad slučitelný s ochranou vlastnictví podle článku 17 [Listiny] a článku 1 dodatkového protokolu k [EÚLP]?

Podstatou první a druhé otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda čl. 24 odst. 2 první pododstavec nařízení č. 1013/2006 musí být vykládán v tom smyslu, že písmena c) a d) tohoto ustanovení se použijí alternativně a písmeno c) uvedeného ustanovení ukládá příslušnému orgánu země odeslání, aby v případě, že odhalí přepravu, kterou považuje za nedovolenou, využil nebo odstranil odpady převzaté zpět po takové přepravě.

Článek 24 nařízení č. 1013/2006 upravuje, jak vyplývá z jeho nadpisu Převzetí odpadů zpět v případě nedovolené přepravy , zpětné přebírání odpadů, pokud byly předmětem nedovolené přepravy podle tohoto nařízení. Jedná se zejména o případ, o který se jedná ve sporech v původních řízeních, kdy přeprava byla uskutečněna v rozporu s článkem 36 uvedeného nařízení, který zakazuje vývoz některých odpadů do třetích zemí, jako je Kamerun a Kongo, a bez oznámení všem dotčeným příslušným orgánům.

Článek 24 odst. 2 první pododstavec nařízení č. 1013/2006 určuje podle pořadí přednosti stanoveného v písmenech a) až c) orgány, jakož i fyzické nebo právnické osoby, které jsou postupně povinny převzít zpět odpady v případě nedovolené přepravy, to znamená nejprve osobu, která podala oznámení o přepravě, nazývanou oznamovatel de facto , dále osobu, která měla toto oznámení podat, ale neučinila tak, nazývanou oznamovatel de iure , a konečně příslušný orgán místa odeslání nebo jeho zástupce. Toto pořadí vyplývá ze spojovacích výrazů uvedených v písm. a) a b) čl. 24 odst. 2 prvního pododstavce nařízení č. 1013/2006, a sice nebo pokud nebylo podáno oznámení a nebo pokud to není možné (obdobně viz rozsudek ze dne 16. února 2006 , Pedersen , C‑215/04 , EU:C:2006:108 , bod 16 ). Uvedené pořadí je potvrzeno čl. 24 odst. 2 třetím a čtvrtým pododstavcem téhož nařízení, podle něhož v případě převzetí odpadů zpět ve smyslu prvního pododstavce písm. a) až c) nové oznámení podá osoba nebo orgán v pořadí stanoveném v těchto ustanoveních.

Vzhledem k tomu, že spojovací výraz nebo pokud to není možné je uveden rovněž na konci čl. 24 odst. 2 prvního pododstavce písm. c) nařízení č. 1013/2006, vyplývá z toho, že k využití nebo odstranění dotčeného odpadu, jak je stanoveno v písm. d) tohoto čl. 24 odst. 2 prvního pododstavce, může dojít pouze v případě, že odpad nebyl převzat zpět orgánem místa odeslání podle písmene c) téhož ustanovení.

Jak totiž v podstatě uvedla generální advokátka v bodech 36 a 37 svého stanoviska, písmena a) až c) čl. 24 odst. 2 prvního pododstavce nařízení č. 1013/2006 a písm. d) a e) čl. 24 odst. 2 prvního pododstavce nařízení č. 1013/2006 se týkají odlišných situací. Uvedená písmena a) až c) se týkají situací, kdy dotčené odpady opustily zemi odeslání, což s sebou nese zaslání zpět nebo vrácení do této země. Naproti tomu uvedená písmena d) a e) se týkají situací, kdy odpady nikdy neopustily zemi odeslání nebo již dorazily do země určení nebo se ještě nacházejí v jiné zemi, ale nemohou být přeposlány do země odeslání. V posledně uvedených případech musí být dotčené odpady využity nebo odstraněny v zemi, ve které se nacházejí, bez ohledu na to, zda jde o zemi odeslání, určení nebo jinou zemi.

Tento závěr je potvrzen čl. 24 odst. 2 třetím pododstavcem nařízení č. 1013/2006, který v zásadě ukládá nové oznámení, které je podle článku 4 tohoto nařízení povinné pro veškerou přepravu, a tedy pro veškerou přepravu odpadů, pouze v případech uvedených v písm. a) až c) čl. 24 odst. 2 prvního pododstavce tohoto nařízení, a nikoli v případech stanovených v písmenech d) a e) posledně uvedeného ustanovení.

Z výše uvedeného vyplývá, že písm. c) a d) čl. 24 odst. 2 prvního pododstavce nařízení č. 1013/2006 lze použít pouze alternativně, neboť písm. d) se použije v případě nepoužitelnosti písm. c), a případ uvedený v tomto písm. d) odpovídá případu, kdy se dotyčný odpad nachází na území země určení nebo odeslání, a může tam tedy být využit nebo odstraněn příslušným orgánem místa odeslání nebo entitou, kterou za tímto účelem pověřil.

Z toho rovněž vyplývá, že v takových situacích, jako jsou situace dotčené ve věcech v původních řízeních, kdy podle informací poskytnutých předkládajícím soudem odpady opustily zemi odeslání, byly předmětem nedovoleného tranzitu v členském státě a nebyly jejich odesílateli převzaty zpět, se použije čl. 24 odst. 2 první pododstavec písm. c) nařízení č. 1013/2006.

Předkládající soud zdůrazňuje, že posledně uvedené ustanovení na rozdíl od čl. 24 odst. 2 prvního pododstavce písm. d) tohoto nařízení výslovně neupřesňuje, že odpady jsou využity nebo odstraněny, přičemž si klade otázku ohledně důsledků vyplývajících z toho, že agentura zpětně převzala odpady, jejichž přeprava je považována za nedovolenou, na základě písmene c) uvedeného ustanovení, a zvláště, zda toto zpětné převzetí nutně zahrnuje jejich využití nebo odstranění.

Zaprvé, jak v podstatě uvedla generální advokátka v bodě 49 svého stanoviska, na rozdíl zejména od znění ve španělském jazyce ( valorizados o eliminados de forma alternativa ), francouzském jazyce ( valorisés ou éliminés d’une autre manière ) a italském jazyce ( recuperati o smaltiti in modo alternativo ) čl. 24 odst. 2 prvního pododstavce písm. d) nařízení č. 1013/2006 lze ve zněních v německém jazyce ( auf andere Weise verwertet oder beseitigt werden ) a anglickém jazyce ( alternatively recovered or disposed of ) tohoto ustanovení výrazy jiným způsobem chápat tak, že se týkají využití nebo odstranění odpadu prostřednictvím procesu, který nezahrnuje předchozí zpětné převzetí. Uvedené ustanovení znamená, že k využití nebo odstranění odpadu musí vždy dojít po jeho zpětném převzetí, ale podpůrně k nim může dojít bez předběžného převzetí odpadu zpět, jestliže se toto převzetí zpět jeví jako nemožné.

Podle ustálené judikatury přitom v případě rozdílů mezi různými jazykovými verzemi unijního právního předpisu musí být dotčené ustanovení vykládáno podle celkové systematiky a účelu právní úpravy, jejíž je součástí (rozsudek ze dne 15. dubna 2010 , Heinrich Heine , C‑511/08 , EU:C:2010:189 , bod 51 a citovaná judikatura).

Zadruhé je třeba za tímto účelem připomenout, že Společenství se stalo smluvní stranou Basilejské úmluvy na základě rozhodnutí 93/98, takže tato úmluva je od roku 1994 nedílnou součástí unijního právního řádu (rozsudek ze dne 21. ledna 2025 , Conti 11. Container Schiffahrt II , C‑188/23 , EU:C:2025:26 , bod 45 a citovaná judikatura).

Jak je uvedeno v bodě 3 odůvodnění nařízení č. 1013/2006, unijní normotvůrce tím, že přijal nařízení č. 259/93, které bylo zrušeno a nahrazeno nařízením č. 1013/2006, stanovil pravidla pro omezení a kontrolu pohybu odpadů, navržená kromě jiného k uvedení dosavadního systému Společenství pro dozor nad přepravou odpadů a její kontrolu do souladu s požadavky Basilejské úmluvy.

V tomto kontextu čl. 9 odst. 2 Basilejské úmluvy v písmenech a) a b) zmiňuje případ převzetí odpadů zpět, nebo pokud je toto převzetí neproveditelné, jejich zneškodnění jiným způsobem . Z takové formulace vyplývá, podobně jako ze znění v německém a anglickém jazyce čl. 24 odst. 2 prvního pododstavce písm. d) nařízení č. 1013/2006 a jak v podstatě uvádějí body 101 a 102 pokynů k provádění ustanovení Basilejské úmluvy týkajících se nedovolené přepravy (čl. 9 odst. 2 až 4), že povinnost převzetí odpadů zpět znamená sama o sobě zneškodnění dotčených odpadů, a pokud je toto převzetí neproveditelné, mohou být zneškodněny jiným způsobem . Odstranění nebo využití se tedy jeví jako cíl, jehož má být dosaženo v návaznosti na konstatování nedovolené přepravy odpadů, ať již po zpětném převzetí odpadů, nebo jiným způsobem , pokud je toto převzetí neproveditelné.

Kromě toho s ohledem na cíl ochrany životního prostředí a lidského zdraví sledovaný nařízením č. 1013/2006, jak je uveden v bodech 1 a 7 jeho odůvodnění (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. září 2009 , Komise v. Parlament a Rada , C‑411/06 , EU:C:2009:518 , bod 62 , jakož i ze dne 28. května 2020 , Interseroh , C‑654/18 , EU:C:2020:398 , bod 51 ), jakož i na nakládání s odpady způsobem šetrným k životnímu prostředí, který zahrnuje, jak je definováno v čl. 2 bodě 8 tohoto nařízení, z čl. 2 bodu 34 a článku 3 uvedeného nařízení, který stanoví procedurální rámec pro veškerou přepravu odpadů, vyplývá, že přeprava odpadů bez ohledu na to, zda je dovolená či nedovolená, se uskutečňuje pouze za účelem jejich využití nebo odstranění.

Formulář oznámení v příloze IA nařízení č. 1013/2006, které je v zásadě povinné, jak bylo připomenuto v bodě 40 tohoto rozsudku v případě zpětného převzetí odpadů na základě čl. 24 odst. 2 prvního pododstavce písm. c) nařízení č. 1013/2006, obsahuje položku, která vyžaduje, aby oznamovatel zaškrtl pole odstranění nebo využití , což předpokládá, že toto odstranění nebo využití nutně následuje po tomto zpětném převzetí odpadů.

V tomtéž smyslu ze znění čl. 25 odst. 1 nařízení č. 1013/2006, který se týká nákladů na převzetí odpadů zpět v případě nedovolené přepravy, vyplývá, že tyto náklady zahrnují zejména náklady spojené s jejich využitím nebo odstraněním v souladu s čl. 24 odst. 2 tohoto nařízení, což rovněž znamená, že převzetí odpadů zpět zahrnuje jejich využití nebo odstranění.

Tento závěr je ostatně potvrzen článkem 15 směrnice 2008/98, na kterou odkazuje nařízení č. 1013/2006, který stanoví odpovědnost za nakládání s odpady, a zvláště povinnost původce nebo držitele odpadu zpracovávat odpad nebo zajistit jeho zpracování, tj. provedení úplného využití nebo odstranění. Článek 16 směrnice 2008/98 kromě toho stanovil, že členské státy jsou povinny vybudovat zařízení na odstraňování odpadů, a to i v případě, že odpady pochází ze třetí země nebo jsou pro ni určeny.

Takový výklad čl. 24 odst. 2 prvního pododstavce písm. c) nařízení č. 1013/2006 je třeba použít zatřetí s ohledem na hlavní cíl, který toto nařízení sleduje, a sice ochranu životního prostředí a lidského zdraví, jakož i s ním spojené nakládání s odpady způsobem šetrným k životnímu prostředí, jak je připomenuto v bodě 49 tohoto rozsudku.

Pokud by totiž po přeposlání nedovoleně přepravených odpadů tyto odpady příslušný orgán předal jejich vlastníkovi, který si, jako je tomu ve věcech v původních řízeních, může přát získat tyto odpady zpět, aniž sám zajistí jejich vrácení, hrozilo by, že budou znovu nedovoleně přepraveny, a v každém případě nebudou zpracovány, což by ohrozilo tento cíl nakládání s odpady způsobem šetrným k životnímu prostředí, jakož i požadavek omezit jejich pohyb na minimum slučitelné s účinným nakládáním s takovými odpady, které je šetrné k životnímu prostředí, jak je stanoveno v čl. 4 odst. 2 písm. d) Basilejské úmluvy a připomenuto v bodě 8 odůvodnění nařízení č. 1013/2006.

Konečně lze uvést, že článek 25 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1157 ze dne 11. dubna 2024 o přepravě odpadů, o změně nařízení (EU) č. 1257/2013 a (EU) 2020/1056 a o zrušení nařízení (ES) č. 1013/2006 (Úř. věst. L, 2024/1157), který má od 21. května 2026 nahradit článek 24 nařízení č. 1013/2006, napříště v odstavci 2 výslovně upřesňuje, že zpětné přebírání odpadu jedním z orgánů nebo právnických či fyzických osob uvedených v písmenech a) až c) tohoto ustanovení se provádí za účelem zajištění jeho odstranění nebo využití .

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první a druhou otázku odpovědět tak, že čl. 24 odst. 2 první pododstavec nařízení č. 1013/2006 musí být vykládán v tom smyslu, že se jednak písmena c) a d) tohoto ustanovení použijí alternativně, neboť písmeno d) se použije v případě, že se nepoužije písmeno c), a jednak toto písmeno c) ukládá příslušnému orgánu země odeslání, aby v případě, že odhalí přepravu, kterou považuje za nedovolenou, využil nebo odstranil odpady převzaté zpět po takové přepravě.

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda je čl. 24 odst. 2 první pododstavec písm. c) nařízení č. 1013/2006 v rozsahu, v němž ukládá využití nebo odstranění odpadů převzatých zpět příslušným orgánem země odeslání i přes nesouhlas prvotního odesílatele, platný s ohledem na ochranu práva na vlastnictví zakotveného v čl. 17 odst. 1 Listiny.

Článek 52 odst. 3 Listiny stanoví, že pokud Listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným EÚLP, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá uvedená úmluva. Toto ustanovení však nebrání tomu, aby právo Unie poskytovalo širší ochranu. Z toho vyplývá, že pro účely výkladu čl. 17 odst. 1 Listiny je třeba zohlednit judikaturu Evropského soudu pro lidská práva týkající se článku 1 prvního dodatkového protokolu k EÚLP, který zakotvuje ochranu práva na vlastnictví (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. září 2024 , Neves 77 Solutions , C‑351/22 , EU:C:2024:723 , bod 80 a citovaná judikatura).

Článek 17 odst. 1 Listiny obsahuje tři odlišné normy. První, která je obsažena v první větě tohoto ustanovení a má obecnou povahu, konkretizuje zásadu respektování vlastnictví. Druhá, která je uvedena ve druhé větě uvedeného ustanovení, se týká zbavení majetku a podřizuje je určitým podmínkám. Třetí obsažená ve třetí větě téhož ustanovení pak přiznává členským státům pravomoc regulovat užívání majetku v míře nezbytné z hlediska obecného zájmu. Tato pravidla však nepostrádají vzájemnou spojitost. Druhé a třetí pravidlo se totiž týkají zvláštních příkladů zásahu do práva na vlastnictví a musí být vykládána ve světle zásady zakotvené v prvním z těchto pravidel (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. července 2025 , INTERZERO a další , C‑254/23 , EU:C:2025:569 , bod 144 , jakož i citovaná judikatura).

Kromě toho je třeba připomenout, že existence zbavení majetku předpokládá zbavení vlastnictví nebo formální vyvlastnění, anebo také, že sporná situace odpovídá faktickému vyvlastnění (rozsudek ze dne 5. května 2022 , BPC Lux 2 a další , C‑83/20 , EU:C:2022:346 , bod 44 , jakož i citovaná judikatura).

V projednávané věci ze samotného znění čl. 24 odst. 2 prvního pododstavce písm. c) nařízení č. 1013/2006 vyplývá, že dotčené opatření, a sice zpětné převzetí odpadu, který je předmětem nedovolené přepravy, příslušným orgánem země odeslání za účelem jeho využití nebo odstranění, se použije podpůrně, jelikož tento orgán zasáhne pouze v případě, že nedovolenou přepravu odpadu provádí oznamovatel bez ohledu na to, zda je vlastníkem odpadu nebo jím byl pověřen k provedení jeho přepravy, a tento oznamovatel tento odpad nepřevzal zpět, ani a fortiori neprokázal vůli nebo schopnost s ním nakládat způsobem šetrným k životnímu prostředí nebo že se může znovu pokusit o jeho nedovolenou přepravu.

Za těchto podmínek nelze mít s ohledem na podpůrnou povahu zásahu příslušného orgánu za to, že zpětné přebírání odpadu, který je předmětem nedovolené přepravy, jež provádí příslušný orgán, představuje zbavení majetku ve smyslu čl. 17 odst. 1 Listiny. Článek 24 odst. 2 první pododstavec nařízení č. 1013/2006 totiž při zpětném přebírání odpadu upřednostňuje oznamovatele.

Nic to však nemění na tom, že takové opatření představuje omezení výkonu práva na vlastnictví, na které se vztahuje právní úprava o užívání majetku ve smyslu čl. 17 odst. 1 třetí věty Listiny, jelikož účelem tohoto odpadu musí být nezbytně jeho využití nebo odstranění.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že právo na vlastnictví zaručené v čl. 17 odst. 1 Listiny není absolutní výsadou a jeho výkon může být za podmínek stanovených v čl. 52 odst. 1 Listiny odůvodněně omezen cíli obecného zájmu, které sleduje Unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. července 2025 , INTERZERO a další , C‑254/23 , EU:C:2025:569 , bod 108 , jakož i citovaná judikatura).

Zaprvé je nutno konstatovat, že v projednávané věci je splněn požadavek stanovený v čl. 52 odst. 1 Listiny, podle kterého musí být omezení výkonu práva na vlastnictví stanovena zákonem , jelikož z odpovědi na první dvě otázky vyplývá, že čl. 24 odst. 2 první pododstavec písm. c) nařízení č. 1013/2006 musí být vykládán tak, že ukládá příslušnému orgánu místa odeslání povinnost využít nebo odstranit převzatý odpad, což může omezit vlastnické právo jeho vlastníků. Třebaže akt dovolující zásah do výkonu základních práv musí sám definovat rozsah omezení výkonu dotyčného práva, Soudní dvůr může případně upřesnit výkladem konkrétní rozsah omezení jak s ohledem na samotné znění dotčené právní úpravy Unie, tak na její obecnou systematiku a cíle, které sleduje (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. června 2022 , Ligue des droits humains , C‑817/19 , EU:C:2022:491 , bod 114 a citovaná judikatura).

Zadruhé z ustálené judikatury vyplývá, že ochrana životního prostředí a lidského zdraví patří mezi cíle obecného zájmu, které mohou odůvodnit omezení práva na vlastnictví (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 9. března 2010 , ERG a další , C‑379/08 a C‑380/08 , EU:C:2010:127 , bod 81 , jakož i citovaná judikatura, a ze dne 10. července 2025 , INTERZERO a další , C‑254/23 , EU:C:2025:569 , bod 152 ). Jak přitom bylo připomenuto v bodě 49 tohoto rozsudku, hlavním cílem nařízení č. 1013/2006 je ochrana životního prostředí a lidského zdraví. Článek 175 ES (nyní článek 192 SFEU), který je právním základem nařízení č. 1013/2006, totiž odkazuje na cíle uvedené v článku 174 ES (nyní článek 191 SFEU), který stanoví, že politika Unie v oblasti životního prostředí přispívá zejména k zachování, ochraně a zlepšování kvality životního prostředí, jakož i k ochraně lidského zdraví a tato politika je zaměřena na vysokou úroveň ochrany.

Zatřetí, pokud jde o přiměřenost důsledků, které má zpětné převzetí odpadu, který je předmětem nedovolené přepravy, na základě čl. 24 odst. 2 prvního pododstavce písm. c) nařízení č. 1013/2006, je třeba připomenout, že zásada proporcionality vyžaduje, aby akty unijních orgánů byly způsobilé k dosažení legitimních cílů sledovaných dotčenou právní úpravou a nepřekračovaly meze toho, co je přiměřené a nezbytné k dosažení těchto cílů, přičemž se rozumí, že pokud se nabízí volba mezi několika přiměřenými opatřeními, je třeba zvolit nejméně omezující opatření a způsobené nepříznivé následky nesmějí být nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. září 2017 , Slovensko a Maďarsko v. Rada , C‑643/15 a C‑647/15 , EU:C:2017:631 , bod 206 , jakož i citovaná judikatura, a ze dne 10. července 2025 , INTERZERO a další , C‑254/23 , EU:C:2025:569 , bod 109 ).

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že zpětné převzetí odpadu příslušným orgánem země odeslání za účelem jeho využití nebo odstranění po nedovolené přepravě je v rozsahu, v němž zaručuje zpracování tohoto odpadu, způsobilé chránit životní prostředí a lidské zdraví.

Méně omezující opatření, jako je opatření zmíněné na jednání u Soudního dvora, které by spočívalo v tom, že by odpad byl svěřen oznamovatelům de iure nebo de facto po jeho převzetí zpět orgánem místa odeslání, aby tito oznamovatelé sami tento odpad využili nebo jej odstranili, případně pod dohledem orgánu místa odeslání, by naproti tomu nepředstavovalo vhodné opatření k ochraně životního prostředí a lidského zdraví. Absence vůle oznamovatelů nebo jejich neschopnost odpad převzít zpět, jak konstatoval předkládající soud, jakož i nedovolená povaha dotčených přeprav totiž vyvolávají vážné pochybnosti o vůli nebo schopnosti oznamovatelů využít nebo odstranit uvedený odpad, takže méně omezující opatření zmíněné na tomto jednání by nezaručilo ochranu životního prostředí a lidského zdraví.

Způsobené nepříznivé následky, a sice v projednávané věci omezení práva na vlastnictví, navíc nejsou nepřiměřené ve vztahu k cíli ochrany životního prostředí a lidského zdraví.

V tomto ohledu má podle judikatury Soudního dvora ochrana lidského zdraví ve srovnání s hospodářskými důvody převažující význam, takže může odůvodnit i značné negativní hospodářské důsledky pro určité hospodářské subjekty (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. prosince 2008 , Arcelor Atlantique a Lorraine a další , C‑127/07 , EU:C:2008:728 , bod 59 , jakož i citovaná judikatura). V témže smyslu je podle článku 35 Listiny při vymezování a provádění všech politik a činností Unie zajištěn vysoký stupeň ochrany lidského zdraví a podle článku 37 Listiny vysoká úroveň ochrany životního prostředí a zvyšování jeho kvality musí být začleněny do politik Unie a zajištěny v souladu se zásadou udržitelného rozvoje.

Dále jsou dotčená omezení limitována a kontrolována.

Jak bylo uvedeno v bodě 62 tohoto rozsudku, čl. 24 odst. 2 nařízení č. 1013/2006 totiž nevyžaduje, aby vlastník odpadu bez ohledu na to, zda je oznamovatelem na základě tohoto ustanovení, či nikoli, ztratil veškerá práva k tomuto odpadu, ani aby jich byl fakticky úplně zbaven.

Ostatně je třeba připomenout, že v souladu s právem na účinnou právní ochranu lze proti rozhodnutím o využití nebo odstranění odpadu převzatého zpět orgánem místa odeslání podat opravný prostředek (v tomto smyslu viz Evropský soud pro lidská práva, 28. června 2018 , G.I.E.M. S. R. L. a další v. Itálie, CE:ECHR:2018:0628JUD000182806, bod 302, jakož i citovaná judikatura, a rozsudek ze dne 10. září 2024 , Neves 77 Solutions, C‑351/22 , EU:C:2024:723 , body 95 a 96 , jakož i citovaná judikatura). Věci v původních řízeních ostatně svědčí o soudním přezkumu, jehož předmětem jsou dotčená omezení práva na vlastnictví, přičemž je možné je zpochybnit, když je případně uplatněna existence nesrovnalosti, i pokud jde o kvalifikace jako odpad nebo existence svévolného či nepřiměřeného jednání. Pro účely tohoto soudního přezkumu musí být tato rozhodnutí o využití nebo odstranění odpadu navíc odůvodněna a v projednávané věci byla odůvodněna neschopností UQ a IC zajistit zpětné převzetí odpadu, jakož i jeho zpracování. Z takového odůvodnění vyplývá, že se příslušný orgán ujistí o dvojím pochybení oznamovatele, a to jak při přepravě, tak při zpracování odpadu, což předpokládá komunikaci s oznamovatelem, ke které ve věcech v původních řízeních skutečně došlo, a případně mu může umožnit převzít dotčený odpad zpět, prokáže-li způsobilost jej zpracovat.

Výklad čl. 24 odst. 2 prvního pododstavce nařízení č. 1013/2006, jak vyplývá z odpovědi podané na první a druhou otázku, tedy umožňuje zaručit vysokou úroveň ochrany životního prostředí a lidského zdraví, což je cíl, který Listina rovněž sleduje, a je tedy v souladu s čl. 17 odst. 1 Listiny.

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba dospět k závěru, že přezkum třetí otázky neodhalil žádnou skutečnost, kterou by mohla být dotčena platnost čl. 24 odst. 2 prvního pododstavce písm. c) nařízení č. 1013/2006.

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Článek 24 odst. 2 první pododstavec nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1013/2006 ze dne 14. června 2006 o přepravě odpadů musí být vykládán v tom smyslu, že se jednak písmena c) a d) tohoto ustanovení použijí alternativně, neboť písmeno d) se použije v případě, že se nepoužije písmeno c), a jednak toto písmeno c) ukládá příslušnému orgánu země odeslání, aby v případě, že odhalí přepravu, kterou považuje za nedovolenou, využil nebo odstranil odpady převzaté zpět po takové přepravě.

Přezkum třetí otázky neodhalil žádnou skutečnost, kterou by mohla být dotčena platnost čl. 24 odst. 2 prvního pododstavce písm. c) nařízení č. 1013/2006.

Podpisy