MSBR 47 C 4/2026-69

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Radkem Malenovským ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce:Jméno žalobce., IČO: IČO žalobce ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobce ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované:Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované ⟪LB:lb_007⟫ bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_008⟫ o 287 197,84 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba požadující zaplacení částky 287 197,84 Kč, s úrokem ve výši 4,3 % ročně z částky 269 888,71 Kč od 1. 7. 2025 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 269 888,71 Kč od 1. 7. 2025 do zaplacení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1) 5.2.2016 4 488 Kč

a) jistinu ve výši 269 888,71 Kč,

b) poplatky za vedení úvěru ve výši 2 422 Kč,

c) smluvní úroky za dobu do 30. 6. 2025 (datum odstoupení žalobce od smlouvy) ve výši 14 887,13 Kč,

d) smluvní úrok v sazbě 4,30 % p. a. z částky 269 888,71 Kč za dobu od data odstoupení žalobce od smlouvy 1. 7. 2025 do zaplacení

e) zákonný úrok z prodlení v sazbě 11,50 % p. a. z částky 269 888,71 Kč za dobu od 1. 7. 2025 do zaplacení, to vše z titulu Smlouvy o stavebním spoření ze dne 8. 12. 2015 číslo hodnota ve spojení se Smlouvou o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření ze dne 25. 1. 2016 číslo hodnota, na základě kterých žalovaná čerpala částku celkem 550 000 Kč.

2) 21.3.2016 4 079,17 Kč

3) 20.4.2016 4 079,17 Kč

4) 20.5.2016 4 079,17 Kč

5) 20.6.2016 4 079,17 Kč

6) 20.7.2016 4 079,17 Kč

7) 22.8.2016 4 079,17 Kč

8) 20.9.2016 4 079,17 Kč

9) 20.10.2016 4 079,17 Kč

10) 21.11.2016 4 079,17 Kč

11) 20.12.2016 4 079,17 Kč

12) 20.1.2017 4 079,17 Kč

13) 20.2.2017 4 079,17 Kč

14) 24.3.2017 4 079,17 Kč

15) 20.4.2017 4 079,17 Kč

16) 24.5.2017 4 079,17 Kč

17) 20.6.2017 4 079,17 Kč

a) dne 27. 1. 2016 čerpání meziúvěru z meziúvěrového účtu č. č. účtu ve výši 300 000 Kč na účet č. č. účtu, příjemce: Jméno žalované.

b) dne 27. 1. 2016 čerpání meziúvěru z meziúvěrového účtu č. č. účtu ve výši 142 500 Kč na účet č. č. účtu, příjemce: jméno FO.

c) dne 27. 1. 2016 čerpání meziúvěru z meziúvěrového účtu č. č. účtu ve výši 107.500 Kč na účet č. č. účtu, příjemce: Jméno žalované

(důkazy: žádost o čerpání částky 300 000 Kč s datem 21. 1. 2016; žádost o čerpání částky 142 500 Kč s datem 21. 1. 2016; žádost o čerpání částky 107 500 Kč s datem 21. 1. 2016).

18) 20.7.2017 4 079,17 Kč

19) 21.8.2017 4 079,17 Kč

20) 22.9.2017 4 079,17 Kč

21) 20.10.2017 4 079,17 Kč

22. Posléze (od 30. 12. 2022) žalovaná žalobci zaplatila na předmětný úvěr na úvěrový účet č. hodnota částku celkem 95 179,21 Kč (důkaz: výpis z tohoto úvěrového účtu).

23. Konečně žalovaná zaplatila žalobci na předmětný úvěr (konkrétně na účet stavebního spoření č. hodnota) částku 398 900 Kč (viz tvrzení žalobce v podání 31. 3. 2026).

24. Celkem tak žalovaná zaplatila žalobci na předmětný úvěr částku 831 979,08 Kč (viz též tvrzení žalobce v podání z 31. 3. 2026).

25. Žalovaná neplnila povinnosti dlužníka z Úvěrové smlouvy, když řádně a včas nehradila sjednané splátky úvěru ze stavebního spoření na úvěrový účet číslo hodnota. Na úvěrový účet uhradila toliko splátky, jak jsou patrné z výpisu z úvěrového účtu. Žalovaná se do většího prodlení dostala na konci roku 2021 a poté opětovně na konci roku 2022 (důkaz: Výpis z účtu číslo hodnota).

