Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 29.10.1996, sp. zn. Stn 1/95, ECLI:CZ:NS:1996:STN.1.1995.1

Povahu a účinky trestního rozsudku (rozhodnutí o vině a trestu) soudu, který měl sídlo na území dnešní Slovenské republiky, vyhlášeného před 1. 1. 1993, je třeba z hlediska § 21 odst. 2 tr. zák. stanovit diferencovaně. Zatímco takový rozsudek nemůže být na území České republiky vykonán, ani tu mít jiné pozitivní účinky jako formální právní skutečnosti, nestanoví-li zákon nebo mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, něco jiného, má zde účinek negativní tak, že tvoří překážku věci rozhodnuté.Z toho především vyplývá, že takový rozsudek lze vykonat (pokračovat v jeho výkonu), jen bylo-li s jeho výkonem započato před účinností zákona č. 25/1993 Sb. (srov. čl. II bod 7 citovaného zákona), nebo jestliže jej Nejvyšší soud České republiky uznal na území České republiky podle § 384a tr. ř., popř. jde-li o výkon trestu peněžitého nebo trestu zákazu činnosti na základě dožádání Slovenské republiky podle čl. VI Závěrečného protokolu Smlouvy o právní pomoci mezi Českou republikou a Slovenskou republikou (uveřejněna pod číslem 209/1993 Sb.). Dále, že nelze uložit souhrnný trest podle § 35 odst. 2 tr. zák. i za trestný čin, za nějž byl pachatel odsouzen takovým rozsudkem, a nelze k němu ani přihlížet jako k okolnosti zakládající zpětnost jako zákonnou podmínku, např. podle § 34 písm. j), § 41 odst. 1, § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. Naproti tomu nemohou orgány České republiky zahájit trestní stíhání, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno (§ 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo takovým pravomocným rozsudkem nebo bylo-li pravomocně zastaveno před 1. 1. 1993 soudem nebo jiným orgánem činným v trestním řízení se sídlem na území dnešní Slovenské republiky, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení orgány Slovenské republiky zrušeno.Je-li však trest uložený takovým rozsudkem vykonáván, popř. byl-li již vykonán na území České republiky na základě ustanovení čl. II bod 7 zák. č. 25/1993 Sb. nebo na základě dožádání Slovenské republiky podle čl. VI Závěrečného protokolu Smlouvy o právní pomoci mezi Českou republikou a Slovenskou republikou, hledí se na odsouzení jako na odsouzení soudem České republiky. Totéž platí v případě, že byl rozsudek uznán na území České republiky podle § 384a tr. ř., jakož i v případě, že bylo odsouzení takovým rozsudkem na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu zaznamenáno do evidence Rejstříku trestů podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů.

Č. 37/1996 sb. rozh.

Povahu a účinky trestního rozsudku (rozhodnutí o vině a trestu) soudu, který měl sídlo na území dnešní Slovenské republiky, vyhlášeného před 1. 1. 1993, je třeba z hlediska § 21 odst. 2 tr. zák. stanovit diferencovaně. Zatímco takový rozsudek nemůže být na území České republiky vykonán, ani tu mít jiné pozitivní účinky jako formální právní skutečnosti, nestanoví-li zákon nebo mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, něco jiného, má zde účinek negativní tak, že tvoří překážku věci rozhodnuté. Z toho především vyplývá, že takový rozsudek lze vykonat (pokračovat v jeho výkonu), jen bylo-li s jeho výkonem započato před účinností zákona č. 25/1993 Sb. (srov. čl. II bod 7 citovaného zákona), nebo jestliže jej Nejvyšší soud České republiky uznal na území České republiky podle § 384a tr. ř., popř. jde-li o výkon trestu peněžitého nebo trestu zákazu činnosti na základě dožádání Slovenské republiky podle čl. VI Závěrečného protokolu Smlouvy o právní pomoci mezi Českou republikou a Slovenskou republikou (uveřejněna pod číslem 209/1993 Sb.). Dále, že nelze uložit souhrnný trest podle § 35 odst. 2 tr. zák. i za trestný čin, za nějž byl pachatel odsouzen takovým rozsudkem, a nelze k němu ani přihlížet jako k okolnosti zakládající zpětnost jako zákonnou podmínku, např. podle § 34 písm. j), § 41 odst. 1, § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. Naproti tomu nemohou orgány České republiky zahájit trestní stíhání, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno ( § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo takovým pravomocným rozsudkem nebo bylo-li pravomocně zastaveno před 1. 1. 1993 soudem nebo jiným orgánem činným v trestním řízení se sídlem na území dnešní Slovenské republiky, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení orgány Slovenské republiky zrušeno. Je-li však trest uložený takovým rozsudkem vykonáván, popř. byl-li již vykonán na území České republiky na základě ustanovení čl. II bod 7 zák. č. 25/1993 Sb. nebo na základě dožádání Slovenské republiky podle čl. VI Závěrečného protokolu Smlouvy o právní pomoci mezi Českou republikou a Slovenskou republikou, hledí se na odsouzení jako na odsouzení soudem České republiky. Totéž platí v případě, že byl rozsudek uznán na území České republiky podle § 384a tr. ř., jakož i v případě, že bylo odsouzení takovým rozsudkem na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu zaznamenáno do evidence Rejstříku trestů podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů. (Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR, Stn 1/95 ) Z odůvodnění:

Ministerstvo spravedlnosti ČR získalo v rámci plnění svých úkolů poznatek o nejednotnosti soudního rozhodování při posuzování formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k předchozímu odsouzení a potrestání soudem se sídlem na území Slovenské republiky, k němuž došlo před 1. 1. 1993. Jde konkrétně o dva senáty Vrchního soudu v Praze, které vydaly během jednoho měsíce o této otázce dvě rozdílná rozhodnutí. V rozsudku ze dne 20. 10. 1993 sp. zn. 11 To 90/93, později publikovaném pod č. 39/1994 sb. rozh. tr., zaujal senát tohoto soudu právní názor, že počínaje

1. 1. 1993 je nepochybně Slovenská republika. Trestní řád České republiky takový institut nezná. V tomto směru je třeba ještě připomenout institut podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody, kdy trestní právo bývalé ČSFR převzaté nástupnickými státy stanoví právo i povinnost soudu, který trest uložil, aby za určitých okolností ve veřejném zasedání rozhodl, že se odsouzený neosvědčil a že se trest vykoná. Význam takového rozhodnutí, jestliže je učinil příslušný soud po 1. 1. 1993, pro hodnocení povahy rozsudku, jímž byl uložen trest, v druhém nástupnickém státě tuto problematiku ještě více komplikuje. Problematické je i rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, jakož i zahlazení odsouzení. Tyto důsledky rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky jsou pro Českou republiku nepochybné a nasvědčují tomu, že rozsudek soudu, který měl sídlo na území dnešní Slovenské republiky, má za těchto okolností v uvedených směrech povahu trestního rozsudku cizího státu, byť byl vyhlášen soudem dříve společné soudní soustavy.

Ze stejného názoru zřejmě vycházel i zákonodárce při přijetí čl. II bod 7 zákona č. 25/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní řád, jakož i při souhlasu s čl. 6 Závěrečného protokolu Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech publikované pod č. 209/1993 Sb., jejímž cílem bylo vyřešit nejdůležitější otázky nástupnictví v této oblasti.

Ustanovení čl. II bod 7 zákona č. 25/1993 Sb. uvádí: „Jestliže bylo před účinností tohoto zákona (č. 25/1993 Sb.) započato na území České republiky s výkonem rozhodnutí soudu Slovenské republiky nebo soudu bývalé České a Slovenské Federativní Republiky, který měl sídlo na území Slovenské republiky, pokračuje se v něm, jako by s jednalo o rozhodnutí České republiky, pokud mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána, nestanoví jinak.“

Kromě toho, že použitá formulace naznačuje, že zákonodárce rozsudky uvedených soudů nepokládá z hlediska možného výkonu za rozsudky státu, na jehož území se mají vykonat, tedy v podstatě tak naznačuje, že jde o rozsudky cizího státu, je dále zřejmé, že vychází z úvahy, že vykonat jimi uložené tresty nelze, pokud nejsou splněny určité podmínky, a pro tento případ stanoví z tohoto pravidla určitou zákonnou výjimku, kdy je výkon možný.

I když ponecháme stranou úvahy o důvodech, které vedly k přijetí této normy, je od jejího přijetí možné z citovaného ustanovení dovodit, že v České republice jen na základě platných zákonů nelze vykonat rozsudek soudu, který měl sídlo na území dnešní Slovenské republiky, pokud s jeho výkonem nebylo započato před účinností citovaného zákona. Tím je jednoznačně vyřešena otázka výkonu takového rozsudku v České republice a tedy i nejvýznamnějšího jeho pozitivního účinku ve smyslu § 21 odst. 2 tr. zák. Pokračování ve výkonu trestu uloženého takovým rozsudkem, jestliže s ním bylo započato, lze chápat jako výjimku z obecného pravidla zákazu výkonu rozsudku cizího státu, splňující podmínku ustanovení § 21 odst. 2 tr. zák. „jestliže zákon nestanoví jinak“.

Rozsudek uložený soudem se sídlem ve Slovenské republice, který byl vyhlášen před 1. 1. 1993 a nebylo započato s jeho výkonem před účinností citovaného zákona, lze proto vykonat v České republice jen za splnění podmínek druhé výjimky ustanovení § 21 odst. 2 tr. zák., tedy stanoví-li to vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

V tomto případě jde především o již zmíněný článek VI Závěrečného protokolu Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci. Toto ustanovení uvádí: „Jestliže byl v trestním řízení uložen před nabytím platnosti smlouvy peněžitý trest nebo trest zákazu činnosti a tento trest dosud nebyl úplně vykonán, soudy obou smluvních stran si odevzdají opisy pravomocných rozhodnutí týkajících se občanů druhé smluvní strany nebo odsouzených, kteří mají na území druhé smluvní strany bydliště, spolu se sdělením, jakou část trestu zbývá vykonat, a od dalších úkonů směřujících k výkonů trestu upustí. Další výkon těchto trestů a úkony s tím související provedenou soudy dožádané smluvní strany.“

Dále jde podle názoru trestního kolegia Nejvyššího soudu o případy, na které obecně pamatuje čl. 31 již citované Smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou o právní pomoci odkazující na štrasburskou Úmluvu o předávání odsouzených osob (uveřejněna pod č. 553/1993 Sb.). Ovšem Nejvyšší soud musí před vlastním rozhodnutím soudu o vykonání rozsudku uznat tento rozsudek na území České republiky v řízení podle § 384a tr. ř. Jinak nelze za současné právní úpravy zajistit závazek České republiky jako signatáře štrasburské Úmluvy umožnit vlastním občanům na jejich žádost vykonat trest na území republiky. Nejvyšší soud České republiky již v takovém případě na návrh Ministerstva spravedlnosti opakovaně rozhodl, že takový rozsudek uznal na území České republiky. Tím je ovšem vyjádřeno zároveň to, že je takový rozsudek pokládán příslušným soudním orgánem České republiky za rozsudek cizozemského soudu (srov. ustanovení § 384a tr. ř.).

Dalším omezením přiznání pozitivních účinků posuzovaných trestních rozsudků soudů se sídlem na území Slovenské republiky, které vyplývá z převzaté právní úpravy bývalé ČSFR pro soudy České republiky jako nástupnického státu, je problematika ukládání souhrnného trestu. Ta však již není řešena ani přijetím zákona ani mezinárodní smlouvou. Podle ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad o úhrnném trestu ( § 35 odst. 1 tr. zák.), když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Lze si jen stěží představit, že by soud České republiky mohl zasahovat do pravomocného rozhodnutí soudu na území Slovenské republiky v době, kdy jde již o jiný suverénní stát, a jakkoli je měnit, přičemž uvedené ustanovení trestního zákona v souvislosti s uložením souhrnného trestu stanoví povinnost zrušit předchozí výrok o trestu striktně a bezvýjimečně. Obecně ustanovená povinnost zrušit i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, by se pak mohla dotknout rozhodnutí slovenských soudů učiněných v době po rozdělení společného státu. Pochybná by byla i konstrukce omezeného zrušení účinků předchozího rozsudku slovenského soudu jen ve vztahu k území České republiky, protože v takovém případě by pachateli hrozilo, že i přes výkon souhrnného trestu v České republice by mohl být podroben též výkonu soudem v České republice „zrušeného“ trestu na Slovensku z rozsudku slovenského soudu, který by tam byl pochopitelně považován za nezrušený. Uložením souhrnného trestu v takových případech by vlastně došlo k tomu, že by v České republice byl vykonán trest, který byl původně uložen slovenským soudem. V případech, kdy z nějakého důvodu nedošlo k výkonu uloženého trestu a nebylo s ním ani započato v České republice, by vlastně uložení a vykonání souhrnného trestu bylo pro pachatele nepříznivé, neboť trest původně uložený by nebylo možno jinak vykonat. Navíc je pro ukládání souhrnného trestu nezbytné mít k dispozici trestní spis týkající se předchozího odsouzení, k jehož zapůjčení slovenskou stranou nemusí dojít. Podle Smlouvy o právní pomoci mezi Českou republikou a Slovenskou republikou a podle Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních (č. 550/1992 Sb.) není Slovenská republika povinna příslušný spis poskytnout. Podle čl. 3 naposled uvedené Úmluvy se pouze dožádaná strana vynasnaží vyhovět žádosti o předání originálů spisů. Povinna je pouze předávat ověřené fotokopie vyžádaných spisů a listin. tyto úvahy vedly soudy České republiky k závěru, který vyústil v soudní praxi reprezentovanou shora citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 1993 sp. zn. 7 To 116/93, který byl publikován pod č. 45/1993 – I. sb. rozh. tr.

V současnosti sice, vzhledem k tomu, že od zániku ČSFR uplynula delší doba, není již otázka ukládání souhrnných trestů k rozsudkům slovenských soudů aktuální, je na ní však dobře ukázána nejednoznačnost nástupnické role České republiky ve vztahu k trestním rozsudkům soudů dříve společné soudní soustavy. Problematické je i přihlížení k takovému odsouzení jako k právní podmínce recidivy stanovené zákonem České republiky. Tato otázka rovněž nebyla po rozdělení společného státu nijak právně upravována.

Podle § 41 odst. 1 tr. zák. se pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Podle § 41 odst. 1 tr. zák. zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v § 62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Podle § 42 odst. 1 tr. zák. horní hranice trestní sazby odnětí svobody stanovené v tomto zákoně se u zvlášť nebezpečného recidivisty zvyšuje o jednu třetinu. Zvlášť nebezpečnému recidivistovi soud uloží trest v horní polovině takto stanovené trestní sazby odnětí svobody.

Z citovaných ustanovení trestního zákona je zřejmé, že závěr soudu, že posuzovaný trestný čin spáchal obviněný jako zvlášť nebezpečný recidivista, je pro rozhodnutí o vině i trestu velmi důležitý a má pro obviněného velmi závažné důsledky záležející zejména v uložení výrazně přísnějšího trestu. V souvislosti s problematikou zvlášť nebezpečné recidivy pak vyvstává výrazně do popředí skutečnost, že Česká republika nemůže, přestože je nástupnickým státem ČSFR, vykonávat další trestní řízení ve věcech, kde rozhodovaly soudy se sídlem na Slovensku, a nemůže proto v těchto věcech vykonat případné řízení o mimořádném opravném prostředku. Přitom trestní řád České republiky převzatý z ČSFR předpokládá, že v zákonem stanovených případech může být i pravomocný rozsudek v předepsaném řízení před vlastními soudy zrušen, a to zejména došlo-li k vadě, ať již skutkové nebo právní, která měla za následek nespravedlivé rozhodnutí poškozující obviněného. Z tohoto hlediska možné nápravy pravomocného rozsudku v předepsaném řízení před soudy České republiky má rozsudek slovenského soudu povahu rozsudku cizího státu. Dalším problémem je, že podle trestního zákona České republiky je zvlášť nebezpečná recidiva založena na materiálním pojetí této obecné okolnosti podmiňující uložení přísnější trestní sazby. V České republice je obtížné argumentovat nebezpečností činu spáchaného proti zájmům chráněným dnes již cizím státem a dovozovat, že z tohoto důvodu jsou splněny materiální podmínky pro použití ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. v České republice. Neméně důležité je, že podle dlouhodobě uznávané judikatury je podmínkou pro použití ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. provést před soudem důkaz spisy o předchozím odsouzení a potrestání. Bez opatření spisů nepřipadá takové rozhodnutí v úvahu.

Obdobné problémy jsou při posuzování otázky, zda je splněna zákonná podmínka recidivy jako znaku základní, popř. kvalifikované skutkové podstaty, jakož i zákonem uvedené přitěžující okolnosti.

Trestní kolegium Nejvyššího soudu má proto zato, že tyto problémy měly být odstraněny přijetím zákona České republiky, popř. uzavřením další dvoustranné mezinárodní smlouvy o právní pomoci. Nestalo-li se tak, je nutno pokládat za správné názory vyjádřené v právních větách publikovaných rozhodnutí, které ve svém souhrnu vlastně vyjadřují názor, že rozsudky slovenských soudů, i když byly vyhlášeny před 1. 1. 1993, nemají v České republice pozitivní účinky jako zákonem předpokládané právní skutečnosti.

To platí i s přihlédnutím k názorům vyjádřeným v připomínkovém řízení. Na rozdíl od negativního účinku záležícího v překážce věci rozhodnuté, kdy jsou orgány České republiky vázány z vysvětlených důvodů rozsudky slovenských soudů vyhlášenými před 1. 1. 1993 a jsou povinny jako nástupnický stát je v tomto směru respektovat, jde vlastně totiž v případě přiznání pozitivních účinků záležejících v přihlížení k odsouzení jako právní podmínce zakládající zpětnost o využití určitého oprávnění vyplývajícího z faktu, že takové rozsudky byly učiněny soudem společného státu. Jde o oprávnění, jehož odůvodnitelným cílem z hlediska zásad trestního práva mezinárodního může být jen ochrana zájmů vlastního státu před pachateli trestných činů. Takového oprávnění se mohou orgány České republiky vzdát, aniž by tím porušily práva obviněných zaručená Ústavou České republiky, jakož i své závazky vyplývající z mezinárodního práva.

Argumenty o tom, že tento postup soudů České republiky není spravedlivý, neboť neodůvodněně zvýhodňuje pachatele, kteří se trestné činnosti dopustili na Slovensku, oproti těm, kteří stejnou trestnou činnost spáchali v Čechách nebo na Moravě, nemají podle názoru trestního kolegia Nejvyššího soudu takový význam, jaký jim přikládaly v připomínkách Ministerstvo spravedlnosti České republiky a katedra ústavního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Ostatně stejným způsobem jsou zvýhodněni všichni ti, kteří se dopustili trestné činnosti v uvedené době za hranicemi České republiky a byli odsouzeni soudy cizích států. Možnosti přihlédnutí k předchozím odsouzením slovenských soudů by bylo ostatně vázáno na nejistou okolnost, zda se podaří v konkrétních případech opatřit spisy o těchto odsouzeních.

Diferencovaný závěr ohledně účinků rozsudků soudů se sídlem na území současné Slovenské republiky vyhlášených před 1. 1. 1993 z hlediska ustanovení § 21 odst. 2 tr. zák. v tom smyslu, jak jej dovozuje trestní kolegium Nejvyššího soudu, není v rozporu se zásadami trestního práva mezinárodního. Přiznání negativních účinků rozsudku cizího státu neznamená, že by zároveň tomuto rozsudku musel být přiznán pozitivní účinek záležející ve vykonatelnosti takového rozsudku. Vyloučen by byl opačný poměr. Přiznání vykonatelnosti v sobě vždy zahrnuje i účinek rei iudicatae.

Pokud jde o námitku Ministerstva spravedlnosti ČR týkající se důsledků skutečnosti, že v některých případech rozsudků slovenských soudů bylo a je pokračováno s ohledem na ustanovení čl. II bod 7 zákona č. 25/1993 Sb. ve výkonu trestu odnětí svobody v České republice, má Nejvyšší soud za to, že v těchto případech lze na odsouzení hledět, jako by šlo o odsouzení soudem České republiky. Jde totiž o určitou obdobu uznání rozsudku slovenského soudu na území České republiky (vykonání rozsudku je, jak již bylo uvedeno, nejvyšší formou jeho uznání), a to v tomto případě ze zákona, které má stejné důsledky jako uznání takového rozsudku ve zvláštním řízení ( § 384a tr. ř.) na podkladě mezinárodní smlouvy. Obdobné je to v případech, na které pamatuje čl. VI Závěrečného protokolu Smlouvy o právní pomoci mezi Českou republikou a Slovenskou republikou. Zde je třeba připomenout, že po výkonu trestů uvedených v tomto ustanovení nastávají podle trestního zákona České republiky účinky, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Výjimkou je peněžitý trest uložený za úmyslný trestný čin.

Pro úplnost je nutné poukázat na ustanovení § 4 odst. 1, 2, 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, a důsledky z nich vyplývající. Podle § 4 odst. 1 do evidence Rejstříku trestů se zaznamenávají též údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl Nejvyšší soud ( § 384a tr. ř.). Podle odst. 21 tohoto ustanovení Nejvyšší soud může na návrh Ministerstva spravedlnosti rozhodnout, že do evidence Rejstříku trestů se zaznamenají údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Podle odst. 3 tohoto ustanovení, jestliže Nejvyšší soud rozhodne o uznání rozsudku podle odstavce 1 nebo o zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů podle odstavce 2, hledí se na takové odsouzení cizozemským soudem jako na odsouzení soudem České republiky.

1) Redakční poznámka: I bez zvláštního uznání a bez zvláštního ustanovení zákona má cizí rozsudek vždy význam důkazního prostředku důležitého při hodnocení osoby pachatele, možnosti jeho nápravy a pod.