KSPL 64 Co 96/2026-69

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Timma Šmehlíka a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: ⟪LB:lb_002⟫ Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalované: ⟪LB:lb_005⟫ Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_006⟫ o zaplacení 21 800 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_007⟫ o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 25. 9. 2025, č. j. 6 C 29/2025-38

Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II a III potvrzuje. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Označeným rozsudkem soud prvního stupně částečně vyhověl žalobě a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 9 530 Kč (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 12 270 Kč (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Podle odůvodnění rozsudku zjistil, že účastníci uzavřeli v písemné formě dne datum „úvěrovou smlouvu č. hodnota“, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 15 000 Kč (a také jej poskytla). Žalovaná se smlouvou zavázala poskytnuté finanční prostředky žalobkyni vrátit spolu s částkou 12 270 Kč, označenou coby souhrnný poplatek, sestávající z úroku ve výši 2 970 Kč, poplatku za zpracování a doručení úvěru ve výši 4 500 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč, a to v 60týdenních v hotovosti hrazených splátkách ve výši 454,50 Kč. Smlouvu soud shledal neplatnou podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (ZSpotřÚv), neboť žalobkyní nebyla dostatečně zkoumána úvěruschopnost žalované podle § 86 ZSpotřÚv. Smlouva je dle soudu neplatnou i podle ust. § 588 občanského zákoníku (o. z.). Sjednaný poplatek ve výši 12 270 Kč je skrytý úrok a nikoli platba za služby, slouží „toliko pouze ke generování dalšího zisku“, celý „nárok z titulu poplatku jako ujednání o úrocích“, nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť žalobkyně by zcela jistě úvěr bez ujednání o úrocích neposkytla. Připouští sjednání přiměřeného úroku či pevného poplatku za poskytnutí úvěru, k tomu však v daném případě nedošlo, a to ani s přihlédnutím k tomu, že splátky úvěru měly být inkasovány v hotovosti. Sjednaný poplatek, resp. úrok po přepočtu ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 81,80 % stanovený pevně na dobu trvání úvěru v délce 60 týdnů, jednak neodpovídá zákonným ustanovením o spotřebitelském úvěru a jednak je dle ustanovení § 588 o. z. neplatný pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Žalobkyni soud přisoudil právo na zaplacení bezdůvodného obohacení dle § 2991, § 2993 o. z., proč právě ve výši 9 530 Kč se z odůvodnění rozhodnutí nepodává.

2. Proti tomuto rozsudku, a to vůči zamítavému výroku II (a implicite i proti výroku III o nákladech řízení), podala žalobkyně včasné odvolání. Soudu prvního stupně vytýká nedostatečná zjištění skutkového stavu ve vztahu k závěru o nedostatečném posouzení úvěruschopnosti žalované. Zjištění učiněná žalobkyní je třeba porovnat se skutečností v rozhodné době a až zjištěné rozdíly hodnotit v tom směru, zda žalobce vůbec měl možnost odchylky oproti skutečnému stavu zjistit. Zároveň je třeba zohlednit nemožnost dovolávat se neplatnosti účastníkem, který tuto neplatnost fakticky vědomě způsobil (pokud by se jednalo o skutečnost žalobcem objektivně nezjistitelnou při spravedlivě nastavené míře požadované pečlivosti prověření). Jak již bylo zmíněno, možnosti prověření (úvěruschopnosti) z logiky věci mají své hranice, „když“ ohledně negativních skutečností má žalobce možnost prověřit pouze veřejně dostupné databáze (jejichž obligatorní výčet však není zákonem určen) – v ostatním je nucen spolehnout se na prohlášení žalované. Pokud se prohlášení žalované nezakládá na pravdě, nejenže toto vybočení nelze přičítat pouze k tíži žalobce, ale jedná se o jednání vykazující znaky jednání trestného. Přenesení účinků případně trestného jednání žalovaného prostřednictvím blíže neurčených tvrzení na žalobce nesmí požívat právní ochrany. Pokud se týká právního posouzení prověření úvěruschopnosti a odůvodnění napadeného rozhodnutí, poukazuje na Rozsudek Nejvyššího soudu ČR č. j. 33 Cdo 1819/2023 a na nález Ústavního soudu ČR č. j. IV. ÚS 3510/24, z jejichž odůvodnění cituje. Žalovaná podle žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti, které by pro její faktickou neúvěruschopnost svědčily. V řízení nebylo prokázáno, že úvěr neměl být navrhovateli poskytnut. Žalobkyně se rovněž neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o neoddělitelnosti ujednání o příslušenství pohledávky, přičemž rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje žádné odůvodnění vysvětlující nemožnost aplikace ustanovení § 576 a § 577 o. z. Navrhuje změnu napadeného rozhodnutí tak, aby žalobě bylo odvolacím soudem vyhověno.

3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

4. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním dotčeném rozsahu podle ust. § 212, 212a o. s. ř. Odvolání neshledal opodstatněným.

5. V přezkoumávané věci se žalobkyně proti žalované domáhá splnění závazku, jehož právním důvodem je smlouva uzavřená mezi účastníky dne datum, jejíž podstatné obsahové náležitosti jsou uvedeny ve výše provedeném shrnutí odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Skutkový závěr, že žalobkyně na podkladě této smlouvy žalované poskytla tvrzených 15 000 Kč, a že žalovaná žalobkyni dosud vrátila 5 480 Kč, vychází z provedených důkazů a shodných tvrzení účastníků a ani v řízení před odvolacím soudem nebyl zpochybněn. Po právní stránce (z hlediska smluvního typu) soud prvního stupně sice smlouvu nekvalifikoval, správně ale dovodil, že na ní dopadají ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů o spotřebitelském úvěru, z něhož žalobkyni plyne povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti o úvěr žádajícího spotřebitele, provedeného před uzavřením smlouvy, vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 ZSpotřÚv).

6. Úvěruschopnost žalované byla žalobkyně povinna důkladně posoudit s vynaložením odborné péče na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, případně z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Její schopnost splnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, měla zhodnotit na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Odvolací soud souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že se žalobkyni nepodařilo v řízení prokázat, že této povinnosti náležitě dostála. Žalobkyně sice dílčím způsobem vylíčila, jak úvěruschopnost žalované prověřovala, ani tato svá tvrzení ovšem neodložila adekvátními důkazy. K žalobě připojila písemnost nazvanou evidenční karta klienta, k vyjádření z datum písemnost „REPI CREDIT Report“ vytvořenou podle jejího obsahu dne datum, a 4 skeny obrazovky mobilního telefonu, snad žalované, zachycující textové zprávy ČSSZ o odeslání plateb starobního důchodu žalované ve výši 18 269 Kč za leden až duben 2024. V evidenční kartě klienta, sepsané v den uzavření smlouvy, je jako příjem žalované uveden právě zmíněný starobní důchod, a ve spojení s předloženými zprávami na mobilním telefonu lze souhlasit s žalobkyní, že příjem žalované jí byl zjištěn náležitě (byť v evidenční kartě zdroj informace o výši důchodu uveden není). K výdajům žalované je uvedeno, že jsou tvořeny „životními výdaji na bydlení“ ve výši 4 872 Kč, „životním minimem na ověření“ ve výši 4 860 Kč, na blíže nikterak nespecifikované „nebankovní závazky“ ve výši 4 610 Kč. Prvé dvě uvedené částky nejsou skutečně zjištěnými výdaji žalované, byť žalobkyně tvrdí opak, nýbrž jde o životní minimum jednotlivce v roce 2024, pokud jde o částku 4872 Kč, pak odvolacímu soudu je z úřední činnosti známo, že tento údaj žalobkyně opakovaně uvádí u vícero spotřebitelů jimž úvěr poskytla, a to bez shromáždění potřebných podkladů, z nichž by jej mohla ověřit; nejde tedy o výdaje, které by žalovaná před uzavřením smlouvy žalobkyni doložila, jak žalobkyně nepravdivě tvrdí (viz č. l. 17 p. v. čtvrtý odstavec čl. II vyjádření žalobkyně). Také ve vztahu k údaji o „nebankovních závazcích“ nelze z evidenční karty zjistit, jak jej žalobkyně zjistila či ověřila. Žalobkyně ve vyjádření z datum tvrdí, že žalovaná doložila „jeden další nebankovní závazek ve výši 4 610 Kč měsíčně, což odpovídalo výpisu z databáze REPI.“ Měla-li tím žalobkyně namysli výše zmíněnou písemnost „REPI CREDIT Report“ ze dne datum (tedy k okamžiku uzavření posuzované smlouvy již tři měsíce starou), pak údaje uvedené v této písemnosti, kterou odvolací soud provedl k důkazu, takové tvrzení vyvracejí. V listině je uvedeno, že žalovaná má další dva úvěrové závazky, a to ze spotřebitelského úvěru a revolvingového úvěru, jejichž výše z ní ovšem zjistitelná není, a dále dvě žádosti o úvěr z datum a z datum. Odvolacímu soudu je pak z úřední činnosti (řízení sp. zn. 64 Co 5/2026, na němž se žalobkyně i žalovaná účastnily) známo, že smlouvou z datum se žalovaná zavázala splácet žalobkyni další spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 (včetně odměny poskytovatele 27 270 Kč) v týdenních splátkách ve výši 454,50 Kč. Z žádného důkazu, které žalobkyně soud předložila neplyne, že tyto výdaje byly žalovanou při posuzování úvěruschopnosti žalované hodnoceny.

7. Žalobkyně se nezúčastnila jednání, které soud v prvního stupně ve věci nařídil, proto nemohla být vyzvána, aby svá nedostatečná tvrzení o náležitém prověření úvěruschopnosti žalované doplnila a především prokázala. Soudu prvního stupně pak nezbylo, že vyjít z tvrzení a důkazů, které měl v době vydání přezkoumávaného rozsudku k dispozici a z těch nemohl učinit jiný závěr, než že žalobkyně splnění povinnosti plynoucí jí z ust. § 86 ZSpotřÚv neprokázala. Na tomto skutkovém základě pak učinil i správný právní závěr, že posuzovaná smlouva je neplatná podle ust. § 87 odst. 1 ZSpotřÚv.

8. K poukazu žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 odvolací soud připomíná judikaturu Soudního dvora EU, který ve svém rozhodnutí ze dne 11. 1. 2024., sp. zn. C 755/2022 uzavřel, že „Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.“ Interpretace citovaného právního názoru Soudního dvora na poměry přezkoumávané věci užitím logického argumentu a maiori ad minus, nutně vede odvolací soud k závěru o neopodstatněnosti námitky, podle které posouzení smlouvy jako neplatné brání okolnost, že žalovaná byla schopna po určitou dobu úvěr splácet. Není-li v rozporu s požadavkem proporcionality (závažnost porušení práva versus „sankce“ za ně stanovené) závěr o neplatnosti úvěrové smlouvy (pro porušení ust. § 86 ZSpotřÚv) v případě, kdy spotřebitel poskytnutý úvěr splatil zcela (a poskytnutím a splácením úvěru žádné škodlivé následky neutrpěl – viz odst. 51 uvedeného rozhodnutí), nemůže být tato zásada porušena v posuzované situaci, kdy žalovaná sice byla schopna uhradit několik splátek úvěru, následně se ale její nedostatečná schopnost dostát převzatému závazku v plné míře projevila. Soudní dvůr připomněl, že účelem článku Směrnice je nejen to, aby spotřebitelé nebyli riziku škodlivých následků neposouzení jejich schopnosti úvěr splácet ani potenciálně vystavení, ale i tlak na zodpovědný postup poskytovatelů úvěrů zajišťující to, že neúvěruschopným spotřebitelům úvěry poskytovány nebudou. Opačný výklad by mohl ohrozit skutečně odrazující povahu stanovené sankce.

9. Jelikož odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal posuzovanou smlouvu neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 ZSpotřÚv, čehož následkem je povinnost žalované vrátit toliko dosud nesplacenou část jistiny spotřebitelského úvěru v době přiměřené jejím možnostem, přičemž právě tato povinnost byla žalované již pravomocným výrokem I rozsudku soudem prvního stupně uložena, není pro rozhodnutí o odvolání žalobkyně zapotřebí přezkoumávat správnost závěru soudu o neplatnosti smlouvy pro její rozpor s dobrými mravy. Výsledek tohoto přezkumu by na neopodstatněnosti odvolání žalobkyně nic nezměnil.

10. Veden sdělenými důvody odvolací soud napadený výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné rozhodnutí ve smyslu ust. § 219 o. s. ř. Jako správný potvrdil i výrok III o nákladech řízení před soudem prvního stupně, byť nemá za zcela správné odůvodnění, dle kterého soud „nepřiznal náhradu nákladů žádnému z účastníků, neboť žalobkyně ve věci nebyla úspěšná a žalovaná měla úspěch pouze v nepatrné části“ se odvolací soud ztotožnit nemůže. Soudem prvního stupně uvedené ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. na věc dopadá, neboť obě účastnice měly v řízení pouze částečný úspěch. Procesně úspěšnější byla v řízení žalovaná (její úspěch odpovídá přibližně 56 % předmětu řízení, což opravdu nelze mít za „úspěch pouze v nepatrné části“), ovšem rozdíl v míře procesního úspěchu procesních stran není natolik výrazný, aby bránil v řešení, které soud prvního stupně zvolil, tedy nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.

11. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně v této fázi řízení nebyla ani částečně úspěšná a žalovaná v ní žádné náklady nevynaložila.

Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. O přípustnosti dovolání je oprávněn rozhodovat pouze dovolací soud. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu, prostřednictvím soudu prvního stupně, do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku.