KSPH 25 Co 91/2026-204

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Renáty Lukešové a soudců JUDr. Václava Nekoly a Mgr. Kláry Hrobské v právní věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně A., IČO IČO žalobkyně A sídlem Adresa žalobkyně A zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 390 915,32 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 8. 1. 2026, č. j. 3 C 94/2025-110

I. Odvolací řízení se co do částky 3 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 16. 7. 2025 do zaplacení zastavuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části napadeného výroku II. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 179 251,22 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 179 251,22 Kč od 16. 7. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení 30 578,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 1. 2026, č. j. 3 C 94/2025-110, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 102 783,30 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 32,48 Kč, úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 875 Kč od 16. 9. 2024 do zaplacení, úrokem z prodlení 12,75 % ročně z částky 875 Kč od 16. 9. 2024 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 102 783,30 Kč od 16. 7. 2025 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 288 132,02 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků ve výši 685,89 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 53 219,06 Kč, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 363 120,32 Kč od 11. 6. 2024 do 15. 7. 2025, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 260 610,46 Kč od 16. 7. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky 102 783,30 Kč od 16. 7. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 362 621,32 Kč od 11. 6. 2024 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 11. 6. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 11. 6. 2024 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně je aktivně legitimována k podání žaloby s ohledem na postoupení pohledávek od své právní předchůdkyně právnická osoba. (Anonymizováno.). Ta poskytla žalovanému jako spotřebiteli v rámci své podnikatelské činnosti peněžitá plnění, zejména mu poskytla spotřebitelské úvěry ve smyslu § 2 odst. 1 a § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“). Žalovaný měl poskytnuté částky splatit spolu s poplatky a úroky. Soud prvního stupně se nejprve z moci úřední zabýval tím, zda právní předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 ZSÚ a dospěl k závěru, že tak neučinila. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, soud prvního stupně zdůraznil, že požadavek odborné péče poskytovatele spotřebitelského úvěru předpokládá, že poskytovatel ověří a zajistí si objektivní podložení údajů o příjmech a výdajích spotřebitele, a tyto i srovná s veřejně dostupnými informacemi o životním a existenčním minimu. Žalobkyně nedoložila, že by její právní předchůdkyně skutečně zkoumala příjmy a výdaje žalovaného, ani jiné okolnosti týkající se jeho schopnosti splácet úvěr. Je navíc zřejmé, že při uzavření úvěrové smlouvy ze dne 1. 11. 2021 měl žalovaný další dluhy přesahující 2 500 000 Kč. Byla tak dána důvodná pochybnost o schopnosti žalovaného splatit poskytnuté úvěry a závazkový vztah je absolutně neplatný podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) ve spojení s § 588 o. z.

3. Otázku bezdůvodného obohacení z neplatných úvěrových smluv soud prvního stupně posoudil podle § 2991 odst. 2 o. z. tak, že na základě smlouvy o úvěru ze dne 5. 10. 2022 žalovaný obdržel na svůj účet částku 201 247,78 Kč, ve zbylé části měly být úvěrem pokryty jiné závazky žalovaného u právní předchůdkyně žalobkyně. Tyto zbylé finanční prostředky proto žalovaný ve smyslu institutu bezdůvodného obohacení neobdržel. Na tento úvěr žalovaný uhradil 119 339,48 Kč. Na základě smlouvy o úvěru ze dne 1. 11. 2021 žalovaný obdržel na svůj účet částku 20 000 Kč a na ni nic neuhradil. V souhrnu je tak žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 102 783,30 Kč, a to společně se zákonným úrokem z prodlení podle § 1970 o. z. od 16. 7. 2025 do zaplacení, jelikož k úhradě dluhu byl žalovaný vyzván dopisem odeslaným mu 30. 6. 2025, tj. v době odpovídající § 87 odst. 1 ZSÚ. Ve zbývající části soud prvního stupně žalobu zamítl jako nedůvodnou pro absolutní neplatnost smluv a pro částečnou nedospělost úroku z prodlení.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně do části výroku II. včasné odvolání (co do částky 182 251,22 Kč jako zbytku jistiny se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 16. 7. 2025 do zaplacení), a to z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. b), c), d) e) a g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Své odvolání následně vzala částečně zpět tak, že nadále se proti části výroku II. odvolává jen v rozsahu částky 179 251,22 Kč a zákonného úroku z prodlení z ní od 16. 7. 2025 do zaplacení. Vymezila, že předmětem odvolání je toliko pohledávka z úvěrové smlouvy ze dne 5. 10. 2022. Na jejím základě byla žalovanému poskytnuta nejen částka 201 247,78 Kč vyplacená na jeho účet (kterou vzal soud prvního stupně v potaz), ale i částka 178 752,22 Kč, která byla v souladu s úvěrovou smlouvou užita ke splacení dřívějších závazků žalovaného u právní předchůdkyně žalobkyně. Konkrétně se jednalo o dluhy ze tří půjček od právní předchůdkyně žalobkyně se zůstatkem 99 719,86 Kč, 49 207,71 Kč a 29 824,65 Kč. I částku takto užitou k započtení na předchozí dluh je namístě považovat za finanční prospěch poskytnutý žalovanému, tedy za jeho bezdůvodné obohacení. Ostatně i částka vyplacená na účet žalovaného měla sloužit primárně k úhradě dluhů žalovaného u třetích subjektů, přičemž rozlišovat v rovině bezdůvodného obohacení mezi těmito plněními není důvodné. Žalobkyně dále namítla, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav, jelikož žalovaný zaplatil její právní předchůdkyni jen 118 840,48 Kč, nikoli 119 339,48 Kč jak je uvedeno v napadeném rozsudku. Žalobkyně má tak z úvěrové smlouvy ze dne 5. 10. 2022 nárok na zaplacení částky 261 159,52 Kč (380 000 Kč – 118 840,48 Kč) spolu s příslušenstvím, z čehož jí bylo přiznáno jen 81 908,30 Kč s příslušenstvím, k úhradě proto zbývá 179 251,22 Kč s příslušenstvím.

5. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

6. Protože žalobkyně vzala své odvolání částečně zpět co do částky 3 000 Kč s příslušenstvím, odvolací soud v rozsahu tohoto zpětvzetí odvolací řízení podle § 96 odst. 2 o. s. ř. zastavil (výrok I.).

7. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený výrok II. rozsudku soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. S ohledem na rozsah podaného odvolání ve věci samé nabyl zamítavý výrok II. rozsudku co do částky 108 880,80 Kč a co do tam uvedeného příslušenství v podobě úroku a úroku z prodlení s výjimkou zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 179 251,22 Kč od 16. 7. 2025 do zaplacení samostatně právní moci.

8. Odvolací soud k projednání věci nařídil jednání na 13. 5. 2026, k němuž byli účastníci a jejich zástupci řádně předvolání. Žalobkyně v podání ze dne 6. 5. 2026 požádala o odročení jednání, jelikož se nepodařilo zajistit substituční zastoupení jejího zástupce z důvodu kolize spolupracujících advokátů. Pro případ, že by její žádosti nebylo vyhověno, nebo její účast nebyla nutná, se z jednání omluvila a vyslovila souhlas s rozhodnutím věci v její nepřítomnosti. Odvolací soud neshledal žádost o odročení jednání důvodnou, protože žalobkyně netvrdila nemožnost účasti svého zástupce při jednání; nemožnost jeho substitučního zastoupení (nadto nedoložená) není v případě, kdy sám zástupce se jednání účastnit může, důvodem pro odročení jednání. Odvolací soud proto vycházel ze souhlasu žalobkyně s projednáním odvolání v její nepřítomnosti. Žalovaný se k jednání nedostavil bez náležité a včasné omluvy. Odvolací soud proto věc v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. projednal v nepřítomnosti účastníků.

9. Soud prvního stupně správně vyšel z takto zjištěného skutkového stavu: Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně (právnická osoba.) dne 13. 9. 2019 smlouvu o bankovních a platebních službách, na základě níž vedla banka pro žalovaného účet č. č. účtu. Mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla dne 5. 10. 2022 uzavřena smlouvy o úvěru, na jejímž základě měl žalovaný obdržet úvěr ve výši 380 000 Kč, který se zavázal zaplatit v 96 splátkách po 9 060 Kč. Mezi žalovaným a bankou byla dále uzavřena smlouva o úvěru dne 1. 11. 2021, na základě které mohl žalovaný čerpat kontokorentní úvěr do výše 20 000 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 19,9 % ročně. Žalovaný na této smlouvě dluží 20 000 Kč. Žalovaný přečerpal svůj běžný účet o částku v souhrnné výši 907,48 Kč (875 Kč jistina, 32,48 Kč úrok z prodlení). Úvěry byly zesplatněny ke dni 10. 6. 2024, ke dni 29. 8. 2024 banka odstoupila od smlouvy o vedení běžného účtu, žalovaný byl vyzván k plnění. Pohledávky byly smlouvou o postoupení pohledávek postoupeny na žalobkyni. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu dopisem ze dne 30. 6. 2025, který mu byl téhož dne odeslán, se lhůtou k plnění do 15. 7. 2025. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nebyly předloženy žádné relevantní důkazy.

10. Odvolací soud zopakoval ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř. důkaz návrhem na uzavření smlouvy o RePůjčce č. hodnota, z něhož plyne, že předmětem návrhu smlouvy mezi právnická osoba. jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným byl závazek banky poskytnout žalovanému úvěr ve výši 380 000 Kč a závazek žalovaného splatit úvěr v 96 splátkách po 9 060 Kč. Zápůjční úroková sazba měla činit 24,5 % p.a. a RPSN 27,42 % p.a. Účtem určeným pro splácení a převod prostředků byl účet č. č. účtu. Poskytované prostředky byly v rozsahu 370 000 Kč účelově vázány k úhradě předchozích závazků žalovaného, konkrétně bylo poskytováno 98 000 Kč k splacení půjčky u jiné instituce, 70 000 Kč a 20 000 Kč na splacení dluhů na kreditních kartách u jiných institucí, a dále 101 000 Kč, 50 000 Kč a 31 000 Kč na splacení půjček u právnická osoba (dle definice pojmů obsažené v návrhu se jedná o obchodní značku úvěrující banky pro vybrané bankovní služby). Součástí dohody mělo být, že částka čerpaná k uspokojení závazků vůči úvěrující bance bude z účtu inkasována bez dalších pokynů žalovaného, čímž budou dřívější dluhy předčasně splaceny a ukončeny. V rozsahu 10 000 Kč nebyl úvěr účelově vázán. Návrh měl být podepsán žalovaným prostřednictvím internetového bankovnictví. Dle akceptace návrhu na uzavření smlouvy o RePůčjce č. hodnota právní předchůdkyně žalobkyně předmětný návrh na uzavření uvedené smlouvy. Ke splacení dílčích dluhů žalovaného vůči právní předchůdkyni žalobkyně z akceptace vyplývá, že ke splacení bylo použito 99 719,86 Kč, 49 207,71 Kč a 29 824,65 Kč (celkem 178 785,22 Kč), na účet žalovaného tak bylo odesláno o 1 280,14 Kč, 792,29 Kč a 1 175,35 Kč více, než byl uvedeno v návrhu smlouvy. Celkově bylo žalovanému zasláno na účet 201 247,78 Kč a na splacení závazku u právnická osoba bylo použito z úvěru 178 752,22 Kč.

11. Odvolací soud dále ve smyslu § 213 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. doplnil dokazování důkazy dříve navrženými, konkrétně výpisy z bankovního účtu č. č. účtu za období od 1. 10. 2022 do 31. 12. 2024. Z výpisů z bankovního účtu vyplývá, že žalovaný obdržel od právní předchůdkyně žalobkyně na uvedený účet, jehož je majitelem, dne 5. 10. 2022 částku 201 247,78 Kč. Žalovaný poté dílčími splátkami uhradil právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku 118 840,48 Kč. Odvolací soud vyzval žalobkyni (před odvolacím jednání) k doplnění důkazních návrhů ve vztahu k tvrzení čerpání o částky 178 752,22 Kč na starší dluhy vůči právnická osoba, když v tomto směru nebyla žalobkyně poučena soudem prvního stupně ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., ale dle jeho závěrů danou skutečnost neprokázala. Žalobkyně předložila odvolacímu soudu potvrzení o uzavření úvěrových účtů, které shledal odvolací soud jako přípustné důkazy, když žalobkyni by v tomto směru byl povinen dát poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. při ústním jednání. Ze tří předložených potvrzení o uzavření úvěrového účtu vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému sdělila, že v důsledku splacení půjček došlo k 5. 10. 2022 k uzavření úvěrových účtů dle smluv č. hodnota (původní výše půjčky 50 000 Kč), č. hodnota (původní výše půjčky 100 000 Kč) a č. hodnota (původní výše půjčky 30 000 Kč).

12. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

14. Podle § 86 ZSÚ posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

17. Je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, publik. ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2026).

18. Domáhá-li se žalobkyně vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru (za situace, kdy v důsledku porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované byla úvěrová smlouva shledána neplatnou), je na poskytovateli úvěru, aby prokázal, že jistinu spotřebitelského úvěru spotřebiteli poskytl. Skutková zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získal na úkor poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, jsou však ve prospěch spotřebitele, protože má vliv na splatnost pohledávky věřitele. Jde o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty právní normy v jeho prospěch (dotyčné ustanovení slouží k jeho ochraně). Je to proto spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. Takové rozložení uvedeného procesního břemene odpovídá povaze skutečností právně významných pro úsudek o možnostech spotřebitele, které se zakládají na jeho subjektivních poměrech, jež jsou známy právě jemu, nikoliv jeho věřiteli (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025).

19. O úvěr jde, i pokud se peněžní prostředky neposkytují přímo úvěrovanému, ale třetí osobě určené ve smlouvě (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 922/2007). Uvedené závěry se prosadí i v kontextu úpravy občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, jak ostatně uvádí i komentářová literatura – „poskytnutím úvěru je třeba rozumět převedení příslušných peněžních prostředků z vlastnictví úvěrujícího do vlastnictví úvěrovaného nebo do vlastnictví třetí osoby určené úvěrovaným […] V závislosti na podmínkách sjednaných ve smlouvě úvěrující plní svou povinnost poskytnout úvěr jedním nebo více níže uvedenými způsoby […] b) poskytne peněžní prostředky třetí osobě určené úvěrovaným, tj. peněžní prostředky vyplatí třetí osobě v hotovosti nebo je bezhotovostně převede na účet třetí osoby, přičemž tato třetí osoba je zpravidla věřitelem úvěrovaného a úvěrující placením této třetí osobě plní dluh úvěrovaného.“ (ELEK, Štefan. § 2395 [Základní ustanovení]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo (§ 2189–3014). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 25 a 26 Dostupné na beck-online.cz.).

20. Jak správně uzavřel soud prvního stupně, důsledkem nesplnění zákonné povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně prověřit úvěruschopnost žalovaného je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy ze dne 5. 10. 2022 a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ omezení nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru „v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalovaného). Ustanovení § 87 ZSÚ je speciální úpravou ve vztahu k ustanovení § 2991 a násl. o. z. týkající se vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz citované rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). To, že má nárok pouze na vrácení zůstatku jistiny jako bezdůvodné obohacení z neplatné smlouvy, akceptovala žalobkyně tím, že podala odvolání jen do této částky.

21. Předmětem odvolacího řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 179 251,22 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 16. 7. 2025, a to jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě neplatné smlouvy o úvěru ze dne 5. 10. 2022 finanční prostředky. Žalobkyně své odvolání směřuje toliko k prostředkům poskytnutým žalovanému k úhradě jeho předchozích dluhů vůči právní předchůdkyni žalobkyně. Tyto totiž právní předchůdkyně žalobkyně (se souhlasem žalovaného) nepoukázala na bankovní účet žalovaného, ale použila je prokazatelně přímo k úhradě vlastních starších pohledávek za žalovaným, což soud prvního stupně nepovažoval za skutečné poskytnutí prostředků žalovanému.

22. Z doplněného dokazování vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému na splnění těchto dluhů poskytla prostředky ve výši 178 752,22 Kč. To vyplývá z akceptace smlouvy i z potvrzení o uzavření úvěrových účtů. Z judikatury a literatury citovaného v bodu 20. odůvodnění výše přitom plyne závěr, že poskytnutím peněžních prostředků se může rozumět i jejich poskytnutí třetí osobě nebo úhrada dluhu úvěrovaného. Tak je tomu i v projednávané věci, pouze s tou změnou, že prostředky nebyly poskytovány třetí osobě, ale samotné úvěrující bance jako věřitelce z dřívějších dluhů úvěrovaného. Není však důvodu, aby tato skutečnost na uvedených závěrech cokoli měnila. Odvolací soud proto narozdíl od soudu prvního stupně má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému na základě neplatné smlouvy o úvěru č. hodnota poskytnula i částku 178 752,22 Kč, vedle částky 201 247,78 Kč připsané na účet žalovaného. Celková výše poskytnutého finančního plnění tak činila 380 000 Kč.

23. V případě zúčtování vzájemného bezdůvodného obohacení soudní praxe dlouhodobě a konstantně vychází ze závěru, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobkyně (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3008/2007). Po doplnění dokazování odvolací soud dále uzavřel, že žalovaný zaplatil právní předchůdkyni žalobkyně dílčími splátkami celkem 118 840,48 Kč (viz výpisy z běžného účtu, odkud byly splátky strhávány). Celkově tak z poskytnuté jistiny dosud nebylo uhrazeno 261 159,52 Kč. Z této částky již bylo žalobkyni výrokem I. napadeného rozsudku pravomocně přiznáno 81 908,30 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení a zákonným úrokem z prodlení (zbývající část již přiznané částky se vztahuje k jistině poskytnuté podle jiné úvěrové smlouvy záporného zůstatku na běžném účtu). Žalobkyně proto má nárok na vydání bezdůvodného obohacení ještě v částce 179 251,22 Kč.

24. Zbývalo tedy posoudit otázku splatnosti předmětné dlužné částky podle zásad ustanovení § 87 odst. 1 a 2 ZSÚ. V daném případě žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě částky 565 821,64 Kč (zahrnující nárok 179 251,22 Kč) dopisem z 30. 6. 2025, odeslaným téhož dne, a to ve lhůtě nejpozději do 15. 7. 2025. Tato výzva následovala po dříve zaslaných dopisech – zesplatnění pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky. Pokud žalovaný, opakovaně žalobkyní a její právní předchůdkyní vyzývaný k úhradě dluhu, proti tam uváděným termínům nebrojil, akceptoval, že tam stanovená lhůta k zaplacení odpovídá jeho poměrů. V opačném případě mohl tvrdit a prokazovat jak před podáním žaloby, tak i v daném soudním řízení, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh. S ohledem na výše uvedené tak spor ve smyslu § 87 odst. 2 ZSÚ mezi poskytovatelem a spotřebitelem o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele – žalovaného, nevznikl a odvolací soud vyšel z toho, že žalovaný se dostal do prodlení s vrácením předmětné neuhrazené části jistiny. Při stanovení nejzazší splatnosti daného bezdůvodného obohacení vycházel z výzvy žalobkyně, resp. jejího právního zástupce, prokazatelně odeslané na poslední žalobkyni známou adresu žalovaného dne 30. 6. 2025, kdy tato výzva došla do dispoziční sféry žalovaného (viz § 573 o. z.). Dluh pak měl být podle této výzvy být zaplacen do 15. 7. 2025 (více jak rok po zesplatnění), stal se splatným v této lhůtě a žalobkyni bylo možné přiznat též zákonný úrok z prodlení z této dlužné částky od 16. 7. 2025.

25. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve výroku II. změnil tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku.

26. V rozsahu, v němž výrok II. napadeného rozsudku nebyl napaden odvoláním, zůstává nedotčen.

27. Protože odvolací soud měnil meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodl nově i o náhradě nákladů řízení vzniklých před tímto soudem, a to podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Vyšel při tom z ustálené judikatury Ústavního soudu, potvrzené i rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017), že úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně příslušenství. Pro účely rozhodování o uvedeném poměru úspěchu a neúspěchu je nezbytné vycházet z toho, že ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (8. 1. 2026) činila předmět sporu částka 623 695,08 Kč (včetně kapitalizovaného příslušenství) a žalobkyně byla úspěšná v celkové částce 298 625,79 Kč. Žalobkyně tak byla úspěšná v rozsahu 48 % předmětu řízení a neúspěšná z 52 %, náležel by tak žalovanému nárok na 4 % jeho účelně vynaložených nákladů řízení jako nezastoupenému účastníkovi. Jelikož však žalovaný na řízení nijak aktivně neparticipoval, nevznikly mu žádné náklady řízení, které by bylo namístě byť jen zčásti uložit k náhradě žalobkyni. Za této situace odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

28. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobkyni jako procesně dominantně úspěšné účastnici (98 %) v odvolacím řízení vznikl nárok na plnou náhradu nákladů řízení. Náklady žalobkyně v odvolacím řízení tvoří zaplacený soudní poplatek (9 113 Kč), náklady právního zastoupení za 2 úkony právní služby, a to za sepis odvolání a další podání ve věci samé (doplnění žaloby k výzvě soudu ze dne 23. 4. 2026) podle § 11 odst. 1 písm. d) a k) advokátního tarifu ve výši 2 x 8 300 Kč, paušální náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu 2 x 450 Kč, a náhrada daně z přidané hodnoty sazbě 21 % z nákladů zastoupení a náhrady hotových výdajů. Celkem tak žalobkyni přísluší náklady ve výši 30 578,40 Kč; tuto částku uložil odvolací soud žalovanému zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Nymburce. Dovolání je přípustné v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.