KSOS 57 Co 45/2026-96

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň JUDr. Lenky Severové a Mgr. Michaely Janošcové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobců: a) Jméno žalobce A, narozený dne Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A ⟪LB:lb_002⟫ b) Jméno žalobce B, narozená dne Datum narození žalobce B bytem Adresa žalobce B ⟪LB:lb_003⟫ oba zastoupeni advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalované: Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_006⟫ zastoupena advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_008⟫ o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ⟪LB:lb_009⟫ k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 27. 11. 2025, č. j. 19 C 78/2025-63

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I, II a III potvrzuje.

II. Ve výroku IV se rozsudek okresního soudu mění takto:

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku p. č. hodnota v k. ú. adresa (nebude-li uvedeno jinak, všechny níže označené pozemky a stavby na nich stojící se nacházejí v k. ú. adresa) [výrok I] a tento pozemek přikázal do společného jmění obou žalobců (výrok II), kterým uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalované na vypořádání jejího spoluvlastnického podílu 33 931 Kč (výrok III); žalované uložil povinnost nahradit žalobcům náklady řízení zaplacením 30 609,50 Kč (výrok IV).

2. Soud prvního stupně vyšel zejména ze zjištění, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky pozemku p. č. hodnota, a to v rozsahu 7/8 ku 1/8 ve prospěch žalobců. Na pozemku se nachází (mimo jiné) rodinný dům č. p. hodnota. Žalobci jsou dále vlastníky pozemku p. č. hodnota, na němž taktéž stojí rodinný dům č. p. hodnota a navazující zahrady o výměře 200 m², pozemku p. č. hodnota. Rodinný dům č. p. hodnota je postaven na pozemcích p. č. hodnota a hodnota. Pozemek p. č. hodnota je minimálně z poloviny zastavěn právě stavbou rodinného domu č. p. hodnota. Na výše uvedené pozemky navazuje pozemek p. č. hodnota – zahrada. Všechny tři pozemkové parcely tvoří jeden celek přibližně obdélníkového tvaru, který v čelní části sousedí s místní komunikací. Pozemková parcela č. hodnota, jejíž spoluvlastnictví je v katastru nemovitostí vedeno pro žalovanou v rozsahu podílu 3/24, navazuje na pozemek p. č. hodnota pouze jediným styčným bodem v rohu pozemku, který je v této části zároveň zastavěn rodinným domem. Tržní cena pozemku činí 271 447 Kč při ceně za 1 m² 2 300 Kč.

3. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně podřadil pod § 1140, § 1143, § 1144 odst. 1 a § 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, protože podle § 1140 o. z. nemůže být nikdo nucen setrvávat ve spoluvlastnictví, a žalobci proto byli oprávněni domáhat se jeho zrušení. Současně nebylo prokázáno, že by návrh byl podán v nevhodnou dobu nebo k újmě žalované. Její argumentace založená na citovém a rodinném vztahu k nemovitosti nebyla shledána právně relevantní. Při volbě způsobu vypořádání soud vycházel ze zákonné posloupnosti způsobů vypořádání spoluvlastnictví a nejprve posuzoval možnost reálného rozdělení pozemku. Dospěl však k tomu, že takový postup není dobře možný, neboť pozemek je z podstatné části zastavěn rodinným domem ve výlučném vlastnictví žalobců, spolu s navazujícími pozemky tvoří jeden funkční celek a podíl žalované představuje pouze 14,75 m². Případně oddělená část by byla fakticky nevyužitelná a neplnila by samostatně žádný hospodářský ani užitný účel. Proto soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu přikázal pozemek do vlastnictví žalobců za přiměřenou náhradu, neboť právě tento způsob nejlépe odpovídá zásadě účelného využití nemovitosti a vede ke sjednocení vlastnických práv k domu a souvisejícím pozemkům. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že žalovaná spoluvlastní sousední parcelu č. hodnota, protože jde opět pouze o minoritní podíl a obě parcely se stýkají jen v jediném bodě, takže nemohou vytvořit funkční celek. Výši náhrady soud stanovil podle předloženého odborného vyjádření, které nebylo žalovanou nijak zpochybněn, a hodnotu jejího spoluvlastnického podílu určil částkou 33 931 Kč.

4. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná. Rozsudek napadla zcela. Zopakovala, že nesouhlasila se zrušením podílového spoluvlastnictví, nabídka „na odkup“ pozemku ji „neoslovila“ a brojila proti postupu soudu, že nenechal zpracovat znalecký posudek, stejně jako vůči závěru, že existence domu na pozemku brání jeho rozdělení. S odkazem na nálezovou judikaturu má za nesprávný i nákladový výrok. Navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalobci ve vyjádření k odvolání navrhli, aby byl napadený rozsudek, jako věcně správný, potvrzen. Ztotožnili se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, zejména zdůraznili svou snahu věc vyřešit mimosoudně, což se ovšem pro odmítavý postoj žalované, který mají za obstrukční, nezdařilo a skutečnost, že proti výši tržní ceny, kterou lze zjistit i jinak, než znaleckým zkoumáním (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2597/2024), žalovaná nebrojila; částku 33 931 Kč považovala za tržní cenu a proti ocenění nic nenamítala (jeho správnost se ani nesnažila vyvrátit).

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Žalobci se žalobou domáhají zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a sice pozemkové parcely č. hodnota (o výměře 118 m²) v katastrálním území adresa, na níž se částečně nachází rodinný dům v jejich výlučném vlastnictví, stejně jako i další navazující pozemky. Tržní cena pozemku činí 271 447 Kč, metr čtvereční pak 2 300 Kč. Hodnota spoluvlastnického podílu připadajícího žalované (1/8) tak činí 33 931 Kč.

8. Procesní obrana žalované byla založena zejména na argumentu, že s ohledem na citovou vazbu k předmětu spoluvlastnictví nesouhlasí s jeho zrušením.

9. Skutková zjištění soudu prvního stupně může odvolací soud jako správná akceptovat, obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat (viz zejména bod 2) [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011], a to s doplněním o zjištění učiněné z mobilní aplikace právnická osoba., o výši zůstatku na účtu žalobce a), který činí ke dni rozhodnutí částku 77 600 Kč.

10. Podle § 1140 odst. 1 o. z. nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat.

11. Podle § 1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

12. Podle § 1144 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota (odstavec 1). Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích (odstavec 2).

13. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

14. Setrvání ve spoluvlastnictví není povinností, a tak kterýkoliv ze spoluvlastníků může žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví nebo o zrušení spoluvlastnictví jako celku (§ 1140 odst. 2 věta první o. z.). Tato zásada, nyní explicitně vyjádřená v § 1140 odst. 1 o. z., byla odbornou literaturou (k tomu srovnej např. Králík, M. Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. 2. vydání Praha: C. H. Beck, 2011, str. 273) i judikaturou [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1372/2011, či usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 1984, sp. zn. 11 Co 183/85 (uveřejněné pod č. 41/1988 Sb. rozh. obč.)] uznávána již dříve, a to bez jakýchkoliv pochybností. Nosnou argumentaci procesní obrany tudíž nelze shledat opodstatněnou, a to oproti přiléhavým právním závěrům soudu prvního stupně, na které lze rovněž odkázat.

15. Brojí-li žalovaná proti závěru soudu o tom, že rozdělení společné věci není dobře možné, přehlíží ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, kterou soud prvního stupně cituje (viz bod 17 odůvodnění napadeného rozsudku) a ani tato (strohá) odvolací námitka nemůže být shledána důvodnou.

16. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, vysvětlil, že byť z § 1147 o. z. vyplývá toliko jediná přímá podmínka pro přikázání společné věci za náhradu, a sice zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví, shodně s dřívější judikaturou (vykládající § 142 odst. 1 obč. zák.) pojímá tuto podmínku šířeji, když vedle zkoumání vůle účastníka je nezbytné zkoumat také jeho solventnost. Takový postup totiž zajistí, že se každému ze spoluvlastníků dostane majetkové hodnoty odpovídající hodnotě jeho spoluvlastnického podílu a naopak zamezí tomu, že spoluvlastník, jemuž by byla přisouzena náhrada, by při nesolventnosti spoluvlastníka, který se stal výlučným vlastníkem, musel náhradu vymáhat exekučně, a to ještě ne vždy úspěšně [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1305/2007 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 7, str. 264), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1340/2014].

17. Solventnost spoluvlastníka, jemuž má být věc přikázána do výlučného vlastnictví, má být v zásadě prokázána již k okamžiku vydání soudního rozhodnutí. Účastník tedy musí s finančními prostředky odpovídajícími vypořádacímu podílu disponovat nebo musí relevantně prokázat, že je schopen si finanční prostředky opatřit (například závazným příslibem půjčky či poskytnutím úvěru) [viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3393/2020]. Jak vyplývá z doplněného dokazování, žalobci jsou solventní, pročež i tuto podmínku je možno mít v posuzované věci za splněnou.

18. Přisvědčit odvolací soud konečně nemůže ani té části odvolací argumentace, podle které zjištění obvyklé ceny odborným vyjádřením nelze považovat za dostatečné. Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud (srov. § 125 o. s. ř.). Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci nebo osoby, která disponuje potřebnými odbornými předpoklady, odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce (§ 127 odst. 1 věta prvá o. s. ř.).

19. Rozhodovací praxe dlouhodobě vykládá § 125 a § 127 odst. 1 o. s. ř. tak, že znalecký posudek představuje, jde-li o stanovení obvyklé ceny nemovitosti (nepřímého předmětu spoluvlastnického práva), nejpřesnější způsob, nejedná se však o způsob jediný. Soud může, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, vycházet i z jiných důkazů, shledá-li je hodnověrnými. Není tedy vyloučeno, aby soud pro účely zjištění obvyklé ceny využil například stanovisko realitní kanceláře, tedy odborné vyjádření, a to zejména za situace, kdy ostatní účastníci řízení obsah tohoto stanoviska nerozporují. Obecným soudům nic nebrání ani v tom, aby případně na základě vlastní úvahy údaj uváděný účastníkem dále korigovaly (kromě žalobci citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2597/2024,

20. srov. dokonce závěr Nejvyššího soudu uvedený v odůvodnění usnesení ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3823/2017, podle kterého má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, a to i po provedeném výslechu znalce, nemusí zadat k vypracování nový posudek, případně ustanovit jiného znalce k vypracování revizního posudku, postačují-li pro závěr o skutkovém stavu odborná vyjádření).

21. Vyšel-li soud prvního stupně z Reportu odhadu tržní ceny nemovitosti vypracované tituly před jménem jméno FO (certifikovaným odhadcem nemovitostí), tj. z odborného vyjádření, nepochybil, protože s ohledem na konkrétní okolnosti věci, zejména procesnímu stanovisku žalované k tomuto důkaznímu prostředku, který – ani jde-li o jeho správnost – k výslovnému dotazu soudu nerozporovala, to bylo možné.

22. Protože napadený rozsudek soudu prvního stupně je ve věci samé správný, byl podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

23. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů se opírá o závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st 59/23, tedy, že ani v této věci (žaloba nebyla zamítnuta) nelze určit, která ze stran sporu měla plný úspěch, pročež je namístě vyjít z aplikace § 142 odst. 2 o. s. ř.; míra úspěšnosti jednotlivých účastníků řízení o vypořádání spoluvlastnictví je z majetkového hlediska srovnatelná.

24. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud neshledal v jednání žalované zvláštní okolnosti odůvodňující výjimku z výše uvedeného postupu, tj. aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř. Ústavní soud v citovaném stanovisku pod bodem 43 a 45 uvedl mimo jiné, že k těmto zvláštním důvodům řadí situace, kdy se některý z účastníků bude v průběhu řízení dopouštět obstrukčního jednání; nebude dlouhodobě ochoten k dohodě, byť proti této dohodě neuplatní žádné rozumné důvody; bude opakovaně podávat opravné prostředky a v důsledku toho neúčelně zvyšovat náklady řízení apod. Jednání žalované, která „jen“ zastávala názor, že zrušení spoluvlastnictví není na místě, nedosahuje takové intenzity, aby jej bylo možno pod zmiňovanou kategorii podřadit, zvláště je-li nezbytné k tomuto závěru, tj. aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř. v tomto typu řízení, přistupovat jako k výjimce a vykládat ji restriktivně.

25. Protože rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku IV nebylo možno ani potvrdit (§ 219 o. s. ř.), ani zrušit (pro absenci důvodu zakládající postup podle § 219a o. s. ř.), odvolací soud jej podle § 220 o. s. ř. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, což platí podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. i o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.