30 Cdo 2547/2023

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně BLESK Servis s. r. o., IČO 27607429, se sídlem v Milevsku, J. Mařánka 1163, zastoupené Mgr. Vladislavem Jirkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 807/64, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení částky 20 226 895 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 260/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2023, č. j. 55 Co 64/2023-277, takto:

Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2023, č. j. 55 Co 64/2023-277, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 10. 2022, č. j. 22 C 260/2021-237, a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá po žalované zaplacení částky 20 226 895 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody v podobě ušlého zisku, která jí měla vzniknout z důvodu průtahů v řízeních o jejích žádostech o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce za čtvrté čtvrtletí roku 2018 (dále jen „první posuzované řízení“), ve vztahu k němuž žalobkyně požadovala částku 12 130 629 Kč s příslušenstvím, za první čtvrtletí roku 2019 (dále jen „druhé posuzované řízení“), ve vztahu k němuž žalobkyně požadovala částku 7 619 692 Kč s příslušenstvím, a za druhé čtvrtletí roku 2019 (dále jen „třetí posuzované řízení“), ve vztahu k němuž žalobkyně požadovala částku 476 574 Kč s příslušenstvím. V důsledku nečinnosti a průtahů v těchto řízeních došlo ke zpoždění výplaty prostředků nezbytných pro úhradu nákladů vznikajících v souvislosti se zaměstnáním osob se zdravotním postižením a žalobkyně byla nucena omezit své podnikatelské aktivity, čímž jí ušel v žalobě vyčíslený zisk.1.

2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 29. 3. 2023, č. j. 55 Co 64/2023-277, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 127 285,40 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

3. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a dostatečná, a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. K námitkám žalované odvolací soud uvedl, že posuzovaná řízení nebyla zvláště složitá (s prodlouženou lhůtou k rozhodnutí) a k prodloužení řízení došlo výlučně z důvodů na straně správního orgánu, který považoval za nutné řízení přerušovat do vyřešení předběžné otázky v trestním řízení, ačkoliv tu důvody pro přerušení řízení nebyly, neboť otázka řešená v trestním řízení neměla na rozhodnutí správního orgánu žádný vliv, a to s výjimkou doby doplňování a odstraňování vad žádostí žalobkyní, kterou soud prvního stupně zohlednil. Odvolací soud rovněž odkázal na opatření Ministerstva práce a sociálních věcí proti nečinnosti a na závěr soudu prvního stupně o tom, jaký čas posléze žalovaná k rozhodnutí skutečně potřebovala. Dále odvolací soud zdůraznil, že příspěvek za poslední čtvrtletí roku 2018 ve výši přes 23,7 milionu Kč byl žalobkyni vyplacen dne 4. 5. 2020, tedy s více než ročním zpožděním, příspěvek za první čtvrtletí roku 2019 ve výši téměř 23 milionů Kč se zhruba třičtvrtě ročním zpožděním a za druhé čtvrtletí stejného roku ve výši necelých 400 tisíc Kč (správně má být uvedeno „ve výši přes 3,1 milionů Kč“; poznámka Nejvyššího soudu) pak s cca půlročním zpožděním. Ani případné posunutí lhůty k rozhodnutí o 30 dní, jehož se dovolává žalovaná, by tedy dle odvolacího soudu na nesprávném úředním postupu žalované ničeho nezměnilo. Odvolací soud dále poukázal na významný pokles tržeb (o 32 %) a tudíž i zisku u žalobkyně v období od 16. 4. 2019 do 31. 12. 2019, vyčíslený posudkem znaleckého ústavu na 20 226 894 Kč, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud a zdůraznil, že jestliže nebylo znaleckému ústavu uloženo zpracovat posudek za použití konkrétně upřesněných metod, je volba metody vždy na úvaze znalce a není-li zjevně nevhodná, nepřísluší soudu ji zpochybňovat, popř. namítat, že jinými metodami by snad mohlo být dosaženo jiných výsledků. Rovněž dospěl k závěru, že teoreticky je sice možné při stanovení výše ušlého zisku postupovat detailně (zabývat se tím, jaké zakázky musela žalobkyně odříci, omezit či vypovědět, kdy k tomu došlo, jaké by byly tržby z nich a náklady na jejich dosažení), takový postup by ovšem v daném případě dle odvolacího soudu neúměrně zvýšil procesní náročnost sporu (rozsah dokazování), aniž by musel nutně přinést přesnější výsledek, přičemž lze dle odvolacího soudu pochybovat o tom, že by žalobkyně byla schopna tvrdit a prokázat všechny jednotlivé případy a prokázat skutečnosti, které zčásti nenastaly. Za pro věc podstatné považoval odvolací soud rovněž závěry o tom, že k poklesu tržeb došlo v důsledku nedostatku cash flow (disponibilních peněžních prostředků), což žalobkyně řešila omezováním provozu, tedy ukončováním či redukováním běžících zakázek, resp. nepřijímáním nových s tím, že znalecký ústav neidentifikoval jakékoli (jiné) faktory, které by indikovaly nereálnost původního plánu tržeb, a vyloučil také náklady, jež nesouvisely s běžnou provozní činností žalobkyně. Za příčinu ušlého zisku tedy považoval odvolací soud omezování, ukončování, popř. nepřijímání zakázek, a to z důvodu nedostatku prostředků na financování jejich dosažení, neboť žalobkyně počítala s prostředky, na které měla nárok a které jí v daném období nebyly žalovanou vyplaceny z důvodu nesprávného úředního postupu. Pokud žalovaná namítala možnou nedostatečnou efektivnost činnosti žalobkyně, její podfinancování a přílišnou závislost na příspěvcích, nemají tyto námitky dle odvolacího soudu pro posouzení správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně význam, neboť při efektivnějším podnikání žalobkyně (což je její záležitost) by byl její ušlý zisk ještě větší. Ve vztahu k tvrzené závislosti žalobkyně na příspěvcích (s níž nesouhlasil) odvolací soud uvedl, že jestliže zákon nepodmiňuje možnost pobírat příspěvky dostatečným finančním kapitálem žadatele, je jeho interní věcí, zda si vytvoří rezervu pro případ výpadku příspěvků či nikoliv. Za absurdní pak odvolací soud považoval námitku, že žalobkyně měla zaměstnávat méně osob se zdravotním postižením, neboť záměrem zákonodárce bylo zaměstnávání takových osob podpořit. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.1.

4. Na to soud prvního stupně shrnul, že po zohlednění průběhu jednotlivých řízení se započtením času na odstraňování vad žádostí, doručování, vyznačení právní moci po vzdání se práva odvolání žalobkyní i splatnosti příspěvků měla žalobkyně disponovat u prvního posuzovaného řízení příspěvkem ve výši 23 716 191 Kč dne 16. 3. 2019 (správně má být uvedeno „dne 30. 3. 2019“; poznámka Nejvyššího soudu), u druhého posuzovaného řízení příspěvkem ve výši 22 918 472 Kč dne 13. 7. 2019 a u třetího posuzovaného řízení pak příspěvkem ve výši 3 105 777 Kč dne 3. 9. 2019. Soud prvního stupně uvedl, že k těmto datům dospěl „po provedeném dokazování spisy posuzovaných [řízení], kdy od celkové délky posuzovaných řízení odečítal relevantní období nečinnosti“ a po nezohlednění doby vyřízení opravných prostředků, neboť žalobkyně je vůči vyhovujícím výrokům o přiznání příspěvků nepodávala. Nesprávný úřední postup pak soud prvního stupně dovodil z nedodržení zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí o žádostech žalobkyně. Ve vztahu k příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody soud prvního stupně uvedl, že pokud žalobkyně nemohla po delší dobu disponovat částkami 23 716 191 Kč, 22 918 472 Kč a 3 105 777 Kč, se kterými při svém podnikání legitimně počítala a po právu jí náležely, musel jí výpadek těchto finančních prostředků způsobit nemalé potíže při podnikání, neboť jí chyběly prostředky na provoz (např. mzdy a odvody). Soud prvního stupně zdůraznil, že příspěvek má nárokovou povahu. Omezení podnikatelské činnosti ve snaze snižovat ztrátovost bez příspěvků prodělečných zakázek považoval soud prvního stupně za rozumné řešení a uzavřel, že to logicky vedlo ke snížení zisku žalobkyně. Výše ušlého zisku žalobkyně pak byla dle soudu prvního stupně stanovena nejen odborným zkoumáním, ale odpovídá i spravedlivému uvážení všech okolností případu s tím, že pro posouzení výše ušlého zisku není nutné rekonstruovat hypotetický děj, který nenastal, ale lze vyjít z obvyklého běhu událostí, který je v daném případě dán především hospodářskými výsledky žalobkyně v minulosti. Skutečnost, že žalobkyně měla nižší marže než konkurence, není důvodem pro označení jejího chování za neefektivní či iracionální, neboť to byla její legitimní obchodní strategie. Žalobkyně nemusela dle soudu prvního stupně při plánování svého podnikání počítat s naléhavou potřebou upravit ceny zakázek z důvodu chování žalované a byla vázána smluvními podmínkami již uzavřených zakázek. Ve vztahu k přerušení posuzovaných řízení soud prvního stupně uvedl, že jeho důvodnost nezkoumal, pouze přihlédl k tomu, že nedůvodnost přerušení řízení byla shledána v prvním posuzovaném řízení, což platí s ohledem na jejich přerušení ze shodných důvodu i pro další dvě řízení. Toto pak považoval soud prvního stupně za vyslovení nečinnosti správního orgánu, k čemuž dospěla i žalovaná v rámci opatření proti nečinnosti. Dále soud prvního stupně zdůraznil, že odpovědnost žalované vznikla tím, že rozhodnutí o žádostech žalobkyně nebyla vydána v zákonné lhůtě, čímž byla splněna podmínka existence odpovědnostního titulu, přičemž je v zásadě nerozhodné, jakými dalšími úkony žalovaná naplnila časový prostor svého prodlení s vydáním rozhodnutí. Soud prvního stupně tedy žalobě zcela vyhověl.1.

5. Ve vztahu k prvnímu posuzovanému řízení soud prvního stupně uzavřel, že v tomto řízení mělo být o žádosti žalobkyně rozhodnuto do 16. 3. 2019, neboť žádost žalobkyně podala dne 30. 1. 2019, řízení nemělo být přerušeno a k odstranění vad žádosti měla být žalobkyně vyzvána najednou již dne 6. 2. 2019. S ohledem na reakci žalobkyně na první výzvu za 11 dnů soud prvního stupně dovodil, že od 20. 2. 2019 by správnímu orgánu začala plynout zbývající lhůta 24 dní na rozhodnutí (30 dní minus 6 dní, než byla žalobkyně vyzvána na vady), která by skončila dne 16. 3. 2019. S ohledem na splatnost příspěvku do 14 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o poskytnutí příspěvku pak měla žalobkyně disponovat příspěvkem dne 30. 3. 2019. Žalobkyně tudíž tvrdila pozdější datum, kdy se tak mělo stát, a to den 15. 4. 2019.1.

II. Dovolání a vyjádření k němu

2. Závěrem žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

3. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila tak, že navrhla dovolání odmítnout nebo zamítnout, neboť považovala napadený rozsudek za věcně správný a v souladu s judikaturou dovolacího soudu, a zdůraznila, že odvolací soud stanovil, kdy měla posuzovaná řízení bez průtahů skončit a kdy měla žalobkyně příslušnými částkami disponovat. Dále žalobkyně namítala, že žalovaná v dovolání nepřípustně zpochybňuje skutková zjištění, a polemizovala s jejími námitkami ohledně neexistence příčinné souvislosti s tím, že dovoláním není dle žalobkyně zpochybněno právní posouzení věci, ale žalovaná brojí proti zjištěnému skutkovému stavu a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.

4. Nakonec žalovaná v dovolání zformulovala i (6) otázku, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být příčinná souvislost zjišťována, kterou dle jejího názoru odvolací soud posoudil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, uveřejněným pod č. 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pokud uzavřel, že k poklesu tržeb došlo v důsledku nedostatku cash flow, což žalobkyně řešila omezením provozu. Žalovaná namítala, že znaleckým posudkem byl prokázán jen pokles tržeb, avšak omezení činnosti, jeho rozsah, časový rámec a důvody nijak doloženy nebyly a pokud jde o nedostatek provozního cash flow, tak v posuzovaných řízeních řešené příspěvky nejsou primárně určeny na mzdové náklady, ale na úpravu pracovních podmínek zdravotně postižených. Pokud jde o revolvingový úvěr, ten byl čerpán na základě smlouvy ze dne 11. 7. 2019 (tedy v době kdy již byla většina zakázek ze seznamu ukončena) a vypovězen byl až v květnu 2020, tedy po vyplacení všech sporných příspěvků. Nedokládá tudíž nemožnost žalobkyně opatřit si finanční prostředky na provoz. Dále žalovaná rozporovala závěry znaleckého posudku a způsob jakým se s jejími námitkami vypořádal odvolací soud a uvedla, že na jeho základě nelze existenci příčinné souvislosti dovozovat, neboť znalecký posudek se soustředil jen na historické srovnání účetnictví žalobkyně; jiné doklady a údaje neověřoval a nezkoumal jiné možné příčiny ušlého zisku, ani neanalyzoval relevantní trh; těžko tedy mohl jiné příčiny poklesu zisku zjistit. Tímto se ale odvolací soud nezabýval a jen zdůraznil, že znalec jiné příčiny poklesu zisku neidentifikoval. V tomto směru tudíž považovala žalovaná napadený rozsudek za nepřezkoumatelný. Dále žalovaná trvala na tom, že ekonomické příčiny (např. výše úrokových sazeb, míra nezaměstnanosti, růst mezd či jejich minimální výše) se na hospodaření společnosti projeví vždy a je tedy třeba se s nimi z hlediska příčinné souvislosti vypořádat. Závislost žalobkyně na příspěvcích a neschopnost udržet činnost ani v krátkém horizontu, poměr zisku a nákladů, jež jej pětinásobně převyšují, a neefektivnost, kdy žalobkyně potřebuje k dosažení zisku čtyřnásobný příspěvek než konkurence, tedy sice mohou být její „podnikatelskou strategií“, ale mají na vzniklou ztrátu jednoznačný vliv, stejně jako rozhodnutí žalobkyně předčasně ukončit některé zakázky, byť měla možnost svou činnost optimalizovat. Navíc obdobné ztráty na zisku vykazuje žalobkyně i v letech 2020 (žaloba vedená u soudu prvního stupně pod sp. zn. 25 C 169/2022) a 2021 (předběžně uplatněný nárok), tedy dlouho po vyplacení sporných příspěvků.1.

5. Jako další dovolací důvod vymezila žalovaná (3) otázku, zda lze za nečinnost považovat část správního řízení, v níž správní orgán vyzýval účastníka řízení k doplnění podkladů rozhodnutí, a dobu, po kterou účastník podklady doplňoval, a to i opakovaně. Tuto otázku považovala žalovaná za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou a namítala, že vady žalobkyně odstraňovala a tyto se i objevovaly postupně, nelze tudíž říct, že účelné je odstraňování vad jen jednou, jak uzavřel soud prvního stupně, přičemž odvolací soud se s tímto jeho závěrem ztotožnil, aniž se touto otázkou blíže zabýval. V této souvislosti žalovaná uvedla, že potřebu druhé výzvy by měl vyhodnocovat především správní orgán, který řízení vede (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2101/2005).1.

III. Přípustnost dovolání

4. Z hlediska hmotného práva záviselo rozhodnutí odvolacího soudu na dovoláním zpochybněném posouzení otázky existence nesprávného úředního postupu správního orgánu a dále existence příčinné souvislosti mezi tímto nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Dovolání je přípustné pro řešení otázky posouzení existence nesprávného úředního postupu správních orgánů v posuzovaných řízeních, a to otázky, zda došlo k (ne)dodržení zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí (otázky 1 až 4), neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

5. Pokud jde o otázky 5 a 6, které se týkají posouzení existence příčinné souvislosti, tak obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Pokud jde o závěry odvolacího soudu napadené žalovanou v rámci formulace otázky 6, tak tyto nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem, které žalovaná tímto zpochybňuje. Nejde tudíž o právní závěry odvolacího soudu, ale o závěry skutkové, a brojí-li žalovaná proti nim, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).

6. Odlišná situace je však ohledně otázky 5, v níž žalovaná zpochybnila, zda může vzniknout vztah příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem správního orgánu spočívajícím v průtazích v řízení a škodou představovanou ušlým ziskem, která vznikla (začala vznikat) před zahájením posuzovaného řízení, příp. před tím, než v něm došlo k nesprávnému úřednímu postupu (tj. před „průtažnou částí“ takového řízení). Posouzení existence příčinné souvislosti v tomto případě však přímo závisí na žalovanou rovněž zpochybněném posouzení existence nesprávného úředního postupu. Vzhledem k tomu, že ohledně posouzení existence nesprávného úředního postupu správních orgánů v posuzovaných řízeních shledal Nejvyšší soud dovolání žalované nejen přípustné, ale i důvodné, jak je uvedeno níže, již se z důvodu procesní ekonomie posouzením otázky existence příčinné souvislosti nezabýval.

2. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

3. V první řadě není dovolání žalované přípustné v části směřující proti výroku I v rozsahu potvrzení výroků II a III rozsudku soudu prvního stupně a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Toto však v případě přípustnosti a důvodnosti dovolání ve zbývajícím rozsahu nebrání dovolacímu soudu, aby zrušil i nákladové výroky jako výroky závislé na výroku o věci samé.

IV. Důvodnost dovolání

7. Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře vychází ze závěru, že v případě, pokud se poškozený domáhá náhrady škody (majetkové újmy), může k založení odpovědnosti státu za ni dojít jen z důvodu nesprávného úředního postupu spočívajícího v existenci průtahů (tj. období nečinnosti), nikoli z důvodu nepřiměřené délky řízení (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný pod č. 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, uveřejněný pod č. 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3728/2016, a ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013). Tento závěr akceptoval i Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15. V případě správního řízení, které je vázáno zákonnými lhůtami pro vydání rozhodnutí, je pak nutné při zkoumání, zda v něm došlo k průtahům (tj. neodůvodnitelné nečinnosti správního úřadu), zabývat se tím, jestli v něm došlo k nedodržení zákonných lhůt, které jsou pro vydání rozhodnutí ve správním řízení stanoveny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2793/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2101/2005, který se sice týká posuzování odpovědnosti státu podle předchozí právní úpravy, tedy dle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ale ve výše uvedeném směru jsou jeho závěry aplikovatelné i na právní úpravu zákona č. 82/1998 Sb.). 1.

8. Podle § 13 OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).1.

2. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad však žalovaná (kromě tvrzené nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu) netvrdila a nepodávají se ani z obsahu soudního spisu. Pokud žalovaná namítala, že rozsudek odvolacího soudu je (ohledně posouzení existence příčinné souvislosti) nepřezkoumatelný, tak s tímto závěrem se Nejvyšší soud nad rámec toho, co je odvolacímu soudu vytýkáno v odstavci 45 tohoto rozsudku, neztotožňuje, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, jakými úvahami se odvolací soud při jeho vydání řídil, jakož i to, jakým způsobem se v něm vypořádal se stěžejními námitkami žalované (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17, nebo ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07), byť žalovaná s jeho (zejména skutkovými) závěry nesouhlasí. Přezkoumatelnost napadeného rozsudku vyplývá i z obsahu podaného dovolání, v němž žalovaná byla zjevně schopna na závěry odvolacího soudu relevantně reagovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4430/2013).

3. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to jak v části výroku I, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, tak v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také pro rozsudek soudu prvního stupně a ve věci bude nadto potřeba zopakovat či provést další dokazování, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně, a to jak ve výroku I o věci samé, tak v navazujících výrocích II a III o náhradě nákladů řízení, a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

4. Při novém projednání věci soud prvního stupně nárok žalobkyně (případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování) nově posoudí, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, a v případě, že dospěje k závěru, že se správní soudy dopustily v (alespoň v některém z) posuzovaných řízeních nesprávného úředního postupu, bude se v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu zabývat otázkou existence příčinné souvislosti mezi tímto zjištěným nesprávným úředním postupem a žalobkyní uplatňovanou škodou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, a ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013), a to s přihlédnutím k novému závěru o tom, kdy zákonné lhůty k rozhodnutí v posuzovaných řízeních uplynuly a kdy začala žalobkyni uplatňovaná škoda vznikat, resp. kdy nastaly skutečnosti vedoucí ke vzniku škody (např. omezování či vypovídání zakázek).

5. Soudy nižších stupňů jsou v dalším řízení vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

6. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 15. 5. 2024 JUDr. David Vláčil předseda senátu