MSPH 12 Co 98/2026-278

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Zuzany Hanákové, LL.M. a JUDr. Michala Holuba a ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobců: a) Jméno žalobce A, narozený Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A ⟪LB:lb_002⟫ b) Jméno žalobce B, narozená Datum narození žalobce B bytem Adresa žalobce A ⟪LB:lb_003⟫ oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalované: Česká republika – Jméno žalované, IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované za níž jedná Jméno jednajícího sídlem Adresa jednajícího ⟪LB:lb_006⟫ o 2 x 2 012 931,30 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_007⟫ k odvolání žalobců a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. listopadu 2025, č. j. 28 C 44/2025-238

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje ve výrocích I, II, IV, V a ve výroku III se potvrzuje co do zamítnutí částky 1 450 000 Kč ve vztahu ke každému ze žalobců.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 29 391,85 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců Jméno advokáta, advokáta.

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 50 000 Kč (výrok I), povinnost zaplatit žalobkyni b) částku 50 000 Kč (výrok II), žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit každému ze žalobců částku ve výši 1 927 777,30 Kč, zamítl (výrok III), uložil žalobci a) povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 840 Kč (výrok IV), a nakonec uložil žalobkyni b) povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 840 Kč (výrok V).

2. Žalobci se domáhali náhrady majetkové škody představované náklady obhajoby a zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním zahájeným usnesením právnická osoba ze dne 22. 11. 2021, č. j. spisová značka. Žalobce a) byl původně stíhán pro přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) a přečin nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku, zatímco žalobkyně b) byla stíhána pro přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečin nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku. Po rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v adresa ze dne 9. 5. 2022 byl žalobce a) nadále stíhán pro přečin podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem nadržování a žalobkyně b) již jen pro přečin podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. funkce podal ve věci stížnost pro porušení zákona, jíž Nejvyšší soud vyhověl a následně bylo usnesením Vrchního státního zastupitelství v adresa ze dne 8. 4. 2024 usnesení o zahájení trestního stíhání žalobců zrušeno a věc odložena. Žalobci uplatnili u žalované nárok dne 4. 10. 2024. Na nákladech obhajoby požadovali náhradu částky 1 025 862,60 Kč, kterou podle svých tvrzení uhradili advokátní kanceláři, a požadovali, aby každému z nich byla nahrazena jedna polovina této částky, tj. částka 513 431,30 Kč. Na nemajetkové újmě požadoval každý ze žalobců částku 1 500 000 Kč.

3. K nemajetkové újmě žalobci tvrdili, že trestní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a zasáhlo do jejich osobní, rodinné, společenské i profesní sféry. Uváděli, že po dobu trestního stíhání žili v permanentním stresu, měli problémy se spánkem, obávali se o další profesní kariéru, omezili společenské aktivity a že trestní stíhání zasáhlo zejména do vztahu s jejich dcerou. Dále tvrdili, že trestní stíhání negativně dopadlo na jejich profesní pověst advokátů, neboť o věci byla informována právnická osoba, která se zabývala otázkou možného pozastavení výkonu advokacie. Tvrdili rovněž dopady do svého působení ve společnosti právnická osoba. (investičního fondu), ve kterém byl žalobce a) předsedou představenstva a žalobkyně b) předsedkyní dozorčí rady. Žalobkyně b) podle žaloby na tuto funkci z důvodu trestního stíhání rezignovala a žalobce a) měl na své pozici setrvat, avšak podle tvrzení žalobců mělo dojít k narušení obchodů společnosti. Žalobci dále uváděli, že kauza byla silně medializována.

4. Žalovaná učinila nesporným předběžné uplatnění nároku dne 4. 10. 2024 a uvedla, že o žádosti rozhodla stanoviskem ze dne 23. 4. 2025, jímž žádosti žalobců částečně vyhověla tak, že konstatovala, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, tj. usnesení o zahájení trestního stíhání, které bylo následně zrušeno, a žalobcům se za vydání nezákonného rozhodnutí omluvila. Nesporným učinila též tvrzení žalobců o zahájení trestního stíhání a následném zrušení usnesení o jeho zahájení. K nároku na obhajobu uvedla, že žalobcům nahradila každému částku 35 154 Kč, nepřiznala náhradu za některé úkony, zejména za doplnění stížnosti ze dne 10. 1. 2022, za komunikaci s právnická osoba a za úkony, které v trestním spise nedohledala. K nemajetkové újmě žalovaná uvedla, že odpovědnostní titul sice existuje, avšak přiznání peněžitého zadostiučinění by podle ní odporovalo § 2 odst. 3 a § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť z odůvodnění usnesení o odložení věci vyplývalo, že žalobci se jednání, pro které byli stíháni, dopustili, byť toto jednání nenaplňovalo znaky trestného činu a kárná odpovědnost zanikla. Navrhla proto, aby žaloba byla zamítnuta.

5. Podáním ze dne 26. 5. 2025 vzali žalobci žalobu částečně zpět co do nároku na náhradu majetkové škody ve výši 35 154 Kč pro každého, neboť jim tato částka byla žalovanou dne 25. 4. 2025 vyplacena. Soud I. stupně proto usnesením ze dne 3. 10. 2025 řízení v tomto rozsahu zastavil.

6. Ze skutkových zjištění soudu I. stupně vyplynulo, že usnesením právnická osoba ze dne 22. 11. 2021 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce a) a žalobkyně b), pro shora uvedené přečiny, které bylo doručeno žalobci a) dne 26. 11. 2021 a žalobkyni b) dne 24. 11. 2021. Soud dále zjistil, že žalobci podali dne 26. 11. 2021 stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, kterou následně doplnili, a že usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v adresa ze dne bylo usnesení o zahájení trestního stíhání částečně zrušeno a stížnosti žalobců byly zčásti zamítnuty. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. spisová značka, dospěl k závěru, že ve věci žalobců byl porušen zákon v jejich neprospěch, zrušil usnesení o zamítnutí stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání a věc přikázal Vrchnímu státnímu zastupitelství v adresa k novému projednání a rozhodnutí. Usnesením Vrchního státního zastupitelství v adresa ze dne 8. 4. 2024 bylo usnesení o zahájení trestního stíhání žalobců zrušeno a věc byla odložena. Z odůvodnění tohoto usnesení podle soudu I. stupně vyplynulo, že podle závěru Nejvyššího soudu lhaní žalobců v procesním postavení svědka nebylo trestným činem a že jednání spočívající ve vystavení falešného prohlášení o pravosti podpisu a antedataci souboru listin nenaplňovalo znaky skutkové podstaty žádného trestného činu.

7. K nákladům obhajoby soud I. stupně zjistil, že právnická osoba vystavila žalobcům v období od 31. 1. 2022 do 29. 2. 2024 faktury na částku v celkové výši 1 025 862,60 Kč, že podle přehledu úkonů bylo ve věci obhajoby učiněno 28 úkonů právní služby a že žalobci uvedenou částku za obhajobu uhradili. V rozhodnutí představenstva právnická osoba ze dne 6. 2. 2023 právnická osoba uvedla, že projednala možnost pozastavení výkonu advokacie žalobců a rozhodla, že výkon advokacie nepozastaví.

8. Ve vztahu ke společnosti právnická osoba., soud I. stupně zjistil, že žalobce a) byl od 16. 3. 2009 předsedou představenstva této společnosti a žalobkyně b) byla od 16. 3. 2009 do 18. 1. 2024 předsedkyní její dozorčí rady. Dne 30. 11. 2023 žalobkyně b) oznámila společnosti odstoupení z funkce člena dozorčí rady. Dále bylo zjištěno, že žalobce a) je od 11. 9. 2023 jednatelem společnosti právnická osoba, jejímž společníkem byla společnost právnická osoba. Podle sdělení právnická osoba ze dne 26. 10. 2023 společnost právnická osoba, byla v rámci elektronické aukce podrobena compliance prověření, nebyly však naplněny důvody pro její vyloučení z účasti v aukci a aukce byla zrušena podle pravidel umožňujících zrušení aukce bez uvedení důvodu a odmítnutí všech předložených návrhů.

9. Média informovala o probíhajícím trestním stíhání obou žalobců i o zrušení elektronické aukce, kterou uvedla do souvislosti s trestním stíháním žalobce a) v novinových článcích.

10. Žalobce a) v rámci účastnické výpovědi žalobce a) uvedl, že žalobci vnímali trestní stíhání jako dlouhodobý stres, že novináři kontaktovali žalobce a) do advokátní kanceláře, že došlo ke změně komunikace s kolegy v kanceláři, vyvstala potřeba vysvětlovat věc před právnická osoba, došlo prověřování jeho postavení ve společnosti právnická osoba., právnická osoba a auditory, omezení přátelských styků a k dopadu věci na dceru žalobců, která se o stíhání dozvěděla a obávala se o rodiče.

11. Po právní stránce soud I. stupně posoudil nárok žalobců podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Vyšel z toho, že usnesení o zahájení trestního stíhání v případě žalobců bylo nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neboť bylo pro nezákonnost zrušeno a trestní stíhání neskončilo odsouzením. V dané věci za nezákonné rozhodnutí označil usnesení právnická osoba ze dne 22. 11. 2021, které bylo odklizeno usnesením Vrchního státního zastupitelství v adresa ze dne 8. 4. 2024, pravomocným dne 16. 4. 2024.

12. Soud I. stupně zdůraznil, že u nezákonného rozhodnutí není dána vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy a že žalobci musí tvrdit a prokázat konkrétní zásah do svých práv a vznik nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s tímto zásahem. Při určení formy a výše zadostiučinění vycházel zejména z povahy trestní věci, délky trestního stíhání, následků v osobnostní sféře poškozených a okolností, za nichž k újmě došlo, přičemž vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011.

13. K povaze trestní věci soud I. stupně uvedl, že žalobci byli stíháni pro přečiny, za které jim hrozil trest odnětí svobody v sazbě 1 až 5 let, že s ohledem na jejich bezúhonnost zjevně nehrozilo uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody a že ve věci nebyla podána obžaloba. Současně zohlednil, že žalobci byli stíháni pro trestnou činnost související s výkonem advokacie, takže mohli pociťovat obavu ze ztráty možnosti výkonu profese. Ve věci bylo prokázáno i řízení před právnická osoba o pozastavení výkonu advokacie. Soud dále přihlédl k tomu, že žalobci byli trestně stíháni poprvé.

14. K délce trestního stíhání soud I. stupně uvedl, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo doručeno žalobci a) dne 26. 11. 2021 a žalobkyni b) dne 24. 11. 2021, trestní stíhání skončilo právní mocí zrušujícího usnesení dne 16. 4. 2024, a trvalo tedy 2 roky a 5 měsíců. Tuto délku nepovažoval soud. I. stupně za nepřiměřenou vzhledem k okolnostem trestní věci, jež byla spojena s kauzou zadávání veřejných zakázek, v níž bylo obviněno mnoho osob, trestní stíhání v této věci započalo v roce 2018, bylo vyslýcháno značné množství osob a bylo vypracováno několik znaleckých posudků. Soud I. stupně také nedospěl k závěru, že by se orgány činné v trestním řízení dopouštěly průtahů.

15. K dopadům trestního stíhání do osobnostní sféry žalobců soud I. stupně uzavřel, že byly prokázány obecné dopady spojené s trestním stíháním, zejména psychická zátěž, stres, nervozita, pocit nejistoty a obavy z odsouzení. Dále uzavřel, že trestní stíhání mělo dopad na společenské chování žalobců, kteří omezili své aktivity, a na profesní sféru žalobců, neboť bylo zahájeno řízení ohledně výkonu jejich advokacie a zahájení trestního stíhání je v očích kolegů dehonestovalo. Za prokázané však neměl, že by došlo k úbytku klientů, zásahům v pracovním kolektivu advokátní kanceláře, narušení činnosti žalobců v investičním fondu nebo v obchodních příležitostech. U žalobkyně b) uvedl, že rezignovala na funkci v dozorčí radě dobrovolně, bez prokázání tlaku nebo výzvy k tomuto kroku. Tvrzení žalobce a), že došlo ke zrušení tendru právnická osoba z důvodu trestního stíhání, měl za zcela neprokázané.

16. Soud I. stupně dále uvedl, že celá kauza byla medializována. Neztotožnil se však s tvrzením žalobců, že by mělo dojít k excesu orgánů činných v trestním řízení spočívajícímu v účelovém poskytování informací médiím. Přesto s ohledem na profesní činnost žalobců uzavřel, že medializace jejich nemajetkovou újmu umocňovala.

17. Na základě těchto zjištění soud I. stupně uzavřel, že žalobcům vznikla v důsledku trestního stíhání významná nemajetková újma a že pouhé konstatování porušení práva a omluva nejsou dostačující. Neztotožnil se s námitkou žalované, že přiznání peněžité satisfakce by bylo v rozporu s dobrými mravy či obecným vnímáním spravedlnosti. Uvedl, že pokud šlo o „lhaní“, bylo podle závěru Nejvyššího soudu právem žalobců nepravdivě své jednání popřít z důvodu obavy z trestního stíhání, a že ani případné antedatování listin či podpisů nebylo možno kvalifikovat jako trestný čin.

18. Soud I. stupně při stanovení výše zadostiučinění porovnal projednávanou věc s několika jinými případy odškodňování nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání. Ve vztahu k věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. spisová značka uvedl, že poškozený byl stíhán pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy pro trestnou činnost s hrozbou trestu odnětí svobody od jednoho roku do pěti let. Trestní stíhání trvalo přibližně 2 roky a 3 měsíce a na rozdíl od nynější věci dospělo až do soudního řízení. Soud I. stupně dále uvedl, že v této věci byly zjištěny zásahy do profesní cti poškozeného, značné společenské odsouzení, silná medializace a rovněž zásahy do osobnostní sféry spočívající v narušení rodinných vztahů. Přiměřené zadostiučinění v této srovnávané věci činilo 107 500 Kč.

19. Za nejbližší srovnatelný případ považoval soud I. stupně věc vedenou u téhož soudu pod sp. zn. spisová značka, následně u Městského soudu v adresa pod sp. zn. spisová značka. V této věci byla poškozená rovněž stíhána pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy pro trestnou činnost s horní hranicí trestní sazby pět let. Trestní stíhání trvalo stejně jako v nyní projednávané věci přibližně 2 roky a 5 měsíců, avšak dospělo až do fáze soudního řízení. Soud I. stupně uvedl, že v této věci byly shledány zásahy do profesního života poškozené a věc byla silně medializována; přiměřené zadostiučinění bylo stanoveno na částku 75 000 Kč. Projednávanou věc soud I. stupně považoval tomuto případu za nejpodobnější, současně však zdůraznil, že u žalobců šlo o sdílenou újmu a že kromě dopadů do profesní sféry a určité medializace nebyly prokázány další dopady do osobnostní či rodinné sféry nad rámec běžných dopadů trestního stíhání.

20. Dále soud I. stupně srovnával věc s případem vedeným u téhož soudu pod sp. zn. spisová značka, následně u Městského soudu v adresa pod sp. zn. spisová značka. Také zde byl poškozený stíhán pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, s hrozbou trestu odnětí svobody od jednoho roku do pěti let. Trestní stíhání trvalo přibližně 2 roky a 6 měsíců a rovněž dospělo do soudního řízení. Soud I. stupně uvedl, že v této věci došlo k zásahům do profesní cti poškozeného, ke značnému společenskému odsouzení, věc byla silně medializována a byly shledány i zásahy do zdravotního stavu poškozeného. Přiměřené zadostiučinění bylo v této věci stanoveno na částku 80 000 Kč.

21. Žalobci dále odkazovali na věc vedenou u téhož soudu pod sp. zn. spisová značka, následně u Městského soudu v adresa pod sp. zn. spisová značka. Soud I. stupně však tento případ nepovažoval za srovnatelný. Uvedl, že v této věci byl poškozený stíhán pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, u něhož mu hrozil trest odnětí svobody 5 až 12 let, jednalo se tedy o výrazně vyšší trestní sazbu než v nynější věci. Trestní stíhání tam trvalo 9 let a 7 měsíců a poškozeným byl akademický pracovník. Soud I. stupně současně uvedl, že nynější žalobci jsou advokáti, tedy osoby vykonávající veřejně vnímanou profesi, avšak právě s ohledem na charakter advokacie a znalost práva podle něj musí počítat s vyšší mírou veřejné kontroly a stresu spojeného s výkonem profese.

22. Na základě tohoto srovnání soud I. stupně uzavřel, že projednávaná věc je nejbližší případu sp. zn. spisová značka (u odvolacího soudu pod sp. zn. spisová značka), avšak nedosahuje jeho intenzity v celém rozsahu. V nynější věci soud považoval za prokázané dopady do profesní sféry žalobců jako advokátů a určitou medializaci věci. Nepovažoval však za prokázané další zásahy do osobnostní či rodinné sféry nad rámec obecných dopadů trestního stíhání. Zohlednil rovněž, že újma byla u obou žalobců sdílená. Proto považoval za adekvátní zadostiučinění částku 50 000 Kč pro každého ze žalobců a ve zbytku nárok na nemajetkovou újmu zamítl.

23. K nároku na náhradu nákladů obhajoby soud I. stupně vyšel z toho, že žalobci v trestním řízení využili služeb obhájce a zaplatili celkem 1 025 862,60 Kč včetně DPH, tedy 519 931,30 Kč každý. Uvedl však, že náhrada podle zákona č. 82/1998 Sb. se určuje podle zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, tedy podle advokátního tarifu. Protože žalobci byli stíháni pro přečin s horní hranicí trestní sazby pět let, určil tarifní hodnotu podle § 10 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu na částku 10 000 Kč a odměnu za jeden úkon právní služby na částku 1 500 Kč, při společné obhajobě více osob jedním obhájcem sníženou podle § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu na 1 200 Kč za každou obhajovanou osobu.

24. Za neúčelný a samostatně neúčtovatelný úkon soud I. stupně označil doplnění stížnosti ze dne 10. 1. 2022, neboť je považoval za součást samotné stížnosti. Neuznal ani vyjádření či komunikaci s právnická osoba ze dnů 31. 1. 2022, 14. 3. 2022, 24. 5. 2022, 30. 1. 2023 a 6. 2. 2023, protože tato podání nebyla podle soudu činěna vůči orgánům činným v trestním řízení v rámci obhajoby a nebyla v příčinné souvislosti se samotným trestním stíháním. U dalších úkonů se soud ztotožnil s hodnocením žalované, která již žalobcům vyplatila náhradu podle advokátního tarifu. Zbývající požadavek žalobců na náhradu částky 477 777,30 Kč pro každého proto zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř.. Uvedl, že žalobci byli úspěšní v rozsahu odpovídajícím částce 50 000 Kč za nemajetkovou újmu a částce 35 154 Kč uhrazené žalovanou na nákladech obhajoby, pro kterou bylo řízení zastaveno. Úspěch žalobců tak vyčíslil v rozsahu 15 % a úspěch žalované v rozsahu 85 %, takže žalované přiznal náhradu nákladů řízení v rozsahu 70 %. Náklady žalované určil podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. na částku 300 Kč za úkon, za celkem osm úkonů, a po poměrném krácení stanovil náhradu nákladů na částku v celkové výši 1 680 Kč, kterou rozdělil mezi oba žalobce tak, že každý byl zavázán zaplatit žalované 840 Kč.

26. Žalovaná napadla rozsudek soudu I. stupně odvoláním proti výrokům I., II., IV. a V., tedy proti výrokům, jimiž jí byla uložena povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 50 000 Kč na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a proti nákladovým výrokům. Odvolání podala z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. a dále podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř.

27. Žalovaná uvedla, že již v rámci předběžného projednání nároku konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí v trestním řízení a žalobcům se za ně omluvila. Nesouhlasila však se závěrem soudu I. stupně, že omluva a konstatování porušení práva nejsou dostačující formou zadostiučinění a že každému ze žalobců náleží peněžité zadostiučinění ve výši 50 000 Kč. Podle žalované byly v řízení prokázány pouze obecné dopady trestního stíhání, tj. psychická zátěž, stres, nervozita, nejistota a obavy z odsouzení, nikoli konkrétní újma přesahující běžné důsledky trestního stíhání.

28. Podle žalované soud I. stupně nesprávně posoudil dopad řízení před právnická osoba na profesní pověst žalobců. Žalovaná tvrdila, že z usnesení Vrchního státního zastupitelství v adresa ze dne 8. 4. 2024 vyplývá, že žalobci při svých výsleších lhali a že došlo k antedataci podpisu v ověřovací knize, přičemž podle ní šlo minimálně o jednání amorální a z hlediska advokacie o jednání v rozporu se stavovskými požadavky. Uvedla, že případnou dehonestaci v profesním prostředí si žalobci způsobili sami svým jednáním, nikoli trestním stíháním.

29. Žalovaná dále namítala, že závěr soudu I. stupně o dehonestaci žalobců před právnická osoba nebyl dostatečně prokázán. Podle žalované byl k této otázce proveden pouze účastnický výslech žalobce a), ačkoli bylo možné navrhnout jiné důkazy, například výslechy kolegů advokátů.

30. Žalovaná rovněž namítala, že přiznání jakéhokoli peněžitého zadostiučinění je v dané věci v rozporu s § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a § 6 odst. 2 téhož zákona, tedy se zásadou souladu výkonu práv s dobrými mravy a se zásadou, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního či nepoctivého činu. Podle žalované měli žalobci možnost výpověď odmítnout, a pokud by nelhali, trestní stíhání by podle jejího názoru nebylo vůbec zahájeno.

31. K medializaci žalovaná uvedla, že soud I. stupně nesprávně přihlédl k medializaci kauzy jako k okolnosti umocňující nemajetkovou újmu žalobců. Podle žalované nebylo prokázáno, že by medializaci způsobil stát nebo orgány činné v trestním řízení, a proto ji nelze přičítat k tíži žalované.

32. Ve vztahu k nákladovým výrokům žalovaná namítala, že soud I. stupně nesprávně vycházel u paušální náhrady hotových výdajů nezastoupeného účastníka z částky 300 Kč za úkon. Odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, podle něhož má po novele advokátního tarifu účinné od 1. 1. 2025 nezastoupenému účastníku náležet paušální náhrada 450 Kč, nikoli 300 Kč. Podle žalované se proto neměl použít § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., nýbrž analogicky § 13 odst. 4 advokátního tarifu.

33. Nakonec žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil napadené výroky I. a II. tak, že se žaloba na peněžité zadostiučinění zamítá, a aby změnil také nákladové výroky tak, že žalované bude přiznána plná náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů,

34. Žalobci ve vyjádření k odvolání žalované uvedli, že odvolání žalované považují za nedůvodné. Nesouhlasili zejména s tvrzením žalované, že v řízení byly prokázány pouze obecné dopady trestního stíhání a že postačovala omluva a konstatování porušení práva. Namítali, že trestní stíhání mělo konkrétní dopady do jejich profesní, rodinné i společenské sféry, zejména vzhledem k jejich postavení advokátů, řízení před právnická osoba, dopadům do advokátní kanceláře a působení ve společnosti právnická osoba.

35. Dále odmítli tvrzení žalované, že si případnou dehonestaci způsobili sami vlastním nepoctivým jednáním. Uvedli, že z protokolů o jejich výsleších nevyplývá, že by lhali, a že tvrzení o antedataci podpisu v ověřovací knize je podle nich vyvráceno znaleckým posudkem právnická osoba v oboru kriminalistika, odvětví technické zkoumání dokumentů a písemností ze dne 25. 6. 2020, č. j. spisová značka. K medializaci namítali, že trestní stíhání probíhalo pouze v přípravném řízení, a proto podle nich musely být informace médiím poskytnuty ze strany orgánů činných v trestním řízení. Setrvali na návrhu, aby odvolací soud žalobě vyhověl u každého ze žalobců ještě co do částky 1 450 000 Kč týkající se nemajetkové újmy a přiznal jim náhradu nákladů řízení.

36. Žalobci napadli rozsudek soudu I. stupně odvoláním ve výroku III. v části, v níž byl zamítnut jejich nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a to každý co do částky 1 450 000 Kč. Výrok III. nenapadli v části, kterou byl zamítnut jejich nárok na náhradu majetkové škody představované náklady obhajoby. Dále napadli nákladové výroky IV. a V. v celém rozsahu.

37. Žalobci souhlasili se závěrem soudu I. stupně, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo zrušeno, věc byla odložena a že je dán odpovědnostní titul z nezákonného rozhodnutí. Nesouhlasili však s výší přiznaného zadostiučinění 50 000 Kč každému, kterou považovali za nepřiměřeně nízkou. Namítali, že soud I. stupně nesprávně hodnotil povahu trestných činů, pro které byli stíháni, neboť u advokátů mají obvinění z křivé výpovědi, nadržování a padělání veřejné listiny výrazně vyšší společenský a profesní dopad než u jiných osob.

38. Dále namítali, že soud I. stupně nedostatečně zohlednil hrozbu ztráty oprávnění k výkonu advokacie. Uváděli, že i bez reálné hrozby nepodmíněného trestu odnětí svobody pro ně trestní stíhání znamenalo riziko vyškrtnutí ze seznamu advokátů podle zákona o advokacii a tím i faktickou profesní likvidaci.

39. K dopadům do profesní sféry žalobci namítali, že soud I. stupně zúžil posouzení dopadů na advokátní kancelář pouze na otázku úbytku klientů. Tvrdili, že soud pominul dopady do vztahů uvnitř advokátní kanceláře, zejména skutečnost, že písemnosti právnická osoba o zahájení řízení o možnosti pozastavení výkonu advokacie byly doručeny do datových schránek advokátní kanceláře a mohli se s nimi seznámit pracovníci administrativy. Podle žalobců tak zaměstnanci kanceláře získali informaci o jejich trestním stíhání i o řízení před právnická osoba.

40. Žalobci dále namítali, že soud I. stupně nedostatečně posoudil dopady trestního stíhání do jejich působení ve společnosti právnická osoba. U žalobce a) poukazovali na komunikaci se společností právnická osoba a právnická osoba a na doporučení auditorské společnosti právnická osoba řešit jeho další působení ve funkci předsedy představenstva. U žalobkyně b) tvrdili, že její rezignace na funkci v dozorčí radě nebyla dobrovolným krokem bez souvislosti s trestním stíháním, nýbrž reakcí na riziko zpochybnění její důvěryhodnosti a jejího dalšího působení v orgánu investičního fondu.

41. Ve vztahu k rodinnému životu žalobci namítali, že soud I. stupně nesprávně neuznal dopady trestního stíhání na jejich vztah s tehdy nezletilou dcerou. Tvrdili, že tyto dopady byly prokázány účastnickou výpovědí žalobce a), kterou soud I. stupně neoznačil za nevěrohodnou, a že nebylo namístě požadovat výslech dcery.

42. Žalobci dále namítali, že soud I. stupně nekriticky převzal závěry orgánů činných v trestním řízení o tom, že při výslechu lhali a porušili stavovské povinnosti. Tvrdili, že z protokolů o jejich výsleších ze dne 4. 6. 2021 vyplývá, že na obecné otázky odpovídali a na konkrétní dotazy k jednotlivým zápisům v ověřovací knize uvedli, že si je již nepamatují. Z toho dovozovali, že nebylo prokázáno, že by lhali. Závěr o porušení stavovských povinností podle nich nemá oporu v provedených důkazech. V této souvislosti žalobci zejména odkazovali na znalecký posudek právnická osoba ze dne 25. 6. 2020, č. j. spisová značka, který měl vyvracet skutkovou verzi o vynechávání řádků v ověřovací knize za účelem antedatace.

43. K medializaci žalobci namítali, že soud I. stupně sice medializaci zohlednil, avšak nesprávně neuzavřel, že šlo o exces orgánů činných v trestním řízení. Zdůraznili, že trestníAnonymizovánořízení skončilo již v přípravném řízení, nebyla podána obžaloba a přípravné řízení je neveřejné. Podle žalobců proto musel informace médiím poskytnout někdo z orgánů činných v trestním řízení. Žalobci vylučovali, že by dehonestující informace poskytli oni.

44. Žalobci rovněž nesouhlasili se srovnáním provedeným soudem I. stupně. Namítali, že jejich případ je srovnatelný spíše s věcí vedenou u Obvodního soudu pro adresa pod sp. zn. spisová značka, na kterou odkazovali s ohledem na význam profesní a morální reputace poškozeného. Naopak nesouhlasili se závěrem, že nejbližší je věc sp. zn. spisová značka, protože v této věci celé trestní řízení včetně soudní fáze trvalo stejně dlouho, jako v jejich případě trvalo pouze přípravné řízení.

45. K nákladovým výrokům žalobci namítali, že soud I. stupně neměl mechanicky sčítat nárok na náhradu škody a nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Podle nich měl posuzovat náklady odděleně. Ve vztahu k nemajetkové újmě měli být považováni za úspěšné, protože prokázali základ nároku a výše zadostiučinění závisela na úvaze soudu. Odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 3394/23, a dále na nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 554/18.

46. Žalobci navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobě vyhoví u každého ze žalobců ještě co do částky 1 450 000 Kč, a aby rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobcům náklady řízení před soudem I. stupně i před soudem odvolacím.

47. Při ústním jednání odvolacího soudu žalovaná k odvolání žalobců uvedla, že žalobci se snaží zpochybňovat závěr, že došlo k antedataci podpisu, což je čistá dezinterpretace. Znalecký posudek pouze určil, že podpis advokáta na daném řádku nebyl antedatován, nikoliv další čtyři údaje, které antedatovány byly. Existují výpovědi dvou sekretářek žalobců (paní jméno FO a paní jméno FO), které uvedly, že běžně se přeskakovaly řádky v knize k pokynu žalobce a) a několikrát byla paní jméno FO požádána o to, aby se zpětně doplňovaly řádky. Navíc byl daný podpis ověřen podle občanského průkazu, který si daná osoba vyzvedla na právnická osoba až 14 dní po ověření podpisu. Ke skutkům tedy skutečně došlo.

48. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobců ani odvolání žalované nejsou důvodná.

49. Soud I. stupně správně zjistil skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a své skutkové závěry opřel o provedené důkazy, které hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti. Odvolací soud se se skutkovými zjištěními soudu I. stupně ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje.

50. Soud I. stupně rovněž správně vyšel z toho, že v dané věci je dán odpovědnostní titul ve smyslu § 7 a § 8 zákona č. 82/1998 Sb., neboť usnesení o zahájení trestního stíhání žalobců bylo následně zrušeno a věc byla odložena. Tento závěr ostatně žalovaná v zásadě nezpochybňuje, když v rámci předběžného projednání nároku sama konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí a žalobcům se omluvila. Spornou v odvolacím řízení zůstala především otázka, zda samotné konstatování porušení práva a omluva postačují, popřípadě zda přiznaná částka 50 000 Kč za nemajetkovou újmu každému ze žalobců je přiměřená.

51. Podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím způsobena škoda, poskytuje též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 31a odst. 2 téhož zákona se zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

52. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011: „Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhám, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.“

53. Pokud jde o povahu trestní věci, žalobce a) byl původně trestně stíhán pro přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku a pro přečin nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku. Žalobkyně b) byla původně stíhána pro přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a pro přečin nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku. Po rozhodnutí o stížnostech byla právní kvalifikace změněna tak, že žalobce a) byl nadále stíhán pro přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku a žalobkyně b) byla nadále stíhána pro přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Relevantní nejvyšší trestní sazba tak činila jeden rok až pět let odnětí svobody.

54. Odvolací soud souhlasí se soudem I. stupně, že uvedená trestná činnost svou obecnou povahou nedosahuje stigmatizační intenzity typické například pro násilnou, mravnostní, závažnou korupční či rozsáhlou hospodářskou kriminalitu. Současně však nelze přehlédnout, že žalobci jsou advokáti a že stíhané jednání souviselo s jejich profesní důvěryhodností. Právě tato okolnost odůvodňuje závěr, že pouhá omluva a konstatování porušení práva by v dané věci nebyly dostačující. Neodůvodňuje však sama o sobě přiznání částek požadovaných žalobci, neboť trestní věc nedospěla do stadia obžaloby, nebyla projednána soudem a žalobcům reálně nehrozil nepodmíněný trest odnětí svobody.

55. Odvolací soud však zároveň neshledal důvodnou námitku žalobců, že soud I. stupně nedocenil riziko ztráty možnosti výkonu advokacie. Soud I. stupně tuto okolnost nepominul, neboť výslovně zohlednil řízení před právnická osoba o možnosti pozastavení výkonu advokacie žalobců. Toto řízení však skončilo tak, že výkon advokacie pozastaven nebyl. Bylo zjištěno, že žalobci nebyli vyškrtnuti ze seznamu advokátů, nebo že by jim byl výkon advokacie fakticky znemožněn, že by ztratili klientelu nebo že by advokátní kancelář utrpěla konkrétní ekonomické či organizační následky. Riziko profesního dopadu tedy bylo namístě zohlednit, avšak pouze jako okolnost omezeně zvyšující intenzitu újmy, nikoli jako okolnost zakládající závěr o profesní likvidaci žalobců.

56. Trestní stíhání žalobců trvalo od doručení usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 22. 11. 2021, které bylo doručeno žalobci a) dne 26. 11. 2021 a žalobkyni b) dne 24. 11. 2021, do právní moci zrušujícího usnesení dne 16. 4. 2024, tedy přibližně dva roky a pět měsíců. Tato délka není zanedbatelná, avšak nelze ji považovat za délku excesivní. Významné je, že trestní stíhání skončilo již v přípravném řízení, nebyla podána obžaloba a žalobci nebyli vystaveni veřejnému projednání věci v hlavním líčení. Tato okolnost intenzitu zásahu objektivně snižuje. Nelze proto přisvědčit žalobcům, že by samotná skutečnost, že i přípravné řízení bylo medializováno, měla nahradit intenzitu zásahu spojenou s veřejným soudním projednáním. Medializace věci byla soudem I. stupně zohledněna, nicméně sama skutečnost, že se informace o přípravném řízení dostaly do médií, bez dalšího nepostačuje k závěru, že za rozsah medializace odpovídá stát.

57. Pokud jde o dopady do osobnostní sféry, soud I. stupně správně uzavřel, že trestní stíhání mělo na žalobce negativní dopad. Prokázány byly především obecné dopady spojené s trestním stíháním, tedy psychická zátěž, stres, nejistota, obava z výsledku řízení a omezení společenských aktivit. Nad tento obecný rámec byl prokázán dopad do profesní pověsti žalobců jako advokátů, zejména s ohledem na řízení před právnická osoba o možnosti pozastavení výkonu advokacie. Tyto okolnosti odůvodňují peněžité zadostiučinění. Soud I. stupně však správně vymezil i hranice prokázané újmy. Žalobci byli na jednání dne 19. 9. 2025 poučeni podle § 118a odst. 3 o. s. ř., aby doplnili důkazní návrhy k tvrzeným zásahům do profesní i osobnostní sféry a do rodinných vztahů, ke kterým došlo v příčinné souvislosti s trestním stíháním. Po poučení soudem I. stupně žalobci uvedli v podání ze dne 3. 10. 2025, že berou zpět návrh na účastnický výslech žalobkyně b) a že svoje tvrzení prokazují účastnickou výpovědí žalobce a). Zároveň poukazovali na skutečnost, že do jejich datových schránek bylo doručeno oznámení o zahájení trestního stíhání, že jim psali novináři a že museli vydat ověřovací knihy orgánům činným v trestním řízení a že došlo k poškození jejich postavení v investičním fondu právnická osoba. V řízení před soudem I. stupně však nebyl prokázán např. úbytek klientů žalobců, nebo zásadní narušení chodu advokátní kanceláře, odchod zaměstnanců či spolupracovníků, ztráta profesních funkcí, pozastavení výkonu advokacie ani konkrétní ekonomické následky v přímé příčinné souvislosti s trestním stíháním. Pokud bylo do datových schránek žalobců doručeno oznámení o zahájení trestního stíhání v souvislosti s trestnou činností, která měla souviset s jejich výkonem advokacie, lze tuto skutečnost považovat za riziko, které je s výkonem advokacie spojeno. Žalobci navíc netvrdili, že by tato skutečnost vedla ke konkrétnímu narušení vnitřních vztahů v kanceláři, ke ztrátě autority žalobců vůči zaměstnancům, k odchodu zaměstnanců nebo k jiným objektivně doloženým následkům. Jde tedy nanejvýš o okolnost doprovodnou, která může vysvětlovat subjektivní pocit úkornosti, nikoli o samostatný zásah odůvodňující podstatně vyšší finanční zadostiučinění.

58. Nedůvodné jsou rovněž námitky žalobců týkající se společnosti právnická osoba. Soud I. stupně se touto otázkou zabýval a správně uzavřel, že tvrzené dopady do působení žalobců ve společnosti právnická osoba., nebyly prokázány v rozsahu, který by umožňoval uzavřít na vznik konkrétní odškodnitelné nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním. Z provedeného dokazování sice vyplynulo, že trestní stíhání žalobců bylo v souvislosti s jejich působením ve společnosti komunikováno vůči třetím osobám, resp. že žalobce a) musel vysvětlovat své postavení ve vztahu k dohledu či kontrole, a že žalobkyně b) ke konci trestního stíhání z funkce v dozorčí radě rezignovala. Tyto skutečnosti však samy o sobě neprokazují konkrétní zásah do práv žalobců, který by přesahoval obecnou nepříjemnost spojenou s nutností trestní stíhání vysvětlovat. Žalobkyně b) rezignovala na funkci v prosinci 2023, tedy krátce před skončením trestního stíhání v dubnu 2024, a nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by k rezignaci byla společností, akcionáři, auditory, právnická osoba či jiným subjektem vyzvána nebo fakticky donucena. Podle skutkových zjištění šlo o její vlastní rozhodnutí, motivované snahou nemuset své postavení dále vysvětlovat, nikoli o vynucený důsledek trestního stíhání.

59. Stejně tak u žalobce a) nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by v důsledku trestního stíhání pozbyl funkci předsedy představenstva, že by mu byl výkon této funkce omezen, že by právnická osoba přijala vůči němu nebo vůči společnosti právnická osoba., jakékoli opatření, anebo že by auditorská společnost či jiný kontrolní subjekt vyvodil z trestního stíhání konkrétní negativní následek. Samotná potřeba vysvětlovat trestní stíhání auditorům či dohledovým orgánům může být subjektivně nepříjemná a profesně citlivá, avšak bez prokázání konkrétního následku, jako je například ztráty funkce, omezení výkonu funkce, zahájení sankčního řízení, negativního rozhodnutí dohledového orgánu nebo doloženého poškození postavení žalobce ve společnosti, nejde o samostatnou újmu odůvodňující navýšení peněžitého zadostiučinění.

60. Pokud jde o tvrzené zmaření obchodní příležitosti ve vztahu k aukci právnická osoba, soud I. stupně správně vyšel ze sdělení právnická osoba ze dne 26. 10. 2023, podle něhož byla společnost právnická osoba, podrobena compliance prověření, avšak nebyly naplněny důvody pro její vyloučení z aukce. Aukce byla zrušena podle pravidel umožňujících její zrušení bez uvedení důvodu. Soud I. stupně proto zcela správně uzavřel, že tvrzení žalobce a), že ke zrušení aukce došlo z důvodu jeho trestního stíhání, zůstalo neprokázané. Z těchto skutkových zjištění nelze dovodit příčinnou souvislost mezi nezákonným trestním stíháním a tvrzenou obchodní újmou žalobců.

61. Ve vztahu k tvrzeným dopadů do rodinného života, soud I. stupně k tvrzeným zásahům do rodinné sféry uvedl, že kromě účastnické výpovědi žalobce a) nebyly ničím dalším podloženy. Odvolací soud proto sdílí závěr, že nebyly prokázány konkrétní rodinné dopady takové intenzity, aby bylo namístě navýšit přiznané zadostiučinění. Žalobci výslovně uvedli, že nenavrhují výslech žalobkyně b) a nenavrhli ani výslech dcery, přestože tvrdili, že došlo právě do zásahu vztahu s ní. Odvolací soud nepřehlíží, že dokazování rodinných dopadů může být obtížné, nicméně platí, že i nemajetková újma musí být tvrzena a prokázána alespoň v takové míře, aby soud mohl učinit závěr o jejím konkrétním rozsahu a intenzitě. Závěr soudu I. stupně, že nebyl prokázán rozvrat rodinného soužití, dlouhodobé přerušení rodinných vztahů ani konkrétní závažné dopady na dceru žalobců považuje odvolací soud za správný, když kromě účastnické výpovědi žalobce a) nebyl podložen dalšími důkazy.

62. Z hlediska srovnání s obdobnými případy odvolací soud souhlasí se soudem I. stupně, že nyní projednávaná věc se od všech referenčních případů liší tím, že trestní stíhání žalobců skončilo již v přípravném řízení, nebyla podána obžaloba, neproběhlo hlavní líčení, žalobci nebyli vystaveni veřejnému soudnímu projednání věci a nebylo ani rozhodováno o jejich vině rozsudkem soudu.

63. Ve věci vedené u Obvodního soudu pro adresa pod sp. zn. spisová značka, rozhodované odvolacím soudem pod sp. zn. spisová značka, šlo, jak správně uzavřel soud I. stupně, o nejbližší referenční případ. Také v této věci byla poškozená stíhána pro trestnou činnost s horní hranicí trestní sazby pět let, trestní řízení trvalo přibližně dva a půl roku a dopady do profesní sféry nebyly likvidační. Podstatné rozdíly však spočívají v tom, že ve srovnávané věci byla podána obžaloba, trestní věc dospěla do soudního stadia a po projednání soudem skončila zproštěním obžaloby. Nadto byly vedle zásahu do pověsti a profesní sféry prokázány i dopady do rodinných vztahů, konkrétně narušení vztahů s rodiči. V nyní projednávané věci naproti tomu obžaloba podána nebyla, trestní stíhání skončilo již v přípravném řízení a srovnatelné rodinné dopady prokázány nebyly. Tyto rozdíly odůvodňují, proč není namístě mechanicky přebírat částku 75 000 Kč přiznanou ve věci sp. zn. spisová značka, nýbrž proč v nynější věci postačuje nižší zadostiučinění.

64. Ve věci vedené u Obvodního soudu pro adresa pod sp. zn. spisová značka, rozhodované odvolacím soudem pod sp. zn. spisová značka, byla intenzita zásahu ještě vyšší. Poškozený byl starostou obce, věc dospěla do soudního stadia a skončila zproštěním obžaloby. Byly prokázány konkrétní dopady do politické kariéry, zejména nemožnost kandidovat do krajského zastupitelstva, dále poškození pověsti v malé obci, zhoršení manželských vztahů, dopady na děti a širší rodinu a zdravotní obtíže, byť bez závažnějších medicínských následků. Takové dopady v nynější věci zjištěny nebyly. Tento případ proto potvrzuje, že částky kolem 80 000 Kč odpovídají situacím s konkrétními politickými a rodinnými následky, nikoli nynější věci, kde byl prokázán především profesně-reputační zásah omezené intenzity.

65. Zcela nepřiléhavé je pak srovnání s věcí vedenou u Obvodního soudu pro adresa pod sp. zn. spisová značka, rozhodovanou odvolacím soudem pod sp. zn. spisová značka, kde šlo o mimořádně závažnou daňovou trestní věc s výrazně vyšší trestní sazbou, relevantní délkou řízení přibližně 9 let a 7 měsíců a celkovým vystavením trestnímu stíhání přibližně 13,5 roku. Poškozený byl významným vědcem a pedagogem, jehož profesní uplatnění bylo podstatně závislé na akademické a odborné reputaci, a byly prokázány mimořádné dopady do jeho vědecké, pedagogické a společenské sféry, kde odškodnění činilo 500 000 Kč. Takové okolnosti však v nynější nynější věci dány nebyly. Projednávaná věc se tomuto případu nepřibližuje ani délkou řízení, ani závažností stíhané trestné činnosti, ani intenzitou prokázaných následků.

66. Z uvedeného srovnání tedy odvolací soud dovozuje, že nynější věc se nachází pod úrovní újmy odškodněné částkou 75 000 Kč ve věci spisová značka a výrazně pod úrovní újmy ve věcech spisová značka a spisová značka. Částka 50 000 Kč každému ze žalobců proto není výsledkem mechanického převzetí srovnávací judikatury, nýbrž odpovídá individuálním okolnostem projednávané věci: trestní stíhání sice trvalo přibližně dva roky a pět měsíců, zasáhlo do profesní pověsti žalobců jako advokátů a vedlo k řízení před právnická osoba, současně však skončilo již v přípravném řízení, nebyla podána obžaloba, neproběhlo hlavní líčení a nebyly prokázány zásadní dopady do rodinného života ani jiné závažné profesní, ekonomické či zdravotní následky.

67. Odvolací soud proto považuje částku 50 000 Kč každému ze žalobců za přiměřenou. Nejde o částku pouze symbolickou, ale částku, která zohledňuje profesní citlivost věci, délku trestního stíhání, řízení před právnická osoba i medializaci. Zároveň však respektuje, že řízení skončilo již v přípravném řízení, nebyla podána obžaloba a nebyly prokázány zásadní profesní, ekonomické, zdravotní ani rodinné následky.

68. Odvolání žalované směřující proti samotnému přiznání peněžitého zadostiučinění proto není důvodné. Nelze přijmout její názor, že postačovala pouze omluva a konstatování porušení práva. Trestní stíhání trvalo téměř dva a půl roku, týkalo se advokátů a zasahovalo do jejich profesní důvěryhodnosti, současně bylo vedeno řízení před právnická osoba o možném pozastavení výkonu advokacie. Tyto okolnosti přesahují pouhý abstraktní dopad každého trestního stíhání. Neobstojí ani námitka žalované, že přiznání peněžité satisfakce je v rozporu s dobrými mravy a se zásadou, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání (§ 2 odst. 3 a § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Předmětem tohoto řízení není kárné či morální hodnocení žalobců, ani nahrazování činnosti orgánů činných v trestním řízení, nýbrž posouzení následků nezákonného trestního stíhání, které bylo objektivně nezákonné.

69. Nedůvodná je rovněž námitka žalované, že dehonestace žalobců v profesním prostředí nebyla v příčinné souvislosti s trestním stíháním. Řízení před právnická osoba o možnosti pozastavení výkonu advokacie bylo vyvoláno právě trestním stíháním žalobců, a tato okolnost je způsobilá zasáhnout do profesní pověsti advokáta bez ohledu na to, že výkon advokacie nakonec pozastaven nebyl. Soud I. stupně však správně zohlednil i to, že k pozastavení výkonu advokacie nedošlo a nebyly prokázány konkrétní navazující profesní následky, což se promítlo do nižší výše zadostiučinění.

70. K námitce žalované ohledně medializace odvolací soud uvádí, že bez prokázání excesu orgánů činných v trestním řízení nelze mediální výstupy plně přičítat k tíži státu jako samostatnou zvyšující okolnost. Soud I. stupně však medializaci nezohlednil jako exces státu, nýbrž jako okolnost, která v konkrétní profesní situaci žalobců doprovázela trestní stíhání a mohla zvyšovat jeho subjektivní tíživost. V tomto omezeném rozsahu bylo možno k medializaci přihlédnout.

71. Pokud žalobci namítali, že soud I. stupně nesprávně převzal závěry orgánů činných v trestním řízení o tom, že při výslechu lhali nebo porušili stavovské povinnosti, ani tato námitka nemůže vést ke změně rozhodnutí. Pro výši zadostiučinění není určující, zda by bylo možno v tomto řízení učinit přesný závěr o kárné odpovědnosti žalobců. Rozhodující je, že trestní stíhání bylo nezákonné, avšak současně nebyly prokázány tvrzené závažné následky v takové intenzitě, která by odůvodňovala vyšší částku. Zamítnutí převážné části nároku není postaveno na závěru o vině či nevině žalobců, nýbrž na nedostatku prokázaných závažných následků. Ze stejného důvodu není pro výši zadostiučinění určující ani odkaz žalobců na znalecký posudek z oboru kriminalistika týkající se ověřovací knihy.

72. Odvolací soud se dále zabýval námitkami směřujícími proti výrokům o nákladech řízení před soudem I. stupně a neshledal je důvodnými.

73. Při rozhodování o nákladech řízení soud I. stupně správně vyšel z toho, že žalobci vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. uplatnili také nárok na náhradu škody představovanou náklady obhajoby. Při určení poměru úspěchu a neúspěchu bylo proto namístě vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot těchto nároků. Tento postup odpovídá závěrům Nejvyššího soudu vysloveným v usnesení ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015, podle něhož při určování poměru úspěchu a neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu uplatnil rovněž nárok na jiné peněžité plnění, je zpravidla třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, stanovených podle § 8 a násl. advokátního tarifu.

74. U každého ze žalobců činila rozhodná tarifní hodnota nároku na nemajetkovou újmu 50 000 Kč a hodnota nároku na náhradu škody 512 931,30 Kč, celkem tedy 562 931,30 Kč. Úspěch každého ze žalobců představovala částka 50 000 Kč přiznaná na nemajetkové újmě a částka 35 154 Kč uhrazená žalovanou na náhradě škody po zahájení řízení, celkem tedy 85 154 Kč. To odpovídá přibližně 15 % z celkové rozhodné hodnoty uplatněných nároků. Úspěch žalované tak činil přibližně 85 % a po odečtení úspěchu žalobců odpovídá její čistý procesní úspěch 70 %. Soud I. stupně proto správně přiznal žalované náhradu 70 % nákladů řízení před soudem I. stupně, které i správně vypočetl.

75. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalované, že jí měla být jako nezastoupenému účastníku přiznána paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč za úkon namísto 300 Kč. Je pravda, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, dovodil možnost přiznat nezastoupenému účastníku částku 450 Kč. Tento závěr však zatím nelze považovat za ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, neboť i v pozdějších rozhodnutích se nadále objevuje přiznání paušální náhrady pouze ve výši 300 Kč, konkrétně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2025,Anonymizovánosp. zn. 30 Cdo 2604/2025, kde byla České republice – právnická osoba přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení 300 Kč, dále v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2025, sp. zn. 21 Cdo 2212/2025, kde byla nezastoupenému žalobci přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení 300 Kč, a také v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2026, sp. zn. 21 Cdo 2408/2025, kde byla vedlejšímu účastníkovi přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení rovněž 300 Kč. Za této nejednotné rozhodovací situace odvolací soud neshledal důvod odchýlit se od výslovného znění § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., podle něhož paušální náhrada hotových výdajů nezastoupeného účastníka činí 300 Kč za úkon.

76. S ohledem na uvedené důvody proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil ve výrocích o zaplacení částek 50 000 Kč, tj. ve výrocích I, II, ve výroku III co do zamítnutí částky 1 450 000 Kč ve vztahu ke každému ze žalobců a v nákladových výrocích IV, V podle ust. § 219 o. s. ř.

77. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení byl již pouze nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním. Nárok na náhradu škody představovanou náklady obhajoby odvoláním dotčen nebyl. Žalobci napadli zamítavý výrok III. v rozsahu, v němž jim nebylo přiznáno další zadostiučinění 1 450 000 Kč každému, tedy celkem 2 900 000 Kč. Žalovaná napadla vyhovující výroky I. a II., jimiž bylo každému ze žalobců přiznáno zadostiučinění 50 000 Kč, tedy celkem 100 000 Kč, a domáhala se zamítnutí žaloby i v tomto rozsahu. V odvolacím řízení tak byl ve vztahu k oběma žalobcům přezkoumáván výlučně nárok na nemajetkovou újmu v celkovém rozsahu 2 x 1 500 000 Kč. Protože základ nároku žalobců na peněžité zadostiučinění byl potvrzen a výše přiměřené satisfakce závisela na úvaze soudu, je třeba žalobce pro účely nákladů odvolacího řízení považovat za procesně úspěšné, přestože jejich odvolání směřující ke zvýšení přiznané částky nebylo důvodné. Tento závěr odpovídá nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2023, sp. zn. I. ÚS 2482/23, podle něhož prokáže-li žalobce základ nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci, avšak přiměřené zadostiučinění mu není přiznáno v plné žalované výši, postupuje se při rozhodování o náhradě nákladů podle § 142 odst. 3 o. s. ř.; to platí přiměřeně i pro rozhodování o nákladech odvolacího řízení, není-li v něm základ nároku žalobce úspěšně zpochybněn. Žalovaná se svým odvoláním úspěšná nebyla, neboť její požadavek na úplné zamítnutí peněžitého zadostiučinění nebyl shledán důvodným. Odvolací soud proto přiznal žalobcům náhradu nákladů odvolacího řízení.

78. Tyto náklady sestávají u žalobce a) z odměny za tři úkony právní služby podle § 6, § 9a odst. 2 vyhlášky č 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“) v tarifní hodnotě 50 000 Kč, tj. částka 3 100 Kč za jeden úkon právní služby, k níž náleží paušální náhrada ve výši jedné poloviny z částky 450 Kč za jeden úkon právní služby podle § 14 odst. 3 a. t., tj. částka 225 Kč, a to dle ust. § 11 odst. 1 písm. d) a g) a. t. za odvolání žalobců ze dne 18. 2. 2026 včetně jeho doplnění ze dne 4. 3. 2026, za vyjádření žalobců k odvolání žalované ze dne 4. 3. 2026 a za účast při jednání odvolacího soudu dne 26. 5. 2026. Další část nákladů žalobce a) činí prokázaná polovina cestovného v celkové výši 1 395 Kč na jednání odvolacího soudem vlakem z adresa do adresa a zpět, tj. částka ve výši 697,50 Kč dle ust. § 137 odst. 1 o. s. ř. a poloviny náhrada za ztrátu času dle ust. § 14 odst. 3 a. t. za 10 započatých půlhodin v souvislosti s cestou do adresa a zpět, tj. 10 x 150 Kč dle ust. § 14 odst. 3 a. t., tj. celkem ve výši 1 500 Kč, z níž polovina činí 750 Kč, včetně 21 % DPH z těchto částek, tj. částka 2 398,73 Kč a soudní poplatek ve výši 2 000 Kč (když soud I. stupně nesprávně vyzval žalobce a) k zaplacení soudního poplatku ve výši 4 000 Kč za dva nároky, přestože odvolání směřovalo pouze do nároku o nemajetkové újmě). Nyní je tak na soudu I. stupně, aby vrátil žalobci a) postupem dle ust. § 10 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích přeplatek na soudním poplatku ve výši 2 000 Kč. Celkové náklady odvolacího řízení žalobce a) tak činily 15 821,23 Kč.

79. Náklady žalobkyně b) sestávají z odměny za tři úkony právní služby podle § 6, § 9a odst. 2 a. t. v tarifní hodnotě 50 000 Kč, tj. částka 3 100 Kč za jeden úkon právní služby snížená o 20 % dle ust. § 12 odst. č. a. t., tj. částka 2 480 Kč, k níž náleží paušální náhrada ve výši jedné poloviny z částky 450 Kč za jeden úkon právní služby podle § 14 odst. 3 a. t., tj. částka 225 Kč, a to dle ust. § 11 odst. 1 písm. d) a g) a. t. za odvolání žalobců ze dne 18. 2. 2026 včetně jeho doplnění ze dne 4. 3. 2026, za vyjádření žalobců k odvolání žalované ze dne 4. 3. 2026 a za účast při jednání odvolacího soudu dne 26. 5. 2026. Další část nákladů žalobkyně b) činí prokázaná polovina cestovného v celkové výši 1 395 Kč na jednání odvolacího soudem vlakem z adresa do adresa a zpět, tj. částka ve výši 697,50 Kč dle ust. § 137 odst. 1 o. s. ř. a poloviny náhrada za ztrátu času dle ust. § 14 odst. 3 a. t. za 10 započatých půlhodin v souvislosti s cestou do adresa a zpět, tj. 10 x 150 Kč dle ust. § 14 odst. 3 a. t., tj. celkem ve výši 1 500 Kč, z níž polovina činí 750 Kč, včetně 21 % DPH z těchto částek, tj. částka 2 008,12 Kč a soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, když soud I. stupně nesprávně vyzval žalobkyni b) k zaplacení soudního poplatku ve výši 4 000 Kč za dva nároky, přestože odvolání směřovalo pouze do nároku o nemajetkové újmě. Nyní je tak na soudu I. stupně, aby vrátil žalobkyni b) postupem dle ust. § 10 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích přeplatek na soudním poplatku ve výši 2 000 Kč. Celkové náklady odvolacího řízení žalobkyně b) tak činily 13 570,62 Kč. Celkové náklady řízení obou žalobců tak činily 29 391,85 Kč.

80. Při vyhlášení rozsudku se odvolací soud dopustil zjevné nesprávnosti. Odvoláním žalované byly napadeny výroky I, II, IV a V a odvoláním žalobců byly napadeny výroky III, IV a V. Výrok III však byl napaden každým ze žalobců jen co do částky 1 450 000 Kč, a co do zbytku zamítnuté částky, tj. co do částky 477 777,30 Kč zůstal odvoláním nedotčen.

81. Ve vztahu k výroku III byla vůči každému ze žalobců v odvolacím řízení projednávána pouze částka 1 450 000 Kč. Odvolací soud se však při vyhlášení rozhodnutí dopustil zjevné nesprávnosti, když uvedl ve výroku I svého rozhodnutí: „Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje“, přestože část výroku III zůstala odvoláním nedotčena, když odvolací soud vycházel ze skutečnosti, že odvoláním byly napadeny všechny výroky rozsudku soudu I. stupně.

82. Podle ust. § 164 o. s. ř. platí, že předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.

83. Odvolací soud proto v daném případě postupoval podle § 164 o.s.ř. ve spojení s § 167 odst. 2 a § 211 o. s. ř a výrok I tohoto rozhodnutí opravil způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení, tak aby bylo zřejmé, že ve výroku III se potvrzuje napadený rozsudek co do zamítnutí částky 1 450 000 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu I. stupně ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení, avšak jen za splnění podmínek a z důvodů stanovených v § 237 o. s. ř., tj. jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Proti tomuto rozsudku v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné.