KSCB 8 Co 1671/2025-141

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Pavla Toufara a JUDr. Zuzany Völflové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, IČO IČO žalobce ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobce ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem jméno advokáta ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa advokáta ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: jméno žalované ⟪LB:lb_007⟫ IČO ⟪LB:lb_008⟫ sídlem adresa žalované ⟪LB:lb_009⟫ zastoupená advokátkou Jméno advokátky ⟪LB:lb_010⟫ sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_011⟫ za účasti ⟪LB:lb_012⟫ vedlejší účastnice ⟪LB:lb_013⟫ na straně žalované: jméno účastníka řízení., IČO ⟪LB:lb_014⟫ Anonymizovaný odstavec ⟪LB:lb_015⟫ o zaplacení 14 399 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované a vedlejší účastnice na straně žalované proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 6. 2025, č. j. 5 C 213/2024-94, vydaného ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 11. 9. 2025, č. j. 213/2024-99,

I. Rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení se ve výroku I. a III. potvrzuje.

II. Žalovaná a vedlejší účastnice na straně žalované jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 5 776 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jméno advokáta advokáta v adresa

1. Okresní soud v Jindřichově Hradci (soud prvního stupně) napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení uložil žalované zaplatit žalobci 14 399 Kč s úrokem z prodlení 12,75 % ročně z 14 399 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu ohledně částky 5 952 Kč spolu s úrokem z prodlení v rozsahu vyšším, než byl přiznán výrokem I. napadeného rozsudku (výrok II.) a žalované a vedlejší účastnici na její straně uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalobci v částce 6 187 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok III.).

2. Opravným usnesením soud prvního stupně opravil chybně uvedené finanční částky ve výroku II. a III., kdy správné částky (opravené) jsou právě ty částky, které odvolací soud uvádí v předchozím odstavci.

3. Z žaloby je patrné, že žalobce se domáhá zaplacení (původně) 20 351 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež mu vznikla na osobním automobilu zn. Renault Kadjar, registrační značky SPZ. Ke škodě došlo tak, že na předmětný automobil dne 10. 12. 2023 spadl ze střechy kostela sníh a pádem sněhu na jeho přední část byl automobil výrazně poškozen a nepojízdný. Žalobce danou škodu nahlásil ze svého havarijního pojištění s tím, že farnost nahlásí věc jako škodnou událost a vše bude vyřizovat příslušná pojišťovna. Jako škodu uplatňuje žalobce částku 13 552 Kč za pronájem náhradního vozidla a dále částku 6 799 Kč jako spoluúčast na pojistné události (kterou mu jeho pojišťovna nevyplatila).

4. Soud po provedeném dokazování viz body 4. – 15. napadeného rozsudku, na něž odvolací soud odkazuje, učinil skutkový závěr, že žalobce podniká jako fyzická osoba od 29. 5. 1992, a to na adrese adresa adresa Je plátcem DPH, vozidlo používá pro podnikání. Žalovaná je zapsána jako výlučný vlastník kostela. Z boku kostela jsou umístěna parkovací místa na povolení MěÚ pro svatby a pro potřebu výstavního domu č. p. číslo a subjekt Tímto povolením žalobce nedisponuje, je držitelem oprávnění parkovat v městské zóně, bez určení konkrétního parkovacího místa. Dne 9. 12. 2023 kolem 19. hodiny na tomto parkovišti žalobce zaparkoval vozidlo, jiné místo s ohledem na probíhající adventní trhy nenalezl. Z obou stran parkovala další osobní vozidla. Od pravého schodiště, podél kříže k levému schodišti byla instalována přímo u zdi před vozidlem výstražná páska a mezi pravým schodištěm a křížem byla opřena zelená cedule na hnědém podstavci s nápisem: „Výstraha při větší vrstvě sněhu na střeše, nebezpečí pádu sněhu a ledu ze střechy a poškození vašich zaparkovaných aut. Prosíme, abyste v tomto případě zde neparkovali.“ Následujícího dne dopoledne se žalobce zajímal, zda se neuvolnilo jiné parkovací místo, zjistil že nikoli. Poté se žalobce o uvolněná parkovací místa nezajímal. Dne 10. 12. 2023 kolem 13. hodiny spadla na žalobcův osobní automobil ze střechy kostela masa sněhu, došlo k poškození vozidla, náklady na opravu provedenou společností právnická osoba činily 129 190 Kč bez DPH. Částku 122 391 Kč uhradila pojišťovna žalobce, částku 6 799 Kč žalobce (spoluúčast). Žalobce si po dobu opravy pronajal vozidlo, za jehož pronájem uhradil částku 13 552 Kč zahrnující DPH.

5. K počasí soud zjistil, že 10. 12. 2023 mezi pátou a šestou hodinou ranní padal déšť se sněhem, na 1 m2 spadlo 1,4 litru vody. V noci z 9. 12. 2023 na 10. 12. 2023 byly naměřeny záporné teploty. V 7,00 hodin začala teplota stoupat až ke 3,3 °C ve 12,00 hodin. Opatření spočívající v umístění pásky a cedulí je žalovanou praktikováno cca 8 let; za stejných opatření došlo již k pádu sněhu a poškození parkujícího osobního automobilu v minulosti, pojišťovna škodu uhradila. Dne 16. 7. 2019 byly Městským úřademAnonymizovánoobec shledány přípustné opravy kostela, spočívající i v osazení sněhových tyčových zachytávačů po celém obvodu střechy kostela. Žalované byla doručena předžalobní výzva žalobce ze dne 9. 10. 2024, žalovaná byla vyzvána k úhradě částky ve výši 20 351 Kč do 18. 10. 2024.

6. Při právním posouzení újmy způsobené jinému pádem sněhu ze střechy, vyšel soud z ustanovení § 2937 odst. 1 o.z., jež zakládá zvláštní typ povinnosti k náhradě škody způsobené věcí; jedná se o objektivně postavenou povinnost, kdy se nepočítá s porušením zákonné povinnosti či se zaviněním (pokud se žalovaná a vedlejší účastnice dovolávají ustanovení § 2902 občanského zákoníku, je třeba uvést, že na projednávanou věc nedopadá, když míří na situaci při nastalém či předpokládaném porušení právní povinnosti). Škůdce může tvrdit a prokazovat naplnění liberačního důvodu, který se odvozuje od kvality prováděného dohledu a může povinnosti k náhradě zprostit, prokáže-li že nezanedbal náležitý dohled. Soud se neztotožňuje s tím, že by bylo možné věc podřadit pod ustanovení § 2937 odst. 2 nebo § 2938 občanského zákoníku, když v prvém případě lze oponovat tím, že střecha není místností, ani podobným místem, v druhém případě, že sněhová masa není součástí budovy. Naopak kumulaci a následný pád sněhu způsobuje především tvar střechy a druh střešní krytiny (tedy věc sama) za určitých meteorologických podmínek. Dále soud poukázal na ustanovení § 2894 o. z., ustanovení § 2895 o. z., ustanovení § 2900 o. z., ustanovení § 2918 o. z, ustanovení § 2951 odst. 1 o. z. a konečně na ustanovení § 2952 o. z. a z ustanovení § 2969 odst. 1 o. z.

7. Zde neměl pochyb o tom, že žalovaná je výlučným vlastníkem kostela, z jehož střechy dne 10. 12. 2023 spadla na vozidlo žalobce masa sněhu; dopadem došlo k poškození vozidla. Zpochybněna nebyla ani částka vynaložená za opravu vozidla (a z ní plynoucí částka odpovídající spoluúčasti žalobce), rovněž nebyla rozporována výše a účelnost nákladů vynaložených na vypůjčení náhradního vozidla (vyjma požadované DPH). Shrnuto: kostel sám od sebe, způsobil žalobci škodu, kterou je povinna uhradit žalovaná, jako vlastník kostela, když nastala zákonem definovaná událost přičitatelná žalované (škodní událost), žalobci vznikla újma a mezi škodní událostí a újmou je příčinná souvislost. Takto definovaná odpovědnost žalované není podmíněna jejím zaviněním a ani protiprávností jejího jednání – jedná se o tzv. objektivní odpovědnost. Nejde o odpovědnost absolutní, a proto se soud zabýval otázkou, zda žalovaná prokázala, že nezanedbala náležitý dohled nad věcí. Za náležitý dohled žalovaná pokládala, že kolem kostela instalovala výstražnou pásku a umístila ceduli upozorňující na možné poškození vozidla v důsledku pádu sněhu (tato skutečnost byla v řízení prokázána). Soud názor žalované nesdílí, protože v řízení vyšlo najevo, že v minulosti, navzdory totožným opatřením, došlo k poškození jiného vozidla. Nepřijal argument, že jiná opatření nelze přijmout, neboť instalace sněhových zábran není možná z důvodu památkové ochrany objektu. Bylo zjištěno, že žalované bylo již v roce 2019 povoleno sněhové zábrany instalovat, avšak dosud tak neučinila. Soud proto uzavírá, že žalovaná řádný dohled zanedbala a za vzniklou škodu odpovídá. Jde-li o možnou spoluúčast žalobce (§ 2918 o.z.) soud uvedl, že újma nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě poškozený poměrně nebo zcela nese újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Žalobce, jenž ve městě podniká již více než tři desetiletí a je osobou s dostatečnými životními zkušenostmi, měl předvídat riziko pádu sněhu ze střechy při oteplení a učinit odpovídající preventivní opatření, tedy přeparkovat své vozidlo. Tuto možnost zvažoval pouze v ranních hodinách, kdy jeho manželka odcházela do kostela. Tímto svým nekonáním si žalobce újmu „spoluzpůsobil“, míru spoluzavinění soud shledává ve výši 20%. Soud poznamenává, že skutečnost, že žalobce neměl povolení uvedené na značce „P“, nezakládá jeho spoluúčast na vzniku újmy – neboť se nejedná o místo, kde je stání zcela zakázáno. Žalobce zde zastavil z pochopitelných důvodů a za situace, kdy povolením k parkování v zóně disponuje.

8. Soud uzavřel, že žalovaná zanedbala řádný dohled a odpovídá za vzniklou škodu, kterou v míře 20 % zavinil žalobce, proto soud přiznává žalobci částku odpovídající 80% z požadované částky po odečtení DPH (20 351 Kč minus 2352 Kč = 17 999 Kč, 80 % z 17 999 Kč = 14 399 Kč) a ve zbytku žalobu zamítl. Splatnost závazku soud odvodil z data uvedeného v předžalobní výzvě, lhůta pro plnění stanovená v předžalobní výzvě uplynula dne 18. 10. 2024, od 19. 10. 2024 je žalovaná v prodlení a žalobce má nárok na úroky z prodlení (byly požadovány od 1. 11. 2024). Výše úroků z prodlení koresponduje s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti ukládá splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

9. Rozsudek soudu prvního stupně napadla včasným a přípustným odvoláním žalovaná a také vedlejší účastnice na straně žalované (§ 201, § 202, § 203 a § 204 odst. 1 o. s. ř.).

10. Žalovaná v odvolání namítá, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil. Uvádí, že se liberovala v plném rozsahu nikoliv jen ze 20 %. Stejný názor zastává i vedlejší účastnice právnická osoba., která je smluvním partnerem Biskupství českobudějovického, které žalovaná předmětnou pojistnou událost nahlásila. Žalovaná je přesvědčena, že je na místě, aby odvolací soud tuto věc znovu a sám právně posoudil, když ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně není ze strany žalované námitek. Žalovaná zdůrazňuje, že splnila svou prevenční povinnost ke vzniku škody, když svůj majetek zabezpečila výstražnými opatřeními a písemným upozorněním. Naopak žalobce tato nerespektoval a sám si počínal v rozporu s § 2900 o. z., když si má počínat v soukromém životě tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě. Skutečnost, že žalovaná dosud neinstalovala na střechu kostela proti sněhová opatření, by v tomto případě neměla znamenat, že zanedbala náležitý dohled nad svou nemovitou věcí, protože instalace těchto opatření je prokazatelně v procesu a právě do okamžiku, než budou i tato opatření účinná, žalovaná svůj náležitý dohled splnila pomocí instalace výstražné pásky a písemných tabulí s upozorněním: „Výstraha při větší vrstvě sněhu na střeše, nebezpečí pádu sněhu a ledu ze střechy a poškození vašich zaparkovaných aut. Prosíme, abyste v tomto případě zde neparkovali.“ Naopak žalobce jednal protiprávně, pokud zaparkoval na místě, kde nebyl oprávněn vůbec parkovat, a to ani na základě svého rezidenčního oprávnění. Místo, kde odstavil své vozidlo, je místo vyhrazené k parkování na povolení MěÚ pro svatby a pro potřebu výstavního domu č.p. číslo a adresa a tímto povolením žalobce nedisponuje. Protiprávní jednání by pak v žádném případě nemělo požívat právní ochrany na úkor žalované. Pokud soud připustil určitou míru spoluúčasti žalobce na vzniku újmy, měl blíže zabývat také tím, proč byla určena pouze v míře 20 %. Žalovaná je přesvědčena že odpovědnost za vzniklou újmu spočívá na samotném žalobci v míře určitě přesahující pouhých 20%, neboť žalobce nedbal varování před nebezpečím, které bylo učiněno ve smyslu § 2896 o. z. s dostatečným předstihem před vznikem újmy, nebyl oprávněn využít vyhrazené parkovací místo, nesplnil svou povinnost dle § 2918 o. z., když zanedbal svou vlastní občanskou povinnost počínat si sám tak, aby mu žádná škoda nevznikla, a to jako osoba s dostatečnými životními zkušenostmi s bydlením a působením uprostřed historické městské zástavby a s uvědoměním si všech rizik spojených s nadprůměrnými sněhovými srážkami a s vlivem prokazatelného oteplení během dne na zvýšení nebezpečí sesuvu sněhu a ledu ze střech historických budov a nakonec ve smyslu § 2902 o. z. mohl na základě respektování výstražné tabule zabránit vzniku škody na svém majetku, a proto ztrácí nárok na náhradu újmy, které mohl po oznámení zabránit. Odvolatelka navrhuje, aby odvolací soud, napadený rozsudek ve spojení s opravným usnesením změnil a žalobu zamítl a žalované přiznal náklady soudního řízení před soudy obou stupňů.

11. Vedlejší účastnice ve svém odvolání brojí proti výroku pod bodem I. a III., výrok II. není dotčen. Odvolatelka rekapituluje, že soud prvního stupně vychází z § 2937 odst. 1 o. z. jde-li o odpovědnost za škodu způsobenou věcí (pádem sněhu ze střechy kostela ve vlastnictví žalovaného), kdy konstatuje, že jde o objektivní odpovědnost vlastníka věci, která není podmíněna zaviněním. Vlastník se může zprostit odpovědnosti, pokud prokáže, že nezanedbal náležitý dohled. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná nepřijala účinná opatření, a ačkoliv měla od roku 2019 povolení k instalaci proti sněhových zábran, dosud je neinstalovala. Soud uznal, že žalobce se na škodě spolupodílel, když měl předvídat riziko pádu sněhu při oteplení a měl možnost vozidlo přeparkovat, což neučinil. Míru jeho spoluzavinění určil soud ve smyslu § 2918 o. z. na 20 %.

12. Vedlejší účastnice nesouhlasí s právním posouzením, jestliže soud neaplikoval. § 2902 o. z., nýbrž jen konstatoval, že uvedené ustanovení na projednávanou věc nedopadá, když míří na situaci při nastalém či předpokládaném porušení právní povinnosti. Podle vedlejší účastnice uvedené ustanovení dopadá na situace, kdy osoba ví o riziku porušení své právní povinnosti nebo mohla a měla vědět, že ji poruší, a toto riziko oznámí potenciálně poškozeným osobám, přičemž poškozený po oznámení mohl újmě zabránit. V daném případě se jedná o památkově chráněný kostel, podléhající zvláštní péči ve smyslu zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, která se vztahuje i na záměr vlastníka provést údržbu, opravu či rekonstrukci takového chráněného objektu, což si vyžaduje závazné rozhodnutí příslušných orgánů. Jak bylo v řízení prokázáno, žalovaná pojala záměr provést rozsáhlou opravu střechy kostela, k čemuž si nechala vyhotovit projekt, který počítal s instalací zábran pádu ledu a sněhu, aby žalovaná dostála své právní povinnosti. Tento projekt byl schválen i ze strany památkového úřadu v létě 2019 a postupně je realizován v jednotlivých etapách. Již proto není možné uzavřít, že by žalovaná dohled nad věcí zanedbala. Oprava střechy k datu vzniku předmětné škodní události 10. 12. 2023 ještě nedospěla do fáze instalace proti sněhových zábran. Žalovaná věděla, že její povinností je zajistit, aby střecha kostela nikoho neohrožovala pádem sněhu či ledu a že může dojít k porušení právní povinnosti, proto v souladu s principem „potenciality“ přistoupila k preventivním opatřením, kdy v zimních měsících intenzivně varovala veřejnost před možností pádu ledu a sněhu ze střechy instalací výstražné pásky kolem kostela a viditelných informačních cedulí. Opatření realizovaná žalovanou byla včasná, kontinuálně probíhající po celou zimu, řádně a často kontrolovaná a viditelná. Žalovaná tak splnila svoji notifikační povinnost ve smyslu § 2902 o. z. a žalobce proto nemá nárok na náhradu škody, která mu vznikla tím, že nerespektoval včasné varování žalované a svým vlastním jednáním, respektive opomenutím si tak přivodil škodu na majetku, jež je přičitatelná výlučně žalobci. Uvedený závěr by obstál i při posouzení věci dle § 2937 odst. 1 o. z. ve spojení s § 2900 o. z. a § 2918 o. z., správně však měla být věc posouzena právě dle § 2902 o. z.

13. Odvolatelka dále poukazuje na to, že z dokazování vyplynulo, že žalobce dne 9. 12. 2023 kolem 19 hod. zaparkoval své vozidlo v město v adresa vedle kostela název ve vlastnictví žalovaného. Až následujícího dne kolem 14 hod. došlo k pádu zmrzlého ledu a sněhu ze střechy kostela, který dopadl na vozidlo a poškodil ho. Žalobce uvedl, že zde vozidlo zaparkoval za tmy, kdy si nepovšiml žádné výstrahy na možnost pádu zimního materiálu ze střechy, a odešel. Žalobce je místní obyvatel, poměry v daném místě zná, zaparkoval na místě, označeném informační značkou o vyhrazeném parkování pouze pro osoby disponující speciálním povolením, které žalobce neměl. Své jednání omlouval neprokázaným tvrzením o tom, že údajně jinde nebylo volné parkovací místo. Není přitom zřejmé, který konkrétní prostor mělo označovat slovo „jinde“. Nadto bylo vyhrazené parkovací místo opatřeno výstražnými cedulemi a páskou nataženou kolem kostela, přičemž vozidlo žalobce zaparkoval čelem ke kostelu, tudíž ve světle reflektorů musela být páska zřetelná. Ze skutečnosti, že je žalobce osobou s místní znalostí, přičemž o tom, že parkuje na místě, k němuž nemá parkovací oprávnění, věděl, a bezpochyby mohl vědět i o informačních cedulích a páskách kolem kostela, plyne, že následné škodě mohl předejít tím, že by vyhledal jiné parkovací místo. Tak mohl učinit dokonce až následujícího dne, kdy se oteplovalo a k čemuž měl dostatečný časový prostor i vhodné světelné podmínky. Žádné opatření v tomto směru však žalobce neučinil, tedy neprojevil sebemenší aktivitu k odstranění rizika, což by vedlo k tomu, že by žádnou škodu neutrpěl. Vedlejší účastníce uzavírá, že žalovaná splnila svou oznamovací povinnost ve smyslu § 2902 o. z., když si byla vědoma rizika, které vyplývá z neukončené realizace technického opatření instalace proti sněhových zábran na střechu, a včas a srozumitelně varovala veřejnost. Žalobce měl možnost škodě zcela zabránit, a proto není důvod, aby mu byla přiznána náhrada škody, kterou mohl odvrátit, a na jejíž riziko byl žalovanou upozorněn. Vedlejší účastnice navrhuje, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek změnil, žalobu zamítl a zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů žalované a vedlejšímu účastníkovi.

14. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti, posoudil soud prvního stupně uplatněný nárok zcela správně dle § 2937 odst. 1 o. z. Je nepochybné, že ke škodě vozidla žalobce došlo v důsledku pádu sněhu ze střechy budovy kostela, který je ve vlastnictví žalované a na takovouto újmu pak obecně dopadá právě ustanovení § 2937 o. z., které je oproti dřívější právní úpravě novou zvláštní úpravou. Jedná se o objektivní odpovědnost s možností liberace. Pokud žalovaná namítá, že splnila svoji prevenční povinnost ke vzniku škody tím, že majetek zabezpečila výstražnými opatřeními a písemným upozorněním, která žalobce nerespektoval, pak v průběhu řízení zjištěno, že se nejednalo o první případ způsobení škody na majetku druhých osob pádem sněhu ze střechy kostela. Žalované tudíž bylo dobře známo, že nebezpečí pádu sněhu v případě odpovídajících povětrnostních podmínek hrozí, a protože do současné doby nerealizovala opravu střechy kostela dle schválené projektové dokumentace z roku 2019, která mimo jiné obsahovala i doplnění střechy po celém jejím obvodu o sněhové tyčové zachytávače umístěné nad okapem, musela si jako vlastník kostela počínat tak, aby ke škodám na majetku dalších osob, nedocházelo a k tomuto učinit potřebná opatření. Jak vyplynulo z dokazování, žalovaný umístil výstražné pásky kolem obvodu kostela, avšak tato výstražná páska byla umístěna takovým způsobem, který nebyl schopen informovat řidiče motorových vozidel o hrozícím nebezpečí, natož se pokusit jim dát jasně najevo, že ve vymezeném prostoru nemají parkovat svá motorová vozidla. Aby tomu tak bylo, stačilo jednoduše tuto pásku kolem kostela umístit ve vzdálenosti cca 4 m ode zdi, čímž by bylo jasně vymezeno, že za tuto pásku je neradno parkovat svá vozidla, neboť v těchto místech hrozí nebezpečí škody pádem sněhu ze střechy kostela. Bylo však zjištěno, že páska byla natažena prakticky po obvodu kostela, aniž by jakýkoliv prostor, který je ohrožen, vymezovala, takže vozidla mohla bez problémů dojet téměř ke zdi kostela a zde parkovat. Opatření žalované ve formě výstražné pásky umístěné tak, jak byla umístěna, nelze považovat za dostatečné varování před hrozící škodou. Dále bylo z provedeného dokazování zjištěno, že po obvodu kostela bylo umístěno několik cedulí označených jako „výstraha“, a to při „větší vrstvě sněhu na střeše“. Protože obvod kostela obnáší řádově stovky metrů a cedule byly umístěny pouze v některých částech, mohlo se snadno stát, a v daném případě se i stalo to, že žalobce, který přijel ke kostelu ve večerních hodinách, vůbec nemusel výstrahu zaznamenat, a jak plyne i z plánku na straně 4. rozsudku, měla být cedule umístěna na zcela jiném místě, než na kterém žalobce zaparkoval. Pokud by skutečně varování ve formě výstrahy bylo umístěno tak, že každý, kdo by se na místě snažil zaparkovat, by ho musel vidět, jistě by to mohlo vést ke spoluzavinění poškozeného, nikoliv ovšem k úplné liberaci. Podle žalobce ani jedna námitka žalované není důvodná.

15. Žalobce nadále tvrdí, že před nebezpečím nebyl varován, neboť výstrahu umístěnou na ceduli mimo jeho parkovací místo neviděl a výstražná páska byla dílem spadlá na zemi a dílem kopírovala zdivo kostela, což nedávalo žádný smysl, a pokud je dále v odvolání namítáno, že žalobce jednal protiprávně, neboť zaparkoval na místě vyhrazeném na povolení MěÚ pro svatby a pro potřebu Výstavního domu čp. 81, tak po skutkové stránce je to pravdou, žalobce se však ztotožňuje s názorem, že tato skutečnost nezakládá jeho spoluúčast na vzniku škody, neboť se nejedná o zákazovou značku, nehledě k tomu, že tato značka neobsahuje žádný časový údaj a každému musí být zřejmé, že v nočních hodinách se žádné svatby nekonají. Odvolací námitky žalované uplatněné v jejím odvolání žalobce proto považuje za nedůvodné.

16. Jde-li o odvolání vedlejší účastnice nesouhlasí žalobce s tím, že by ve věci mělo být aplikováno ustanovení § 2902 o. z., neboť se jedná o objektivní odpovědnost bez ohledu na zavinění. Vedlejší účastnice připouští, že žalovaná věděla o tom, že její povinnost zajistit, aby střecha kostela nikoho neohrožovala pádem sněhu či ledu, není dosud plně realizována, a proto přistoupila v zimních měsících k preventivním opatřením a „intenzivně varovala veřejnost před možností pádu ledu a sněhu ze střechy instalací výstražné pásky kolem kostela a viditelných informačních cedulí“. Na tyto skutečnosti reaguje žalobce již ve vyjádření k odvolání žalované. Je s podivem, že vedlejší účastnice za žalovanou v minulosti v podobných případech pojistné plnění poskytnula, aniž by tyto námitky ve vztahu k poškozeným uplatňovala. Jestliže tvrdí, že žalobce jako osoba s místní znalostí „věděl a bezpochyby mohl vědět o informačních cedulích a páskách kolem kostela, který se nachází cca 150 m od jeho bydliště“, tak je toto tvrzení pouhou spekulací, která nemá oporu v dokazování.

17. Protože žalovaná neprokázala náležitý dohled nad předmětnou nemovitostí a spoluzavinění žalobce je obsaženo ve výroku rozsudku, který nebyl odvoláními napaden, navrhuje žalobce, aby rozsudek byl potvrzen a žalovaná zavázána s vedlejší účastnicí společně a nerozdílně zaplatit náklady soudního řízení.

18. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v dotčených výrocích I. a III., učinil tak postupem podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru o nedůvodnosti obou podaných odvolání. Odvoláním nedotčený výrok II., jímž soud prvního stupně žalobu částečně zamítl, nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o.s.ř.). Důvody částečného zamítnutí žaloby, jestliže nebyly zpochybněné odvoláním, se odvolací soud v rámci svého přezkumu nezabýval.

19. Odvolací soud předně konstatuje, že považuje za správná a úplná skutková zjištění soudu prvního stupně, který uzavřel, že žalobce je (byl k datu 10.12.2023) vlastníkem osobního vozidla zn. název, registrační značky SPZ (dále také jen „vozidlo“). Žalobce předmětné vozidlo zaparkoval dne 9.12.2023 kolem 19 hod v město, na parkovišti v adresa vedle kostela název (dále také jen „kostel“). Kostel je ve vlastnictví žalované. Ze střechy kostela dne 10.12.2023 spadla masa sněhu na přední část vozidla, které tím bylo poškozeno a stalo se nepojízdným. Žalobce danou škodu nahlásil ze svého havarijního pojištění s tím, že farnost nahlásí věc jako škodnou událost a vše bude vyřizovat příslušná pojišťovna. Jako škodu uplatňuje žalobce částku 13 552 Kč za pronájem náhradního vozidla a dále částku 6 799 Kč jako spoluúčast na pojistné události (kterou mu jeho pojišťovna z celkové škody nevyplatila). Odvolací soud dále převzal závěry týkající počasí ve dnech 9. a 10. 12. 2023 na území města město způsobu upozornění na možný pád sněhu ze střechy kostela. Shrnuto odvolací soud pro potřeby svého přezkumu vychází zcela z kvalifikovaně nezpochybněných skutkových závěrů soudu prvního stupně, které současně neměl potřebu jakkoliv doplňovat. K řešení se s ohledem na obsah obou odvolání nabízely pouze otázky právní.

20. S ohledem na vznesené odvolací námitky bylo na posouzení odvolacím soudem, zda soud prvního stupně aplikoval správně normy hmotného práva, konkrétně příslušná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.). Soud prvního stupně při posouzení oprávněnosti žalovaného nároku potažmo odpovědnosti žalované opřel své rozhodnutí o ustanovení § 2937 odst. 1 o. z., zatímco žalovaná dovozovala, že soud měl aplikovat ustanovení § 2902 o. z. a současně vylučovala svou odpovědnost za vznik škody na vozidle žalobce. Pro případ, že by snad přece soud její odpovědnost dovodil jí namítaného ustanovení dovodil, měla s poukazem na ustanovení § 2918 zato, že spoluúčast žalobce na vzniklé škodě by měla být podstatně vyšší než pouze soudem uvažovaných 20 %.

21. Podle § 2902 o. z. kdo porušil právní povinnost, nebo kdo může a má vědět, že ji poruší, oznámí to bez zbytečného odkladu osobě, které z toho může újma vzniknout, a upozorní ji na možné následky. Splní-li oznamovací povinnost, nemá poškozený právo na náhradu té újmy, které mohl po oznámení zabránit.

22. Podle § 2937 odst. 1 o. z. způsobí-li škodu věc sama od sebe, nahradí škodu ten, kdo nad věcí měl mít dohled; nelze-li takovou osobu jinak určit, platí, že jí je vlastník věci. Kdo prokáže, že náležitý dohled nezanedbal, zprostí se povinnosti k náhradě.

23. Ustanovení § 2937 odst. 1 o. z. zakládá typově nový druh odpovědnosti za škodu, která se připíná ke specifickým vlastnostem věci, jež jsou způsobilé za určitých podmínek (například povětrnostních) vést ke vzniku škody. Odpovědnost za škodu je v daném případě objektivní odpovědnost (odpovědnost za výsledek), tedy nevyžaduje zavinění toho, měl mít nad věcí dohled (zde nepochybně vlastník), ovšem současně dává potenciálnímu škůdci možnost liberace. Vyvinit se je možné tehdy, prokáže-li se, že nezanedbal nad věcí náležitý dohled. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní zde nese právě škůdce. Dané ustanovení je nepochybně ustanovením speciálním, jehož aplikace má přednost vždy, když specifické skutkové okolnosti povedou k závěru, že je naplněna hypotéza právě této právní normy. Jestliže tedy (obecně) toto ustanovení konstruuje zvláštní druh odpovědnosti pro případy, kdy škodu způsobí věc sama od sebe, díky svým specifickým vlastnostem, pak není možné primárně aplikovat ustanovení jiné (např. § 2902 o. z.).

24. V tomto případě soud na podkladě nezpochybněných skutkových závěrů uzavřel, zde kostel (jako nemovitá věc), způsobil škodu sám od sebe, a to pádem sněhu ze střechy kostela. Je zde totiž nepochybné, že právě tvar jeho střechy při nahromadění sněhu a za „příhodných“ povětrnostních podmínek vedl (sám od sebe) k pádu sněhu a ke škodě na vozidle. Za zjištěného skutkového stavu je tedy aplikace ustanovení § 2937 odst. 1 o. z. případná, což vylučuje užití ustanovení § 2902 o. z., a to nejen kvůli právě uvedenému, nýbrž dále i proto, že § 2902 o. z. směřuje spíše na situace, kdy je zde již existující právní vztah či zákonná povinnost a potenciální škůdce plní svou informační povinnost o možnosti porušení své povinnosti ve vztahu ke konkrétnímu subjektu, jehož se upozornění týká.

25. Lze tedy shrnout, že soud prvního stupně postupoval správně, jestliže odpovědnost žalované za vzniklou škodu posoudil podle speciálního ustanovení § 2937 odst. 1 o. z. a naopak je lichá námitka odvolatelů, jež se domáhají užití prevenčního ustanovení § 2902 o. z. Vzhledem k objektivnímu charakteru dané odpovědnosti bylo dále na zvážení, zda se žalovaná liberovala, jestliže tvrdí, že nezanedbala náležitý dohled.

26. Odvolací soud zde vychází ze zjištění, že si žalovaná i díky historické zkušenosti byla vědoma možného způsobení škody pádem sněhu ze střechy kostela, neboť k obdobné škodě (na automobilu jiného vlastníka) již došlo. Právě uvedená zkušenost s obdobnou škodnou událostí za obdobného počasí byla důvodem, proč okolo kostela umístila pásku a cedule upozorňující na možnost pádu sněhu ze střechy. Podle odvolacího soudu by však znalost místních poměrů násobená obdobnou zkušeností a aktuálním počasím, měla vést k mnohem větší obezřetnosti a aktivitě žalované, aby bylo beze všech pochyb zřejmé, že nezanedbala náležitý dohled, který měla vykonávat.

27. V poměrech dané věci považuje odvolací soud z hlediska liberace za zcela nedostatečné umístění pásky způsobem, kdy její existence byla díky denní době (tmě) a jejímu prověšení obtížně či vůbec viditelná. Odvolací soud zde vychází ze zjištění soudu prvního stupně, že ji žalobce v době, kdy na daném místě parkoval vozidlo, vůbec nezaznamenal. Zjištěné umístění pásky se pak zcela míjí účinkem. Uvedené nemůže jít k tíži žalobce zvláště u vědomí toho, že nebezpečí pádu sněhu, jestliže před ním měla páska varovat, lze logicky očekávat za páskou, nikoliv před ní. Pokud snad žalovaná umístění pásky (její funkčnost) spojuje ještě s cedulemi, které informují o nebezpečí pádu sněhu (a to i před páskou, nikoliv jen za ní), pak v místě, kde žalobce parkoval, žádná tato cedule viditelně umístěná nebyla. Okolnost, že byly cedule umístěné na jiných místech okolo kostela, je ve skutkových poměrech této věci nepodstatná. O absenci náležitého dohledu žalované pak svědčí i skutečnost, že žalovaná má od léta roku 2019 schválený projekt opravy střechy kostela, který ovšem realizuje postupně (v jednotlivých etapách), což v poměrech dané věci nemůže svědčit v její prospěch, jestliže oprava střechy k datu škodní události dne 10. 12. 2023 (a dokonce až doposud) nedospěla do fáze instalace proti sněhových zábran. S ohledem na uvedené skutečnosti se žalovaná i podle odvolacího soudu v dané věci neliberovala, když neprokázala, že by náležitý dohled nezanedbala. Soud prvního stupně tedy její odpovědnost podle § 2937 odst. 1 o. z. dovodil správně.

28. S ohledem na poslední odvolací námitku zbývalo posoudit rozsah možné spoluúčasti žalobce s přihlédnutím k dikci ustanovení § 2918 o. z., podle kterého vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.

29. V dané věci soud prvního stupně dovodil, že „žalobce, jenž ve městě podniká již více než tři desetiletí a je osobou s dostatečnými životními zkušenostmi, měl předvídat riziko pádu sněhu ze střechy při oteplení a učinit odpovídající preventivní opatření, tedy přeparkovat své vozidlo. Tuto možnost zvažoval pouze v ranních hodinách, kdy jeho manželka odcházela do kostela. Tímto svým nekonáním si žalobce újmu „spoluzpůsobil“. Míru spoluzavinění žalobce na vzniklé škodě z uvedených důvodů soud prvního stupně shledal ve výši 20 %“, přičemž odvolatelé se domnívají, že by se žalobcova spoluúčast měla být ve větším rozsahu. Odvolací soud tuto námitku nesdílí.

30. V daném případě jediné pochybení žalobce spočívalo v tom, že zaparkoval vozidlo na špatném místě za nepříznivého počasí, kdy padal sníh a teplota se pohybovala okolo bodu mrazu, a shodou náhod právě na jeho vozidlo spadl ze střechy kostela sníh, který vozidlo poškodil. Pokud soud prvního stupně žalobci přičetl k tíži, že na daném místě parkoval i přes dobrou znalost poměrů a za nepříznivého počasí (kdy sněžilo), pak podle odvolacího soudu spoluzavinění ve výši 20 % je maximální možné, s jakým je v neprospěch žalobce možné uvažovat, mimo jiné i s ohledem na omezené možnosti parkování v historickém centu města v daných dnech. Nelze pak žalobci vůbec přičítat skutečnost, že parkoval na parkovacích místech na povolení MěÚ pro svatby a pro potřebu výstavního domu č. p. číslo a subjekt., ač takovým povolením žalobce nedisponuje, neboť mezi tímto jednáním (případným porušením právní povinnosti v podobě nedovoleného parkování) a vznikem majetkové újmy nelze dovodit vztah příčiny a následku. Soud prvního stupně tedy správně posoudil okolnosti, které žalobci přičíst lze, jestliže jeho spoluúčast na vzniklé škodě vyjádřil v rozsahu 20 % a stejně tak správně dovodil, které okolnosti mu přičíst nelze, což v konečném důsledku znamená, že soud aplikoval ustanovení § 2918 o. z. na posuzovanou věc správně.

31. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil postupem podle § 219 o. s. ř. jak ve výroku I., tak také výroku o III., kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně.

32. Nakonec odvolací soud rozhodoval o nákladech odvolacího řízení, které v plné výši (v rozsahu účelně vynaložených nákladů) přiznal zcela úspěšnému žalobci. Odvolací soud postupoval podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Náklady odvolacího řízení představuje odměna advokáta počítaná z předmětu řízení, jímž v odvolacím řízení byla částka 14 399 Kč a dále jde o cestovné advokáta ze sídla jeho kanceláře k jednání odvolacího soudu.

33. Odměna advokáta za jeden úkon právní služby je 1 700 Kč (§ 7 bod 5. advokátního tarifu), čemu při dvou úkonech právní služby (vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu) odpovídá částka 3 400 Kč, ke které je nutné přičíst dvě paušální náhrady po 450 Kč a náhradu za ztrátu času 600 Kč a nakonec byla důvodně účtována náhrada za použití motorového vozidla ve výši 876 Kč (dle specifikace na č.l. 135). Dohromady náklady odvolacího řízení představuje částka 5 776 Kč, kterou jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalovaná a vedlejší účastnice k rukám advokáta žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné.