KSPH 22 Co 64/2026-70

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Boudníkové a soudkyň Mgr. Jany Pokorné Stejskalové a Mgr. Kláry Hrobské ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně. IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 182 816,41 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_005⟫ o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 10. 2025, č. j. 21 C 142/2025-44

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. potvrzuje ve správném znění, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; ve výroku II. se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 97 513,01 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 97 513,01 Kč od 18. 4. 2025 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu zamítl co do částky 85 303,40 Kč s 12,75 % úrokem z prodlení ročně z částky 182 816,41 Kč od 1. 8. 2024 do 17. 4. 2025, 12,75 % úrokem z prodlení ročně z částky 85 303,40 Kč od 18. 4. 2025 do zaplacení, částí úroku z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 97 513,01 Kč od 18. 4. 2025 do zaplacení a úrokem ve výši 6,05 % ročně z částky 182 816,41 Kč od 18. 6. 2024 do zaplacení (výrok II.) a dále rozhodl, že žalovanému se nárok na náhradu nákladů nepřiznává (výrok III.).

2. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalobou podanou u nadepsaného soudu dne 4. 6. 2025 se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 182 816,41 Kč s 12,75 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 18. 6. 2024 do zaplacení a úrokem ve výši 6,05 % ročně z částky 182 816,41 Kč od 18. 6. 2024 do zaplacení. Tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně právnická osoba. uzavřela s žalovaným dne 16. 10. 2018 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému překlenovací úvěr ve výši 297 831 Kč, a to dle splnění podmínek pro poskytnutí úvěru ze stavebního spoření, a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 6,05 % ročně. Překlenovací úvěr byl čerpán dne 23. 10. 2018 a 2. 4. 2019 v celkové výši 297 830,50 Kč. Žalovaný jej řádně a včas nesplácel, a tudíž jej právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala dopisem ze dne 10. 6. 2024 k úhradě dlužné částky ve výši 4 824 Kč s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru v případě, že nebude splátka řádně a včas zaplacena. Žalovaný na výzvu nereagoval, a tudíž se celá částka překlenovacího úvěru spolu se smluvním příslušenstvím stala splatnou ke dni 31. 7. 2024. Na základě smlouvy ze dne 25. 3. 2025 byla předmětná pohledávka za žalovaným postoupena na společnost DBS správa úvěrů s. r. o., která ji smlouvou ze dne 14. 4. 2025 postoupila žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 9. 4. 2025 a 25. 4. 2025. Následně byl vyzván k úhradě dluhu dopisem ze dne 20. 5. 2025, který však neuhradil. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného předmětný úvěr splácet, a to tak, že žalovaný uvedl v žádosti o úvěr svůj příjem ve výši 46 710 Kč, což bylo ověřeno potvrzením od jeho zaměstnavatele. Dále ověřila, že žalovaný neprochází insolvenčním rejstříkem, informací z CBCB prověřila jeho platební morálku a z interní evidence klientů ověřila, že o žalovaném nejsou vedeny žádné negativní informace. Žalovaný ve své žádosti uvedl výdaje a nájemné ve výši 0 Kč, proto právní předchůdkyně žalobkyně stanovila výdaje žalovaného na částku 9 339 Kč, a to z dat sdělených žalovaným (počet vyživovacích povinností, způsob bydlení) a z interních informací právní předchůdkyně žalobkyně včetně statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Dále právní předchůdkyně žalobkyně zjistila, že v době podání žádosti měl žalovaný celkem 4 poskytnuté úvěry, a to hypoteční úvěr v jiné bance ve výši 3 500 000 Kč s měsíční splátkou ve výši 14 335 Kč, osobní úvěr v jiné bance ve výši 220 000 Kč se splátkou 5 892 Kč, kontokorentní úvěr v jiné bance s limitem 1 000 Kč a orientační splátkou 83 Kč a spotřební úvěr u právní předchůdkyně žalobkyně ve výši 89 847 Kč se splátkou ve výši 2 650 Kč. Při zohlednění nově poskytovaného úvěru činilo celkové splátkové zatížení žalovaného 25 268 Kč; po odečtení splátkových výdajů a životních nákladů tak žalovanému zbývala dostatečná částka 21 442 Kč. Dále žalobkyně doplnila, že za období od 23. 10. 2018 do 17. 6. 2024 uhradil žalovaný na překlenovací úvěr celkem 200 317,99 Kč.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně žalobě vyhověl co do částky 97 513,01 Kč s 12 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 18. 4. 2025 do zaplacení, ve zbývající části žalobu zamítl a rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

5. Po stránce skutkové soud prvního stupně z provedeného dokazování učinil následující skutková zjištění: Právní předchůdkyně žalobkyně právnická osoba. uzavřela s žalovaným dne 16. 10. 2018 smlouvu o úvěru, na základě které mu poskytla finanční prostředky ve výši 297 831 Kč, které se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit spolu s úrokem ve výši 6,05 % ročně v měsíčních splátkách ve výši 2 308 Kč (zjištěno z předmětné úvěrové smlouvy). Z potvrzení zaměstnavatele a z žádosti o úvěr bylo zjištěno, že žalovaný je zaměstnán u zaměstnavatele právnická osoba. s průměrným čistým měsíčním výdělkem ve výši 46 710 Kč, je svobodný, bydlí u rodičů, v domácnosti je jen jedna osoba a jeho měsíční výdaje představují pouze splátky úvěrů ve výši 22 904 Kč měsíčně. Z výpisu z úvěrového účtu vedeného právní předchůdkyní žalobkyně pro žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný na předmětný úvěr uhradil celkem 200 317,99 Kč. Výzvou ze dne 10. 6. 2024 právní předchůdkyně žalobkyně upozornila žalovaného na dluh po splatnosti ve výši 4 824 Kč a vyzvala jej k úhradě do 31. 7. 2024, jinak dojde ke zesplatnění celého dluhu (zjištěno z předmětné výzvy). Právní předchůdkyně žalobkyně předmětnou pohledávku za žalovaným postoupila nejprve DBS správa úvěrů s. r. o., a to smlouvou ze dne 25. 3. 2025, ta ji pak následně smlouvou ze dne 14. 4. 2025 postoupila žalobkyni. O postoupení pohledávky byl žalovaný písemně vyrozuměn dopisem ze dne 9. 4. 2025 a ze dne 25. 4. 2025 (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 25. 3. 2025, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 4. 2025, vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne 9. 4. 2025 spolu s poštovním podacím archem a výpisem o sledování zásilky a vyrozuměním o postoupení pohledávky ze dne 25. 4. 2025 spolu s poštovním podacím archem a výpisem ze sledování zásilky). Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 20. 5. 2025, který mu byl doručen dne 22. 5. 2025 (zjištěno z předmětné výzvy a doručenkou).

6. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 3. 1. 2019 (s ohledem na datum uzavření předmětné smlouvy), a to zejména dle § 86 odst. 1 věty druhé tohoto zákona, dle něhož poskytovatel poskytne úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Žalobkyně sice v řízení uvedla, že její právní předchůdkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí a v tomto směru doložila potvrzení o výši příjmů žalovaného vystaveného jeho zaměstnavatelem. Tím dostála své povinnosti zkoumat příjmy žalovaného. Co se týče výdajů, žalobkyně pouze tvrdila, že její právní předchůdkyně vyšla z údajů uvedených žalovaným o zatížení splátkami ve výši 22 904 Kč měsíčně a ostatní výdaje pak odhadla na základě údajů uvedených žalovaným (např. počet vyživovaných osob, způsob jeho bydlení) na částku 9 339 Kč měsíčně. Žalobkyně však k prokázání tvrzení o zkoumání výše výdajů neoznačila žádný důkaz. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela, při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, z jeho tvrzení a nijak neověřených informací, a to za situace, kdy s jistotou věděla, že žalovaný je zatížen splátkami ve výši 22 904 Kč měsíčně. Takový postup je v rozporu s judikatorními závěry, které vykládají, co znamená zkoumání úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018). Protože právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí, je smlouva o úvěru neplatná v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a žalobkyně má tak nárok pouze na vrácení poskytnuté jistiny. Žalovaným získaný majetkový prospěch ve výši 297 831 Kč je plněním bez právního důvodu, tedy bezdůvodným obohacením, které má žalovaný za povinnost vrátit žalobkyni dle § 2993 o. z. Protože žalovaný tak již částečně učinil, neboť uhradil částku 200 317,99 Kč, činí dluh 97 513,01 Kč, přičemž tento nárok soud prvního stupně žalobkyni přiznal. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení je splatný bez zbytečného odkladu poté, co věřitel dlužníka vyzve k jeho splnění (dle § 1958 o. z.). Výzva k plnění byla žalovanému zaslána dne 14. 4. 2025, lhůtu bez zbytečného odkladu pak určil soud prvního stupně jako třídenní; ta uplynula dne 17. 4. 2025. Od 18. 4. 2025 se pak žalovaný ocitl v prodlení a má tak povinnost hradit žalobkyni též úrok z prodlení v souladu s § 1970 o. z. Výše úroku z prodlení pak v souladu s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. odpovídá výši repo sazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. K prvnímu dni prodlení činila repo sazba ČNB 4 %, a tudíž má žalobkyně nárok na úrok z prodlení ve výši 12 % ročně; v rozdílu výše úroků z prodlení soud prvního stupně žalobu zamítl.

7. Ve vztahu k nákladům řízení vyšel soud prvního stupně v souladu s § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 2 o. s. ř. z poměru úspěchu a neúspěchu účastníků. Uplatněný nárok činil celkem 226 385,89 Kč a skládá se z částky 182 816,41 Kč, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 182 816,41 Kč od 1. 8. 2024 do zaplacení kapitalizovaného ke dni vydání rozsudku soudem prvního stupně (23. 10. 2025) na 28 646,68 Kč, úroku ve výši 6,05 % ročně z částky 182 816,41 Kč od 18. 6. 2024 do zaplacení kapitalizovaného ke dni vydání rozsudku soudem prvního stupně (23. 10. 2025) na 14 922,80 Kč, přičemž žalobkyně byla úspěšná v částce 103 572,17 Kč sestávající z 97 513,01 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 97 513,01 Kč od 18. 4. 2025 do zaplacení kapitalizovaného ke dni 23. 10. 2025 na 6 059,16 Kč. Převážný úspěch byl dán u žalovaného, kterému však v řízení žádné náklady nevznikly.

8. Proti tomuto rozsudku, do jeho výroků II. a III., podala žalobkyně včasné odvolání. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že její právní předchůdkyně posoudila nesprávně schopnost žalovaného úvěr splácet. Právní předchůdkyně žalobkyně nevycházela pouze z tvrzení žalovaného, ale tato byla ověřována, a právní předchůdkyně žalobkyně vycházela i z jiných informačních zdrojů. Bylo ověřováno, zda žalovaný nebyl aktivní v insolvenčním řízení, zda jsou o něm nějaké negativní informace v databázi právní předchůdkyně žalobkyně a také informace ohledně jeho předchozí platební morálky. Dále byla z Bankovního registru klientských úvěrů ověřována existence dalších úvěrů a s využitím statistických údajů a aktuálních údajů o životních nákladech a normativních nákladech na bydlení byly stanoveny obvyklé výdaje žalovaného. Příjmy žalovaného byly ověřeny z potvrzení od zaměstnavatele. Pokud jde o výdajovou stránku, jako vhodnější se jevilo použít statistické údaje, neboť sám spotřebitel své výdaje často ani neeviduje; navíc vlivem úvěru se může změnit chování spotřebitele, který některé výdaje omezí. V daném případě výdajovou stránku tvořily právní předchůdkyní žalobkyně vypočtené životní náklady (na základě údajů sdělených žalovaným v kombinaci s interními informacemi, statistickými údaji, aktuálními údaji o životních nákladech a normativních nákladech na bydlení) ve výši 9 339 Kč a splátkové výdaje ve výši 22 904 Kč. Pokud soud prvního stupně uváděl, že právní předchůdkyně žalobkyně měla při znalosti dosavadního úvěrového zatížení žalovaného postupovat s větší mírou obezřetnosti, opomenul skutečnost, že příjem žalovaného dosahoval dvojnásobku zjištěných výdajů, takže i pokud by měl další výdaje přesahující rámec výdajů zjištěných, měl stále prostředky na úhradu dalších výdajů i na splácení předmětného úvěru. Navrhla proto, aby byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. změněn tak, že bude žalobě vyhověno ve zbývající části předmětu řízení a žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

9. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

10. K odvolacímu jednání se žalovaný bez omluvy nedostavil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán, žalobkyně se z jednání omluvila a souhlasila s jeho konáním bez její účasti. Odvolací soud tak odvolací jednání konal za podmínek dle § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc projednal.

11. Odvoláním byly napadeny výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tedy nebyl odvoláním napaden a nabyl samostatně právní moci.

12. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích v intencích ustanovení § 212 o. s. ř. podle ustanovení § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je nedůvodné.

13. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, který byl soudem prvního stupně správně zjištěn na základě správně provedeného dokazování, a odvolací soud proto na něj pro stručnost odkazuje.

14. Správně pak soud prvního stupně na takto zjištěný skutkový stav aplikoval zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (tj. do 3. 1. 2019), dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“ a zkoumal, zda právní předchůdkyně žalobkyně dostála své povinnosti řádně zkoumat schopnost žalovaného úvěr, který mu má být poskytnut, splácet.

15. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně stojí na argumentu, že právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost nesplnila, neboť ve vztahu k výdajům žalovaného vyšla pouze z jeho tvrzení, které nikterak neověřovala. Důsledkem toho je neplatnost úvěrové smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 3. 1. 2019. S těmito závěry se odvolací soud zcela ztotožňuje.

16. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. V souladu s konstantní judikaturou úprava zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovatelům či zprostředkovatelům úvěrů povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele), přičemž zákonodárce pro případ, byl-li úvěr poskytnut, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti dlužníka (spotřebitele) vyplývá, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet, zvolil „sankci“ v podobě neplatnosti smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci ex lege pro případ, kdy byl úvěr poskytnut spotřebiteli, který nebyl schopen ho splácet. Jde o realizaci cíle dotyčného harmonizačního rámce, jímž je ochrana před neuváženým poskytováním úvěrů dlužníkům, kteří nejsou schopni je splácet. Uvedený přistup odpovídá záměru zákonodárce, neboť podle důvodové zprávy k citovaným ustanovením je poskytovatel povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí; posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele (…) a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. (…) Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. (…) Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. (…) Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku [např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c)], pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního – při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023).

19. Jak bylo zjištěno, právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z doložených příjmů žalovaného a dále z doložených údajů o dosavadním úvěrovém zatížení žalovaného; ohledně dalších výdajů vyšla pouze ze statistických údajů spotřeby osob v obdobném postavení jako žalovaný. Takový přístup lze stěží považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. Nelze přehlédnout, že žalovaný byl ke dni podání žádosti o předmětný úvěr zatížen celkem 4 úvěry, přičemž výše splátek dosahovala téměř poloviny doložených příjmů žalovaného. Za této situace byla na místě zvýšená obezřetnost a detailnější analýza dalších výdajů žalovaného (na běžnou spotřebu, bydlení, dopravu apod.), a to právě s ohledem na to, že žalovaný uváděl, že bydlí u rodičů, nemá žádnou vyživovací povinnost a žádné jiné výdaje a přesto čerpal spotřební úvěr ve výši 89 847 Kč v roce 2015, osobní úvěr ve výši 220 000 Kč v roce 2016 a hypoteční úvěr ve výši 3 500 000 Kč 7. 8. 2018.

20. Odvolací soud si je vědom toho, že ustanovení ukládající povinnost poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je ustanovením s relativně neurčitou hypotézou; nestanoví tak nikterak výčet postupů, které by měly splnit povinnosti věřitele tímto ustanovením stanovené. Smyslem a účelem tohoto ustanovení ani není klást na poskytovatele úvěru nereálné požadavky na podrobné analýzy. Posouzení má odpovídat tomu, co zmiňuje důvodová zpráva k tomuto zákonnému ustanovení a rozvádí citovaná judikatura, tedy, aby byl úvěr poskytnut takovému spotřebiteli, u kterého není pochybnost o jeho schopnosti úvěr splatit. Takovému požadavku nelze, jak správně uvedl soud prvního stupně, vyhovět bez reálného zjištění příjmů, ale též výdajů spotřebitele (žalovaného), a to nejen pokud jde o dosavadní dluhové zatížení, ale též ve vztahu k základním, pravidelným a nezbytným výdajům, které lze u spotřebitele (žalovaného) očekávat, tedy zejména k běžné spotřebě a nákladům na bydlení. Protože právní předchůdkyně žalobkyně se při zkoumání pravidelných a opakujících se výdajů žalovaného (nad rámec splátkového zatížení) omezila výhradně na statistické údaje, pak je správný závěr soudu prvního stupně, že nesplnila povinnost uloženou jí § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v důsledku čehož je předmětná úvěrová smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Tuto neplatnost je nutno vykládat za použití § 2 a § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. (srov. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C-616/18, Cofidis).

21. K námitce žalobkyně, že úvěruschopnost žalovaného byla posouzena správně, pokud byl žalovaný schopen na úvěr uhradit částku více jak 200 000 Kč uvádí odvolací soud, že posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytovaný úvěr je povinností, kterou má věřitel ex ante, zatímco následné splácení je již okolností ex post. Významná by tato okolnost byla zejména tehdy, pokud by spotřebitel (žalovaný), navzdory tomu, že věřitel nedostál své povinnosti zkoumání úvěruschopnosti, úvěr přesto splatil (či jeho významnou část). Tak tomu však v daném případě nebylo.

22. Důsledkem nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouze zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru „v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalovaného). Jde o speciální úpravu vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (srov. též § 2993 o. z.). Výše dosud nesplacené jistiny odpovídá rozdílu mezi poskytnutou částkou a částkou již zaplacenou, tedy částce 97 513,01 Kč, v níž bylo žalobě vyhověno, přičemž v tomto výroku nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním napaden; v dalších nárocích nebyla žaloba důvodná.

23. Pokud jde o úroky z prodlení, soud prvního stupně je přiznal počínaje od 18. 4. 2025, neboť se pohledávka dne 17. 4. 2025 v důsledku uplynutí výzvy k plnění stala splatnou dne 17. 4. 2025, a to dle § 1958 odst. 2 o. z. V této souvislosti odvolací soud připomíná, že vrácení nesplacené jistiny poskytnuté na základě neplatné smlouvy o úvěru je upraveno § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru, dle něhož má být jistina spotřebitelem vrácena ve lhůtě přiměřené jeho možnostem. Protože žalovaný přestal předmětný dluh splácet již v roce 2024, lze za dobu přiměřenou možnostem žalovaného pro vrácení jistiny považovat 17. 4. 2025, jak určil soud prvního stupně (byť s nepřiléhavou právní argumentací). Ostatně žalobkyně ve svém odvolání nevznesla žádné námitky směřující k tomu, že by lhůta přiměřená poměrům žalovaného měla uplynout dříve.

24. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Správným pak shledal i nákladový výrok III. napadeného rozsudku, na jehož odůvodnění odvolací soud zcela odkazuje; pouze upravil jeho znění tak, aby odpovídalo tomu, že o nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. dle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení před soudem prvního stupně.

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení zcela procesně úspěšný, žádné náklady řízení mu však v odvolacím řízení nevznikly. Právo na náhradu nákladů odvolacího řízení proto nemá žádný z účastníků.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Příbrami, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.