KSOS 16 Co 58/2026-63

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka v právní věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalované: Jméno žalované., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_005⟫ o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ⟪LB:lb_006⟫ o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 9. prosince 2025, č. j. 15 C 36/2025-34,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7 866,21 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Jméno advokáta A, advokáta se sídlem adresa.

1. Žalobou došlou Okresnímu soudu v Karviné dne 23. 9. 2025 se žalobce domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru daného mu přípisem žalované ze dne 13. 8. 2025. Žalobce namítal, že okamžité zrušení pracovního poměru je obecné a neurčité.

2. využívání majetku firmy pro jinou než určenou činnost, kdy byly nabízeny a prezentovány nabídky třetích osob místo nabídek a zakázek zaměstnavatele mající za následek finanční ztrátu, ušlý zisk zaměstnavatele a poškození dobrého jména zaměstnavatele,

3. poškození dobrého jména zaměstnavatele, kdy byly prezentovány výrobky třetích osob jako výhodnější než nabídky zaměstnavatele,

4. neloajalitu vůči zaměstnavateli, která spočívá ve výše uvedeném a která měla za následek úplnou ztrátu vzájemné důvěry“.; výše uvedenému co do časového a místního vymezení nevyhovuje. Z účastnické výpovědi jednatele vyplývá, že žalobci při předání okamžitého zrušení pracovního poměru toliko sdělil, že má indicie o tom, že se dopouští vůči žalované nečestného jednání, že zneužívá databáze jejích klientů, že si založil, resp. odkoupil podíl ve firmě se stejným předmětem podnikání, kdy nic dalšího již nesdělil, kdy toto byly hlavní důvody, pro které s ním okamžitě zrušil pracovní poměr. Nelze tedy neurčitost písemného okamžitého zrušení pracovního poměru co do časového a místního vymezení ani ve spojení s ústním projevem jednatele žalované při předání okamžitého zrušení pracovního poměru žalobci zhojit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019 sp. zn. 21 Cdo 3648/2019 – Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze "nahrazovat" nebo "doplňovat" vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, z novějších rozhodnutí potom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016).).

5. Žalobce k odvolání žalované uvedl, že pokud se žalovaná snažila své důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru specifikovat, pak tak neučinila v okamžitém zrušení pracovního poměru, ale snažila se tyto důvody – dlužno dodat nikoliv kvalifikovaně a nikoliv dostatečně – rozepsat až ve svých písemných podáních učiněných vůči okresnímu soudu. Ani tato podání však dostatečně nespecifikují důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru, a zcela schází důkazy, kterými by žalovaná chtěla svá nová tvrzení prokázat. Žalovaná si tudíž zřejmě neuvědomuje, a to ani v této odvolací fázi řízení, že jí tíží jako zaměstnavatele břemeno tvrzení a hlavně břemeno důkazní, které dlouhodobě neunáší. O těchto skutečnostech ostatně byla žalovaná poučována opakovaně již při samotném jednání okresního soudu. Ani po poučení soudu nenabídla dostatečná tvrzení a už vůbec ne důkazy na podporu svých tvrzení. Pokud žalovaná poukazuje na jakési internetové stránky právnická osoba., pak jsou to odkazy zcela nerelevantní, a to už jen z toho důvodu, že žalovaná měla možnost a nikdo ji v tom nebránil – uzavřít s žalobcem tzv. konkurenční doložku ve smyslu ustanovení § 310 a násl. zákoníku práce. Závěrem je zapotřebí uvést, že si žalovaná neuvědomuje, a to ani přes poučení soudu, ani přes tvrzení žalobce a jím vznesené námitky proti okamžitému zrušení pracovního poměru, že toto okamžité zrušení pracovního poměru je zcela výjimečným a mimořádným institutem, který má svá pravidla a limity a který je možno využít v mimořádných situacích. Takováto situace nikdy nemohla nastat, žalobce byl nejúspěšnějším zaměstnancem, nikdy vůči jeho působnosti ve firmě nebyly vznášeny jakékoliv výtky, nikdy nečelil tzv. vytýkacím dopisům, a naopak byl pro své schopnosti ve firmě žalované ceněn. Žalobce navrhl, aby rozsudek okresního soudu byl potvrzen a žalobci byly přiznány náklady odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně (okresního soudu) bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Předně je třeba uvést, že skutková zjištění a závěry jsou v první řadě věcí okresního (nalézacího) soudu, před kterým byly důkazy provedeny. To odpovídá zásadám ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Povinností okresního soudu je provedené důkazy hodnotit podle § 132 o. s. ř. na základě své úvahy. Odvolací soud pak v rámci přezkumné činnosti může zasáhnout do výsledku činnosti okresního soudu při hodnocení důkazů pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu okresní soud dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů okresním soudem může být proto považováno, pokud okresní soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo, dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li okresnímu soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Jinak řečeno, hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, nesmí odvolací soud napravovat z jiných, než výše uvedených důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1472/2017). V posuzované věci odvolací soud neshledal při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů ze strany okresního soudu žádné pochybení ve shora uvedeném směru. Odvolací soud proto neshledal na vyhodnocení výsledků dokazování okresním soudem nic excesivního a nespatřoval důvod dokazování opakovat či doplňovat.

8. Po právní stránce je projednávanou věc třeba posuzovat podle ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2025 (dále jen zákoník práce), a ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025 (dále jen o. z.).

9. Žalovaná s žalobcem okamžitě zrušila pracovní poměr, když zvlášť hrubým způsobem porušil (měl porušit) povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. Otázkou zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnanci vykonávané práci se opakovaně zabýval Nejvyšší soud, kdy ve svém rozsudku ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. 21 Cdo 2555/2021 přijal a odůvodnil závěr, že „Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 301 a § 302–304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen „pracovní povinnost“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje – jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce – mezi méně závažným porušením pracovní povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty před středníkem zák. práce]. Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.“, s čímž se ztotožňuje i Ústavní soud (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 1471/14 – Okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je výjimečným institutem určeným pouze pro případ, kdy je porušení povinností zaměstnance ve smyslu citovaného ustanovení nepochybné a došlo k němu zvlášť hrubým způsobem, nikoliv způsobem této závažnosti zjevně nedosahujícím. Jednání zaměstnance, jímž poruší své povinnosti zvlášť hrubým způsobem, musí mít natolik závažný charakter, že nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby tohoto zaměstnance dále zaměstnával ani po výpovědní dobu.).

10. Je tedy zřejmé, že okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je výjimečným institutem, proto § 60 zákoníku práce stanoví bližší náležitosti co do určitosti, které musí být dodrženy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024 sp. zn. 21 Cdo 347/2024 – Judikatura dovolacího soudu je též ustálena v závěru, že u důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je třeba věnovat přesnému popisu vytýkaného skutku zvýšenou pozornost, aby byla možná jeho přesná individualizace, a že je třeba uvést konkrétní údaje o tom, kdy, kde, jakým jednáním a která konkrétní povinnost měla být porušena, aby se zaměstnanec mohl účinně bránit a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3648/2019, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4902/2014).). Okresní soud správně poukázal na to, že přípis ze dne 13. 8. 2025, kterým žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr s žalobcem, neboť došlo k hrubému porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance, a to zejména:

„1. know-how informace a kontakty zaměstnavatele byly využity k zajištění obchodních nabídek třetím subjektům, které mělo/má za následek snížení počtu uzavřených kontraktů a z ní vyplývající finanční ztrátu, ušlý zisk zaměstnavatele a poškození dobrého jména zaměstnavatele,

11. Okresní soud dále uvedl, za této situace jediným skutkově vymezeným důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, který byl dostatečně konkrétní, bylo tvrzení, že si žalobce odkoupil podíl ve firmě se stejným předmětem podnikání. Podle vyjádření jednatele žalované se mělo jednat o společnost právnická osoba. se sídlem ve adresa, přičemž žalobce je od 18. 7. 2025 vlastníkem a jednatelem této společnosti. Odvolací soud má za to, že jedná o extenzivní výklad, neboť v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 13. 8. 2025 nic takového uvedeno není, bylo by snad možné tuto skutečnost podřadit pod bod 4., a to neloajalitu vůči zaměstnavateli. I kdyby však odvolací soud akceptoval tento extenzivní výklad a uzavřel, že se jedná o konkrétní skutkově vymezený důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, přesto by nebyla naplněna intenzita porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnanci vykonávané práci, která by umožňovala okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Skutečnost, že žalobce se stal od 18. 7. 2025 vlastníkem a jednatelem společnosti právnická osoba., která má stejný předmět podnikání jako žalovaná, je sice porušením pracovních povinností ze strany žalobce, neboť tak učinil bez souhlasu žalované (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1628/97 – Za výdělečnou činnost ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce (nyní § 304 odst. 1 zákoníku práce, pozn. odvol. soudu), k níž je třeba předchozího souhlasu zaměstnavatele, je nutno považovat i ten případ, jestliže je zaměstnanec jednatelem společnosti s ručením omezeným, která má v předmětu podnikání, zapsaném v obchodním rejstříku, zapsánu činnost shodnou s předmětem činnosti (podnikání) jeho zaměstnavatele, i když společnost tuto činnost dočasně nebo trvale nevyvíjí.). Intenzitu tohoto porušení pracovních povinností žalobce však významně snižuje to, že žalobce již dne 11. 8. 2025 sám dal výpověď z pracovního poměru a pracovní poměr mezi účastníky tak měl skončit ke dni 11. 10. 2025 (srov. § 51 odst. 1 a 2 zákoníku práce) a dále sám navrhl dne 13. 8. 2025 skončení pracovního poměru dohodou (§ 49 zákoníku práce), kdy jednatel žalované nesouhlasil (viz účastnická výpověď jednatele žalované – Žalobce se dostavil s tím, že dva dny předtím podal výpověď a chtěl se nějak dohodnout ohledně skončení pracovního poměru. Já jsem se dohodnout nechtěl, a proto jsem mu doručil okamžité zrušení pracovního poměru.). Skutečnost, že žalovaná neuzavřela s žalobcem konkurenční doložku ve smyslu § 310 zákoníku práce nemůže být důvodem pro naplnění § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.

12. Další důvody, pro které žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr s žalobcem, žalovaná podrobně rozebrala až ve vyjádření k žalobě, kdy vysvětlila, v čem spočívá „zcela bezprecedentní pokles prodejů“, vyčíslila počet uzavřených smluv a jejich finanční hodnotu. Dále rozebrala podrobně nesrovnalosti v knize jízd a upřesnila, v čem spočívalo „dohodnutí zakázek mimo firmy v době trvání pracovního poměru.“ Tyto konkrétní důvody však v okamžitém zrušení pracovního poměru specifikovány nebyly a nebyly žalobci ani sděleny při doručování okamžitého zrušení pracovního poměru, proto okresní soud k nim správně nepřihlížel a ani odvolací soud k nim přihlédnout nemohl (opět viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019 sp. zn. 21 Cdo 3648/2019).

13. Shrnuto, důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru dle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce tak naplněn není.

14. Vzhledem ke všemu výše uvedenému byl rozsudek okresního soudu (soudu prvního stupně) shledán ve výroku ve věci samé jako věcně správný a jako takový byl v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrzen, včetně jeho nákladové části, která odpovídá výsledku sporu, kdy v podrobnostech odvolací soud odkazuje na body 14.-16. odůvodnění rozsudku okresního soudu.

15. O náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků bylo rozhodnuto výrokem II rozsudku v souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce byl v odvolacím řízení zcela procesně úspěšný, a proto mu byly přiznány odůvodněné náklady odvolacího řízení ve výši 11 352,22 Kč spočívající v úkonech právní služby – sepis vyjádření k odvolání a účast u jednání ā 3 700 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., příslušného počtu režijních paušálů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, náhradu za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 a odst. 3 téže vyhlášky ve výši 600 Kč za čtyři půlhodiny po 150 Kč, cestovného ve výši 482 Kč podle § 157 odst. 4 písm. a) zákoníku práce ve spojení s § 4 písm. a) vyhlášky č. 573/2025 Sb. (cesta z adresa a zpět v délce 52 km tam i zpět osobním motorovým vozidlem při průměrné spotřebě PHM 9,2 l/100 km benzínu BA 95) a 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. V souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř. byla žalovaná zavázána zaplatit náklady odvolacího řízení k rukám zástupce žalobce, a to ve lhůtě dle § 211 ve spojení s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

16. Podle obsahu spisu rovněž průběh řízení nesvědčí o nezbytnosti konzultace advokáta s klientem (žalobcem) v rozsahu přesahujícím jednu hodinu dne 8. 6. 2026. Nejvyšší soud se otázkou účelnosti nákladů řízení spočívajících v další poradě s klientem již v minulosti zabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. 21 Cdo 444/2016 nebo ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 3113/2017) a dospěl k závěru, že součástí zastupování účastníka advokátem jsou též porady advokáta s účastníkem podle § 11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., jejichž účelem je zejména, aby advokát byl od účastníka vybaven skutkovými poznatky potřebnými k jeho řádnému zastupování (to platí zvláště ve skutkově složitějších věcech), aby účastník byl od advokáta informován o výsledcích řízení v jeho jednotlivých stadiích a aby s touto znalostí věci mohl vydat advokátu pokyny k dalšímu zastupování (např. aby advokát podal opravný prostředek proti rozhodnutí soudu, nebo aby ho naopak nepodával). Žalobce se k odvolání žalované podrobně vyjádřil ve vyjádření k odvolání dne 20. 2. 2026. Odvolací soud má tak za to, že další konzultace advokáta s žalobcem v rozsahu přesahujícím jednu hodinu dne 8. 6. 2026 nad rámec běžné porady v průběhu ústního jednání dne 9. 6. 2026 objektivně nebyl nezbytný.

Proti tomuto rozhodnutí je možno podat dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v Karviné.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.