OSFM 9 C 210/2025-37

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Evou Hankovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částky 109 858,08 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 81 611,38 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 81 611,38 Kč od datum do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 28 246,7 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 8 938,72 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši úrokem ve výši 1 036,72 Kč, úrok 12,75 % ročně z částky 104 146,08 Kč od datum do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 104 146,08 Kč od datum do datum, zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 22 534,7 Kč od datum do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 104 146,08 Kč od datum do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 6 758 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované (dále jen „žalovaný“) zaplacení částky 10 858,08 Kč s příslušenstvím s následujícím odůvodněním. Žalobkyně s žalovaným uzavřela dne datum smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 117 000 Kč oproti závazku žalovaného úvěr za stanovených podmínek splatit spolu s úrokem. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky, Úvěrové podmínky pro fyzické osoby nepodnikatele, Oznámení o úrokových sazbách a Sazebník. Dohoda byla upravena Dodatkem ze dne datum. Před uzavřením smlouvy byla schopnost žalovaného splácet úvěr ze strany žalobkyně posouzena tak, že si vyžádala informace z bankovních a nebankovních registrů, insolvenčního rejstříku, evidence neplatných dokladů a interních registrů. Žalobkyně rovněž vyhodnotila celkovou finanční situaci žalovaného, když konfrontovala doložené skutečnosti s demografickými a historickými daty. K výzvě soudu žalobkyně ještě doplnila, že vycházela z čestného prohlášení žalovaného, že má příjem 30 000 Kč měsíčně. Pokud se týká výdajů žalovaného, tak vycházela z částky 8 620 Kč, která se skládá z ostatních výdajů ve výši 1 500 Kč, výdajů na bydlení ve výši 2 500 Kč a částky představující výši životní minimum 4 620 Kč a výdajů na závazky u jiných poskytovatelů úvěrů ve výši 0 Kč a výdajů na závazky u žalobkyně ve výši 0 Kč. Výdaje na bydlení žalobkyně porovnává se statistickými údaji a skóringovým modelem. Částku celkových příjmů žalobkyně porovnala s pravidelnými mandatorními výdaji a paušálními výdaji ve výši životního minima a zjistila, že žalovanému zůstane 64 % příjmů, čímž jeho úvěruschopnost byla zjevně dána. Na základě všech těchto okolností žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaný je schopen úvěr splácet. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s úhradou splátek, žalobkyně v souladu s úvěrovými podmínkami a úvěr zesplatnila, o čemž žalovaného informovala výzvou k okamžitému splacení celé úvěrové pohledávky. Žalovaná částka zahrnuje nesplacenou jistinu 104 146,08 Kč a poplatky ve výši 5 712 Kč. Zástupce žalobkyně vyzval před podáním žaloby žalovaného k úhradě dlužné částky dopisem ze dne datum s tím, že dlužnou částku má uhradit do 7 dnů od odeslání dopisu.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a přitom žalovaného poučil, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud jeho souhlas předpokládat. Žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil, zaslal pouze další vyjádření ve věci, a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v žalobě.

3. Soud vycházel z listin, které předložila žalobkyně, jejichž pravost a správnost nebyla sporována, a dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci. Žalobkyně a žalovaný se dne datum písemně dohodli, že žalobkyně poskytne žalovanému finanční prostředky ve výši 117 000 Kč na jeho žádost, kterou učinil samotným podpisem dohody (resp. návrhu), oproti závazku žalovaného vyčerpané finanční prostředky vrátit žalobkyni spolu s úrokem 13,5 % ročně, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 012 Kč. Tato dohoda pak byla modifikována dodatkem ze dne datum, kde si strany navíc dohodly způsob a místo doručování. Žalobkyně svůj závazek splnila, když žalovaný načerpal finanční prostředky dne datum. Naopak žalovaný přestal v průběhu trvání dohody plnit svůj závazek, dostal se se splácením do prodlení. Žalovaný uhradil žalobkyni celkem 35 388,62 Kč (zjištěno z výpisu z úvěru, konkrétně součtem položek TC 11). Dlužno dodat, že problém se splácením splátek v plné výši v řádném termínu, tj. ve výši 2 012 Kč k 15. dni v měsíci měl žalovaný již v měsíci prosinec 2022 a již v únoru 2023 hradil sankce za prodlení. Situace se pak opakovala např. v srpnu a září 2023 nebo v prosinci 2023 dále. Jelikož žalovaný svůj dluh neplnil řádně vyzval ho zástupce žalobkyně dopisem podaným k poštovní přepravě dne datum k úhradě celého dluhu jinak se žalobkyně bude svého práva domáhat u soudu a poskytl mu k úhradě lhůtu do datum. Před uzavřením dohody zkoumala žalobkyně schopnost žalovaného splácet poskytnuté finanční prostředky tak, že si vyžádala informace z bankovních a nebankovních registrů, insolvenčního rejstříku, evidence neplatných dokladů a interních registrů, kde neměla žalovaná žádný negativní záznam (zjištěno z listiny Rejstříková kontrola a BRKI a NRKI a návrhu na poskytnutí úvěru) a rovněž vyhodnotila celkovou finanční situaci žalovaného, když konfrontovala doložené skutečnosti s demografickými a historickými daty. Vycházela z návrhu na poskytnutí úvěru, kde žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, má základní vzdělání a příjem ze zaměstnání 30 000 Kč, což měl doložit čestným prohlášením, které však žalobkyně nedoložila. Pokud se týká výdajů žalovaného tak v žádosti uvedl 2 500 Kč na bydlená, 1 000 Kč na pojištění, 500 Kč na spoření a na ostatní výdaje 500 Kč, plus žalobkyně dopočetla výdaje přidáním částky životního minima. S ohledem na právní závěr soudu nebylo již třeba více zjišťovat skutkový stav věci.

4. Podle § 86 odst. 1, odst. 2 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

5. Podle § 87 odst. 1 ZSU Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

6. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), na základě které byly žalovanému na jeho žádost poskytnuty finanční prostředky ve výši 117 000 Kč bezhotovostním převodem. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).

7. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, potažmo její právní předchůdkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

8. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Pokud se jedná o příjmy žalobkyně si je řádně neověřila, když vyšla pouze z blíže neupřesněného a nedoloženého čestného prohlášení žalovaného, tj. opět a pouze z jeho tvrzení, a ačkoliv bylo v jejích možnostech si jeho pravidelné příjmy ověřit např. výpisem z účtu za dostatečně dlouhé období, které by doložilo jejich výši a pravidelnost. Pokud se týká výdajů, zde se žalobkyně opět spokojila pouze s tvrzeními žalovaného, aniž by si je blíže ověřila, a to např. již zmíněným výpisem z účtu. Soud má za to, že nelze vycházet pouze a jen ze statistických dat nebo z částek životního minima, když součástí odborné péče je posouzení každého případu individuálně. Soudu je zřejmé, že nelze po věřitelích požadovat, aby si ověřili každý pravidelný výdaj budoucího dlužníka, nicméně v dnešní době není nic jednoduššího, než si od takové osoby vyžádat výpisy z účtu za dostatečně dlouhé období a z tohoto si výdaje ověřit. Na těchto výpisech však musí být výdaje zřejmé, a to alespoň v rozsahu nákupů běžných potřeb, úhrady za energie, nájem. Není dostatečné, že žalobkyně nahlédla do různých databází a jen z negativních (resp. žádných) záznamů zde předpokládala, že žalovaný je bezezbytku schopen budoucí dluh splácet. Na neschopnost žalovaného dostát svým závazkům pak ukazují jeho kontinuální problémy s řádným placením ujednaných splátek. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr proto nebylo dle závěru soudu dostatečně a správné, proto žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného, zejména pokud se týká výdajové stránky. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.

9. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a uložit žalovanému vrácení poskytnuté jistiny. Žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalovanému částku 117 000 Kč a žalovaný jí vrátil pouze částku 35 388,62 Kč, pročež jí stále dluží 81 611,38 Kč. Proto soud vyhověl žalobě co do zaplacení této dlužné částky a zavázal žalovaného k jejímu zaplacení.

10. Žalobkyně v řízení prokázala, že žalovaný byl vyzván k uhrazení dlužné částky dopisem ze dne datum, kterým jej zástupce žalobkyně vyzval k úhradě dluhu před podáním žaloby. Tento dopis byl dán k poštovní přepravě dne datum. K doručení zásilky došlo třetí pracovní den (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019109), tj. dne datum. Žalobkyně sice poskytla žalovanému k úhradě lhůtu do datum, kterou však soud považoval za nepřiměřeně krátkou s ohledem na výši dlužné částky. Lhůtu splatnosti proto stanovil na datum (tj. 3 dny od doručení), kterou považoval za dostatečnou k tomu, aby si žalovaný opatřil finanční prostředky a předal je žalobkyni. Ode dne následujícího se žalovaný dostal do prodlení. Podle § 1970 o. z. má žalobkyně právo na úrok z prodlení ve výši dle nařízení č. 351/2013 Sb., tj. 12 % ročně.

11. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný. Soud kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni vydání rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) a zjistil, že žalobkyně byla úspěšná co do částky 90 733,16 Kč (63 % celku) a neúspěšná (výrok II.) v částce 54 128,84 Kč (37 % celku), z čehož vyplývá, že po odečtení neúspěchu od úspěchu, má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 26 %. Soud při výpočtu nákladů řízení postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“). Náklady řízení se skládají ze zaplaceného soudního poplatku 4 395 Kč a dále z odměny za zastupování advokátem za 3 úkony právní pomoci po 5 500 Kč podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 AT za přípravu a převzetí věci, předžalobní upomínku, sepis žaloby, tj. celkem 16 500 Kč, za každý z těchto úkonů náleží paušální náhrada hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT, tj. 1 350 Kč, a to vše navíc zvýšené o 21 % DPH, tj. 3 749 Kč. Celkové náklady řízení před soudem prvého stupně činí 25 994 Kč. Jelikož má žalobkyně právo na náhradu nákladů pouze v rozsahu 26 %, soud zavázal žalovaného, aby žalobkyni na náhradu nákladů řízení zaplatil částku 6 758 Kč.

12. Lhůta k plnění byla stanovena na 3 dny podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když k jinému postupu soud neshledal podmínky.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve FrýdkuMístku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.