MSPH 62 Co 82/2026-1218

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudců JUDr. Martiny Tvrdkové a JUDr. Tomáše Holčapka, Ph.D. ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozena Datum narození žalobkyně, ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobkyně, ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalovanému: Orgán veřejné moci, IČO IČO orgánu veřejné moci, ⟪LB:lb_005⟫ sídlem Adresa orgánu veřejné moci, ⟪LB:lb_006⟫ o 800 000 Kč ⟪LB:lb_007⟫ k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 3. 2025, č. j. 22 C 90/2022-1082, ve znění doplňujícího rozsudku dne 3. 9. 2025, č. j. 22 C 90/2022-1162,

I. Rozsudek soudu prvního stupně ze dne datum ve znění doplňujícího rozsudku ze dne datum se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem ze dne datum soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 800 000 Kč (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 10 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Rozsudkem ze dne datum prvostupňový soud svůj rozsudek ze dne datum, doplnil o výrok III., kterým žalobkyni uložil povinnost zaplatit soudu soudní poplatek za žalobu ve výši 8 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na bankovní účet specifikovaný blíže ve výroku.

2. Odvolací soud bude v dalším textu pro obě tato rozhodnutí užívat souhrnné označení – rozsudek soudu prvního stupně.

3. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě ve znění jejích pozdějších změn připuštěných soudem podle § 95 o. s. ř., přičemž poslední změna žaloby byla připuštěna při jednání dne datum, kterou se žalobkyně domáhala po žalované náhrady nemajetkové újmy ve výši 800 000 Kč. Žalobkyně tvrdila, že jí žalovaný jako zaměstnavatel v období od datum do datum způsobil nemajetkovou újmu bossingem, zejména tím, že nesnížil a v době její pracovní neschopnosti v trvání dvou měsíců nezastavil její nápad s ohledem na sníženou pracovní schopnost, zdravotní stav a dočasné pracovní neschopnosti související s lázeňskou péčí, jejím žádostem o snížení pracovního úvazku, nepřizpůsobil ergonomicky pracoviště jejím zdravotním potřebám, zejména odmítl pořídit elektricky ovládaný výškově polohovatelný stůl, a neumožnil jí řádně nahlížet do osobního spisu a spisu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen BOZP, pozn. odvolacího soudu). Žalobkyně poukazovala na rozhodnutí o statusu osoby zdravotně znevýhodněné, posudek o invaliditě a rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu pro invaliditu I. stupně s poklesem pracovní schopnosti o 40 %, na lékařské zprávy doporučující zkrácení pracovního úvazku a úpravy pracovních podmínek, na povinnost zaměstnavatele přihlížet ke zdravotnímu postižení a přijímat přiměřená opatření, na zákaz nerovného zacházení a diskriminace a na povinnosti v oblasti BOZP. Uváděla také, že žalovaný podle ní neprojevil dostatečnou sebereflexi ani po pravomocných rozhodnutích v jiných sporech účastnic.

4. Žalovaný žalobou uplatněný nárok neuznal. Tvrdil, že v rozhodném období nedošlo z jeho strany k protiprávnímu jednání, bossingu, jiné šikaně ani diskriminaci a že přidělování nápadu žalobkyni odpovídalo rozvrhu práce, reálnému zatížení civilního odvolacího úseku a jejím zdravotním možnostem. Poukazoval na to, že nápad žalobkyně byl dlouhodobě pod systemizačním nápadem a že žalobkyně formálně vykonávala funkci v plném rozsahu, dokud nebyl na základě specializovaného pracovnělékařského posudku upraven její pracovní vztah. K žádostem o snížení úvazku uváděl, že posudek o invaliditě sám neobsahoval konkrétní pokyny použitelné pro výkon soudcovské funkce a že po pracovnělékařském posudku ze dne datum byl žalobkyni od datum upraven rozsah výkonu funkce na 62,5 %. K ergonomii pracoviště tvrdil, že otázku řešila po získání odborného podkladu, nabídl žalobkyni vhodné židle a manuálně polohovatelný stůl, elektrický stůl podle něj nebyl v rozhodné době doložen jako nezbytný. K nahlížení do spisů uváděl, že fyzické nahlížení umožňoval podle interních pravidel, elektronický přístup do vnitřních evidencí nebyl nárokový a případné prodlevy souvisely s objektivními či administrativními okolnostmi a četností žádostí. Tvrzení žalobkyně o šikanózním nebo nerovném přístupu označil za subjektivní interpretaci. Žalovaný tedy navrhoval zamítnutí žaloby.

5. Soud prvního stupně provedl dokazování zejména listinnými důkazy, a to soudními rozhodnutími a podáními z jiných řízení mezi účastnicemi, předžalobními výzvami, e-mailovou a datovou komunikací, rozhodnutími orgánů sociálního zabezpečení, lékařskými zprávami a pracovnělékařskými posudky, rozvrhy práce a jejich dodatky, stanovisky soudcovské rady, údaji o pracovní neschopnosti, přehledy přidělených a neskončených věcí, podklady k ergonomii pracoviště a listinami týkajícími se nahlížení do osobních a správních spisů. Ze skutkových zjištění dovodil, že účastníci spolu vedli více samostatných sporů, avšak nynější nároky nebyly totožné s nároky vyloučenými negativním vymezením žaloby. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně byla osobou zdravotně znevýhodněnou a invalidní v I. stupni s poklesem pracovní schopnosti o 40 %, opakovaně žádala o zastavení nebo snížení nápadu, snížení úvazku a ergonomické úpravy a předkládala lékařské zprávy doporučující omezení dlouhodobého sezení, možnost změny polohy, zdravotní židli a polohovatelný stůl. Současně zjistil, že rozvrh práce v rozhodné době neumožňoval zastavení nápadu při nepřítomnosti kratší než 90 dnů, že nápad na civilním odvolacím úseku byl dlouhodobě nízký vůči systemizačním měřítkům, že před snížením úvazku byl žalobkyni přidělován nápad odpovídající plnému výkonu funkce a že po posudku ze dne datum a dohodě o úpravě pracovního vztahu byl nápad od datum nejprve zastaven a od datum obnoven v rozsahu, který byl po námitkách žalobkyně a stanovisku soudcovské rady dodatkem k rozvrhu práce od datum upraven tak, aby odpovídal úvazku 62,5 %. K ergonomii soud prvního stupně zjistil, že odborné zhodnocení pracoviště doporučilo zejména výběr vhodné nastavitelné židle a zvážení výškově polohovatelného stolu, že žalovaný nabídl židle a manuálně polohovatelný stůl, zatímco elektrický stůl byl jako nezbytný výslovně doložen až pozdějším posudkem k ověření. K nahlížení do spisů zjistil opakované žádosti a urgence žalobkyně, nabídku fyzického nahlížení do listinných spisů a odmítnutí elektronického přístupu do vnitřních evidencí, přičemž prodlevy spojil s organizačními, personálními a administrativními okolnostmi.

6. Soud prvního stupně po právní stránce věc posuzoval podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, zejména pravidel o rozvrhu práce a organizaci výkonu funkce soudce, podle zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce soudců, podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, zejména § 16 a povinností v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, podle zákona č. 198/2009 Sb., antidiskriminačního zákona, zejména povinnosti přijmout přiměřená opatření pro osobu se zdravotním postižením, a podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v rozsahu úvah o náhradě nemajetkové újmy. Vycházel též z judikatury Orgán veřejné moci, zejména rozsudků sp. zn. spisová značka, spisová značka, spisová značka a spisová značka, a z judikatury Soudního dvora Evropské unie k postižení a přiměřeným opatřením, mimo jiné ve věcech spisová značka, spisová značka, spisová značka, spisová značka a spisová značka. Bossing soud prvního stupně vymezil jako dlouhodobé nežádoucí jednání zaměstnavatele způsobilé snížit důstojnost, vážnost nebo čest zaměstnance a vytvořit nepřátelské pracovní prostředí; současně zkoumal, zda nešlo o diskriminaci z důvodu zdravotního postižení nebo o opomenutí přiměřených opatření. Dospěl k závěru, že zvláštní postavení soudce brání mechanickému ztotožnění procentuálního nápadu nových věcí, pracovního úvazku a platu, neboť pracovní zátěž závisí také na typu agendy a organizaci senátu. Povinností vedení soudu je sice zajišťovat rovnoměrné zatížení soudců včetně soudců s omezenou pracovní schopností, avšak k tomu slouží více nástrojů, zejména úprava nápadu, změna agendy a organizační podpora. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný uvedené nástroje zvažoval nebo použil, že prodlení při úpravě úvazku, nápadu, ergonomie a nahlížení do spisů bylo vysvětlitelné potřebou odborného pracovnělékařského posouzení, pandemickou situací, absencí smluvního poskytovatele a administrativní náročností, a že její jednání nedosáhlo intenzity bossingu, šikany ani diskriminace. Nezjistil systematické přidělování práce nad zdravotní způsobilost žalobkyně ani systematické bránění v přístupu ke spisům, přičemž zároveň poukázal na složitost situace v důsledku pandemie COVID, administrativní náročnost a nutnost odborného posouzení a obsažnost korespondence žalobkyně, což v některých případech vedlo k časovým prodlevám na straně žalovaného. Soud prvního stupně proto ze všech těchto důvodů žalobu v celém rozsahu zamítl jako neopodstatněnou.

7. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný měl ve věci plný procesní úspěch. Výši náhrady určil podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. částkou 10 500 Kč, odpovídající 35 úkonům po 300 Kč. Lhůtu k plnění stanovil na tři dny od právní moci rozsudku; z podkladů vyplývá odkaz na obecnou třídenní lhůtu podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

8. Vydání doplňujícího rozsudku odůvodnil § 166 o. s. ř. s tím, že poplatkovou povinnost žalobkyni vyměřil podle § 4 odst. 1 písm. a), § 7 odst. 1 věta prvá, § 9 odst. 1 a odst. 4 písm. a) a § 9 odst. 6 věta prvá zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích v platném znění. Výši soudního poplatku určil podle položky č. hodnota písm. b) Sazebníku poplatků, přičemž vyšel z částky 800 000 Kč.

9. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, a to do všech jeho výroků. Blanketní odvolání doplnila podáním ze dne datum. Skutkově uplatnila podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. c), d) e) a g) o. s. ř. Namítla, že odůvodnění napadeného rozsudku neobsahuje řádný souhrnný skutkový závěr podle § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť soud prvního stupně podle něj pouze izolovaně reprodukoval dílčí skutková zjištění z jednotlivých důkazů, aniž by je hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech podle § 132 o. s. ř. a aniž by z nich vyvodil přezkoumatelný závěr o skutkovém stavu. Podle žalobkyně se tato vada promítla i do nesprávných skutkových a právních závěrů. Dále namítla nesrozumitelnost a nesprávnost závěrů soudu prvního stupně k souběhu povinnosti žalovaného podle § 103 odst. 1 písm. a) zákoníku práce a úpravy pracovnělékařských prohlídek podle zákona č. 373/2011 Sb.; tvrdila, že žalovaný byl již od první žádosti ze dne datum povinen reagovat na posudek o invaliditě ze dne datum a na opakované nabídky jeho předložení alespoň prozatímní úpravou objemu nebo povahy práce, nikoli vyčkávat až na pracovnělékařský posudek z června 2021. Zdůraznila, že byla zaměstnankyní se zdravotním postižením a požívala zvýšené ochrany podle § 237 zákoníku práce ve spojení s § 67 a násl. zákona o zaměstnanosti a s Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením, takže žalovaný měl její žádosti o přizpůsobení objemu práce, o úpravu pracoviště a o respektování zdravotních omezení vyřizovat bez zbytečného odkladu, aktivně, obezřetně a se zvýšenou pečlivostí. Odvolatelka dále soudu vytkla, že nevzal v úvahu, že žalovaný na jaře 2019 její zdravotní omezení respektoval zastavením nápadu v době pracovní neschopnosti, zatímco po protiprávním zadržení náhrady platu od datum měl vůči ní zaujmout dlouhodobě rezistentní a nepřátelský postoj. V této souvislosti žalobkyně poukázala na pravomocné rozhodnutí ve věci sp. zn. spisová značka, podle něhož jí byla od datum protiprávně zadržována náhrada platu za druhou polovinu března 2020, a namítala, že soud prvního stupně tuto souběžnou okolnost a s ní spojenou rezistenci žalovaného při vyřizování její žádosti o snížení objemu práce vůbec nehodnotil.

10. Žalobkyně dále namítla, že soud prvního stupně nesprávně omluvil prodlevy v postupu žalovaného pandemií Covid, administrativní náročností a četností jejích podání. Podle žalobkyně pandemie nebránila písemnému ani osobnímu vyřizování věci, mimořádná pracovnělékařská prohlídka byla objektivně možná i v době pandemie a žalovaný nejpozději od datum věděl z usnesení vlády č. 418/2020 Sb., že mimořádné prohlídky mají probíhat i během pandemie; přesto měl pasivně přihlížet tomu, že jeho smluvní lékařka dne datum prohlídku odložila, a tuto skutečnost žalobkyni jako posuzované osobě zatajil. Z toho dovozovala zmaření prohlídky, ztrátu důvěry ve smluvní lékařku a další průtahy. Za příčinu četnosti svých podání označila nikoli vlastní procesní aktivitu, nýbrž dlouhodobou nečinnost, zastřené odpovědi, zatajování skutečností a rezistenci žalovaného; zdůraznila, že řada jejích nároků byla uspokojena až po předžalobních výzvách nebo soudních řízeních. Žalobkyně rovněž brojila proti závěru, že vůči němu jednala asertivně. Podle žalobkyně soud prvního stupně nepřípustně nadřadil formu písemné komunikace nad její obsah a nezohlednil, že skutečně asertivní a věcné jednání musí být racionální, zákonné a respektující práva zaměstnance se zdravotním postižením. V příkladech namítala, že žalovaný po dobu pěti měsíců odmítal provést mimořádnou prohlídku, argumentoval systemizací, ačkoli skutečný nápad byl podle něj pod systemizovaným stavem, hrozil převedením na jinou agendu jako podmínkou snížení objemu práce, na poradě dne datum měl dehonestovat zákonný požadavek žalobkyně na mimořádnou prohlídku a omluvil se až na základě soudního rozhodnutí ve věci sp. zn. spisová značka.

11. Další okruh námitek se týkal závěru, že nebylo prokázáno přidělování práce nad rámec zdravotní způsobilosti žalobkyně a ignorace jejího zdravotního postižení. Žalobkyně tvrdila, že od datum do datum, tedy po dobu 15 měsíců, dostávala bez korekce 100 % objem práce jako ostatní soudci daného úseku, a to i během dvou přibližně dvouměsíčních pracovních neschopností, přestože žalovaný měl k dispozici posudek o invaliditě, zprávu praktického lékaře ze dne datum, doporučení neurochiruržky ze dne datum, zprávu neuroložky tituly před jménem jméno FO ze dne datum, apel posudkového lékařeAnonymizovánoOrgán veřejné moci ze dne datum a posléze pracovnělékařský posudek ze dne datum doručený dne datum. Namítala, že žalovaný nepřistoupil ke snížení objemu práce ihned po vydání pracovnělékařského posudku, nýbrž až od datum a až po předžalobní výzvě ze dne datum. Podle žalobkyně ani rozvrh práce nemohl ospravedlnit nezastavení nápadu v době pracovních neschopností, protože jde o interní organizační akt, který nemůže převážit nad kogentními předpisy BOZP a ochranou osob se zdravotním postižením; v dalším doplnění odvolání k tomu doložila stanovisko Orgán veřejné moci ze dne datum, podle něhož se předpisy BOZP vztahují i na soudce. Žalobkyně dále rozporovala závěr, že pokus žalovaného převést ji proti její vůli ze senátní na samosoudcovskou agendu nebyl diskriminační ani nerovný. Tvrdila, že žalovaný neměl objektivní potřebu posílit insolvenční úsek, vybočil ze své obvyklé praxe při přesunech soudců, jako jediné kritérium zvolil tvrzení, že v senátě lze pracovat jen se 100 % nápadem, ačkoli v částečném nápadu v senátech působili funkcionáři a další soudci, a ignoroval opakované námitky žalobkyně že samosoudcovská agenda zvýší množství statických a vynucených poloh zhoršujících její zdravotní stav. Žalovaný si podle žalobkyně nevyžádal stanovisko pracovnělékařské služby k této změně charakteru práce, ačkoli právě zdravotní odlišnost vynucených poloh měla být odborně posouzena.

12. Žalobkyně dále vytkla nesprávné hodnocení svého práva nahlížet do spisu BOZP podle § 103 odst. 1 písm. i) zákoníku práce. Uvedla, že po zjištění zatajované schůzky ze dne datum důvodně žádala o nahlížení do veškeré evidence BOZP, avšak žalovaný jí umožnil jen dílčí nahlížení a s prodlevami, spis byl podle něj chaotický a neúplný, chybělo v něm rozhodnutí Orgán veřejné moci ze dne datum zakládající její status osoby se zdravotním postižením a žalovaný jí měl až po opakovaných urgencích sdělit, že rozhodnutí má k dispozici, aniž by umožnil řádné nahlédnutí. Podle žalobkyně se soud prvního stupně nevypořádal ani s nedůvodnou prodlevou při vyřizování žádosti o ergonomickou úpravu pracoviště.

13. Žalobkyně tvrdila, že od června 2020 žádala o zdravotně vyhovující kancelářské židle a elektrický polohovací stůl, avšak žádost byla nejprve odmítána argumenty o bezbariérovosti budovy a existenci tělocvičny, které se míjely s jejím zdravotním problémem, nebyla včas předána bezpečnostnímu řediteli, věcně se začala řešit až po přibližně 10 měsících a původní židle v jednací síni podle ní nesplňovala požadavky BOZP. U elektrického polohovacího stolu žalobkyně namítala, že závěr o dostatečnosti mechanického stolu nemohl být založen na ergonomickém posouzení technika, protože otázku, zda jí zdravotní postižení dovoluje manipulovat klikou, měl posoudit pracovní lékař.

14. Další námitky směřovaly proti spuštění nápadu od datum ve výši 66,67 % na dobu neurčitou nad sjednaný rozsah úvazku 62,5 %. Žalobkyně tvrdila, že tento postup byl pravomocně shledán nesprávným v řízení vedeném u Orgán veřejné moci pod sp. zn. spisová značka, že žalovaný ignoroval dvě předžalobní výzvy ze dne datum a datum, nápad upravil až od datum a bez vyrozumění žalobkyně, přičemž soud prvního stupně podle žalobkyně nesprávně bagatelizoval výměnu názorů mezi účastníky a nevyšel ze závěrů pravomocného rozhodnutí.

15. Žalobkyně také namítala tendenční hodnocení důkazů v její neprospěch, zejména bagatelizaci pravomocných rozhodnutí dokládajících protiprávní či neuctivé jednání žalovaného, ochranné hodnocení svědecké výpovědi tituly před jménem jméno FO a zkreslení výpovědi tituly před jménem jméno FO. K právnímu posouzení uvedla, že soud prvního stupně nepřiléhavě nebo v její neprospěch vyložil použitou judikaturu, zejména rozsudek Orgán veřejné moci sp. zn. spisová značka ke svévoli a škodolibosti a rozsudek Orgán veřejné moci sp. zn. spisová značka k nepřímé diskriminaci z důvodu zdravotního postižení. Podle žalobkyně uvedené skutečnosti naplňují znaky nepřímé diskriminace podle § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona, protože žalovaný věděl o jejím zdravotním postižení, měl opakované a srozumitelné žádosti o přiměřená opatření, nepřijal opatření, která by nepředstavovala nepřiměřené zatížení, a reagoval až po 15 měsících.

16. Na výzvu odvolacího soudu ze dne datum k doplnění žaloby žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného tuto argumentaci rozšířila o judikaturu Soudního dvora Evropské unie a spisová značka k povinnosti zaměstnavatele přijmout přiměřená opatření vůči osobám se zdravotním postižením, zejména o rozsudky Soudního dvora Evropské unie ve spojených věcech spisová značka a spisová značka, a rozhodnutí Orgán veřejné moci sp. zn. spisová značka a sp. zn. spisová značka. Žalobkyně rovněž reagovala na vyjádření žalovaného tak, že zrušení rozsudku Orgán veřejné moci sp. zn. spisová značka a zamítnutí žaloby na zadostiučinění za psychickou újmu z protiprávního zadržení náhrady platu podle ní nevyvrací skutková zjištění o samotném protiprávním zadržování náhrady platu a o eskalaci následného jednání žalovaného.

17. Současně žalobkyně upřesnila rozčlenění požadované částky 800 000 Kč tak, že ke skutku označenému soudem prvního stupně pod písmenem A) požaduje 250 000 Kč, pod písmenem B) 400 000 Kč, pod písmenem C) 100 000 Kč a pod písmenem D) 50 000 Kč, přičemž uvedla, že požadavek úpravy pracoviště se týkal nejen elektrického polohovacího stolu, ale i kancelářských židlí v jednací síni a kanceláři. K výši peněžitého zadostiučinění uvedla, že psychická újma nevznikla jednorázově, nýbrž jako následek dlouhodobého více než 15 měsíců trvajícího postupu žalovaného, který ji měl přetěžovat, nerespektovat její zdravotní omezení, vyvolávat průtahy v její soudní agendě, obavy z kárného postihu, zásah do profesní cti a zhoršení psychického i somatického stavu. Zdůraznila, že profesní pověst, důvěra veřejnosti a řádný výkon soudcovské funkce pro ni představují základní profesní hodnoty a že dlouhodobý stres měl negativně působit i na její diagnóza. Pro případ, že by odvolací soud považoval dosavadní důkazy o psychické újmě za nedostatečné a poskytl poučení podle § 118a o. s. ř., navrhla výslech tituly před jménem jméno FO, který ji dlouhodobě léčí od roku 2018 a měl by objasnit dopady pracovního přetěžování a nerespektování zdravotních omezení na její zdravotní stav včetně psychické složky.

18. Závěrem žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, uloží žalovanému zaplatit žalobkyni 800 000 Kč a přizná jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

19. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k odvolání žalobkyně odkázal na správná skutková zjištění soudu prvního stupně a jeho správné právní posouzení. Vyjádřil přesvědčení, že se vůči žalobkyni nedopustil bossingu, žalobkyni žádná nemajetková újma nevznikla a nevznikl jí ani nárok na její náhradu. Podle žalovaného žalobkyně v odvolání z převážné části především opakuje tvrzení a důkazy, které uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně. K tomu žalovaný v podstatných bodech zrekapituloval svůj postup vůči žalobkyni, který mu žalobkyně vytýká a uvedl závěry, k nimž prvostupňový soud dospěl. Zrekapituloval také jiná řízení, která byla mezi účastníky vedena (u Orgán veřejné moci pod sp. zn. spisová značka, spisová značka, spisová značka a spisová značka a u Orgán veřejné moci pod sp. zn. spisová značka), poukázal též na ojedinělost postupu žalobkyně, kdy žalovanému není známo, že by si jakýkoliv jiný zaměstnanec respektive soudce Orgán veřejné moci stěžoval na šikanu v pracovněprávních vztazích, dával podnět ke kárnému stíhání vedení Orgán veřejné moci, podával žádosti o urgence či stížnosti nebo uplatňoval nároky nemajetkové újmy. Žalovaný žádal potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

20. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku, včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo a neshledal odvolání žalobkyně opodstatněným. Jednal podle § 101 odst. 3 o. s. ř. za použití § 211 o. s. ř. v nepřítomnosti žalobkyně.

21. K uplatněnému odvolacímu důvodu podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. odvolací soud uvádí, že odůvodnění rozsudku splňuje všechny náležitosti § 157 odst. 2 o. s. ř. K tomu je třeba poznamenat, že soud prvního stupně s ohledem na rozsáhlost důkazního materiálu i obsáhlost podání zejména žalobkyně ve svém rozhodnutí pro srozumitelnost a přehlednost zrekapituloval všechny provedené důkazy a uvedl zjištění, která z nich vyplývají. Odvolací soud nesdílí názor žalobkyně o tom, že odůvodnění napadeného rozsudku nemá řádný souhrnný skutkový závěr podle § 157 odst. 2 o. s. ř. Soud prvního stupně učinil zjištění z jednotlivých důkazů; tato uvedl pod body 5-322 rozsudku. V bodě 323 vysvětlil, proč některé důkazy neprovedl jako nadbytečné a výsledně shrnul skutkové závěry, které učinil. Ty jsou v odůvodnění napadeného rozsudku obsaženy pod body 325-331 (poté následuje právní posouzení) a byť lze připustit, že se jedná pouze o již stručné závěry podstatných skutečností zjištěných pro relevantní právní posouzení, tak s ohledem na předchozí podrobný výčet skutkových zjištění z jednotlivých důkazů a rozsah provedeného dokazování, jak je uvedeno shora, lze konstatovat, že takovéto shrnutí je zcela dostačující a vyčerpávající. Soud prvního stupně také náležitě vysvětlil, jak provedené důkazy hodnotil v intencích § 132 o. s. ř., které skutečnosti vzal za prokázané a které nikoliv a jak zjištěný skutkový stav posoudil po stránce právní. Odůvodnění napadeného rozsudku je – i s přihlédnutím na mimořádnou obsáhlost a náročnost důkazního materiálu – pregnantní a zcela vyčerpávající, plně vyhovující požadavkům § 157 odst. 2 o. s. ř.

22. Zde odvolací soud nepovažuje za účelné znovu zrekapitulovat skutkové závěry prvostupňového soudu; v tomto směru lze plně odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž prvostupňový soud podrobně popsal průběh komunikace účastníků, postupy žalovaného a kroky, které vůči žalobkyni činil, reakce žalobkyně na ně a další. Odvolací soud, jak popsáno výše, v prvé řadě v součinnosti se žalobkyní odstranil vadu žaloby spočívající v nedostatečně vymezeném předmětu řízení. Žalobkyně požadovala náhradu nemajetkové újmy v celkové výši 800 000 Kč (po změnách žaloby připuštěných soudem) celkem ze 4 jednání žalovaného se samostatným skutkovým základem. Jedná se o tzv. objektivní kumulaci nároků, kdy je povinností žalobce v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými každý z těchto nároků odůvodňuje po stránce skutkové a rovněž uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Neučiní-li tak, jde o vadu žaloby, kterou je třeba odstranit postupem podle § 43 o. s. ř. Žalobkyně v žalobě uvedla souhrnnou částku 800 000 Kč, aniž by toto rozčlenění provedla, ačkoliv v průběhu řízení vyšlo najevo, že se této částky domáhá celkem ze čtyř skutků, a to:

A) nezastavení nápadu po dobu pracovní neschopnosti žalobkyně, snížení nápadu o 40 % z důvodu snížené pracovní schopnosti, řešení otázky zastupování žalobkyně

B) snížení pracovního úvazku žalobkyně v návaznosti na její sníženou pracovní způsobilost

C) přizpůsobení pracoviště žalobkyně jejímu zdravotnímu postižení

D) nahlížení do osobního spisu žalobkyně a do předpisů BOZP

23. Soud prvního stupně zjevně považoval takovouto žalobu za perfektní, aniž by žalobkyně vymezila, jakou částku z celkové požadované 800 000 Kč požaduje po žalovaném zaplatit z každého jednotlivého skutku. Toto pochybení napravila až k výzvě odvolacího soudu – viz výklad výše. Vada žaloby tak byla odstraněna, ovšem odvolací soud připomíná, že jinak by šlo o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 212a odst. 5 věta druhá o. s. ř., nápravu však v daném případě bylo možno zjednat i v odvolacím řízení za stavu, kdy žalobkyně ji k výzvě odvolacího soudu vcelku jednoduše řádně odstranila. Odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. tak naplněn není.

24. Dokazování soud prvního stupně provedl v dostatečném rozsahu, který mu umožnil učinit i správné závěry právní. Další doplnění důkazního řízení v odvolacím řízení zejména výslechem lékaře tituly před jménem jméno FO k psychické újmě žalobkyně považoval odvolací soud za nadbytečné, k čemuž je třeba uvést, že tento důkaz byl navržen až v odvolacím řízení poté, kdy řízení bylo při prvním jednání před soudem prvního stupně dne datum zkoncentrováno postupem podle § 118b odst. 1 o. s. ř. (k tomu č. l. 376-379 spisu) a nejde o žádnou ze zákonných výjimek v § 118b o. s. ř. uvedených. K tomu je třeba dodat, že žalobkyně navrhuje provedení tohoto důkazu po případném poučení podle § 118a o. s. ř., (zřejmě má na mysli poučení v odvolacím řízení), což by zákonnou výjimku z koncentrace řízení představovalo (§ 118b odst. 1 věta třetí o. s. ř.), nicméně nutnost takovéhoto poučení odvolací soud neshledal, jak bude uvedeno ještě dále. Není tak naplněn ani odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř.

25. Jak uvedeno shora, soud prvního stupně zjistil skutkový stav řádně, když provedl dokazování v dostatečném rozsahu. Všechny důkazy učinil postupem podle § 122 a následujících o. s. ř., řádně je zhodnotil podle zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. a výsledně vysvětlil, jak provedené důkazy hodnotil, jaký skutkový stav z nich zjistil, kterým z nich uvěřil a kterým nikoliv, proč neprovedl další navržené důkazy. Není tak dán ani odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř.

26. K odvolacímu důvodu podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. uvádí odvolací soud následující.

27. Žalobkyně svoji žalobu koncipovala jako žalobu podle zákona č. 198/2009 v platném znění (antidiskriminační zákon), když dovozovala, že byla jednáním žalovaného nepřímo diskriminována podle § 3 odst. 1 a 2 antidiskriminačního zákona ze zdravotních důvodů podle § 2 odst. 3 cit. zákona. K tomu odvolací soud dodává, že mezi účastníky řízení není sporu o tom, že žalobkyně byla pravomocným rozhodnutím Orgán veřejné moci ze dne datum uznána osobou zdravotně znevýhodněnou podle § 67 odst. 3 zák. č. 435/2004 Sb. a následným rozhodnutím Orgán veřejné moci ze dne datum jí byla na základě posudku o invaliditě Orgán veřejné moci ze dne datum přiznána invalidita prvního stupně podle § 38 písm. a) zák. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění pro pokles její pracovní schopnosti o 40 %. Zdravotní stav žalobkyně v průběhu řízení doložila četnými lékařskými zprávami, k čemuž je třeba uvést, že tento byl v řízení řádně prokázán a žalovaný ho ostatně ani nezpochybňoval.

28. Odvolací soud považuje za účelné zopakovat některé judikaturní závěry Orgán veřejné moci k povaze žaloby ve věci diskriminace podle zákona č. 198/2009 Sb.

29. Zaměstnanec v soudním řízení o antidiskriminační žalobě musí nejen tvrdit, ale i prokázat, že s ním skutečně bylo zacházeno závadným způsobem; neprokáže-li toto tvrzení, nemůže v řízení uspět. Usnadnění důkazní situace ve prospěch zaměstnance se v ustanovení § 133a odst. 1 o. s. ř. projevuje pouze v tom, že stačí, aby zaměstnanec tvrdil, že toto závadné jednání (bude-li z jeho strany prokázáno) bylo motivováno některým ze zákonem stanovených diskriminačních důvodů, aniž by byl dále povinen tuto motivaci prokázat, neboť ta se předpokládá, ovšem je vyvratitelná, prokáže-li se v řízení opak (usnesení Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka).

30. Domáhá-li se zaměstnanec po zaměstnavateli, aby upustil od jeho diskriminace, aby odstranil její následky, aby mu dal přiměřené zadostiučinění nebo aby mu poskytnul náhradu nemajetkové újmy v penězích, popř. aby mu nahradil škodu vzniklou diskriminací, má zaměstnanec v občanském soudním řízení procesní povinnosti tvrzení a povinnost důkazní o tom, že byl (je) jednáním zaměstnavatele znevýhodněn ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci téhož zaměstnavatele. Tvrzení zaměstnance o tom, že pohnutkou (motivem) k jednání zaměstnavatele byly (jsou) zákonem stanovené diskriminační důvody, má soud ve smyslu ustanovení § 133a odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném do datum) za prokázané, ledaže zaměstnavatel bude tvrdit a prostřednictvím důkazů prokáže nebo za řízení jinak vyplyne, že vůči svým zaměstnancům neporušil (neporušuje) zásadu rovného (stejného) zacházení (rozsudek Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, publikovaný ve Sbírce Nejvyššího soudu, svazek 9-10, ročník 2010, uveřejněný pod poř. č. 108/2010 na str. 1078).

31. Dojde-li k porušení práv a povinností vyplývajících z práva na rovné zacházení nebo k diskriminaci, má ten, kdo byl tímto jednáním dotčen, právo se u soudu zejména domáhat, aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminačního zásahu a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§ 10 odst. 1 antidiskriminačního zákona). Pokud by se nejevilo postačujícím zjednání nápravy podle odstavce 1, zejména proto, že byla v důsledku diskriminace ve značné míře snížena dobrá pověst nebo důstojnost osoby nebo její vážnost ve společnosti, má též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (§ 10 odst. 2 antidiskriminačního zákona), popřípadě, aby mu byla nahrazena škoda. V případě, že se zaměstnanec (uchazeč) domáhá některého z uvedených nároků, má v občanském soudním řízení procesní povinnost – jak plyne z povahy věci - jednak tvrdit [§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], že určitým jednáním zaměstnavatele byl (je nebo bude) ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci (uchazeči) znevýhodněn (samozřejmě včetně údaje o tom, v čem konkrétně jeho znevýhodnění spočívá) a k tomu kumulativně - že pohnutkou (motivem) takového jednání zaměstnavatele je některý ze stanovených diskriminačních důvodů (k tomu rozsudek Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka).

32. Odvolací soud konstatuje, že žalobkyně splnila svoji povinnost tvrzení, když v řízení dostatečně tvrdila, že s ní bylo zacházeno ze strany žalovaného znevýhodňujícím, respektive závadným způsobem. Tvrdila, že ji žalovaný diskriminoval z důvodu jejího zdravotního postižení. Podle odvolacího soudu již však nesplnila svoji povinnost důkazní, neboť toto její tvrzení v řízení prokázáno nebylo. Naopak žalovaný prokázal, že k porušení zásady zákazu diskriminace žalobkyně z důvodu zdravotního postižení (ale ani z jiného důvodu – pozn. odvolacího soudu) nedošlo.

33. Ke skutkům A) a B) lze uvést shodně se soudem prvního stupně následující. Ani odvolací soud nespatřuje v postupu žalovaného jednání, které by mělo znaky diskriminace podle antidiskriminačního zákona z důvodu zdravotního postižení žalobkyně tak, jak žalobkyně tvrdí. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku správně zrekapituloval všechny rozhodné skutečnosti, když dovodil, že ze strany žalovaného se nejednalo o úmysl. Žalobkyně byla uznána osobou zdravotně znevýhodněnou dne datum, což však samo o sobě nezaložilo pokles její pracovní schopnosti. Ten byl deklarován až rozhodnutím Orgán veřejné moci ze dne datum. Lze připustit, že žalovaný účinná opatření která by tato skutečnost reflektovala, přijal až změnou rozvrhu práce od datum, tedy takřka po 1 roce (nikoliv po 15 měsících, jak žalobkyně tvrdí), kdy jí byl zastaven nápad na dobu 3 měsíců, a poté od datum jí byl nápad snížen na 66,7 %, výsledně od datum na 62,5 %, avšak uvedené časové prodlení nebylo důsledkem diskriminačního jednání žalovaného, ale skutečnostmi, které soud prvního stupně správně zohlednil - pandemií COVID, která s sebou přinášela mimořádná opatření nejen v běžném životě, ale i v zaměstnání a justici jako takové z hlediska zabezpečení chodu soudu, dále složitosti komunikace účastníků, obsáhlostí podání žalobkyně, vyhraněnou komunikací, často jejími ultimativními požadavky. V neposlední řadě ovšem odvolací soud shledává oprávněným požadavek žalovaného na to, aby byla provedena řádná, respektive mimořádná pracovně lékařská prohlídka, která sice byla provedena již v listopadu 2020, avšak nebyla řádně dokončena z důvodu konfliktního jednání žalobkyně. Žalobkyni je sice třeba přisvědčit v tom, že výjimka stanovená usnesením vlády České republiky ze dne datum, č. 418/2020 Sb. se vztahovala pouze na řádné, respektive vstupní pracovnělékařské prohlídky podle zák. č. 373/2011 Sb. a nikoliv na mimořádné pracovnělékařské prohlídky, jak se domnívala smluvní lékařka tituly před jménem jméno FO, nicméně pro právní posouzení to není podstatné. Důležité je to, že řádná pracovnělékařská prohlídka byla provedena až Orgán veřejné moci dne datum, kdy byl vydán řádný posudek o zdravotní způsobilosti žalobkyně, v němž byla konstatována zdravotní způsobilost žalobkyně k práci soudkyně s podmínkou tak, jak je v něm blíže uvedeno. Časové prodlení více jak půl roku nelze přičíst k tíži pouze žalovanému, podle přesvědčení odvolacího soudu je na vině také žalobkyně, která obvinila smluvní lékařku z podjatosti, aniž by k tomu měla relevantní, respektive důvodné pochybnosti. Žalobkyně sice toto své jednání zlehčuje, nicméně podle přesvědčení odvolacího soudu to takto bagatelizovat nelze. Z jednání žalovaného zejména z jeho komunikace a odpovědí žalobkyni nelze dovodit, že by žalovaný záměrně bránil provedení mimořádné pracovnělékařské prohlídky, jak se žalobkyně domnívá. Odvolací soud si je vědom, že ve smyslu judikaturních závěrů Orgán veřejné moci diskriminační jednání svého zaměstnavatele nemusí být nutně zaviněné; ostatně pokud takovéto jednání spočívá též v opomenutí, tak zavinění zde může absentovat zcela, nicméně v daném případě je zjevné, že ze strany žalovaného nešlo o konání, ale ani o opomenutí, které by bylo možno označit za diskriminační, jak žalobkyně tvrdí. Za diskriminaci pak nelze považovat ani to, že žalovaný hodlal požadavky žalobkyně řešit převedením žalobkyně na samosoudcovskou agendu – agendu incidenčních sporů v rámci konkurzu. Žalovaný tím reagoval na situaci žalobkyně v souvislosti s jejím zdravotním postižením, kdy výkon samosoudcovské práce by jí lépe umožňoval rozvrhnout si práci, pracovní dobu, k čemuž žalovaný správně poznamenal, že práce v odvolacím senátě neznamená jen to, že člen senátu vyřizuje „své“ spisy, které mu byly přiděleny v rámci rozvrhu práce, ale podílí se na práci celého senátu; ostatně práce odvolacího senátu je kolektivní, senát se běžně radí na předporadách o všech spisech, tedy i těch, které vyřizují ostatní členové senátu, resp. předseda senátu jako pověření referenti. Zdravotní omezení žalobkyně, resp. pokles její zdravotní způsobilosti o 40 % neznamená pouze to, že žalobkyně vyřizuje o 40 % spisů méně, s ohledem na charakter jejího zdravotního postižení to znamená i to, že je omezena i v této „kolektivní práci“ spočívající v poradách, souzení, přisedání, konzultacích senátu apod. Tato agenda by žalobkyni při samosoudcovské práci v rámci insolvenčních sporů z podstatné části odpadla, žalobkyně by byla „pánem svého času“ a mohla by si svoji práci tak lépe organizovat. Žalovaný ostatně toto v průběhu řízení několikrát srozumitelně vysvětloval a byť výsledně toto opatření nebylo realizováno mimo jiné proto, že žalobkyně správně poukazovala na to, že nápad v incidenčních sporech nadále klesá, tak s ohledem na výše uvedené skutečnosti nelze tyto úvahy žalovaného považovat za diskriminační. Ostatně, za stavu, kdy toto zamýšlené opatření nebylo ani realizováno, se o žádnou diskriminaci ani jednat nemůže. Diskriminovat totiž nelze něčím, co žalobkyni nijak nezasáhlo.

34. Další žalobkyní tvrzené časové prodlení od datum, kdy byl vydán definitivní pracovnělékařský posudek, do datum, kdy byl žalobkyni zastaven nápad na 3 měsíce, nelze považovat za prodlení. Jde o období 1,5 měsíce, které nadto spadá do období hlavních letních prázdnin a odvolacímu soudu je z úřední činnosti známo, že každá změna v práci odvolacího senátu musí být učiněna formou změny rozvrhu práce, který je nutno přijmout, ke změně rozvrhu práce se vyjadřuje též soudcovská rada, nadto je vždy účelné, pokud jde o omezení nebo zastavení nápadu některému ze soudců, učinit takovouto změnu vždy od prvního dne v měsíci. Odvolací soud proto nepovažuje časové prodlení 6 týdnů za diskriminaci žalobkyně, jak tato tvrdí; naopak lze konstatovat, že žalovaný poté kdy mu byl předložen řádný pracovnělékařský posudek, postupoval s maximálním urychlením.

35. Namítala-li žalobkyně, že ji žalovaný diskriminoval tím, že nevyhověl jejímu požadavku na zastavení nápadu, tak lze jen odkázat na tehdy platný rozvrh práce, který tento postup umožňoval jedině v případě pracovní neschopnosti, která by trvala 90 a více dní. V případě žalobkyně se jednalo o dvouměsíční pracovní neschopnost, která toto kritérium nenaplňovala, ostatně k žalobkyní zvažované změně rozvrhu práce ve smyslu zastavení nápadu v případě kratší pracovní neschopnosti se negativně vyjádřila též soudcovská rada, a to s podrobným zdůvodněním. Pominout nelze zásadu zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, která neumožňuje provádět svévolné změny v rozvrhu práce, které by představovaly výjimku ze zavedených platných pravidel. Pokud žalobkyni byla takováto výjimka umožněna v roce 2019, tak to ještě neznamená, že stejný postup žalovaný vůči ní uplatní i v roce 2020. Namítala-li žalobkyně, že žalovaný tuto výjimku neumožnil zjevně v reakci na to, že žalobkyně se vůči němu domáhala soudně doplacení náhrady platu, který jí byl zadržován po dobu pracovní neschopnosti z důvodu karantény, tak ani tomuto jejímu tvrzení nelze přisvědčit, neboť z tohoto nelze dovozovat diskriminaci žalobkyně. Ostatně na výjimku tak, jak žalobkyně požadovala, není zákonný nárok.

36. Nadto jak vyplývá z rozsudku Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, sama skutečnost, že je přezkoumávána pracovní způsobilost zaměstnance, nezakládá překážku v práci na jeho straně a neznamená, že zaměstnavatel je povinen i v případě probíhajícího řízení o vydání mimořádného pracovnělékařského posudku, které dosud nebylo ukončeno, respektovat zdravotní omezení, naopak povinností zaměstnavatele i v takovém případě je přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy. K porušení postupu podle § 103 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, jak žalobkyně tvrdí, tak ze strany žalovaného nedošlo.

37. Odvolací soud tak shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že v případě skutků pod body A) a B) nedošlo k diskriminaci žalobkyně, jak žalobkyně tvrdila, a to ani k diskriminaci přímé ani nepřímé.

38. Ohledně skutku pod bodem C) je třeba uvést, že přizpůsobení pracoviště žalobkyně ve smyslu ergonomického uspořádání pracoviště tak, že žalobkyni měly být pořízeny speciální kancelářská židle a speciální stůl, které by byly polohovatelné s ohledem na zdravotní postižení žalobkyně, je třeba uvést, že i zde žalovaný musel vyčkat konečného pracovnělékařského posudku, který byl vystaven až dne datum. Předchozí lékařské zprávy sice konstatovaly nepříznivý zdravotní stav žalobkyně a nutnost přizpůsobení její práce soudkyně s ohledem na pokles její pracovní způsobilosti o 40 %, žádná konkrétní opatření však v tomto směru nebyla uvedena s ohledem na to, že toto přísluší pouze pracovnělékařskému posudku, který byl vydán v červnu 2020. Prodlení, jak je již shora vysvětleno, nelze přičítat k tíži žalovanému. Ihned po vydání konečného pracovnělékařského posudku, žalovaný vzniklou situaci řešil, k čemuž lze odkázat na zhodnocení ergonomie pracovního místa (č. l. 784-785 spisu), které bylo provedeno dne datum kvalifikovanou osobou – specialistou bezpečnosti práce k zajištění úkolů prevence rizik v BOZP. V reakci na to bylo specialistou doporučeno konkrétní řešení pracovního místa žalobkyně, na což žalovaný ihned reagoval nabídkou odpovídající kancelářské židle a pracovního stolu v kanceláři i v jednací místnosti. Žalobkyně nabídku žalovaného neakceptovala s poukazem na to, že nabízená kancelářská židle i stůl obsahují pouze manuální ovládání, a nikoliv elektrické ovládání, což podle jejího názoru její zdravotní problémy neřeší. Požadavek na elektrické ovládání však ze zhodnocení ergonomie pracovního místa ze dne datum nevyplývá. Rovněž v případě úpravy pracovní místa tak odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neshledává diskriminaci, které by se měl vůči žalobkyni žalovaný dopustit.

39. V neposlední řadě ani v případě nahlížení do osobního spisu žalobkyně a spisu BOZP – skutek D) odvolací soud nezjistil jednání žalobkyně, které by bylo možno označit za diskriminační. Soud prvního stupně správně dovodil, že žalobkyni bylo umožněno nahlížet do jejího osobního spisu i spisu BOZP, byť se tak dělo ne vždy v termínech a lhůtách, jak žalobkyně požadovala, tak případné prodlení lze přičíst obsáhlé komunikaci účastníků zejména ze strany žalobkyně, což vyžadovalo práci se spisem, kterou prováděli různí zaměstnanci soudu. Výsledně ovšem právo žalobkyni na nahlížení do jejího osobního spisu ani spisu BOZP upřeno nijak nebylo.

40. Odvolací soud tak plně sdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaný se vůči žalobkyni žádného diskriminačního jednání nedopustil, byť žalobkyně toto takto vnímá.

41. Žaloba tak, jak je koncipována, však umožňuje též posoudit důvodnost žalobkynina požadavku na náhradu nemajetkové újmy z hlediska zásahu do osobnosti člověka, tedy v intencích zák. č.89/2012 Sb., občanský zákoník, za použití § 4 zákoníku práce, kdy člověk má právo domáhat toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek (§ 82 odst. 1 o. z.). Žalobkyně totiž opakovaně poukazovala na neuctivé, nezdvořilé a podle jejího názoru a znevažující jednání, které se dotýkalo i profesní cti a osobnosti jako takové (§ 81 o. z. za použití § 4 zák. práce). Ani tomuto jejímu závěru však přisvědčit nelze. Jak soud prvního stupně správně rozebral, vztahy mezi účastníky v uvedené době nebyly dobré, komunikace nejen ze strany žalobkyně, ale i ze strany žalovaného byla mnohdy vypjatá až ultimativní, nelze však přehlédnout, že žalovaný reagoval vždy na konkrétní podání žalobkyně, které často byly přinejmenším „výrazně asertivní“. Nelze pominout to, že podávání bezdůvodných podnětů k zahájení kárného řízení vůči předsedkyni soudu či místopředsedům soudu či dokonce podnět ke kárnému řízení vůči žalobkyni samé, kdy tato zřejmě předpokládala, že v kárném řízení se obhájí a prokáže protiprávní jednání žalovaného, je zcela v rozporu s důvodným požadavkem soudu, ale i jakéhokoliv jiného zaměstnavatele na slušnost a loajalitu ze strany zaměstnance, v tomto případě soudce vůči němu. Jednání ze strany žalovaného, resp. jeho funkcionářů, které se zčásti vymykalo běžnému slušnému chování či pravidlům běžné komunikace, bylo vyvoláno právě ultimativními a obsáhlými požadavky žalobkyně, která žalovaného svými neustále se opakujícími se podáními stejného nebo velmi podobného obsahu doslova zahlcovala, nijak nedosáhlo intenzity, kterou by bylo možno kvalifikovat jako neoprávněný zásah do osobnostního práva žalobkyně. Opačný názor by, dovedeno ad absurdum, znamenal, že by takto bylo možno hodnotit jakýkoliv ne zcela zdvořilý či ne zcela uctivý výrok člověka vůči jinému, což by ve své podstatě vedlo k nesmyslnému závěru o tom, že se vždy v těchto případech jedná o zásah do jeho přirozených práv podle § 81 odst. 1 a 2 o. z., který by bylo třeba odčinit jako nemajetkovou újmu za podmínek uvedených v § 2894 a následujících o. z. Odvolací soud, tak pro úplnost právního posouzení uzavírá, že požadavek žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy v částce 800 000 Kč nemůže být důvodný ani z hlediska zásahu tvrzeného zásahu do osobnostních práv žalobkyně, k čemuž je třeba poznamenat, že celková suma 800 000 Kč je zjevně nepřiměřená a neadekvátní tomu, v čem žalobkyně tento zásah spatřovala.

42. V ostatním odvolací soud odkazuje na správné a přesvědčivé zdůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se bez výhrad ztotožňuje. Ani odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. tak naplněn není a odvolací soud neshledal ani žádné jiné odvolací důvody v tomto zákonném ustanovení uvedené (§ 212a odst. 1 o. s. ř.). Proto napadený rozsudek potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, včetně věcně správného nákladového výroku, který je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. Soud prvního stupně nepochybil ani ve výroku o poplatkové povinnosti žalobkyně, o které bylo správně rozhodnuto podle § 9 odst. 6 věta prvá zákona o soudních poplatcích, když výše soudního poplatku byla správně žalobkyni vyměřena podle položky 3 písm. b) Sazebníku poplatků, který tvoří k uvedenému zákonu přílohu. Odvolací soud proto napadený rozsudek potvrdil i ve výroku o poplatkové povinnosti žalobkyně.

43. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný uspěl i v odvolacím řízení a má tak právo na paušální náhradu jeho hotových výdajů. Tyto sestávají z 3 úkonů po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, a to za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř.