MSPH 29 Co 227/2025-114

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Vejnara a soudkyň JUDr. Lucie Bičákové a JUDr. PhDr. Aleny Novotné, Ph. D. ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_005⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_006⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_007⟫ o vydání psů ⟪LB:lb_008⟫ k odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. dubna 2025, č. j. 24 C 202/2024-72,

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. potvrzuje. Ve výroku II. se mění jen tak, že výše nákladů činí 42 253,20 Kč, jinak se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 21 308,10 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Jméno advokáta.

1. Rozsudkem ze dne 16. 4. 2025 soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně na žalovaném domáhala vydání tří psů, konkrétně feny s černým zbarvením, plemene název, narozené dne datum, slyšící na jméno Jméno (dále jen „fena Jméno“); psa s červeným zbarvením, plemene název, narozeného dne datum, slyšícího na jméno Jméno (dále jen „pes Jméno“) a psa s bílým zbarvením, plemene název, narozeného dne datum, slyšícího na jméno Jméno (dále jen „pes Jméno“) (výrok I.) Současně žalovanému proti žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení v částce 18 513 Kč (výrok II.).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou žalobkyně odůvodnila tím, že je vlastníkem feny Jméno, již nabyla do vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 17. 3. 2021 za kupní cenu ve výši 35 000 Kč, psa Jméno, jehož nabyla do vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 9. 7. 2019 za částku 36 000 Kč, a dále psa Jméno, jehož nabyla do vlastnictví na základě nesepsané kupní smlouvy za cenu 36 388,38 Kč. Žalovaný byl jejím partnerem, který po rozpadu jejich společného vztahu a soužití (to probíhalo zhruba od srpna roku 2023 do února roku 2024) měl uvedené tři psy bez vědomí a souhlasu žalobkyně odvézt ke své matce a odmítat je žalobkyni vrátit (vydat). Žalobkyně se nastalou situaci snažila řešit smírně, nicméně k dohodě o odkupu psů žalovaným (zejména z důvodu rozdílných představ o kupní ceně) nedošlo.

3. Žalovaný uplatněný nárok neuznal a navrhl zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Konkrétně se proti vznesenému nároku na vydání psů bránil tím, že uvedené psy nemá v držení. V držení je má jeho matka, což je žalobkyni známo. Fenu Jméno měla žalobkyně matce žalovaného darovat (v elektronické komunikaci ji napsala zprávu „Jméno si nech“). Podle žalovaného je jeho matka rovněž vlastníkem zbylých dvou psů Jméno a Jméno, neboť se jich ujala poté, co žalobkyně tyto psy opustila (v elektronické zprávě ze dne 4. 2. 2024 napsala matce žalovaného: „Já se o ně nezvládnu postarat a ani nechci.“).

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování (včetně výslechu matky žalovaného, jméno FO, a provedeného místního šetření), jehož závěry rekapituloval v bodech 5 až 34 (přičemž odvolací soud zde pro stručnost na jeho podrobná zjištění odkazuje), a po citaci aplikovaných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), věc právně uzavřel tak, že žaloba není důvodná. Soud I. stupně vycházel ze zjištěného skutkového stavu, že se předmětní psi nacházejí dlouhodobě v domácnosti matky žalovaného (kterou s žalovaným nesdílí), ta o ně pečuje. Po právní stránce věc tedy posoudil v souladu s § 1040 odst. 1 o. z. tak, že žalovaný nemůže být ve věci pasivně legitimován už jen proto, že u sebe předmětné psy nemá (nezadržuje je); tyto psy má naopak v držení matka žalovaného. Současně odmítl argumentaci žalobkyně opřenou o závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007, podle kterých v řízení o žalobě na vydání věci nelze po žalobci požadovat, aby prokazoval, že má žalovaný nadále v držení věc, jejíž vydání je požadováno. K úspěchu žaloby naopak postačí, pokud žalobce prokáže, že žalovaný držbu nabyl, a to za předpokladu, že ten v řízení neprokáže, že později držbu pozbyl (a v době rozhodování soudu ji tedy nemá). Podle soudu I. stupně přitom v řízení nebylo ani prokázáno, že by žalovaný kdy držbu předmětných psů nabyl (jeho úlohu hodnotil tak, že byl spíše jen „pomocníkem“ své matky při odvozu psů Jméno a Jméno); i kdyby ale dospěl k opačnému závěru, pak žalovaný v řízení tvrdil a prokázal, že psy má nyní v držení jeho matka. Dále soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobkyni právo na vydání věci (resp. zvířete) podle uvedeného ustanovení občanského zákoníku nesvědčí ve vztahu k psům Jméno a Jméno rovněž pro to, že již není jejich vlastníkem. Prvoinstanční soud totiž na základě posouzení elektronické komunikace mezi žalobkyní a matkou žalovaného, ve které uváděla, že se tyto dva psy rozhodla dát definitivně k adopci, dospěl k závěru, že žalobkyně tyto psy opustila ve smyslu § 1048 o. z. Odmítl přitom námitku žalované, že se takto vyjádřila v duševním rozrušení, resp. tísni; tyto okolnosti nic nemění na tom, že jasně projevila svou vůli. Naopak v případě feny JménoAnonymizovánosoud I. stupně dospěl k závěru, že žalobkyně je nadále jejím vlastníkem.

5. Rozhodnutí o nákladech řízení soud I. stupně odůvodnil § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“). Odměnu advokáta určil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif („a. t.“), přičemž vycházel z tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč (dle § 9 odst. 1 a. t.) a odměnu přiznal za celkem 8 úkonů právní služby (za 1 úkon 1 500 Kč).

6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, ve kterém navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví a žalobkyni proti žalobci přizná náhradu nákladů řízení, nebo aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Konkrétně žalobkyně své odvolání odůvodnila odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007, s tím, že k úspěchu žaloby postačí, že v řízení prokázala, že se předmětní psi dostali do držby (detence) žalovaného (žalobkyně nemusí prokazovat, že se v ní nachází i ke dni rozhodnutí soudu). Žalovaný tedy byl v řízení pasivně legitimován; v souvislosti se soudem nařízeným předběžným opatřením (unesení soudu I. stupně ze dne 23. 9. 2024, č. j. spisová značka) docházelo k předávání psů mezi žalobkyní a žalovaným (byť na základě konkrétních dohod, a nikoliv tak jak bylo nařízeno předběžným opatřením). Žalovanému v tom přitom nebylo na překážku to, že od pondělí do čtvrtku pracuje v stát. Žalovaný tedy držbu psů nepozbyl, jen občasně je dává do péče své matky. Žalobkyně rovněž nesouhlasila s tím, že by psy Jméno a Jméno opustila ve smyslu § 1048 o. z. Ze zprávy, kterou matce žalovaného napsala v rozhořčení a tísni krátce po složitém rozchodu (text: „Psy jsem se definitivně rozhodla dát k adopci a dám to teď na internet, abych je mohla jezdit navštěvovat, a nechci, aby je měl na starosti on, protože mu nevěřím ani slovo.“), nelze dovozovat jednoznačný úmysl (vážně míněnou vůli) psy opustit.

7. Žalovaný s odvoláním žalobkyně nesouhlasil, zejména se argumentačně postavil za odůvodnění napadeného rozsudku. Zdůraznil, že závěr soudu I. stupně, že se předmětní psi nenacházejí v jeho držbě, nebyl založen pouze na zjištění, že se u něj fyzicky nenacházejí, ale na komplexním posouzení všech rozhodných skutečností. Tvrzení, že žalovaný psy pouze „skrývá“ u své matky, tak není opodstatněné. Žalovaný rovněž souhlasil se závěrem, že žalobkyně projevila jasnou vůli psy Jméno a Jméno opustit (vzdát se vlastnického práva k nim). Upozornil na to, že se žalobkyně o psy začala aktivně zajímat až po delší době poté, kdy byli v péči jeho matky. Tento následný zájem nelze interpretovat jako důkaz toho, že k opuštění nikdy nedošlo.

8. Rovněž žalovaný uvedený rozsudek napadl včasným a přípustným odvoláním, a to v rozsahu výroku o nákladech řízení (výrok II.) s návrhem, aby odvolací soud uvedený výrok změnil tak, že mu přizná náhradu nákladů ve výši 43 681 Kč. Soudu I. stupně konkrétně vytýkal, že pochybil při stanovení tarifní hodnoty, ze které se dle § 7 a. t. vypočítává výše odměny za úkon právní služby. Soud počítal tarifní hodnotu dle § 9 odst. 1 a. t., nezohlednil nicméně pro úkony učiněné po 1. 1. 2025 její zvýšení a současně nesprávně započetl tuto částku pouze jedenkrát. Řízení nicméně mělo 3 samostatné předměty (jednalo se o vydání tří psů). Paušální částka dle § 9 odst. 1 a. t. proto měla být započítána třikrát v souladu s § 12 odst. 3 a. t.

9. Žalobkyně se k odvolání žalovaného nevyjádřila.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a § 212a o. s. ř. Dospěl přitom k závěru, že odvolání žalobkyně je nedůvodné; naopak odvolání žalovaného do rozhodnutí o nákladech řízení důvodné je.

11. Podle § 494 o. z., živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.

12. Podle § 1040 odst. 1 o. z., kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

13. Podle § 1048 o. z., domácí zvíře se považuje za opuštěné, pokud je z okolností zřejmý vlastníkův úmysl zbavit se zvířete nebo je vyhnat. To platí i o zvířeti v zájmovém chovu.

14. Odvolací soud především na základě odvolání žalobkyně přezkoumal rozhodnutí ve věci samé, tedy závěr soudu I. stupně o nedůvodnosti žaloby. Ztotožnil se přitom s prvoinstančním soudem v tom, že žalovaný nemůže být ve věci pasivně legitimován už jen pro to, že v současné době předmětné psy nemá ve svém držení. Žalovaný tedy není osobou, na níž by se vlastník těchto psů mohl domáhat jejich vydání podle § 1040 odst. 1 o. z. Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007, přitom není případný. Nejvyšší soud v tomto rozsudku uvedl následující: „V této souvislosti však dovolací soud upozorňuje na to, že dle ustáleného výkladu ustanovení § 126 odst. 1 o. z. není možné po žalobci žádat, aby prokázal, že žalovaný je nadále (tedy v době soudního řízení) držitelem (či detentorem) požadované věci. Poskytnutí takového důkazu je pro žalobce prakticky nemožné. Žalobce tedy musí prokázat pouze, že žalovaný držbu (detenci) nabyl a jeho žaloba bude v takovém případě úspěšná, jestliže žalovaný neprokáže, že držbu (či detenci) pozbyl.“ Obdobně Nejvyšší soud rozhodl např. v usnesení ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2081/2017, nebo ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 51/2018. Soud I. stupně přitom ve vztahu ke všem psům ani nedospěl k jednoznačnému závěru, že se žalovaný vůbec kdy stal jejich držitelem. Soud I. stupně došel na základě provedeného dokazování ke zjištění (viz jeho závěr o skutkovém stavu v bodě 34 napadeného rozsudku), že se fena Jméno nacházela u matky žalovaného již od června 2023, kdy jí ji předali společně žalobkyně a žalovaný (ještě v době jejich soužití). Ve vztahu ke psům Jméno a Jméno pak dospěl ke zjištění, že je po rozpadu partnerského vztahu účastníků řízení žalovaný odvezl ke své matce, následně si je žalobkyně od ní přivezla zpět. Poté, co ale žalobkyně požádala matku žalovaného, zda by se o tyto psy nepostarala, žalovaný je se svou matkou odvezl zpět právě k ní. Tato skutková zjištění přitom podle odvolacího soudu svědčí pro takové právní hodnocení, že se psi Jméno a Jméno dostali bezprostředně do držení matky žalovaného, a nikoliv samotného žalovaného; k tomu konečně soud I. stupně dospívá v bodě 40 napadeného rozsudku, když roli žalovaného hodnotí pouze jako pomocnou. Opačně by tomu bylo v případě, že by v řízení bylo prokázáno pouze to, že žalovaný uvedené psy od žalobkyně odvezl (a ne již to, jak s nimi bezprostředně naložil). Ve světle výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu lze tedy uzavřít, že se žalobkyni v řízení nepodařilo prokázat ani prvotní předpoklad úspěchu žaloby podle § 1040 odst. 1 o. z., a sice, že žalovaný držbu (či detenci) předmětných psů vůbec nabyl.

15. Soud I. stupně nicméně zásadní pozornost věnoval zejména skutkovému stavu v době svého rozhodování, resp. obraně žalovaného spočívající v tom, že v současné době se všichni tři psi nacházejí u jeho matky. Soud I. stupně přitom provedl relativně důkladné dokazování (včetně předem neohlášeného místního šetření), ze kterého vyplynulo, že toto tvrzení žalovaného je pravdivé. Konečně i žalobkyně prostřednictvím své zástupkyně při jednání odvolacího soudu potvrdila, že si aktuálně psy Jméno a Jméno (ve vazbě na soudem nařízené předběžné opatření, byť nikoliv v jím stanoveném režimu) pravidelně předává s matkou žalovaného, což toto zjištění podporuje. Ve shodě s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu tedy platí, že i kdyby žalobkyně v řízení prokázala, že žalovaný v minulosti nabyl držbu předmětných psů (což se jí nepodařilo), pak v důsledku toho, že žalovaný prokázal, že je v současnosti v držbě (detenci) nemá, by žaloba beztak nemohla být úspěšná. Námitka žalobkyně, že předmětné psy má v držení žalovaný, přičemž je pouze půjčuje své matce (dává jí je na hlídání), popř. je u ní skrývá, nemá oporu v provedeném dokazování; žalobkyně za tímto účelem ani nenavrhla žádné důkazy, které by tuto její hypotézu měly potvrzovat.

16. Již jen z právě uvedených důvodů tedy odvolací soud konstatuje, že žaloba nemohla být úspěšná, jak správně uzavřel soud I. stupně.

17. Soud I. stupně dále ve vztahu ke psům Jméno a Jméno dospěl k závěru, že žalobkyně již ani není jejich vlastníkem, neboť je opustila ve smyslu § 1048 o. z., a již jen z toho důvodu jí tedy nesvědčí právo žádat jejich vydání dle § 1040 o. z. Tento závěr opřel v zásadě výlučně o to, že žalobkyně v elektronické zprávě adresované matce žalovaného uvedla, že se definitivně rozhodla dát tyto dva psy k adopci. Odvolací soud nicméně tento závěr prvoinstančního soudu považuje za předčasný a nedostatečně důkazně podložený. Shoduje se přitom s východisky pro posouzení dané právní otázky, které soud I. stupně rozvedl v bodě 41 napadeného rozsudku. Z tam citované komentářové literatury k § 1048 o. z. vyplývá, že úmysl opuštění zvířete (úmysl jej vyhnat ho nebo se ho zbavit) musí být projeven navenek zcela jednoznačně. Rovněž je třeba zdůraznit, že se jedná o jednostranné právní jednání. Není proto podstatné, jestli žalobkyně svěřila matce žalovaného svůj úmysl dát psy Jméno a Jméno k adopci; z hlediska aplikace § 1048 o. z. by bylo relevantní až to, kdyby tak skutečně učinila (skutečně svým jednáním takovou vůli projevila). Opuštění zvířete totiž není dvoustranným jednáním, žalobkyně toto jednání nečinila vůči matce žalovaného (svěření úmyslu dát psy k adopci nepředstavovalo jakousi nabídku, kterou by matka žalovaného mohla akceptovat). Jinými slovy, sdělení úmyslu opustit zvíře třetí osobě samo o sobě tímto právním jednáním (samotným opuštěním) není. K závěru, že žalobkyně psy Jméno a Jméno opustila ve smyslu § 1048 o. z., tedy se vzdala vlastnického práva k nim, by tudíž musely přistoupit ještě další zjištěné okolnosti; samotná soudem I. stupně k důkazu provedená elektronická komunikace k takovému závěru nemůže postačovat.

18. Dále odvolací přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně o nákladech řízení (výrok II. napadeného rozsudku). Dospěl přitom k závěru, že toto rozhodnutí je, pokud jde o stanovená výše náhrady nákladů přiznané žalovanému, nesprávné. Předně soud I. stupně vycházel z nesprávně stanovené tarifní hodnoty, která představuje základ pro určení výše odměny advokáta za jeden úkon právní služby (§ 7 a § 8 až § 10a a. t.). Prvoinstanční soud tak nesprávně vycházel z paušální tarifní hodnoty stanovené pro případy, kdy hodnotu věci nebo práva nelze vyjádřit v penězích (resp. ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi) – viz § 9 odst. 1 a. t. V řízení nicméně byly provedeny důkazy, ze kterých soud zjistil, jakou v penězích vyjádřenou hodnotu předmětní psi mají; byla totiž zjištěna jejich pořizovací cena, ze které lze vycházet. Tarifní hodnota tedy měla být stanovena podle § 8 odst. 1 a. t., to konečně ve vztahu k řízení o vlastnické žalobě na vydání věci zdůrazňuje ve své rozhodovací praxi i Nejvyšší soud (srov. usnesení tohoto soudu ze dne 12. 8. 2016, sp. zn. 26 Cdo 684/2016). V řízení přitom bylo prokázáno, že hodnota (pořizovací cena) feny Jméno byla 35 000 Kč, psa Jméno 36 000 Kč a psa Jméno 36 388,38 Kč. Výsledná tarifní hodnota tak měla být určena jako součet uvedených částek (viz § 12 odst. 3 a. t.), tedy částkou 107 388,38 Kč; odměna za jeden úkon právní služby potom v souladu s § 7 bodem 5 a. t. částkou 5 420 Kč. Odvolací soud přitom rovněž přistoupil ke korekci počtu úkonů právní služby ve smyslu § 11 a. t., které soud I. stupně považoval za účelné (viz § 142 odst. 1 o. s. ř.). Soud I. stupně přiznal náhradu nákladů, resp. odměnu advokáta za celkem 8 úkonů právní služby, a to včetně vyjádření žalovaného k replice žalobkyně ze dne 19. 2. 2025 a za další vyjádření k výzvě soudu ze dne 28. 3. 2025. Právě tyto úkony ovšem odvolací soud posoudil jako neúčelné. Ve vyjádření ze dne 19. 2. 2025 byla z většiny rozvíjena obrana žalovaného, kterou žalovaný mohl plnohodnotně předestřít již ve svém původním vyjádření k žalobě ze dne 6. 9. 2025, které bylo jen velmi stručné. Ve vyjádření ze dne 28. 3. 2025 potom žalovaný dodatečně reagoval na poučení soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. dané při jednání dne 21. 2. 2025; standardně by tak přitom měl učinit již při jednání, stanovení dodatečné lhůty bylo pouze beneficiem ze strany soudu. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že žalovanému náleží náhrada odměny advokáta za 6 úkonů právní služby (celkem 32 500 Kč) a dále náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 a. t. v částce 2 x 300 Kč (úkony učiněné do 31. 12. 2024) a 4 x 450 Kč (úkony učiněné od 1. 1. 2025). Celkem tedy náhrada nákladů na zastoupení advokátem činí 34 920 Kč, přičemž se ještě zvyšuje o DPH, jehož je zástupce žalovaného plátcem, tj. náhrada nákladů přiznaná žalovanému činí 42 253,20 Kč.

19. S ohledem na právě řečené odvolací soud výrok I. napadeného rozsudku o věci samé podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, výrok II. potom podle § 220 odst. 1, písm. a) o. s. ř. změnil ve výše rozvedeném smyslu.

20. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. s tím, že procesně úspěšnému žalovanému náleží právo na náhradu nákladů vynaložených na zastoupení advokátem, jejíž výše vychází z advokátního tarifu. Konkrétně mu náleží náhrada za 3 úkony právní služby (vlastní odvolání, vyjádření k odvolání žalobkyně a účast na jednání odvolacího soudu dne 18. 9. 2025) x 5 420 Kč tarifní hodnota dle § 8 odst. 1 a. t., podrobně viz bod 18 shora; dále pak 3x režijní paušál ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a dále náhrada za DPH ve výši 21%, tedy 3 698,10 Kč. Celkově tedy náhrada nákladů odvolacího řízení činí 21 308,10 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu I. stupně za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř.