KSUL 8 Co 87/2026-78

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Viléma Šetka a soudců JUDr. Martina Vícha a Mgr. Martiny Andělové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovaná: Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované ⟪LB:lb_007⟫ bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení 155 313,80 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 27. ledna 2026, č. j. 23 C 184/2025-42,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. mění potud, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 44 778,87 Kč od 10. 3. 2026 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; jinak se tento výrok ve zbývajícím napadeném rozsahu potvrzuje.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 542,30 Kč, do tří dnů do právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Chomutově (dále jen „okresní soud“) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 44 778,87 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu, do částky 110 534,93 Kč spolu s tam uvedeným příslušenstvím zamítl (výrok II.) a žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Okresní soud při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně právnická osoba. a žalovaná uzavřely dne 31. 10. 2019 smlouvu o úvěru (dále i jen „úvěrová smlouva“), na jejímž základu byly žalované poskytnuty právní předchůdkyní žalobkyně finanční prostředky ve výši 311 000 Kč, žalovaná se uvedenou částku zavázala splácet spolu s úrokem ve výši 11,20 % ročně v 96 měsíčních splátkách po 4 918,93 Kč spolu s poplatkem za pojištění schopnosti splácet ve výši 487 Kč měsíčně počínaje dnem 20. 11. 2019. Uzavření smlouvy předcházelo to, že žalovaná doložila žádost o úvěr, ve které uvedla, že dosahuje měsíčního příjmu ve výši 25 000 Kč čistého, příjem domácnosti pak činil 50 000 Kč, její příjem byl potvrzen (ve výši 28 398 Kč měsíčně) i zaměstnavatelem. Žalovaná úvěr řádně nesplácela, právní předchůdkyně žalobkyně proto přistoupila k jeho zesplatnění, které jí oznámila dopisem ze dne 24. 9. 2022, zesplatnění bylo vykonáno ke dni 22. 9. 2022, bylo přitom spojeno s výzvou k zaplacení částky ve výši 278 119,24 Kč. Následně byla postoupena pohledávka za žalovanou žalobkyni. Do té doby žalovaná uhradila částku 266 221,13 Kč.

3. Při právním hodnocení věci okresní soud vyšel ze zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“) a ze zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Naznal, že žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, svým postupem před uzavřením úvěrové smlouvy s žalovanou porušila § 86 ZSÚ, neboť nijak neverifikovala údaj žalované o tom, že příjem její domácnosti činí částku 50 000 Kč. V důsledku toho posoudil podle § 87 ZSÚ úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou. Právní vztah mezi účastnicemi proto okresní soud poměřil skrze speciální úpravu bezdůvodného obohacení, která je obsažena v § 86 ZSÚ, žalobkyni proto přiznal podle § 87 odst. 1 ZSÚ toliko žalobou uplatňovanou jistinu pohledávky ve výši 44 778,87 Kč, nikoliv však požadované smluvní poplatky a smluvní úrok. Pokud jde o žalobkynin požadavek na přiznání úroku z prodlení, okresní soud uvedl, že žalovaná se doposud do prodlení vůbec nedostala, neboť mezi účastníky nedošlo k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem žalované jako spotřebitele, lhůta plnění přitom se odvozuje od možností dlužníka. V daném případě žalovaná byla v řízení pasivní, okresní soud proto jako přiměřenou lhůtu k plnění stanovil lhůtu tří dnů od právní moci rozsudku a požadavek žalobkyně na přiznání úroku z prodlení v plném rozsahu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Vzhledem k tomu, že úspěch obou účastnic vyhodnotil z procesního pohledu toliko jako částečný, rozhodl tak, že žádné z nich nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

4. Proti části výroku II. rozsudku okresního soudu, kterým byla žaloba zamítnuta co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % p. a. z částky 44 778,87 Kč od 19. 10. 2024 do zaplacení, podala žalobkyně odvolání, ve kterém nesouhlasila s tím, jak na zjištěný skutkový stav okresní soud aplikoval ZSÚ. Přijala právní závěr okresního soudu o tom, že smlouva o úvěru, kterou její právní předchůdkyně s žalovanou spolu uzavřely, je absolutně neplatná, vztah mezi nimi je tak třeba vypořádat podle pravidel normujících bezdůvodné obohacení, v případě spotřebitelského úvěru podle § 87 ZSÚ, zásadně však nesouhlasila s tím, jak okresní soud posoudil otázku prodlení žalované. Odkázala na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, z nějž jednoznačně vyplývá, že dlužník je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. Soudu podle názoru žalobkyně naopak nenáleží právo domýšlet se toho, jaké jsou schopnosti dlužníka plnit dluh, věřiteli aktuální platební schopnost dlužníka být známa nemůže. Poukázal rovněž na rozhodnutí několika krajských soudů, ze kterých se shodně podává, že pokud dlužník netvrdí a neprokáže svoje platební schopnosti a mezi účastníky není ujednáno, kdy může věřitel plnění požadovat, nelze než uzavřít, že věřitel může požadovat plnění ihned a dlužník je povinen jej na jeho výzvu podle § 1958 odst. 2 o. z. plnit bez zbytečného odkladu. Při pasivitě dlužníka v řízení je takovou výzvou pravidelně výzva k úhradě dlužné částky (spojená s oznámením o zesplatnění). Navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části výroku II. změnil tak, že žalované uloží povinnost zaplatit jí úrok z prodlení ve výši 15 % p. a. z částky 44 778,87 Kč od 19. 10. 2024 do zaplacení a dále jí přizná náhrady odvolacího řízení.

5. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

6. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání bylo podáno proti rozsudku okresního soudu, osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), včas (§ 204 o. s. ř.) a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek a řízení předcházející jeho vydání v mezích podle § 212 o. s. ř. a § 212a o. s. ř., a přiznal mu částečnou důvodnost, jak bude níže rozebráno.

7. Žalovaná, ač byla k jednání odvolacího soudu řádně předvolána, se k němu bez omluvy nedostavila, odvolací soud proto věc projednal a rozhodl o ní v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).

8. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Okresní soud nepochybil, když uzavřel, že úvěrová smlouva měla být spotřebitelským úvěrem ve smyslu ZSÚ, na který se vztahují, vedle obecných ustanovení o. z. a úpravy úvěrové smlouvy v § 2395 a násl. o. z., i všechna ustanovení ZSÚ (nedopadají na něj výjimky podle § 4, 5 ZSÚ).

10. Podle § 2397 o. z., úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

11. Podle § 86 odst. 1, 2 ZSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Odvolací soud bezezbytku sdílí právní názor okresního soudu na neplatnost úvěrové smlouvy. Žalobkyně jej ostatně nijak nezpochybňuje. Ve vší stručnosti lze konstatovat, že úvěrová smlouva je neplatná z toho důvodu, že žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením smlouvy o úvěru prověřila úvěruschopnost žalované.

14. Odvolací soud rovněž souhlasí s tím, že vztah mezi účastnicemi je třeba vypořádat podle zásad bezdůvodného obohacení, přičemž se však obecná úprava vypořádání bezdůvodného obohacení, stanovená § 2991 a násl. o. z., nepoužije, neboť ZSÚ obsahuje vlastní, speciální úpravu bezdůvodného obohacení v § 87 ZSÚ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1992/2024). Výše bezdůvodného obohacení se má, podle § 87 odst. 1 ZSÚ, rovnat výši vyčerpané a nesplacené jistiny úvěru. V daném případě tak jde o částku 44 778,87 Kč. Rozhodnutí okresního soudu stran neplatnosti úvěrové smlouvy tak je správné, bezchybný je výrok I. rozsudku, ostatně žalobkyně s ním nepolemizuje, přijala jej, odvolání proti němu nepodala.

15. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

17. Vztah mezi účastnicemi je vztahem podnikatelky a spotřebitelky a posuzuje se podle ZSÚ. Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 ZSÚ je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 ZSÚ uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vrácení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze právnická osoba vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440). Ustanovení § 87 ZSU lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Odvolací soud tak z vyložených důvodů nesouhlasí se závěry žalobkyní citovaných rozsudků krajských soudů a má za to, že způsobem, kterým tak žalobkyně učinila, nelze interpretovat ani závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, ze kterého lze dovodit toliko to, že procesní aktivita stran prokazování schopnosti splácet dlužnou částku má být zásadně na straně dlužníka, z rozhodnutí však nelze dovodit, že při pasivitě dlužníka by možno uzavřít, že v jeho schopnostech je splácet již od (například) výzvy spojené se zesplatněním anebo z předžalobní výzvy, rozhodnutí se netýkalo problematiky přiznání či odepření práva na úrok z prodlení, ale na přiznání úvěrové jistiny, řešilo tedy případ odlišný.

18. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem okresního soudu, že v době jeho rozhodování nebylo možné žalobkyni přiznat požadovaný zákonný úrok z prodlení, neboť žalovaná se v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ve výši 44 778,87 Kč ze shora vyložených důvodů nemohla ocitnout. Za přiměřenou lhůtu k plnění, pro pasivitu žalované, odvolací soud považuje lhůtu tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), neboť výrok I. rozsudku okresního soudu nebyl napaden odvoláním, nabyl proto samostatně právní moci dne 4. 3. 2026 a vykonatelnosti 9. 3. 2026, od následujícího pracovního dne, tj. od 10. 3. 2026 se žalovaná ocitla v prodlení s plněním těchto částek a jelikož nebylo zjištěno, že by žalovaná tyto částky žalobkyni uhradila, dospěl odvolací soud k závěru, že se žalovaná ocitla v prodlení a žalobkyni tak vznikl v souladu s § 1970 o. z. nárok na zaplacení úroku z prodlení, který k datu prodlení činil podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výši 11,5 % ročně.

19. Odvolací soud proto ze shora vyložených důvodů za užití § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně potud, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni i zákonný úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 44 778,87 Kč od 10. 3. 2026 do zaplacení. Ve zbývajícím napadeném rozsahu (pokud nebyl úrok z prodlení přiznán z částky 44 778,87 Kč již od 19. 10. 2024 v tehdy určené zákonné výši) shledal výrok II. rozsudku soudu prvního stupně věcně správným, a proto jej podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

20. Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu, musel podle § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu rozhodnout o nákladech řízení před okresním soudem. Úspěch žalobkyně v řízení před okresním soudem je toliko částečný a odvolací soud proto náklady řízení určil podle § 142 odst. 2 o. s. ř. V řízení před okresním soudem žalobkyně požadovala přiznání částky 155 313,80 Kč, přiznána jí byla částka 44 778,87 Kč, zjevně tak byla v podstatné části řízení neúspěšná a právo na náhradu nákladů řízení by tak podle § 142 odst. 2 o.s.ř. měla žalovaná, jež je však v řízení pasivní a žádné náklady jí nevznikly.

21. V odvolacím řízení žalobkyně požadovala úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 44 778,87 Kč od 19. 10. 2024 do zaplacení, tj. ve výši 33 584,15 Kč (pětinásobek ročního plnění), přiznán jí byl úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 44 778,87 Kč od 10. 3. 2026 do zaplacení, což představuje částku 25 747,85 Kč (pětinásobek ročního plnění). Úspěch žalobkyně tak činí 76 %, neúspěch 24 %, má tak právo na 52 % účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Ty jsou tvořeny jednak zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 693 Kč a dále náklady zastoupení. Zástupce žalobkyně učinil v odvolacím řízení dva úkony právní služby ve smyslu § 11 AT, spočívající v podání odvolání a účasti na jednání odvolacího soudu. Základem pro výpočet odměny je podle § 8 odst. 1 AT částka 33 584,15 Kč, představující pětinásobek požadovaného ročního plnění, odměna, počítaná sazbou podle § 7 bod 4 AT, tak činí 2 460 Kč, hotové výdaje podle § 13 odst. 1,3 AT částku 450 Kč, náhrada na daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 AT je částka 611,10 Kč. Dohromady tak náklady odvolacího řízení činí 8 735,20 Kč (1693 + 2 x /2460 + 450 + 611,10/). Žalované odvolací soud uložil zaplatit 52 % z této částky, tedy částku 4 542,30 Kč, ve lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř. za užití § 211 o. s. ř.), k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř za užití § 211 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Účastník může podat dovolání do tohoto rozsudku do dvou měsíců od doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově.