KSPH 27 Co 107/2026-175

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částky 348 194,31 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_005⟫ o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kladně č.j. 207 C 226/2025-128 ze dne 30.3.2026

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 207 035,55 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně jdoucí, z částky 207 035,55 Kč od 9.5.2024 do zaplacení.; jinak se ve zbývajícím rozsahu výroku I. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně č.j. 207 C 226/2025-128 ze dne 30.3.2026 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 348 194,31 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Žalobkyně svůj požadavek odvozovala od tří úvěrových smluv uzavřených se žalovaným, a to smlouvy o revolvingovém úvěru č. hodnota ze dne 20. 3. 2021, smlouvy o revolvingovém úvěru č. hodnota ze dne 21. 3. 2022 a úvěrové smlouvy č. hodnota ze dne 13. 1. 2023. Tvrdila, že z prvního úvěru žalovaný načerpal 217 530,33 Kč a uhradil 198 800 Kč, z druhého načerpal 340 629,20 Kč a uhradil 287 126,98 Kč a z třetího mu bylo poskytnuto 197 709 Kč, z nichž uhradil 62 906 Kč. Žalovaná částka sestávala z požadavků na zaplacení 80 139,15 Kč, 71 690,75 Kč a 196 364,41 Kč; vedle nich žalobkyně požadovala kapitalizované smluvní úroky 28 193,84 Kč, 25 400,99 Kč a 67 287,79 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení 18 314,17 Kč, 16 372,97 Kč a 44 913,65 Kč a dále běžící smluvní úroky a zákonné úroky z prodlení. U dvou prvních revolvingových úvěrů se jednalo o postupné čerpání prostředků v rámci úvěrového rámce, třetí úvěr sloužil ke konsolidaci dosavadních závazků. Žalobkyně tvrdila, že ve všech případech řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného.

3. Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že mezi týmiž účastníky již bylo o stejných nárocích vedeno řízení pod sp. zn. 216 C 90/2024, které bylo po zpětvzetí žaloby zastaveno. V tomto předchozím řízení byla žalobkyně vyzvána k doplnění tvrzení a důkazů o uzavření smluv, posouzení úvěruschopnosti žalovaného a skutečném čerpání prostředků; podle soudu prvního stupně tyto povinnosti včas nesplnila, splnila je však opožděně.

4. Také v nynějším řízení byla žalobkyně při jednání dne 9. 2. 2026 vyzvána k doložení rozhodných skutečností a poučena o důkazním břemeni a o koncentraci řízení. Žalobkyně následně předložila tabulky k ověření úvěruschopnosti a přehled transakcí. Při pokračování jednání dne 18. 2. 2026 žalovaný oznámil, že připravuje insolvenční návrh, a jednání bylo na žádost účastníků odročeno. Zahájení insolvenčního řízení však zjištěno nebylo; při jednání dne 30. 3. 2026 soud prvního stupně jednal v nepřítomnosti obou účastníků a provedl listinné důkazy.

5. Podle soudu prvního stupně se žalobkyni nepodařilo těmito důkazy prokázat řádné uzavření smluv, náležité posouzení úvěruschopnosti žalovaného ani výši skutečně poskytnutých prostředků a nesplacené jistiny. U prvních dvou smluv zpochybnil dodržení písemné formy, neboť podpis žalovaného byl nahrazen SMS kódem; třetí smlouva sice podpis obsahovala, nebylo však doloženo řádné ověření příjmů a zejména výdajů žalovaného. Pouhé údaje deklarované klientem a jejich zpracování do tabulek nepovažoval k posouzení úvěruschopnosti za dostatečné. Dále vytkl žalobkyni, že k jednotlivým předloženým listinám nepřiřadila konkrétní tvrzení o čerpání, úhradách a jejich započtení. Pro případ neplatnosti smluv postrádal také tvrzení a důkazy o výzvě k vrácení poskytnutých prostředků v době přiměřené možnostem spotřebitele podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Z pasivity žalovaného nebylo možné dovodit nespornost žalobních tvrzení. Protože podle soudu prvního stupně nebyly nedostatky odstraněny do koncentrace řízení, žalobu pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene zcela zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř.; plně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání žalobkyně, a to proti oběma výrokům a v celém rozsahu. V odvolání namítala neúplné zjištění skutkového stavu, nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné právní posouzení věci. Zdůraznila, že nedostatečné posouzení úvěruschopnosti může vést k neplatnosti smlouvy, nikoli k závěru, že smlouva vůbec nebyla uzavřena. Třetí smlouvu žalovaný vlastnoručně podepsal a jeho totožnost byla ověřena občanským průkazem. U obou revolvingových smluv popsala uzavření prostřednictvím webového rozhraní Správce financí, potvrzení smluv SMS kódem zaslaným na telefonní číslo tel. číslo a evidenci jednotlivých kroků kontraktačního procesu. Odkázala na § 561 a § 562 občanského zákoníku, § 7 zákona č. 297/2016 Sb., na předložené záznamy o činnosti klienta a výňatek znaleckého posudku o spolehlivosti elektronické evidence. Namítala také, že žalovaný smlouvy nezpochybnil a opakovaně na ně plnil.

7. Ve vztahu k čerpání úvěrů žalobkyně poukázala na výpisy čerpání, splátek a úhrad, opisy proplacení smluv a karetních transakcí a na přílohu konsolidační smlouvy. U revolvingových úvěrů šlo o převody na účet žalovaného, karetní či mobilní transakce a u druhého úvěru též o úhrady kupních cen zboží přímo prodejcům. Třetí úvěr byl čerpán úhradou konsolidovaných závazků. Předložené listiny podle žalobkyně umožňovaly zjistit konkrétní čerpání i všechny úhrady; nešlo o pouhá neprokázaná tvrzení. Na podporu této argumentace odkázala zejména na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 15 Co 905/2015, Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 183/2022, 22 Co 253/2019 a 21 Co 280/2019 a Krajského soudu v Plzni sp. zn. 64 Co 285/2018. Vytýkala soudu prvního stupně, že důkazy nehodnotil ve vzájemné souvislosti a nevypořádal se s jejich obsahem ani s doplňujícími tvrzeními.

8. Žalobkyně nesouhlasila ani s výhradami k posouzení úvěruschopnosti. Popsala výpočet maximálního limitu splátky („MLS“) pro žalovaného i jeho domácnost, při němž podle svého tvrzení používala nižší z hodnot příjmů a vyšší z hodnot výdajů. Příjmy ze zaměstnání u společnosti právnická osoba ověřovala z výpisů z účtu; další příjmy od společnosti právnická osoba do výpočtu nezahrnula, protože je žalovaný neuvedl. Zohlednila životní minimum, výživné na čtyři děti, normativní náklady na bydlení, splátky dosavadních závazků zjištěné z úvěrového registru a splátku nového úvěru. Zbývající limit měl u každé smlouvy činit nejméně 18 000 Kč. Některé výdaje z výpisů označila za zbytné či jednorázové; u výběrů hotovosti tvrdila, že nemůže ověřit další použití peněz a že žalovaný má své výdaje přizpůsobit novému závazku. Použití statistických hodnot a životního minima pokládala za spolehlivé a poukazovala též na jejich využívání v oddlužení.

9. K údajům o domácnosti žalobkyně namítala, že žalovaný bydlel u rodičů a náklady tohoto soužití nebylo možné ověřovat běžnými smluvními doklady. Ověřování příjmů a výdajů jiných členů domácnosti podle ní bránila ochrana osobních údajů, a proto musela vycházet ze sdělení žalovaného. Odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích sp. zn. 27 Co 141/2025, Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 15 ICm 1010/2024 a Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 17 Co 152/2019 a 8 Co 202/2025. Dále zdůraznila, že konsolidací se měsíční splátkové zatížení snížilo z 8 375 Kč na 5 646 Kč, že prověřila registry NRKI, SOLUS, CEE a ISIR a že žalovaný úvěry po delší dobu splácel. Případnou pozdější změnu jeho poměrů nemohla předvídat. Navrhla změnu rozsudku a úplné vyhovění žalobě včetně náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, případně jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10. Žalovaný se k odvolání věcně nevyjádřil. Před soudem prvního stupně uváděl, že připravuje podání insolvenčního návrhu; ani při ověření stavu insolvenčního rejstříku odvolacím soudem však nebylo zjištěno zahájení takového řízení. K odvolacímu jednání dne 20. 8. 2026 se žalovaný nedostavil. Téhož dne požádal o jeho odročení s tvrzením, že mu po exekuční srážce z výplaty nezbyly peníze na jízdné a nemá možnost si je vypůjčit. Tato tvrzení ničím nedoložil. Odvolací soud nepovažoval takto uplatněný a neosvědčený důvod za důležitý důvod k odročení jednání, a proto podle § 101 odst. 3 o.s.ř. jednal v jeho nepřítomnosti.

11. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání částečně opodstatněným.

12. Odvolací soud se především neztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Proto podle § 213 o.s.ř. zopakoval dokazování listinami, které byly včas k dispozici již soudu prvního stupně. Šlo zejména o opisy a záznamy související s uzavíráním a čerpáním úvěrů, úvěrové smlouvy, výpisy čerpání, splátek a úhrad, karty klienta, úvěrové zprávy, výpisy z účtů, záznamy a výňatek znaleckého posudku. Provedeny byly rovněž úvěrové podmínky, předžalobní výzva a výzvy k plnění s podacími archy zejména.

13. Odvolací soud dále provedl důkaz konkrétními listinami z připojeného spisu Okresního soudu v Kladně sp. zn. 216 C 90/2024, i když vesměs šlo o stejné listiny, které byly předloženy i v tomto řízení. Zvláštní význam mělo podání na č. l. 87 až 98, které obsahovalo podrobnou specifikaci čerpání, složení požadovaných částek a jejich výpočtu.

14. Je sice pravdou, že žalovaný explicitně neučinil nespornými konkrétní tvrzení žalobkyně (srov. § 120 odst. 3 o.s.ř.), současně ale nelze přehlédnout, že na to nebyl soudem prvního stupně ani konkrétně dotazován. Patrně proto, že u jednání, kam se u soudu prvního stupně dostavil, uzavření všech tří smluv a čerpání finančních prostředků nijak nerozporoval, své dluhy nezpochybňoval, naopak je chtěl „řešit,“ byť jen insolvencí, což navíc nedodržel. Jinými slovy nelze už jen z tohoto důvodu akceptovat závěr, že smlouvy nebyly a že se nic nečerpalo, resp. se o tom nic kloudného nepodařilo zjistit. Pokud by šlo o podvod na žalovaného, který vůbec o ničem neví, choval by se u jednání soudu prvního stupně jinak.

15. Touto optikou je třeba poměřovat i předložené listinné důkazy. Podle § 132 o.s.ř. je třeba hodnotit každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přihlížet ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, což mimo jiné platí i pro obsah připojených spisů. Teprve tehdy, jestliže po takovém hodnocení zůstane rozhodná skutečnost neobjasněna, přichází v úvahu rozhodnutí podle pravidel o důkazním břemeni. V projednávané věci však předložené smlouvy, výpisy čerpání a úhrad, bankovní výpisy a doklady o konsolidaci umožňovaly potřebná skutková zjištění učinit.

16. Rozhodná tvrzení o právních vztazích, celkovém čerpání a úhradách byla v řízení uplatněna a z označených listin bylo rozpoznatelné, které skutečnosti mají prokazovat. Nebylo nezbytné, aby žalobkyně doslovně přepisovala každou jednotlivou transakci z přehledů do podání nebo aby ke každému důkazu znovu opakovala tvrzení. Podrobná specifikace byla navíc zachycena v připojeném spise, který měl soud prvního stupně k dispozici a z něhož sám vycházel při popisu předchozího řízení. Nešlo proto o nahrazování zcela chybějícího skutkového základu žaloby obsahem jiného spisu, ale o upřesnění a ověření již uplatněných nároků. Opakování a doplnění dokazování těmito listinami nebránila koncentrace řízení ani zásada neúplné apelace. Omezení možnosti uplatňovat nové skutečnosti a důkazy nebrání soudu řádně vyhodnotit důkazy včas označené a již dostupné. Zastavení předchozího řízení po zpětvzetí žaloby nepředstavovalo rozhodnutí o věci samé a nezakládalo překážku věci pravomocně rozhodnuté; procesní důsledky tamní koncentrace, kterou žalobkyně promeškala, se do nového řízení nepřenášejí. Každé řízení se posuzuje individuálně.

17. Z provedených důkazů odvolací soud zjistil, že žalovaný uzavřel se žalobkyní všechny tři tvrzené úvěrové smlouvy. U smlouvy č. hodnota ze dne 13. 1. 2023 je jeho jednání doloženo vlastnoručním podpisem a navazujícími listinami o identifikaci a účelovém čerpání úvěru. Oba předchozí revolvingové úvěry byly sjednány prostřednictvím elektronického rozhraní žalobkyně, s použitím SMS kódů a „nějakou evidencí“ souvisejících úkonů. Pro závěr o tom, že jednajícím byl žalovaný a že mu byly prostředky poskytovány, je zásadní také obsah pozdější, vlastnoručně podepsané smlouvy a její návaznost na předchozí úvěry.

18. Úvěrem ze dne 13. 1. 2023 ve výši 197 709 Kč byly ke dni konsolidace hrazeny čtyři dosavadní úvěrové závazky žalovaného, včetně obou revolvingových úvěrů, které jsou předmětem tohoto řízení, a dalších dvou úvěrů. Příloha konsolidační smlouvy a výpisy čerpání a úhrad zachycují použití prostředků na tyto závazky; odpovídající úhrady jsou patrné též v přehledech obou revolvingových úvěrů. Tyto údaje se vzájemně potvrzují a propojují vlastnoručně podepsanou smlouvu s dřívějšími smlouvami sjednanými elektronicky. Po konsolidaci přitom následovalo další čerpání z revolvingových úvěrů. Nejde tedy o situaci, kdy by žalobkyně existenci vztahů a poskytnutí prostředků dokládala pouze izolovaným záznamem ze svého systému bez jakékoli další opory.

19. U revolvingového úvěru také bylo prokázáno čerpání převody přímo na účet žalovaného, jehož výpis byl rovněž doložen. Poskytnutí účelového úvěru může spočívat i v úhradě závazku spotřebitele vůči třetí osobě, a není proto nezbytné, aby všechny peníze byly nejprve připsány na jeho běžný účet. Stejně je třeba hodnotit čerpání konsolidačního úvěru úhradou dosavadních závazků podle dispozice žalovaného. Výpisy čerpání a splátek spolu s ostatními listinami dokládají i rozsah následných úhrad. Odvolací soud proto vzal za prokázané celkové čerpání a platby v částkách tvrzených žalobkyní. Námitka nesprávného hodnocení důkazů je v tomto rozsahu důvodná a odpovídá i podstatě žalobkyní citovaných rozhodnutí o důkazním významu výpisů úvěrového účtu.

20. Neznamená to však, že každý interní přehled věřitele musí bez dalšího postačovat k prokázání čerpání; rozhodující je souhrn důkazů v konkrétní věci. Stejně tak tím není řečeno, že smlouvy uzavřené SMS kódem či jinou formou tzv. prostého elektronického podpisu samy o sobě objektivně prokazují, že spotřebitel takovou smlouvu skutečně uzavřel. Nebylo prokázáno ani to, že by k uzavření smlouvy došlo v rámci takového systému žalobkyně, který splňuje podmínky § 562 o.z., tedy že (a jak) je schopen zachytit obsah jednání a určit jednající osobu, resp. že vskutku provádí záznamy o právním jednání konkrétních osob spolehlivě, jak žalobkyně tvrdí. Zachování písemné formy úvěrových smluv také není pro právní posouzení v daném případě významné, jak bude dále rozvedeno, proto se tím odvolací soud již podrobněji nezabýval. Od uzavření smluv a faktického poskytnutí prostředků je totiž třeba odlišit jejich platnost a zachování zákonem předepsané formy.

21. Pro danou věc je podstatné, aniž by odvolací soud zabíhal do detailů jednotlivých listin, že z postupu žalovaného a z provedených důkazů v jejich vzájemné souvislosti je dostatečně patrné, že žalovaný úvěrové smlouvy uzavřel v pozici spotřebitele, že prostředky v tvrzené výši čerpal, že také na všechny tři smlouvy (v důsledku jejich uzavření a čerpání) částečně plnil, a to v rozsahu, který připouští žalobkyně (pokud žalovaný netvrdil žádná další plnění), včetně uvedené konsolidace.

22. Patrné je i to, že žalovaný byl k zaplacení všech tří dluhů vyzván jednotlivými výzvami ze dne 24.4.2024, a to ve všech případech jednorázově do 14 dnů od sepsání výzvy. Všechny tyto výzvy také byly žalovanému odeslány podle podacích archů na tehdy správnou adresu adresa. Jiné (dřívější) řádné výzvy žalobkyně ani netvrdila. Žalovaný také nic netvrdil o tom, že by (kdy a jak) proti této lhůtě tehdy v přiměřené době vystoupil vůči žalobkyni v tom smyslu, že lhůta není přiměřená jeho možnostem (viz též níže). Netvrdil ostatně ani to, že by na tyto výzvy reagoval tím, že si ve skutečnosti nic nepůjčil (viz výše).

23. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně doložila, že si opatřila bankovní výpisy a ověřovala příjmy žalovaného ze zaměstnání. U úvěru ze dne 20. 3. 2021 šlo o výpis za období od 21. 12. 2020 do 18. 3. 2021, u úvěru ze dne 21. 3. 2022 o výpis za únor 2022 a u úvěru ze dne 13. 1. 2023 o výpisy za září až prosinec 2022. Údaje o mzdě žalovaného mají v těchto výpisech oporu. Zjištění příjmové stránky samotného žadatele však nebylo dostačující, jestliže výsledek posouzení závisel vždy také na údajích o „jiném příjmu domácnosti,“ u třetího úvěru dokonce dalších 24 000 Kč měsíčně, který doložen nebyl a na kterém platební schopnost žalovaného ve skutečnosti stojí. Z výpisů se nad rámec různých příležitostných příjmů od společnosti právnická osoba nic stabilního nepodává.

24. Dále žalobkyně vycházela z paušálního vymezení výdajů, které nebylo přesvědčivě porovnáno se skutečným hospodařením žalovaného. Nebyly doloženy náklady bydlení, popř. jiné pravidelné nezbytné výdaje. Tvrzení, že rodina se 4 dětmi bydlí „u rodičů“ není příliš věrohodné, doloženo to každopádně nebylo a ve výpisu z roku 2021 se podává platba na účet společnosti provozující nájemní bydlení ve výši skoro 20 000 Kč.

25. Z výpisů je dále zřejmé, že zůstatek hospodaření žalovaného byl stále záporný, navzdory všem příjmům, že žalovaný čerpal i další půjčky od jiných poskytovatelů, které původně zamlčel, ale pak i konsolidoval, že nelze vysledovat žádné omezování zbytných výdajů, jak žalobkyně hypoteticky uvádí, ale spíše „vytloukání klínu klínem,“ tedy další zadlužování v důsledku nadměrné spotřeby a předchozího zadlužení, které se žalovanému vůbec nedaří snížit. Ve výpisu sice nejsou patrné žádné „toxické výdaje“ (např. sázky), to ale na celkovém obrazu nic nemění. Automatický systém žalobkyně o hodnocení kreditního rizika MLS vycházel objektivně z neúplných (nesprávných) údajů. Ověření údajů z dotčených registrů dlužníků je rovněž toliko tvrzené, žádné výpisy předloženy nebyly. To k právnímu posouzení věci stačí.

26. Po právní stránce je třeba věc posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), zejména jeho § 2395 a násl., a podle zvláštní úpravy zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně poskytovala úvěry v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaný je přijímal jako spotřebitel. Rozsah povinnosti posoudit jeho úvěruschopnost je nutno hodnotit podle právní úpravy účinné v době uzavření jednotlivých smluv.

27. Podle § 86 odst. 1, ve znění rozhodném pro posuzované smlouvy, zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

28. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

29. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

30. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

31. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

32. Z předložených podkladů vyplývá, že do hodnocení byly zahrnovány také deklarované příjmy dalších členů domácnosti, přičemž u konsolidačního úvěru šlo o dalších 24 000 Kč měsíčně nad příjem žalovaného. Tyto příjmy ani jejich skutečné použití na společné výdaje nebyly ověřeny. Z výpisů byly patrné příjmy žalovaného od společností právnická osoba a právnická osoba, nikoli však podklad pro závěr, že další členové domácnosti pravidelně disponují deklarovaným příjmem a v předpokládaném rozsahu přebírají výdaje, které by jinak zatěžovaly žalovaného. Pro posouzení přitom není rozhodující, zda žalobkyně takový údaj použila přímo jako příjem domácnosti, nebo jeho prostřednictvím snížila část společných výdajů připadající na žadatele; v obou případech musí mít závěr o jeho schopnosti splácet spolehlivý skutkový základ.

33. Námitka ochrany osobních údajů tento nedostatek neodstraňuje. Poskytovatel nemusí bez právního důvodu získávat údaje o třetích osobách ani podrobně prověřovat jejich soukromý život. Pokud však na určitém příjmu či příspěvku třetí osoby hodlá založit příznivé posouzení žadatele, nemůže současně rezignovat na jakékoli ověření jeho existence a dostupnosti. Může tedy požadovat přiměřené doložení skutečností rozhodných pro hospodaření žadatele, případně při nedostatečných podkladech neověřenou výhodu do posouzení nezahrnout. Ochrana osobních údajů sama o sobě nezakládá oprávnění pokládat neověřená tvrzení za prokázaná. Stejně tak bydlení u rodičů nevylučuje přiměřené zjištění skutečného podílu žalovaného na výdajích domácnosti. Nejde o požadavek nájemní smlouvy mezi příbuznými, ale o spolehlivé posouzení nákladů, které musí žadatel skutečně hradit, např. čestným prohlášením, pravidelnou platbou apod.

34. Odvolací soud nezpochybňuje, že při posuzování obvyklých výdajů lze v odpovídajícím rozsahu pracovat i s racionálním odhadem a statistickými údaji. Životní minimum však představuje minimální hranici k zajištění základních potřeb, nikoli samo o sobě úplný a spolehlivý obraz skutečných výdajů konkrétního spotřebitele, jsou-li patrné. Totéž platí pro normativní náklady na bydlení. Mají-li být takové hodnoty použity, musí být porovnány se zjištěnými poměry žadatele a s údaji, které má poskytovatel k dispozici. V této věci žalobkyně výpisy z účtů měla, avšak doložené hospodaření žalovaného, jeho záporné zůstatky, další úvěrové závazky a rozsah běžných výdajů neodpovídaly objemu disponibilních prostředků ke splácení, k němuž dospěla ve svých tabulkách.

35. Nelze přijmout ani obecný předpoklad, že žalovaný po poskytnutí úvěru své výdaje omezí, a tím se zpětně potvrdí jeho schopnost splácet, zejména pokud uzavírá úvěry opakovaně a žádné omezování není patrné.

36. Konsolidace úvěrů může skutečně snížit celkové měsíční splátkové zatížení, sama však nedokládá, že spotřebitel bude schopen splácet nový úvěr. Třetí smlouva zahrnula čtyři dosavadní závazky, a žalobkyně proto o jejich existenci věděla. Mohla posoudit celkové hospodaření žalovaného po konsolidaci na spolehlivém podkladě, včetně reálných výdajů a prokázaných příjmů, což se nestalo. Oba revolvingové vztahy navíc umožnily další čerpání i po konsolidaci. Žalovaný tedy splatil to, co už dlužil a nesplácel, ale současně se i po této linii zadlužoval dál, což žalobkyně věděla. Skutečnost, že žalovaný po určitou dobu platil, neprokazuje zpětně řádné splnění povinnosti žalobkyně před uzavřením smluv; zvláště zde, kde část úhrad předchozích úvěrů pocházela z dalšího úvěru.

37. Žalobkyní citovaná rozhodnutí jiných soudů na uvedeném závěru nic nemění. Obecná přípustnost racionálního odhadu některých výdajů, zohlednění rodinného soužití nebo omezení zbytných výdajů není zpochybněna; neodstraňuje však povinnost vyhodnotit konkrétní poměry žadatele a vypořádat dostupné údaje svědčící o zjevném riziku nesplácení.

38. Odvolací soud tedy uzavřel, že žalobkyně u žádné ze tří smluv neprokázala takové posouzení úvěruschopnosti na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, jehož výsledek by odstraňoval důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Nešlo o nepodstatné formální pochybení, nýbrž o podstatné nedostatky údajů a jejich vyhodnocení, na nichž kladný závěr o úvěruschopnosti závisel. Důsledkem je neplatnost všech tří úvěrových smluv podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. K tomuto následku soud přihlíží i bez námitky spotřebitele; u prvních dvou smluv na tom nic nemění ani dřívější znění tohoto ustanovení, které je třeba vykládat v souladu s požadavky účinné ochrany spotřebitele vyjádřenými v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci C-679/18, OPR-Finance.

39. Žalobkyni tak náleží pouze vrácení poskytnuté jistiny snížené o veškeré uskutečněné úhrady. U úvěru č. hodnota činí rozdíl mezi čerpáním 217 530,33 Kč a úhradami 198 800 Kč částku 18 730,33 Kč. U úvěru č. hodnota činí rozdíl mezi čerpáním 340 629,20 Kč a úhradami 287 126,98 Kč částku 53 502,22 Kč. U úvěru č. hodnota činí rozdíl mezi poskytnutými 197 709 Kč a úhradami 62 906 Kč částku 134 803 Kč. Celkový nesplacený zůstatek jistin je proto 207 035,55 Kč. Zohledněny jsou všechny prokázané úhrady, včetně úhrad provedených při konsolidaci. Žalobkyně nemůže snižovat rozsah úhrad tím, že je podle neplatných smluv zaúčtovala na smluvní úroky, poplatky nebo sankce. Z těchto smluv jí další požadovaná plnění nenáležejí.

40. Vzhledem k uvedenému právnímu následku není třeba řešit ve smyslu § 104 a 110 zákona o spotřebitelském úvěru jiné (pro žalobkyni rovněž negativní) následky při nedostatku písemné formy úvěrové smlouvy v její elektronické podobě, jak akcentoval soud prvního stupně. Tyto následky jsou totiž mírnější než u nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti. Tuto dlouhodobě spornou otázku právní praxe o zachování písemné formy právního jednání v její elektronické podobě není třeba v tomto řízení otvírat, ať již by mělo jít o jednání podle § 561 o.z. s elektronickým podpisem (viz též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1204/2024), nebo o jednání bez tohoto podpisu za podmínek § 562 o.z., k jehož předpokladům mělo směřovat předložené torzo znaleckého posudku.

41. Zbývá tedy posoudit otázku splatnosti spotřebitelského úvěru, u něhož nebyla úvěruschopnost řádně zkoumána, a smlouva o úvěru je proto neplatná. A dále posoudit s tím související otázku prodlení.

42. Podle § 570 odst. 1 o.z. působí právní jednání vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde. Projev vůle věřitele (výzva) musí dojít do dispoziční sféry dlužníka, což v případě doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb předpokládá dodání. V případě prokázaného odeslání na správnou adresu dlužníka pro doručování lze vyjít také z domněnky dojití podle § 573 o.z.

43. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně rozlišuje konstitutivní rozsudky, teprve výrokem „určující“ splatnost, které nejsou exekučním titulem pro vymožení peněžitého plnění (srov. např. 33 Cdo 1869/2013 a další), a deklaratorní rozsudky ukládající výrokem již existující a splatnou povinnost k plnění, které takovým titulem jsou. Tyto kategorie nelze směšovat, a to nejen hmotněprávně, ale ani procesně, a to ani na základě shora uvedené právní úpravy.

44. Určovací žaloba představuje jiný typ žaloby, než žalobkyně v tomto řízení podala. Žaloba musí být vymezena na počátku řízení, nebo změnou žaloby v jeho průběhu (srov. § 79, § 95 o.s.ř., § 153 odst. 2 o.s.ř. a § 161 o.s.ř.). Žaloba byla v daném případě od počátku (a obsah odvolání to potvrzuje) založena na tom, že splatnost dluhu již nastala a že má jít o rozsudek deklaratorní (o zaplacení již existujícího dluhu).

45. Stejně tak nelze směšovat hmotněprávní lhůtu k plnění (§ 87 zákona o spotřebitelském úvěru) a pariční lhůtu (§ 160 o.s.ř.), která je jen lhůtou procesní a týká se jen vykonatelnosti rozsudku, nikoli již dříve nastalé splatnosti uplatněného nároku. Stanovením pariční lhůty v rozsudku proto nemůže být dlužníku „umožněno zbytek jistiny vrátit dle jeho možností“ ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. V tomto směru nelze vyjít ani z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Pokud by byl uvedený postup správný, nebylo by ostatně možné žalobkyni přiznat ani nezaplacenou jistinu úvěru, neboť by nebyla ještě splatná.

46. Podle názoru odvolacího soudu jde v tomto řízení o správné vymezení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, včetně správné interpretace § 87 odst. 2 a 3 zákona o spotřebitelském úvěru – kdy tu je o tuto dobu „spor“ a kdy tu naopak „není spor.“ Jde nepochybně o dobu hmotněprávní. Teprve po jejím uplynutí může být dluh splatný, lze ho uplatnit žalobou u soudu, nejen co do případného úroku z prodlení, ale i co do jistiny, a také se promlčuje.

47. První možný výklad, podle kterého by bylo vždy potřebné, aby soud nejprve podle § 87 odst. 2 či 3 zákona o spotřebitelském úvěru rozhodl „na návrh“ o určení přiměřené doby plnění a teprve poté by bylo možné (v případě prodlení) žalovat na plnění dluhu u soudu, se odvolacímu soudu jeví jako nesprávný. V takovém případě by tu totiž byla významná právní nejistota při podání žaloby na plnění, neboť při nerealizovaném či jen nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a neplatné smlouvě o úvěru by žaloba věřitele na plnění byla (vždy) předčasná. Obdobně to platí i naopak. Při řádném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a platné smlouvě o úvěru by zase žaloba na určení doby plnění byla neopodstatněná. Tím by docházelo k nesmyslnému množení sporů a ke zvyšování právní nejistoty a nákladů řízení v neprospěch obou stran, a to i v rozporu s ochranou spotřebitele.

48. Odvolací soud považuje za nesprávné i to, aby soud určoval lhůtu k plnění podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako otázku předběžnou v žalobě na plnění. Konstitutivní určení splatnosti musí být vždy provedeno výrokem rozsudku, aby bylo závazné (srov. § 159 o.s.ř. a § 159a o.s.ř.), musí být podepřeno zjištěním skutkových okolností věci (srov. § 153 a § 154 o.s.ř.). Pak ho lze také případně změnit, změní-li se poměry (viz § 87 odst. 2 a 3 zákona o spotřebitelském úvěru a § 163 o.s.ř.). To u předběžných otázek není možné.

49. Nesprávné se jeví i určení doby plnění v rámci rozsudku, kterým se dlužníku (žalovanému) ukládá povinnost podle žaloby na plnění. Tím by soud zaměnil hmotněprávní lhůtu se lhůtou pariční, jak shora uvedeno (viz § 160 o.s.ř.), a ukládal by povinnost k plnění nároků, které ještě nejsou splatné, ačkoli nejde o placení opětujících se dávek splatných v budoucnu (viz § 154 o.s.ř.) ani o konstitutivní určení samotného plnění (jako např. u vypořádacího podílu při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví). Věřitel by také vždy musel případný nárok na úrok z prodlení uplatnit až samostatnou (následnou) žalobou, což by opět vedlo k nesmyslnému množení sporů a také ke směšování jinak striktně oddělovaných právních institutů.

50. Proto se odvolací soud zaměřil při výkladu uvedeného legislativního řešení na určení, kdy tu je mezi stranami o přiměřenou dobu plnění „spor“ a kdy jedině je soudu zákonem (na základě Ústavy) dána pravomoc konstitutivně zasahovat do práv a povinností stran uvedeným určením. Taková výjimka by měla být vykládána spíše restriktivně.

51. Zákon v zásadě vychází z toho, že skutečné poměry a možnosti dlužníka jsou podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru rozhodné pro posouzení doby splatnosti jen tehdy, pokud vznikl „spor“ o to, jaká doba je „přiměřená“ podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Uvedená právní úprava je speciální, nejde tu o jednostrannou volbu času plnění dlužníkem (srov. § 1960 o.z.), ani věřitelem (srov. § 1958 odst. 2 o.z.), natož bez dalšího. Nemůže také jít o dobu dohodnutou v neplatné smlouvě, navíc by zde při absenci nároku na původní úrok vyvstala otázka (kterou však není třeba v dané situaci řešit), zda má přednost dohodnutá výše splátky a jejich menší počet, či dohodnutá doba úvěru a nižší výše splátky. Neplatností smlouvy je totiž dotčen i dohodnutý způsob splácení a také podmínky pro „předčasné zesplatnění.“ V daném případě tak jistě nelze vycházet z následků „zesplatnění“ po splatnosti dlužných splátek, ale až z výzvy věřitele k plnění celého zůstatku v jím uvedené lhůtě.

52. Pojem „spor“ jako hmotněprávní předpoklad pro konstitutivní rozhodnutí soudu, je třeba podle názoru odvolacího soudu vykládat jen jako aktivní a bez zbytečného odkladu nevyřešený střet (konflikt) rozdílných (konkrétních) představ (návrhů) stran o tom, co je „přiměřená“ doba plnění podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Pasivita naproti tomu konflikt („spor“) nezakládá a lze ji naopak interpretovat jako konkludentní akceptaci („shodu“), bez ohledu na skutečné poměry.

53. Do výzvy věřitele k jednorázovému (či jinému) plnění úvěru je třeba vycházet z toho, že věřitel akceptuje případné faktické dílčí (nikoli jen částečné) plnění ze strany dlužníka (z neplatné smlouvy) bez výhrad a o přiměřenost doby plnění tu není „spor.“ Proto nemůže být dlužník ani v prodlení, jak uvedl ve svých závěrech Nejvyšší soud pod sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 101/2023). Totéž platí, pokud dlužník (zatím) neplní nic.

54. Totéž platí, pokud věřitel vyzval dlužníka k plnění (ať již v rámci „zesplatnění“, nebo později, v rámci předžalobní výzvy) a dlužník proti takové výzvě v přiměřené době (bez zbytečného odkladu) aktivně nevystoupil, právě s argumentem, že taková doba plnění „není přiměřená“ jeho aktuálním možnostem a že přiměřená je doba jiná. V takovém případě tu totiž také „není spor“ a platí uvedená „nesporná“ (přiměřená) doba plnění podle návrhu (výzvy) věřitele, bez ohledu na aktuální skutečné poměry dlužníka. To je právě tento případ.

55. Uvedená právní norma sice směřuje k ochraně spotřebitele, nicméně nikdo jiný potřebné informace o aktuální situaci dlužníka („jeho příjmu a celkových sociálních a majetkových poměrech“ ve smyslu § 87 odst. 2, popř. 3 zákona o spotřebitelském úvěru) objektivně nemá. Z údajů zjištěných dříve při uzavírání smlouvy (a nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti) vycházet nelze, otázku přiměřenosti si ani nelze vyřešit jako předběžnou (viz výše). Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba uvedená věřitelem není přiměřená možnostem spotřebitele, má právě spotřebitel (dlužník), viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1902/2025. Ten také musí své právo (právo plnit v jiné době) aktivně a bez zbytečného odkladu u věřitele uplatnit a spor vyvolat. To na něm nepochybně lze spravedlivě požadovat. Ochranu spotřebitele (jako v otázce zkoumání úvěruschopnosti) nelze bez jeho součinnosti v tomto směru zajistit ex officio.

56. Pokud by dlužník uvedenou obranu řádně a včas uplatnil a věřitel jím navrženou dobu plnění akceptoval, opět zde „není spor.“ Nesporná (přiměřená) doba je jen jiná, než věřitel původně zamýšlel, ale po jejím uplynutí nastává prodlení. Pokud věřitel s dlužníkem navrženou dobou plnění (např. ve splátkách, později apod.) nesouhlasí, nezbývá mu, než podat žalobu o určení splatnosti soudem podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Pokud však dlužník žádnou obranu bez zbytečného odkladu neuplatnil, což je tento případ, a současně doba plnění uvedená ve výzvě věřitele uplynula, je dlužník také v prodlení, ledaže ještě poté došlo stejným mechanismem právního jednání ke změně.

57. Jinými slovy, uvedená právní úprava nebrání ani tomu, aby dlužník (již jako žalovaný), pokud svou možnost vyvolat spor bez zbytečného odkladu před podáním žaloby zmeškal, uplatnil své argumenty k přiměřenosti doby plnění až v rámci soudního řízení o žalobě na plnění. Pokud s tím ale věřitel (žalobce) nesouhlasí (minimálně tím, že v řízení o zaplacení zcela nebo částečně pokračuje), je tu „spor“ a dlužníku nezbývá, než podat žalobu na určení jiné splatnosti soudem podle § 87 odst. 2, popř. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. Případný pozitivní výsledek takového sporu pro dlužníka by se pak projevil i v žalobě na plnění. Jinak půjde již jen o určení pariční lhůty podle § 160 odst. 1 o.s.ř., na existenci prodlení a běh úroku z prodlení již taková obrana nebude mít vliv.

58. Určovací spory uvedené v § 87 odst. 2, resp. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy bude nejprve třeba projednat žalobu na konstitutivní určení doby plnění soudem, tak budou v praxi omezeny jen na zbytkové případy sporů o přiměřenost doby plnění, aktivně vyvolaných vedle (převážně však již před podáním) příslušné žaloby na plnění (o zaplacení). K množení sporů tak bude docházet spíše výjimečně, jen ve shora popsaných (odůvodněných) případech. Takový výklad ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (v jeho celku) se odvolacímu soudu jeví jako nejvíce odpovídající vůli zákonodárce, účelu právní úpravy, včetně ochrany spotřebitele, ale i oprávněným zájmům věřitele. Uvedený výklad také zachovává maximum ze standardních procesních postupů. Uvedený výklad odpovídá závěrům, které odvolací soud přijal již v rozsudku sp. zn. 27 Co 241/2024 a v řadě dalších. Odvolací soud si je vědom, že uvedená otázka není mezi soudy posuzována jednotně, nicméně dokud uvedenou otázku nesjednotí Nejvyšší soud jinak, nemá odvolací soud důvod na popsaných závěrech cokoli měnit.

59. V nynější věci byly odeslány výzvy k plnění jednotlivých úvěrů. Výzvy se vztahovaly k celým požadovaným zůstatkům, a zahrnovaly tedy rovněž povinnost vrátit skutečně poskytnuté a dosud neuhrazené prostředky a byly žalovanému odeslány na správnou adresu, lze proto vyjít z domněnky dojití do jeho sféry. Není rozhodující, že žalobkyně vycházela z platnosti smluv a požadovala i další částky, na něž podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru nemá právo. Projev vůle požadující zaplacení celého dluhu zahrnuje i požadavek vrácení jeho důvodné části; žalobkyně nebyla povinna svou výzvu výslovně právně kvalifikovat, popř. výslovně označit jako výzvu plnění z neplatné smlouvy.

60. Žalovaný netvrdil, že by v návaznosti na výzvy bez zbytečného odkladu uplatnil vůči žalobkyni konkrétní požadavek jiné doby vrácení prostředků odpovídající jeho možnostem, ani že by mezi účastníky vznikl a trval spor o takto navrženou dobu (u soudu). Jeho pozdější sdělení o přípravě insolvenčního návrhu ani žádost o odročení jednání pro nedostatek peněz na jízdné takové právní jednání vůči žalobkyni nebo návrh na určení či změnu doby plnění nepředstavují. Neprokazují ani vznik sporu o přiměřenost doby plnění v návaznosti na výzvy z doby před zahájením řízení. Pro přiznání jistiny proto nebylo třeba předchozího konstitutivního rozhodnutí o její splatnosti.

61. Za tohoto skutkového a právního stavu náleží žalobkyni vedle nesplacené jistiny všech tří úvěrů zákonný úrok z prodlení z částky 207 035,55 Kč od 9. 5. 2024 do zaplacení. Výzvy z 24. 4. 2024 obsahovaly požadovanou splatnost do 14 dnů od vyhotovení, tedy do 8. 5. 2024. Právním základem příslušenství je § 1970 o.z. ve spojení se zvláštní úpravou splatnosti podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Jeho výše podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. činí 14,75 % ročně. Kapitalizace části požadovaného příslušenství v žalobě nemění jeho právní povahu; přiznání zákonného úroku z prodlení souvisle od uvedeného dne zahrnuje příslušnou část již vyčísleného úroku i jeho další běh, nikoli další samostatné plnění vedle téhož kapitalizovaného nároku. Smluvní úroky a úroky z prodlení z částek přesahujících skutečné nesplacené jistiny důvodné nejsou.

62. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 207 035,55 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 9. 5. 2024 do zaplacení. Ve zbývajícím rozsahu výrok I. podle § 219 o.s.ř. potvrdil, neboť zamítnutí zbývající části žaloby je věcně správné, byť z jiných důvodů, než vymezil soud prvního stupně.

63. Vzhledem ke změně rozsudku soudu prvního stupně rozhodl odvolací soud znovu také o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a současně o nákladech odvolacího řízení podle § 224 odst. 1 a 2 ve spojení s § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1 o.s.ř. Úspěch žalobkyně nelze poměřovat jen podílem přiznané jistiny na částce 348 194,31 Kč uvedené v označení předmětu řízení. Žalobkyně uplatňovala vedle této částky také značné příslušenství, jehož kapitalizovaná část a další běžící úroky představují podstatnou část předmětu řízení a je třeba je při hodnocení procesního úspěchu zohlednit, stejně jako přiznaný zákonný úrok z prodlení. Po zahrnutí přiznaného i nepřiznaného příslušenství je úspěch a neúspěch obou účastníků v zásadě stejný. Žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím.

Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu v Kladně.

Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).