KSOS 57 Co 302/2025-197

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň Mgr. Michaely Janošcové a JUDr. Lenky Severové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobců: a) Jméno žalobce A, narozený dne Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A ⟪LB:lb_002⟫ b) Jméno žalobce B, narozený dne Datum narození žalobce B bytem Adresa žalobce A ⟪LB:lb_003⟫ oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalované: Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované zmocněncem Jméno zmocněnce, ⟪LB:lb_006⟫ narozeným dne Datum narození zmocněnce ⟪LB:lb_007⟫ bytem Adresa zmocněnce ⟪LB:lb_008⟫ o určení neúčinnosti darovací smlouvy ⟪LB:lb_009⟫ k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 23. 9. 2025, č. j. 16 C 47/2023-106

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení 14 987 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Jméno advokáta, advokáta se sídlem adresa.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud určil, že darovací smlouva ze dne datum, uzavřená mezi Jméno zmocněnce, narozeným Datum narození zmocněnce, jako dárcem, a žalovanou, jako obdarovanou, jejímž předmětem je ½ pozemku parc. st. hodnota, jehož součástí je stavba č. p. hodnota (rodinný dům), ½ pozemku parc. č. hodnota, ¼ pozemku parc. č. st. hodnota, jehož součástí je stavba bez č.p./č.e. (jiná stavba), ¼ pozemku parc. č. st. hodnota, jehož součástí je stavba bez č.p./č.e. (garáž), ¼ pozemku parc. č. hodnota a pozemek parc. č. st. hodnota, jehož součástí je stavba bez č.p./č.e. (garáž), vše zapsáno na listu vlastnictví č. hodnota pro katastrální území adresa, je vůči žalobcům právně neúčinná (výrok I), současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 41 898 Kč k rukám jejich zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná je matkou Jméno zmocněnce, který je otcem žalobců a), b). Podání žaloby za nezletilé žalobce bylo schváleno Okresním soudem ve Zlíně ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 24. 7. 2024, č. j. 59 Co 119/2024-9797. Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 25. 10. 2023, č. j. 58 Co 93/2023-9617, byla Jméno zmocněnce uložena povinnost platit s účinností od 1. 9. 2023 žalobci a) výživné 8 000 Kč měsíčně a žalobci b) výživné 7 000 Kč měsíčně, toto výživné je vymáháno exekučně. Jméno žalobce A pobírá v současné době invalidní důchod 11 800 Kč měsíčně, jiný příjem nemá a nemá ani jiný hodnotný majetek; finanční prostředky mu půjčuje žalovaná, a to již od doby uzavření darovací smlouvy. Dne 16. 1. 2023 se Jméno žalobce A jako dárce dohodl s žalovanou jako obdarovanou na bezúplatném převodu nemovitostí specifikovaných v bodě 1 odůvodnění rozsudku, současně v bodě 5. V. smlouvy bylo uvedeno, že „neuhrazené pohledávky obdarovaného, jež mu vznikly v období před podpisem této smlouvy do dnešního dne u dárce budou uhrazeny, vyřešeny a uzavřeny dohodou, zápočtem, a to uzavřením této smlouvy“.

3. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod § 589 odst. 1 a § 591 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). S poukazem na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. III. ÚS 1200/23 (kdy rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz, zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz) a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2024, sp. zn. 20 Cdo 1743/2024, vyslovil, že nezaopatřené dítě, které je příjemcem výživného ze strany dlužníka, může odporovat jednání dlužníka nejen pro pohledávku na výživném splatném v době rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě, ale i pro pohledávku na běžném výživném, jehož splatnost teprve nastane. Pokud mají žalobci a), b) vůči Jméno zmocněnce vymahatelnou pohledávku mj. i na budoucí výživné v celkové výši pro oba žalobce 15 000 Kč měsíčně, přičemž Jméno žalobce A je nemajetný a jeho jediným příjmem je pouze invalidní důchod 11 800 Kč měsíčně, uzavřenou darovací smlouvou se zřekl ve prospěch žalované majetku, který byl jeho jediným reálně exekuovatelným majetkem, z nějž by mohly být reálně vymoženy pohledávky budoucího výživného, neboť jeho příjem, při zohlednění výše nezabavitelné částky, k platbě výživného postačit nemůže. Není rozhodné, že na výživné je mu půjčováno žalovanou. Ujednání bodu 5. V. darovací smlouvy, z něhož by mělo vyplývat, že tato smlouva fakticky nebyla smlouvou darovací, je ve vztahu k určení pohledávky a její výše neurčité, pročež k němu nelze přihlížet. I kdyby mělo jít o převod za úplatu, pak žalovaná sama Jméno zmocněnce poskytuje finanční prostředky na platbu výživného, přičemž jí je jednoznačně zřejmé, že Jméno žalobce A není schopen ze svého sám výživné plnit, pročež přijetím předmětu daru jej zbavila majetku, z něhož jediného by mohlo být výživné pro žalobce v případě exekuce hrazeno. I při případné určitosti bodu 5. V. smlouvy by tak Jméno žalobce A darováním předmětu daru zvýhodňoval věřitele v osobě žalované na úkor žalobců a), b), přičemž toto bylo zjevně známo jak jemu, tak žalované. Veden těmito důvody okresní soud žalobě vyhověl.

4. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná. Rozsudek napadla zcela. Odvolací argumentací fakticky brojila proti tomu, že soud věc nesprávně posoudil, když fakticky nedošlo k bezúplatnému převodu nemovitostí, ve skutečnosti se mimo jiné jednalo o plnění, kterým bylo vyhověno mravním závazkům a ohledům slušnosti vůči žalované. Jméno žalobce A žalobcům fakticky ničeho nedluží, běžné výživné je řádně a pravidelně hrazeno. Domáhala se změny napadeného rozsudku tak, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta, případně aby odvolací soud věc zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a doplnění dokazování.

5. V podání ze dne 18. 6. 2026 dále doplnila, že okresní soud posoudil darovací smlouvu převážně podle jejího označení, aniž by dostatečně zohlednil její skutečný obsah, účel a souvislosti s předchozími smluvními ujednáními, zejména s původní dohodou z roku 2012. Při právním posouzení přitom není rozhodující název smlouvy, ale její obsah a ekonomický smysl. Darovací smlouva nepředstavuje nové samostatné právní jednání ani bezúplatný převod majetku. Jedná se o navazující dokument sloužící k vypořádání závazkových vztahů vzniklých na základě smluvního ujednání z roku 2012 a k řešení následně vzniklých okolností. Jejím účelem bylo dokončení a vypořádání dříve sjednaných práv a povinností, nikoliv poskytnutí majetkového prospěchu žalované bez odpovídajícího plnění. Z obsahu smlouvy i okolností jejího uzavření vyplývá, že převod nemovitostí představoval realizaci dříve sjednaného způsobu vypořádání pro případ nesplnění určitých závazků. Žalovaná tak nezískala majetek bezúplatně, ale v rámci smluvně předvídaného vypořádání existujících právních vztahů. Napadené právní jednání proto nelze bez dalšího považovat za darovací smlouvu. Okresní soud tedy nevěnoval dostatečnou pozornost předloženým listinám a tvrzeným souvislostem, které se vztahovaly k původnímu smluvnímu ujednání, dědickému vypořádání a následným majetkovým vztahům mezi účastníky, přitom tyto skutečnosti mohly mít význam pro správné právní posouzení věci. Současně je třeba zdůraznit, že po celou dobu bylo běžné výživné na nezletilé děti hrazeno a byly přijaty kroky k zajištění jeho další úhrady. Žaloba proto nevychází ze skutečného stavu věci, navíc nepřihlíží k existenci jiných prostředků k zabezpečení případných pohledávek, když otec žalobců má reálnou možnost hradit výživné svými příjmy nebo náhradním plněním ze svého majetku (úspory, motorová vozidla), ostatně z těchto premisí vycházel i opatrovnický soud při stanovení výživného. Z uvedených důvodů skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn a právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné.

6. U jednání odvolacího soudu žalovaná prostřednictvím svého zmocněnce doplnila, že otec žalobců dlužil žalované na závazky z dědictví, vedle toho si ještě od žalované půjčoval na výživné, a uzavřením darovací smlouvy s žalovanou uhradil tyto své staré závazky vůči ní. Žalovaná tedy vyrovnáním ničeho nezískala. Má navíc s žalovanou smluvně zajištěno, že výživné na žalobce bude řádně hrazeno.

7. Žalobci a), b) se v rámci vyjádření k odvolání ztotožnili se skutkovými závěry soudu prvního stupně, že rozsudek považují za věcně správný. Námitka, že otec žalobců ničeho na výživném nedluží, není s ohledem na konstantní judikaturu významná. Z obsahu darovací smlouvy jednoznačně vyplývá, že se jednalo o bezúplatný převod, za který otec žalobců neobdržel žádné plnění.

8. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Žalobci a), b), kteří ke dni rozhodnutí okresního soudu měli vůči svému otci Jméno zmocněnce pohledávku na běžném výživném, přiznanou pravomocným rozhodnutím soudu, se podanou žalobou domáhali určení, že jednání jejich otce jako dlužníka v podobě uzavření darovací smlouvy dne datum, kterou byly nemovitosti specifikované v bodě 1 odůvodnění tohoto rozsudku převedeny do vlastnictví žalované, která je jeho matkou, je vůči nim právně neúčinné, neboť zkracuje uspokojení jejich pohledávky za dlužníkem na výživném.

10. Žalovaná procesní obranu staví na argumentech, že fakticky darovací smlouva kompenzovala dříve vzniklé pohledávky žalované vůči Jméno zmocněnce, jednak z vypořádání dědictví, jednak z toho, že žalovaná za něj v minulosti hradila výživné na oba žalobce. Otec žalobců je schopen výživné hradit i s její pomocí.

11. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011.

12. Podle § 589 o. z. zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno (odstavec 1). Neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka (odpůrčí žaloba) (odstavec 2).

13. Podle § 591 o. z. neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka se může věřitel dovolat tehdy, pokud k němu došlo v posledních dvou letech. To neplatí, jedná-li se o a) plnění povinnosti uložené zákonem, b) obvyklé příležitostné dary, c) věnování učiněné v přiměřené výši na veřejně prospěšný účel, nebo d) plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti.

14. Podle § 590 odst. 1 písm. c) o. z. věřitel se může dovolat neúčinnosti právního jednání, kterým byl věřitel zkrácen a k němuž v posledních dvou letech došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo které dlužník učinil ve prospěch takové osoby, ledaže druhé straně v době, kdy se právní jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám být nemusel.

15. Odvolací soud má předně za to, že soud prvního stupně aplikoval na danou věc správná zákonná ustanovení, tj. § 589 a 591 o. z., účinná v době, kdy byl učiněn napadený odporovatelný úkon dlužníka. Podstatou odpůrčího práva v subjektivním smyslu je oprávnění věřitele uspokojit se z toho, co odporovaným jednáním ušlo z dlužníkova majetku. Odpůrčí právo věřitele se neobejde bez naplnění tří základních předpokladů, které vyplývají z § 589 odst. 1 věty prvé o. z. a jsou jimi a) existence vykonatelné pohledávky věřitele vůči dlužníkovi, b) právní jednání dlužníka, které c) zkracuje uspokojení věřitele. Vykonatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů -by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).

16. Tyto obecné předpoklady odpůrčího práva se uplatní vždy; k nim pak přistupují předpoklady zvláštní, uvedené v jednotlivých skutkových podstatách dle § 590 a § 591 o. z., které vymezují podmínky, za nichž se věřitel může dovolat neúčinnosti právního jednání. Zatímco § 590 odst. 1 o. z. obsahuje skutkové podstaty, při jejichž naplnění se věřitel může dovolat neúčinnosti právního jednání, aniž by stanovilo, zda se tyto skutkové podstaty uplatní pro právní jednání úplatná nebo bezúplatná (§ 590 odst. 2 o. z. stanovuje speciální skutkovou podstatu pro dlužníkovo mrhání majetkem na základě kupní či směnné smlouvy uzavřené v posledním roce, musela-li druhá strana v jeho jednání mrhání majetkem poznat), § 591 o. z. stanovuje možnost věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání. Vzájemný vztah § 590 a § 591 o. z. je nutné posoudit pomocí výkladového pravidla lex specialis derogat legi generali (tj. že zvláštní právní úprava vylučuje použití právní úpravy obecné), z čehož vyplývá, že § 590 o. z. nelze aplikovat na bezúplatná právní jednání, neboť speciální právní úprava neúčinnosti bezúplatných právních jednání v § 591 o. z. vylučuje použití obecnějšího § 590 o. z. na případy zkracujících bezúplatných právních jednání. Osoba obohacená bezúplatným právním jednáním se proto nemůže úspěšně bránit tvrzením, že jí zkracující úmysl dlužníka nebyl znám a ani znám být nemusel (blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 955/2018).

17. Ve vztahu k existenci vykonatelné pohledávky žalobců vůči jejich otci odvolací soud plně odkazuje na závěry, které byly přijaty v bodě 10 odůvodnění rozsudku okresního soudu společně s odkazem na zcela přiléhavou judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu, od které nemá ani odvolací soud se důvod jakkoli v této věci odchýlit. Ochranu poskytovanou věřiteli, kterým je nezaopatřené dítě, je skutečně třeba vztahovat i na výkon rozhodnutí výživného splatného až po rozhodnutí o odpůrčí žalobě, tedy běžného výživného splatného teprve v budoucnu, neboť jedině takový výklad § 589 o. z. nejlépe reflektuje právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči dle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

18. Pokud jde o napadené právní jednání dlužníka, v dané věci se jednalo o písemnou smlouvu o převodu nemovitostí ve vlastnictví otce žalobců na žalovanou, která je jeho matkou, s tím, že v textu smlouvy byl výslovně sjednán bezúplatný převod nemovitostí. Obecně odporovatelnost bezúplatných právních jednání není, na rozdíl od ostatních skutkových podstat odpůrčího práva, podmíněna zaviněním ani na straně dlužníka, ani žalovaného. Je rovněž nerozhodné, kdo vystupuje na straně žalovaného v tom směru, zda jde o osobu dlužníkovi blízkou či nikoli. Bezúplatnost jednání zakládá odpůrčí právo samo o sobě a ospravedlnění této skutkové podstaty je založeno na tom, že zájem na uspokojení pohledávky věřitele má přednost před zájmem žalovaného, který něco nabyl bezúplatně. Bezúplatné je takové právní jednání, při němž dlužník učiní majetkovou oběť, aniž by za to obdržel odpovídající protihodnotu. Nemusí přitom jít jen o darování, nýbrž i o jakákoliv jiná jednání, která nejsou vyvážena odpovídající hodnotou.

19. Procesní argumentace žalované byla po celou dobu řízení založena na tom, že ve skutečnosti touto smlouvou byly uhrazeny dřívější závazky otce žalobců vůči žalované, které vyplývaly z vypořádání dědictví a z úhrady výživného na žalobce a), b), které hradila žalovaná namísto dlužníka s tím, že tomu odpovídá i ujednání v bodě 5. V. darovací smlouvy, které okresní soud vyhodnotil jako zcela neurčité. Za situace, kdy žalovaná ani na výzvu odvolacího soudu nebyla schopna doplnit, v jaké konkrétní výši tyto závazky byly, zda tyto byly vůbec splatné, resp. od kdy, však ani odvolací soud nemůže dospět k jinému právnímu závěru. Vedle toho žalovaná ani netvrdila, jaká byla v době darování hodnota převáděných nemovitostí tak, aby bylo možno případně posoudit, zda se jednalo o plnění přiměřené vůči takovým závazkům dlužníka.

20. Nicméně odvolací soud má za to, že i pokud by takové tvrzení bylo žalovanou poskytnuto a v řízení by byla prokázána skutečná vůle žalované a dlužníka při uzavření dané smlouvy, resp. bylo by prokázáno, že ve skutečnosti mezi nimi nešlo o darování, ale úplatné právní jednání, s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu by to nebylo pro konečné rozhodnutí o nároku žalobců rozhodné.

21. Jak již bylo zmíněno výše, v § 590 a § 591 o. z. jsou vymezeny podmínky, za nichž se věřitel může dovolat neúčinnosti právního jednání jak v případě bezúplatného, tak úplatného právního jednání.

22. V dané věci, pakliže se jedná o bezúplatné právní jednání, s ohledem na procesní argumentaci žalované by přicházela jedině možnost výjimky, zabraňující úspěšnosti odpůrčí žaloby vyplývající z § 591 písm. d) o. z., tj. že bylo dlužníkem plněno na mravní závazek vůči žalované nebo s ohledem na pravidla slušnosti. K předpokladům, za jakých přichází do úvahy aplikace této výjimky se podrobně vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 4. 2026, sp. zn. 29 Cdo 3369/2024, v němž uvedl, že dané zákonné ustanovení je právní normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou a je na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zákon ani výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud při posuzování této otázky vycházet. Rozhodnutí o tom, že jsou splněny podmínky pro aplikaci § 591 písm. d) o. z., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Vzhledem k tomu, že jde o výjimku, která vylučuje možnost věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka, je nutno ustanovení vykládat v souladu se smyslem a účelem institutu relativní neúčinnosti, pročež tuto výjimku je namístě aplikovat jen tehdy, převáží-li mravní závazek nebo ohledy slušnosti nad povinností dlužníka splnit svou právní povinnost (dluh) vůči věřiteli. Toto ustanovení nelze interpretovat tak, že by jakékoli bezúplatné právní jednání dlužníka, které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění považovat za mravné a slušné, mohlo být důvodem k vyloučení možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti tohoto bezúplatného právního jednání dlužníka. Takový výklad § 591 písm. d) o. z. by nadřazoval mravní závazky a ohledy slušnosti nad závazky právní bez ohledu na jejich konkrétní podobu a prakticky by znemožňoval věřitelům dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání dlužníka učiněných vůči osobám jemu blízkým, neboť při standardně fungujících vztazích mezi osobami blízkými by se dalo téměř jakékoli bezúplatné právní jednání mezi těmito osobami považovat za „slušné“ a „mravné“. Při posuzování otázky, zda jde o plnění, kterým bylo podle § 591 písm. d) o. z. vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, je třeba přihlížet zejména k tomu, o jaké konkrétní plnění jde, zda je v dané situaci ospravedlnitelné, že tímto plněním třetí osobě dlužník tuto osobu zvýhodní na úkor svého věřitele, zda je dlužníkem poskytnuté plnění za daných okolností přiměřené jeho majetkovým poměrům a zda se poskytnutím plněním podstatně nesnižuje hodnota dlužníkova majetku, v jaké majetkové (popřípadě sociální) situaci se v době právního jednání nacházel nabyvatel plnění a jakou subjektivní hodnotu pro něj (pro ni) toto plnění s ohledem na jeho (její) majetkovou (sociální) situaci představuje, ale i k tomu, zda tímto plněním dlužník skutečně sledoval vyhovění svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti (zda toto bezúplatné právní jednání nečinil pouze v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky věřitele, a nikoli v úmyslu vyhovět svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti). Pojem „ohledy slušnosti“ je nutné vykládat tak, že dlužníkem poskytnuté plnění musí vyhovovat těmto ohledům jak ve vztahu k nabyvateli plnění, tak i ve vztahu k dlužníkovi. Plnění, kterým bylo ve smyslu § 591 písm. d) o. z. vyhověno mravnímu závazku, musí být přiměřené majetkovým poměrům dlužníka, nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku a musí jít o takový mravní závazek, který – stejně jako „ohledy slušnosti“ ‒ převáží nad povinností dlužníka plnit svůj právní závazek vůči věřiteli, a kterému je proto třeba dát přednost před právem věřitele na uspokojení jeho vykonatelné pohledávky (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 867/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2332/2018, uveřejněný pod číslem 127/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jejichž závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 29 Cdo 2329/2023, uveřejněném pod číslem 5/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 5/2025“).

23. V poměrech dané věci je přitom zřejmé, že pakliže by se jednalo o mravní závazky dlužníka vůči žalované jako jeho matce z titulu nevypořádané dohody mezi dědici či z titulu, že za něj dobrovolně plnila výživné na žalobce a), b), podle odvolacího soudu takové mravní závazky nejsou v dané věci ospravedlnitelné vůči žalobcům v postavení nezletilých dětí dlužníka s jejich nárokem na výživné, takové plnění navíc nebylo ani přiměřené majetkovým poměrům dlužníka, vycházeje ze zjištěného skutkového stavu o tom, že dlužník nemá žádný jiný majetek a jeho jediným příjmem je invalidní důchod, tudíž poskytnutým plněním byla podstatně snížena hodnota aktiv dlužníkova majetku (za stavu, kdy výše jeho pasiv nebyla žalovanou ani dostatečně určitě tvrzena). Je nutno zohlednit i to, že žalovaná v té době v podstatě vlastnila druhou polovinu převáděných nemovitostí, sama tedy ani nebyla nemajetná, byť poskytnuté plnění pro ni zcela jistě mělo významnou osobní hodnotu. S ohledem na všechny tyto okolnosti má odvolací soud za to, že takto poskytnutým plněním dlužník skutečně primárně nesledoval vyhovění svému mravnímu závazku, ale činil jej zejména v úmyslu zbavit se svého majetku, aby zkrátil uspokojení pohledávky žalobců jako věřitelů.

24. I kdyby pak bylo subsidiárně dovozeno, že ze strany dlužníka vůči žalované šlo fakticky o splnění předchozího dluhu a bylo by nutno posoudit, zda jde o zkracující úplatné právní jednání odporovatelné podle § 589 a § 590 odst. 1 písm. c) o. z., když žalovaná je dlužníkovou osobou blízkou, pak za situace, kdy tvrzení samotné žalované byla v řízení založena na tom, že ona sama dlouhodobě pomáhá dlužníku hradit výživné na oba žalobce, je zřejmé, že jí bylo známo, že vůči svým dětem má dlužník závazek z titulu výživného přiznaný exekučním titulem. Úspěšná obrana žalované by však podle daného ustanovení musela spočívat na tom, aby v řízení tvrdila a prokázala, že o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele nevěděla ani vědět nemusela. Pokud by o vědomosti osoby blízké byly pochybnosti, bude mít odpor věřitele úspěch (blíže srov. Petr Lavický a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654), 2. vydání, 2022, C. H. Beck, I. Obecná část (§ 1−654), s. 1911 - 1916). Žádné takové tvrzení žalované však do řízení vneseno ani nebylo.

25. Konečně pokud jde o námitku žalované, že dlužník má k uspokojení pohledávky žalobců další majetek v podobě úspor a motorových vozidel, uplatněnou nově v odvolacím řízení, k tomuto odvolací soudu podotýká, že odvolací řízení ve sporných věcech je založeno na principu neúplné apelace (§ 205 a o. s. ř.). Zákon ukládá účastníku povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc v té době existující právně významné skutečnosti a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání. O této povinnosti musí být účastník poučen v průběhu celého řízení (srov. § 5, 101, 118a o. s. ř.), zejména pak podle § 119a o. s. ř. před rozhodnutím o věci samé. Nastane-li některá z výjimek ze zákazu skutkových a důkazních novot, uvedených v § 205a odst. 1 pod písmeny a) až f) o. s. ř., jsou způsobilým odvolacím důvodem také nové skutečnosti a nové důkazy, a to v rozsahu, v jakém z těchto výjimek vyplývají. V ostatních případech nové skutečnosti a nové důkazy nemohou být v odvolání účinně uplatněny (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2010). Za situace, kdy v dané věci bylo soudem prvního stupně stranám před vyhlášením rozsudku poskytnuto poučení dle § 119a o. s. ř. a z obsahu spisu nevyplývá, že by nastala některá z výjimek uvedených v § 205a odst. 1 o. s. ř., nebylo možno k tomuto novému tvrzení žalované odvolacím soudem přihlédnout.

26. Veden těmito důvody odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný zcela potvrdil, když soud prvního stupně nepochybil ani ve výroku o náhradě nákladů řízení a lhůtě k plnění, na jehož zdůvodnění lze odkázat. Soud prvního stupně zcela správně zohlednil, že na straně žalobců šlo o zastupování dvou osob a postupoval zcela v souladu s právní úpravou vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) účinnou v době vykonání toho kterého úkonu právní služby, tj. zohlednil rozdílný způsob výpočtu výše odměny při zastupování dvou osob u úkonů vykonaných do 31. 12. 2024 a následně po tomto datu. Současně zcela správně přiznal za vykonané čtyři společné úkony právní služby toliko 4 x jednu paušální náhradu, jejíž výše opět odpovídá právní úpravě advokátního tarifu účinného v době vykonání úkonu. Odvolací soud dospěl při přezkoumání výše přiznaných nákladů za prvostupňové řízení ke zcela stejným výsledkům jako okresní soud.

27. Odvolací soud má za potřebné k výpočtu odměny zástupce žalobců a), b) dodat, že okresní soud správně při určení odměny vycházel z tarifní hodnoty věci stanovené právě v § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, byť v posuzovaném případě šlo o vyslovení neúčinnosti smlouvy o převodu nemovitostí, tedy předmětem řízení byla věc, která je obecně penězi ocenitelná (blíže srovná. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3281/22). Pokud v průběhu soudního řízení nemovitosti oceněny nebyly, žádnou ze stran sporu nebylo tvrzeno, tím méně předloženo jakékoliv aktuální ocenění předmětných nemovitostí, jen pro určení výše nákladů řízení soud dokazování ke zjištění ceny věci neprovádí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1492/2016). Jestliže za daného stavu scházel jakýkoli ověřitelný údaj o ceně věci, nebylo možno vyjít než z paušálně stanovené tarifní hodnoty. V tomto směru, stejně jako okresní soud, postupoval odvolací soud při stanovení výše nákladů odvolacího řízení.

28. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., protože žalobci a), b) byli i v odvolacím řízení plně úspěšní, přičemž za tuto fázi jsou jejich účelně vynaložené náklady představovány 14 987 Kč jako odměnou zástupce žalobců a), b) za 1 úkon právní služby v podobě účasti u jednání odvolacího soudu po 10 116 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a) ve spojení s § 7 bodem 5 a 11 odst. 1 písm. g), při zastupování dvou osob v souladu s § 12 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025, 450 Kč jako náhradou hotových výdajů zástupce žalobců a), b) za tento jeden výše uvedený úkon právní služby po 450 Kč dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, 1 820 Kč jako cestovným za cestu osobním vozidlem zn. typ vozidla, RZ SPZ, o kombinované spotřebě 6,2 l/100 km při použití benzinu automobilového 95 oktanů ve vyhláškové ceně 34,70 Kč/l a sazbě základní náhrady 5,90 Kč za 1 km jízdy při ujetí celkem 226 km z adresa a zpět dne 18. 6. 2026 (počítáno dle vzorce: počet ujetých kilometrů x průměrná spotřeba x cena PHM) + (sazba za km x počet ujetých km). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobců a), b) doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, byly jeho odměna, náhrada hotových výdajů a cestovné navýšeny o 21 % DPH (2 601 Kč), kterou bude povinen jako plátce daně odvést.

29. Žalovaná byla zavázána zaplatit náklady odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., a to zástupci žalobců a), b) dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí.