OSMB 19 C 360/2021-24

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Engelovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ pro zaplacení 73 470,06 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 73 470,06 Kč s úrokem z prodlení jdoucím od 23. 12. 2021 do zaplacení ve výši 8,5% ročně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Ve zbytku se žaloba zamítá, tj. co do

­) kapitalizovaného úroku ve výši 7 043,29 Kč,

­) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 616,91 Kč,

­) úroku ve výši 15,90 % ročně z částky 71 543,09 Kč od 15. 4. 2021 do zaplacení,

­) zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 71 543,09 Kč od 15. 4. 2021 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 18 766,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou nadepsanému soudu dne 2. 10. 2021 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 73 470,06 Kč (dlužná jistina úvěru) a kapitalizovaného úroku z úvěru částkou 7 043,29 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení částkou 1 616,91 Kč, úroku ve výši 15,9 % ročně z částky 71 543,09 Kč od 15. 4. 2021 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 71 543,09 Kč od 15. 4. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně.

2. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný se společností právnická osoba (dále jen„ banka“) uzavřel dne 30. 1. 2019 smlouvu o příjmení půjčce číslo na základě které poskytla banka žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách společně s úrokem ve výši 15,90 % ročně a dalšími poplatky. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas. Jelikož žalovaný byl v prodlení se splácením úvěru, banka předmětný úvěr zesplatnila ke dni 29. 3. 2021 a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky. Banka postoupila pohledávku za žalovaným právnímu předchůdci žalobkyně (právnická osoba a.s.). Žalobkyně následně nabyla pohledávku za žalovaným od jejího právního předchůdce smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 7. 5. 2021.

3. Žalovaný je státním občanem Bulharské republiky, avšak v době uzavření předmětné smlouvy měl bydliště v České republice, ve věci se jedná o závazek ze spotřebitelské smlouvy o úvěru, je tedy dána mezinárodní příslušnost soudů ČR rozhodnout o žalobě podle čl. 4 a 18 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Nařízení Brusel I. bis). Použitelnost českého práva podle bydliště spotřebitele vyplývá z čl. 6 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Nařízení Řím I).

4. Podle § 115a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), není k projednání věci samé třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalovaný se k tomuto procesnímu postupu nevyjádřil, ačkoli mu výzva k vyjádření byla řádně doručena, soud tedy předpokládá, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, a proto rozhodl bez nařízení jednání.

5. Z návrhu na uzavření smlouvy o příjmení půjčce číslo ze dne 29. 1. 2019, akceptace návrhu smlouvy o příjmení půjčce ze dne 30. 1. 2019 a z dokumentu o údajích klienta má soud za prokázané, že mezi bankou (právnická osoba) a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce dle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), kterou se banka zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky bance vrátit společně s úrokem ve výši 15,90 % ročně v 48 měsíčních splátkách po 2 948 Kč. Žalovaný v návrhu na uzavření smlouvy o svých poměrech uvedl, že je svobodný, bydlí v pronajatém domě/bytě, je zaměstnán od července 2018, jeho měsíční příjem činí 23 022 Kč a nemá žádnou vyživovací povinnost, ani nesplácí jiný úvěr.

6. Všeobecné obchodní podmínky a Produktové podmínky banky obsahují bližší úpravu práv a povinností účastníků. Ceník banky stanovil ceny za služby spojené s úvěrem.

7. Ze souhrnného výpisu pohybů na účtu soud zjistil, že banka poskytla dne 30. 1. 2019 žalovanému peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč. Žalovaný sjednané splátky včas a řádně nehradil, na jistině zůstal bance dlužen 73 470,06 Kč.

8. Prohlášením o okamžité splatnosti ze dne 29. 03. 2021 včetně podacího archu ze dne 30. 3. 2021 žalobkyně doložila, že z důvodu prodlení žalovaného s úhradou jeho splatných závazků banka závazek žalovaného ze smlouvy o rychlé půjčce zesplatnila a žalovaného vyzvala k okamžitému zaplacení celkové dlužné částky.

9. Rámcovou smlouvou o postupování pohledávek č. 2018 ze dne 29. 8. 2018, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23. 4. 2021 a dne 7. 5. 2021 a oznámeními o postoupení pohledávky ze dne 26. 5. 2021 a 12. 5. 2021 včetně podacího archu ze dne 29. 6. 2021 a 24. 5. 2021 žalobkyně doložila, že banka a následně právní předchůdce žalobkyně na ní postoupila svou pohledávku za žalovaným z předmětné smlouvy o rychlé půjčce.

10. Předžalobními výzvami k úhradě ze dne 29. 6. 2021 ve spojení s poštovním podacím archem z téhož dne žalobkyně prokazuje, že banka žalovaného před podáním žaloby vyzvala k úhradě dlužné částky.

11. Soud se zabýval otázkou, zda předmětná smlouva byla mezi bankou a žalovaným uzavřena platně, a to s ohledem na to, zda byla před uzavřením této smlouvy zkoumána schopnost žalovaného sjednávaný úvěr splácet (úvěruschopnost), a to v souladu s § 86 odst. 1 z. s. ú., neboť soud nepochyboval o tom, že citovaná smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu z. s. ú., kdy na straně jedné vystupuje právní předchůdkyně žalobkyně coby poskytovatel a na straně druhé žalovaný coby spotřebitel.

12. Žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného neuvedla žádná tvrzení, ani neoznačila žádné důkazní prostředky. Z žaloby zaslané žalobkyní soudu nevyplývá, že by banka jakkoli zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Soud měl v úmyslu žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučit o nedostatečném vylíčení rozhodných skutečností a neoznačení potřebných důkazů, žalobkyně se však na ústní jednání nedostavila a vystavila se tak nebezpečí neúspěchu ve věci. Pokud se žalobkyně rozhodla jednání neúčastnit, dobrovolně se vystavila riziku, že nebude moci být poučena. Povinnosti tvrzení a důkazní si musí být žalobkyně vědoma zvláště za situace, je-li zastoupena advokátem. Pouze pro úplnost soud uvádí, že poučení podle § 118a o. s. ř. se poskytuje jen účastníku (jeho zástupci nebo zmocněnci), který je u jednání přítomen. Jedná-li soud podle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce), je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo. Předestřená situace nastala i v posuzovaném případě, neboť soud o věci jednal v nepřítomnosti žalobkyně i jejího zástupce.

13. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že ve věci nebylo prokázáno, že by banka před uzavřením předmětné smlouvy o rychlé půjčce řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, tedy skutečnost, zda je žalovaný schopen poskytnutý úvěr splatit. Ve věci tudíž nebylo prokázáno, že by banka dostála povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 a § 78 z. s. ú. a že by tak splnila podmínky, za nichž bylo možné úvěr žalovanému poskytnout. Soud proto předmětnou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou.

14. Jelikož však bylo prokázáno, že banka žalovanému poskytla částku 100 000 Kč, kterou jí žalovaný co do částky 73 470,06 Kč nevrátil, soud dospěl k závěru, že se žalovaný na úkor banky, resp. po postoupení pohledávky na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 o. z. bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tedy částky, která nebyla bance, potažmo žalobkyni na jistině splacena, tj. částky 73 470,06 Kč, žalobkyni vrátit. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Co se týče zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 71 543,09 Kč od 15. 4. 2021 do zaplacení, soud v tomto rozsahu žalobu zamítl s odkazem na judikaturu soudů týkající se úroků z prodlení ve vztahu k bezdůvodnému obohacení (viz. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2723/2020). Dle závěrů judikatury prodlení nastává až na základě doručení žaloby žalovanému, a ode dne následujícího lze přiznat úroky z prodlení. Žalobu lze totiž považovat za řádnou hmotněprávní výzvu k vydání bezdůvodného obohacení až v okamžiku jejího doručení žalovanému, na rozdíl od žalobcem zaslané procesní předžalobní výzvy k plnění. Soud proto přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení z této částky dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. jdoucím ode dne následujícího po doručení žaloby, tj. od 23. 12. 2021, do zaplacení.

15. Dle ust. § 2390 o. z., přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

16. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

18. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

19. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

20. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

21. Podle § 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú. se pro účely tohoto zákona rozumí poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr.

22. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věty první z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

23. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. Druhý senát Soudního dvora Evropské unie ve 34. bodě svého rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C -679/18, OPR- Finance s. r. o. vs. GK, v řízení o předběžné otázce (dále jen jako„ rozsudek SDEU“), rozhodl, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48 (pozn. jedná se o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Dle bodu

46. rozsudku SDEU musí být články 8 a 23 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. S ohledem na tento závěr Soudního dvora Evropské unie je nutné § 87 odst. 1 z. s. ú. vykládat tak, že následkem porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, ke které je povinen soud přihlédnout z úřední povinnosti, nikoli až k námitce spotřebitele.

25. Podle § 78 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle

§ 78 odst. 2 písm. b) z. s. ú. poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

26. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

27. Ústavní soud ČR zároveň v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že„ …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy

(a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z„ objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy, … Naopak obecné soudy … by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“

28. Zadlužování jednotlivců není podle názoru soudu jen problémem jednotlivce, ale negativně působí na celou společnost. Z uvedeného důvodu judikatura i zákon trvá na tom, aby úvěrující pečlivě hodnotili úvěruschopnost úvěrovaného, a to aktivním zjišťováním informací k této otázce a jejich následným odpovědným vyhodnocením, tak aby úvěrovaní nepadli do dluhové pasti.

29. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když neshledal důvod pro její prodloužení.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 18 766,80 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 940 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 73 470,06 Kč sestávající z částky 4 060 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 13 080 Kč ve výši 2 746,80 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mladé Boleslavi.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.