OSDO 19 C 143/2025-31

Okresní soud v Domažlicích rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Foltýnem, Ph.D., ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: právnická osoba IČO IČO sídlem adresa ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: právnická osoba., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 529,82 EUR s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 529,82 EUR, úrok z prodlení ve výši 15,75 % ročně z částky 529,82 EUR od datum do zaplacení, 40 EUR a úrok z prodlení ve výši 15,75 % ročně z částky 40 EUR od datum do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 410 EUR a zbývajícího žalovaného příslušenství zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 3 850 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne datum domáhá zaplacení částky 529,82 EUR s odůvodněním, že žalovaná dne datum objednala u žalobkyně šrouby. Šrouby byly žalobkyní žalované dodány dne datum, avšak vystavená faktura na částku 529,82 EUR se splatností datum žalovanou uhrazena nebyla. Nárok byl uplatněn podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne datum, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích (dále jen „nařízení o drobných nárocích“).

2. O žalobě soud v souladu s ustanovením čl. 5 odst. 1 nařízení o drobných nárocích rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť ústní projednání věci nepovažoval za nutné a žádná ze stran o nařízení jednání nepožádala.

3. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda je dána příslušnost českých soudů. Podle ustanovení čl. 4 odst. 1 ve spojení s čl. 63 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, se mezinárodní příslušnost řídí místem, ve kterém má žalovaná své bydliště nebo sídlo. Protože místo sídla žalované je na území České republiky, je k projednání a rozhodnutí věci příslušný český soud.

4. Podle ustanovení čl. 19 nařízení o drobných nárocích se evropské řízení o drobných nárocích řídí procesním právem členského státu, v němž řízení probíhá, nestanoví-li toto nařízení jinak, v poměrech projednávané věci tedy soud postupoval podle občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., dále jen „o. s. ř.“).

5. Formuláře podle nařízení o drobných nárocích byly žalované doručeny dne datum – formulář A (žaloba) a formulář C (odpovědní formulář) a dále žalované byly téhož dne doručeny přílohy k žalobě. Poslední den k zaslání odpovědi žalované připadl na den datum. Žalovaná se k návrhu ve stanovené třiceti denní lhůtě, ani následně nevyjádřila a tvrzení žalobkyně nijak nerozporovala.

6. Soud dospěl ke skutkovému závěru, že žalované emailem ze dne datum objednala u žalobkyně (mj.) 17 000 kusů šroubů. Žalobkyně objednávku akceptovala, požadované zboží žalované zaslala dne datum do skladu v České republice a vystavila fakturu na částku 529,82 EUR za dodané zboží. Faktura byla splatná dne datum. Přes urgence žalovaná kupní cenu neuhradila. Z listinných dokladů pak rovněž vyplynulo, že žalovaná ve smluvním vztahu vystupovala jako podnikatelka – identifikovala se názvem, pod kterým je zapsána v obchodním rejstříku.

7. Soud na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl k následujícím právním závěrům.

8. Podle ustanovení čl. 25 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) (dále jen „nařízení Řím I“) platí, že mezinárodní úmluvy, které nebyly uzavřeny výlučně mezi členskými státy a jejichž smluvní stranou je alespoň jeden členský stát, mají před nařízením Řím I aplikační přednost.

9. Daný právní poměr účastnic řízení soud posoudil s ohledem shora uvedené podle Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (sdělení č. 160/1991 Sb.) (dále jen „Vídeňská úmluva“ nebo „Úmluva“), neboť v posuzovaném případě mají účastníci sídlo v Polské republice a v České republice, přičemž oba tyto státy jsou smluvními stranami Vídeňské úmluvy. Vídeňská úmluva se použije pro kupní smlouvy stran, které mají místa podnikání v různých smluvních státech, a tato skutečnost byla předvídatelná podle ustanovení čl. 1 odst. 2 Vídeňské úmluvy. Neupravené otázky představují tzv. mezeru v aplikaci Vídeňské úmluvy. Rozhodné právo se proto potom určí podle kolizních norem obsažených v nařízení Řím I, tedy podle ustanovení čl. 4 odst. 1 písm. a) je rozhodným právem pro tento případ polské právo. Smlouva o koupi zboží se totiž řídí právem země, v níž má prodávající obvyklé bydliště.

10. Podle ustanovení čl. 53 Vídeňské úmluvy kupující je povinen zaplatit za zboží kupní cenu a převzít dodávku v souladu se smlouvou, přičemž podle ustanovení čl. 62 Úmluvy prodávající může požadovat, aby kupující zaplatil kupní cenu, převzal dodávku nebo splnil jiné své povinnosti, ledaže prodávající uplatnil nárok z porušení smlouvy, jenž je neslučitelný s takovým požadavkem. Jestliže se přitom (kupující) strana opozdí s placením kupní ceny nebo jiné peněžité částky, má druhá strana podle ustanovení čl. 78 Úmluvy nárok na úroky z prodlení, aniž by byly dotčeny jakékoli nároky na náhradu škody.

11. Žalobkyně a žalovaná, oba v postavení podnikatelů, uzavřely kupní smlouvu, přičemž základní povinností žalované strany je zboží převzít a zaplatit. Splatnost kupní ceny byla stanoven na datum. Vzhledem k tomu, že žalovaná dosud kupní cenu neuhradila, ač zboží bylo dodáno, soud prvním výrokem tohoto rozsudku rozhodl o povinnosti žalované uhradit žalobkyni částku 529,82 EUR. Bylo na žalované, aby se ve věci vyjádřila, žalovaná však zůstala ve věci zcela pasivní, a proto soud podle ustanovení čl. 7 nařízení o drobných nárocích vydal toto rozhodnutí o nároku.

12. Ohledně nákladů a zákonných úroků z prodlení pak soud dospěl k následujícím závěrům.

13. Podle ustanovení čl. 16 nařízení o drobných nárocích platí, že náklady řízení nese strana, která neměla ve věci úspěch. Soud nicméně straně, která měla úspěch ve věci samé, nepřizná náhradu nákladů v rozsahu, ve kterém nebyly tyto náklady vynaloženy účelně nebo nebyly přiměřené ve vztahu k (výši) nároku.

14. Podle ustanovení § 10 (polského) zákona o předcházení nadměrným prodlením v obchodních transakcích (Dz. U. 2013 poz. 403) platí, že věřitel má ode dne nabytí práva na úrok uvedený v ustanovení § 7 odst. 1 nebo § 8 odst. 1 nárok na náhradu nákladů vymáhání dluhu od dlužníka bez předchozího upozornění ve výši 40 EUR, pokud hodnota peněžité dávky nepřesahuje 5 000 PLN, a kromě této částky má věřitel rovněž nárok na náhradu nákladů vynaložených na vymáhání dluhu přesahujících tuto částku v přiměřené výši (toto ustanovení polského práva je přitom v souladu s ustanovením čl. 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne datum, o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích). Podle ustanovení § 11b téhož zákona pak platí, že pro stanovení výše zákonného úroku z prodlení v obchodních transakcích se použije referenční sazba Polské národní banky platná k 1. červenci daného roku pro úroky splatné za období od 1. července do 31. prosince téhož roku, přičemž podle ustanovení § 11c ve spojení s oznámením ministra hospodářství v Úředním věstníku Polské republiky „Monitor Polski“ ze dne datum byla pro období od datum do datum výše zákonných úroků z prodlení 15,75 % ročně.

15. Soud proto žalobkyni přiznal úroky z prodlení ve výši 15,75 % ročně z jistiny ve výši 529,82 EUR od datum do zaplacení, dále požadovaný úrok z prodlení z nákladů od podání žaloby, tj. ode dne datum, které činí podle citovaných předpisů částku 40 EUR.

16. Pakliže žalobkyně požadovala celkové náklady na výzvu ve výši 100 EUR a náklady na vyhotovení žaloby ve výši 350 EUR, je namístě uvést, že soud tyto náklady nepovažuje za účelné, neboť musel zohlednit nejen skutečnost, že jistina činí cca 530 EUR, nýbrž taktéž fakt, že žalobkyně obdobné nároky rozdělila do tří samostatných žalob (věc sp. zn. 7 C 351/2025 a sp. zn. 17 C 349/2025), vedených u zdejšího soudu. Soud tak považuje paušální částku 40 EUR za přiměřenou, a proto ve zbytku nákladů, tedy v rozsahu částky 410 EUR (a úroků z prodlení z této částky) žalobu zamítl.

17. O náhradě nákladů řízení konečně soud rozhodl podle ustanovení čl. 16 nařízení o drobných nárocích ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř., tedy podle míry úspěchu účastníků ve věci samé. Žalobkyně byla ve věci v plném rozsahu úspěšná, pokud jde o jistinu pohledávky. Ve vztahu k nákladům řízení soud zvažoval, zda je na místě postupovat v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) a Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08) a zohlednit při rozhodování o nákladech řízení rovněž příslušenství dané pohledávky. K příslušenství jistiny pohledávky je totiž třeba přihlížet zejména v situaci, kdy tvoří významnou část či dokonce většinu uplatněného nároku (aby i rozhodnutí o nákladech odráželo reálný ekonomický výsledek řízení).

18. Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu jistiny 529,82 EUR a nákladů na vymáhání ve výši 40 EUR. Neúspěšná naopak byla v nákladech ve výši 410 EUR, soud přesto rozhodl o nákladech řízení striktně toliko podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Důvodem pro takový postup shledává soud v existenci přeshraničního prvku; podle mínění soudu totiž nelze klást na žalobkyni požadavek, aby se plně orientovala v české rozhodovací praxi za situace, kdy žalobkyně prokazatelně náklady na právní zastoupení vynaložila – předžalobní výzva byla sepsána advokátem –, a žalovaná na výzvu nijak nereagovala, a to posléze ani na dokumenty zaslané soudem.

19. Z těchto důvodů dospěl soud k závěru, že je namístě žalobkyni plné náklady řízení přiznat. Soud proto přiznal žalobkyni náhradu nákladů spočívajících v zaplaceném soudním poplatku ve výši 1 000 Kč, a dále náhradu nákladů právního zastoupení, vypočítaných podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném ke dni poskytnutí právních služeb. Žalobkyni tedy byla přiznána náhrada za odměnu advokáta za jeden úkon právní služby podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu (jednoduchá výzva) ve výši podle ustanovení § 7 bodu 3 advokátního tarifu – žalobkyni tudíž náleží náhrada za odměnu za jednu polovinu úkonu právní služby, tedy částka 500 Kč. Žalobkyni byla dále přiznána odměna za jeden úkon právní služby podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu (příprava a převzetí zastoupení) ve výši podle ustanovení § 7 bodu 3 advokátního tarifu, tedy náhrada odměny ve výši 1 000 Kč. Podle ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu současně náleží k úkonům právní služby paušální náhrada v celkové výši 900 Kč. S ohledem na výši žalované částky, rozdělení faktického celkového nároku na tři samostatné nároky a rovněž s ohledem na zásadu přiměřenosti nákladů řízení se tudíž soudu jeví jako dostatečná náhrada za právní zastoupení částka v celkové výši 2 400 Kč (cca 96 EUR).

20. Soud navíc přiznal žalobkyni částku 450 Kč jako náhradu nákladů nezastoupeného účastníka. Tato výše náhrady nákladů nezastoupeného účastníka byla soudem určena v souladu s ustanovením § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., kterou soud vyložil v souladu se závěry přijatými Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 18. 11. 2025 sp. zn. 28 Cdo 2638/2025.

21. Na nákladech řízení tak byla žalobkyni přiznána částka 1 000 Kč (soudní poplatek), odměna za právní zastoupení včetně paušálů ve výši 2 400 Kč a částka 450 Kč (paušální náhrada nezastoupeného účastníka), celkově tedy částka 3 850 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Domažlicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.