OSKO 14 C 360/2023-37

Okresní soud v Kolíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Magdou Mocovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Název žalobce., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0: Jméno zainteresované osoby 0/0, narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 ⟪LB:lb_002⟫ pro zaplacení 27 970,83 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 27 970,83 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 768,78 Kč, úrokem ve výši 15 % ročně z částky 27 847,83 Kč od 30. 8. 2023 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 27 847,83 Kč od 9. 9. 2023 do zaplacení, s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 20. 10. 2023 domáhal zaplacení žalované částky s tím, že účastníci uzavřeli dne 29. 1. 2018 smlouvu o hotovostním úvěru č. hodnota, jejíž součástí jsou i obchodní podmínky žalobce. Před uzavřením smlouvy zkoumal žalobce úvěruschopnost žalovaného, a to na základě údajů sdělených žalovaným a kontrolou informací v interních a externích databázích, zejména v insolvenčním rejstříku a bankovním a nebankovním registru klientských informací. Výdaje žalobce stanovil na základě částky životního minima, normativních nákladů na bydlení a případných dalších závazků žalovaného. Na smlouvu žalovaný čerpal částku 60 000 Kč, kterou se zavázal vrátit spolu s úroky ve výši 15,49 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách po 1 183 Kč (zahrnující i splátky pojištění). V průběhu trvání smlouvy si účastníci sjednali změnu termínu splatnosti jednotlivých splátek z 15. na 25. den v měsíci, s účinností od března 2021. Žalovaný řádně splatil splátky za období od března 2018 do dubna 2023, za květen 2023 však žalovaný uhradil pouze dne 12. 7. 2023 částku 377 Kč a dne 11. 8. 2023 částku 1 183 Kč, přičemž částku 377 Kč žalobce započetl na pokutu. Dle smlouvy byl žalobce oprávněn vyúčtovat žalovanému smluvní pokutu ve výši 500 Kč za každou jednotlivou opožděnou splátku či platbu. Protože žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, když se dostal do prodlení s úhradou splátek opakovaně, žalobce zesplatnil celý úvěr dopisem ke dni 30. 8. 2023. Žalobce se domáhal uhrazení částky 27 847,83 Kč jakožto dlužné jistiny, dále kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 2 768,78 Kč, dále smluvního úroku ve výši 15 % ročně z částky 27 847,83 Kč od 30. 8. 2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 27 847,83 Kč od 9. 9. 2023 do zaplacení. Žalovaný ani přes výzvu právního zástupce žalobce dlužnou částku neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena, nevyjádřil.

3. Soud provedl důkazy listinami, které předložil žalobce k prokázání svých tvrzení (ust. § 120 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen „o.s.ř.“), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle ust. § 132 o.s.ř. byl prokázán následující skutkový stav:

4. Žalovaný a žalobce uzavřeli dne 29. 1. 2018 smlouvu o hotovostním úvěru č. hodnota, sjednali výši úroků, výši pravidelných měsíčních splátek a další smluvní podmínky (prokázáno smlouvu o úvěru ze dne 29. 1. 2018, potvrzením o zaslání potvrzovací SMS ze dne 1. 9. 2023, úvěrovými podmínkami, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru). Před uzavřením smlouvy žalobce zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Žalobce při poskytování úvěru vycházel ze skutečnosti, že žalovaný uvedl v žádosti o úvěr čistý příjem ve výši 22 000 Kč měsíčně, bydlení ve vlastním domě či domě s hypotékou, žádnou vyživovací povinnost a celkové výdaje vč. splátek úvěrů ve výši 10 000 Kč; dále žalobce zjistil z výpisu z účtu žalovaného výši ověřeného příjmu žalovaného 22 000 Kč měsíčně, na základě informací v registrech SOLUS a NRKI výši splátkových výdajů celkem 12 629 Kč měsíčně, žádný záznam v insolvenčním rejstříku. Takto dospěl k závěru, že disponibilní příjem žalovaného ve výši 3 782,5 Kč je dostatečný pro poskytnutí úvěru (prokázáno potvrzením o prověření úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěru č. hodnota ze dne 11. 10. 2023). Dle výpisu z CNCB činilo CB skóre žalovaného hodnotu 426, tedy v pásmu „B“ (pásmo skóre A – M, „A“ je špatná hodnota, „M“ dobrá). Dále měl žalovaný pět existujících úvěrových produktů s celkovou výší měsíční splátek 12 629 Kč, pět odmítnutých žádostí a čtyři odvolané (prokázáno listinou nazvanou „úvěrová zpráva“). Za období 7. 10. 2017 – 8. 1. 2018 činil průměrný čistý měsíční příjem žalovaného částku 42 568 Kč, jeho průměrné měsíční výdaje činily částku 42 608 Kč (prokázáno výpisy z účtu č. č. účtu za období 7. 10. 2017 – 8. 1. 2018). Žalovaný na smlouvu čerpal částku 58 800 Kč, celkem na tuto smlouvu uhradil částku 72 808 Kč (prokázáno potvrzením o vyplacení úvěru ze dne 1. 9. 2023, splátkovým kalendářem úvěru ze dne 1. 9. 2023). V průběhu trvání smlouvy si účastníci sjednali změnu termínu splatnosti jednotlivých splátek z 15. na 25. den v měsíci, s účinností od března 2021 (prokázáno dodatkem č. hodnota ke smlouvě o hotovostním úvěru č. hodnota). Protože žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, zesplatnil žalobce úvěr dopisem ke dni 30. 8. 2023 (prokázáno dopisem o ztrátě výhody splátek a zesplatnění úvěru ze dne 30. 8. 2022 vč. podacího archu ze dne 31. 8. 2023). Žalobce uplatňuje vedle jistiny úroky a zákonné úroky z prodlení. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 30. 8. 2023 (prokázáno dopisem o ztrátě výhody splátek a zesplatnění úvěru ze dne 30. 8. 2022 vč. podacího archu ze dne 31. 8. 2023).

5. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Žalovaný a žalobce uzavřeli dne 29. 1. 2018 smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z.; poskytovatel úvěru v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Z předložených listin vyplývá, že součástí smlouvy o úvěru jsou i všeobecné obchodní podmínky, na něž bylo odkázáno (§ 1751 odst. 1 o. z.), přičemž – protože žalovaný je spotřebitel a uzavřená smlouva je smlouvou adhezní – uvedená doložka je platná, neboť žalovaný byl s jejím významem seznámena (§ 1799 o. z.), jak plyne zejm. z čl. 4 smlouvy. Vzniklý závazek je také kromě příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nutno posoudit s ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.) – srov. § 2 odst. 1 z. s. ú.

6. Poskytovatel úvěru byl povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného (§ 86 odst. 1 z. s. ú.), přičemž porušení této povinnosti má za následek neplatnost smlouvy. Jedná se přitom o neplatnost absolutní (§ 588 o. z.) – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a zejména rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, neboť zákon o spotřebitelském úvěru provádí směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, což s sebou nese i povinnost eurokonformního výkladu vnitrostátní úpravy.

7. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobce sdělil, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl výši svého příjmu v částce 22 000 Kč čistého měsíčně, jako zaměstnavatele právnická osoba., neuvedl žádnou vyživovací povinnost. Výši příjmů žalobce ověřil na základě výpisů z bankovního účtu žalovaného, z nichž dospěl k průměrnému příjmu žalovaného ve výši 25 231 Kč. Žalovaný dále uvedl výši výdajů na částku 10 000 Kč, které žalobce ověřil porovnáním s normativními náklady na bydlení a životním minimem. Splátkové výdaje žalobce ověřil skrze registry NRKI a BRKI, dále prověřoval žalovaného v insolvenčním rejstříku a registru SOLUS. Takto žalobce dospěl ke splátkovým výdajům žalovaného ve výši 12 629 Kč.

8. Na základě všeho výše uvedeného má soud za to, že žalobce svou povinnost řádně přezkoumat úvěruschopnost žalovaného nesplnil. Předně je důležité zdůraznit, že požadavek obezřetnosti ve smyslu § 86 odst. 1 z. s. ú. byl judikaturou již mnohokrát vykládán v tom smyslu, že se při poskytování úvěrů nestačí spoléhat jen na informace dodané žadatelem o úvěr, nýbrž tyto je zapotřebí i řádně prověřit (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. spisová značka). Splnění této podmínky nejenže žalobce nikterak nedoložil, nýbrž ji ani netvrdil. Z žalobcova podání vyplývá, že se spoléhal na statistické modely spíše než na tvrzení žalovaného, což však znamená, že žalobce zcela abdikoval na požadavek individuálního přezkumu příjmů a výdajů žalovaného ve světle výše zmíněné judikatury. Žalobce v rámci ověřování příjmů žalovaného vzal za pravidelnou mzdu pouze částky 23 521 Kč (říjen 2017), 26 895 Kč (listopad 2017) a 25 279 Kč (prosinec 2017). Žalobci však rozhodně nejde k tíži, že pro účely posouzení úvěruschopnosti vycházel v případě příjmů z částek nižších. Žalobce dále řádně ověřil výši splátkových výdajů na částku 12 629 Kč. Soud však neshledal za splněnou povinnost ověřit výdaje žalovaného (k tomu srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2022, č. j. 102 VSPH 709/2021-73). Z žádného žalobcova tvrzení či důkazu totiž nevyplývá, z jaké částky výdajů při výpočtu disponibilního příjmu žalovaného vycházel a soud proto nemá za prokázané, že se žalobce výdaji žalovaného skutečně zabýval. Žalobce pouze v rámci svých tvrzení operuje s částkou 10 000 Kč coby výdaji žalovaného, které však uvedl přímo žalovaný ve své žádosti o úvěr, byť dle tvrzení žalobce byla tato částka poměřována s normativními náklady na bydlení a částkou životního minima; dále uvádí částku disponibilního příjmu ve výši 3 782,5 Kč, aniž by však uvedl, jak k této částce dospěl. Z žalobcem předložených výpisů z účtu žalovaného nadto jednoznačně vyplývá, že výdaje žalovaného včetně výdajů splátkového charakteru běžně činily částku cca 4x vyšší, než jakou žalovaný uvedl ve své žádosti o úvěr, a cca 2x vyšší než součet žalovaným deklarovaných výdajů (10 000 Kč) a žalobcem zjištěných splátkových výdajů (12 629 Kč), když se pohybovaly okolo hodnoty 40 000 Kč měsíčně a zpravidla i převyšovaly jeho skutečné měsíční příjmy. Dalším varovným signálem pro žalobce dále měla být skutečnost, že žalovaný měl v době žádosti o posuzovaný úvěr již 4 další úvěry a 1 úvěrovou kartu, přičemž ani tyto prostředky mu zjevně nestačily k uspokojení jeho potřeb. Konečně, přímo v úvěrové zprávě žalobce je žalovaný zařazen do druhé nejhorší kategorie klientů (skóre v pásmu „B“). Za všech těchto okolností měl žalobce vyvinout důkladnější snahu o přezkum úvěruschopnosti žalovaného, chtěl-li dospět k závěru, že důvodná obava ohledně schopnosti žalovaného splácet další úvěr skutečně neexistuje.

9. Argument žalobce ohledně úspěšnosti splácení jím poskytnutých úvěrů v jiných případech pak soud nebral v potaz, neboť primárním požadavkem přezkumu úvěruschopnosti je individuální přístup. Parametry úvěrů poskytnutých žalobcem jiným subjektům či obecné metodiky pro posouzení úvěruschopnosti aplikované žalobcem na jiné případy tak pro posouzení tohoto případu nejsou nijak podstatné.

10. Smluvní strany se tudíž musí vyrovnat podle principů bezdůvodného obohacení, neboť žalovanému bylo plněno na základě neplatného právního důvodu (§ 2991 a násl. o. z.). Podle § 2993 věty první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Nelze tak přihlížet ke smluvním ujednáním o úroku, smluvních pokutách či náhradě nákladů sjednané na základě této smlouvy. Žalovaný žalobci uhradil částku 72 808 Kč, jistina ve výši 58 800 Kč tak tímto byla zcela uhrazena.

11. Na základě všeho doposud uvedeného soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

12. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a contrario. Žalovaný byl v řízení plně úspěšný a měl by tak právo na náhradu nákladů řízení. Žádné náklady mu však v řízení nevznikly, proto soud nepřiznal náhradu nákladů žádnému z účastníků.

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Kolíně.

Nesplní-li povinný povinnost uloženou mu tímto rozsudkem v uvedené lhůtě, může se oprávněný domáhat nuceného výkonu rozhodnutí nebo exekuce.