MSPH 30 Co 360/2025-167

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Knotkové a soudců Mgr. Zdeňka Váni a Mgr. Miloše Žitného ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_004⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_005⟫ o zaplacení 34.249,97 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_006⟫ o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. května 2025 č. j. 63 C 215/2023-92

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 3.570 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Jméno advokáta B.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení 34.249,97 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 12. 10. 2023 do zaplacení (výrok I.) a současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 14.033,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení shora uvedené částky jako náhrady škody, jež mu měla vzniknout v období od září 2020 do května 2021 nerovným odměňováním ze strany žalované. Žalobce tvrdil, že pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 15. 1. 2019 jako doručovatel balíkový s řízením vozidla (dále jen „balíkový doručovatel“) v rámci Atrakčního obvodu místo adresa, přičemž jeho základní tarifní hrubá měsíční mzda byla nižší než srovnatelných zaměstnanců jméno FO, jméno FO a jméno FO, kteří pracovali na stejné typové pozici a ve stejném tarifním stupni, avšak na území adresa. Podle žalobce tento rozdílný přístup k zaměstnancům v rámci odměňování není v souladu se zákoníkem práce a v něm vyjádřenou zásadou rovného zacházení a rovného odměňování. Žalovaná při stanovování tarifní mzdy zaměstnanců nepřípustně zohledňovala sociálněekonomické podmínky v místě výkonu práce, systém odměňování nebyl transparentní a umožňoval libovůli zaměstnavatele. Žalobce proto uplatnil nárok na náhradu škody, kterou vyčíslil jako rozdíl mezi základní tarifní hrubou měsíční mzdou, jíž dosáhl, a mzdou srovnatelného zaměstnance v adresa, a to za každý jednotlivý měsíc po zohlednění skutečně odpracované doby, přičemž tento rozdíl následně snížil o 26 %, odpovídajících dani z příjmů fyzických osob a odvodům na zdravotní a sociální pojištění – celkem tak za žalované období požadoval částku 34.249,97 Kč s příslušenstvím.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Uvedla, že mzdu žalobce stanovila v souladu s právními předpisy a svými vnitřními předpisy, přičemž do výše mzdy se promítají předpoklady a požadavky na výkon práce, podmínky jednotlivých pracovišť, složitost, odpovědnost a namáhavost práce, a to i tehdy, jedná‑li se o zaměstnance na stejných typových pozicích. Žalobcem označení zaměstnanci podle žalované neměli oproti žalobci vyšší mzdu proto, že pracovali na území adresa, ale proto, že nevykonávali stejnou práci či práci stejné hodnoty ve smyslu § 110 zákoníku práce. V případě zaměstnance jméno FO žalovaná poukázala na jeho výrazně delší odbornou praxi (na začátku rozhodného období u žalované pracoval již 21 let, zatímco žalobce pouze 1 rok) a na jeho náplň práce, kdy primárně nevykonával balíkové doručování jako žalobce (to tvořilo jen cca 20 % jeho pracovní doby), ale prováděl svoz a rozvoz zásilek pro smluvní podavatele (např. právnická osoba nebo právnická osoba), přičemž tato činnost vyžadovala vyšší míru koordinace, organizace a odpovědnosti, včetně dodržování přesných časů a bezpečnostních režimů. Navíc, i když balíkové doručování prováděl jen v omezeném rozsahu, odbavil vyšší průměrný počet zásilek než žalobce, který se věnoval výhradně balíkovému doručování. Pokud jde o zaměstnance jméno FO, žalovaná uvedla, že tento nastoupil až v březnu 2021, tedy v závěru období, za které se žalobce domáhá náhrady škody, a proto neexistuje dostatečně dlouhé překrývající se období umožňující relevantní srovnání. Navíc byl uvedený zaměstnanec zařazen do režimu tzv. střídače, což zahrnovalo zastupování různých doručovatelů na různých trasách a v odlišných režimech. Tato práce je náročnější na adaptabilitu, vyžaduje vyšší znalost různých doručovacích oblastí a zahrnuje nepravidelné rozvržení pracovní doby. Konečně pokud jde o zaměstnance jméno FO, pak žalovaná zdůraznila, že tento u ní v rozhodném období vůbec nepracoval, a proto nemůže sloužit jako funkce. Podle žalované vzhledem k uvedeným skutečnostem nelze označené zaměstnance považovat za srovnatelné s žalobcem ve smyslu § 110 zákoníku práce, a tím ani dovodit existenci nároku na náhradu škody podle § 265 odst. 2 zákoníku práce.

4. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku předně popsal jednotlivá skutková zjištění, která čerpal z provedených listinných důkazů, a následně svůj skutkový závěr. Podle něj byl žalobce u žalované zaměstnán od 15. 1. 2019; v rozhodném období pracoval jako doručovatel balíkový s řízením vozidla, s místem výkonu práce v rámci atrakčního obvodu místo adresa; výše jeho základní tarifní mzdy činila od září 2020 do března 2021 částku částka a od dubna 2021 částku částka. Zaměstnanec jméno FO byl u žalované zaměstnán od 4. 5. 1999; v rozhodném období vykonával práci doručovatele balíkového s řízením vozidla, přičemž jeho činnost zahrnovala nejen doručování, ale i svozy od významných institucí, jako je právnická osoba, právnická osoba či právnická osoba, kdy tato činnost vyžadovala bezpečnostní prověrku; výše jeho základní tarifní mzdy činila od 1. 4. 2021 částku částka. Zaměstnanec jméno FO byl u žalované zaměstnán od 15. 3. 2021, přičemž v rozhodném období byl ve zkušební době; výše jeho základní tarifní mzdy činila v rozhodném období částku částka. Zaměstnanec jméno FO byl u žalované zaměstnán od 1. 6. 2022.

5. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce („zákoník práce“), kdy se zabýval především tím, zda práce vykonávaná žalobcem byla ve smyslu § 110 zákoníku práce stejnou prací nebo prací stejné hodnoty jako práce vykonávaná označenými zaměstnanci jméno FO, jméno FO a jméno FO, pročež dospěl k závěru, že tomu tak není.

6. V případě zaměstnance jméno FO obvodní soud uvedl, že tento označený zaměstnanec v rozhodném období u žalované nepracoval, a proto jeho pracovní podmínky a odměňování nelze považovat za relevantní pro posouzení žalobcem tvrzené nerovnosti.

7. Pokud jde o zaměstnance jméno FO, pak prvostupňový soud konstatoval, že práce označeného zaměstnance nebyla s prací žalobce srovnatelná, a to jednak s ohledem na jeho výrazně delší odbornou praxi, která se promítala nejen do jeho pracovních zkušeností, ale i do schopnosti samostatného řešení složitějších úkolů a vyšší míry odpovědnosti. právnická osoba z důvodu odlišné pracovní náplně – zaměstnanec jméno FO vykonával i činnosti, které žalobce nevykonával, tj. svoz zásilek od smluvních podavatelů (např. právnická osoba, právnická osoba), které vyžadovaly hlubší odborné znalosti a samostatnost.

8. Ohledně zaměstnance jméno FO soud prvního stupně zdůraznil, že tento po převážnou část rozhodného období u žalované nepracoval (tak jako označený zaměstnanec jméno FO), a proto je jeho srovnání s žalobcem možné pouze v samém závěru rozhodného období (polovina března 2021 až květen 2021). V uvedeném období však měl prvostupňový soud za významné, že označený zaměstnanec disponoval oproti žalobci diametrálně odlišnou délkou praxe a současně se nacházel ve zkušební době. Jeho sjednaná mzda tak musela vycházet i z předpokladů jeho budoucí výkonnosti a zatížení, tj. celkového, v dané době ještě nedosaženého, potenciálu nového zaměstnance a jeho předpokládaného přínosu. Tyto skutečnosti prvostupňový soud považoval za dostatečné pro závěr, že zaměstnanec jméno FO nevykonával stejnou práci, resp. práci stejné hodnoty jako žalobce, a proto již dále nepřistoupil k detailnímu porovnání kritérií stejné práce či práce stejné hodnoty podle § 110 odst. 2 zákoníku práce, neboť porovnání zaučeného zaměstnance (žalobce) s pracovníkem v zácviku by nebylo vypovídající.

9. S ohledem na uvedené soud prvního stupně uzavřel, že vzhledem k tomu, že nebyla naplněna podmínka výkonu práce stejné hodnoty, nelze dovodit porušení zásady rovného zacházení podle § 110 zákoníku práce. Z tohoto důvodu nejsou splněny ani předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle § 265 zákoníku práce, neboť nedošlo k porušení právní povinnosti. Žalobu proto v plném rozsahu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal úspěšné žalované.

10. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání podle § 205 odst. 2 písm. c), d), e) a g) o. s. ř. Namítal, že žalobě mělo být vyhověno, neboť žalovaná v řízení neprokázala, že kritéria, na nichž nyní staví svoji obranu (rozdíly v délce praxe, pracovní výkonnosti či odbornosti), ve své mzdové praxi skutečně zohledňovala a aplikovala ve vztahu ke všem svým zaměstnancům, a že její mzdový systém byl v tomto ohledu transparentní. Žalobce je přesvědčen, že se ze strany žalované jedná pouze o účelovou argumentaci, kdy žalovaná zpětně a selektivně upravuje kritéria, která v konkrétním případě svědčí v její prospěch, aniž by tato kritéria byla součástí transparentního systému, s nímž by byli zaměstnanci předem seznámeni a který by obsahoval jasný výčet kritérií způsobilých odůvodnit rozdílné odměňování. Úprava odměňování zaměstnanců přitom nemůže být projevem libovůle zaměstnavatele. V posuzovaném případě proto podle žalobce nemohou žalovanou poukazované rozdíly v délce praxe, náplni práce, odbornosti či pracovní výkonnosti odůvodnit stanovení rozdílné tarifní mzdy zaměstnanců, pokud se tak nedělo na základě transparentních měřítek, s nimiž byli zaměstnanci seznámeni a která zaměstnavatel skutečně dodržoval. K posouzení (ne)transparentnosti systému odměňování u žalované pak žalobce odkázal na rozsudek Obvodního soudu pro adresa ze dne 31. 1. 2025 č. j. spisová značka, kterým bylo v obdobném sporu proti žalované rozhodnuto tak, že základ nároku je dán.

11. Žalobce v odvolání dále uvedl, že soud prvního stupně pochybil, když označeného zaměstnance jméno FO s odůvodněním, že u žalované nepracoval v rozhodném období, nevzal v úvahu jako srovnatelného zaměstnance. Tento závěr je v přímém rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025 sp. zn. 21 Cdo 3521/2023, podle něhož posuzování stejné práce či práce stejné hodnoty není omezeno na výkon práce ve stejném časovém období. Totéž platí i pro označeného zaměstnance jméno FO, jehož srovnáním se soud prvního stupně zabýval pouze okrajově s tím, že u žalované pracoval pouze v závěru rozhodného období. Oba označení zaměstnanci, jméno FO i jméno FO, jsou přitom s ohledem na uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu vhodnými a srovnatelnými zaměstnanci po celé rozhodné období, a soud prvního stupně se proto měl jejich srovnáním s žalobcem náležitě zabývat, což neučinil, a tedy neúplně zjistil skutkový stav, což současně vedlo i k nesprávnému právnímu posouzení věci.

12. V případě označeného zaměstnance jméno FO žalobce v odvolání sporoval závěr soudu prvního stupně, že jeho náplň práce nebyla v rozhodném období shodná s náplní práce žalobce, což dovodil ze skutečnosti, že zaměstnanec jméno FO měl oproti žalobci výrazně delší odbornou praxi, vykonával práci – svoz zásilek od smluvních dodavatelů – vyžadující hlubší odborné znalosti a samostatnost, a jeho pracovní náplň zahrnovala i činnosti, které žalobce nevykonával. Žalobce v tomto směru akcentoval, že svoz zásilek je běžnou činností balíkového doručovatele a nepředstavuje relevantní diferenciační kritérium, neboť jde o stejný typ práce, tj. přepravu zásilek z určeného místa na finální místo. Soud prvního stupně se zároveň vůbec nezabýval náplní práce žalobce (v tomto směru žalobce tvrdí, že náplní jeho práce nebylo pouze doručování balíkových zásilek jejich adresátům, do jeho agendy patřilo i třídění zásilek, svoz hotovosti a vozil i zabezpečený box na cennosti) a své závěry o údajné vyšší složitosti práce zaměstnance jméno FO tak opřel o domněnky, nikoli o provedené důkazy. Žalobce dále zdůraznil, že běžné rozdíly v rozsahu jednotlivých činností (počet doručených balíků, najeté kilometry, rozsah služeb podavatelům, četnost svozů apod.) nemají vliv na posouzení srovnatelnosti práce, neboť náplň práce balíkového doručovatele je standardizována v Katalogu pracovních pozic a všichni srovnatelní zaměstnanci vykonávají v zásadě totožné činnosti. Skutečnost, že žalobce a zaměstnanec jméno FO vykonávali v rozhodném období práci srovnatelnou, pak podle žalobce vyplývá z knih jízd obou zaměstnanců; ty však soud prvního stupně k důkazu neprovedl a své rozhodnutí v tomto směru nijak neodůvodnil. Pokud jde o rozdílnou délku praxe žalobce a označeného zaměstnance jméno FO, což bylo dalším důvodem pro závěr o nesrovnalosti práce těchto dvou zaměstnanců žalované, žalobce uvedl, že toto kritérium žalovaná uplatňuje selektivně a účelově, neboť další srovnatelní zaměstnanci pracující v adresa, zaměstnanci jméno FO a jméno FO, pobírali v zásadě stejnou mzdu jako zaměstnanec jméno FO, a to navzdory tomu, že délka praxe byla u zaměstnance jméno FO výrazně delší.

13. Konečně žalobce v odvolání namítl, že je napadený rozsudek nepřezkoumatelný.

14. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

15. Žalovaná se k podanému odvolání písemně nevyjádřila.

16. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo postupem dle § 212 a § 212a o. s. ř., zopakoval některé důkazy provedené soudem prvního stupně, řízení ještě doplnil o další procesně přípustné důkazy a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

17. Předně odvolací soud uvádí, že neshledal důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku vznesenou žalobcem. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I pokud rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, či ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2770/2015). Z podaného odvolání žalobce je přitom bez pochybností zřejmé, že mu nečinilo nejmenších potíží formulovat důvody, v nichž spatřují nesprávnost napadeného rozsudku, což svědčí o přezkoumatelnosti tohoto rozsudku.

18. Podle § 16 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání.

19. Podle § 109 odst. 1 zákoníku práce za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak. Podle odstavce 4 téhož ustanovení mzda a plat se poskytují podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků.

20. Podle § 110 odst. 1 zákoníku práce za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody. Podle odstavce 2 téhož ustanovení stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce. Podle odstavce 3 téhož ustanovení složitost, odpovědnost a namáhavost práce se posuzuje podle vzdělání a praktických znalostí a dovedností potřebných pro výkon této práce, podle složitosti předmětu práce a pracovní činnosti, podle organizační a řídící náročnosti, podle míry odpovědnosti za škody, zdraví a bezpečnost, podle fyzické, smyslové a duševní zátěže a působení negativních vlivů práce. Podle odstavce 4 téhož ustanovení pracovní podmínky se posuzují podle obtížnosti pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby, například do směn, dnů pracovního klidu, na práci v noci nebo práci přesčas, podle škodlivosti nebo obtížnosti dané působením jiných negativních vlivů pracovního prostředí a podle rizikovosti pracovního prostředí. Pracovní výkonnost se posuzuje podle intenzity a kvality prováděných prací, pracovních schopností a pracovní způsobilosti a výsledky práce se posuzují podle množství a kvality (odst. 5).

21. Podle ustálené rozhodovací praxe soudů je pro posouzení otázky, zda zaměstnavatel při odměňování svých zaměstnanců za práci zajistil rovné zacházení se všemi zaměstnanci (zásadu rovného odměňování) ve smyslu § 16 odst. 1 a § 110 zákoníku práce, je vždy třeba posuzovat zaměstnance nacházející se ve stejném či srovnatelném postavení či situaci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2024 sp. zn. 21 Cdo 2392/2023 a tam citovaná rozhodnutí). Výše případné škody způsobené porušením zásady rovného odměňování se určuje jako rozdíl mezi mzdou zaměstnance, kterému byla v rozporu se zásadou rovného zacházení stanovena vyšší mzda než postiženému zaměstnanci, který vykonává stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, a mzdou postiženého zaměstnance (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2024 sp. zn. 21 Cdo 2000/2024). Nárok zaměstnance na náhradu škody způsobené porušením zásady rovného odměňování uplatňovaný v občanském soudním řízení má přitom soukromoprávní povahu. Účelem tohoto řízení je tak zjištění, zda tento nárok – ve shora uvedeném smyslu – vznikl, nikoliv komplexní přezkum spravedlnosti a transparentnosti systému odměňování u toho kterého žalovaného zaměstnavatele. Pokouší-li se tak žalobce část své argumentace v průběhu řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení vést proti systému odměňování žalované jako celku, nemá tato jeho argumentace pro posouzení důvodnosti jeho nároku význam. Stručně řečeno, pro úspěch žaloby v projednávané věci není zásadní, zda je systém odměňování zaměstnanců žalované jako celek souladný s § 110 zákoníku práce. Zásadní je, zda došlo k takovému porušení § 110 zákoníku práce ze strany žalované (ať už případně plynoucímu ze systémové, či individuální chyby), které by způsobilo žalobci škodu spočívající v nižším odměňování oproti jiným zaměstnancům žalované vykonávající stejnou práci či práci stejné hodnoty.

22. Na tomto místě tedy odvolací soud konstatuje, že není správný argument žalobce, že by odlišná délka praxe, náplň práce, odbornost či pracovní výkonnost mohly být kritériem pro rozdílné odměňování jen na základě transparentních pravidel, která by byla zaměstnancům známa a zaměstnavatelem dodržována. Podle mínění odvolacího soudu by takový výklad směřoval k ukládání povinnosti zaměstnavatelům, kterou podle platného práva nemají. Zaměstnavatelé obecně nejsou povinni podrobně vysvětlovat, proč s určitým zaměstnancem sjednali, případně mu stanovili nebo určili, mzdu právě v té výši, v jaké se tak stalo, či ji dokonce vypočítávat podle nějakého předem stanoveného matematického vzorce založeného např. na předpokládané kvantitě pracovních výkonů. Do výše mzdy se promítá řada úvah zaměstnavatele týkajících se nejen konkrétního zaměstnance, jeho předpokladů, kvalifikace, zkušenosti apod., ale především potřebnosti a přínosnosti dané práce pro zaměstnavatele, ekonomické situace zaměstnavatele, situace na trhu práce apod. Nepokládá-li zaměstnanec výši mzdy za přiměřenou své práci, nemusí pracovní smlouvu uzavřít a následně může kdykoli rozvázat pracovní poměr výpovědí. Tím není pochopitelně nijak zpochybněno pravidlo § 110 odst. 1 zákoníku práce, že za práci stejnou nebo stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda. Dosah této normy nicméně nelze výkladem rozšiřovat tak, že by soud komplexně a obecně přehodnocoval systém odměňování zaměstnavatele, či dokonce určoval, jaká má být absolutní výše mzdy či jaký má být rozdíl ve výši mzdy mezi zaměstnanci, kteří stejnou práci (práci stejné hodnoty) nevykonávají. Pokud pak žalobce v odvolání v tomto směru poukazoval na rozsudek Obvodního soudu pro adresa ze dne 31. 1. 2025 č. j. spisová značka, kterým v obdobném sporu proti žalované soud prvního stupně nepravomocně rozhodl tak, že základ nároku je dán – což odůvodnil tím, že žalovaná neprokázala, že tvrzená kritéria, jimiž odůvodňuje jiné odměňování srovnávaných zaměstnanců, by se měla a rovněž se i skutečně promítla do postupů při stanovení základní tarifní mzdy žalující strany a označených srovnávaných zaměstnanců (transparentnost systému odměňování žalované), přičemž za těchto okolností představuje předmětný rozdíl v základní tarifní mzdě žalující strany její neoprávněné krácení na mzdových nárocích odporující § 110 zákoníku práce – pak odvolací soud akcentuje, že toto rozhodnutí bylo usnesením Městského soudu v adresa ze dne 27. 8. 2025 č. j. spisová značka zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a proto z něho nelze jakkoli vycházet.

23. Judikatura Nejvyššího soudu pak k ustanovením § 16, § 109 a § 110 zákoníku práce již mj. vysvětlila, že je věcí dispoziční volnosti postiženého zaměstnance, se kterým zaměstnancem (či se kterým z více zaměstnanců) pobírajícím vyšší mzdu za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty se bude „poměřovat“ a jakou výši náhrady škody po zaměstnavateli v těchto mezích uplatní. Uplatnění nároku zaměstnance na náhradu škody způsobené porušením zásady rovného zacházení nijak nebrání, pokud by další zaměstnanci téhož zaměstnavatele za práci stejnou či stejné hodnoty pobírali mzdy ještě nižší než žalující zaměstnanec (srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2000/2024). Pokud nicméně v řízení vyjde najevo, že tvrzeně postižený zaměstnanec se „poměřuje“ s někým, kdo není zaměstnancem vykonávajícím stejnou práci či práci stejné hodnoty, vede to bez dalšího k zamítnutí žaloby (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3976/2013, či ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 21 Cdo 436/2016, a obdobně též usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2022 sp. zn. III. ÚS 672/22).

24. Prací stejnou či stejné hodnoty je práce shodující se (srovnatelná) z hlediska všech funkce kritérií uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce, jinak o stejnou práci, resp. práci stejné hodnoty nejde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 21 Cdo 3628/2018, či jeho rozsudek ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 627/2021). Naproti tomu z hlediska zásady rovného odměňování nejsou pro posouzení, zda se v konkrétním případě jedná o stejnou práci nebo o práci stejné hodnoty, významné sociálněekonomické podmínky a jim odpovídající výše nákladů na uspokojování životních potřeb v místě, kde zaměstnanec vykonává práci (k tomu srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 2. 2018 č. j. 30 Co 8/2018-193, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020 sp. zn. 21 Cdo 3955/2018).

25. Žalobce v řízení jako zaměstnanec žalované uvedl, že byl postižen nerovným zacházením v oblasti odměňování, avšak netvrdil, že by se tak stalo z důvodu diskriminace ve smyslu nerovného zacházení v návaznosti na některý ze zakázaných diskriminačních důvodů ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb., antidiskriminačního zákona, resp. § 133a o. s. ř. Za této situaci bylo v řízení na žalobci, aby označil zaměstnance vykonávající stejnou práci či práci stejné hodnoty, kteří by za ni pobírali vyšší mzdu. Žalobce v intencích tohoto principu postupoval a jako srovnatelné označil zaměstnance jméno FO, jméno FO a jméno FO. Soud prvního stupně se poté zcela správně zabýval otázkou, zda práce žalobce a uvedených zaměstnanců ve skutečnosti představovala stejnou práci nebo práci stejné hodnoty ve smyslu § 110 odst. 1 zákoníku práce.

26. Pokud se jedná o srovnání se zaměstnancem jméno FO, pak odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně v tomto směru učinil správná skutková zjištění a tato správně právně posoudil. Odvolací soud se plně ztotožňuje s jeho závěrem, že práce zaměstnance jméno FO nebyla stejná, resp. stejné hodnoty jako práce žalobce, a to jednak s ohledem na významně rozdílnou délku praxe, která je jedním ze zákonem předpokládaných srovnávacích kritérií uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce. Uvedené zákonné kritérium obecně vychází z premisy, že delší praxe bývá spojena s vyšší mírou zkušenosti, která se zpravidla promítá do kvality výkonu práce. Současně nelze přehlédnout, že s delší praxí bývá spojena také dlouhodobě prokázaná loajalita a spolehlivost zaměstnance, což rovněž obvykle přispívá ke stabilitě a kvalitě jeho pracovního výkonu. V daném případě proti sobě stojí žalobce s roční praxí a zaměstnanec jméno FO s jednadvacetiletou praxí – s ohledem na takto výrazný rozdíl je logické předpokládat, že se tato disproporce promítla i do výsledné kvality, stability a spolehlivosti výkonu práce, což potvrzuje i skutečnost, že zaměstnanec jméno FO byl vybrán k obsluze státních a dalších speciálních institucí v centru adresa. Další významnou odlišností je pak také, jak správně uvedl soud prvního stupně, rozdílná náplň práce žalobce a zaměstnance jméno FO. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že zaměstnanec jméno FO, na rozdíl od žalobce, vykonával kromě doručování zásilek – které u něj představovalo pouze doplňkovou činnost – převážně svozy zásilek od hromadných podavatelů v centru adresa se stanoveným zvláštním režimem doručování, kdy tato činnost vyžadovala speciální proškolení a absolvování bezpečnostní prověrky (viz také odvolacím soudem ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakované čestné prohlášení jméno FO ze dne 26. 2. 2025). Z těchto důvodů soud prvního stupně správně uzavřel, že práce zaměstnance jméno FO se s ohledem na uvedené skutečnosti vyznačovala vyšší složitostí, odpovědností a namáhavostí ve smyslu § 110 odst. 2 a 3 zákoníku práce. S ohledem na uvedené odvolací soud uzavírá, že práci žalobce nelze považovat ve srovnání s prací označeného zaměstnance jméno FO za stejnou práci či práci stejné hodnoty ve smyslu § 110 zákoníku práce.

27. Soud prvního stupně však pochybil, pokud jde o další žalobcem označené zaměstnance jméno FO a jméno FO, když – zjednodušeně řečeno – bez dalšího uzavřel, že vhodným funkce může být pouze zaměstnanec, který u žalovaného zaměstnavatele vykonával práci v žalovaném období. To však uvedení označení zaměstnanci nebyli (resp. zaměstnanec jméno FO pouze částečně), a proto se jejich srovnáním s žalobcem z hlediska srovnávacích kritérií uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce náležitě nezabýval. K tomu odvolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025 sp. zn. 21 Cdo 3521/2023, v kterém Nejvyšší soud s odkazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 3. 1980, Macarthys Ltd proti Wendy Smith, 129/79, přijal a odůvodnil závěr, že posuzování stejné práce nebo práce stejné hodnoty podle § 110 odst. 1 zákoníku práce není omezeno na výkon práce ve stejném časovém období. Nejvyšší soud poukázal také na to, že Soudní dvůr Evropské unie k časovému hledisku rovněž vysvětlil, že nelze vyloučit, že rozdíl v odměňování dvou pracovníků zastávajících stejné pracovní místo, avšak v různých časových obdobích, může být vysvětlen působením faktorů, které nijak nesouvisí s diskriminací na základě pohlaví (bod 12 rozsudku ve věci Macarthys).

28. S ohledem na uvedené odvolací soud na jednání dne 20. 1. 2026 poskytl žalované poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a vyzval ji k doplnění tvrzení a důkazů o tom, jaké konkrétní důvody ji vedly k odlišnému odměňování žalobce ve vztahu k zaměstnancům jméno FO a jméno FO s tím, že pokud tyto konkrétní důvody odlišného odměňování nebude tvrdit a neprokáže, ve sporu neuspěje. Žalobce pak v tomto směru na jednání odvolacího soudu ještě upřesnil, že zaměstnance jméno FO označil jako srovnávaného zaměstnance vůči žalobci pro období od června 2022 do prosince 2022.

29. Žalovaná k výzvě odvolacího soudu doplnila, že práci žalobce nelze považovat ve srovnání s prací označených zaměstnanců jméno FO a jméno FO za stejnou práci či práci stejné hodnoty ve smyslu § 110 zákoníku práce, a to s ohledem na rozdílnost jejich pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby, jakož i rozdílné intenzity práce a množství úkolů. Konkrétně žalovaná poukázala na to, že označení zaměstnanci od června 2022 pracovali ve 12hodinových a později v 10hodinových směnách, zatímco žalobce v 8hodinových denních směnách (k tomu předložila evidence pracovní doby zaměstnanců jméno FO a jméno FO a dále přehled ukazatelů zátěže balíkových doručovatelů). Dále zdůraznila, že intenzita práce označených zaměstnanců byla vyšší, když tito denně v průměru doručili 153, resp. 121 zásilek, zatímco žalobce pouze 69 zásilek (k tomu předložila přehled ukazatelů zátěže balíkových doručovatelů). Ve vztahu k zaměstnanci jméno FO žalovaná rovněž uvedla, že mezi výkonem práce žalobce v rozhodném období (tj. září 2020 až květen 2022) a nástupem uvedeného zaměstnance k žalované (červen 2022) došlo k významnému posunu v ekonomických podmínkách, zejména z hlediska inflace (k tomu předložila výpis ze statistického zjišťování ohledně průměrné roční míry inflace), a proto ačkoli principiálně není vyloučeno porovnávat zaměstnance pracující v různých časových obdobích, v tomto konkrétním případě to podle žalované s ohledem na podstatnou změnu externích faktorů, které měly vliv na práci těchto zaměstnanců, možné není.

30. V reakci na uvedené doplnění a žalovanou namítanou míru inflace mezi výkonem práce žalobce v rozhodném období a nástupem zaměstnance jméno FO k žalované žalobce uvedl, že aby mohla žalovaná toto kritérium v dané věci uplatnit, musela by je zohledňovat ve svém systému odměňování, což však nečinila, když u ní docházelo k plošnému navyšování mezd vždy na počátku daného roku.

31. Odvolací soud s ohledem na takto doplněné skutečnosti v souladu s § 213a odst. 2 o. s. ř. doplnil dokazování přehledem ukazatelů zátěže balíkových doručovatelů, ze kterého zjistil, že žalobce měl v rozhodném období v rámci provozovny adresa průměrně k doručení 69 zásilek denně, které doručoval 4 hodiny a 39 minut, zatímco zaměstnanec jméno FO měl v prvním roce práce u žalované (tj. od června 2022 do června 2023) v rámci provozovny v adresa průměrně k doručení 153 zásilek denně, které doručoval 7 hodin a 34 minut a zaměstnanec jméno FO měl v prvním roce práce u žalované (tj. od března 2021 do března 2022) v rámci provozovny v adresa průměrně k doručení 121 zásilek denně, které doručoval 5 hodin a 45 minut. Dále výpisem ze statistického zjišťování ohledně průměrné roční míry inflace, ze kterého zjistil, že inflace v roce 2020 činila 3,2 %, v roce 2021 činila 3,8 % a v roce 2022 činila 15,1 %. Dále evidencí pracovní doby zaměstnance jméno FO, ze které zjistil, že uvedený zaměstnance pracoval v období od března 2021 do dubna 2022 v 8hodinových směnách, od května 2022 do července 2022 ve 12hodinových směnách a od září 2022 do ledna 2023 v 10hodinových směnách. Dále evidencí pracovní doby zaměstnance jméno FO, ze které zjistil, že uvedený zaměstnance pracoval v období od června 2022 do července 2022 zpravidla ve 12hodinových směnách a od srpna 2022 do května 2024 v 10hodinových směnách.

32. Dále odvolací soud zopakoval v souladu s § 213a odst. 4 o. s. ř. důkaz čestným prohlášením jméno FO ze dne 26. 2. 2025, ze kterého zjistil, že tento byl jako vedoucí místo adresa v roce 2020 až do března 2021 nadřízeným zaměstnance jméno FO, který v té době obsluhoval kurz č. číslo a č. číslo, většinově však prováděl svozy zásilek od hromadných podavatelů, mezi které patřily i subjekty se speciálním režimem (právnická osoba, banky a další), u nichž musel být přesně ve stanovenou dobu a případně musel být zvláštně proškolen; v období let 2020 až 2023 se práce zaměstnance. jméno FO neměnila, prováděl specializované svozy, doplňkově pak balíkové doručování.

33. Pokud jde o zopakovaný důkaz čestným prohlášením jméno FO z 25. 2. 2025, v němž se jmenovaný mimo jiné vyjadřoval k práci zaměstnance jméno FO coby „střídače“, odvolací soud z tohoto prohlášení nevycházel. Z protokolu Obvodního soudu pro adresa ze dne 18. 9. 2025 sp. zn. spisová značka, který předložil žalobce ke zpochybnění uvedeného čestného prohlášení, totiž vyplynulo, že svědek jméno FO vyjádřil pochybnosti o tom, v jakém konkrétním období měl zaměstnanec jméno FO fakticky vykonávat práci „střídače“.

34. Po takto částečně doplněném a částečně zopakovaném dokazování (viz shora) odvolací soud konstatuje, že ani práce žalobce a práce označených zaměstnanců jméno FO a jméno FO nebyla stejnou prací ani prací stejné hodnoty, a to vzhledem k rozdílnosti hned několika kritérií uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce. Pro závěr, že se nejedná o stejnou práci ani práci stejné hodnoty, přitom postačuje, pokud se práce neshodují (nejsou srovnatelné) byť jen v jednom srovnávacím kritériu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 21 Cdo 436/2016, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že shodnost dílčích pracovních činností či shodný cíl práce samy o sobě nepostačují pro závěr o stejné práci nebo práci stejné hodnoty ve smyslu § 110 odst. 1 zákoníku práce, pokud se práce liší byť jen v jediném ze zákonem stanovených srovnávacích kritérií uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce).

35. Pokud jde o zaměstnance jméno FO, odvolací soud považuje při srovnání s žalobcem za významné, že uvedený zaměstnanec v prvním roce působení u žalované (tj. březen 2021 až březen 2022), kdy pracoval v klasických 8hodinových směnách, denně doručoval v průměru výrazně větší objem zásilek, a to i po delší dobu – doručoval v průměru 121 zásilek denně, přičemž doba jeho pochůzky činila 5 hodin a 45 minut, zatímco žalobce doručoval v průměru 69 zásilek denně s dobou pochůzky 4 hodiny a 39 minut. Rovněž nelze pominout, že zaměstnanec jméno FO pracoval v adresa, tedy ve velkoměstském prostředí, kde je obecně známo, že dopravní provoz je oproti menším městům (zde ve srovnání s městem adresa a okolím) výrazně složitější a hustší. Tyto podmínky se reálně promítají do výkonu práce balíkového doručovatele spojené s řízením dopravního prostředku – nejedná se tedy o tzv. „externality“ – a zároveň zvyšují jak psychickou, tak i fyzickou zátěž. Uvedené skutečnosti tedy dle odvolacího soudu svědčí o tom, že práce zaměstnance jméno FO byla oproti práci žalobce namáhavější, a to z hlediska zátěže fyzické i psychické (srov. § 110 odst. 3 zákoníku práce). Od května 2022 se navíc výrazně lišilo i rozvržení jejich pracovní doby, neboť zaměstnanec jméno FO od května 2022 do července 2022 pracoval ve 12hodinových směnách a od září 2022 dále v 10hodinových směnách. Rozvržení pracovní doby do směn představuje jedno z kritérií pro posouzení srovnatelnosti práce zaměstnanců z hlediska jejich pracovních podmínek (srov. § 110 odst. 4 zákoníku práce). Práce v delších než klasických 8hodinových směnách je objektivně náročnější, klade vyšší nároky na lidský organismus, jak z hlediska psychické, tak i fyzické zátěže. Uvedené rozdíly podle odvolacího soudu jednoznačně vylučují závěr, že by se v případě práce zaměstnance jméno FO jednalo o stejnou práci či práci stejné hodnoty ve smyslu § 110 odst. 1 zákoníku práce ve srovnání s prací žalobce.

36. V případě zaměstnance jméno FO, který byl u žalované zaměstnán až od 1. 6. 2022, má odvolací soud předně za to, že tento není pro žalované období (září 2020 až květen 2021) srovnatelným zaměstnancem, neboť na výši jeho mzdy stanovené od 1. 6. 2022 měly vliv externí faktory, zejména inflace. Žalovaná v tomto ohledu prokázala, že v období od června 2022 došlo k posunu v ekonomických podmínkách, když průměrná roční míra inflace v roce 2020 činila 3,2 %, v roce 2021 činila 3,8 % a v roce 2022 činila 15,1 %. S ohledem na toto zjištění, není srovnání mzdy žalobce v období od září 2020 do května 2021 se mzdou zaměstnance jméno FO v období od června 2022 do prosince 2022 způsobilé prokázat nerovné odměňování ze strany žalované podle § 110 zákoníku práce. Nicméně i kdyby od uvedené skutečnosti bylo odhlédnuto, ani tak by nebylo možno ohledně zaměstnance jméno FO dospět k závěru, že jeho práce byla s prací žalobce stejná či stejné hodnoty ve smyslu § 110 odst. 1 zákoníku práce. Uvedený zaměstnanec totiž od svého nástupu k žalované pracoval v delších než klasických 8hodinových směnách – od června do července 2022 ve 12hodinových a od srpna 2022 dále v 10hodinových – a současně denně doručoval v průměru výrazně větší objem zásilek a po delší dobu – doručoval v průměru 153 zásilek denně, přičemž doba jeho pochůzky činila 7 hodin a 34 minut, zatímco žalobce doručoval v průměru 69 zásilek denně s dobou pochůzky 4 hodiny a 39 minut – a navíc ve velkoměstském prostředí (viz bod 35).

37. Se zřetelem k výše uvedenému odvolací soud uzavírá, že práce označených zaměstnanců jméno FO, jméno FO a jméno FO nebyla s prací žalobce srovnatelná, a to vzhledem k rozdílnosti hned několika srovnávacích kritérií uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce. Na tomto závěru nic nemění ani to, že žalobce a označení zaměstnanci měly sjednaný shodný druh práce, stejnou typovou pozici a tarifní stupeň, neboť tím ještě není řečeno, že jejich práce je stejná, resp. má stejnou hodnotu, podle zákonných kritérií uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce. V řízení zjištěný skutkový stav byl tedy odlišný od verze žalobce, přičemž při nesplnění hypotézy normy § 110 odst. 1 zákoníku práce nemohl být žalobcem uplatněný nárok na náhradu škody založený na tvrzeném porušení této normy shledán opodstatněným.

38. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, který odpovídá § 142 odst. 1 o. s. ř.

39. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal úspěšné žalované. Náklady žalované v odvolacím řízení činí celkem 3.570 Kč a sestávají z odměny advokáta ve výši 2.500 Kč za 1 úkon právní služby podle § 7, 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (účast na jednání odvolacího soudu), paušální náhrady hotových výdajů za 1 úkon ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a 21 % DPH z částky 2.950 Kč ve výši 620 Kč. O povinnosti žalobce zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupce žalované bylo rozhodnuto podle § 149 odst. 1 o. s. ř., třídenní pariční lhůta byla určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku lze podat za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání zkoumá dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).