Mikroregion Porta Bohemica proti Odvolacímu finančnímu ředitelství

Rozsudek ze dne 27. 11. 2025 – věc C‑539/24 Mikroregion Porta Bohemica

Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) 27. listopadu 2025 Jednací jazyk: čeština.

Mikroregion Porta Bohemica proti Odvolacímu finančnímu ředitelství

SOUDNÍ DVŮR (první senát), ve složení: F. Biltgen, předseda senátu, T. von Danwitz, místopředseda Soudního dvora vykonávající funkci soudce prvního senátu, I. Ziemele, A. Kumin a S. Gervasoni (zpravodaj), soudci, generální advokát: M. Campos Sánchez-Bordona, za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření, která předložili: za Mikroregion Porta Bohemica: J. Sedláček, advokát, za českou vládu: J. Očková, M. Smolek a J. Vláčil, jako zmocněnci, za Evropskou komisi: J. Hradil a C. Valero, jako zmocněnci, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 3 odst. 1 a 3 nařízení Rady (ES, Euratom) č. 2988/95 ze dne 18. prosince 1995 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství ( Úř. věst. 1995, L 312, s. 1 ; Zvl. vyd. 01/01, s. 340).

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Mikroregionem Porta Bohemica a Odvolacím finančním ředitelstvím (Česká republika) (dále jen správce daně ) ohledně lhůty, v níž se promlčí nesrovnalosti v oblasti veřejných zakázek zadávaných v rámci projektu financovaného zčásti ze zdrojů Evropské unie.

Článek 1 nařízení č. 2988/95 stanoví: 1. Pro účely ochrany finančních zájmů [Unie] se přijímají obecná pravidla týkající se stejnorodých kontrol a správních opatření a sankcí postihujících nesrovnalosti s ohledem na právo [Unie]. 2. Nesrovnalostí se rozumí jakékoli porušení právního předpisu [Unie] vyplývající z jednání nebo opomenutí hospodářského subjektu, v důsledku kterého je nebo by mohl být poškozen souhrnný rozpočet [Unie] nebo rozpočty [Unií] spravované, a to buď snížením nebo ztrátou příjmů z vlastních zdrojů vybíraných přímo ve prospěch [Unie], nebo formou neoprávněného výdaje.

Článek 3 tohoto nařízení zní: 1. Promlčecí doba pro zahájení stíhání činí čtyři roky od okamžiku, kdy došlo k nesrovnalosti uvedené v čl. 1 odst. 1. Odvětvové předpisy mohou stanovit i kratší lhůtu, která však nesmí být kratší než tři roky. V případě pokračujících nebo opakovaných nesrovnalostí běží promlčecí doba ode dne, ke kterému nesrovnalost skončila. V případě víceletých programů běží promlčecí doba v každém případě až do definitivního ukončení programu. Promlčecí doba pro stíhání se přerušuje každým úkonem příslušného orgánu oznámeným dané osobě, který se týká vyšetřování nebo řízení o nesrovnalosti. Promlčecí doba začíná znovu běžet od provedení každého úkonu způsobujícího přerušení. Promlčení však nastane nejpozději ke dni, v němž uplynula lhůta rovnající se dvojnásobku promlčecí doby, aniž příslušný orgán uložil sankci, s výjimkou případů, kdy bylo řízení podle čl. 6 odst. 1 pozastaveno. 2. Lhůta pro výkon rozhodnutí, na základě kterého byla uložena správní sankce, činí tři roky. Tato lhůta běží ode dne, kdy rozhodnutí nabude právní moci. Přerušení a pozastavení se řídí odpovídajícími pravidly vnitrostátního práva. 3. Členské státy si ponechávají možnost uplatňovat delší lhůtu, než která je uvedena v odstavci 1 nebo odstavci 2.

Článek 6 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví: Aniž jsou dotčena správní opatření a sankce [Unie] přijaté na základě odvětvových předpisů existujících ke dni vstupu tohoto nařízení v platnost, může být uložení peněžní sankce, jako je správní pokuta, pozastaveno rozhodnutím příslušného orgánu, bylo-li proti dotyčné osobě zahájeno za stejné činy trestní řízení. Pozastavení správního řízení přerušuje běh promlčecí doby stanovené v článku 3.

Ustanovení §44a odst. 9 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění použitelném na spor v původním řízení, stanovilo: Správu odvodů za porušení rozpočtové kázně a penále vykonávají finanční úřady podle [zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád] [...] Porušitel rozpočtové kázně má při správě odvodů za porušení rozpočtové kázně postavení daňového subjektu. Finanční úřad poskytuje na vyžádání informace získané při správě odvodů správnímu orgánu, který rozhodl o poskytnutí prostředků ze státního rozpočtu, státních finančních aktiv, státního fondu nebo Národního fondu, a orgánu oprávněnému ke kontrole těchto poskytnutých prostředků, jakož i ke kontrole použití prostředků státního rozpočtu nebo jiných peněžních prostředků státu, jde-li o informace týkající se správy odvodu za porušení rozpočtové kázně; to platí i pro příslušný orgán Evropské unie a správní orgán, který se podílí na správě těchto prostředků poskytnutých ze zahraničí. Penále, které vzniklo v důsledku porušení rozpočtové kázně před vyměřením, je splatné do 30 dnů ode dne doručení platebního výměru. Odvod a penále lze vyměřit do 10 let od 1. ledna roku následujícího po roce, v němž došlo k porušení rozpočtové kázně.

Mikroregion Porta Bohemica je dobrovolným svazkem obcí podle českého práva s vlastní právní osobností. Rozhodnutím Ministerstva životního prostředí (Česká republika) ze dne 4. dubna 2014 a podle smlouvy ze dne 15. dubna 2014 mu byly poskytnuty různé finanční prostředky na projekt, jehož účelem mělo být zpracování digitálního povodňového plánu a pořízení hlásného a varovného systému pro obce tohoto regionu.

Toto financování mělo krýt 90 % způsobilých výdajů projektu, přičemž 85 % výdajů [ 5341683,05 korun českých (Kč), tj. přibližně 215000 eur] bylo hrazeno z unijních prostředků pocházejících z Fondu soudržnosti a 5 % výdajů ( 314216,65 Kč, tj. přibližně 12500 eur) bylo hrazeno z prostředků ze Státního fondu životního prostředí České republiky. Zbylých 10 % způsobilých výdajů ( 628433,30 Kč, tj. přibližně 25000 eur) financoval Mikroregion Porta Bohemica z vlastních zdrojů.

Daňovou kontrolou, která u Mikroregionu Porta Bohemica proběhla mezi dny 26. února 2020 a 3. září 2021 , byly zjištěny různé nedostatky v zadávacím řízení vedeném tímto Mikroregionem za účelem provedení projektu, a sice zejména nevyřazení několika nabídek, jež nebyly v souladu se zadávacími podmínkami, z tohoto řízení, protiprávní posunutí termínu plnění a nezveřejnění uvedené zakázky na jeho internetových stránkách ve stanovené lhůtě. Na základě této kontroly vydal správce daně dne 10. září 2021 dva platební výměry na odvod za porušení rozpočtové kázně, kdy prvním Mikroregionu Porta Bohemica uložil odvod ve výši 1259646 Kč (tj. přibližně 50500 eur) a druhým pak 74089 Kč (tj. přibližně 3000 eur), což představuje celkovou částku odpovídající 23,58 % obdržených finančních prostředků.

Dne 9. prosince 2022 opravil správce daně formulaci jednoho z platebních výměrů a zamítl odvolání Mikroregionu Porta Bohemica, jímž zpochybňoval částky, jejichž úhrada mu byla uložena.

Mikroregion Porta Bohemica podal proti rozhodnutí zamítajícímu jeho odvolání žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (Česká republika), který toto rozhodnutí zrušil s tím, že v okamžiku zahájení daňové kontroly již uplynula lhůta pro zahájení řízení podle čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce nařízení č. 2988/95, která činí čtyři roky od okamžiku, kdy došlo k nesrovnalosti, a v okamžiku stanovení odvodů již uplynula lhůta pro vydání rozhodnutí o povinnosti vrátit dotaci podle čl. 3 odst. 1 čtvrtého pododstavce tohoto nařízení.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal správce daně kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (Česká republika), který je předkládajícím soudem.

