OSBN 6 C 254/2021-100

Okresní soud v Benešově rozhodl samosoudkyní Mgr. Štěpánkou Brožovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ bytem adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení částka s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky částka od datum do datum a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky částka od datum do zaplacení se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Benešově doplatek soudního poplatku ve výši částka, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Dne datum podala žalobkyně ke zdejšímu soudu žalobu proti žalovanému o zaplacení částky částka s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedla, že žalovaný se žalobkyní uzavřel dne datum smlouvu o zápůjčce číslo na základě které byla žalovanému dne datum vyplacena zápůjčka ve výši částka. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni celkovou částku ve výši částka (jistina zápůjčky částka a celkové náklady zápůjčky, a to obchodní úrok ve výši částka a administrativní poplatek ve výši částka) v 59 měsíčních splátkách po částka a v 60. závěrečné měsíční splátce ve výši částka. Splatnost první splátky byla dohodnuta dnem datum. Žalovaný však na platby dle smlouvy hradil pouze částečně a dostal se do prodlení s hrazením svých závazků vyplývajících ze smlouvy, proto došlo ke dni datum v souladu se smlouvou k zesplatnění celého dluhu. Žalovaný dluží žalobkyni celkovou částku částka, která představuje neuhrazenou jistinu ve výši částka, neuhrazené obchodní úroky ve výši částka, neuhrazené měsíční poplatky za správu zápůjčky ve výši částka, zákonný úrok z prodlení ve výši částka, smluvní pokutu za dobu do zesplatnění a po zesplatnění v celkové výši částka, náklady spojené s upomínáním ve výši částka a zákonný úrok z prodlení z částky částka za dobu od datum do zaplacení. Na předžalobní upomínku žalovaný nereagoval.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavil, ani z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, a proto soud ve věci jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, vycházeje přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění. Dne 17. 8 2020 žalovaný s žalobkyní podepsal listinu s názvem smlouva o zápůjčce, na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla částku ve výši částka a žalovaný se zavázal částku vrátit v 60 měsíčních splátkách po částka (poslední splátka částka); žalovaný měl celkem žalobkyni vrátit částka. Současně byly sjednány sankce pro případ porušení povinností žalovaným s odkazem na sazebník (ze smlouvy o zápůjčce, z obchodních podmínek, ze sazebníku, ze splátkového kalendáře a jeho výpisu). Zápůjčka byla žalovanému ze strany žalobkyně vyplacena na jeho účet dne datum (z potvrzení o transakci). Žalovaný se dostal se splátkami do prodlení, nereagoval na upomínky žalobkyně a žalobkyně zápůjčku ke dni datum zesplatnila (z upomínek žalobkyně, podacích lístků). Na předžalobní upomínku žalovaný nereagoval (z předžalobní upomínky a podacího lístku).

4. Dále soud v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zjistil, že žalovaný před uzavřením úvěrové smlouvy měl v listopadu 2018 čistou mzdu okolo částka (z výplatního lístku z května 2019 a června 2020), přičemž se jednalo o mzdu od společnosti právnická osoba, kde žalovaný dle svého prohlášení pracoval; dále byl dle svého prohlášení svobodný, bydlel u rodičů, jeho měsíční výdaje činily částku částka a splátky půjček částku částka (z výplatního lístku, z nepodepsaného formuláře příjmů a výdajů). Ohledně své totožnosti žalovaný žalobkyni předložil svůj občanský průkaz.

5. Dále žalobkyně předložila výpis z účtu žalovaného za období květen až červenec z anonymizováno účtu, z něhož soud zjistil, že se žalovaný v uvedeném období značně potýkal se svou finanční situací a že jeho příjem zjevně nebyl dostatečný k uspokojení jeho potřeb. V předmětném výpisu je zjevné, že žalovaný čerpá i jiné spotřebitelské úvěry od nebankovních poskytovatelů (např. právnická osoba). Ze zůstatků a výpisů je pak zjevné, že s takto nabytými prostředky žalovaný stěží hospodaří.

6. Na základě zjištěných skutečností soud ohledně skutkového stavu uzavřel, že žalovaný podepsal s žalobkyní dne datum listinu s názvem smlouva o zápůjčce, na jejímž základě žalobkyně dne datum poskytla žalovanému částku částka. Do dnešního dne žalovaný žalobkyni uhradil částku částka. Před uzavřením smlouvy žalobkyně v rámci zkoumání úvěruschopnosti zjistila příjem žalovaného v měsíční výši okolo částka; finanční situaci žalovaného vyplývající z jeho výpisu z účtu (spotřebitelské úvěry od jiných nebankovních poskytovatelů) žalobkyně nijak nezohlednila, skutečné výdaje žalovaného nezkoumala.

7. Při právním hodnocení soud vycházel z ustanovení § 2390 o. z., dle něhož přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dále soud na danou věc aplikoval ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 588 o. z soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

12. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

13. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce podepsaná stranami dne datum je absolutně neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením

§ 86 odst. 1 ZoSÚ řádně zkoumána schopnost žalovaného daný úvěr splatit, resp. žalobkyně neprokázala, že úvěruschopnost žalovaného řádně přezkoumala, a to ani poté, co byla soudem v tomto smyslu poučena podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“).

14. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech uvádí, že způsob, jakým žalobkyně zkoumala úvěruschopnost je ve smyslu aktuální rozhodovací praxe vyšších soudů zcela nedostatečný a řádné zkoumání úvěruschopnosti z něj nelze dovodit. K uvedenému soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum rozhodnutí, sp. zn. spisová značka, (PR 21/ 2018 s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absence náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. K absolutní neplatnosti při nesplnění podmínek §§ 86, 87 ZoSÚ srov. rozhodnutí SDEU ve věci C číslo 2018, řízení o předběžné otázce ve věci OPR- právnická osoba

15. Na základě shora uvedeného soud uzavřel, že úvěruschopnost žalovaného nebyla před uzavřením smlouvy řádně prověřena, a to zejména z důvodu nezkoumání jakýchkoliv jeho výdajů a dále z důvodu zcela zjevně účelového vyhodnocení žalovaného jako úvěruschopné bez zohlednění jeho finanční situace a finančního hospodaření. V podrobnostech k tomu soud uvádí následující.

16. V předmětné věci nebyly žalovaným deklarované výdaje nijak doloženy ani objektivizovány. Doložená výše mzdy okolo částka při současném zohlednění mnohosti spotřebitelských úvěrů a bilance žalovaného na jeho bankovním účtu naopak skýtá prostor pro pochybnosti ohledně úvěruschopnosti žalovaného. Zdejší soud reflektuje, že výklad ustanovení § 86 a 87 ZoSÚ by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů v souvislosti s povinností zde jim ukládanou. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že v daném směru toto posouzení není možné bez skutečného zjištění nejen příjmů či dosavadního dluhového zatížení klienta ve fázi vymáhání (či dokonce insolvence), ale taktéž alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele zásadně očekávat. Takovými výdaji jsou především náklady na bydlení. V daném případě bylo při posouzení žalovaného jakožto žadatele o úvěr uvedeno, že jeho výdaje představují částku částka a že splátky jiných úvěrů jsou také částka. Tím bylo dovozeno bez jakýchkoliv podkladů, že žalovanému zbývá dostatečné množství volných prostředků na splácení úvěru. Splnění povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost je třeba vždy hodnotit s ohledem na individuální okolnosti věci. V souzeném případě shora popsaná zjištění, z nichž je zřejmá úplná absence ověření výdajů žalovaného ze strany žalobkyně, vedou k závěru, že provedené„ hodnocení klienta“ bylo pouze účelové, vedené snahou uvést údaje, které postačí k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

17. Soud dále doplňuje, že v projednávané věci soud považuje celkové měsíční výdaje žalovaného ve výši částka za přinejmenším pochybné. I pokud by skutečně bydlel žalovaný u rodičů, lze stěží uvěřit a vycházet z toho, že náklady na bydlení a život představují částku částka. K dokreslení účelovosti procesu posuzování úvěruschopnosti soud uvádí, že z výpisu z účtu žalovaného jednoznačně vyplývá, že před uzavřením projednávané smlouvy se žalovaný značně potýkal se svou finanční situací, jelikož čerpal a splácel různé nebankovní úvěry. Předložené výpisy z účtu žalovaný za období květen až prosinec 2020 dokládají, že žalovaný nemá racionální náhled nad svou finanční situací, která se zjevně vymkla jeho kontrole. V tomto směru proto soud uzavřel, že žalobkyni byla známa či musela být známa situace žalovaného, tj. že má dlouhodobě potíže s platební a finanční situací. Při zachování podnikatelského profesionálního úsudku mělo být popsané hospodaření žalovaného pro žalobkyni jasným znakem toho, že se žalovaný nachází v tzv. dluhové pasti.

18. Dle názoru soudu je zcela zjevné, že instituce, která poskytuje úvěr, má dostatečné nástroje k tomu, aby potřebné doklady (ohledně podstatných příjmů a výdajů) od spotřebitele získala. Je to totiž právě instituce, která poskytuje peníze a disponuje tedy tím, co spotřebitel žádá a potřebuje. Je nasnadě, že pokud si instituce od spotřebitele vyžádá konkrétní jí specifikované podklady (v podstatě ve všech případech stejné či totožné), bude aktivita na spotřebiteli, aby tyto podklady úvěrové instituci doložil pod„ sankcí“ neobdržení prostředků. Převážná aktivita je tedy na spotřebiteli a na úvěrové instituci v zásadě pouze to, aby předložené doklady odborně posoudila a vyhodnotila schopnost spotřebitele úvěr splatit. Zcela zjevně tedy není potíž potřebné doklady zajistit, jak uvádí, žalobkyně, nýbrž je odborně vyhodnotit tak, aby z nich schopnost spotřebitele splácet vyplynula. Ze shodných důvodů jsou bezúspěšné i námitky poskytovatelů úvěrů, že nemohou očekávat podvodné jednání zákazníků a prověřovat pravdivost jejich prohlášení, neboť se mnohdy jedná o osoby v bezvýchodné situaci či osoby, které nad svou finanční situací nemají odborný náhled. Právě z uvedených důvodů proto ZoSÚ stanoví povinnost prověřovat úvěruschopnost poskytovateli úvěru, jakožto odborníkovi působícímu na trhu s úvěrovými produkty.

19. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o zápůjčce ve smyslu shora uvedených ustanovení a citované judikatury absolutně neplatnou dle § 588 o.z. ve spojení s § 86, 87 ZoSÚ pro absenci řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, rozhodoval podle § 2991 o.z. o vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni. V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši částka převodem na jeho účet. Jelikož žalovaný žalobkyni zaplatil celkem částka, zůstala mu povinnost vydat částku částka. Soud žalobkyni přiznal rovněž zákonný úrok z prodlení z této částky, a to ode dne následujícího po doručení žaloby, jelikož v řízení nebylo zjištěno, že by žalobkyně ve smyslu § 1958 odst. 2 o.z. vyzvala žalovaného ke splnění dluhu před tímto datem (předžalobní upomínka je toliko procesní úkon a její odeslání má jiné právní účinky, než hmotněprávní výzva k plnění, která se musí dostat do dispoziční sféry adresáta; stejně tak nebylo zjištěno, že by se do sféry dispozice žalovaného dostaly jiné upomínky). Ve zbývajícím rozsahu požadované jistiny soud žalobu zamítl, a to včetně příslušenství sestávajícího z úroků, poplatků a smluvních pokut (mají oporu v neplatné smlouvě), jakož i úroků z prodlení požadovaných za období, kdy jednotlivé částky nemohly být s ohledem na absenci výzvy k vydání bezdůvodného obohacení splatné. Soud nepřihlédl k zápočtům žalobkyně, které provedla ohledně jednotlivých úhrad žalovaného, neboť zápočty je nutné provádět jen na ty nároky, které skutečně existují (jsou platné). Připuštěním opačného výkladu by došlo ke zcela nesmyslnému množení sporů (ohledně bezdůvodného obohacení ve sféře žalobkyně), které nelze z logiky věci připustit.

20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, neboť poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků byl v řízení z procesního hlediska takřka totožný.

21. Dále soud postupoval podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, kdy rozhodl o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek ve výši částka podle Položky 1 bod 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků. Soudní poplatek se v tomto případě vypočítá jako 5 % ze žalované částky, tedy výše soudního poplatku činí částka. Žalobkyně uhradila soudní poplatek pouze ve výši částka, tudíž je nutné uhradit ČR – Okresnímu soudu v Benešově doplatek soudního poplatku ve výši částka, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání ve lhůtě do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Benešově.

Nebude-li rozhodnutí plněno dobrovolně, lze podat návrh na výkon rozhodnutí podle části šesté o.s.ř. nebo návrh na nařízení soudní exekuce a pověření soudního exekutora podle zákona č. 120/2001 Sb. (exekučního řádu).