OSFM 9 C 292/2022-23

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Evou Hankovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částky 18 998 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se, co do částky 2 998 Kč představující kapitalizovaný úrok 150 Kč a smluvní pokutu 2 848 Kč, zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 16 000 Kč od datum do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 16 000 Kč od datum do datum ve výši 8,5 % ročně a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 663,23 Kč, zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 1 378 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 18 998 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně, společnost právnická osoba uzavřela se žalovaným dne datum smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 16 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit nejpozději do datum spolu s příslušenstvím, což žalovaný neučinil, a to ani poté, co byl k úhradě dluhu upomínán jak původní věřitelkou, tak zástupcem žalobkyně upomínkou ze dne datum. K uzavření smlouvy došlo prostřednictvím webové stránky webová adresa, na které se žalovaný nejprve registroval zadáním osobních údajů, následně zaslala z účtu vedeného na její jméno verifikační platbu, která mimo jiné slouží k dokončení žádosti o půjčku, a poté předchůdkyně žalobkyně zahájila schvalovací proces, jehož součástí je nahlížení do registrů, resp. prověřování bonity. Po schválení žádosti, byla částka 16 000 Kč žalovanému vyplacena na účet, ze kterého odeslal verifikační platbu. Jelikož žalovaný neuhradil sjednanou částku řádně a včas, vznikla mu povinnost zaplatit předchůdkyni žalobkyně i smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny za každý den prodlení, kterou žalobkyně vyčíslila na 2 848 Kč za dobu od datum do datum počítanou z dlužné jistiny 16 000 Kč. Nad rámec toho žalobkyně ještě uplatňuje zákonný úrok z prodlení z částky 16 000 Kč od datum do zaplacení ve výši 8,5 % ročně, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 663,23 Kč (datum do datum) a kapitalizovaný úrok ve výši 150 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum původní věřitelka postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovaným a tuto skutečnost oznámila žalovanému písemně.

2. Podklady k posouzení úvěruschopnosti žalobkyně nedisponovala, proto vzala svou žalobu zpět, co do částky 2 998 Kč představující kapitalizovaný úrok a smluvní pokutu. S ohledem na dispoziční úkon žalobkyně soud výrokem pod bodem I. rozsudku rozhodl podle § 96 odst. 1, odst. 2 věty prvé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“), za použití § 96 odst. 4 o. s. ř. o zastavení řízení v rozsahu požadovaném žalobkyní. K tomuto rozhodnutí nebylo potřeba souhlasu žalovaného, neboť ke zpětvzetí došlo před rozhodnutím ve věci samé.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci usnesením ze dne datum vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a přitom žalovaného poučil, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne datum. Žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v žalobě.

4. Soud vycházel z listin, které předložila žalobkyně, a dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci. Dohodou označenou jako smlouva o úvěru číslo která byla s žalovaným uzavřena prostřednictvím jím podaného návrhu na webu webová adresa, ze dne datum se společnost právnická osoba, jako právní předchůdkyně žalobkyně, zavázala žalovanému poskytnout bezhotovostním převodem na účet částku 3 000 Kč. Následně si strany tuto smlouvu změnily a doplnil smlouvou ze dne datum, a to tak, že předchůdkyně žalobkyně poskytne žalovanému za shodných podmínek jako výše částku 16 000 Kč. Žalovaný se naproti tomu zavázal jmenované společnosti vrátit tuto částku do 30 dní, s tím, že zápůjční úroková sazba (bez prodloužení splatnosti, jehož podmínky byly v dohodě taktéž ujednány) činí 0 %. Celková částka 16 000 Kč byla žalovanému vyplacena celkem ve 3 platbách, a to ve dnech datum, datum a datum. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně nedisponuje žádnými podklady. právnická osoba následně dne anonymizováno číslo prodala žalobkyni předmětnou pohledávku za žalovaným na základě dílčí smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené dle rámcové smlouvy o postoupení pohledávek mezi předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní dne datum, za sjednanou úplatu a tuto skutečnost oznámila žalovanému dopisem ze dne datum, který však neobsahoval výzvu k plnění. Dne datum zaslal zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní upomínku s datem datum, ve které vyzval žalovaného, aby dlužnou částku zaplatil na tam uvedený účet žalobkyně do datum. Žalovaný na pohledávku nezaplatil ničeho.

5. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

6. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy..

8. Podle § 87 odst. 1 ZSU Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem..

9. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli prostředky komunikace na dálku dne datum smlouvu o zápůjčce, která byla smlouvou ze dne datum změněna, co do poskytované částky, ve smyslu § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), na základě, které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši celkem 16 000 Kč převodem na bankovní účet žalovaného. Soud neměl důvod pochybovat o tom, že se jedná o účet žalovaného, navíc tato skutečnost nebyla v průběhu řízení nijak zpochybněna.

10. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytovala spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).

11. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

12. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, nezkoumala úvěruschopnost žalovaného vůbec, jelikož soudu nedoložila k tomuto žádná tvrzení, kromě toho, že lustrovala žalovaného v bankovních a nebankovních registrech a insolvenčním rejstříku, a navíc ani nedisponovala žádnými důkazy, které by zkoumání úvěruschopnosti prokázaly, čímž nedostála povinnosti jí uložené v ZSU. Je třeba upozornit, že § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) ZSU ukládá poskytovateli úvěru uchovávat dokumenty, které sloužily k posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.

13. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 87 ZSU a uložit žalovanému vrácení poskytnuté jistiny. Předchůdkyně žalobkyně plnila žalovanému, aniž by tady byl právní důvod takového plnění a zároveň žalobkyně v řízení prokázala, že její předchůdkyně poskytla žalovanému částku 16 000 Kč a žalovaný jí žádnou částku nevrátil, pročež jí stále dluží částku 16 000 Kč. Pro doplnění soud dodává, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, jako postupitel, uzavřela se žalobkyní, jako postupníkem, platnou smlouvu o postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni, která je tak nyní aktivně legitimována k vymáhání pohledávky.

14. Žalobkyně v řízení prokázala, že žalovaný byl vyzvána k uhrazení dlužné částky dopisem ze dne datum, kterým zástupce žalobkyně vyzval před podáním žaloby k úhradě dluhu. Toto oznámení bylo dáno k poštovní přepravě dne datum. K doručení zásilky došlo třetí pracovní den (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019-109), tj. dne datum. Žalobkyně poskytla žalovanému k úhradě dlužné částky lhůtu do datum, kterou soud vzhledem k výši požadované částky považoval za dostatečnou k tomu, aby si žalovaný zajistil finanční prostředky a tyto předal (zaslal žalobkyni). Ode dne následujícího se žalovaný dostal do prodlení. Podle § 1970 o. z. má žalobkyně právo na úrok z prodlení z částky 16 000 Kč, a to ode dne datum. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení v žalobou požadované výši 8,5 % ročně. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.

15. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný. V kontextu rozhodování o náhradě nákladů řízení je potřeba zmínit, že zpětvzetí žaloby, které má odraz ve výroku I. rozsudku, bylo zaviněno žalobkyní, nikoliv přičiněním žalované. V souladu s rozhodovací praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 26. 2. 1982, sp. zn. 3 Cz 14/82, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015) je třeba k tomu, aby se při zpětvzetí žaloby nejednalo o zavinění žalobce, naplnit zároveň dvě podmínky, a to že žaloba byla podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného, což nebyl daný případ. Jen tehdy, jsou-li zároveň splněny obě podmínky, má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva. V průběhu jednání vzal zástupce žalobkyně žalobu zpět v rozsahu uvedeném ve výroku I. tohoto rozsudku s odkazem, že nedisponuje podklady pro zkoumání úvěruschopnosti. Soud proto částku, pro kterou bylo řízení zastaveno„ počítal“ jako procesní neúspěch žalobkyně. Soud kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni vydání rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) a zjistil, že žalobkyně byla úspěšná co do částky 17 173,70 Kč (80,6 % celku) a neúspěšná (výrok I. a III.) v částce 4 130,71 Kč (19,4 % celku), z čehož vyplývá, že po odečtení neúspěchu od úspěchu, má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 61,2 %. Soud při výpočtu nákladů řízení postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“) a na věc aplikoval § 14b citované vyhlášky, když z úřední činnosti je mu známo, že žalobkyně podává ve skutkově a právně obdobných případech opakovaně žaloby na ustáleném vzoru a dále se jedná o nárok nepřesahující částku 50 000 Kč. Sazba odměny advokáta za jeden úkon právní služby činí dle § 14b odst. 1 bodu 1. AT částku 300 Kč (za 3 úkony právní služby učiněné právním zástupcem žalobkyně do podání žaloby – za přípravu a převzetí zastoupení, sepis kvalifikované výzvy k plnění a sepis žaloby). Za tyto tři úkony mu náleží odměna ve výši 900 Kč. Dále žalobkyni byla přiznána náhrada hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) AT 3 x 100 Kč a 21% DPH (počítáno ze základu 1 200 Kč) ve výši 252 Kč, když zástupce žalobkyně jako advokát prokázal, že je registrovaným plátcem DPH. Celkové náklady řízení před soudem prvého stupně, včetně zaplaceného soudního poplatku 800 Kč, činí 2 252 Kč. Jelikož má žalobkyně právo na náhradu nákladů pouze v rozsahu 61,2 %, soud zavázal žalovaného, aby žalobkyni na náhradu nákladů řízení zaplatil částku 1 378 Kč.

16. Lhůta k plnění byla v případě výroků II. a IV. stanovena na 3 dny podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když k jinému postupu soud neshledal podmínky.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.