Před předkládajícím soudem správce daně zaprvé tvrdí, že se nařízení č. 2988/95 nepoužije na zjištěnou nesrovnalost v celku, ale pouze ve vztahu k té její části, která odpovídá míře unijního spolufinancování. Nic tedy podle něj nebrání použití lhůty vyplývající z § 44a odst. 9 zákona č. 218/2000, ve znění použitelném na spor v původním řízení, ve vztahu k prostředkům, které byly Mikroregionu Porta Bohemica poskytnuty ze Státního fondu životního prostředí. Zadruhé má správce daně za to, že v souladu s čl. 3 odst. 3 nařízení č. 2988/95 tento § 44a odst. 9, který stanoví desetiletou lhůtu pro vydání rozhodnutí o stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně, umožňuje České republice uplatňovat delší lhůtu, než je lhůta stanovená v čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení.

Pokud jde o první bod, předkládající soud se zabývá zejména důsledky, které je třeba vyvodit z rozsudku Soudního dvora ze dne 13. července 2023 , Napfény-Toll ( C‑615/21 , EU:C:2023:573 ), vydaného v oblasti daně z přidané hodnoty (DPH), jakož i ze skutečnosti, že Unie a členské státy vykonávají sdílenou pravomoc v oblasti hospodářské, sociální a územní soudržnosti, jakož i v oblasti životního prostředí. V podstatě si klade otázku, zda v případě projektů spolufinancovaných z unijních zdrojů a zdrojů členského státu se má na celou poskytnutou částku uplatnit nařízení č. 2988/95.

Pokud jde o druhý bod, předkládající soud uvádí, že za současného stavu judikatury Soudního dvora má pochybnosti o tom, zda čl. 3 odst. 3 nařízení č. 2988/95 umožňuje členským státům stanovit delší promlčecí lhůtu pouze pro vydání rozhodnutí, kterým se ukládá sankce, a v ostatních případech uplatnit lhůty stanovené v čl. 3 odst. 1 a 2 tohoto nařízení. Klade si též otázku, zda mohou členské státy počátek promlčecí lhůty pro vydání takového rozhodnutí změnit tak, že stanoví, že tato lhůta začíná běžet od prvního dne kalendářního roku následujícího po kalendářním roce, ve kterém došlo k porušení rozpočtové kázně, a nikoli ode dne, kdy došlo k nesrovnalosti.

Za těchto podmínek se Nejvyšší správní soud rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: 1) Umožňuje nařízení [č. 2988/95] a) vnitrostátní úpravu, která ve smyslu čl. 3 odst. 3 tohoto nařízení stanoví delší lhůtu pro rozhodnutí ve věci (zde desetiletou), než která vyplývá z čl. 3 odst. 1 pododstavce čtvrtého nařízení, aniž by současně výslovně stanovila také samostatnou lhůtu pro zahájení řízení, tak jak ji upravuje ve svém čl. 3 odst. 1 pododstavec první nařízení č. 2988/95? b) členskému státu jako počátek lhůty pro vydání rozhodnutí určit – namísto okamžiku, kdy k nesrovnalosti došlo – první den následujícího kalendářního roku? 2) V případě, že bude odpověď na část a) první otázky kladná, umožňuje nařízení č. 2988/95 členskému státu, který využil oprávnění podle čl. 3 odst. 3 tohoto nařízení, zahájit řízení ve lhůtě delší, než jaká plyne z čl. 3 odst. 1 pododstavce prvního nařízení č. 2988/95? Nebo je třeba – v případě, že vnitrostátní úprava zvláštní lhůtu pro zahájení řízení nestanoví – postupovat podle čl. 3 odst. 1 pododstavce prvního nařízení č. 2988/95 a zahájit řízení ve lhůtě tam stanovené? 3) Je třeba v případě nesrovnalostí ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení č. 2988/95, které vyvstaly při financování záměrů souvisejících s některou z politik Unie a v návaznosti na dotace poskytnuté částečně z unijních zdrojů a částečně ze zdrojů rozpočtu členského státu, postupovat jen podle nařízení č. 2988/95 (včetně lhůt a definic), tedy vztáhnout nařízení na nesrovnalost v celém jejím rozsahu? Nebo je třeba takto postupovat jen ve vztahu k oddělitelné části dotace poskytnuté z unijních zdrojů, a ve vztahu k oddělitelné části poskytnuté z rozpočtu členského státu naopak postupovat podle vnitrostátního předpisu?

Podstatou první části první otázky a druhé otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda musí být čl. 3 odst. 3 nařízení č. 2988/95 vykládán v tom smyslu, že členský stát, který nevyužil oprávnění stanovit delší promlčecí lhůtu pro zahájení stíhání, než je čtyřletá lhůta stanovená v čl. 3 odst. 1 prvním pododstavci uvedeného nařízení, může pro vydání rozhodnutí, kterým se ukládá sankce, stanovit lhůtu delší než dvojnásobek této čtyřleté lhůty. V případě kladné odpovědi se předkládající soud táže, jakou lhůtu musí tento členský stát v takovém případě uplatnit pro zahájení stíhání.

Článek 3 odst. 1 první a druhý pododstavec nařízení č. 2988/95 stanoví, že promlčecí doba pro zahájení stíhání nesrovnalostí, které mohou ohrozit ochranu finančních zájmů Unie, činí v zásadě čtyři roky od okamžiku, kdy došlo k nesrovnalosti, nebo v případě opakovaných nebo pokračujících nesrovnalostí ode dne, ke kterému nesrovnalost skončila.

Článek 3 odst. 1 čtvrtý pododstavec uvedeného nařízení stanoví absolutní hranici pro promlčení stíhání nesrovnalosti, s tím, že toto promlčení nastane nejpozději ke dni, v němž uplynula lhůta rovnající se dvojnásobku promlčecí lhůty podle čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce uvedeného nařízení, aniž příslušný orgán uložil sankci, s výjimkou případů, kdy bylo správní řízení podle čl. 6 odst. 1 tohoto nařízení pozastaveno (rozsudek ze dne 6. února 2025 , Emporiki Serron – Emporias kai Diathesis Agrotikon Proionton , C‑42/24 , EU:C:2025:56 , bod 39 ).

Tato absolutní promlčecí lhůta přispívá k zajištění právní jistoty hospodářských subjektů tím, že brání tomu, aby promlčení stíhání nesrovnalosti mohlo být donekonečna oddalováno opakovanými úkony způsobujícími přerušení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. února 2025 , Emporiki Serron – Emporias kai Diathesis Agrotikon Proionton , C‑42/24 , EU:C:2025:56 , bod 40 ).

Konečně v čl. 3 odst. 3 nařízení č. 2988/95 je stanoveno, že si členské státy ponechávají možnost uplatňovat delší lhůtu, než která je uvedena v odstavci 1 nebo odstavci 2 tohoto článku 3.

Z těchto ustanovení vyplývá, že odkaz na čl. 3 odst. 1 nařízení č. 2988/95 uvedený v čl. 3 odst. 3 tohoto nařízení umožňuje členským státům uplatňovat pouze delší lhůtu, než je čtyřletá promlčecí lhůta pro zahájení stíhání uvedená v prvním pododstavci tohoto čl. 3 odst. 1. Posledně zmíněná lhůta je ostatně jedinou lhůtou, jejíž délka je v tomto odstavci stanovena.

Článek 3 odst. 3 nařízení č. 2988/95 naproti tomu členským státům nedovoluje odchýlit se od pravidla uvedeného v čl. 3 odst. 1 čtvrtém pododstavci tohoto nařízení, podle kterého se promlčecí lhůta pro vydání rozhodnutí, kterým se ukládá sankce, v každém případě rovná nejvýše dvojnásobku promlčecí doby pro zahájení stíhání, s výjimkou případů, kdy bylo správní řízení podle čl. 6 odst. 1 uvedeného nařízení pozastaveno v důsledku zahájení trestního řízení.

V tomto ohledu již Soudní dvůr judikoval, že pokud členský stát využije možnost, kterou mu skýtá čl. 3 odst. 3 nařízení č. 2988/95, totiž uplatnit delší promlčecí lhůtu, než je čtyřletá lhůta pro zahájení stíhání stanovená v čl. 3 odst. 1 prvním pododstavci tohoto nařízení, musí být absolutní promlčecí lhůta pro vydání takového rozhodnutí vypočtena na základě této delší lhůty (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. února 2025 , Emporiki Serron – Emporias kai Diathesis Agrotikon Proionton , C‑42/24 , EU:C:2025:56 , body 41 a 42 a citovaná judikatura).

Z toho vyplývá, že členský stát nemůže pro vydání rozhodnutí, kterým se ukládá sankce, stanovit promlčecí lhůtu, která by byla delší než dvojnásobek čtyřleté promlčecí doby pro zahájení stíhání stanovené v čl. 3 odst. 1 prvním pododstavci nařízení č. 2988/95, aniž předtím využil možnosti, kterou mu skýtá čl. 3 odst. 3 tohoto nařízení, a sice stanovit delší lhůtu, než je tato čtyřletá promlčecí lhůta pro zahájení stíhání.

S ohledem na výklad uvedený v předchozím bodě není namístě odpovídat na otázky, které si předkládající soud klade ohledně délky promlčecí lhůty pro zahájení stíhání, která by se použila v případě, že by se vnitrostátní orgány odchýlily pouze od délky absolutní promlčecí lhůty pro vydání takového rozhodnutí.

Konečně je třeba upřesnit, že pokud příslušné vnitrostátní orgány nestanovily promlčecí lhůtu pro zahájení stíhání, která by se lišila od lhůty uvedené v čl. 3 odst. 1 prvním pododstavci nařízení č. 2988/95, musí k zahájení stíhání nutně dojít ve čtyřleté lhůtě stanovené v tomto ustanovení.

S ohledem na výše uvedené je na první část první otázky a druhou otázku třeba odpovědět tak, že čl. 3 odst. 1 čtvrtý pododstavec a odst. 3 nařízení č. 2988/95 musí být vykládán v tom smyslu, že členský stát, který nevyužil oprávnění stanovit delší promlčecí lhůtu pro zahájení stíhání, než je čtyřletá lhůta stanovená v čl. 3 odst. 1 prvním pododstavci uvedeného nařízení, nemůže pro vydání rozhodnutí, kterým se ukládá sankce, stanovit absolutní promlčecí lhůtu, která by byla delší než dvojnásobek této čtyřleté lhůty.

V druhé části první otázky se předkládající soud táže, zda musí být čl. 3 odst. 3 nařízení č. 2988/95 vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát stanovil v případě jednorázové nesrovnalosti počátek běhu absolutní promlčecí lhůty pro vydání rozhodnutí, kterým se ukládá sankce, nikoliv na den, kdy k nesrovnalosti došlo, ale na první den následujícího kalendářního roku.

V tomto ohledu již Soudní dvůr dovodil, že přímo ze znění čl. 3 odst. 1 a 3 nařízení č. 2988/95, připomenutého v bodě 4 tohoto rozsudku, vyplývá, že unijní normotvůrce toto ustanovení přijal pouze za tím účelem, aby členským státům umožnil prodloužit délku promlčecí lhůty pro stíhání oproti délce stanovené v čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení, a nikoli za účelem jakékoli změny počátku běhu této lhůty (rozsudek ze dne 6. února 2025 , Emporiki Serron – Emporias kai Diathesis Agrotikon Proionton , C‑42/24 , EU:C:2025:56 , bod 27 ).

Tento výklad je rovněž použitelný pro stanovení počátku běhu absolutní promlčecí lhůty pro vydání rozhodnutí, kterým se ukládá sankce, jelikož podle čl. 3 odst. 1 čtvrtého pododstavce nařízení č. 2988/95 jsou parametry této absolutní promlčecí lhůty určeny odkazem na promlčecí lhůtu pro zahájení stíhání.

S ohledem na výše uvedené je na druhou část první otázky třeba odpovědět tak, že čl. 3 odst. 3 nařízení č. 2988/95 musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát stanovil počátek běhu absolutní promlčecí lhůty pro vydání rozhodnutí, kterým se ukládá sankce za vzniklou nesrovnalost, na první den kalendářního roku následujícího po kalendářním roce, v němž k této nesrovnalosti došlo. Tato lhůta začíná podle čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce tohoto nařízení v každém případě běžet ode dne, kdy k nesrovnalosti došlo, nebo v případě opakované nebo pokračující nesrovnalosti ode dne, kdy tato nesrovnalost skončila.

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 3 nařízení č. 2988/95 vykládán v tom smyslu, že promlčecí lhůty, které jsou v něm stanoveny, se vztahují na nesrovnalost, kterou je dotčeno financování projektu souvisejícího s některou z politik Unie, i tehdy, když tato nesrovnalost poškozuje nebo může poškodit finanční zájmy Unie a zároveň finanční zájmy členského státu.

Předně je třeba uvést, že i když Evropská komise zpochybňuje přípustnost třetí otázky z důvodu, že je formulována příliš obecným způsobem a má hypotetickou povahu, obsahuje žádost o rozhodnutí o předběžné otázce jako celek dostatek informací k tomu, aby Soudní dvůr pochopil obsah otázek, které jsou mu položeny, což Komise ostatně uznává, a nezdá se, že by tato otázka zjevně neměla žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení. Za těchto podmínek je třetí otázka přípustná.

Pokud jde o zodpovězení této otázky, je třeba připomenout, že článek 3 nařízení č. 2988/95 upravuje promlčecí lhůty použitelné na nesrovnalosti, které mohou poškodit finanční zájmy Unie.

Odstavec 1 první pododstavec tohoto článku odkazuje, pokud jde o pojem nesrovnalost , na čl. 1 odst. 1 tohoto nařízení, který stanoví, že [p]ro účely ochrany finančních zájmů [Unie] se přijímají obecná pravidla týkající se stejnorodých kontrol a správních opatření a sankcí postihujících nesrovnalosti s ohledem na právo [Unie] .

Článek 1 odst. 2 nařízení č. 2988/95 definuje pojem nesrovnalost uvedený v odstavci 1 tohoto článku jako jakékoli porušení právního předpisu [Unie] vyplývající z jednání nebo opomenutí hospodářského subjektu, v důsledku kterého je nebo by mohl být poškozen souhrnný rozpočet [Unie] nebo rozpočty [Unií] spravované, a to buď snížením nebo ztrátou příjmů z vlastních zdrojů vybíraných přímo ve prospěch [Unie], nebo formou neoprávněného výdaje .

Znění tohoto ustanovení, které odkazuje na jednání nebo opomenutí, v důsledku kterého je nebo by mohl být poškozen rozpočet Unie nebo rozpočty Unií spravované, neomezuje použití pravidel stanovených v nařízení č. 2988/95, k nimž patří pravidla promlčení uvedená v jeho článku 3, pouze na důsledky vzniklých nesrovnalostí pro finanční zájmy Unie, ale naopak naznačuje, že se tato pravidla vztahují na všechny nesrovnalosti, které by mohly mít takové důsledky, bez ohledu na podíl financování z unijních finančních prostředků.

Stejně tak ani z čl. 1 odst. 2 nařízení č. 2988/95, ani z žádného jiného ustanovení tohoto nařízení nevyplývá, že by okolnost, že v oblasti, do níž spadá projekt, v jehož rámci došlo k nesrovnalosti, vykonává Unie sdílenou pravomoc, mohla přinejmenším částečně bránit použití pravidel stanovených uvedeným nařízením.

Výklad uvedený v předchozích bodech je potvrzen tím, že v případě spolufinancovaného projektu může tatáž nesrovnalost poškodit souhrnný rozpočet Unie nebo rozpočty Unií spravované a zároveň rozpočty členských států, takže by rozlišování pravidel použitelných na takovou nesrovnalost, která je nedělitelná, podle původu finančních prostředků, které byly touto nesrovnalostí dotčeny, bylo umělé.

Navíc tvrdit, že článek 3 nařízení č. 2988/95 upravuje pouze důsledky takové nesrovnalosti pro finanční zájmy Unie, by znamenalo připustit, že se na tentýž úkon mohou současně vztahovat různé promlčecí lhůty podle toho, zda jím mohou být dotčeny finanční zájmy Unie, nebo finanční zájmy členských států, což by mohlo vést k vydání protichůdných rozhodnutí a odporovalo by cíli právní jistoty sledovanému tímto ustanovením (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. února 2025 , Emporiki Serron – Emporias kai Diathesis Agrotikon Proionton , C‑42/24 , EU:C:2025:56 , bod 40 a citovaná judikatura).

Z toho vyplývá, že jak již Soudní dvůr implicitně připustil v rozsudku ze dne 8. května 2024 , Finanzprokuratur ( C‑734/22 , EU:C:2024:395 , bod 27 a násl.), článek 3 nařízení č. 2988/95 se vztahuje na nesrovnalost, k níž došlo v rámci spolufinancovaného projektu, aniž je třeba uplatnit odlišná pravidla promlčení, pokud jsou touto nesrovnalostí dotčeny i finanční zájmy členských států.

Je třeba ještě upřesnit, že uvedený závěr nemůže být zpochybněn rozsudkem ze dne 13. července 2023 , Napfény-Toll ( C‑615/21 , EU:C:2023:573 , bod 31 ), jejž zmiňuje předkládající soud. Na rozdíl od projednávané věci, která se týká nesrovnalosti vedoucí k neoprávněnému výdaji, se totiž věc, v níž byl vydán uvedený rozsudek, týkala odlišné otázky, a sice zda nesrovnalost v oblasti DPH spadá, či nespadá do působnosti nařízení č. 2988/95 z titulu snížení nebo ztráty příjmů z vlastních zdrojů vybíraných přímo ve prospěch [Unie] ve smyslu čl. 1 odst. 2 tohoto nařízení.

Z výše uvedeného vyplývá, že na třetí otázku je třeba odpovědět tak, že článek 3 nařízení č. 2988/95 musí být vykládán v tom smyslu, že promlčecí lhůty, které jsou v něm stanoveny, se vztahují na nesrovnalost, kterou je dotčeno financování projektu souvisejícího s některou politikou Unie, i tehdy, když tato nesrovnalost poškozuje nebo může poškodit finanční zájmy Unie a zároveň finanční zájmy členského státu.

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Článek 3 odst. 1 čtvrtý pododstavec a odst. 3 nařízení Rady (ES, Euratom) č. 2988/95 ze dne 18. prosince 1995 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství musí být vykládán v tom smyslu, že členský stát, který nevyužil oprávnění stanovit delší promlčecí lhůtu pro zahájení stíhání, než je čtyřletá lhůta stanovená v čl. 3 odst. 1 prvním pododstavci uvedeného nařízení, nemůže pro vydání rozhodnutí, kterým se ukládá sankce, stanovit absolutní promlčecí lhůtu, která by byla delší než dvojnásobek této čtyřleté lhůty.

Článek 3 odst. 3 nařízení č. 2988/95 musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát stanovil počátek běhu absolutní promlčecí lhůty pro vydání rozhodnutí, kterým se ukládá sankce za vzniklou nesrovnalost, na první den kalendářního roku následujícího po kalendářním roce, v němž k této nesrovnalosti došlo. Tato lhůta začíná podle čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce tohoto nařízení v každém případě běžet ode dne, kdy k nesrovnalosti došlo, nebo v případě opakované nebo pokračující nesrovnalosti ode dne, kdy tato nesrovnalost skončila.

Článek 3 nařízení č. 2988/95 musí být vykládán v tom smyslu, že promlčecí lhůty, které jsou v něm stanoveny, se vztahují na nesrovnalost, kterou je dotčeno financování projektu souvisejícího s některou politikou Evropské unie, i tehdy, když tato nesrovnalost poškozuje nebo může poškodit finanční zájmy Unie a zároveň finanční zájmy členského státu.

Biltgen von Danwitz Ziemele Kumin Gervasoni Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 27. listopadu 2025 . Vedoucí soudní kanceláře A. Calot Escobar Předseda senátu F. Biltgen