NSS 5 A 153/2000-81

5 A 153/2000-81

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobců: a) MUDr. Z. H., b) MUDr. S. H., c) O. H., všichni zastoupeni JUDr. Renatou Scholzovou, advokátkou se sídlem Praha 1, V Jámě 12, proti žalovanému Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem Praha 1, Staroměstské nám. 6 a zúčastněných osob: 1) Ing. D. J., 2) Ing. K. K., 3) V. V., o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 8. 2000, č. j. 3369/00/32/K-77/00, 11489/99/32/0-382/99, takto:

Vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj, vydaná na základě zmocnění obsaženého v § 143 odst. 1 písm. k) zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, a vyhláška Národního výboru hlavního města Prahy č. 5/1979 Sb. NVP, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze, vydaná na základě zmocňujícího ustanovení § 143 odst. 5 téhož zákona, jsou právními předpisy stejné právní síly toliko s odlišnou místní působností: působnost vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj se vztahuje na území celé České republiky s výjimkou hlavního města Prahy a působnost vyhlášky Národního výboru hlavního města Prahy dopadala naopak pouze na tuto obec.

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

Rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy, odboru územního plánování ze dne 18. 5. 1999, č. j. 132405/98/OUR/JZ/KAT bylo ve správním řízení zahájeném k návrhu Ing. D. J. vysloveno, že na pozemcích č. parc. 103/2 a 1003/3, 1003/1, 4942, 4936/1 k. ú. S. při ulici P.D. v P. 5 se umisťuje stavba rodinného domu včetně napojení na inženýrské sítě, jak je zakresleno v situačním výkresu v měřítku 1: 1000, který je grafickou přílohou tohoto rozhodnutí. Současně podle § 138a zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů a § 133 odst. 4 vyhlášky č. 5/1979 Sb. NVP, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hl. m. Praze, ve znění pozdějších předpisů byla povolena „výjimka z ustanovení § 43 odst. 7a) cit. vyhl., pro zastavěnou plochu nadzemním objektem, zvětšenou o 40% plochy pozemku a výjimka z ustanovení § 44 odst. 1 e) cit. vyhl. pro deficit jednoho parkovacího stání na vlastním pozemku“. Pro umístění a projektovou přípravu stavby byly stanoveny podmínky uvedené pod bod 1 až 18 výroku tohoto správního rozhodnutí. Dále bylo vysloveno, že se vyhovuje zčásti námitce účastníků řízení MUDr. Z. H., MUDr. S. H. a O. H. s poukazem na podmínky č. 2 a 15, námitce účastníků řízení paní O. N., V. V. a K. K. s poukazem na podmínku č. 15 a že se vyhovuje v plném rozsahu námitce Mgr. U.s poukazem na podmínku č. 15.

Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci, jakož i někteří další účastníci správního řízení, odvolání.

Rozhodnutím Ministerstva pro místní rozvoj, odboru stavebního řádu ze dne 13. 10. 1999, č. j. 11489/99/32/0-382/99 bylo vysloveno, že podle § 59 odst. 2 správního řádu se odvoláním napadené rozhodnutí mění tak, že 1) první odstavec výroku rozhodnutí zní „Na stavebním pozemku vymezeném hranicemi pozemku č. parc. 1003/2 a 1003/3-zahrada (stavba r. d.) a 1003/1-zahrada a na pozemku parc. č. 4942, 4936/1, k. ú. S. při ulici P. D. (kanalizace napojena do ul. P.Z.) v P. 5 se umisťuje stavba rodinného domu včetně napojení na inženýrské sítě, jak je zakresleno v ověřeném situačním výkrese v měřítku 1: 1000 (1 ks)“, 2) v bodě 4 z první věty se vypouští slova „3 podzemní podlaží“, která se nahrazují slovy „2 podzemní podlaží“, 3) v bodě 5 za první větu se vkládá věta s textem „Barva vnější úpravy stavby bude světlá, krytina střechy měděná“.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2000, č. j. 5 A 161/99-41 bylo toto rozhodnutí ministerstva zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

Rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 8. 2000, č. j. 3369/00/32/K-77/00, 11489/99/32/0-382/99 bylo rozhodnutí správního orgánu prvého stupně změněno shodně jako v předchozím rozhodnutí ze dne 13. 6. 1999 s tím, že v ostatních částech se rozhodnutí orgánu I. stupně potvrzuje.

Proti tomuto (posledně uvedenému) rozhodnutí podali žalobci v zákonné lhůtě žalobu, ve které uvedli: žalovaný vycházel při posuzování podzemních a nadzemních podlaží z ČSN 73 4301 s tím, že žádný obecně závazný právní předpis neobsahuje definici nadzemního a podzemního podlaží, ani nestanovní způsob určení či rozlišení podlaží na nadzemní a podzemní a že tyto otázky upravuje pouze zmíněna ČSN. Toto tvrzení je nepravdivé. Žalobci poukazují na vyhlášku č. 279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), která rovněž obsahuje definici podzemního podlaží, ovšem se zcela jinými kriterii. Žalovaný dále stavbu posoudil pouze podle vyhlášky č. 5/1979 Sb. NVP a nepřihlédl k vyhlášce č. 137/1998 Sb. V důsledku toho vydal rozhodnutí, které odporuje ustanovení § 46 správního řádu. Dle názoru žalobců nutno v daném případě přihlédnout k ustanovení § 3 písm. c) vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, která pro posouzení stavby jako rodinného domu stanoví kromě limitu nadzemních podlaží i limit počtu podlaží podzemních (jedno podzemní podlaží). Z důvodu chybějící úpravy ve vyhlášce č. 5/1979 Sb. NVP nelze dojít k výkladu, jaký učinil žalovaný. Takovýmto výkladem by navíc došlo k výrazným a neodůvodněným rozdílům při posuzování staveb v Praze a ve zbývajících částech České republiky, a tím i k neodůvodněným zásahům do rovnosti práv a povinností. Navíc 1. 1. 2000 nabyla účinnosti nová vyhláška hlavního města Prahy o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze č. 26/1999, která v čl. 9 odst. 1 písm. m) již rovněž stanoví limit jednoho podzemního podlaží při posuzování rodinného domu. Žalobci jsou si však vědomi toho, že s ohledem na čl. 65 této vyhlášky, ji nelze v daném případě aplikovat.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě především uvedl, že postupoval v řízení v souladu s názorem vysloveným Vrchním soudem v Praze v rozsudku ze dne 20. 6. 2000, č. j. 5 A 161/99-41. Jinak odkázal na vyjádření k žalobě ve věci sp. zn. 5 A 161/99 z 14. 3. 2000.

Žalobci v replice poukázali na to, že úspěšně zpochybnili tvrzení žalovaného, že žádný právní předpis neobsahuje definici nadzemního a podzemního podlaží a že tyto otázky upravuje pouze platná ČSN 73 4301. Uvedli, že se jedná o nezávaznou státní normu a znovu poukázali na vyhlášku č. 279/1997 Sb., zejména na přílohu č. 1 s tím, že v poznámce 1) pod čarou u pojmu „stavba“ se přímo odkazuje na ustanovení prováděcí vyhlášky ke stavebnímu zákonu.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené správní rozhodnutí a neshledal žalobu důvodnou. Soud vycházel z následujících skutečností a úvah.

Již v uvedeném rozsudku Vrchního soudu v Praze bylo mj. konstatováno: „Ustanovení § 143 stavebního zákona, ve znění platném v době vydání vyhlášky č. 5/1979 Sb. NVP obsahovalo (mimo jiné) jednak zmocnění pro Federální ministerstvo pro technický a investiční rozvoj k vydání obecně závazného právního předpisu, který upraví obecně technické požadavky na výstavbu (odstavec 1 písm. k/), jednak zmocnění pro Národní výbor hl. m. Prahy k vydání obecně technických požadavků na výstavbu v tomto městě. Podobná zmocnění obsahuje toto ustanovení ve znění platném v současné době (zmocnění pro Ministerstvo pro místní rozvoj – odstavec 1 písm. k) a zmocnění pro hl. m. Prahu k vydání vyhlášky v přenesené působností – odstavec 4). Stavební zákon tedy (těmito zmocněními) umožňoval a i nyní umožňuje, aby hl. m. Praha vlastním právním předpisem upravila pro své území obecně technické požadavky na výstavbu a to i odlišně od obecně technických požadavků stanovených vyhláškou přísl. ústředního orgánu státní správy. Nejedná se tedy o případ, jak dovozují žalobci, kdy vyhláška obce může upravovat pouze „podrobnosti“, neupravené nejen zákonem, ale i vyhláškou přísl. ústředního orgánu státní správy. Odlišná úprava ve vyhlášce hl. m. Prahy a přísl. vyhlášce ministerstva (vyhlášce č. 137/1998 Sb.) včetně odlišného vymezení některých pojmů, není tedy nepřípustným rozporem ve smyslu ustanovení § 24 odst. 2 ve spojení s § 16 odst. 2 zákona č. 267/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení).“.

Tímto stanoviskem byl žalovaný v dalším řízení vázán. Ostatně i Nejvyšší správní soud je shodného názoru. Vyhláška ministerstva a vyhláška tehdy Národního výboru hl. m. Prahy vydané na základě zmocňujícího ustanovení § 143 stavebního zákona jsou právními předpisy stejné právní síly toliko s odlišnou místní působností, když vyhláška ministerstva má působnost na území celé České republiky s výjimkou hl. m. Prahy a vyhláška NVP naopak měla působnost pro tuto obec.

Zbývá posoudit, zda (se zřetelem i na časovou působnost pro daný případ), není třeba, pokud se týká přípustného počtu podlaží vedle vyhlášky č. 5/1979 Sb. NVP aplikovat i příslušné ustanovení vyhlášky č. 137/1998 Sb., především proto, že vyhláška hl. m. Prahy obsahuje jen dílčí úpravu. Vyhláška č. 83/1976 Sb. o obecných technických požadavcích na výstavbu v původním znění otázku počtu podlaží blíže u rodinného domku neupravovala, a to zřejmě i se zřetelem na úpravu obsaženou v ustanovení § 128 odst. 1 občanského zákoníku v tehdejším znění. Po zrušení (resp. změně) tohoto ustanovení občanského zákoníku novelou s účinností od 1. 1. 1992 bylo ustanovením § 44 odst. 1 vyhlášky č. 83/1976 Sb. novelou s účinností od 17. 7. 1992 změněno tak, že rodinný dům byl definován jako stavba, která svým stavebním uspořádáním odpovídá požadavkům na rodinné bydlení a v níž je více než polovina podlahové plochy všech místností určena k bydlení s tím, že rodinný dům může mít nejvýše tři samostatné byty a nejvíce dvě nadzemní podlaží a podkroví. Počet podzemních podlaží stanoven nebyl.

Vyhláškou č. 5/1979 Sb. NVP po změně provedené vyhláškou hl. m. Prahy č. 1/1994 bylo v ustanovení § 43 odst. 1 rovněž stanoveno, že rodinný dům je stavba, která svým stavebním uspořádáním odpovídá požadavkům na rodinné bydlení a v níž je více než polovina podlahové plochy všech místností určena k bydlení a že rodinný dům může mít nejvýše tři samostatné byty a nejvýše dvě nadzemní podlaží a podkroví. Tato vyhláška hl. m. Prahy tedy obsahovala, pokud se týká počtu podlaží, samostatnou úpravu, byť shodnou s vyhláškou č. 83/1976 Sb., ve znění účinném od 17. 7. 1992. Nebyl tedy již z tohoto důvodu pro tuto otázku důvod byť i k podpůrnému použití vyhlášky č. 83/1976 Sb. Vzhledem k výše uvedenému (především ohledně právní síly a místní působnosti) pak na této úpravě pro hlavní město Prahu nemohlo nic změnit samotné vydání vyhlášky č. 137/1998 Sb. [§ 3 písm. c)]. Žalobní námitka ohledně použití tohoto ustanovení tedy nemůže obstát.

Pokud se týká použití vyhlášky č. 279/1997 Sb., je nutno především poukázat na to, že tento předpis byl vydán k provedení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku) s předmětem úpravy vymezeným v ustanovení § 1 tohoto zákona a na základě zmocnění v ustanovení § 33 odst. 1 téhož zákona. Ostatně i podle ustanovení § 1 této vyhlášky, vyhláška stanoví ceny, koeficienty, přirážky a srážky k cenám a postupy při uplatnění způsobu oceňování věcí, práv, jiných majetkových hodnot a služeb. Vyhláška ministerstva či jiného ústředního orgánu státní správy toliko provádí určitý zákon na základě v něm obsaženého zmocnění, a to v souladu s ním a v jeho rámci. Nemůže být proto (pokud by to výjimečně nestanovil zákon), a to ani podpůrně, použita pro jiné právní vztahy, než upravuje dotyčný (zmocňující) zákon. Konkrétně vyhlášku č. 279/1997 Sb. nelze použít pro účely řízení o umístění stavby (tedy jakožto prováděcí předpis ke stavebnímu zákonu).

Ze všech těchto důvodů byla žaloba zamítnuta. Soud při splnění podmínek ustanovení

§ 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl o věci samé bez jednání.

Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Neúspěšným žalobcům právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší, úspěšnému žalobci, jak vyplývá ze spisu, nad rámec běžných výdajů náklady spojené s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 16. 1. 2004 ⟪LB:lb_001⟫ JUDr. Petr Příhoda předseda senátu