KSBR 28 Co 184/2025-123

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátkou Jméno advokátky ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: Jméno žalované, podnikatelka, IČO IČO žalované ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení částky 38 270 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. července 2025, č. j. 27 C 86/2025-48,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 17 601,62 Kč s 12,75% úrokem z prodlení ročně od 14. 6. 2025 do zaplacení, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku mění tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 3 089 Kč k rukám její zástupkyně, advokátky Jméno advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení o zaplacení částky 20 605,50 Kč a 0,5 % smluvního úroku z prodlení denně z částky 24 980 Kč od 28. 12. 2024 do 10. 6. 2025 z důvodu zpětvzetí žaloby (výrok I.), zamítl žalobu, pokud se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 20 608,50 Kč s 0,5% smluvním úrokem z prodlení denně z částky 20 608,50 Kč od 11. 6. 2025 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok II.), uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 545 Kč (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 38 270 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru na podporu a rozvoj podnikání, kterou účastnice uzavřely dne 12. 11. 2024. Na základě smlouvy poskytla žalobkyně žalované úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit do 27. 12. 2024 společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4 446 Kč a poplatkem za přijetí a posouzení žádosti o úvěr ve výši 300 Kč. Žalovaná se ocitla v prodlení, a proto žalobkyni vznikl nárok na zaplacení 38 270 Kč, tato částka se skládá z dlužné jistiny 20 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 4 680 Kč (už bez slevy), poplatku za přijetí a posouzení žádosti ve výši 300 Kč, smluvní pokuty ve výši 12 490 Kč, poplatků ve výši 800 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, dále se žalobkyně domáhala 0,5 % smluvního úroku z prodlení denně z částky 24 980 Kč od 28. 12. 2024 do zaplacení. Žalovaná v řízení nezpochybnila uzavření smlouvy a poskytnutí úvěrové částky 20 000 Kč, v průběhu řízení žalovaná zaplatila žalobkyni 38 270 Kč, další poplatky, smluvní pokutu a příslušenství však považovala za nepřiměřené. S ohledem na částečnou úhradu vzala žalobkyně žalobu částečně zpět a soud prvního stupně řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I. napadeného rozsudku, který nebyl napaden odvoláním a nabyl tak samostatně právní moci).

3. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že mezi účastnicemi byla dne 12. 11. 2024 uzavřena smlouva o úvěru na podporu a rozvoj podnikání prostřednictvím webových stránek Anonymizováno, kdy úvěr ve výši 20 000 Kč byl žalované dle znění smlouvy poskytnut za účelem nákupu blíže nespecifikovaného materiálu. Žalovaná úvěr nevrátila ve sjednané lhůtě do 27. 12. 2024. Žalovaná se v době před podáním žaloby snažila řešit věc mimosoudně, žádala žalobkyni již v lednu 2025 o splátky, to však bylo ze strany žalobkyně podmíněné tím, že uhradí minimálně 30 % z dlužné částky, na to žalovaná v uvedeném období prostředky neměla. Další splátky a odložení platby žádala v dubnu 2025, opět neúspěšně. V únoru 2025 podala k finančnímu arbitrovi návrh na zahájení řízení, ve kterém poukázala na vysoké úroky, finanční arbitr však řízení zastavil z důvodu, že žalovaná sjednala smlouvu z pozice podnikatele a spor nespadá do jeho působnosti. Žalovaná 10. 6. 2025 uhradila žalobkyni částku 38 270 Kč. Soud prvního stupně jako důvodný posoudil požadavek žalobkyně na zaplacení poskytnuté jistiny ve výši 20 000 Kč, dále poplatku za přijetí, posouzení a vyhodnocení žádosti o úvěr ve výši 300 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 680 Kč, který svou povahou představuje úrok, tedy cenu za poskytnutí peněžních prostředků. Žalobkyně požadovala smluvní pokutu ve výši 12 490 Kč, soud prvního stupně posoudil jako důvodný nárok pouze ve výši 10 000 Kč s odkazem na ustanovení § 122 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy smluvní pokuta nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše poskytnutého úvěru. Za nepřiměřený považoval soud prvního stupně nárok žalobkyně na sjednaný úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky, kdy ročně představuje takový úrok 182,5 %. Jako neoprávněný vyhodnotil soud prvního stupně nárok žalobkyně na poplatky ve výši 800 Kč, neboť poplatek 500 Kč za datovou zprávu a 50 Kč za SMS zprávu vyhodnotil jako nepřiměřený. Jako oprávněný posoudil, pokud jde o požadovaný úrok z prodlení z částky 24 980 Kč (jistina 20 000 Kč plus poplatek 4 680 Kč plus poplatek 300 Kč), pouze úrok z prodlení v zákonné sazbě 12,75 % ročně za období od 28. 12. 2024 do 10. 6. 2024, který představuje částku 1 440 Kč. Pokud důvodné nároky žalobkyně (jistina 20 000 Kč, smluvní pokuta 10 000 Kč, poplatek 300 Kč, poplatek 4 680 Kč, úrok z prodlení ve výši 1 440 Kč, paušální náhrada nákladů řízení mezi podnikateli ve výši 1 200 Kč,) promítl do úhrady žalované ve výši 38 270 Kč, dovodil, že žalovaná ke dni vyhlášení rozhodnutí nic nedluží, naopak uhradila o 650 Kč více, než bylo její povinností, proto žalobu po částečném zpětvzetí zcela zamítl.

4. Pokud jde o náklady řízení, soud prvního stupně určil poměr úspěchu a neúspěchu účastníků tak, že úspěch žalobkyně představuje 59 %, neúspěch 41 %, žalobkyni tak přiznal 18 % z nákladů řízení, které vyčíslil celkem na částku 8 581 Kč. Náklady řízení žalobkyně specifikoval tak, že představují zaplacený soudní poplatek ve výši 1 914 Kč a náklady právního zastoupení, tj. odměnu za zastupování advokátem ve výši 2 100 Kč podle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1997 Sb., za tři úkony právní služby realizované před podáním návrhu ve věci po 700 Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva). Za každý provedený úkon náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) citované vyhlášky. Dále odměnu ve výši 2 660 Kč za úkon provedený dle § 11 odst. 1 citované vyhlášky po podání návrhu (vyjádření s částečným zpětvzetím) včetně paušální náhrady ve výši 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) citované vyhlášky, DPH z odměn a náhrad ve výši 1 157 Kč. Žalované tak soud prvního stupně uložil zaplatit výše uvedených 18 % z celkových nákladů řízení žalobkyně, tedy částku 1 545 Kč.

5. Proti uvedenému rozsudku podala odvolání žalobkyně, a to do části výroku II., ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 17 601,62 Kč s 12,75% úrokem z prodlení ročně od 14. 6. 2025 do zaplacení. Smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně považuje odvolatelka za přiměřený za prvních 90 dnů od data prodlení. Přisvědčila soudu prvního stupně, pokud aplikoval ustanovení § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru na prodlení od 91. dne, od kterého, jak vyplývá z odvolacího návrhu, požaduje pouze úrok z prodlení v zákonné výši. Nesouhlasí s výkladem soudu prvního stupně, pokud jde o snížení smluvní pokuty na 50 % dle § 122 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru, soud prvního stupně měl vycházet z celkové výše odložené platby, tedy i z dlužných poplatků, nikoliv pouze z úvěrové 20 000 Kč, nesprávně na smluvní pokutě nepřiznal žalobkyni 2 490 Kč. I poplatky za upomínky ve výši 800 Kč považuje žalobkyně za přiměřené.

6. Žalovaná se k odvolání vyjádřila písemně, s odvoláním nesouhlasila s odůvodněním, že již řádně uhradila vše, co dlužila, další náklady a úroky jsou nepřiměřeně vysoké.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění ohledně uzavření smlouvy, jejího obsahu a částečných úhrad ze strany žalované (viz odstavec 3.). Odvolací soud se však neztotožňuje se závěrem, že předmětná smlouva byla uzavřená mezi podnikateli a jedná se tak o podnikatelský úvěr.

9. Dle konstantní soudní judikatury je podnikatel v rámci obecné definice vymezen podle reálné činnosti, jde o osobu, která vykonává výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem, tedy činnost, která vykazuje charakteristické znaky podnikatele (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2919/2022). V rozhodnutí ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 1176/21, Ústavní soud konstatoval, že pro určení, zda smlouva byla uzavřena mezi dlužníkem jako podnikatelem či mezi dlužníkem jako spotřebitelem není relevantní výslovně ujednaná smluvní identifikace stran (shodně též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1930/11, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1196/2003, sp. zn. 28 Cdo 3249/2017), ale je třeba zkoumat faktický stav věci, neboť i osoba s živnostenským oprávněním může vystupovat v konkrétním vztahu jako spotřebitel, pokud jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti, souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze prokazovat jen tak, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním čísle podnikatele, ani tím, že smlouva „skrytě“ obsahuje ve formulářových ustanoveních blíže neurčené označení pro podnikatelské účely. Pro určení, zda se jedná o podnikatelský či spotřebitelský charakter vztahů je třeba zkoumat faktický stav věci, tedy zda dlužník, jakožto podnikající fyzická osoba jedná při uzavírání smlouvy coby podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti a zda je dána skutečná souvislost půjčovaných finančních prostředků s podnikáním dlužníka, přičemž pro charakter vztahu je zásadní vycházet ze všech podstatných okolností, z nichž je zřejmé, že uzavřená úvěrová smlouva se skutečně týká podnikatelské činnosti dlužníka.

10. Soud prvního stupně pochybil, pokud se nezabýval tím, zda žalovaná skutečně uzavřela předmětnou smlouvu jako podnikatelka, k okolnostem předcházejícím uzavření předmětné smlouvy provedl dokazování pouze smlouvou o úvěru. Bylo na místě poučení žalobkyně ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů stran tvrzeného charakteru podnikatelské úvěrové smlouvy. Odvolací soud proto žalobkyni vyzval k doplnění chybějících tvrzení a důkazních návrhů. Žalobkyně následně písemně doplnila, že poskytuje výhradně úvěry podnikatelům fyzickým osobám, k poskytování spotřebitelských úvěrů ani není oprávněna, což je patrné z jejích internetových stránek a z následného standardního postupu před uzavřením smlouvy. Žalovaná v článku I.2 smlouvy o úvěru, prohlásila, že při uzavírání smlouvy vystupuje jako podnikatelka a žádá úvěr na podporu a rozvoj podnikání. V této souvislosti poukazuje žalobkyně na ustanovení § 6 odst. 1 o. z., podle kterého má každý povinnost jednat v právním styku poctivě. Žalobkyně žalovanou nenabádala, aby si od ní podnikatelský úvěr vzala pouze formálně, naopak před uzavřením smlouvy dávala transparentně najevo, že úvěr poskytne pouze pro účely podnikatelské činnosti. Příslušné právní předpisy neukládají před uzavřením smlouvy, aby se smluvní strany navzájem lustrovaly, zda hodlají smlouvu uzavřít za účelem podnikání. K doplnění tvrzení žalobkyně doložila žádost o poskytnutí úvěru na podporu a rozvoj podnikání a čestné prohlášení o použití finančních prostředků.

11. Odvolací soud ve smyslu § 213 odst. 2, 4 o. s. ř. zopakoval a doplnil dokazování žádostí o poskytnutí úvěru, čestným prohlášením, smlouvou o úvěru, návrhem na zahájení řízení před finančním arbitrem, výpisem z živnostenského rejstříku, e-mailovou komunikací mezi účastníky. Z údajů z veřejné části živnostenského rejstříku vyplývá, že žalovaná má živnostenské oprávnění od 15. 4. 2013 s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1–3 živnostenského zákona. Mezi účastníky nebylo sporné, že předmětná smlouva byla uzavřena na dálku prostřednictvím webových stránek žalobkyně Anonymizováno. Proces uzavření smlouvy byl takový, že žalovaná vyplnila žádost, čestné prohlášení, následně jí žalobkyně zaslala znění smlouvy a žalovaná potvrdila, že se smlouvou souhlasí, poté jí byla převedena na účet označený ve smlouvě částka 20 000 Kč. V rámci předsmluvní komunikace žalobkyně nepožadovala od žalované doložení listin svědčících o její podnikatelské činnosti.

12. Z předložené žádosti o poskytnutí úvěru na podporu a rozvoj podnikání vyplývá, že se jedná o formulář, ve kterém byly předtištěny údaje žalobkyně i sdělení, že žadatel žádá o poskytnutí úvěru na podporu a rozvoj podnikání. Stejně tak tyto údaje byly předtištěné v čestném prohlášení žalované. Do žádosti o poskytnutí úvěru žalovaná doplnila své identifikační údaje, do předtištěných kolonek doplnila, že je vdaná, má dvě děti, je OSVČ, měsíční příjem má 42 430 Kč, měsíční výši závazků v bankách 6 677 Kč, měsíční výdaje závazků u nebankovních poskytovatelů 4 500 Kč, jiné pravidelné srážky 1 100 Kč a dluh vůči Finančnímu úřadu a na sociálním a zdravotním pojištění 2 000 Kč. V samotné smlouvě jsou vyplněny identifikační údaje žalobkyně, smlouva je nazvána Smlouvou o úvěru na podporu a rozvoj podnikání, jsou vyplněny identifikační údaje žalované, účel úvěru nákup materiálu, u žalované vyplněno IČO, číslo občanského průkazu, bydliště, e-mail, bankovní spojení a dále jsou již uvedeny podmínky úvěru.

13. Z návrhu na zahájení řízení u finančního arbitra, který podala žalovaná dne 10. 2. 2025 vyplývá, že v návrhu žalovaná potvrdila, že je spotřebitelem, poznamenala, že ve smlouvě má uvedeno i IČO. Do vylíčení rozhodných skutečností vyplnila, že si půjčila 20 000 Kč, že bohužel částku nestihla uhradit z důvodu nemoci, nyní po ní chce žalobkyně 50 000 Kč a věc předala právníkovi, žalobkyně požaduje nepřiměřené úroky, částku 50 000 Kč žalovaná nezvládne uhradit.

14. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně žádala o úvěr u žalobkyně v nepříznivé finanční situaci, dluhy měla jak u bankovních institucí, tak nebankovních institucí, i vůči státu. Pro charakter podnikatelského úvěru svědčí pouze předtištěné údaje na žádosti o poskytnutí úvěru, samotné smlouvě a čestném prohlášení s tím, že žalobkyně doplnila své IČO a potvrdila kolonku účelu úvěru, kdy se mělo jednat o nákup materiálu. V návrhu na zahájení řízení u finančního arbitra se označuje jako spotřebitel, ze skutečností, které do návrhu uvedla, nevyplývá, že by se mělo jednat o úvěr podnikatelský. Žádné jiné skutečnosti týkající se podnikání žalované z listin doložených žalobkyní nevyplývají. Z provedeného dokazování přesvědčivě nevyplývá, že by žalovaná v pozici dlužníka uzavřela předmětnou smlouvu o úvěru jako podnikatelka. S odkazem na výše citovanou judikaturu k tomuto závěru nepostačí, že smlouva byla nazvána smlouvou o úvěru na podporu a rozvoj podnikání, prohlášení žalované, že úvěr sjednala jako podnikatelka, ani to, že žalovaná byla v rámci svých identifikačních údajů ve smlouvě označená identifikačním číslem a místem podnikání. Žalobkyně řádně netvrdila a neprokázala, zda a jakým způsobem zkoumala faktický stav věci, konkrétně zda žalovaná jednala při uzavírání smlouvy coby podnikatelka v rámci své podnikatelské činnosti a jestli zde byla skutečná souvislost půjčovaných finančních prostředků s podnikáním žalované. Pokud taková souvislost prokázána nebyla, nelze vyloučit, zda uzavření předmětné smlouvy popsaným způsobem nesloužilo k zastření charakteru spotřebitelské smlouvy a obcházení povinností věřitele vyplývajících z níže citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Skutečnosti, které v řízení vyšly najevo, nasvědčují tomu, že žalovaná byla při uzavření smlouvy v nepříznivé finanční situaci a souvislost půjčovaných finančních prostředků s podnikáním neexistovala. Na tom nic nemění ani tvrzení žalobkyně, že není oprávněna poskytovat spotřebitelské úvěry, neboť ochrana ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru náleží dlužníkovi i v případech, kdy uzavře smlouvu o úvěru s věřitelem bez řádného oprávnění sjednávat spotřebitelské úvěry.

15. Podle ustanovení § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1).

18. Za daného stavu nelze než uzavřít, že předmětnou smlouvu žalovaná uzavírala v pozici spotřebitele a žalobkyně jako věřitel byla vázána povinnostmi specifikovanými v zákoně o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně jako věřitel se úvěruschopností žalované před uzavřením smlouvy řádně nezabývala, disponovala pouze údaji vyplněnými žalovanou v žádosti o poskytnutí úvěru, viz výše, údaje o své aktuální majetkové situaci, aktuálních příjmech a výdajích však žalovaná nedokládala a žalobkyně neměla dostatečný podklad pro řádné posouzení úvěruschopnosti žalované ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětnou smlouvu je proto třeba vyhodnotit jako absolutně neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a nárok žalobkyně z neplatné smlouvy posoudit pouze jako nárok na zaplacení nevrácené jistiny. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku 20 000 Kč, a žalovaná zaplatila žalobkyni na vrácení částku 38 270 Kč. Touto platbou byl tedy nárok na zaplacení nevrácené jistiny ve výši 20 000 Kč i s případným zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 815,34 Kč (za období od 8. 2. 2025 /uplynutí lhůty k plnění stanovené výzvou žalobkyně ze dne 30. 1. 2025/ do 10. 6. 2025 /úhrada žalované/ v 12 % zákonné sazbě k prvnímu dni prodlení ve smyslu § 1958 o. z. ve spojení s § 1970 o. z.) zcela pokryt.

19. I když odvolací soud posoudil po právní stránce nárok žalobkyně odlišným způsobem než soud prvního stupně, po věcné stránce je třeba žalobu zamítající II. výrok napadeného rozsudku posoudit jako věcně správný, proto byl v napadené části ve smyslu § 219 o. s. ř. potvrzen.

20. Odvolací soud přezkoumal i související nákladový výrok III. napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně specifikoval a vyčíslil celkové náklady řízení žalobkyně před soudem prvního stupně ve výši 8 581 Kč (viz odst. 4.), nesprávně však stanovil poměr úspěchu žalobkyně ve věci. Míru úspěchu účastníků je třeba stanovit podle konstantní soudní judikatury i se zohledněním v žalobě požadovaného příslušenství kapitalizovaného ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017). Žalobkyně v řízení celkem požadovala částku 65 699 Kč, úspěšná byla v rozsahu částečného zastavení řízení, tedy co do částky 44 964 Kč. Její procesní úspěch tak představoval 68 %, neúspěch 32 %, má tak právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v rozsahu 36 %, a to ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věta druhá ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Proto odvolací soud ve smyslu § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil výrok III. napadeného rozsudku tak, že uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně v rozsahu 36 % z jejích celkových nákladů řízení, tedy v částce 3 089 Kč.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., když v odvolacím řízení byla plně procesně úspěšná žalovaná, které však dle obsahu spisu náklady odvolacího řízení nevznikly, proto odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.