KSPH 23 Co 52/2026-401

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudců JUDr. Ireny Sekavové a Mgr. Filipa Janka ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Anonymizováno a Jméno žalobkyně Anonymizováno, IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená Jméno Zástupce, advokátem sídlem Anonymizováno Pardubice ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované, narozena Datum narození žalované Anonymizováno, advokátkou sídlem Anonymizováno ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 86 620 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 22. 9. 2025, č. j. 10 C 94/2024 - 328

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 12 172,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalované.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení 86 620 Kč s úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout tím, že žalovaná, jako zaměstnankyně žalobkyně, byla v letech 2021–2023 nesprávně zařazena do 13. platové třídy namísto 12. platové třídy, a byl jí tak vyplácen vyšší plat. Nesprávné platové zařazení žalované vyplynulo z výsledků veřejnosprávní kontroly, kontroly Oblastního inspektorátu práce a právnická osoba, podle kterých měla být žalovaná vzhledem ke skutečně vykonávané práci zařazena do nižší platové třídy. Podle žalobkyně si žalovaná musela být nesprávnosti svého zařazení vědoma, mimo jiné s ohledem na svou funkci zástupkyně ředitelky a personální agendu, kterou vykonávala, neboť nikdy nevykonávala činnosti, které by zařazení do 13. platové třídy odůvodňovaly.

2. Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí 86 620 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně jdoucím z částky 86 620 Kč od 28. 5. 2024 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech řízení 23 982,20 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupkyně žalované (výrok II.).

3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebyla splněna ani jedna z podmínek pro vrácení údajného přeplatku na platu. Žalovaná podle něj vykonávala řadu odborných a metodických činností odpovídajících 13. platové třídě a současně splňovala i potřebné kvalifikační předpoklady. I kdyby bylo její zařazení nesprávné, soud prvního stupně uzavřel, že o tom nevěděla, ani vědět nemusela, neboť byla do 13. platové třídy zařazena dlouhodobě, rozhodnutím dvou po sobě jdoucích ředitelů, její zařazení nikdy nezpochybnily opakované audity, ani dřívější kontrola právnická osoba, a sama o svém platovém zařazení nerozhodovala. Závěry kontrol z roku 2024 soud prvního stupně považoval spíše za pozdější změnu právního názoru na danou problematiku, kterou nelze přičítat k tíži žalované.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání. Vytýkala soudu prvního stupně, že věc nesprávně skutkově i právně posoudil, když dovodil, že žalovaná byla oprávněně zařazena do 13. platové třídy a že nevěděla ani nemusela vědět o případné nesprávnosti svého zařazení. Podle odvolatelky žalovaná nevykonávala specializované metodologické činnosti opravňující k 13. platové třídě. Namítala, že se soud prvního stupně odchýlil od závěrů právnická osoba a Oblastního inspektorátu práce a nesprávně vyhodnotil pracovní náplň žalované. Žalobkyně současně setrvala na svém stanovisku, že žalovaná vzhledem ke své funkci zástupkyně ředitelky, personálním a mzdovým povinnostem i absolvovanému studiu pro vedoucí pedagogické pracovníky musela znát pravidla platového zařazování a musela proto předpokládat, že jí byl plat určován nesprávně. Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobě vyhověl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání odvolací argumentaci žalobkyně odmítla, navrhovala potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Z obsahu soudního spisu se podává, že žalovaná byla od 1. 7. 2010 jmenována zástupkyní ředitele školy a tuto funkci vykonávala nejméně do července 2023. Kontroly právnická osoba a Inspektorátu práce z roku 2024 dospěly k závěru, že měla být zařazena do 12., nikoliv 13. platové třídy; na jejich závěry navázala i výzva Anonymizováno kraje k vrácení části finančních prostředků. V roce 2016 žalovaná absolvovala studium pro vedoucí pedagogické pracovníky, jehož součástí byla i problematika pracovního práva a odměňování. Do 13. platové třídy byla zařazena již od 1. 11. 2015 a toto zařazení následně opakovaně potvrdili jak tehdejší ředitel školy tituly před jménem jméno FO, tak později ředitelka tituly před jménem jméno FO. V letech 2016–2022 škola každoročně procházela audity hospodaření a účetnictví, které nezjistily pochybení v odměňování zaměstnanců ani v hospodaření organizace. Výhrady k platovému zařazení žalované nevznesla ani kontrola právnická osoba v roce 2017. První výtky se objevily až ve veřejnosprávní kontrole z května 2023, která kritizovala zejména vyplácení mimořádných odměn; námitky tehdejší ředitelky proti těmto závěrům byly zamítnuty.

8. Odvolací soud se neztotožňuje beze zbytku s úvahou soudu prvního stupně, podle níž bylo možno uzavřít, že zařazení žalované do 13. platové třídy bylo správné. V tomto směru odvolací soud přisvědčuje žalobkyni potud, že tato otázka není natolik jednoznačná, jak ji soud prvního stupně vyložil. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že právnická osoba i Oblastní inspektorát práce v rámci kontrol shodně dospěly k závěru, že žalovaná měla být zařazena do 12., nikoliv do 13. platové třídy. Ačkoli soud není jejich právním hodnocením vázán, nebylo správné tyto závěry bez dalšího pominout; bylo namístě se s nimi alespoň v hlavních bodech vypořádat a vysvětlit, v čem soud shledává jejich nesprávnost či nepřesnost. Bez tohoto vysvětlení má odvolací soud za to, že závěr o správnosti zařazení žalované do 13. platové třídy nelze přijmout zcela bez výhrad, když nevyjasněny zůstaly mimo jiné například námitky žalobkyně, že žalovaná nevykonávala funkci výchovné poradkyně.

9. Výhrady uvedené v předchozím odstavci však samy o sobě neznamenají, že by žalobě bylo možno vyhovět. I pokud by totiž bylo možno přisvědčit odvolací argumentaci žalobkyně v otázce nesprávnosti zařazení žalované do 13. platové třídy, a že jí byly v důsledku toho vypláceny vyšší částky, nevedlo by to bez dalšího k vyhovění žalobě. Nárok žalobkyně totiž naráží na samostatnou překážku v podobě neprokázání subjektivní podmínky podle § 331 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, podle něhož vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do 3 let ode dne jejich výplaty. A právě okolnost, zda žalovaná o nesprávnosti vyplacených částek věděla nebo ji musela z okolností předpokládat, vyhodnotil soud prvního stupně správně.

10. Z provedených důkazů vyplývá, že žalovaná byla do 13. platové třídy zařazována dlouhodobě a opakovaně. Toto zařazení jí nebylo přiznáno jednorázově nebo toliko jednou konkrétní nadřízenou osobou, ale bylo potvrzováno v čase různými řediteli školy. Taková kontinuita objektivně zakládala důvěru žalované v to, že její platové zařazení bylo zaměstnavatelem posouzeno správně.

11. Významná je i další okolnost, že hospodaření žalobkyně podléhalo pravidelným auditům, aniž by z nich vyplynuly jakékoli pochybnosti o správnosti platového zařazení žalované nebo obecně o nesprávném či nehospodárném nakládání s prostředky na platy v této souvislosti. Závěry auditů ani dřívější kontroly tak žalované neposkytovaly žádný důvod pro úvahu, že by její odměňování bylo v rozporu s právní úpravou.

12. Žalobkyně v odvolání zdůrazňuje, že žalovaná byla zástupkyní ředitelky školy, zajišťovala podklady pro personální a mzdovou práci a absolvovala studium pro vedoucí pedagogické pracovníky, v jehož rámci byla probírána i problematika pracovního práva a odměňování zaměstnanců. Podle názoru odvolacího soudu však z těchto skutečností nelze bez dalšího dovodit, že žalovaná musela předpokládat nesprávnost vlastního platového zařazení.

13. To, že žalovaná mohla z titulu své funkce spolupůsobit při určování nebo kontrole platového zařazení podřízených zaměstnanců, ještě neznamená, že měla mít pochybnosti o správnosti svého vlastního zařazení, za které nesla odpovědnost její nadřízená, tj. ředitelka školy jako statutární orgán zaměstnavatele. Od žalované nelze rozumně požadovat, aby za situace opakovaného potvrzování téhož zařazení různými nadřízenými sama přezkoumávala správnost vlastního platového výměru.

14. Totéž platí i pro žalobkyní akcentované funkční studium žalované. Absolvování studia pro vedoucí pedagogické pracovníky, včetně části věnované pracovněprávní problematice, samo o sobě ještě neznamená, že žalovaná musela rozpoznat nesprávnost svého vlastního platového zařazení, bylo-li toto zařazení po léta potvrzováno zaměstnavatelem a nebylo-li zpochybněno ani kontrolními či auditními mechanismy.

15. Odvolací soud v této souvislosti považuje za podstatné i to, že v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalovaná obsah svých platových výměrů sama určovala, prosazovala nebo jakkoli ovlivňovala. Žalobkyně netvrdila a neprokazovala, že by žalovaná vědomě využila svého postavení k tomu, aby si zajistila vyšší platové zařazení. Za tohoto stavu nelze dovodit, že by žalovaná věděla nebo musela z okolností předpokládat, že jí jsou vypláceny částky nesprávně určené. Právě tato podmínka je přitom podle § 331 zákoníku práce nezbytná.

16. Na základě uvedených skutečností a závěrů odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. Jelikož žalobkyně ani žalovaná výslovně nenapadly obsahovou správnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi nimi, potvrdil odvolací soud i toto rozhodnutí. Povinnost rozhodnout o nákladech řízení podle § 151 o. s. ř. i bez návrhu neznamená, že by se odvolací soud za situace, kdy potvrdí výrok o věci samé a kdy žádný z účastníků ani nenamítá nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech, musel zabývat jeho správností a při závěru o jeho nesprávnosti je změnit. Povinnost rozhodnout o nákladech řízení podle § 151 o. s. ř. i bez návrhu neodůvodňuje změnu rozhodnutí tam, kde se jí žádní účastníci nedomáhají (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24).

17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů za právní zastoupení sestávající z odměny za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání) po 4 580 Kč [§ 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“)], dvou paušálních náhrad hotových výloh po 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT), a 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 2 112,60 Kč. Celková výše náhrady činí 12 172,60 Kč.

Proti tomuto rozsudku je ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Nymburce za podmínek § 237 o. s. ř.