26. V souladu s Částí IV. písmeno J. odstavec 2) písmeno b), c), d) Obecných úvěrových podmínek byl žalobce oprávněn od Úvěrové smlouvy odstoupit, nebo ji vypovědět, případně požadovat okamžité splacení celého poskytnutého meziúvěru/úvěru, včetně příslušenství a sankcí, jestliže je dlužník v prodlení se zaplacením více než dvou splátek úvěru nebo úroků z meziúvěru nebo jedné takové splátky po dobu delší než 3 měsíce. Totéž platilo i v případě, že dlužník neprovádí sjednané měsíční vklady.

27. Protože žalovaná řádně úvěr ze stavebního spoření nesplácela, věřitel dopisem ze dne 2. 7. 2025 odstoupil od Úvěrové smlouvy a požadoval úhradu pohledávky. Oznámení žalobce o odstoupení od Úvěrové smlouvy bylo doručeno žalované dle Části IV. písmeno L. odstavec 2) Obecných úvěrových podmínek (důkaz: Oznámení věřitele o odstoupení s datem 2. 7. 2025 s dodejkou). Splatnost pohledávky byla žalobcem při odstoupení od Smlouvy stanovena na 30. 6. 2025. Žalovaná pohledávku neuhradila a je od 1. 7. 2025 v prodlení.

28. Právní zástupce žalobce odeslal žalované dne 17. 10. 2025 výzvu ke splnění předmětného závazku (důkazy: Předžalobní výzva; Poštovní podací arch).

29. K aktuální situaci žalované, jejím osobním, výdělkovým a majetkovým poměrů soud provedl rovněž dokazování, které ale pro výsledek tohoto řízení nemělo žádné účinky v tom smyslu, že by mohlo změnit zamítavé rozhodnutí soudu o žalobě. Proto je soud zde už podrobněji neuvádí.

30. Právní posouzení skutkového stavu je následující.

31. Při právním hodnocení soud aplikoval zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť úvěrová smlouva byla uzavřena po 1. 1. 2014, tedy za účinnosti tohoto zákona. Právní poměr úvěru se mezi stranami řídil také zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neboť rozhodné skutečnosti (uzavření smluv) nastaly dne 8. 12. 2015 a 25. 1. 2016. Zákon o spotřebitelském úvěru byl nahrazen novým zákonem č. 257/2016 Sb. až s účinností od 1. 12. 2016, proto je třeba aplikovat předchozí právní úpravu.

32. Soud dospěl k závěru, že žalobce a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 2395 o. z. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti. V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 550 000 Kč a že žalovaná splatila 831 979,08 Kč.

33. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. platí, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Tato právní úprava má základ v předpisech Evropské unie. Jde o neplatnost absolutní, tedy bez ohledu na námitku spotřebitele (srov. např. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. spisová značka).

34. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. spisová značka, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.)

35. Nejvyšší soud se k výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. spisová značka. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze právnická osoba), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. spisová značka, i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka a spisová značka).

36. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. spisová značka] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. jméno FO a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.

37. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023 sp. zn. spisová značka, „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“

38. Příjmy a výdaje jsou „jednou stránkou téže mince“. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy, pak z logiky věci by jeho příjem (byť by byl sebevětší) nestačil na řádné splácení úvěru. Již proto nelze pojímat otázku povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr tak, že dostačující je zkoumání a ověřování jedné strany téže mince (příjmů) a že by snad zkoumání a ověřování druhé strany mince (výdajů) bylo možné podcenit, bagatelizovat apod.

39. Ze zákona (§ 86 odst. 1 a 2) i shora demonstrativně citované judikatury (přitom všech vrcholných soudních orgánů, tj. Ústavního, Nejvyššího i Nejvyššího správního soudu) plynou zejména následující právní závěry:

40. Žalobce těmto požadavkům řádného zkoumání úvěruschopnosti nedostál.

41. Rozhodující tedy je, zda finanční poměry žalované v době uzavření smlouvy nevykazovaly důvodné pochybnosti úvěr ve výši 550 000 Kč splatit po částce 3 740 Kč měsíčně. Skutečnosti, z nichž žalobce vycházel před uzavřením smlouvy, byly následující:

42) 22.7.2019 4 079,17 Kč

43) 20.8.2019 4 079,17 Kč

44) 20.9.2019 4 079,17 Kč

45) 21.10.2019 4 079,17 Kč

46) 20.11.2019 4 079,17 Kč

47) 20.1.2020 4 079,17 Kč

48) 20.2.2020 4 079,17 Kč

49) 28.2.2020 4 079,00 Kč

50) 20.3.2020 4 079,17 Kč

51) 20.4.2020 4 079,17 Kč

52) 20.5.2020 4 079,17 Kč

53) 22.6.2020 4 079,17 Kč

54) 20.7.2020 4 079,17 Kč

55) 20.8.2020 4 079,17 Kč

56) 24.9.2020 4 079,17 Kč

57) 20.10.2020 4 079,17 Kč

58) 20.11.2020 4 079,17 Kč

59) 21.12.2020 4 079,17 Kč

60) 20.1.2021 4 079,17 Kč

61) 22.2.2021 4 079,17 Kč

62) 22.3.2021 4 079,17 Kč

63) 20.4.2021 4 079,17 Kč

64) 20.5.2021 4 079,17 Kč

65) 21.7.2021 4 079,17 Kč

66) 20.8.2021 4 079,17 Kč

67) 20.9.2021 4 079,17 Kč

68) 20.10.2021 4 079,17 Kč

69) 22.11.2021 4 079,17 Kč

70) 21.3.2022 4 080,00 Kč

71) 18.5.2022 3 000,00 Kč

72) 7.6.2022 24 473,46 Kč

73) 21.6.2022 4 079,17 Kč

74) 20.7.2022 4 079,17 Kč

75) 23.8.2022 4 079,17 Kč

76) 23.9.2022 4 079,17 Kč

77) 21.10.2022 4 079,17 Kč

78) 24.11.2022 4 079,17 Kč

= 337 899,87 Kč.

(Důkaz: Výpis z meziúvěrového účtu a tvrzen žalobce v podání z 10. 2. 2026).

a) při zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr (v pozici spotřebitele) zásadně není dostačující vycházet jen z tvrzení žadatele o úvěr, ale je třeba zásadně tato tvrzení ze strany poskytovatele úvěru ověřit;

b) zásadně nestačí příjmy a výdaje žadatele o úvěr stanovit (např.) jen na ekonomickém modelu poskytovatele o úvěr, na informacích o životním a existenčním minimu a na průměrných příjmech a výdajích obyvatelstva bez zjištění a ověření konkrétních informací o konkrétním žadateli.

i. jediný zdroj příjmů žalované byl 26 338 Kč měsíčně,

ii. měsíční výdaje žalované na úhradu jejích úvěrů byly 9 721,20 Kč,

iii. žalovaná vyživovala dvě děti,

iv. žalobce nezjišťoval (jak v rovině tvrzení žalované, tak v rovině ověřování) jaké má žalovaná skutečné výdaje na sebe a na své dvě děti, včetně na bydlení (žalobce ověřil jen příjem žalované a výdaje na splátky úvěrů).

42. Žalobce se zabýval a ověřoval jen příjmy žalované, ale nezabýval se a neověřoval všechny relevantní skutečné výdaje žalované. Ze shora uvedeného plyne existence důvodných pochybností o schopnosti žalované úvěr splácet již v době uzavření úvěrové smlouvy. Přitom poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud výsledky posouzení úvěruschopnosti vylučují důvodné pochybnosti o tom, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet (srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. spisová značka, a ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. spisová značka).

43. Již z těchto důvodů soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobcem a žalovanou je absolutně neplatná ve smyslu § 9 odst. 1 zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a bylo třeba aplikovat na právní vztah účastníků institut bezdůvodného obohacení.

44. Podle ust. § 2991 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

45. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na jakékoliv plnění z titulu smlouvy (kvůli neplatnosti smlouvy). Pokud tedy žalobce poskytl žalované částku 550 000 Kč, jednalo se na straně žalované o plnění, které přijala z neplatného právního důvodu. Proto by žalovaná byla povinna vrátit právě tuto částku z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobce má právo dle § 2993 občanského zákoníku požadovat po žalované vrácení částky, kterou žalovaná skutečně čerpala, aniž by tu byl platný závazek. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná na svůj dluh zaplatila částku přes 830 000 Kč, je žaloba zcela nedůvodná. Žalovaná žalobci ničeho nedluží, proto soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

46. Výrok o nákladech řízení vychází z § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přiznal soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná byla v řízení plně úspěšná, měla tak právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná se tohoto práva výslovně vzdala (č. l. 62), proto žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.)

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do l5 dnů od jeho doručení, a to ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně.