OSCH 15 C 175/2021-18

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ zastoupené advokátem titul jméno jméno, IČO ⟪LB:lb_003⟫ advokátem sídlem adresa, číslo obec ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_006⟫ hlášen k pobytu na adrese ohlašovny anonymizována čtyři slova ⟪LB:lb_007⟫ o zaplacení 3 048 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 3 036 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 524 Kč za období od 7. do 17. ledna 2021 a z částky 3 036 Kč za období od 18. ledna 2021 do zaplacení.

II. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 12 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 Kč za období od 7. do 17. ledna 2021 a z částky 12 Kč za období od 18. ledna 2021 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni k rukám zástupce žalobkyně na náhradě nákladů řízení částku 1 126 Kč.

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 30. března 2021, na zaplacení pohledávek, vzniklých v důsledku přepravy žalovaného dopravními prostředky žalobkyně, při nichž se žalovaný neprokázal při přepravních kontrolách platnými jízdními doklady. Podle tvrzení žalobkyně se tak žalovaný přepravoval druh dopravního prostředku na lince označení ve 13:15 hodin dne 6. ledna 2021 ve stanici název a ve 14:10 hodin dne 17. ledna 2021 ve stanici název, kdy mu podle žalobkyně vždy vznikla povinnost zaplatit žalobkyni jízdné 24 Kč a přirážku k jízdnému (smluvní pokutu) 1 500 Kč na základě výzvy kontrolora. Vedle této žalované jistiny se žalobkyně stejnou žalobou domáhala zaplacení úroku z prodlení podle výroků I. a II., když se žalovaný podle žalobkyně dostal vždy do prodlení ode dne následujícího po přepravní kontrole, neboť splatnost pohledávky nastala v den jejího provedení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a stejně jako žalobkyně a její zástupce se ani žalovaný nedostavil k nařízenému jednání, přičemž pouze neúčast strany žalující byla předem omluvena.

3. Před samotným projednáním věci se soud zabýval tím, zda je s ohledem na neznámý pobyt žalovaného a jeho procesní pasivitu pro další vedení řízení nebytné chránit procesní zájmy žalovaného ustanovením opatrovníka postupem podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“). Soud přitom v průběhu řízení nezjistil, že by se žalobkyně, nebo jiná osoba snažily právě s ohledem na tuto skutečnost získat pro sebe neoprávněnou výhodu. Proto s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 věta první OSŘ soud procesní zastupování žalovaného nezajišťoval, neboť kvalifikované zastoupení účastníka, který nemá zájem v řízení aktivně bránit svá práva, na náklady státu a z ingerence soudu by bylo porušením zásady rovnosti účastníků, zakotvené v § 18 odst. 1 OSŘ.

4. Soud na základě dokazování dospěl ke skutkovému zjištění, jež odpovídalo žalobním tvrzením o přepravě žalovaného v uváděné dny dopravními prostředky žalobkyně, že přitom byly provedeny přepravní kontroly, při nichž se žalovaný neprokázal platným jízdním dokladem a při níž žalobkyně vždy vyzvala žalovaného k zaplacení žalovaných částek a že smluvní přepravní podmínky žalobkyně skutečně obsahují povinnost cestujícího zaplatit žalobkyni přirážku k jízdnému 1 500 Kč, pokud se nemůže prokázat platným jízdním dokladem, nesnižuje-li se výše této přirážky za splnění dalších uváděných podmínek. Z tarifu žalobkyně pak soud zjistil, že jízdné je stanoveno v cenách od 18 do 116 Kč.

5. Soud dále vycházel z tvrzení žalobkyně o tom, že žalované částky žalovaný nezaplatil. Jde totiž o tvrzení o negativní skutečnosti, ohledně nějž tíží břemeno tvrzení a prokázání opaku žalovaného podle § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 OSŘ.

6. Byť žalovaný použil dopravní prostředky provozované přepravcem bez platného jízdního dokladu a netvrdil přitom, že by chtěl využít svého práva na přepravu z jízdního dokladu (který ostatně zřejmě ani neměl), došlo mezi přepravcem a žalovaným vždy k uzavření smlouvy o přepravě osob ve smyslu § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“) ve spojení s § 3 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu (dále jen„ PŘ”) neboť takový závěr přijal Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 10. ledna 2001, sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, vyhlášeném ve sbírce zákonů pod č. 78/2001. Nárok žalobkyně tak vychází z oprávnění provozovatele hromadné dopravy uložit cestujícímu zaplatit jízdné a přirážku k jízdnému v případě, že se tento neprokáže platným jízdním dokladem, zakotveném v § 37 odst. 4 písm. d) a odst. 6 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, (dále jen„ ZD“). Jde o zvláštní deliktní povinnost žalovaného za porušení povinnosti sjednat s přepravcem při využití prostředku hromadné přepravy osob přepravní smlouvu, resp. cestovat přepravním prostředkem pouze s platným jízdním dokladem, jak je zřejmé z § 15 písm. b) PŘ. Protože žalovaný nesplnil svou povinnost ve lhůtě stanovené přepravcem podle § 1958 OZ ve smyslu § 15 písm. b) PŘ, je podle § 37 odst. 5 písm. b) ZD povinen zaplatit nejen jízdné, ale i přirážku k jízdnému za porušení přepravního řádu, uložené mu podle § 37 odst. 5 písm. c) ZD.

7. Výše přirážky, určená přepravcem v čl. 8 bodu 4 smluvních přepravních podmínek, nepřekročila hranici stanovenou v § 18a odst. 3 ZSD. Žaloba na zaplacení přirážek k jízdnému ve výši po 1 500 Kč, celkem 3 tis. Kč, je tedy důvodná.

8. Jízdné, jehož placení lze žalovanému uložit, musí být ve smyslu § 7 PŘ určeno přepravcem v jeho tarifu. Protože tarif žalobkyně určoval jízdné od 18 Kč a žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti, které by vysvětlily určení jízdného v žalované výši 24 Kč, lze žalobě na zaplacení jízdného vyhovět jen v částkách jízdného po 18 Kč, celkem tedy 36 Kč. Ve zbytku je žaloba nedůvodná pro neunesení důkazního břemene žalobkyní, případně břemene tvrzení, zakotveného v § 79 odst. 1, § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 OSŘ.

9. Neuhrazením jízdného v částkách 18 Kč a přirážek k němu se žalovaný zároveň dostal do prodlení s plněním peněžitého dluhu a žalobkyni vzniklo právo žádat po žalovaném od prvního dne prodlení úrok z prodlení, a to dle § 1970 odst. 2 OZ ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., když žalobkyní požadovaný úrok z prodlení považuje soud v souladu s uvedenými právními předpisy za úrok z prodlení zákonný. Naopak nelze uzavřít, že by se žalovaný dostal do prodlení s placením jízdného v částkách po 6 Kč. Nárok na placení úroku z prodlení z této částky tedy není důvodný.

10. Z těchto všech důvodů soud žalobě výrokem I. vyhověl v důvodné části a ve zbytku ji výrokem II. zamítl. Lhůta pro splnění povinnosti podle výroku I. byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.

11. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 3 OSŘ, podle kritéria převážného procesního úspěchu ve věci, když míra procesního neúspěchu je jen nepatrná. Žalobkyni při jejím nepatrném procesním neúspěchu tedy svědčí právo na plnou náhradu nákladů řízení vynaložených k účelnému uplatnění jejího práva před soudem.

12. Žalobkyně požadovala ze svých nákladů nahradit výdaje za soudní poplatek ve výši 400 Kč, odměnu svého zástupce v částce po 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby spočívajících ve výzvě k plnění, převzetí a přípravě zastoupení a v písemném podání ve věci. Dále žádala paušální náhradu provozních výdajů zástupce žalobkyně za tři úkony po 100 Kč a zřejmě i náhradu odvodu daně z přidané hodnoty z nahrazovaných výdajů svého zástupce, celkem ve výši 1 489 Kč.

13. Žalobkyně vynaložila (resp. lze očekávat, že vynaloží) k účelnému uplatnění svého práva před soudem v souladu s § 137 a ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ tyto náklady na: Soudní poplatek v částce 400 Kč. Odměnu svého zástupce, který je advokátem, počítanou v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu České republiky vyjádřeným například v jeho rozsudku ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, zveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2013, část občanskoprávní a obchodní (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za dva úkony právní služby (1. převzetí a příprava věci a 2. sepis žaloby) podle § 14b odst. 1 ve spojení s § 11 advokátního tarifu, v celkové výši 400 Kč. Provozní výdaje zástupce žalobkyně v paušální výši za jednotlivé zohledněné úkony právní služby, a to ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu po 100 Kč v souladu se závěry vyjádřenými v usnesení Nejvyššího soudu, tentokráte například ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 196/2001. Náhradě odvodu daně z přidané hodnoty z odměny a hotových výdajů zástupce žalobkyně ve výši 21 % podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) OSŘ a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.

14. Celkem se jedná o částku 1 126 Kč O splatnosti k rukám zástupce žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 OSŘ Lhůta pro splnění této povinnosti byla také stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.

15. Další žádanou náhradu, jež se týká nákladů za úkon právní služby zástupce žalobkyně, spočívající ve výzvě k plnění adresované žalovanému, učiněné před zahájením řízení, nelze zohlednit. Náklady takto (případně, když nebylo doloženo jejich placení) vynaložené totiž nelze hodnotit jako účelné s ohledem na postavení žalobkyně, která se zabývá přepravou cestujících a inkasováním jízdného. V možnostech žalobkyně jistě je vyzvat dlužníky k placení jejich dluhů i bez (právní) pomoci advokáta. V tomto směru lze odkázat na shodné závěry, vyjádřené například v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. června 2016, č. j. 25 Co 192/2016-62, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 325/2014, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. srpna 2017, č. j. 25 Co 208/2017-94, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 272/2015, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. ledna 2016, č. j. 25 Co 445/2015-55, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 166/2014, či usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. ledna 2016, č. j. 25 Co 427/2015-47, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 157/2014.

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 OSŘ).

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.