MSPH 36 Co 137/2026-150

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Mottla a soudců Mgr. Martina Šalamouna a Mgr. Štěpána Hnaníčka ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem jméno zástupce zainteresované osoby sídlem adresa zástupce zainteresované osoby ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_004⟫ o určení vlastnictví k nemovitostem ⟪LB:lb_005⟫ o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. března 2026, č. j. 42 C 2/2025-127

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 070 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku do rukou advokáta žalovaného.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem nemovitostí – bytové jednotky č. hodnota v bytovém domě č. p. hodnota na pozemku parc. č. hodnota s podílem 6200/340350 na společných částech domu č. p. hodnota na pozemku parc. č. hodnota s podílem 6200/340350 na pozemku parc. č. hodnota, vše zapsané na LV hodnota a hodnota v katastrálním území adresa, obec adresa, vedených u Orgán veřejné moci (výrok I); žalované zároveň nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II).

2. Takto rozhodl o žalobě o určení vlastnického práva k uvedeným nemovitostech, která byla žalobcem odůvodněna tím, že nedošlo k zaplacení sjednané kupní ceny za převod těchto nemovitostí na základě kupní smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene – služebnosti bytu s bezplatným doživotním užíváním ve prospěch žalobce ze dne datum. Sjednaná kupní cena ve výši 2 400 000 Kč měla být uhrazena do deseti pracovních dnů od podpisu kupní smlouvy na žalobcův účet. Žalobce podepsal dne datum čestné prohlášení, v němž potvrdil, že dne datum převzal celou sjednanou kupní cenu 2 400 000 Kč, přičemž svůj podpis nechal úředně ověřit. Žalobce však kupní cenu nepovažoval za obvyklou a její hrazení v hotovosti bylo v rozporu s tzv. AML zákonem a zákonem č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti. Považoval proto jednání žalovaného za podvodné, neboť ten mu kupní cenu bytu ve skutečnosti nepředal, pouze potřeboval doklad pro katastrální úřad a z důvodu finančních potíží slíbil uhrazení sjednané kupní ceny na žalobcův účet, k čemuž ale nedošlo. Žalobce tak v žalobě tvrdil, že je stále vlastníkem předmětných nemovitostí, protože kupní cena nebyla žalovaným zaplacena a ten ho uvedl v omyl. Naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem nemovitostí, žalobce odvozoval od skutečnosti, že v katastru nemovitostí je jako jejich vlastník zapsán žalovaný.

3. Žalovaný se proti žalobě bránil tím, že mezi účastníky nebylo sporné uzavření kupní smlouvy ani výše sjednané kupní ceny 2 400 000 Kč, spornou byla pouze otázka její úhrady. Tvrdil, že kupní cenu žalobci skutečně předal dne datum v hotovosti, přičemž převzetí peněz žalobce stvrdil písemným čestným prohlášením a následně nechal svůj podpis na něm úředně ověřit. Poukazoval rovněž na dřívější velmi blízký vztah mezi účastníky, kdy žalobce dne datum pořídil závěť, ve které žalovaného ustanovil svým dědicem a jeho manželku náhradní dědičkou. Dále uvedl, že žalobce měl zájem získat finanční prostředky a současně si zajistit možnost doživotního bydlení v předmětném bytě, což bylo řešeno zřízením služebnosti bytu. Zdůraznil, že od kupní smlouvy nebylo nikdy odstoupeno, zůstala proto platná a účinná a žalobce se tudíž stal oprávněným vlastníkem nemovitostí. Současně namítl účelovost podané žaloby, neboť žalobce tvrzení o údajném podvodu vznesl až po více než třech letech od převodu nemovitostí; zpochybňoval také existenci žalobcova naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.

4. Soud prvního stupně vyšel v napadeném rozsudku ze zjištěného skutkového stavu věci, který popsal v bodech 4. – 13. odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž jednotlivá zjištění není třeba v zájmu stručnosti podrobně opakovat. Zjištěný skutkový stav posoudil podle § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a podle § 583 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že žalobce sice má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť se domáhá ochrany svého tvrzeného vlastnického práva oproti stavu zapsanému v katastru nemovitostí, zároveň však neprokázal, že by kupní smlouva byla neplatná pro žalobcův omyl nebo podvodné jednání žalovaného. Vyšel z toho, že mezi účastníky byla dne datum platně uzavřena kupní smlouva, od níž nebylo odstoupeno, a že žalobce vlastnoručně podepsal čestné prohlášení potvrzující převzetí celé kupní ceny. S odkazem na rozhodnutí Orgán veřejné moci sp. zn. spisová značka zdůraznil, že bylo na žalobci, aby vyvrátil pravdivost svého písemného potvrzení o převzetí peněz. To se mu však nepodařilo, neboť neprokázal, že by jej žalovaný uvedl v omyl nebo že by kupní cena ve skutečnosti předána nebyla. Výpověď svědka byla potom založena pouze na zprostředkovaných informacích, zatímco žalovaný doložil původ finančních prostředků určených na úhradu kupní ceny, kdy část kupní ceny platil z vlastních peněz a část získal na základě smlouvy o zápůjčce. Námitku žalobce týkající se odlišného způsobu úhrady kupní ceny soud prvního stupně nepovažoval za významnou, protože změna způsobu platby z bezhotovostního na hotovostní neměla vliv na splnění platební povinnosti žalovaného, byť by taková platba představovala porušení zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti. Soud prvního stupně rovněž přihlédl k tomu, že žalobce začal tvrdit podvodné jednání žalovaného až po více než třech letech od převodu nemovitostí a uzavřel, že žalobce neprokázal své vlastnické právo k nemovitostem ani neplatnost právního jednání, pročež žalobu v plném rozsahu zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 150 o. s. ř. tak, že procesně úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť shledal důvody zvláštního zřetele hodné spočívající zejména v majetkových poměrech žalobce, který je starobním důchodcem s měsíčním důchodem v přibližné výši 15 000 Kč.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné a přípustné odvolání, v němž navrhl jeho zrušení, popřípadě změnu tak, že žalobě bude zcela vyhověno. Soudu prvního stupně vytkl především nesprávné hodnocení provedených důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu. Namítal, že soud bez dalšího převzal tvrzení žalovaného o jeho schopnosti disponovat částkou 500 000 Kč pouze na základě daňových přiznání za roky 2019 až 2021, aniž zkoumal, zda žalovaný těmito finančními prostředky skutečně disponoval i v rozhodné době, případně zda je mezitím nespotřeboval nebo nepoužil k jiným účelům. Obdobně mu vytýkal, že bez dalšího přijal jako prokázanou existenci zápůjčky ve výši 1 900 000 Kč, která měla být poskytnuta žalovanému jeho strýcem, aniž byly provedeny jiné důkazy prokazující skutečné předání těchto finančních prostředků. Žalobce měl za to, že soud prvního stupně rezignoval na důsledné ověření věrohodnosti tvrzení žalovaného a založil své skutkové závěry výlučně na listinách jím předložených. Současně namítl, že soud prvního stupně náležitě nehodnotil některé důkazy svědčící ve prospěch žalobce, zejména okolnost následného zrušení závěti, kterou původně ustanovil žalovaného svým dědicem, a význam této skutečnosti pro posouzení věrohodnosti jeho tvrzení o podvodném jednání žalovaného. Žalobce dále vytkl soudu prvního stupně také to, že se nevypořádal s rozpory v tvrzeních žalovaného ohledně způsobu úhrady kupní ceny. Poukazoval na to, že žalovaný v řízení odůvodňoval hotovostní platbu mimo jiné nedůvěrou k bankovním institucím a tehdejší epidemiologickou situací, zatímco z jiných listin mělo vyplývat, že žalovaný v následujícím období běžně využíval bankovní služby a financování prostřednictvím bankovních ústavů.

6. Žalobce setrval na tvrzení, že kupní cena za převod nemovitostí mu ve skutečnosti nebyla nikdy zaplacena, kdy kromě čestného prohlášení nebyl v řízení předložen žádný přímý důkaz o předání částky 2 400 000 Kč v hotovosti. Tuto skutečnost nemohl žalovaný doložit ani tím, že odkryl své údajné finanční zdroje, neboť to samo o sobě neprokazovalo realizaci platby. Uzavření smlouvy o zápůjčce mezi žalovaným a jeho blízkým příbuzným neprokazovalo skutečné předání peněz a nebyla vyloučena možnost, že tato listina byla vytvořena dodatečně pouze za účelem doložení existence finančních prostředků. Žalobce současně poukázal na to, že nikdy nedisponoval finančními prostředky odpovídajícími kupní ceně a nadále žije pouze ze starobního důchodu, což znamená, že k úhradě kupní ceny nedošlo. Zopakoval své tvrzení, že při uzavření kupní smlouvy jednal v omylu o rozhodující okolnosti, neboť vycházel z přesvědčení, že kupní cena bude uhrazena, zatímco žalovaný podle jeho názoru od počátku sledoval získání nemovitostí bez skutečného poskytnutí sjednaného protiplnění. Z toho žalobce dovodil naplnění podmínek § 583 o. z. a neplatnost posuzovaného právního jednání pro omyl vyvolaný druhou smluvní stranou.

7. K odvolání žalobce se vyjádřil žalovaný tak, že považoval napadený rozsudek za věcně správný a navrhl jeho potvrzení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, podle nichž byla mezi účastníky dne datum platně uzavřena kupní smlouva, kupní cena byla žalobci zaplacena v hotovosti a žalobce neprokázal tvrzený omyl ani jiné skutečnosti zakládající neplatnost převodu vlastnického práva.

8. Žalovaný v odvolání nenalezl žádná nová tvrzení ani důkazy, které by mohly zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Žalobce v něm pouze zopakoval argumentaci uplatněnou již před soudem prvního stupně a namísto prokazování vlastních tvrzení o údajném omylu polemizoval s důkazy předloženými žalovaným k prokázání původu a existence finančních prostředků použitých k úhradě kupní ceny. Žalovaný zdůraznil, že důkazní břemeno ohledně tvrzeného omylu, podvodu a neplatnosti právního jednání tížilo v řízení žalobce, který však ani po poučení soudu prvního stupně neprokázal, že by byl při uzavírání kupní smlouvy uveden v omyl nebo že by převod nemovitostí byl stižen jakoukoli vadou způsobující jeho neplatnost.

9. Žalovaný označil za stěžejní důkaz čestné prohlášení ze dne datum, kterým žalobce potvrdil převzetí celé kupní ceny 2 400 000 Kč v hotovosti. Tuto listinu žalobce sepsal a podepsal sám, svůj podpis na ní nechal dokonce dne datum úředně ověřit, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že by k podpisu nebo k jeho následnému ověření došlo pod nátlakem, v omylu či za jiných okolností zpochybňujících platnost tohoto právního jednání. Žalovaný považoval v této souvislosti za významné především to, že žalobce nebyl schopen uspokojivě vysvětlit, proč téměř tři měsíce po uzavření kupní smlouvy a při vědomí údajného nezaplacení kupní ceny dobrovolně ověřoval svůj podpis na potvrzení o převzetí celé kupní ceny. Stejně tak nevysvětlil, proč s uplatněním svých nároků u soudu vyčkával přibližně tři a půl roku od uzavření kupní smlouvy, jestliže měl být již od počátku přesvědčen, že byl podveden.

10. Žalovaný poté zdůraznil, že ani hypotetická skutečnost, že by kupní cena nebyla ve sjednané lhůtě zaplacena, by sama o sobě nemohla vést k obnovení žalobcova vlastnického práva, neboť ten se po převodu nemovitostí na žalovaného nedomáhal zaplacení kupní ceny ani neodstoupil od kupní smlouvy. Důsledkem případného prodlení kupujícího s úhradou kupní ceny by tak byla nanejvýše odpovědnost za prodlení, nikoli neplatnost kupní smlouvy či automatický návrat vlastnického práva k převáděným nemovitostem. Žalobce by proto nemohl být s určovací žalobou úspěšný ani při přijetí jeho skutkové verze o nezaplacení kupní ceny.

11. Konečně žalovaný namítal, že případné právo na zaplacení kupní ceny či právo odstoupit od smlouvy bylo již promlčeno v obecné tříleté promlčecí době podle § 619 a § 629 o. z., proto i v případě, že by odvolací soud dospěl k závěru o existenci omylu či podvodného jednání při uzavření kupní smlouvy, šlo by pouze o relativní neplatnost ve smyslu § 586 o. z. Taková neplatnost by musela být včas uplatněna, a protože žaloba byla podána až dne datum, tedy přibližně tři a půl roku po uzavření kupní smlouvy, žalovaný vznesl námitku promlčení.

12. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání a v jeho mezích napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a odst. 5 o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. V souladu s ustanovením § 214 odst. 3 o. s. ř. odvolací soud věc rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s tímto postupem souhlasili, případně se k výzvě odvolacího soudu opačně nevyjádřili.

13. Odvolací soud se v první řadě shoduje se soudem prvního stupně i v závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť žaloba byla založena na jeho tvrzení, že stav zapsaný v katastrálním operátu neodpovídá stavu skutečnému a podanou žalobou chrání své vlastnické právo.

14. Odvolací soud pak má především za to, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu postačujícím pro rozhodnutí věci a ze shromážděných důkazů učinil skutková zjištění, která mají oporu v obsahu spisu. Žalobce v odvolání namítal, že soud prvního stupně nedostatečně zkoumal skutečnou existenci finančních prostředků žalovaného a bez dalšího přijal jím předložené listiny. Tato výhrada se však míjí s podstatou věci, protože daňová přiznání či smlouva o zápůjčce samy o sobě ještě neprokazují možnost žalovaného disponovat hotovostí v rozhodný okamžik a nic to nemůže změnit na zásadním důkazním významu písemného potvrzení o převzetí kupní ceny, které žalobce vlastnoručně podepsal. Soud prvního stupně se navíc s jednotlivými důkazy v napadeném rozhodnutí přehledně vypořádal a své úvahy v odůvodnění přezkoumatelným způsobem vyložil. Odvolací soud proto neshledal porušení § 132 o. s. ř. ani jinou vadu dokazování, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

15. Odvolací soud tak souhlasí zejména s jeho závěrem, že mezi účastníky nebylo sporné uzavření kupní smlouvy a smlouvy o zřízení služebnosti bytu dne datum či následný vklad vlastnického práva do katastrálního operátu ve prospěch žalovaného. Stejně tak nebylo sporné, že žalobce dne datum podepsal písemné prohlášení, podle něhož převzal od žalovaného kupní cenu 2 400 000 Kč v hotovosti, a dne datum pravost svého podpisu úředně ověřil.

16. Všechny tyto skutečnosti žalobce nezpochybnil ani ve svém odvolání, kdy jeho odvolací námitky směřovaly především proti hodnocení důkazů soudem prvního stupně o zdrojích finančních prostředků žalovaného a proti jeho závěru, že kupní cena byla skutečně zaplacena.

17. Odvolací soud musí v této souvislosti přisvědčit žalovanému, že základ důkazní situace v dané věci nespočíval ani na smlouvě o zápůjčce či na daňových přiznáních žalovaného, ale v samotném potvrzení o převzetí kupní ceny podepsaném žalobcem. Jestliže tedy žalobce vlastnoručně potvrdil převzetí celé kupní ceny a svůj podpis následně po více než třech měsících nechal úředně ověřit (kdy by si již musel být vědom toho, že peníze neobdržel), jde o mimořádně silný důkazní prostředek svědčící ve prospěch tvrzení žalovaného. Za situace, kdy soukromá listina byla užita proti jejímu signatáři a správnost jejího obsahu se proto presumuje, bylo plně na žalobci, aby tvrdil a prokázal opak, tedy že obsah jím podepsané listiny neodpovídá skutečnosti (srov. usnesení Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka).

18. Odvolací soud se shoduje se soudem prvního stupně, že takový důkaz v řízení proveden nebyl, neboť výpověď svědka Fuxy byla založena výlučně na informacích získaných od žalobce a neobsahovala žádné přímé poznatky svědka o předání či nepředání kupní ceny. Soud prvního stupně ji proto zcela správně vyhodnotil tak, že nebyla způsobilá vyvrátit obsah písemného potvrzení vystaveného žalobcem. Ani okolnost, že žalobce později změnil či zrušil závěť ve prospěch žalovaného či jeho manželky, nepředstavuje důkaz o tom, že kupní cena nebyla zaplacena nebo že by žalobce jednal v omylu při uzavření kupní smlouvy. Takový důkaz mohl svědčit nejvýše o následném zhoršení vztahů mezi účastníky, nikoli o tvrzeném podvodu ze strany žalovaného.

19. Žalobcovy odvolací námitky přitom nezpochybňovaly přímo okolnosti podpisu potvrzení o převzetí kupní ceny ani skutečnost, že žalobce peníze nepřevzal. Jednalo se o nepřímé úvahy o pravděpodobnosti, zda žalovaný mohl disponovat hotovostí odpovídající výši kupní ceny, které však samy o sobě nebyly způsobilé vyvrátit obsah žalobcem podepsaného příjmového dokladu.

20. Správný je rovněž závěr soudu prvního stupně, že porušení povinnosti provést platbu nad 270 000 Kč bezhotovostně podle § 4 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, je sankcionováno jako přestupek (§ 5 téhož zákona). Zákon přitom nestanoví, že by tím byla kupní smlouva či samotné splnění dluhu neplatné. Tato okolnost proto rovněž nevylučuje skutkový závěr soudu prvního stupně o předání kupní ceny v hotovosti.

21. Odvolací soud se ztotožňuje rovněž s hodnocením prvostupňového soudu, že ani nezaplacení kupní ceny žalovaným by neznamenalo neplatnost kupní smlouvy či automatické navrácení vlastnického práva žalobce k převedeným nemovitostem. Žalobce v řízení ani v odvolání netvrdil, že by od kupní smlouvy odstoupil, přičemž platí, že od smlouvy lze odstoupit pouze ze smluvního nebo zákonného důvodu (§ 2001 o. z.).

22. Odvolací soud souhlasí také se závěrem, že žalobce neprokázal předpoklady neplatnosti právního jednání podle § 583 o. z., tedy existenci omylu. Žalobce tvrdil, že byl žalovaným uveden v omyl, když podepsal potvrzení o převzetí kupní ceny bez skutečného obdržení peněz. Toto tvrzení však nebylo podloženo žádným přímým důkazem o nezaplacení kupní ceny; naproti němu stálo žalobcovo písemné potvrzení o převzetí celé částky a jeho následné úřední ověření podpisu. Omyl je přitom v uvedeném ustanovení definován tak, že se k omylu o rozhodující skutečnosti způsobené druhou smluvní stranou přihlédne jen k námitce chráněné osoby (§ 586 o. z.). Jedná se tudíž o tzv. relativní neplatnost (srov. § 586 o. z.), přičemž soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobce tuto námitku v řízení vznesl, neprokázal však uvedení v omyl žalovaným ani jeho tvrzené podvodné jednání.

23. Odvolací soud se potom již nezabýval námitkou promlčení nároku žalobce uplatnit případné právo na zaplacení kupní ceny či právo odstoupit od smlouvy, neboť soud prvního stupně na tomto právním důvodu své rozhodnutí nezaložil.

24. Protože podstatou sporu nebylo, zda žalovaný dostatečně prokázal původ finančních prostředků použitých k zaplacení kupní ceny, ale to, zda žalobce unesl důkazní břemeno ke svému tvrzení, že kupní cena navzdory existenci písemného potvrzení zaplacena nebyla a že při převodu nemovitostí jednal v omylu vyvolaném žalovaným, přičemž žalobce žádnou z těchto skutečností v řízení neprokázal, odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku o věci samé jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Zároveň neshledal důvody pro zásah do výroku o nákladech řízení, neboť soud prvního stupně o jejich náhradě přiměřeně rozhodl za použití § 150 o. s. ř.

25. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle úspěchu žalovaného v odvolacím řízení (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), přičemž procesně úspěšnému žalovanému náleží k náhradě částka 6 070 Kč sestávající z mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby v odvolacím řízení – sepis vyjádření k odvolání ve výši 5 620 Kč [§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu – dále jen „a. t.“] a dále z paušální náhrady hotových výdajů 450 Kč připadající na tento úkon (§ 13 odst. 4 a. t.). Lhůta ke splnění povinnosti k náhradě nákladů je třídenní a běží od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.); náhrada nákladů řízení se platí do rukou advokáta účastníka, jemuž byla přisouzena (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení. Dovolání se podává u soudu prvního stupně a rozhoduje o něm Nejvyšší soud.

Dovolání není přípustné v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].