OSHO 4 C 343/2022-109

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: právnická osoba IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 17 392,94 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 17 392,94 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 17 392,94 Kč od 16. 8.2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 17 392,94 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že se žalovaným dne 31. 3. 2016 uzavřela smlouvu o neúčelovém revolvingovém úvěru č. hodnota, na jejímž základě se žalovanému zavázala poskytnout peněžní prostředky do výše disponibilního úvěrového limitu 40 000 Kč a při splnění podmínek pak vázaný revolvingový úvěr s maximálním úvěrovým limitem 150 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky spolu s úrokem ve výši 18,86 % a sjednaným pojistným v měsíčních splátkách po 1 885 Kč. Dále byl poskytnut úvěr na koupi zboží ve výši 37 698 Kč. Celkem žalovaný čerpal peněžní prostředky ve výši 92 698 Kč. K prověřování schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, že bonita žalovaného byla prověřována na základě jím sdělených informací jako je výše měsíčních příjmů, měsíčních výdajů, rodinných poměrů žalovaného, telefonického prověřování, zaslaného výpisu z účtu a statistického modelu žalobkyně. Žalovaný však nedostál své povinnosti ze smlouvy, když poskytnutý úvěr řádně a včas nesplácel, když uhradil pouze 116 694 Kč, proto žalobkyně od smlouvy odstoupila. Žalovaný tak žalobkyni zůstal na jistině dlužen částku 17 392,94 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného žalobkyně požadovala také zaplacení úroků z prodlení ode dne následujícího od účinnosti odstoupení od smlouvy.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

3. Na základě předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Mezi žalobkyní, zastoupenou na základě plné moci obchodníkem – právnická osoba., a žalovaným byla dne 30. 3. 2016 podepsána smlouva č. hodnota o spotřebitelském úvěru, kterou se žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr s úvěrovým limitem ve výši 40 000 Kč, za účelem nákupu telefonu Iphone v kupní ceně 37 698 Kč, a žalovaný se zavázal splatit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky s úrokem 18,86 % ve 24 měsíčních splátkách po 1 885 Kč a dále měsíčně hradit pojistné ve výši 188 Kč. Částka odpovídající kupní ceně měla být poskytnuta převodem peněžních prostředků na účet obchodníka. Smlouvou bylo dále sjednáno, že žalobkyně poskytne žalovanému vázaný revolvingový úvěr s maximálním úvěrovým limitem 150 000 Kč a dále závazek žalobkyně vydat žalovanému Kartu Anonymizováno. Žalovaný podpisem smlouvy dále stvrdil, že souhlasí s přistoupením k pojistné smlouvě č. hodnota o skupinovém pojištění a Všeobecným pojistným podmínkám a zavazuje se hradit sjednané pojistné v rámci sjednaného pojištění JISTOTA (smlouva o spotřebitelském úvěru). Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky a Sazebník poplatků. Z čl. 7.2 těchto podmínek vyplývá oprávnění žalobkyně písemně odstoupit od smlouvy v případě prodlení klienta s úhradou více jak 2 úvěrových splátek nebo úhradou jedné splátky po dobu delší jak tři měsíce (Všeobecné obchodní podmínky NT 08/2015). Žalovaný čerpal dne 31. 3. 2016 částku 37 698 Kč, dne 11. 12. 2017 částku 30 000 Kč, dne 28. 3. 2018 částku 12 000 Kč, dne 5. 10. 2018 částku 4 000 Kč a dne 5. 12. 2019 částku 9 000 Kč, celkem vyčerpal částku 92 698 Kč. Žalovaný celkem uhradil 116 694 Kč (výpis z úvěrového účtu, rozklad splátek, přehled transakcí). Dopisem ze dne 3. 8. 2020, odeslaným 5.8. 2020, žalobkyně informovala žalovaného, že odstupuje od smlouvy o revolvingovém úvěru a současně jej vyzvala k okamžité úhradě dlužné částky ve výši 45 512,94 Kč (odstoupení od smlouvy ze dne 3. 8. 2020, podací arch). Dopisem ze dne 3. 1. 2022, odeslaným následujícího dne, žalobkyně opět informovala žalovaného, že z důvodu porušení povinností ze smlouvy žalovaným odstupuje od sjednané smlouvy o revolvingovém účtu. Žalovaný byl současně vyzván k okamžité úhradě dlužné částky 17 392,94 Kč (odstoupení ze dne 3. 1. 2022, podací arch).

4. Žalobkyně dále předložila soudu listinné důkazy k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Před uzavřením úvěrové smlouvy měla být provedena lustrace žalovaného v registru SOLUS, v insolvenčním rejstříku, registru CRIF. Žalovaný se při uzavírání smlouvy měl prokázat občanským průkazem, a to přímo na prodejně prodejce, uvedl do smlouvy, že je svobodný, zaměstnán s čistým měsíčním příjmem 25 000 Kč, nemá jiný příjem, nehradí nic na nájemné, hypotéku ani exekuce. Splátky úvěrů činily 7 000 Kč. Žalovaný nesdělil číslo bankovního účtu. Byl shledán úvěruschopným (smlouva o úvěru, zpráva o posouzení úvěruschopnosti).

5. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 uvedeného ustanovení, bezdůvodně se obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

7. Podle ustanovení § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

8. Podle § 570 odst. 1 o. z., právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“

9. Dle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Dle ustanovení § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

11. Soud dále ve věci, s ohledem na datum uzavření smlouvy aplikoval zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 25. 2. 2013 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

12. Na základě shora uvedených zjištění vzal soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. o. z., na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému úvěrový rámec k čerpání až do výše 150 000 Kč, a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit včetně sjednaných úroků a poplatků. Žalovaný poskytnuté finanční prostředky nesplácel řádně a včas.

13. Jelikož žalovaný ve smluvním vztahu vystupuje jako spotřebitel, zatímco žalobkyně je podnikající právnickou osobou, je třeba na uvedený závazkový vztah mezi účastníky aplikovat úpravu zákona o spotřebitelském úvěru. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo ve smyslu § 9 zákona o spotřebitelském úvěru zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pro zodpovězení otázky, zda je následkem porušení povinnosti dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 24. 2. 2013, neplatnost smlouvy, vycházel soud z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, z něhož vyplývá, že: “Úprava § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění platném do 24. 2. 2013, ukládala věřiteli povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit. Zákonem č. 43/2013 Sb. bylo dotyčné ustanovení (s účinností od 25. 2. 2013) doplněno tak, že „věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná“. Dle judikatorně ustálené zásady, jíž z pohledu posuzování platnosti spotřebitelských úvěrových smluv formuloval Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, nebo v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, „nelze považovat za akceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“. Za situace, kdy poskytovatel úvěru uzavře se spotřebitelem smlouvu a úvěr poskytne bez toho, že řádně splní svou zákonnou povinnost prověřit s odbornou péčí spotřebitelovu schopnost úvěr splatit, …je namístě závěr, že jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu; taková smlouva je od počátku absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.). Jiný závěr by poskytovatele úvěru ve vztahu k dlužníkům – spotřebitelům – neopodstatněně zvýhodňoval jen proto, že úvěrovou smlouvu uzavřeli v jiném časovém období, kdy zákon uvedený důsledek spočívající v neplatnosti takto uzavřené smlouvy výslovně neupravoval.“

14. Soud se tedy předně zabýval tím, zda žalobkyně při uzavírání smlouvy řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že nikoliv. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, z nichž vyplývá, že pro naplnění hlediska odborné péče při posuzování platební schopnosti spotřebitele je třeba, aby věřitel nevycházel a nespoléhal pouze na objektivně nedoložené osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, ale prověřoval či požadoval doložení těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Má-li poskytovatel úvěru dostát těmto požadavkům, je třeba, aby zjistil příjmy a výdaje nejen z tvrzení žalovaného, ale také aby učinil potřebné kroky ke skutečnému zjištění a zejména ověření jejich výše.

15. V dané věci žalobkyně nejprve k otázce prověření úvěruschopnosti žalovaného uváděla (podání ze dne 25. 4. 2024), že prověřila a vyhodnotila žalovaným sdělené údaje, jejichž správnost potvrdil svým podpisem, na základě telefonického prověřování, zaslaného výpisu z účtu a vlastního statistického modelu. K tomuto však mimo zprávy o posouzení úvěruschopnosti neoznačila ani soudu nepředložila žádné doklady či důkazy. K výzvě soudu pak naopak v podání ze dne 30. 7. 2024 uvedla, že doklady byly prověřeny příslušným obchodníkem přímo v prodejně (na základě dohody se žalobkyní), a s ohledem na toto přímé ověření nebyla pořizována jejich fotokopie. Z předloženého zprávy o posouzení úvěruschopnosti je však zřejmé, že na prodejně byla ověřena totožnost žalovaného z předloženého občanského průkazu, při ověřování příjmů a výdajů žalovaného však bylo vycházeno pouze z lustrace v registru SOLUS, insolvenčním rejstříku, CRIF rejstříku a dostupných databází. Žalovaný žalobkyni nedoložil žádné jiné doklady, z nichž by byla zřejmá či ověřitelná výše jeho příjmů či výdajů. Přístup právní předchůdkyně žalobkyně ke zkoumání příjmové i výdajové stránky žalovaného lze tak označit za zcela laxní a nedostatečný. Podle soudu je na místě od poskytovatele úvěru očekávat, že se před uzavřením smlouvy bude zajímat zejména o výši nákladů na bydlení, které zpravidla představují základní a zároveň často nejvyšší položku pravidelných výdajů každé osoby, kterou obecně nelze ani operativně snížit, a bude požadovat, a to zvláště v případě, kdy je tato tvrzená částka nízká, aby zájemce o úvěr alespoň tuto část výdajů doložil. Toto přitom není spojeno s žádnými podstatnými obtížemi. Bylo oprávněním a v zájmu žalobkyně po žalovaném žádat doložení dokladů, které souvisí s jeho příjmy ale také náklady za bydlení a souvisejícími službami. Je to přitom poskytovatel úvěru, kdo má ze zákona uloženu povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením spotřebitele o pravdivosti jeho tvrzení. Zásada ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského úvěru. Poskytovatel úvěru má pořizovat dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jeho povinností stanovených tímto zákonem.

16. Lze tak konstatovat, že žalobkyně nedostála povinnosti obezřetnosti a odborné péče při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, a soudu tak nezbylo než posoudit smlouvu o spotřebitelském úvěru jako neplatnou ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Přitom případná neplatnost smlouvy o úvěru v důsledku porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, je neplatnost absolutní (jak vyplývá ze shora citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), neboť dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto ve smyslu aktuální judikatury (viz dále např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance) povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

17. S ohledem na shledanou absolutní neplatnost smlouvy z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti je žalovaný od počátku povinen vrátit žalobkyni ve smyslu ustanovení § 2993 o. z. pouze bezdůvodné obohacení, tj. poskytnutou jistinu. Jak již bylo uvedeno, žalovanému byly celkem poskytnuty finanční prostředky ve výši 92 698 Kč. Žalovaný uhradil 116 694 Kč a v plném rozsahu tak žalobkyni vrátil, co obdržel. Soudu tak nezbylo, než žalobu zamítnout v plném rozsahu.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”). V řízení byl plně úspěšný žalovaný, ze spisu se však nepodává, že by mu vznikly náklady řízení, když byl po celou dobu řízení nečinný. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.