OSFM 13 C 86/2025-34

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Marianem Babicem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o 29 820,37 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 24 684 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni: ⟪LB:lb_001⟫ - částku 5 136,37 Kč, ⟪LB:lb_002⟫ - kapitalizovaný úrok ve výši 3 640,42 Kč, ⟪LB:lb_003⟫ - úrok 14,75 % ročně z částky 29 020,37 Kč od 10. 12. 2024 do zaplacení, ⟪LB:lb_004⟫ - kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení od 24. 9. 2024 do 9. 12. 2024 ve výši 802,07 Kč, ⟪LB:lb_005⟫ - zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 29 820,37 Kč od 10. 12. 2024 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 688 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 29 820,37 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli dne 16. 2. 2024 smlouvu o revolvingovém úvěru č. hodnota, na základě které byl žalovaný oprávněn čerpat revolvingový úvěr prostřednictvím kreditní karty, a to do výše úvěrového rámce 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet v měsíčních splátkách, jejichž výše byla stanovena na 2,95 % ze sjednaného úvěrového rámce. V průběhu úvěrového vztahu žalovaný celkem načerpal částku 30 000 Kč a na poskytnutý úvěr uhradil celkem 5 316 Kč. Jelikož žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, žalobce úvěr zesplatnil ke dni 9. 9. 2024. Po zesplatnění úvěru na něj žalovaný neuhradil ničeho, a to ani po zaslání předžalobní výzvy.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že úvěruschopnost žalovaného posoudila na základě jeho kreditního skóre, stanoveného pomocí statistického modelu, a kontrolou žalovaného v externích registrech. Žalobkyně si dále od žalovaného vyžádala výplatní pásky za měsíce 10-12/2023 a výpis z účtu za období od 22. 1. 2024 do 30. 1. 2024, ze kterého ověřila jeho příjmy a výdaje. Na základě uvedených zjištění a s ohledem na výši úvěru a měsíční splátky shledala žalobkyně žalovaného schopným splácet předmětný úvěr.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 16. 2. 2024 účastníci uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které byl žalovaný oprávněn čerpat revolvingový úvěr do výše úvěrového rámce 30 000 Kč (smlouva o úvěru č. hodnota). Žalovaný z úvěru vyčerpal 30 000 Kč a uhradil na něj 5 316 Kč (výpis čerpání, splátek a úhrad). Žalovaný se dostal se splácením úvěru do prodlení, v důsledku čeho žalobkyně úvěr zesplatnila, a to dopisem ze dne 9. 9. 2024 (výzva k úhradě vč. podacího archu). Předžalobní upomínkou ze dne 3. 10. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu (předžalobní výzva, podací lístek). Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta vyplývá, že žalovaný při uzavírání úvěrové smlouvy uvedl ohledně svých osobních a majetkových poměrů, že je zaměstnaný s příjmem 36 000 Kč měsíčně. Je svobodný, bydlí v podnájmu a má jednu vyživovací povinnost. Měsíční výdaje domácnosti uvedl ve výši 11 000 Kč. Lustrace žalovaného v externích registrech byla negativní. Z úvěrové zprávy vyplývá, že žalovaný neměl jiné úvěrové závazky než vůči žalobkyni. Z výplatních lístků vyplývá, že žalovanému byla v říjnu 2023 vyplacena mzda ve výši 28 863 Kč, v listopadu 2023 ve výši 39 217 Kč a v prosinci 2023 ve výši 45 941 Kč. Z výpisu z bankovního účtu žalovaného za období od 22. 1. 2024 do 30. 1. 2024 vyplývá, že žalovanému bylo v uvedeném období na účet připsáno celkem 21 550 Kč a odepsáno 21 663 Kč. Příjmy na účtu jsou tvořeny především příchozími platbami z jiného účtu a výdaje tvoří z větší části výběry hotovosti v bankomatu, z menší pak různé drobné platby.

5. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že účastníci uzavřeli dvě smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvy uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na ně i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.

6. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.

10. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí a dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Nedostatky v posouzení úvěruschopnosti soud spatřuje především v tom, že žalobkyně sice ověřila deklarovaný příjem žalovaného, ovšem dostatečně se nezabývala otázkou jeho skutečných výdajů, když v tomto směru se spokojila pouze s odhadem, stanoveným na základě statistického modelu. Takový postup nelze shledat dostačujícím, protože i kdyby byl statistický model žalobkyně sebespolehlivější, jeho výsledky budou relevantní pouze ve vztahu k určité množině osob jako celku, nevypovídají však nic o finanční situaci konkrétního jednotlivce. Statistická data tak můžou sloužit při posuzování úvěruschopnosti dlužníka jako určité vodítko, nikoliv však jako jediný zdroj informací (srov. 33 Cdo 1017/2024). Dostatečným podkladem pro ověření úvěruschopnosti není ani žalobkyní vyžádaný výpis z účtu žalovaného, když se jedná o neúplný výpis (zahrnující pouze 9 kalendářních dnů), který neposkytuje dostatek informací o skutečné majetkové situaci žalovaného.

11. Jelikož žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, má to za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, k níž soud přihlíží i bez návrhu.

12. V důsledku této neplatnosti je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 30 000 Kč, přičemž žalovaný jí vrátil 5 316 Kč. V rozsahu rozdílu těchto částek, tedy co do částky 24 684 Kč, která představuje dosud neuhrazenou jistinu úvěru, proto soud žalobě vyhověl. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, nelze žalobkyni přiznat, když pro neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný závazky ze smlouvy vázán.

13. Nedůvodným soud shledal rovněž nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z přiznané částky. V tomto směru soud vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého lze ustanovení § 87 ZoSÚ označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

14. Z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že v případě neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, splatnost jistiny úvěru (na rozdíl od obecné úpravy - § 1958 odst. 2 o. z.) neurčuje věřitel svou výzvou k plnění, ale určí se buď dohodou účastníků, a pokud k ní (tak jako v nyní posuzované věci) nedošlo, pak tuto novou splatnost určí svým rozhodnutím soud.

15. Soud si je vědom toho, že v soudní praxi nepanuje shoda na tom, jakým způsobem by měly soudy přistupovat k určení nového termínu splatnosti, respektive, který z účastníků by měl nést břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k možnostem dlužníka vrátit věřiteli jistinu úvěru. Z dostupných rozhodnutí odvolacích soudů vyplývá, že zatímco některé odvolací senáty kladou tato břemena na stranu dlužníka a zejména v případě procesně pasivních dlužníků (žalovaných) počátek prodlení zpravidla vážou na uplynutí lhůty k plnění, uvedené ve výzvě k úhradě dluhu (např. rozsudek Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 119/2024-98, nebo rozsudek Krajského soudu v Plzni, č. j. 64 Co 470/2024-83), jiné senáty se kloní k názoru, že břemeno tvrzení i břemeno důkazní v tomto směru tíží věřitele (žalobce) a nárok na úrok z prodlení v těchto případech věřitelům nepřiznávají vůbec (např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 7 Co 1000/2024-40 nebo rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 12 Co 225/2024-40), případně jej přiznávají až po uplynutí doby splatnosti, stanovené prvostupňovým soudem (např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 75 Co 188/2024-366). Rovněž senáty Krajského soudu v Ostravě, jakožto odvolací instance zdejšího soudu, rozhodují v této otázce rozdílně, když z poslední doby lze odkázat například na rozhodnutí č. j. 15 Co 119/2024-143 nebo č. j. 15 Co 191/2024-43, kterými byl věřiteli úrok z prodlení přiznán od výzvy k plnění, zatímco například rozhodnutími č. j. 8 Co 123/2024-66 nebo č. j. 8 Co 245/2024-44 byl věřiteli přiznán úrok z prodlení až od uplynutí splatnosti, stanovené rozhodnutím prvostupňového soudu a rozhodnutím č. j. 11 Co 10/2025-115 bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí, kterým nebyl úrok z prodlení přiznán vůbec.

16. V situaci, kdy existuje více možností, jak vykládat ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ, soud postupoval v intencích stanovených nálezem Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 2063/17, podle kterého při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení. Připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější.

17. Soud proto ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ interpretuje tak, že v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je žalovaný (spotřebitel) povinen vrátit žalobci (věřiteli) jistinu úvěru ve lhůtě splatnosti, kterou (nedohodnou-li se na ní účastníci) určí soud tak, aby odpovídala možnostem žalovaného a zohledňovala mimo jiné i princip ochrany spotřebitele. Není vyloučeno (naopak je to žádoucí), aby účastníci soudu navrhli, jakým způsobem má být nová splatnost stanovena, a případně aby své návrhy patřičně odůvodnili. Pokud ovšem účastníci zůstanou v tomto směru pasivní, nelze mluvit o neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene, neboť v případě možnosti spotřebitele splatit jistinu úvěru, se jedná o otázku, kterou musí vyhodnotit soud z úřední povinnosti, a tudíž se na ní nevztahují procesní břemena účastníků (jinými slovy, i kdyby ani jeden z účastníků nic netvrdil ohledně možnosti žalovaného zaplatit jistinu úvěru, nezbavuje to soud povinnosti stanovit novou splatnost tohoto nároku).

18. V nyní posuzované věci žalobkyně tvrdila, že žalobou uplatněný nárok se stal splatným ke dni 9. 9. 2024, a to v důsledku prohlášení úvěrů za splatný. Ohledně možnosti žalovaného zaplatit dlužnou jistinu v uvedeném termínu ovšem žalobkyně neuvedla ničeho. Ke svým platebním možnostem se nevyjádřil ani žalovaný, který byl v řízení zcela pasivní. Vzhledem k tomu, že v případě možnosti dlužníka splnit dluh se nejedná o skutečnost, kterou by byl povinen tvrdit či prokazovat některý z účastníků (viz předchozí bod tohoto odůvodnění), soud účastníky ani nepoučoval dle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. o povinnosti doplnit tvrzení a označit důkazy.

19. S ohledem na výše uvedené, určil novou splatnost jistiny úvěru soud, přičemž vycházel z toho, že (jak vyplývá z výše citovaného rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) samotná výzva k plnění nevyvolává splatnost nároku na vrácení jistiny úvěru a nelze tedy bez dalšího vycházet z termínů splatnosti, jak byly tvrzeny žalobkyní. To platí obzvlášť za situace, kdy žalovaný po zesplatnění úvěrů na tyto již ničeho nehradil, což svědčí o tom, že jednorázová úhrada požadovaných částek nebyla ke dni zesplatnění úvěrů v jeho možnostech. Na druhou stranu soud nemohl zohlednit ani aktuální majetkové a osobní poměry žalovaného, když k tomu by byla nutná jeho procesní aktivita, kterou žalovaný v řízení nevyvinul. Soudu proto nezbylo, než novou splatnost určit na základě vlastní úvahy, na základě které soud dospěl k závěru, že s přihlédnutím k poslední známé výši příjmu žalovaného (28 863 Kč až 45 941 Kč) a s ohledem na celkovou výši dlužné částky (tj. 24 684 Kč) nelze očekávat, že by žalovaný byl schopen dluh splnit v obvyklé třídenní pariční lhůtě, a proto soud žalovaného zavázal k úhradě dluhu ve lhůtě o délce třiceti dnů od právní moci rozsudku, která je jednak dostatečná proto, aby si žalovaný zajistil potřebné finanční prostředky, a současně takto stanovená splatnost významně nezasáhne do práv žalobkyně.

20. Jelikož dlužná částka byla žalovanému uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaný se s její úhradou dosud nedostal do prodlení, a proto žalobkyni nebyly přiznány požadované úroky z prodlení.

21. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 29 820,37 Kč s příslušenstvím, jehož kapitalizovaná výše ke dni vydání tohoto rozhodnutí činí 9 423,58 Kč (srov. 23 Cdo 2585/2015), přičemž přiznána jí byla částka 24 684 Kč. Žalobkyně tak byla procesně úspěšná v rozsahu 63 % a ve zbývajícím rozsahu (37 %) byl úspěšný žalovaný. Žalobkyni proto byla přiznána náhrada v rozsahu 26 % účelně vynaložených nákladů, sestávajících z odměny advokáta dle vyhlášky 177/1996 Sb., advokátní tarif ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „a. t.“) za 3 úkony právní služby po 300 Kč (§ 14b odst. 1 a. t.), 3x režijní paušál po 100 Kč (§ 14b odst. 5 a. t.), což po zvýšení o 21 % DPH (252 Kč) a připočtení soudního poplatku ve výši 1 194 Kč, činí celkem 2 646 Kč. 26 % z této částky pak odpovídá částce 688 Kč, kterou soud uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení, a to ve stejné lhůtě jako přiznanou jistinu úvěru. Soud v daném případě aplikoval § 14b a. t., jelikož z úřední činnosti mu je známo, že žalobkyně ve skutkově a právně obdobných věcech podává větší množství návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu (tj. podání na ustáleném vzoru), a zároveň požadované plnění nepřevyšuje částku 50 000 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nebude-li splněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, lze se jeho splnění domáhat výkonem rozhodnutí dle části šesté občanského soudního řádu, případně exekucí dle příslušných ustanovení zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu.