OSME 7 C 191/2023-81

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Turnovskou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně právnická osoba, IČO ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátkou Mgr. jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa žalobkyně ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ bytem adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení 42 649 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 21 662 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 21 662 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 9 485 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 9 485 Kč od datum do zaplacení, částky ve výši 11 502 Kč a úroku ve výši 64,60 % ročně z částky 24 757,31 Kč od datum do datum ve výši 939,62 Kč, úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 24 757,31 Kč od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od datum dosáhne částky 84 326,00 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se obrátila dne datum ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 42 649 Kč s příslušenstvím uvedeným shora ve výroku tohoto rozsudku. K tomu uvedla, že dne datum uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru číslo na základě které dne datum poskytla žalovanému částku 25 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný vrátit spolu s úrokem ve výši 64,6 % ročně a pojištěním úvěru ve výši 205 Kč měsíčně v 48 měsíčních splátkách po 1 669 Kč. Žalovaný uhradil toliko první dvě splátky, celkem tedy 3 338 Kč. Žalobkyni dále vzniklo právo na úhradu dvou smluvních pokut za dvě splátky, s jejichž úhradou byl žalovaný v prodlení, a to za každou z těchto splátek ve výši 499 Kč, celkem tedy 998 Kč. Dále žalobkyni vzniklo právo na úhradu nákladů spojených s vymáháním pohledávky, a to ve výši 800 Kč, tedy po 200 Kč za každou ze čtyř splátek úvěru, které byly uhrazeny po splatnosti, resp. nebyly uhrazeny vůbec. Tyto náklady jsou představovány náklady na zaměstnance vymáhacího oddělení, náklady call centra, provizi externí vymáhací společnosti a inkasní sítě. V důsledku prodlení žalovaného došlo k automatickému zesplatnění úvěru ke dni datum. K tomuto dni tak byl žalovaný povinen uhradit novou jistinu úvěru ve výši 28 734,05 Kč (neuhrazená část původní jistiny a neuhrazené úroky) spolu s úrokem z této nové jistiny. Žalobkyni dále vznikl nárok na úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z nové jistiny za každý den prodlení s úhradou této nové jistiny. Před uzavřením této smlouvy zkoumala žalobkyně schopnost žalovaného splácet úvěr, zejm. doklady o jeho příjmech, prohlášením žalovaného, lustrací v databázích příjmení a NRKI a v insolvenčním rejstříku. Žalovaný uvedl celkový čistý měsíční příjem 28 000 Kč a výdaje 6 543 Kč, volné zdroje ke splácení tedy dosahovaly výše 20 457 Kč. Dále žalobkyně vzala v potaz, že žalovaný u ní neměl jinou smlouvu po splatnosti vymáhanou soudně, že doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný a že obchodník, který se žalovaným sjednával úvěr, jej doporučil ke schválení. Žalobkyně posuzovala také osobní stav a vzdělání žalovaného. Vlastnictví žalovaného k účtu a jeho příjmy byly ověřeny z výpisu z bankovního účtu žalovaného. Výše výdajů žalovaného nebyla nijak ověřována. Žalovaný neuvedl, že by měl jiný závazek u jiné společnosti. Žalobkyně poukázala též na to, že sám žalovaný uvedl, že jím uvedené informace jsou pravdivé a úplné. Žalobkyně se tak domáhala zaplacení nové jistiny ve výši 28 734,05 Kč s příslušenstvím, smluvní pokuty ve výši 998 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 800 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny od datum do datum ve výši 11 502 Kč, úroku ve výši 64,6 % ročně od datum do zaplacení, počínaje 91. dnem prodlení žalovaného pak ve výši 8,5 % ročně, nejvýše do 120 % nové jistiny, a úhrady za pojištění schopnosti splácet ve výši 615 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:

4. Žalovaný žalobkyně uzavřeli dne datum smlouvu, podle níž měla žalobkyně žalovanému poskytnout částku 25 000 Kč, kterou měl žalovaný vrátit spolu s úrokem ve výši 64,60 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po 1 669 Kč (zjištěno z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru / smlouvy o úvěru č. l. 70, předsmluvního formuláře na č. l. 20, oznámení o schválení úvěru č. l. 28), a to vždy k 22. dni v měsíci, poslední splátka měla být uhrazena datum (zjištěno ze splátkového kalendáře č. l. 29). Spolu se splátkami úvěru se žalovaný zavázal hradit pojistné pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 205 Kč měsíčně (zjištěno z dodatku číslo k návrhu smlouvy o úvěru / smlouvě o úvěru č. l. 9 včetně přílohy číslo č. l. 11, přihlášky do pojištění č. l. 12, informace k pojištění schopnosti splácet úvěry č. l. 30 spisu). příjmení 25 000 Kč byla vyplacena dne datum (zjištěno z dokladu o vyplacení úvěru č. l. 17) na účet vedený na jméno žalovaného (zjištěno ze sdělení právnická osoba, z datum, č. l. 46). Před uzavřením smlouvy žalovaný prohlásil, že nemá splatné dluhy vůči třetí osobě či státu, nebyla proti němu podána jakákoli žaloba a není si vědom důvodů, pro které by se tak mohlo stát, není proti němu vedeno exekuční řízení či řízení o výkon rozhodnutí, nenachází se v úpadku, uvedl pouze pravdivé a úplné informace (zjištěno z prohlášení klienta z datum, č. l. 15). Žalobkyně před uzavřením smlouvy ověřovala totožnost žalovaného (zjištěno z fotografie občanského průkazu žalovaného, č. l. 18). Smlouva byla podepsána odesláním SMS s podpisovým kódem, který byl uveden v poznámce platby ve výši 1 Kč, kterou žalobkyně na účet žalovaného zaslala (zjištěno z důkazu o odeslání 1 Kč na č. l. 59 p. v., zaslané SMS na č. l. 60, přijaté SMS na č. l. 60 p.v. spisu). Před uzavřením smlouvy žalobkyně vycházela z toho, že žalovaný je zaměstnán s čistým měsíčním příjmem 28 000 Kč čistého. Výše výdajů je uvedena jako výše výdajů na nájemné a inkaso ve výši 2 683 Kč a výší životního minima 3 860 Kč. Žalovaný uvedl, že nemá pouze sezónní příjmy, je svobodný, žije sám, má střední vzdělání s maturitou, žije ve vlastním (zjištěno z hodnocení klienta na č. l. 19). Z lustrace systému NRKI žalobkyně zjistila, že žalovaný má skóre 232, což odpovídá vysoce rizikovým klientům s doporučením žádost o úvěr zamítnout (zjištěno z lustrace v systému NRKI na č. l. 61). Lustrace v systému příjmení byla negativní (zjištěno z lustrace na č. l. 73 spisu). Příjem žalovaného byl ověřován výpisem vybraných příchozích plateb na účet žalovaného, přičemž je zřejmá proměnlivá výše příjmů ve výši 21 690,68 – 55 278,11 Kč (zjištěno z vybraných pohybů na účtu č. l. 62 spisu). Žalovaný v měsíci září 2021 měl celkové příjmy 93 796,11 Kč, celkové výdaje 93 810,11 Kč. Již před uzavřením smlouvy, která je předmětem tohoto řízení, žalovaný uhradil čtyři splátky spotřebitelského úvěru, získal jednu půjčku ve výši 8 000 Kč a byla mu stržena platba ve výši 17 405 Kč na exekuci. Žalovaný měl příjem ze zaměstnání 23 800 Kč. Z pohybu na účtu jsou zřejmé časté platby na sázky (příjmení Game) v řádu tisíců korun (zjištěno z výpisu z účtu žalovaného za měsíc září 2021 č. l. 47). Uhrazeny byly pouze dvě splátky, celkem je uhrazeno 3 338 Kč (zjištěno z karty klienta na č. l. 27). Žalovaný neuhradil včas splátky splatné datum a datum, byl proto žalobkyní dvakrát upozorněn na možnost zesplatnění úvěru (zjištěno z výzvy k zaplacení z datum, č. l. 23, z výzvy k zaplacení z datum, č. l. 24, dodejka na č. l. 25 spisu). Žalobkyně zesplatnila úvěr ke dni datum, což žalovanému téhož dne oznámila (zjištěno z oznámení ze dne datum na č. l. 26 spisu).

5. Po právní stránce soud hodnotil věc dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen„ o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

6. Podle ust. § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle ust. § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze dohodnout úroky.

7. Podle ust. § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

8. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

9. Dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Dle ust. § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

13. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. a ZoSÚ.

14. Soud se proto především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně, coby poskytovatelky zápůjčky jakožto spotřebitelského úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně své povinnosti ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ nedostála.

15. Soud konstatuje, že žalobkyně sice řádně zkoumala příjmovou stránku žalovaného, nikterak však již nezkoumala výdaje žalovaného, a to ani ty podstatné, spokojila se toliko s uvedením paušální částky. Takový postup žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, neboť není postačující, aby žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Z hlediska výdajových poměrů žalovaného neměla žalobkyně po ruce žádný, natož relevantní doklad. Pouhé doplnění čísel do formuláře právní předchůdkyně žalobkyně, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným ust. § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k absenci jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Žalobkyně se při zjišťování informací spokojila pouze s tvrzeními žalovaného o nikterak nedoložených měsíčních výdajích na bydlení uvedených ve výši 2 683 Kč, pokud jde o další výdaje, vycházela pouze z výše životního minima, aniž by zkoumala, zda takováto výše výdajů je pro žalovaného dostatečná. Pokud žalobkyně uvádí, že neměla důvodu údajům poskytnutým žalovaným nevěřit a neměla způsob, jak tyto ověřovat, soud se s touto argumentací nemohl ztotožnit. Z lustrace systému NRKI je zřejmé, že žalovaný je rizikovým klientem, s doporučením žádost o úvěr zamítnout. Za této situace měla být žalobkyně při uzavírání smlouvy přinejmenším obezřetná. Představu o výdajové stránce žalovaného mohl žalobkyni poskytnout např. výpis z účtu, jímž mohla vzhledem k negativnímu skóre žalovaného uzavření smlouvy podmínit. Z výpisu z účtu žalovaného je pak zřejmé, že jen v měsíci září 2021 šlo již o druhou půjčku, žalovaný měl též exekuce, celkově pak jeho výdaje dosahovaly téměř částky 100 000 Kč (tedy částky zdaleka přesahující žalobkyní uváděných cca 6 500 Kč) a je zřejmá tendence žalovaného k sázení. Je pak obecně známo, že osoby, které v takovéto míře sázejí, mívají finanční problémy, i z tohoto důvodu pak měla být žalobkyně při posuzování žádosti žalovaného o spotřebitelský úvěr obezřetná. S ohledem na shora uvedené tak nelze dovodit, že by ze strany žalobkyně byla úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí zkoumána.

16. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou zcela v souladu i s judikaturou. Ústavní soud v nálezu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18, mj. zdůraznil, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by„ státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že„ obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání výdajů žalovaného nelze uzavřít, že by se ze strany právní předchůdkyně žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání, s ohledem na zjištění, která ze zákaznické karty vyplývala, skutečně jednalo.

17. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností (viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet, neboť v případě pochybností o úvěruschopnosti úvěr neposkytne. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz příjmení, L.; příjmení, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod číslo použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

18. Ohledně následku absolutní neplatnosti soud konstatuje, že v ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ust. § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. V podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129, v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ust. §§ 86 a 87 ZoSÚ a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne datum ve věci C číslo z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

19. Závěrem pak soud dodává, že ani poukaz na § 6 o. z. není v dané věci případný, neboť sama žalobkyně porušila svou povinnost vyplývající jí z ZoSÚ a nezkoumala řádně schopnost žalovaného splácet úvěr, čímž se mohla dopustit přestupku podle § 154 odst. 1 písm. e) ZoSÚ.

20. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 o. z. Pakliže byla smlouva o zápůjčce neplatně sjednána, neměla žalobkyně ani nárok na příslušenství ve formě smluvního úroku, ani na jiné související poplatky včetně příslušného zákonného úroku z prodlení z těchto částek.

21. Soud proto žalobkyni přiznal částku 21 662 Kč, tedy částku odpovídající jistině úvěru ponížené o částku 3 338 Kč, která již žalobkyni byla zaplacena. Dále soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení z této částky, a to ode dne datum, tedy ode dne, od nějž žalobkyně úhradu úroků z prodlení požadovala. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitel povinen jistinu úvěru vrátit v době přiměřené, přičemž až po uplynutí této doby se spotřebitel dostává do prodlení a až po jejím uplynutí může poskytovatel úvěru požadovat úhradu úroků z prodlení. Žalobkyně tvrdila, že jistina úvěru měla být uhrazena do datum. Bylo tak na žalovaném, aby tvrdil skutečnosti, které svědčí o tom, že tato doba přiměřená nebyla (shodně např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 15 Co 22/2022); žalovaný však této své povinnosti nedostál. Soudu pak z provedeného dokazování nejsou známy žádné skutečnosti, které by o nepřiměřenosti této lhůty svědčily. Soud proto podle § 1970 o. z. žalobkyni přiznal též úroky z prodlení, a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění určil soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“), v délce třídenní, neboť neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.

22. Ve zbylém rozsahu, tedy pokud jde o požadovaný úrok, smluvní pokuty a náklady spojené s uplatněním pohledávky, jakož i úroky z prodlení z těchto částek, soud žalobu zamítl, neboť tyto nároky vyplývají podle tvrzení žalobkyně ze smlouvy, která – jak bylo uvedeno shora – je neplatná. Pro úplnost soud dodává, že vzhledem k tomu, že smlouva byla shledána neplatnou, soud se dále nezabýval otázkou, zda tyto konkrétní platby byly mezi účastníky platně sjednány.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Ve věci byl převážně úspěšný žalovaný, jemu však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mělníku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nebudou-li povinnosti stanovené tímto rozhodnutím plněny řádně a včas, může oprávněná osoba po právní moci rozhodnutí podat návrh na soudní výkon rozhodnutí podle části šesté o. s. ř. nebo návrh na exekuci podle zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu.