OSKD 224 C 47/2023-173

Okresní soud v Kladně rozhodl soudkyní JUDr. Jitkou Sikorovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně, Anonymizováno Datum narození žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta A ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, Anonymizováno Datum narození žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta B ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_010⟫ o zaplacení částky 246 406 Kč

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 120 456 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 125 950 Kč se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 246 406 Kč proti původně žalovanému jméno FO, datum datumAnonymizováno(dále jen „původně žalovaný“) s odůvodněním, že účastníci byli partneři žijící ve společné domácnosti v letech 2005 až 2021, přičemž se podíleli na společných výdajích. Původně žalovaný za účelem financování koupě automobilu uzavřel 19. 11. 2013 se společností právnická osoba. smlouvu o úvěru č. hodnota, automobil nabyl do svého výlučného vlastnictví. Žalobkyně za účelem zlepšení úvěruschopnosti původně žalovaného přistoupila k dluhu prohlášením z 19. 11. 2013 a stala se tudíž spoludlužníkem. Na úvěr zaplatila ze svých výlučných prostředků částku 5 494 Kč ve dnech 17. 12. 2013, 17. 1. 2014, 17. 2. 2014, 17. 3. 2014, 17. 4. 2014, 19. 5. 2014, 17. 6. 2014, 17. 7. 2014, 18. 8. 2014, 17. 9. 2014, 17. 10. 2014, 18. 11. 2014, 17. 12. 2014, 19. 1. 2015, 17. 2. 2015; částku 100 000 Kč dne 5. 2. 2015 a částku 5 333 Kč ve dnech 17. 3. 2015, 17. 4. 2015, 18. 5. 2015, 17. 6. 2015, 17. 7. 2015, 17. 8. 2015, 17. 9. 2015, 19. 10. 2015, 18. 11. 2015, 17. 12. 2015, 18. 1. 2016 a 17. 2. 2016; celkem tedy zaplatila žalovaných 246 406 Kč. Původně žalovaný se o tuto částku na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, jelikož ta splácela vozidlo v jeho výlučném vlastnictví a užívání, přičemž tento stav platil minimálně v době ukončení partnerského vztahu v dubnu 2021. Původně žalovaný nezaplatil žalobkyni ničeho ani přes upomínky z 5. 10. 2022, respektive 11. 1. 2023.

2. Původně žalovaný s žalobou uplatněným nárokem nesouhlasil s tím, že žalobkyně a její účet byly fakticky pouze platebním prostředkem, jelikož původně žalovaný nemohl splácet úvěr bezhotovostní formou (v té době neměl bankovní účet), a proto žalobkyni předával splátky úvěru v hotovosti a ona totožné částky ze svého účtu převáděla, o tom však neexistují písemné záznamy a předávání peněz nebyl nikdo přítomen. Smlouva o úvěru byla ukončena předčasně a žalovaný zaplatil 16. 3. 2016 vyúčtovaných 73 824 Kč. Žalobkyně užívala vozidlo společně s původně žalovaným a měla z něj tudíž také prospěch, původně žalovaný po ní nepožadoval poměrnou náhradu za související náklady (opravy, palivo), navíc v době jeho dlouhodobé hospitalizace bez souhlasu užívala vozidlo dcera žalobkyně. Žalobkyně jakožto spoludlužník (na základě prohlášení o spoludlužnictví) mohla po původně žalovaném teoreticky a správně požadovat regres (nikoli vydání bezdůvodného obohacení, jelikož sama měla jako spoludlužník povinnost plnit) v maximálním rozsahu jedné poloviny zaplacených splátek (podíly účastníků na dluhu byly stejné). Právo na regres u jednotlivých splátek bylo promlčeno uplynutím tříleté promlčecí doby (u splátky ze 17. 12. 2013 uplynutím dvouleté promlčecí doby), vliv na promlčení nemá ani dříve partnerský vztah účastníků. Ti vedli společnou domácnost maximálně do 1. 10. 2019, kdy došlo s ohledem na úraz původně žalovaného k jeho hospitalizaci, která trvala až do 12. 5. 2020, poté soužití obnoveno nebylo, žalobkyně nezajistila původně žalovanému domácí péči. Původně žalovaný dále uplatnil vůči žalobkyni pohledávku ve výši 150 000 Kč, přičemž žalobkyně bez souhlasu původně žalovaného v době jeho hospitalizace jako disponent vybrala z jeho účtu dvě částky 50 000 Kč a 100 000 Kč ve dnech 4. 10. 2019 a 23. 10. 2019 a prostředky použila pro svou potřebu.

3. K uplatněné obraně žalobkyně nad rámec žalobních tvrzení uvedla, že splátkami úvěru ze svých výlučných prostředků (nikoli z hotovosti původně žalovaného) umořovala výlučný závazek původně žalovaného z kupní smlouvy, z níž byl zavázán a také oprávněn pouze on. Na základě dohody související s převzetím závazku měl původně žalovaný převést vlastnické právo k automobilu na žalobkyni, což se nestalo. Bezdůvodné obohacení představuje celou kupní cenu automobilu zaplacenou žalobkyní splátkami úvěru, přestože se jí nedostalo odpovídajícího protiplnění (vlastnictví zaplacené věci), není relevantní, zda mohla žalobkyně užívat vozidlo. Žalobkyně připustila promlčení u první zaplacené splátky, avšak u dalších zaplacených splátek s ohledem na úpravu § 646 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, začala promlčecí doba běžet až po ukončení soužití účastníků v dubnu 2021. Nadto pokud by k promlčení došlo, soud by měl námitku promlčení vyhodnotit jako odporující dobrým mravům s ohledem na předchozí vztah žalobkyně a původně žalovaného (jejich dlouhodobé soužití, pomoc žalobkyně). Částku 150 000 Kč z účtu původně žalovaného žalobkyně v době jeho hospitalizace skutečně vybrala a použila na zaplacení jeho závazků a potřeb – částku 80 000 Kč vynaložila na vynucené bezbariérové úpravy koupelny v jeho domě, částku 7 750 Kč vynaložila na opravu rozvodů vody a pořízení motoru k čerpadlu vody v jeho domě, částku 10 000 Kč použila na zálohu na pořízení kamen do jeho domu, částku 21 136 Kč vydala za nákup topného dřeva, částku 19 463 Kč vydala za veterinární péči o jeho psa a částku 18 000 Kč vydala za opravu a servis vozidla.

4. Usnesením ze dne 18. 3. 2025, č. j. 224 C 47/2023–119 zdejší soud rozhodl, že v přerušeném řízení s ohledem na úmrtí původně žalovaného v jeho průběhu se pokračuje, a to na straně žalovaného se synem původně žalovaného, který dle usnesení zdejšího soudu ze dne 11. 3. 2025, č. j. 31 D 17/2024 – 136, nabyl jako jediný dědic dědictví po zemřelém původně žalovaném (včetně pohledávky za žalobkyní).

5. Oba účastníci závěrem shrnuli svou již uplatněnou argumentaci, přičemž žalobkyně navrhovala žalobě zcela vyhovět, žalovaný navrhoval žalobu zamítnout v celém rozsahu.

6. Z předložených důkazů učinil soud následující skutková zjištění.

7. Ze smlouvy o úvěru č. hodnota bylo zjištěno, že původně žalovaný 19. 11. 2013 sjednal se společností právnická osoba. prostřednictvím prodejce právnická osoba. poskytnutí úvěru ve výši 257 134 Kč na nákup vozidla Anonymizováno Anonymizováno jméno FO (Anonymizováno) Anonymizováno rok výroby 2008, za pořizovací cenu 196 136 Kč. Úvěr (včetně poplatku za sjednání smlouvy) měl být splácen po 5 495 Kč měsíčně se smluvním úrokem 15,41 % ročně počínaje 19. 12. 2013 se splatností splátek vždy k 19. dni kalendářního měsíce, a to na účet č. č. účtu pod variabilním symbolem shodným s číslem smlouvy. Ve smlouvě o úvěru byl zároveň sjednán zajišťovací převod vlastnického práva k předmětnému vozidluAnonymizováno

8. Z prohlášení o spoludlužnictví k úvěrové smlouvě č. hodnota bylo zjištěno, že bylo učiněno 19. 11. 2013 mezi úvěrujícím jako věřitelem, úvěrovaným jako dlužníkem a žalobkyní, která mimo dalších souvisejících prohlášení prohlásila, že je společně a nerozdílně s původně žalovaným vázána úvěrovou smlouvou včetně smluvních podmínek jako spoludlužník, a že se zavazuje uhradit veškeré závazky plynoucí z úvěrové smlouvy, pokud je nezaplatí původně žalovaný. Prohlášení je podepsáno žalobkyní, původně žalovaným a obsahuje otisk razítka prodejce. Je zde uvedeno, že přijetím prohlášení je uzavřena dohoda podle § 511 občanského zákoníku.

9. Z výpisů z účtu žalobkyně bylo zjištěno, že žalobkyně ve dnech 17. 3. 2015, 17. 4. 2015, 18. 5. 2015, 17. 6. 2015, 17. 7. 2015, 17. 8. 2015, 17. 9. 2015, 19. 10. 2015, 18. 11. 2015, 17. 12. 2015, 18. 1. 2016 a 17. 2. 2016 převedla částku 5 333 Kč, ve dnech 17. 12. 2013, 17. 1. 2014, 17. 2. 2014, 17. 3. 2014, 17. 4. 2014, 19. 5. 2014, 17. 6. 2014, 17. 7. 2014, 18. 8. 2014, 17. 9. 2014, 17. 10. 2014, 18. 11. 2014, 17. 12. 2014, 19. 1. 2015 a 17. 2. 2015 převedla částku 5 494 Kč a dne 5. 2. 2015 převedla částku 100 000 Kč vždy na účet č. č. účtu pod variabilním symbolem var. symbol a označením (vyjma platby 100 000 Kč) KI:Esox.

10. Z pokladních dokladů právnická osoba., bylo zjištěno, že z účtu původně žalovaného byla dne 4. 10. 2019 vybrána částka 50 000 Kč a dne 23. 10. 2019 vybrána částka 100 000 Kč. Ručně je dopsáno jméno (podpis) žalobkyně.

11. Z rámcové smlouvy o finančních službách bylo zjištěno, že původně žalovaný se stal klientem právnická osoba., v lednu 2016, kdy mu byl mj. založen bankovní účet.

12. Z faktury č. IBAN/01314 bylo zjištěno, že původně žalovanému bylo úvěrujícím vyúčtováno k zaplacení 73 985 Kč, ručně upraveno na 73 824 Kč se splatností 29. 3. 2016, částka představuje doplatek jistiny a úroku k datu předčasného ukončení úvěrové smlouvy. Podle příkazu k úhradě původně žalovaný upravenou částku zaplatil 16. 3. 2016 na účet č. č. účtu.

13. Z propouštěcích lékařských zpráv bylo zjištěno, že původně žalovaný byl od 1. 10. 2019 do 4. 10. 2019 hospitalizován v Oblastní nemocnici adresa, a.s., na ortopedicko-úrazovém, respektive chirurgickém oddělení pro následky úrazu, poté byl přeložen do Fakultní nemocnice Anonymizováno Anonymizováno.

14. Z výzvy k zaplacení z 11. 1. 2023 spolu s podací stvrzenkou bylo zjištěno, že žalobkyně před podáním žaloby prostřednictvím svého zástupce písemně vyzvala původně žalovaného k zaplacení žalované částky do 20. 1. 2023 s upozorněním na případné soudní vymáhání.

15. Svědek jméno FO, bratr žalovaného, v rámci svého svědeckého výslechu uvedl, že žalobkyně je bývalá družka jeho otce, byli spolu asi od roku 2005 a žili spolu v domě v Anonymizováno. Otec měl úraz, byl dlouhodobě asi tři čtvrtě roku v nemocnici a po návratu byl vztah všelijaký, láska odezněla, soužití s žalobkyní skončilo asi po dalším roce nebo roce a půl, neví přesně. Dříve byl otec aktivní, s žalobkyní jezdili autem na výlety, nákupy či návštěvy, on řídil, žalobkyni asi poté vadilo, že to již není možné. Sama auto neřídila, asi neměla řidičský průkaz. V době hospitalizace žalobkyně auto půjčila asi na 2-3 týdny dceři. Svědek ví, že otec platil náklady, protože si občas postěžoval, že s autem něco je. Neví, kdo platil palivo. O úvěrové smlouvě nevěděl až do doby, kdy mu otec při rozepři ohledně většího obnosu peněz na domácnost řekl, že musí dávat Věře peníze na ruku na splácení auta, které si koupili na půl. Jednalo se o skoro nový Anonymizováno. Že jí dává peníze kvůli autu opakoval vícekrát, když už byl sám. Svědek neví, jaké částky a jak často měly být otcem předávány, v Anonymizováno nežije 9 let. Auto podle něj mělo být doplaceno a peníze předávány okolo roku 2015. Neví ani, proč byly předávány na ruku, když měl otec účet. Na auto při koupi otec asi neměl, a proto poté peníze předával. Otec se několikrát o problému zmínil, když tam již Věra nebydlela a přišlo mu něco od advokáta, od nikoho jiného o úvěrové smlouvě neví.

16. Žalobkyně v rámci účastnického výslechu uvedla, že k původně žalovanému přišla v roce 2005, od té doby za něj zaplatila spoustu dluhů. Nemohl brát do obchodu zboží na fakturu, jelikož měl dluhy, tak je za něj zaplatila, bylo to asi 70 000 Kč, platila zboží v Makru, kam jezdili nakupovat. Žalobkyně v obchodě pracovala jako prodavačka do roku 2008-2010 s výplatou 3 000 Kč, prosila o ni na zaplacení nákladů svého bytu. Bydleli spolu v Anonymizováno č. p. Anonymizováno a společně hospodařili od roku 2005 do roku 2021. Původně žalovaný po ní na začátku chtěl nájemné, ona mu na oplátku řekla, že jí bude platit za domácí práce, péči o záhony. Náklady si nijak nevypořádávali – původně žalovaný platil energie, opravy, daň. Žalobkyně platila jídlo za 10 000 Kč měsíčně, kupovala původně žalovanému oblečení, platila věci do domácnosti, které si při odchodu ani nevzala, starala se i o syna jméno FO. Ten také za bydlení otci nic neplatil. O domácí práce se dělili, původně žalovaný sekal trávu, topil, žalobkyně uklízela, vařila, prala, nakupovala. Do úrazu byl původně žalovaný samostatný, poté však spadl ze žebříku a měl vážná poranění, byl hospitalizovaný v Anonymizováno a pak v Anonymizováno. Žalobkyně jej navštěvovala, nosila mu jídlo. Co se týká aut, původní Anonymizováno, na které žalobkyně původně žalovanému přispěla 10 000 Kč a které stálo 20 – 25 000 Kč, žalobkyně neví, komu a za kolik jej posléze původně žalovaný prodal. Jelikož bylo staré, šli se v listopadu 2013 s původně žalovaným podívat v Praze do autobazaru, kde si vybral Anonymizováno jméno FO s tím, že by bylo dobré jej koupit, aby mohli jezdit na dovolenou s jeho vnoučaty. V autobazaru jim bylo řečeno, že si mohou na koupi auta vzít úvěr, když na něj nemají peníze. Původně žalovaný řekl, že auto bude na žalobkyni, jelikož on neměl a nechtěl účet, při podpisu smlouvy ji však jako majitele vynechal, přestože mu připomínala, že řekl, že bude psané na žalobkyni, jelikož jej bude platit. On jí na to odpověděl, že je to jedno, že mají auto společně. Původně žalovaný jí i přes sliby nikdy žádnou částku na splátky placené z jejího účtu nedal, pokud to tvrdil, asi se styděl za dluhy. Žalobkyně přesně neví, jak dlouho z účtu splácela, jednalo se o různé částky od 5 000 Kč do 5 500 Kč, které se postupně snižovaly tak, jak se umořoval dluh, poslední splátku 15 000 Kč zaplatil původně žalovaný z peněz za prodej zahrady. Žalobkyně neví, že by úvěrová smlouva byla předčasně ukončena, žalobkyně ji předčasně splatila částkou 90 000 Kč. Auto užívali společně, ale původně žalovaný jezdil víc k lékařům. Jezdili na nákupy, na výlety, na dovolené i s jeho vnoučaty. Dovolené platila žalobkyně, benzin platili oba, na platbách za opravy se žalobkyně nepodílela, ale vzhledem ke stavu nebylo co opravovat, řešily se jen běžné věci (STK, výměna pneumatik, oleje). Auto stálo v garáži u domu původně žalovaného, není pravda, že by jej měla dcera žalobkyně, půjčila si ho asi na týden, jinak pouze žalobkyni vozila obden za původně žalovaným do Anonymizováno na návštěvy, žalobkyně nemá řidičský průkaz. Auto nebylo bourané. Původně žalovaný s ním po návratu z hospitalizace s ohledem na problémy s dolními končetinami jezdit nesměl, jednou jel k lékaři. V Anonymizováno sdělili žalobkyni, že původně žalovaný nebude po úrazu chodit a že by bylo lepší podat žádost do domova důchodců, pokud by jej nezvládala, postup jí schválil i praktický lékař. Původně žalovanému řekla, že si mohou podat žádost spolu a ona že se tam nastěhuje, až se uvolní místo. Původně žalovaný se domů vrátil asi v květnu, žalobkyně o něj pečovala, pomáhala mu s hygienou, převlékala ho, připravovala mu jídlo, zajišťovala i další potřebné úkony. Synové jej doma navštěvovali, jméno FO každý měsíc, Anonymizováno každý týden nebo ob týden. Následující rok po Velikonocích se žalobkyně odstěhovala, už to dál nešlo. Jelikož svůj byt dala dceři, odstěhovala se do nájmu. Při stavebních úpravách koupelny žalobkyně žádala Anonymizováno o pomoc, ten ji hrubě odmítl, proto už dále nežádala.

17. Žalovaný v rámci účastnického výslechu uvedl, že otec se žalobkyní spolu žili v domě otce na adrese adresa, otec zajišťoval věci kolem domu, platil energie, topení, dovolené, žalobkyně platila jídlo, to mu říkal otec. Mezi otcem a žalobkyní to fungovalo, po úraze se však žalovaný divil, co od otce slyšel. Soužití skončilo úrazem otce, žalobkyně v domě bydlela ještě asi rok poté, co se otec vrátil domů, zařizovala jeho potřeby. Otec potřeboval dohled, pomoc, uvařit, ale jinak se zvládl obléknout, najíst, jít na toaletu. Žalobkyně jej nechtěla doma, žalovaný se od personálu Anonymizováno dozvěděl, že je prý nemocná, proto pro něj shání domov pro seniory, což žalovaný odmítl, o návratu otce domů se často hádali. Žalobkyně žalovanému řekla, že se odstěhuje, pokud to s otcem doma nepůjde. Podle žalovaného žalobkyně s otcem po úrazu nechtěla být kvůli tomu, že již nebyl zdravý a nemohl podnikat aktivity jako dřív, navíc zjistila, že přepsal zahradu na žalovaného. Žalobkyně po otci chtěla, aby zahradu přepsal na její dceru a aby prodal dům, že se spolu odstěhují do domova pro seniory. Žalovaný navštěvoval otce Anonymizováno Anonymizováno denně, na Anonymizováno tak často ne. Neví, jak často jej navštěvovala žalobkyně či zda mu něco nosila, Anonymizováno Anonymizováno se potkali. Po odchodu žalobkyně od otce mu zajišťovali stravu žalovaný nebo jeho přítelkyně. Otec si žalobkyni podle žalovaného, jak kdyby vydržoval, ona mu vařila, co si přál. Autem jezdili výhradně společně na nákupy, výlety, k lékaři. Neví, kdo platil náklady, ale otec se rozčiloval, že vše platí on, a ještě po něm chce žalobkyně další peníze. Žalovaný otce upozorňoval, že je moc důvěřivý a že na to doplatí, což se stalo. O úvěrové smlouvě nic nevěděl, o leasingu mu otec řekl až po několika letech. Otec mu sdělil, že dává žalobkyni za auto na ruku 5 000 Kč každý měsíc, vlastní účet měl až od roku 2016, kdy prodával pole. O jiné částce mu nikdy neříkal. Že Anonymizováno musí splácet auto na ruku zopakoval, když se bavili o penězích za pole, otec sděloval, že mu nezůstanou všechny. Žalovaný nemá povědomí o dokladech o uhrazení ani o celkové uhrazené částce, neví, že by žalobkyně za otce platila dluhy. Otec si ve splátkovém kalendáři od Anonymizováno odškrtával předání peněz. Žalovaný k žádosti žalobkyně a její dcery souhlasil v době, kdy byl otec v nemocnici v Anonymizováno, s tím, aby užívala auto asi týden dcera, nakonec jej na naléhání vrátila až před návratem otce domů. Pokud bylo auto třeba opravit, musela s ním bourat dcera žalobkyně, žalovaný neviděl žádnou fakturu. Byla provedena technická kontrola. Až v právnická osoba se otec podle svých slov dozvěděl, že mu žalobkyně z účtu vybrala částky 50 000 Kč a 100 000 Kč.

18. Další navrhované důkazy svědeckými výpověďmi a znaleckým posudkem soud neprováděl zejména pro nadbytečnost, kdy skutková zjištění relevantní pro rozhodnutí ve věci v dostatečném rozsahu učinil z již provedených důkazů.

19. Z dokazováním zjištěných skutečností učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. Žalobkyně a původně žalovaný jméno FO byli od roku 2005 partneři, kteří vedli společnou domácnost v rodinném domě původně žalovaného v Anonymizováno, podíleli se na běžných výdajích, zajištění běžných činností souvisejících s domácností i nemovitostí. Původně žalovaný byl od října 2019 do května 2020 v důsledku vážného úrazu hospitalizován. Společné soužití i vztah partneři ukončili v dubnu 2021. Původně žalovaný 19. 11. 2013 uzavřel s úvěrujícím úvěrovou smlouvu, prostřednictvím které zaplatil kupní cenu za automobil Anonymizováno jméno FO, který získal do svého výlučného vlastnictví. Žalobkyně prohlášením z téhož dne k dluhu původně žalovaného přistoupila s tím, že za něj bude v případě neplnění jeho závazků plnit ona. Žalobkyně splácela úvěr ze svého účtu na účet dle úvěrové smlouvy pravidelnými měsíčními splátkami od prosince 2013 do února 2016 (po 5 494 Kč do února 2015 a po 5 333 Kč následně), nadto mimořádně převedla stejným způsobem 100 000 Kč v únoru 2015, a takto celkem zaplatila žalovanou částku. Po ukončení vztahu zůstal předmětný automobil původně žalovanému. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala původně žalovaného k zaplacení.

20. Soud na věc aplikoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „starý občanský zákoník“), zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“) a zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“).

21. Podle § 3028 odst. 1 občanského zákoníku tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle odst. 2 citovaného ustanovení není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Podle odst. 3 citovaného ustanovení není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

22. Podle § 3036 občanského zákoníku podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

23. Podle § 497 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

24. Podle § 511 odst. 1 starého občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne. Podle odst. 2 věta první citovaného ustanovení není-li právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, anebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly na dluhu všech dlužníků ve vzájemném poměru stejné. Podle odst. 3 citovaného ustanovení, jestliže dlužník v rozsahu uplatněného nároku dluh sám splnil, je oprávněn požadovat náhradu na ostatních podle jejich podílů. Pokud nemůže některý z dlužníků svůj podíl splnit, rozvrhne se tento podíl stejným dílem na všechny ostatní.

25. Podle § 100 odst. 1 starého občanského zákoníku právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle odst. 2 citovaného ustanovení promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení § 105. Zástavní práva se nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka.

26. Podle § 101 starého občanského zákoníku, pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

27. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 citovaného ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

28. Podle § 609 občanského zákoníku nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.

29. Podle § 610 odst. 1 věta první občanského zákoníku k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno.

30. Podle § 611 občanského zákoníku promlčují se všechna majetková práva s výjimkou případů stanovených zákonem. Jiná práva se promlčují, pokud to zákon stanoví.

31. Podle § 619 odst. 1 občanského zákoníku jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle odst. 2 citovaného ustanovení právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

32. Podle § 621 občanského zákoníku okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

33. Podle § 629 odst. 1 občanského zákoníku promlčecí lhůta trvá tři roky.

34. Podle § 638 odst. 1 občanského zákoníku právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.

35. Podle § 646 občanského zákoníku mezi manžely nepočne promlčecí lhůta běžet ani neběží, dokud manželství trvá. To platí obdobně i pro práva mezi osobami žijícími ve společné domácnosti, mezi zastoupeným a zákonným zástupcem, opatrovancem a opatrovníkem nebo mezi poručencem a poručníkem.

36. Podle § 648 občanského zákoníku uplatní-li věřitel v promlčecí lhůtě právo u orgánu veřejné moci a pokračuje-li řádně v zahájeném řízení, promlčecí lhůta neběží. To platí i o právu již vykonatelném, pokud byl pro ně navržen výkon rozhodnutí nebo navrženo nařízení exekuce.

37. Soud se nejprve zabýval námitkou protipohledávky uplatněnou žalovaným, podle níž měla žalobkyně v říjnu 2019 vybrat z bankovního účtu původně žalovaného celkovou částku 150 000 Kč a tuto použít pro svou potřebu. Listinnými důkazy bylo prokázáno, že ke dvěma výběrům v celkové uvedené výši skutečně došlo, a ze strany žalobkyně (na dokladech je uvedeno její jméno a ona sama transakce potvrdila). Jak však bylo avizováno již při jednáních, soud by musel nadále zjišťovat a provádět obsáhlé dokazování včetně např. svědeckých výpovědí k tomu, jak byly tyto prostředky využity, zda jimi byly zajištěny výlučně potřeby původně žalovaného anebo je žalobkyně využila ve svůj prospěch, případně zda oprávněně a na základě jakého právního titulu a v jakém rozsahu. Tvrzení žalovaného a žalobkyně se v tomto směru rozcházela, žalobkyně uváděla výčet prací a věcí, které pro původně žalovaného za finanční prostředky obstarala (včetně oprav automobilu, stavebních prací apod.). V tomto směru soud odkazuje na závěry již citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017 a ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, přičemž vyhodnotil, že by bylo řízení dokazováním týkajícím se protipohledávky žalovaného, kterou soud hodnotí na základě výše uvedeného jako nejistou a neurčitou, neúměrně prodlužováno, nadto v situaci, kdy již k poměrně velké prodlevě v důsledku úmrtí původně žalovaného a řešení procesního nástupnictví došlo a řízení bylo po dobu více než jednoho roku přerušeno. Ve smyslu § 1987 odst. 2 občanského zákoníku soud proto vyhodnotil pohledávku uplatněnou žalovaným proti žalobkyni za nezpůsobilou k započtení.

38. Původně žalovaný (po jehož úmrtí v průběhu řízení došlo k procesnímu nástupnictví ve smyslu § 107 odst. 2 občanského soudního řádu a nástupcem – tedy žalovaným – se stal jeho syn) 19. 11. 2013 sjednal se společností právnická osoba. smlouvu o úvěru ve smyslu § 497 obchodního zákoníku. Získanými prostředky financoval koupi automobilu, k němuž získal výhradní vlastnické právo. Žalobkyně se na základě písemné dohody úvěrujícího, původně žalovaného a žalobkyně (označeno jako prohlášení) z téhož dne ve smyslu § 511 starého občanského zákoníku stala solidárním dlužníkem s povinností plnit úvěrujícímu dluh ze smlouvy s původně žalovaným společně a nerozdílně s tím, že v rozsahu jejího plnění zanikl dluh původně žalovaného. Jelikož se úvěrující, původně žalovaný a žalobkyně nedohodli jinak (to jednak netvrdili a ani to nevyplývá z prohlášení), jsou podíly žalobkyně a původně žalovaného na dluhu z úvěrové smlouvy stejné, a plnil-li někdo z nich více než činí jeho podíl, má právo vůči druhému dlužníku na regresní náhradu toho, co za něj plnil (tedy co plnil nad rámec svého podílu). Jak uzavření úvěrové smlouvy včetně účelu, tak sjednání dohody o spoludlužnictví včetně velikosti podílů na dluhu bylo mezi účastníky nesporné a vyplývá to také z provedených důkazů. Splátky úvěru od počátku, tzn. od prosince 2013, až do února 2016 platila úvěrujícímu žalobkyně ze svého bankovního účtu ze svých výlučných prostředků, a takto zaplatila celkem 246 406 Kč, platby byly jednoznačně prokázány výpisy z účtu žalobkyně. Naopak soud nemá za prokázané, že by původně žalovaný žalobkyni shodné částky předával v hotovosti a tím jí sanoval realizované bezhotovostní platby z důvodu, že v rozhodné době neměl zřízený bankovní účet (a účet žalobkyně byl tedy pouze platebním prostředkem). Žalobkyně tvrzení v tomto směru odmítala, původně žalovaný sám uváděl, že o předávání hotovosti neexistují žádné písemné záznamy a ani u nich nebyl nikdo přítomen. Takové zjištění soud neučinil ani z účastnické a svědecké výpovědi synů původně žalovaného, kteří měli mít takové informace pouze zprostředkovaně právě od svého otce, avšak takové sdělení nemůže samostatně bez dalších, alespoň podpůrných důkazů tvrzenou skutečnost prokázat (a to navíc v situaci, kdy osoby stojí procesně proti sobě). Předávání hotovosti konečně neprokazuje ani tvrzené odškrtávání si ve splátkovém kalendáři, přičemž takové jednání lze vyhodnotit různými způsoby (např. i tak, že byla splátka zaplacena žalobkyní). Na základě uvedeného soud vyhodnotil, že přestože žalobkyně a původně žalovaný byli jako solidární spoludlužníci zavázáni plnit dluh z úvěrové smlouvy ve stejném rozsahu, tedy každý co do ½, byla to právě žalobkyně, kdo v uvedeném období zaplatil veškeré splátky včetně mimořádně platby, čímž o ½ přeplatila svou část a měla by vůči původně žalovanému nárok na regres v tomto rozsahu, tzn. co do ½ každé i mimořádné splátky (respektive celkové zaplacené částky). Úvěrová smlouva i dohoda o spoludlužnictví byly sjednány za účinnosti starého občanského zákoníku, a s ohledem na přechodná ustanovení občanského zákoníku citovaná výše se právní poměry vzniklé před nabytím účinnosti občanského zákoníku (tj. do 31. 12. 2013) včetně práv a povinností z nich plynoucích řídí dosavadní právní úpravou, tzn. starým občanským zákoníkem; stejně je třeba postupovat v případě lhůt a dob k uplatnění práv, jak stanoví § 3036 občanského zákoníku; o odchylném ujednání stran nebylo ničeho tvrzeno ani zjištěno. Soud proto z právního hlediska hodnotil úvěrovou smlouvu jako uzavřenou ve smyslu § 497 obchodního zákoníku a dohodu o spoludlužnictví ve smyslu § 511 starého občanského zákoníku, přičemž právě podle odst. 3 by měla žalobkyně nárok na regres. K námitce žalovaného však soud dospěl k závěru, že právo žalobkyně na regres vůči žalovanému je v celém rozsahu promlčeno. Soud vycházel i v případě promlčení a běhu promlčecí lhůty z právní úpravy účinné v době sjednání úvěrové smlouvy a dohody o spoludlužnictví, z nichž právo na regres vychází, tzn. starého občanského zákoníku – jedná se o majetkové právo, nedopadá na něj žádná výjimka z promlčení, a to ani co do počátku nebo stavení běhu promlčecí lhůty u osob žijících ve společné domácnosti, jak stanoví aktuálně občanský zákoník v § 646. Oproti stávající právní úpravě starý občanský zákoník takovou výjimku neupravoval (srovnej s § 114 věta druhá starého občanského zákoníku – u manželských práv), a proto tří letá promlčecí lhůta k uplatnění práva na regres počala u každé platby (splátky) běžet následující den po zaplacení, tj. od okamžiku, kdy právo mohlo být vykonáno (= uplatněno) poprvé (k tomu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 665/2002: „Za okamžik rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby v případě, že doba splnění nebyla dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je třeba považovat den bezprostředně následující po dni, ve kterém dluh vznikl; nikoliv den, kdy došlo ke splatnosti dluhu.“). Splátka zaplacená 17. 12. 2013 je promlčená celá (k tomu více v dalším odstavci odůvodnění), to bylo ostatně nesporné mezi oběma stranami, u poslední splátky zaplacené 17. 2. 2016 došlo k promlčení (a tedy k promlčení celého nároku na regresní náhradu) 19. 2. 2019, přičemž žalobkyně svůj nárok, respektive právo uplatnila žalobou u soudu až 9. 2. 2023. V tomto rozsahu (co do první splátky a poloviny ostatních plateb) tedy nemohlo být právo žalobkyni s ohledem na žalovaným uplatněnou námitku promlčení přiznáno, potažmo žalobě vyhověno. Konečně soud neshledává uplatnění námitky promlčení žalovaným rozporným s dobrými mravy jakožto korektivu výkonu práv. Žalovaný pouze využil svého zákonného oprávnění, přičemž předchozí právní úprava oproti té stávající neobsahovala výjimku odpovídající § 646 občanského zákoníku, a tato úprava nemůže být retroaktivně vztažena na práva a povinnosti spadající výlučně pod předchozí právní úpravu. Žalobkyně i přes osobní vztah s původně žalovaným a péči o něj byla v souladu s citovanými ustanovení starého občanského zákoníku povinna uplatnit svůj regresní nárok v promlčecí lhůtě, což neučinila, v řízení ani netvrdila, že by jí v tom bránily nějaké mimořádně okolnosti, v důsledku jejichž existence a specifického charakteru by soud mohl vyhodnotit zánik jejího nároku v důsledku promlčení (respektive nepřiznání promlčeného práva) jako nepřiměřeně tvrdý následek, a to ani ve vztahu k charakteru nároku. Nakonec soud neshledal ani na straně žalovaného úmysl poškodit uplatněnou námitkou promlčení žalobkyni, soud jeho jednání vyhodnotil jako výkon práva souladný se zákonem.

39. V rozsahu druhé poloviny (tedy co do poloviny každé platby žalobkyně) soud posoudil uplatněný nárok jako bezdůvodné obohacení na straně původně žalovaného, které je žalovaný v postavení jeho nástupce povinen žalobkyni vydat. Bezdůvodné obohacení vzniklo s každou zaplacenou platbou jednotlivě právě v okamžiku zaplacení, přičemž přestože žalobkyně financovala koupi automobilu formou splátek z poloviny řádně (jako solidární dlužník se stejným podílem na dluhu jako původně žalovaný), za další plnění nad rámec této poloviny se jí nedostalo žádného adekvátního protiplnění. Předmětný automobil byl v rozporu s dohodou partnerů tvrzenou žalobkyní od počátku ve výlučném vlastnictví původně žalovaného, tedy on byl jedinou osobou s majetkovým prospěchem a ke změně právního ani faktického stavu nedošlo ani po ukončení společné domácnosti. V řízení bylo prokázáno, že partneři za trvání vztahu automobil užívali společně, k tomuto účelu ho také dle tvrzení žalobkyně pořizovali. V okamžiku, kdy žalobkyně odešla ze společné domácnosti a vztah byl ukončen, žalobkyně z automobilu již užitek neměla a ani tento jí nebyl žádným způsobem kompenzován. Jediným nositelem trvalého majetkového prospěchu tudíž byl po celou dobu, a i po ukončení vztahu zůstal původně žalovaný a spotřebovaný užitek žalobkyně spočívající ve společném užívání automobilu v době trvání vztahu nelze považovat za majetkový ekvivalent jejího finančního plnění. Užitek (společné užívání) není trvalým prospěchem rovnajícím se trvalému vlastnickému právu a není způsobilý kompenzovat žalobkyni její významnou finanční participaci. Lze konstatovat, že žalobkyni z jejího majetku pouze ušlo, byť za vydané finanční prostředky lze legitimně očekávat naopak jeho zvětšení. Co se týká námitky promlčení, v řízení bylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že k ukončení společné domácnosti došlo nejdříve až v dubnu 2021. Původně žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že byl hospitalizován do května 2020, tomu odpovídá i sdělení svědka jméno FO, že byl otec hospitalizován zhruba třičtvrtě roku, přičemž podle lékařských zpráv k hospitalizaci došlo v říjnu 2019. Ten zároveň v rámci svého výslechu sdělil, že vztah skončil rok nebo rok a půl poté, co se původně žalovaný vrátil domů z nemocnice. S tím se shoduje sdělení žalovaného, že žalobkyně bydlela s původně žalovaným ještě asi rok po návratu z nemocnice a zajišťovala jeho potřeby. U splátek zaplacených počínaje 1. 1. 2014 vzniklo bezdůvodné obohacení již za účinnosti občanského zákoníku, a proto se pro promlčení uplatní výjimka obsažená v § 646 občanského zákoníku, tzn. že až do ukončení společné domácnosti původně žalovaného a žalobkyně v dubnu 2021 nezačala běžet promlčecí lhůta (tří letá subjektivní a deseti letá objektivní). Začala-li poté běžet až v dubnu 2021, nemohla do uplatnění nároku žalobkyní u soudu v únoru 2023 skončit a k promlčení v tomto rozsahu nároku nedošlo (§ 648 občanského zákoníku). První splátka je pak promlčená jak co do regresní části, tak co do části z titulu bezdůvodného obohacení, jak soud uvedl výše, jelikož bezdůvodné obohacení u této platby vzniklo za účinnosti starého občanského zákoníku a promlčecí lhůta počala běžet od následujícího dne a nedošlo ani k jejímu stavení, jak soud odůvodnil výše (starý občanský zákoník neobsahuje výjimku z promlčení týkající se vzájemných práv osob žijících ve společné domácnosti).

40. Soud z důvodů popsaných výše žalobě vyhověl co do částky 120 456 Kč představující bezdůvodné obohacení původně žalovaného, které je povinen žalovaný žalobkyni vydat. Z celkové žalované částky s ohledem na promlčení odečetl první splátku a výslednou částku 240 912 Kč vydělil 2–v jedné polovině byl uplatněný nárok hodnocen jako promlčené právo na regresní náhradu a ve druhé polovině právě jako bezdůvodné obohacení. Závěr soudu, že regresní část nároku je promlčena, zatímco nárok z bezdůvodného obohacení je důvodný, proto není v rozporu s dobrými mravy; naopak představuje řešení, které respektuje zákonnou úpravu promlčení a současně brání tomu, aby žalovaný získal majetkový prospěch zcela bez náhrady.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyně byla v řízení procesně úspěšná co do 48,96 %, žalovaný byl úspěšný co do 51,04 %, poměr úspěchu a neúspěchu je proto téměř shodný u obou účastníků a za takového stavu soud žádnému z nich právo na náhradu vynaložených nákladů nepřiznal.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Kladně.

Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze navrhnout výkon rozhodnutí (exekuci).