OSMO 48 C 145/2020-51

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem titul Danielem Nevečeřalem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovnicí titul. jméno příjmení, advokátkou ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ o 25 434,79 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá co do částky 2 452 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 14 000 Kč od datum do datum, s úrokem z prodlení ve výši 1,5% ročně z částky 14 000 Kč od datum do zaplacení, s úrokem ve výši 15% ročně z částky 14 000 Kč od datum do zaplacení a částky 7 000 Kč.

II. Řízení se zastavuje co do částky 1 982,79 Kč.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyní částku 14 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 14 000 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

IV. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Mostě 10% nákladů řízení vzniklých v souvislosti s vyplacením odměny opatrovníka žalovaného, a to do 3 dnů od právní moci samostatného usnesení, kterým bude stanovena konkrétní výše nákladů řízení.

VI. Soud přiznává opatrovníkovi žalovaného advokátce titul. jméno příjmení, sídlem adresa, za zastupování v řízení odměnu v částce 4 024 Kč.

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Tento nárok představuje dle tvrzení strany žalující jistina ve výši 14 000 Kč, neuhrazený úrok z úvěru za dobu od datum do datum ve výši 1 348 Kč, neuhrazený poplatek za poskytnutí a sjednání úvěru ve výši 1 104 Kč se shora uvedenými úroky z úvěru a úroky z prodlení po rozšíření žaloby vždy z částky 14 000 Kč Smluvní pokutu požaduje žalobkyně po částečném zpětvzetí ve výši 7 000 Kč namísto původních 8 982,79 Kč. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána, i přes exekuci byl žalovaný schopen úvěr ve splátkách splácet, při posuzování úvěruschopnosti byly zohledněny příjmy domácnosti.

2. V rámci žalobních tvrzení bylo dále uvedeno, že žalovaná pohledávka byla původním věřitelem postoupena žalující straně. V části týkající se postoupení pohledávky soud vycházel z § 1879 o. z., který stanoví, že věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. platí, že postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

3. Žalovaný má v České republice od roku 2018 ukončený pobyt a soudu se nepodařilo zjistit, kde se žalovaný zdržuje, proto soud žalovanému ustanovil opatrovnici. Opatrovnice se při jednání vyjádřila, že žalovanému byl poskytnut úvěr, přestože proti němu byla aktivně vedena exekuce a věřitel o tom musel vědět, tedy nepostupoval s řádnou odbornou péčí, což by mělo být zohledněno v rámci přiznaného příslušenství a náhrady nákladů řízení.

4. Soud provedl dokazování ve spisu založenými listinnými prostředky.

5. Smlouva o úvěru číslo byla uzavřena mezi právnická osoba, a žalovaným dne datum, na jejím základě byl poskytnut žalovanému úvěr ve výši 14 000 Kč.

6. Žádostí o úvěr ze dne datum požádal žalovaný žalobkyni o úvěr ve výši 14 000 Kč, uvedl mzdu 13 445 Kč, výdaje na bydlení 4 500 z 8 450 Kč, osobní výdaje 4 000 Kč a měsíční splátky stávajících půjček 2 000 Kč.

7. Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru neprokazují nic podstatného pro rozhodnutí soudu.

8. Rozhodnutí o doplatku na bydlení prokazuje, že žalovaného partnerka pobírala doplatek na bydlení.

9. Tři poštovní poukázky za říjen až prosinec 2017 prokazují, že partnerka žalovaného pobírala příspěvek na bydlení ve výši 4 641 Kč.

10. Výplatní pásky žalovaného za 9/ 2017, 10/ 2017 a 11/ 2017 prokazují, že žalovanému byly prováděny exekuční srážky ve výši kolem 1 800 Kč a dále mu byly sráženy 2 000 Kč na podnikovou zápůjčku a výživné v různé výši od 2 200 do 4 500 Kč. Příjmy žalovaného byly od 7300 Kč do 13 400 Kč měsíčně.

11. Dodatek k pracovní smlouvě ze dne datum prokazuje, že pracovní poměr byl změněn na dobu neurčitou.

12. Ujednání o zpracování osobních údajů neprokazuje nic podstatného pro rozhodnutí ve věci samé.

13. Informace pro spotřebitele neprokazují nic podstatného pro rozhodnutí ve věci samé.

14. Kopie OP žalovaného prokazuje, že jí žalobkyně disponuje.

15. Předžalobní upomínka ze dne datum prokazuje, že žalovaný byl vyzván k zaplacení před podáním žaloby.

16. Oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum prokazuje, že žalovanému bylo oznámeno postoupení pohledávky za ním žalobkyni.

17. Seznam postoupených pohledávek prokazuje, že byla postoupena i pohledávka za žalovaným.

18. Podací lístek ze dne datum prokazuje, že byl zaslán dopis žalovanému.

19. Smlouva o postoupení pohledávek ze mezi právnická osoba, postupitelem, a právnická osoba, postupníkem, ze dne datum prokazuje, že byly postoupeny pohledávky.

20. Smlouva o postoupení pohledávek ze mezi právnická osoba, postupitelem, a právnická osoba, postupníkem, ze dne datum prokazuje, že byly postoupeny pohledávky. Postoupení pohledávky za žalovaným bylo prokázáno položkou číslo v seznamu postoupených pohledávek.

21. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, který zcela odpovídá žalobním tvrzením v úvěrové části. Úvěruschopnost byla zkoumána z příjmů a výdajů žalovaného a jeho partnerky, které byly doloženy. Úvěr byl žalovanému poskytnut, přestože vůči němu byla v době uzavření smlouvy vedena exekuce.

22. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne datum ve věci sp. zn. C číslo zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 číslo ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady číslo musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

23. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

24. Byť shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

25. Dle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

26. Dle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

27. Dle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

28. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.

29. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

30. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

31. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný nemusel neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla předchůdkyní žalobkyně řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalovanému. Soud toto dovozuje ze skutečnosti, že u žalovaného nebyla řádně zohledněna skutečnost, že je vůči němu vedena exekuce. Dle názoru soudu vedení exekuce vůči dlužníkovi jednoznačně způsobuje neúvěruschopnost, neboť vedení exekuce vůči dlužníkovi prokazuje, že dlužník není schopen zvládat dobrovolně hradit své závazky a jeho další zadlužování je jednoznačně kontraproduktivní, což se ostatně prokázalo v tomto případě, když žalovaný ničeho neuhradil. V tomto směru soud odkazuje i na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18, v jehož odůvodnění je uvedeno, že obecné soudy …by měly poskytovatele úvěrů vést …k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde … o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

32. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

33. Soud dospěl k závěru, že žalovanému bylo vyplaceno 14 000 Kč, žalovaný ničeho neuhradil, žalovanému tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 14 000 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost tuto částku žalobkyni vrátit. Zároveň soud uložil žalovanému uhradit i úroky z prodlení od první prokazatelně odeslané upomínky žalovanému ze dne datum, kdy tento dopis se musel dostat do sféry dispozice žalovaného nejpozději třetí den od odeslání, tedy dne datum, žalovaný se tak dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení od datum, když třetí den mu musel být dopis doručen a následující den dluh neuhradil. Soud ve zbytku žalobu zamítl, neboť zbylé nároky plynou z neplatné úvěrové smlouvy. Počátek prodlení soud takto určil i přesto, že žalovaný ukončil pobyt v České republice ke dni datum, dle soudu totiž nemůže žalovaný těžit posunem počátku prodlení z toho, že se odstěhuje a nesdělí věřiteli nové místo svého pobytu. Takový postup by dával dlužníkovi možnost zcela svévolně stanovovat počátek prodlení pouhým měněním místa pobytu, když věřitel nemá žádnou zákonnou možnost zjistit si místo pobytu žalovaného. Ostatně ve smlouvě (byť ji soud ale později posoudil jako neplatnou) se žalovaný výslovně zavázal sdělovat věřiteli změnu svého bydliště a uvedl i adresu pro účely doručování.

34. Shora uvedené právní posouzení je i v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 14 Co 36/2020-63 ze dne 19.5.2020.

35. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), neboť neshledal důvod pro stanovení odlišné lhůty k plnění.

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný byl převážně úspěšný (poměr žalované částky kapitalizované ke dni rozhodnutí soudu 32 877,42 Kč a úspěchu žalovaného v zamítnutí žaloby ve výši kapitalizované ke dni rozhodnutí soudu 18 078,10 Kč, poměr tedy byl 54,99:45,01), ale zcela pasivní a žádné náklady mu tak nevznikly.

37. Jelikož byla žalovanému ustanovena opatrovnice, bylo třeba rozhodnout i o její odměně. Soud jí přiznal za dva úkony právní služby a dva režijní paušály odměnu v celkové výši 4 024 Kč dle § 7 a § 12a vyhl. číslo po 1 712 Kč za úkon a po 300 Kč režijním paušálu.

38. Jelikož ještě nebyla odměna vyplacena opatrovnici, nevznikly tak ČR – Okresního soudu v Mostě náklady dle § 148 o.s.ř. S ohledem na shora uvedený poměr úspěchu žalovaného soud však mohl rozhodnout, že žalobkyně je povinna zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Mostě 10% nákladů řízení vzniklých v souvislosti s vyplacením odměny opatrovníka žalovaného, přičemž o konkrétní výši této povinnosti bude rozhodnuto samostatným usnesením. Soud neuložil zbytek zaplatit žalovanému, neboť tento nemá zákonnou povinnost sdělovat své místo pobytu v zahraničí.

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Mostě ve dvojím vyhotovení.

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, lze se jeho splnění domáhat návrhem na nucený výkon rozhodnutí dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, zák. č. 99/1963 Sb., a exekučního řádu, zák. č. 120/2001 Sb.