AK Dlhopolec s.r.o., MABONEX SLOVAKIA spol. s r.o., A. B., X. Y

Rozsudek ze dne 22. 1. 2026 – věc C-590/24 AK Dlhopolec a další

Rozsudek Soudního Dvora (osmého senátu) 22. ledna 2026 Jednací jazyk: slovenština.

AK Dlhopolec s.r.o., MABONEX SLOVAKIA spol. s r.o., A. B., X. Y

SOUDNÍ DVŮR (osmý senát), ve složení: O. Spineanu-Matei, předsedkyně senátu, C. Lycourgos (zpravodaj), předseda třetího senátu vykonávající funkci soudce osmého senátu, a S. Rodin, soudce, generální advokátka: J. Kokott, za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření, která předložili: za X. Y., A. B., AK Dlhopolec s.r.o., MABONEX SLOVAKIA spol. s r.o.: Z. Klúzová, advokátka, za slovenskou vládu: E. V. Larišová a A. Lukáčik, jako zmocněnci, za Evropskou komisi: A. Biolan, R. Lindenthal a G. Wils, jako zmocněnci, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generální advokátky, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 26, 49 a 114 SFEU, článku 49 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen Listina ), článků 3, 38 a 41 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/23/EU ze dne 26. února 2014 o udělování koncesí ( Úř. věst. 2014, L 94, s. 1 ), článků 57 a 58 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU ze dne 26. února 2014 o zadávání veřejných zakázek a o zrušení směrnice 2004/18/ES ( Úř. věst. 2014, L 94, s. 65 ) a zásady právní jistoty.

Tato žádost byla předložena v rámci řízení o uložení pokuty společnostem AK Dlhopolec s.r.o. (dále jen „společnost Dlhopolec) a MABONEX SLOVAKIA spol. s r.o. (dále jen společnost Mabonex Slovakia ) a jednatelům společnosti Mabonex Slovakia A. B. a X. Y. (společně dále jen společnost Dlhopolec a další ) za delikt, který byl údajně spáchán při zápisu společnosti Mabonex Slovakia do registru partnerů veřejného sektoru (dále jen RPVS ) na Slovensku.

Článek 49 odst. 1 a 3 Listiny stanoví: 1. Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu. Pokud poté, co již byl trestný čin spáchán, stanoví zákon mírnější trest, uloží se tento mírnější trest. [...] 3. Výše trestu nesmí být nepřiměřená trestnému činu.

Článek 3 směrnice 2014/23, nadepsaný Zásada rovného zacházení, nediskriminace a transparentnosti , stanoví: 1. Veřejní zadavatelé a zadavatelé jednají s hospodářskými subjekty na základě rovnosti a zákazu diskriminace a postupují transparentním a přiměřeným způsobem. Udělování koncesí včetně stanovení odhadované hodnoty nelze koncipovat se záměrem vyloučit je z oblasti působnosti této směrnice nebo neoprávněně zvýhodňovat nebo znevýhodňovat určité hospodářské subjekty nebo určité stavební práce, dodávky nebo služby. 2. Veřejní zadavatelé a zadavatelé usilují o zajištění transparentnosti koncesního řízení a plnění koncese v souladu s článkem 28.

Článek 38 této směrnice, nadepsaný Výběr a hodnocení zájemců na základě kvality , obsahuje mimo jiné důvody pro vyloučení z koncesních řízení.

V článku 41 uvedené směrnice jsou stanovena kritéria pro udělení koncese.

Článek 18 odst. 1 směrnice 2014/24 stanoví, že veřejní zadavatelé jednají s hospodářskými subjekty na základě zásady rovného zacházení a nediskriminace a postupují transparentním a přiměřeným způsobem.

V článku 57 směrnice 2014/24 jsou uvedeny zejména důvody pro vyloučení hospodářských subjektů z účasti v zadávacím řízení. V článku 58 této směrnice jsou stanovena kvalifikační kritéria pro výběr k účasti v takovém řízení.

V ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 315/2016 Z. z., o registru partnerů veřejného sektoru a o změně a doplnění některých zákonů (zákon č. 315/2016 Z. z., o registri partnerov verejného sektora a o zmene a doplnení niektorých zákonov) ze dne 25. října 2016 ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen zákon o RPVS ) je uvedeno: Pokud jsou v návrhu na zápis [do RPVS] uvedeny nepravdivé nebo neúplné údaje o konečném uživateli výhod nebo veřejných funkcionářích podle § 4 odst. 4 písm. f)[...], není splněna povinnost podat návrh na zápis změny [údajů zapsaných do RPVS] týkajících se konečného uživatele výhod ve lhůtě podle § 9 odst. 1 nebo se poruší zákaz podle § 19, uloží registrující orgán a) partnerovi veřejného sektoru pokutu ve výši hospodářského prospěchu, který partner veřejného sektoru získal; pokud hospodářský prospěch nelze zjistit, uloží registrující orgán pokutu ve výši od 10000 eur do 1000000 eur, b) osobě, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu partnera veřejného sektoru v době porušení povinnosti podle úvodní věty, pokutu ve výši od 10000 eur do 100000 eur; členové statutárního orgánu odpovídají za zaplacení pokuty podle předchozí věty společně a nerozdílně. [...]

Podle § 13 odst. 2 tohoto zákona platí, že registrující orgán provede výmaz zapsaného partnera veřejného sektoru z RPVS, pokud pravomocně uložil pokutu za nesplnění povinnosti podat v zákonné lhůtě návrh na zápis změny zapsaných údajů týkajících se konečného uživatele výhod nebo za porušení zákazu podle § 19 uvedeného zákona a tato pokuta nebyla ve lhůtě stanovené příslušným soudem zaplacena.

Podle § 13 odst. 4 tohoto zákona uloží registrující orgán oprávněné osobě pokutu ve výši od 10000 eur do 100000 eur, pokud poruší zákaz podle § 19 zákona o RPVS.

Podle § 13 odst. 5 věty první zákona o RPVS ručí oprávněná osoba za zaplacení pokuty uložené osobě, která je statutárním orgánem partnera veřejného sektoru.

Podle § 13 odst. 6 tohoto zákona přihlíží registrující orgán při ukládání pokuty zejména k povaze, závažnosti, způsobu a následkům porušení povinnosti.

Ustanovení § 13a uvedeného zákona zakazuje následný zápis partnera veřejného sektoru do RPVS po dobu dvou let ode dne jeho výmazu z tohoto registru.

Podle § 14 zákona o RPVS je rozhodnutí o uložení pokuty z důvodů uvedených v § 13 odst. 2 tohoto zákona zároveň rozhodnutím o vyloučení podle § 13a obchodního zákoníku (obchodný zákonník). Vyloučenou osobou je statutární orgán nebo členové statutárního orgánu partnera veřejného sektoru, který byl vymazán z RPVS. Důsledkem rozhodnutí o vyloučení je, že vyloučení členové statutárního orgánu nesmí po dobu tří let ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí vykonávat funkci člena statutárního orgánu nebo člena dozorčího orgánu žádné obchodní společnosti nebo družstva.

Podle § 15 uvedeného zákona je subjekt veřejného sektoru, který jako smluvní strana poskytuje partnerovi veřejného sektoru finanční prostředky nebo majetek, práva k majetku nebo jiná majetková práva, oprávněn odstoupit od smlouvy, a to dnem nabytí právní moci rozhodnutí o uložení pokuty.

Podle § 19 písm. c) tohoto zákona platí, že oprávněná osoba nesmí činit úkony podle tohoto zákona, pokud […] má jakýkoliv vztah k partnerovi veřejného sektoru nebo k členům jeho orgánů, který by mohl zpochybnit její nestrannost, zejména pokud je personálně nebo majetkově propojena s partnerem veřejného sektoru; vztahem, který by mohl zpochybnit nestrannost oprávněné osoby, není vztah mezi partnerem veřejného sektoru a oprávněnou osobou při výkonu její činnosti podle zvláštních předpisů .

Podle § 11 odst. 1 zákona č. 343/2015 Z. z., o zadávání veřejných zakázek a o změně a doplnění některých zákonů (zákon č. 343/2015 Z. z. o verejnom obstarávaní a o zmene a doplnení niektorých zákonov) ze dne 18. listopadu 2015 ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen zákon o zadávání veřejných zakázek ) platí, že zápis v RPVS je podmínkou, aby se hospodářský subjekt mohl zúčastnit zadávání veřejných zakázek jako uchazeč, případně jako subdodavatel uchazeče.

Zákon o RPVS vyžaduje, aby byly do tohoto registru zapsány fyzické nebo právnické osoby, které chtějí mít majetkové vztahy s veřejným sektorem, a které v důsledku toho přijímají finanční prostředky z veřejných zdrojů, včetně evropských fondů, a to zejména na základě toho, že s veřejným sektorem uzavřou smlouvu, u které přesahuje hodnota plnění limity stanovené tímto zákonem. Partnerem veřejného sektoru se podle tohoto zákona rozumí každá osoba, která má zájem vstupovat do takových majetkových vztahů s různými subjekty veřejného sektoru. Jedním z údajů, které musí být do RPVS zapsány, je i údaj o konečném uživateli výhod partnera veřejného sektoru. Cílem zákona o RPVS je totiž zaručit transparentnost právních vztahů, do nichž vstupuje veřejný sektor, tím, že je zajištěno zveřejnění informací o vlastnické a řídící struktuře subjektů, které s ním navazují hospodářské vztahy.

Partner veřejného sektoru je za účelem svého zápisu do RPVS povinen obrátit se na oprávněnou osobu , tedy nezávislou osobu (např. advokáta nebo notáře) postupující s odbornou péčí, která musí ověřit identifikaci konečného uživatele výhod tohoto partnera veřejného sektoru a po provedení tohoto ověření požádá o zápis uvedeného partnera do RPVS.

Usneseními ze 3. října 2022 a 21. února 2023 Okresní soud v Žilině (Okresný súd Žilina, Slovenská republika) uložil podle § 13 zákona o RPVS společnosti Mabonex Slovakia jakožto partnerovi veřejného sektoru pokutu ve výši 20000 eur, jednatelům A. B. a X. Y., kteří jednali jménem této společnosti jako statutární orgán, pokutu ve výši 10000 eur, kterou jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně, a společnosti Dlhopolec jakožto oprávněné osobě pokutu ve výši 20000 eur.

Uvedený soud měl za to, že s ohledem na vztah mezi jedním z jednatelů partnera veřejného sektoru a jednatelem oprávněné osoby, kteří byli společníky a jednateli ve třetí obchodní společnosti, existují objektivní okolnosti, které mohou zpochybnit nestrannost oprávněné osoby ve smyslu § 19 písm. c) zákona o RPVS.

Společnost Dlhopolec a další podali proti těmto usnesením odvolání u Krajského soudu v Žilině (Krajský súd v Žiline, Slovenská republika), který jej usnesením ze dne 18. července 2023 zamítl. Společnost Dlhopolec a další tedy podali proti tomuto usnesení dovolání k Nejvyššímu soudu Slovenské republiky (Najvyšší súd Slovenskej republiky), který je předkládajícím soudem.

Předkládající soud zaprvé vysvětluje, že při posuzování nestrannosti oprávněné osoby se soud prvního stupně a odvolací soud inspirovaly judikaturou týkající se posuzování nestrannosti soudců v rámci řízení o jejich vyloučení.

Zadruhé uvádí, že i když je cílem dovolání zpochybnit legalitu pokuty uložené na základě § 13 zákona o RPVS, je třeba vzít do úvahy i další právní důsledky, které může mít taková sankce pro partnera veřejného sektoru, osoby vykonávající funkci statutárního orgánu a oprávněnou osobu.

Partner veřejného sektoru je totiž z RPVS vymazán tehdy, pokud pokuta, která mu byla uložena, nabyla právní moci a nebyla zaplacena ve lhůtě stanovené příslušným soudem. Za zaplacení pokuty uložené osobě jednající jako statutární orgán partnera veřejného sektoru je kromě toho společně a nerozdílně odpovědná oprávněná osoba. Případný výmaz partnera veřejného sektoru z RPVS mimoto může vést k tomu, že je dotyčným osobám zakázáno po dobu tří let vykonávat funkci člena statutárního orgánu společnosti. Konečně platí, že subjekt veřejného sektoru, který poskytuje partnerovi veřejného sektoru finanční prostředky nebo majetek, je oprávněn od smlouvy uzavřené s partnerem veřejného sektoru odstoupit dnem nabytí právní moci rozhodnutí o uložení pokuty.

Předkládající soud zatřetí uvádí, že zápis v RPVS je podmínkou, aby se hospodářský subjekt mohl podle § 11 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek účastnit zadávání veřejných zakázek jako uchazeč nebo subdodavatel uchazeče. Vzhledem k tomu, že tímto zákonem byly do slovenského právního řádu provedeny mimo jiné i směrnice 2014/23 a 2014/24 a že se tento zákon vztahuje jak na zadávání veřejných zakázek, jejichž odhadovaná hodnota přesahuje limity stanovené těmito směrnicemi, tak na zadávání veřejných zakázek, jejichž hodnota těchto limitů nedosahuje, spadá otázka zápisu do RPVS nebo případného výmazu partnera veřejného sektoru z tohoto registru přímo do působnosti pravidel pro zadávání veřejných zakázek upravených unijním právem.

Začtvrté předkládající soud podotýká, že bez zápisu v RPVS, resp. po dobu dvou let od sankčního výmazu z tohoto registru nemůže fyzická nebo právnická osoba vstupovat do majetkových vztahů s veřejným sektorem, přijímat finanční prostředky z evropských fondů (s výjimkou prostředků z Evropského zemědělského záručního fondu) ani se ucházet o uzavření smlouvy se subjektem veřejného sektoru, pokud by hodnota smlouvy přesáhla limit stanovený zákonem o RPVS. Takové zákazy, které jsou důsledkem uložení pokut a z toho vyplývajících případných právních důsledků, kromě toho představují překážky svobody podnikání, volného pohybu zboží a kapitálu a volného pohybu služeb v rámci Unie. Předkládající soud mimoto uvádí, že ve Slovenské republice existují dva systémy identifikace konečných uživatelů výhod v rámci hospodářského subjektu, a sice systém vyplývající ze zákona, kterým byla provedena směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/849 ze dne 20. května 2015 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 648/2012 a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES a směrnice Komise 2006/70/ES ( Úř. věst. 2015, L 141, s. 73 ), a systém vyplývající ze zákona o RPVS. V praxi tedy není vyloučeno, že konečný uživatel výhod se bude podle těchto dvou zákonů lišit, což je problematické.

Zapáté má předkládající soud za to, že vzhledem k povaze porušení zákona o RPVS a stupni přísnosti z něj plynoucí sankce je tato sankce sankcí trestní povahy, a proto je třeba při jejím ukládání dodržovat zásady zákonnosti a přiměřenosti trestných činů a trestů, které jsou zakotveny v článku 49 Listiny.

Je tudíž toho názoru, že odpovědi na první tři předběžné otázky jsou rozhodující pro posouzení, zda je případný výmaz z RPVS jako sekundární důsledek nezaplacení pokuty uložené partnerovi veřejného sektoru v souladu s unijním právem týkajícím se fungování vnitřního trhu a zadávání veřejných zakázek.

Předkládající soud se kromě toho domnívá, že odpověď na třetí až pátou předběžnou otázku umožní posoudit, zda lze mít za to, že uložení pokuty a sekundární důsledky, které z něj mohou vyplynout, jsou pro sankcionované osoby předvídatelné a přiměřené, a tedy v souladu se zásadami ukládání sankcí zakotvenými v unijním právu. Nepřesnosti a nesrovnalosti zjištěné v ustanoveních zákona o RPVS se v tomto ohledu jeví být o to problematičtější, pokud je hospodářský prospěch partnera veřejného sektoru vyplývající z jeho obchodních transakcí s veřejným sektorem záporný, jako je tomu ve věci v původním řízení.

Předkládající soud uznává, že z § 13 odst. 6 zákona o RPVS vyplývá, že registrující orgán při ukládání pokuty přihlíží zejména k povaze, závažnosti, způsobu a následkům porušení povinnosti zápisu do RPVS. Uvádí však, že se toto ustanovení uplatní pouze v případě, že hospodářský prospěch získaný partnerem veřejného sektoru nelze zjistit. Jestliže tento prospěch zjistit lze, § 13 odst. 1 tohoto zákona vyžaduje, aby pokuta byla uložena ve výši tohoto prospěchu bez jakéhokoliv zohlednění okolností, na jejichž základě je pokuta ukládána; není přitom stanovena horní hranice pokuty, kterou lze uložit. Předkládající soud nakonec podotýká, že vodítka k tomu, jakým způsobem je třeba chápat pojem hospodářský prospěch , poskytuje pouze výklad důvodové zprávy k uvedeném zákonu provedený vnitrostátními soudy.

Pokud jde o šestou předběžnou otázku, předkládající soud zdůrazňuje, že § 19 písm. c) zákona o RPVS neupravuje podrobná kritéria týkající se kvality, povahy, délky trvání nebo závažnosti vztahu či propojení, která by mohla vyvolat pochybnosti o nestrannosti oprávněné osoby, a že toto ustanovení přiznává registrujícímu orgánu, který sankci ukládá, široký prostor pro uvážení. Předkládající soud si tedy klade otázku, zda lze uložení takové pokuty, jako je pokuta dotčená ve věci v původním řízení, považovat za předvídatelné a přiměřené, a tudíž v souladu se zásadami ukládání sankcí zakotvenými v unijním právu, zejména v článku 49 Listiny.

Za těchto podmínek se Nejvyšší soud Slovenské republiky (Najvyšší súd Slovenskej republiky) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: 1) Musí být článek 26 [SFEU] ve spojení s články 49 a 114 SFEU a článek 57 [směrnice 2014/24] ve spojení s článkem 58 [této směrnice] a článek 3 [směrnice 2014/23] ve spojení s články 38 a 41 [posledně uvedené směrnice] vykládány v tom smyslu, že brání takové právní úpravě, o jakou se jedná v této věci, která uložení pokuty podle § 13 zákona [o RPVS] a její nezaplacení spojuje s vyloučením z uzavírání smluv a koncesních smluv s veřejným sektorem (jak na základě výsledků zadávacího řízení, tak mimo zadávací řízení) pouze [z důvodu] výmazu z [RPVS]? 2) Je-li odpověď na první otázku kladná, musí být článek 26 [SFEU] ve spojení s články 49 a 114 SFEU, článek 57 [směrnice 2014/24] ve spojení s článkem 58 [této směrnice] a článek 3 [směrnice 2014/23] ve spojení s články 38 a 41 [této směrnice] vykládány v tom smyslu, že brání uložení pokuty podle § 13 odst. 1 písm. a) zákona [o RPVS], jejíž nezaplacení může vést k výmazu z [RPVS]? 3) Je-li odpověď na první otázku záporná, musí být článek 49 [Listiny] a z něho vyplývající zásada přiměřenosti trestů vykládány v tom smyslu, že brání takové právní úpravě, o jakou se jedná v této věci, která nezaplacení pokuty uložené partnerovi veřejného sektoru automaticky, bez možnosti zohlednění závažnosti deliktu, individuálních okolností jeho spáchání a důvodů nezaplacení pokuty, spojuje s jeho výmazem z [RPVS] a nemožností jeho zápisu do [tohoto registru] po dobu dvou let od výmazu? 4) Musí být ustanovení článku 49 Listiny a zásada přiměřenosti trestů vykládány v tom smyslu, že brání takové právní úpravě, o jakou se jedná v této věci, podle které orgán ukládající pokutu partnerovi veřejného sektoru automaticky uloží pokutu ve výši hospodářského prospěchu[, jejž partner veřejného sektoru získal], aniž tento orgán může diferencovat podle toho, jaký delikt je důvodem uložení sankce, a aniž může zohlednit další negativní právní důsledky (sankce), které případně pro sankcionovanou osobu nastanou po uložení pokuty? 5) Musí být ustanovení článku 49 Listiny, zásada legality a přiměřenosti trestů a zásada právní jistoty vykládány v tom smyslu, že brání takové právní úpravě, o jakou se jedná v této věci, podle které se uloží pokuta ve výši hospodářského prospěchu[, jejž získal partner veřejného sektoru], aniž samotná právní úprava explicitně určuje základní parametry pro jeho určení, pokud jde o základ, ze kterého se hospodářský prospěch vypočítá, a pokud jde o období dosažení tohoto hospodářského prospěchu? 6) Musí být ustanovení článku 49 Listiny, zásada zákonnosti trestných činů a zásada právní jistoty vykládány v tom smyslu, že brání takové právní úpravě, o jakou se jedná v této věci, podle které je právním důvodem uložení sankce nedodržení požadavku nestrannosti oprávněné osoby bez podrobnějšího určení kritérií, na jejichž základě je potřeba tuto nestrannost hodnotit?

Slovenská vláda tvrdí, že Soudní dvůr nemá pravomoc na projednávanou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce odpovědět. Zákona o RPVS, kterým se do slovenského právního řádu neprovádí žádný akt unijního práva, jak uvádí sám předkládající soud, se totiž netýká žádná z oblastí unijního práva, na něž uvedený soud poukázal.

V tomto ohledu slovenská vláda nejprve tvrdí, že předkládající soud pouze velmi nepřesně poukazuje na souvislost unijní právní úpravy týkající se veřejných zakázek s předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Uvedený soud v každém případě vychází z nesprávného právního posouzení důsledků, které může mít zákon o RPVS na tuto právní úpravu.

Slovenská vláda dále podotýká, že informace poskytnuté předkládajícím soudem, které se týkají slovenských právních předpisů v oblasti boje proti praní peněz, samy o sobě nemohou prokázat dostatečnou souvislost se směrnicí 2015/849. Tato vláda se domnívá, že původní řízení se ostatně otázky výkladu této směrnice nikterak nedotýká.

Tato vláda je konečně toho názoru, že předkládající soud nikterak neobjasnil, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že zákon o RPVS představuje překážku výkonu základních svobod a že se v rámci právních předpisů dotčených ve sporu v původním řízení jedná o uplatňování práva Unie ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury může Soudní dvůr v rámci řízení o předběžné otázce podle článku 267 SFEU provést výklad unijního práva pouze v mezích pravomocí, které jsou mu svěřeny (rozsudek ze dne 4. září 2025 , AW T , C‑225/22 , EU:C:2025:649 , bod 30 a citovaná judikatura).

Pokud jde zaprvé o použitelnost směrnice 2015/849, postačuje konstatovat, že předkládající soud nepoložil Soudnímu dvoru žádnou otázku týkající se výkladu této směrnice a pro účely odpovědi na předmětnou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ji není třeba vykládat. Argumenty, které Slovenská republika v tomto ohledu uvedla, tedy nemají na otázku, zda má Soudní dvůr pravomoc odpovědět na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, žádný vliv.

Pokud jde zadruhé o otázku, zda existuje dostatečná souvislost mezi unijní právní úpravou veřejných zakázek a předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, předkládající soud uvádí, že každá fyzická nebo právnická osoba, která chce mít majetkové vztahy s veřejným sektorem a zejména uzavřít smlouvu v rámci zadávacího řízení, je povinna se v případě, kdy hodnota majetkového plnění překročí limit stanovený v příslušném zákoně, zapsat do RPVS, a to alespoň na dobu trvání dotčené smlouvy uzavřené s veřejným sektorem.

Uvedený soud dodává, že zákonem o RPVS byl pozměněn zákon o zadávání veřejných zakázek, kterým byly do slovenského právního řádu provedeny mimo jiné i směrnice 2014/23 a 2014/24.

Kromě toho je třeba podotknout, že v návaznosti na žádost o informace, kterou předseda Soudního dvora zaslal předkládajícímu soudu dne 22. října 2024 , uvedený soud potvrdil, že některé z obchodních transakcí uskutečněných společností Mabonex Slovakia byly uskutečněny podle smluv uzavřených na základě zadávacích řízení upravených vnitrostátními právními předpisy, jimiž byly provedeny směrnice 2014/23 a 2014/24, přičemž s těmito transakcemi související faktury byly zohledněny při výpočtu hospodářského prospěchu, který tato společnost získala, za účelem uložení pokuty dotčené ve věci v původním řízení.

S ohledem na tyto skutečnosti je třeba konstatovat, že mezi předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce a směrnicemi 2014/23 a 2014/24 existuje dostatečná souvislost. Tento závěr nemůže být vyvrácen tím, že předkládající soud vycházel z nesprávného výkladu důsledků, jak tvrdí slovenská vláda, které má zákon o RPVS pro slovenské právní předpisy týkající se veřejných zakázek, jelikož toto posouzení souvisí s výkladem vnitrostátního práva, který Soudní dvůr není oprávněn v rámci řízení o předběžné otázce zpochybnit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. října 2025 , Attal et Associés , C‑321/24 , EU:C:2025:836 , bod 24 a citovaná judikatura).

Zatřetí na základě skutečností rozebíraných v bodech 40 až 42 tohoto rozsudku lze dále dospět k závěru, že na rozdíl od toho, co tvrdí slovenská vláda, představuje právní úprava dotčená ve sporu v původním řízení uplatňování práva Unie ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. července 2024 , protectus , C‑185/23 , EU:C:2024:657 , bod 42 a citovaná judikatura).

Konkrétně je třeba uvést, že podle informací poskytnutých předkládajícím soudem, které jsou připomenuty v bodě 41 tohoto rozsudku, je zápis v RPVS nezbytnou podmínkou k tomu, aby hospodářský subjekt mohl uzavřít smlouvu v rámci zadávacího řízení. Absence takového zápisu je tedy důvodem pro vyloučení z účasti na takovém řízení. Je přitom třeba podotknout, že i když článek 57 směrnice 2014/24 obsahuje taxativní výčet důvodů pro vyloučení, tato skutečnost nevylučuje možnost členských států zachovat nebo stanovit hmotněprávní pravidla určená zejména k tomu, aby bylo v oblasti veřejných zakázek zajištěno dodržování zásady rovného zacházení zakotvené v čl. 18 odst. 1 směrnice 2014/24, jakož i z ní plynoucí zásady transparentnosti, které jsou pro veřejné zadavatele závazné v každém postupu při zadávání takové zakázky a představují základ unijních směrnic o postupech při zadávání veřejných zakázek, za podmínky, že je dodržena zásada proporcionality (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. května 2009 , Assitur , C‑538/07 , EU:C:2009:317 , bod 21 , a ze dne 15. září 2022 , J. Sch. Omnibusunternehmen a K. Reisen , C‑416/21 , EU:C:2022:689 , bod 58 ).

Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že Slovenská republika tím, že vyžaduje zápis v RPVS v souladu se zákonem o RPVS, na jehož základě byly uloženy pokuty dotčené ve věci v původním řízení, využila diskreční či posuzovací pravomoc, která je nedílnou součástí režimu zavedeného aktem unijního práva, což podle ustálené judikatury znamená, že tento členský stát toto právo uplatňuje ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. listopadu 2019 , TSN a AKT , C‑609/17 a C‑610/17 , EU:C:2019:981 , bod 50 , a ze dne 29. července 2024 , protectus , C‑185/23 , EU:C:2024:657 , bod 59 a citovaná judikatura).

Začtvrté argument Slovenské republiky, podle kterého předkládající soud nikterak neobjasnil, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že zákon o RPVS představuje překážku výkonu základních svobod, je námitkou nepřípustnosti a nemůže mít vliv na posouzení týkající se pravomoci Soudního dvora odpovědět na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

Z výše uvedených úvah vyplývá, že Soudní dvůr má pravomoc na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce odpovědět.

Slovenská vláda zaprvé tvrdí, že první až třetí předběžná otázka jsou nepřípustné, jelikož jsou abstraktní a irelevantní pro rozhodnutí sporu v původním řízení.

Tato vláda v podstatě uvádí, že společnost Mabonex Slovakia nebyla vymazána z RPVS na základě § 13 odst. 2 zákona o RPVS, ale že v něm naopak byla ke dni předložení písemného vyjádření uvedené vlády Soudnímu dvoru i nadále zapsána. Slovenská vláda rovněž zdůrazňuje, že poté, co uvedená společnost ve lhůtě stanovené příslušným soudem uloženou pokutu zaplatila, k takovému výmazu již nemůže na základě tohoto ustanovení dojít. První až třetí předběžná otázka se přitom týkají výhradně nyní již vyloučené hypotézy potenciálního výmazu [společnosti Mabonex Slovakia] z RPVS jako sekundární důsledek nezaplacení pokuty uložené partnerovi veřejného sektoru , a jsou tedy nepřípustné.

Slovenská vláda zadruhé tvrdí, že odpověď na čtvrtou a pátou předběžnou otázku není pro vyřešení sporu v původním řízení relevantní. Na rozdíl od toho, co je v těchto otázkách podle všeho naznačeno, totiž společnosti Mabonex Slovakia nebyla uložena pokuta ve výši získaného hospodářského prospěchu ve smyslu § 13 odst. 1 písm. a) první části věty zákona o RPVS, jelikož ve skutečnosti registrující orgán uložil této společnosti pokutu na základě § 13 odst. 1 písm. a) druhé části věty, hospodářský prospěch totiž nebylo možné zjistit, protože výsledek hospodaření této společnosti byl záporný.

Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury představuje postup zavedený článkem 267 SFEU nástroj spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, díky němuž Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům výklad unijního práva, jenž je pro ně nezbytný k vyřešení sporů, které tyto soudy mají rozhodnout (rozsudek ze dne 21. března 2024 , Remia Com Impex , C‑10/23 , EU:C:2024:259 , bod 27 a citovaná judikatura).

Podle ustálené judikatury rovněž platí, že v rámci spolupráce Soudního dvora a vnitrostátních soudů vyžaduje potřeba dospět k výkladu unijního práva, který bude pro vnitrostátní soud užitečný, aby uvedený soud důsledně dodržoval požadavky kladené na obsah žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, které jsou výslovně uvedeny v článku 94 jednacího řádu Soudního dvora (rozsudek ze dne 21. března 2024 , Remia Com Impex , C‑10/23 , EU:C:2024:259 , bod 28 a citovaná judikatura). Tyto požadavky jsou kromě toho připomenuty v bodech 13, 15 a 16 doporučení Soudního dvora Evropské unie pro vnitrostátní soudy o zahájení řízení o předběžné otázce ( Úř. věst. 2019, C 380, s. 1 ), které jsou nyní obsaženy v bodech 13, 15 a 16 doporučení Soudního dvora Evropské unie pro vnitrostátní soudy o zahájení řízení o předběžné otázce (Úř. věst. C, C/2024/6008).

Podle čl. 94 písm. a) jednacího řádu je nezbytné, aby předkládající soud vymezil skutkový a právní rámec otázek, jež pokládá, nebo alespoň vysvětlil skutkové hypotézy, na nichž jsou uvedené otázky založeny. V rámci řízení upraveného v článku 267 SFEU je totiž Soudní dvůr oprávněn rozhodovat o výkladu unijních předpisů pouze na základě skutečností, které mu sdělil vnitrostátní soud (rozsudek ze dne 21. března 2024 , Remia Com Impex , C‑10/23 , EU:C:2024:259 , bod 29 a citovaná judikatura).

Pokud jde zaprvé o první až třetí otázku položenou předkládajícím soudem, uvedený soud podotýká, že odpověď na tyto otázky je klíčová pro posouzení, zda je případný výmaz partnera veřejného sektoru z RPVS jakožto sekundární důsledek nezaplacení pokuty, která mu byla uložena, v souladu s unijním právem, zejména s některými ustanoveními týkajícími se výkonu základních svobod. V žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je však v tomto ohledu obsažen neúplný popis skutkových okolností sporu v původním řízení, z něhož nevyplývají žádné informace, na jejichž základě by Soudní dvůr mohl zjistit, zda společnost Mabonex Slovakia jakožto partner veřejného sektoru pokutu nezaplatila a zda byla kvůli tomuto nezaplacení z RPVS skutečně vymazána, v důsledku čehož jí bylo znemožněno uzavřít smlouvu v rámci zadávacího řízení a koncesní smlouvy se všemi veřejnými subjekty.

Z toho vyplývá, že tyto otázky vycházejí z hypotetické situace, a sice výmazu společnosti Mabonex Slovakia z RPVS, a neobsahují dostatek informací, na jejichž základě by Soudní dvůr mohl poskytnout předkládajícímu soudu užitečnou odpověď [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. března 2023 , Mercedes-Benz Group (Odpovědnost výrobců vozidel vybavených odpojovacími zařízeními) , C‑100/21 , EU:C:2023:229 , bod 53 ].

Za těchto podmínek je třeba první až třetí předběžnou otázku považovat za nepřípustné.

Zadruhé je třeba uvést, že čtvrtá a pátá předběžná otázka se v podstatě týkají výkladu čl. 49 odst. 1 a 3 Listiny, na jehož základě má být předkládajícímu soudu umožněno určit, zda je § 13 odst. 1 písm. a) první část věty zákona o RPVS dostatečně přesný a zda je v souladu se zásadou přiměřenosti trestů.

Skutečnost, že registrující orgán neuložil společnosti Mabonex Slovakia pokutu na základě hospodářského prospěchu, který tato společnost získala, podle tohoto § 13 odst. 1 písm. a) první části věty, nýbrž na základě částek uvedených ve druhé části věty tohoto ustanovení, ovšem sama o sobě neznamená, že jsou tyto otázky nepřípustné.

Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce totiž vyplývá, že se společnost Dlhopolec a další domnívají, že registrující orgán měl této společnosti uložit pokutu na základě § 13 odst. 1 písm. a) první části věty zákona o RPVS, jelikož podle jejich názoru bylo možné hospodářský prospěch určit, i když byl záporný. Nelze tedy vyloučit, že posouzení uvedených otázek s ohledem na toto ustanovení bude pro řešení sporu v původním řízení relevantní.

Z toho vyplývá, že čtvrtá a pátá předběžná otázka jsou přípustné.

Vzhledem k tomu, že se čtvrtá až šestá předběžná otázka v podstatě týkají výkladu článku 49 Listiny, je třeba určit, zda se toto ustanovení v rámci sporu v původním řízení použije, a posoudit, zda má režim sankcí dotčený ve věci v původním řízení trestní povahu.

Z ustálené judikatury vyplývá, že pro posouzení trestní povahy sankce a zejména pro účely použití článku 49 Listiny jsou relevantní tři kritéria. Prvním je právní kvalifikace protiprávního jednání v rámci vnitrostátního práva, druhým samotná povaha protiprávního jednání a třetím míra přísnosti sankce, která dotčené osobě hrozí (rozsudek ze dne 1. srpna 2025 , BAJI Trans , C‑544/23 , EU:C:2025:614 , bod 63 a citovaná judikatura).

I když je na předkládajícím soudu, aby ve světle těchto kritérií posoudil, zda pokuty uložené společnosti Dlhopolec a dalším mají trestní povahu ve smyslu čl. 49 odst. 1 Listiny, může Soudní dvůr, rozhoduje-li o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, podat upřesňující vysvětlení, jejichž účelem je poskytnout uvedenému soudu vodítko při posuzování (rozsudek ze dne 1. srpna 2025 , BAJI Trans , C‑544/23 , EU:C:2025:614 , bod 64 a citovaná judikatura).

Zaprvé je třeba uvést, že sankce ukládaná na základě § 13 zákona o RPVS není v tomto zákoně kvalifikována jako trestní . Článek 49 Listiny se však bez ohledu na kvalifikaci trestních sankcí ve vnitrostátním právu vztahuje na sankce, o nichž je třeba mít za to, že mají trestněprávní povahu na základě dalších dvou kritérií uvedených v bodě 64 tohoto rozsudku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. srpna 2025 , BAJI Trans , C‑544/23 , EU:C:2025:614 , bod 66 a citovaná judikatura).

Pokud jde zadruhé o povahu protiprávního jednání, vše nasvědčuje tomu, že účelem pokut uložených za porušení požadavků stanovených v zákoně o RPVS je jednak odrazovat od takových protiprávních jednání a jednak je postihovat, jelikož podle § 13 odst. 1 písm. a) zákona o RPVS je partnerovi veřejného sektoru uložena buď pokuta ve výši hospodářského prospěchu, který získal, nebo pokuta ve výši od 10000 eur do 1000000 eur; tyto pokuty přitom nemají za cíl nahradit újmu způsobenou těmito protiprávními jednáními (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. srpna 2025 , BAJI Trans , C‑544/23 , EU:C:2025:614 , body 67 a 68 , jakož i citovaná judikatura).

Pokud jde zatřetí o kritérium týkající se míry přísnosti hrozící sankce, ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že porušení povinnosti nestrannosti osoby oprávněné zapsat partnera veřejného sektoru do RPVS může být důvodem pro uložení pokuty tomuto partnerovi buď ve výši hospodářského prospěchu, který tento partner získal, nebo ve výši od 10000 eur do 1000000 eur, pokud hospodářský prospěch nelze zjistit. Oprávněné osobě pak hrozí pokuta ve výši od 10000 eur do 100000 eur.

V tomto ohledu je přitom třeba připomenout, že míru přísnosti hrozící sankce je třeba posuzovat v závislosti na nejvyšším trestu stanoveném relevantními ustanoveními (rozsudek ze dne 1. srpna 2025 , BAJI Trans , C‑544/23 , EU:C:2025:614 , bod 70 a citovaná judikatura).

V projednávaném případě je třeba konstatovat, že je-li pokuta uložena s ohledem na hospodářský prospěch získaný partnerem veřejného sektoru, není v tomto směru stanovena žádná maximální výše. Kromě toho platí, že pokud tento prospěch nelze zjistit, může pokuta činit v případě partnera veřejného sektoru až 1000000 eur a v případě oprávněné osoby až 100000 eur, což jsou značně vysoké částky.

S výhradou ověření, které musí provést předkládající soud, je třeba za těchto podmínek zdůraznit, že režim sankcí, který se vyznačuje charakteristikami uvedenými v § 13 zákona o RPVS, má trestní povahu ve smyslu článku 49 Listiny. Z toho vyplývá, že tento režim musí být posuzován ve světle zásad zákonnosti trestných činů a trestů, jakož i přiměřenosti, které jsou zakotveny v čl. 49 odst. 1 a 3 Listiny.

Podstatou šesté otázky předkládajícího soudu, kterou je třeba posoudit v prvé řadě, je, zda musí být čl. 49 odst. 1 Listiny a zásada právní jistoty vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že osoba oprávněná zapsat společnost do registru partnerů veřejného sektoru nesmí takový zápis provést, jestliže vztah mezi ní a partnerem veřejného sektoru může zpochybnit její nestrannost, a to zejména kvůli osobním nebo majetkovým vazbám, které má na tohoto partnera veřejného sektoru, přičemž nejsou upřesněna další kritéria, na jejichž základě by bylo možno tuto nestrannost hodnotit, a to i přesto, že nedodržení tohoto požadavku nestrannosti vede k uložení sankce trestní povahy.

Zásada právní jistoty vyžaduje, aby právní pravidla byla jasná a přesná a jejich použití bylo pro jednotlivce předvídatelné, zejména pokud mohou vyvolat nepříznivé důsledky. Uvedená zásada zejména vyžaduje, aby právní úprava umožnila dotyčným osobám přesně se seznámit s rozsahem povinností, které jim ukládá, a aby tyto osoby měly možnost jednoznačně zjistit svá práva a povinnosti, a postupovat podle toho (rozsudek ze dne 29. července 2024 , Belgian Association of Tax Lawyers a další , C‑623/22 , EU:C:2024:639 , bod 36 a citovaná judikatura).

Zásada zákonnosti v trestních věcech, která je zakotvena v čl. 49 odst. 1 Listiny a je zvláštním vyjádřením obecné zásady právní jistoty, zejména znamená, že zákon jasně definuje protiprávní jednání a tresty, které za ně lze uložit. Tato podmínka je splněna, pokud má jednotlivec možnost se ze znění příslušného ustanovení, a v případě potřeby z výkladu, který k němu podaly soudy, dozvědět, jaká konání a opomenutí zakládají jeho trestní odpovědnost (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 3. května 2007 , Advocaten voor de Wereld , C‑303/05 , EU:C:2007:261 , bod 50 ; ze dne 28. března 2017 , Rosneft , C‑72/15 , EU:C:2017:236 , bod 162 , a ze dne 29. července 2024 , Belgian Association of Tax Lawyers a další , C‑623/22 , EU:C:2024:639 , body 39 a 40 ).

Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která se týká článku 7 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 , který zakotvuje práva odpovídající právům zaručeným článkem 49 Listiny, nemůže být znění legislativních aktů z důvodu jejich nutně obecné povahy absolutně přesné. Z toho mimo jiné vyplývá, že i když při použití legislativní techniky spočívající v přednostním využití obecných kategorií před taxativními výčty často při vymezení definic vznikají šedé zóny, tyto pochybnosti stran hraničních případů samy o sobě nestačí k tomu, aby bylo určité ustanovení shledáno neslučitelným s článkem 7 uvedené úmluvy, pokud je takové ustanovení v převážné většině případů dostatečně jasné (v tomto smyslu viz zejména rozsudek ESLP ze dne 15. listopadu 1996 , Cantoni v. Francie, CE:ECHR:1996:1115JUD001786291, body 31 a 32). Tyto úvahy se podle čl. 52 odst. 3 Listiny uplatní rovněž stran jejího článku 49 (rozsudek ze dne 28. března 2017 , Rosneft , C‑72/15 , EU:C:2017:236 , bod 165 ).

Podle judikatury Soudního dvora kromě toho platí, že zásada určitosti použitelného práva nemůže být vykládána tak, že zakazuje postupné vyjasňování pravidel trestní odpovědnosti prostřednictvím soudních výkladů, pokud jsou tyto výklady rozumně předvídatelné (rozsudky ze dne 28. března 2017 , Rosneft , C‑72/15 , EU:C:2017:236 , bod 167 , jakož i ze dne 29. července 2024 , Belgian Association of Tax Lawyers a další , C‑623/22 , EU:C:2024:639 , bod 43 ).

V projednávané věci předkládající soud v podstatě uvedl, že § 19 písm. c) zákona o RPVS neupravuje podrobná kritéria týkající se kvality, povahy, délky trvání nebo závažnosti vztahu či propojení, která by mohla vyvolat pochybnosti o nestrannosti oprávněné osoby při zápisu partnera veřejného sektoru do RPVS, a že toto ustanovení přiznává v tomto ohledu registrujícímu orgánu, který případně ukládá sankci za nedodržení tohoto požadavku nestrannosti, široký prostor pro uvážení.

Je třeba bez dalšího připomenout, že Soudnímu dvoru nepřísluší, aby se v rámci řízení o předběžné otázce vyjadřoval k výkladu vnitrostátních ustanovení, ani aby posuzoval, zda je správný jejich výklad, který poskytuje vnitrostátní soud, jelikož takový výklad je ve výlučné pravomoci vnitrostátních soudů [rozsudek ze dne 15. června 2023 , Bank M. (Důsledky zrušení smlouvy) , C‑520/21 , EU:C:2023:478 , bod 52 a citovaná judikatura].

Naproti tomu má Soudní dvůr v rámci řízení o předběžné otázce pravomoc poskytnout předkládajícímu soudu na základě spisu ve věci v původním řízení, jakož i vyjádření, jež mu byla předložena, vodítka, která vnitrostátnímu soudu umožní rozhodnout spor, který mu byl předložen (rozsudek ze dne 19. června 2025 , Lietuvos bankas , C‑671/23 , EU:C:2025:457 , bod 47 a citovaná judikatura).

Má-li být v tomto ohledu předkládajícímu soudu umožněno určit, zda míra přesnosti § 19 písm. c) zákona o RPVS odpovídá požadavkům čl. 49 odst. 1 Listiny, pokud jde o kritéria umožňující posoudit nedodržení požadavku nestrannosti osoby oprávněné ověřit relevantní údaje a zapsat partnera veřejného sektoru do RPVS, je třeba zaprvé konstatovat, že podle tohoto ustanovení platí, že oprávněná osoba nesmí činit úkony podle tohoto zákona, pokud má jakýkoliv vztah k partnerovi veřejného sektoru nebo k členům jeho orgánů, který by mohl zpochybnit její nestrannost, zejména pokud je personálně nebo majetkově propojena s partnerem veřejného sektoru; vztahem, který by mohl zpochybnit nestrannost oprávněné osoby, není vztah mezi partnerem veřejného sektoru a oprávněnou osobou při výkonu její činnosti podle zvláštních předpisů .

Z toho vyplývá, že v § 19 písm. c) zákona o RPVS je upřesněn dosah požadavku nestrannosti, a to odkazem na existenci osobních nebo majetkových vazeb mezi oprávněnou osobou a partnerem veřejného sektoru, takže toto ustanovení je formulováno v souladu s požadavkem obsaženým v čl. 49 odst. 1 Listiny, jak byl vyložen Soudním dvorem v judikatuře uvedené v bodě 74 tohoto rozsudku. Taková formulace, která vymezuje povahu vztahů mezi oprávněnou osobou a partnerem veřejného sektoru, totiž těmto osobám umožňuje se s dostatečnou mírou jasnosti a přesnosti seznámit s rozsahem jejich povinností v oblasti nestrannosti při zápisu tohoto partnera do RPVS a zjistit, že porušení těchto povinností může založit jejich trestní odpovědnost a vystavit je hrozbě uložení pokut stanovených v § 13 zákona o RPVS.

Je tomu tak tím spíše, že v § 19 písm. c) tohoto zákona je navíc upřesněno, na které situace nelze nahlížet jako na vztah, který by mohl zpochybnit nestrannost oprávněné osoby, jde o vztah mezi partnerem veřejného sektoru a oprávněnou osobou při výkonu činnosti upravené zvláštními předpisy, což podle předkládajícího soudu zahrnuje zejména vztah mezi advokátem a klientem nebo úkony notářů a daňových poradců.

Zadruhé, jestliže je v tomto § 19 písm. c) ponechán registrujícímu orgánu určitý prostor pro uvážení při zkoumání toho, zda mohou vazby mezi oprávněnou osobou a partnerem veřejného sektoru zpochybnit požadavek nestrannosti obsažený v uvedeném ustanovení, nemůže tato skutečnost sama o sobě vést k závěru, že toto ustanovení není dostatečně jasné a přesné ve smyslu čl. 49 odst. 1 Listiny. Jak v tomto ohledu uvádí slovenská vláda a s výhradou ověření, které musí provést předkládající soud, osoba oprávněná zapsat partnera veřejného sektoru do RPVS musí s ohledem na znění zmíněného § 19 písm. c) důvodně očekávat, že tento orgán prověří skutkové a právní okolnosti charakterizující osobní a majetkové vazby, které má s tímto partnerem, aby zjistil, zda mohou vyvolat pochybnosti o nestrannosti uvedené osoby, a tudíž znemožnit této osobě zapsat uvedeného partnera do RPVS.

Za odporující článku 49 odst. 1 Listiny nelze zatřetí považovat ani okolnost, na kterou poukázal předkládající soud, že příslušné vnitrostátní soudy odkázaly při objasňování dosahu požadavku nestrannosti osoby oprávněné k zápisu partnera veřejného sektoru do RPVS ve smyslu § 19 písm. c) zákona o RPVS na judikaturu týkající se nestrannosti soudců.

Jak totiž bylo připomenuto v bodě 76 tohoto rozsudku, tento čl. 49 odst. 1 umožňuje postupné vyjasňování pravidel trestní odpovědnosti prostřednictvím soudních výkladů, pokud jsou tyto výklady rozumně předvídatelné. Je přitom třeba uvést, že obdobné použití judikatury uplatňující se v jiném právním kontextu nelze považovat za nepředvídatelné, jelikož patří mezi běžné metody výkladu práva.

S výhradou ověření, které musí provést předkládající soud, tedy s ohledem na znění § 19 písm. c) zákona o RPVS ve spojení s § 13 tohoto zákona, jakož i na metodu výkladu použitou příslušnými vnitrostátními soudy nic nenasvědčuje tomu, že by oprávněné osobě a dotyčnému partnerovi veřejného sektoru bylo znemožněno dostatečně jasně a přesně – ve smyslu čl. 49 odst. 1 Listiny – určit, jaká konání a opomenutí mohou založit jejich trestní odpovědnost.

Tento závěr nemůže být zpochybněn skutečností, že Okresní soud v Žilině (Okresný súd Žilina) i Krajský soud v Žilině (Krajský súd v Žiline) měly podle předkládajícího soudu v projednávané věci v podstatě za to, že oprávněná osoba porušila § 19 písm. c) zákona o RPVS, a konstatovaly pouze existenci společné účasti společníka a jednatele oprávněné osoby a společníka a jednatele partnera veřejného sektoru ve třetí obchodní společnosti, aniž uvedly další skutečnosti o povaze a hloubce tohoto obchodního vztahu.

Tato skutečnost je totiž otázkou týkající se správnosti výkladu vnitrostátního práva, který provedly uvedené soudy, a dodržení povinnosti uvést odůvodnění, která nemůže mít vliv na posouzení toho, zda je toto ustanovení dostatečně jasné a přesné, aby naplňovalo požadavky čl. 49 odst. 1 Listiny. V každém případě je třeba konstatovat, že i kdyby byl tento výklad považován za nepředvídatelný ve smyslu judikatury týkající se tohoto čl. 49 odst. 1, nebylo by možné na základě takového závěru dovodit, že § 19 písm. c) zákona o RPVS jako takový nenaplňuje požadavky uvedeného čl. 49 odst. 1, vyplývalo by z něj spíše to, že uvedený výklad nelze přijmout, jelikož je v rozporu se základními právy.

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na šestou otázku odpovědět tak, že čl. 49 odst. 1 Listiny a zásada právní jistoty musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že osoba oprávněná zapsat společnost do registru partnerů veřejného sektoru nesmí takový zápis provést, jestliže vztah mezi ní a partnerem veřejného sektoru může zpochybnit její nestrannost, a to zejména kvůli osobním nebo majetkovým vazbám, které má na tohoto partnera veřejného sektoru, přičemž nejsou upřesněna další kritéria, na jejichž základě by bylo možno tuto nestrannost hodnotit, a to i přesto, že nedodržení tohoto požadavku nestrannosti vede k uložení sankce trestní povahy, jestliže s ohledem na znění této vnitrostátní právní úpravy a její výklad provedený na základě běžných metod výkladu práva příslušnými vnitrostátními soudy jsou tato oprávněná osoba a uvedený partner veřejného sektoru schopni dostatečně jasně a přesně určit, která konání a opomenutí mohou založit jejich trestní odpovědnost.

Podstatou páté otázky předkládajícího soudu, kterou je třeba posoudit před čtvrtou otázkou, je, zda musí být čl. 49 odst. 1 Listiny a zásada právní jistoty vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která v případě nedodržení požadavku nestrannosti osoby oprávněné zapsat společnost do registru partnerů veřejného sektoru pouze stanoví, že se této společnosti uloží pokuta ve výši hospodářského prospěchu, který tato společnost získala v rámci vztahů s veřejným sektorem, aniž vymezuje parametry, na jejichž základě by bylo možné tento prospěch určit.

Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že § 13 odst. 1 písm. a) první část věty zákona o RPVS stanoví, že v případě porušení mimo jiné i zákazu uvedeného v § 19 písm. c) tohoto zákona, který vyžaduje, aby oprávněná osoba pro účely zápisu partnera veřejného sektoru do RPVS neměla k tomuto partnerovi nebo členům jeho orgánů žádný vztah, který by mohl zpochybnit její nestrannost, uloží registrující orgán partnerovi veřejného sektoru pokutu ve výši hospodářského prospěchu, který partner veřejného sektoru získal . Pokud tento hospodářský prospěch nelze zjistit, uloží tento orgán partnerovi veřejného sektoru pokutu ve výši od 10000 eur do 1000000 eur.

Z tohoto § 13 odst. 1 písm. a) tedy vyplývá, že výše pokuty, která je uložena partnerovi veřejného sektoru za porušení povinnosti stanovené v § 19 písm. c) zákona o RPVS, je určena nebo alespoň ovlivněna možností zjistit hospodářský prospěch získaný tímto partnerem a výši prospěchu, pokud jej lze zjistit. Mají-li tedy být dodrženy požadavky čl. 49 odst. 1 Listiny, je třeba, aby byl pojem hospodářský prospěch ve smyslu tohoto zákona dostatečně jasný a přesný, aby partnerům veřejného sektoru umožnil zjistit, jaké sankce jim mohou být uloženy v případě porušení uvedeného zákona.

Předkládající soud v tomto ohledu podotýká, že v § 13 odst. 1 písm. a) první části věty zákona o RPVS není upřesněno, zda se pojmem hospodářský prospěch rozumí hospodářský prospěch, který sankcionovaná společnost získala na základě smlouvy uzavřené se subjektem veřejného sektoru, jejíž uzavření je například podmíněno zápisem této společnosti do RPVS, nebo zda je třeba zohlednit hospodářský prospěch vyplývající z celkové obchodní a hospodářské činnosti této společnosti. Předkládající soud dodává, že v tomto ustanovení není uvedeno, jaké období je pro posouzení takového prospěchu relevantní, zda je konkrétně třeba zohlednit období od zápisu do RPVS, období následující po uzavření smlouvy, nebo kalendářní rok předcházející roku, v němž je sankce uložena.

V této souvislosti předkládající soud uvádí, že se Okresní soud v Žilině (Okresný súd Žilina) i Krajský soud v Žilině (Krajský súd v Žiline) při výkladu pojmu hospodářský prospěch ve smyslu § 13 odst. 1 písm. a) první části věty zákona o RPVS opíraly o důvodovou zprávu k tomuto zákonu. Tyto soudy konstatovaly, že se tímto pojmem rozumí zisk, který partner veřejného sektoru získal z příslušných transakcí s veřejným sektorem v období mezi zápisem tohoto partnera do RPVS a zahájením řízení o uložení sankce.

Předkládající soud si tedy klade otázku, zda je takový způsob výkladu v souladu s čl. 49 odst. 1 Listiny; zdůrazňuje přitom, že tento výklad je v souladu s důvodovou zprávou k zákonu o RPVS.

Je třeba připomenout, že okolnost, že právní úprava odkazuje na obecné pojmy, které musí být postupně vyjasněny, v zásadě nebrání tomu, aby bylo možné mít za to, že tato právní úprava stanoví jasná a přesná pravidla umožňující jednotlivcům předvídat, jaké sankce trestní povahy mohou být v případě porušení uvedené právní úpravy uloženy. V tomto ohledu je důležité zjistit, zda zdání nejednoznačnosti nebo vágnosti těchto pojmů může být rozptýleno použitím běžných metod výkladu práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. července 2024 , Belgian Association of Tax Lawyers a další , C‑623/22 , EU:C:2024:639 , bod 44 a citovaná judikatura).

V projednávané věci je přitom třeba uvést, že výklad pojmu hospodářský prospěch ve smyslu § 13 odst. 1 písm. a) první části věty zákona o RPVS na základě důvodové zprávy k tomuto zákonu představuje podle informací poskytnutých předkládajícím soudem ve slovenském právu běžnou metodu výkladu.

Za těchto podmínek vše nasvědčuje tomu, že tento pojem – vykládaný takovou metodou – je s ohledem na požadavky vyplývající ze zásad právní jistoty a zákonnosti v trestních věcech dostatečně jasný a přesný.

Předkládající soud dodává, že v projednávané věci Okresní soud v Žilině (Okresný súd Žilina) a Krajský soud v Žilině (Krajský súd v Žiline), konstatovaly, že společnost Mabonex Slovakia získala z obchodování s veřejným sektorem záporný hospodářský prospěch , načež rozhodly, že této společnosti uloží pokutu ve výši 20000 eur na základě § 13 odst. 1 písm. a) druhé části věty zákona o RPVS. Tento výklad je však dle předkládajícího soudu problematický, jelikož v tomto zákoně není uvedeno, že záporný hospodářský prospěch je třeba považovat za situaci, kdy tento prospěch nelze zjistit.

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že jak bylo uvedeno v bodě 88 tohoto rozsudku, tato otázka se týká správnosti výkladu vnitrostátního práva, kterou musí posoudit předkládající soud. Uvedená otázka naproti tomu nemůže mít vliv na jasnost a přesnost § 13 odst. 1 písm. a) první části věty zákona o RPVS ve smyslu zásad právní jistoty a zákonnosti v trestních věcech.

Za účelem posouzení toho, zda byl dodržen čl. 49 odst. 1 Listiny, je třeba určit, zda je partner veřejného sektoru schopen předvídat, v jakých situacích mu může být uložena pokuta, a zda je způsob jejího výpočtu rozumně předvídatelný.

Je přitom třeba uvést – podobně jako slovenská vláda a s výhradou ověření, které musí provést předkládající soud – že s ohledem na systematiku a účel tohoto zákona, jak vyplývají ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, může partner veřejného sektoru v případě záporného výsledku hospodaření v rámci vztahů s veřejným sektorem rozumně předvídat, že mu při porušení uvedeného zákona může být uložena pokuta vypočtená podle § 13 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Je na předkládajícím soudu, aby posoudil, zda za takových okolností mohl takový partner veřejného sektoru rozumně předvídat, že záporný hospodářský prospěch lze považovat za nemožnost tento prospěch zjistit.

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na pátou otázku odpovědět tak, že čl. 49 odst. 1 Listiny a zásada právní jistoty musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která v případě nedodržení požadavku nestrannosti osoby oprávněné zapsat společnost do registru partnerů veřejného sektoru stanoví pouze to, že se této společnosti uloží pokuta ve výši hospodářského prospěchu, který tato společnost získala v rámci svých vztahů s veřejným sektorem, aniž vymezuje parametry, na jejichž základě lze tento prospěch určit, jestliže tyto parametry mohou vyplynout z běžné metody výkladu práva, kterou používají příslušné vnitrostátní soudy, takže je uvedená společnost schopna dostatečně jasně a přesně zjistit, jaké sankce jí mohou být uloženy v případě porušení této právní úpravy.

Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 49 odst. 3 Listiny vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž se společnosti, která tuto právní úpravu porušila, automaticky ukládá pokuta ve výši hospodářského prospěchu, který tato společnost získala v rámci vztahů s veřejným sektorem, aniž příslušný orgán může diferencovat podle toho, jaké povahy je spáchaný delikt, nebo zohlednit další negativní právní důsledky, které může uložení uvedené pokuty mít pro sankcionovanou společnost.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že zásada přiměřenosti trestů zakotvená v čl. 49 odst. 3 Listiny vyžaduje, aby přísnost sankce odpovídala závažnosti dotčeného protiprávního jednání (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2021 , ECOTEX BULGARIA , C‑544/19 , EU:C:2021:803 , bod 97 a citovaná judikatura).

Zásadu přiměřenosti je nutno dodržet nejen stran určení znaků skutkové podstaty protiprávního jednání, ale i stran určení pravidel týkajících se výše pokut a posouzení skutečností, které mohou být vzaty v úvahu pro jejich stanovení (rozsudek ze dne 6. října 2021 , ECOTEX BULGARIA , C‑544/19 , EU:C:2021:803 , bod 98 a citovaná judikatura).

Z judikatury Soudního dvora rovněž vyplývá, že represivní opatření dovolená vnitrostátní právní úpravou nesmějí překračovat meze toho, co je nezbytné k dosažení legitimních cílů sledovaných touto právní úpravou. Soudní dvůr v této souvislosti uvedl, že sankce musí být přiměřené závažnosti porušení, která postihují, zejména zajištěním skutečně odrazujícího účinku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2021 , ECOTEX BULGARIA , C‑544/19 , EU:C:2021:803 , body 99 a 100 , jakož i citovaná judikatura).

Jak v projednávané věci vyplývá ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, § 13 odst. 1 písm. a) první část věty zákona o RPVS stanoví, že se partnerovi veřejného sektoru uloží pokuta ve výši hospodářského prospěchu, který získal v rámci vztahů s veřejným sektorem, a to za všechna protiprávní jednání, která jsou v tomto ustanovení uvedena, konkrétně i v případě porušení zákazu stanoveného v § 19 písm. c) tohoto zákona.

Zaprvé je třeba uvést, že s ohledem na znění těchto ustanovení a informace uvedené v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce zavádějí tato ustanovení režim objektivní odpovědnosti, ve kterém platí, že k tomu, aby registrující orgán uložil pokutu ve výši hospodářského prospěchu, který získal hospodářský subjekt v rámci vztahů s veřejným sektorem, postačuje, aby byly zjištěny skutky zakládající protiprávní jednání, a to nehledě na úmysl nebo nedbalost dotyčných osob, tedy hospodářského subjektu, který je partnerem veřejného sektoru, a osoby oprávněné zapsat jej do RPVS.

Skutečnost, že se pokuta uložená v případě porušení mimo jiné i tohoto § 19 písm. c) může takovému prospěchu rovnat, přitom sama o sobě nemůže znamenat, že čl. 49 odst. 3 Listiny ustanovení § 13 odst. 1 písm. a) první části věty zákona o RPVS brání. Nelze totiž vyloučit, že sankce, jejímž cílem je odebrat celý hospodářský prospěch, který společnost získala v rámci vztahů s veřejným sektorem, i když nedodržela požadavky tohoto zákona, bude konzistentní a účinná k dosažení cíle sledovaného uvedeným zákonem, kterým je zajistit transparentnost právních a obchodních vztahů, jež veřejný sektor udržuje se svými partnery.

Ani okolnost uváděná předkládajícím soudem, že § 13 odst. 1 písm. a) první část věty zákona o RPVS nestanoví žádnou horní hranici takové pokuty, se sama o sobě nejeví být v rozporu se zásadou přiměřenosti trestů ve smyslu čl. 49 odst. 3 Listiny, jelikož stanovení takové horní hranice by mohlo ohrozit účinnost pokuty i její odrazující a represivní účinek, mohla by totiž některé hospodářské subjekty motivovat k tomu, aby neplnily povinnosti plynoucí z tohoto zákona, kdyby hospodářský prospěch, jehož získání očekávají v rámci vztahů s veřejným sektorem, tuto hranici přesahoval.

Zadruhé je však třeba poukázat na konstatování předkládajícího soudu, že registrující orgán při uplatňování § 13 odst. 1 písm. a) první části věty zákona o RPVS ukládá pokutu uvedenou v tomto ustanovení automaticky bez ohledu na okolnosti daného případu. Je přitom třeba uvést, že taková automatičnost při ukládání pokuty, která může být velmi vysoká, není v souladu se zásadou přiměřenosti ve smyslu čl. 49 odst. 3 Listiny, jelikož tento orgán nemá možnost upravit výši pokuty podle závažnosti spáchaného deliktu.

Předkládající soud zejména uvádí, že registrující orgán nezohledňuje skutečnost, že údaje zapsané v RPVS, které se týkají konečného uživatele výhod partnera veřejného sektoru, jsou správné. Správnost těchto údajů je přitom při ukládání pokuty tímto orgánem relevantní okolností. V takovém případě totiž subjekty veřejného sektoru mohou mít na základě těchto údajů spolehlivě k dispozici všechny relevantní informace o hospodářském subjektu, který chce vstoupit do právních a obchodních vztahů s tímto sektorem, což zajišťuje v rámci těchto vztahů transparentnost, a tudíž zaručuje dosažení cíle sledovaného zákonem o RPVS.

Zatřetí z § 13 odst. 6 tohoto zákona vyplývá, že při ukládání pokuty přihlíží registrující orgán zejména k povaze, závažnosti, způsobu a následkům porušení předmětné povinnosti. Předkládající soud ovšem uvádí, že se toto ustanovení v praxi používá pouze tehdy, když nelze zjistit hospodářský prospěch získaný partnerem veřejného sektoru, takže výše pokuty musí být určena s ohledem na § 13 odst. 1 písm. a) druhou část věty zákona o RPVS.

I když tedy uplatnění § 13 odst. 6 tohoto zákona může být v takovém případě v souladu s požadavkem přiměřenosti stanoveným v čl. 49 odst. 3 Listiny, je na předkládajícím soudu, aby v případě zjištění, že registrující orgán v projednávaném případě uložil pokuty dotčené ve věci v původním řízení správně na základě § 13 odst. 1 písm. a) druhé části věty uvedeného zákona, ověřil, že tento orgán v souladu s uvedeným § 13 odst. 6 zohlednil všechny relevantní okolnosti posuzované věci.

A pokud jde konečně začtvrté o další nepříznivé důsledky, které zákon o RPVS stanoví pro sankcionovanou společnost, předkládající soud uvádí, že jakmile rozhodnutí o uložení pokuty nabude právní moci, subjekt veřejného sektoru může na základě § 15 tohoto zákona od všech smluv s partnerem veřejného sektoru odstoupit. V tomto ohledu je pravda, že takové odstoupení od smlouvy může mít pro dotčený hospodářský subjekt potenciálně značné důsledky. Pro účely ověření toho, zda byl dodržen čl. 49 odst. 3 Listiny, je však třeba uvést, že závažnost důsledků takového odstoupení od smlouvy s ohledem na všechny ostatní relevantní okolnosti daného případu musí zohlednit subjekt veřejného sektoru, a nikoli registrující orgán, který ukládá pokutu ve smyslu § 13 odst. 1 písm. a) tohoto zákona. Ve fázi ukládání pokuty totiž tento orgán není schopen určit, zda veřejnoprávní subjekt od smlouvy skutečně odstoupí.

Předkládající soud má dále za to, že z hlediska dodržení čl. 49 odst. 3 Listiny je problematická skutečnost, že tento orgán podle § 13 odst. 2 zákona o RPVS partnera veřejného sektoru z RPVS vymaže, pokud pravomocně uložil pokutu mimo jiné za porušení zákazu stanoveného v § 19 tohoto zákona a tato pokuta nebyla zaplacena ve lhůtě stanovené příslušným soudem.

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že při ukládání pokuty není registrující orgán schopen určit, zda partner veřejného sektoru tuto pokutu nezaplatí, a bude tedy vymazán z RPVS. S ohledem na čl. 49 odst. 3 Listiny tudíž nelze požadovat, aby zákon o RPVS tomuto orgánu ukládal povinnost zohlednit takovou možnost při stanovení výše pokuty.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na čtvrtou otázku odpovědět tak, že čl. 49 odst. 3 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž se společnosti, která tuto právní úpravu porušila, automaticky ukládá pokuta ve výši hospodářského prospěchu, který tato společnost získala v rámci vztahů s veřejným sektorem, aniž příslušný orgán může při určování výše této pokuty zohlednit jakoukoli okolnost související s porušením dotčené povinnosti. Článek 49 odst. 3 Listiny naproti tomu musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která počítá s uložením pokuty v rozmezí od určité minimální do určité maximální výše, pokud příslušný orgán zohledňuje zejména povahu, závažnost, způsob a následky porušení předmětné povinnosti.

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Článek 49 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie a zásada právní jistoty musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že osoba oprávněná zapsat společnost do registru partnerů veřejného sektoru nesmí takový zápis provést, jestliže vztah mezi ní a partnerem veřejného sektoru může zpochybnit její nestrannost, a to zejména kvůli osobním nebo majetkovým vazbám, které má na tohoto partnera veřejného sektoru, přičemž nejsou upřesněna další kritéria, na jejichž základě by bylo možno tuto nestrannost hodnotit, a to i přesto, že nedodržení tohoto požadavku nestrannosti vede k uložení sankce trestní povahy, jestliže s ohledem na znění této vnitrostátní právní úpravy a její výklad provedený na základě běžných metod výkladu práva příslušnými vnitrostátními soudy jsou tato oprávněná osoba a uvedený partner veřejného sektoru schopni dostatečně jasně a přesně určit, která konání a opomenutí mohou založit jejich trestní odpovědnost.

Článek 49 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie a zásada právní jistoty musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která v případě nedodržení požadavku nestrannosti osoby oprávněné zapsat společnost do registru partnerů veřejného sektoru pouze stanoví, že se této společnosti uloží pokuta ve výši hospodářského prospěchu, který tato společnost získala v rámci vztahů s veřejným sektorem, aniž vymezuje parametry, na jejichž základě lze tento prospěch určit, jestliže tyto parametry mohou vyplynout z běžné metody výkladu práva, kterou používají příslušné vnitrostátní soudy, takže je uvedená společnost schopna dostatečně jasně a přesně zjistit, jaké sankce jí mohou být uloženy v případě porušení této právní úpravy.

Článek 49 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž se společnosti, která tuto právní úpravu porušila, automaticky ukládá pokuta ve výši hospodářského prospěchu, který tato společnost získala v rámci vztahů s veřejným sektorem, aniž příslušný orgán může při určování výše této pokuty zohlednit jakoukoli okolnost související s porušením dotčené povinnosti. Článek 49 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie naproti tomu musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která počítá s uložením pokuty v rozmezí od určité minimální do určité maximální výše, pokud příslušný orgán zohledňuje zejména povahu, závažnost, způsob a následky porušení předmětné povinnosti.

Podpisy