OSPH02 27 C 27/2022-136

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Lucií Šenkovou v právní věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem titul jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_007⟫ sídlem adresa státního zastupitelství ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení 107 236,60 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 210 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 6. 2. 2022 do zaplacení a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 114 102,40 Kč ve výši 11,75 % ročně od 6. 2. 2022 do 9. 5. 2022 a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba se zamítá co do částky 91 998,76 Kč s příslušenstvím a co do úroku z prodlení z částky 27,84 Kč od 6. 2. 2022 do zaplacení.

IV. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 55 991,82 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně titul jméno příjmení, advokáta a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala na žalované zaplacení částky 221 339 Kč s následujícím odůvodněním. Žalobkyně byla od 17. 10. 2015 vyšetřována anonymizováno pro údajné odcizení střešní krytiny ze stodoly jméno příjmení. Žalobkyně byla nejprve Okresním soudem v Jeseníku odsouzena a byl jí uložen podmíněný trest. Odvolání žalobkyně bylo Krajským soudem v Ostravě – pobočka Jeseník zamítnuto. Žalobkyně proti odsuzujícímu rozhodnutí podala dovolání, ale trvalo poměrně dlouhou dobu, než Okresní soud v Jeseníku předložil spis Nejvyššímu soudu k rozhodnutí. V mezidobí na ni byl ze strany údajného poškozeného podán návrh na výkon rozhodnutí a byla na ni uvalena exekuce, exekuce byla v bytě žalobkyně provedena. Žalobkyně navíc byla bez zaměstnání, protože do původně slíbeného místa na pozici poštovní doručovatelky u anonymizováno nemohla nastoupit z toho důvodu, že v rejstříku trestů měla toto odsouzení. Nejvyšší soud následně oba odsuzující rozsudky zrušil a v novém procesu byla žalobkyně obžaloby zproštěna. Rozhodnutí Krajského soudu, který následně zamítl odvolání státní zástupkyně, bylo doručeno obhájci žalobkyně dne 21. 7. 2021. Žalobkyně v souvislosti s tr. stíháním vynaložila na obhajobu celkem částku 51 339 Kč, žalobkyně tuto částku požaduje jako náhradu škody. Žalobkyně dále požaduje částku 20 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy s ohledem na to, že v tr. řízení došlo k průtahu po rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – v Olomouci ze dne 29. 5. 2017 O dovolání bylo rozhodnuto až dne 19. 12. 2018, tedy po více než jednom roku od podání dovolání a další hlavní líčení ve věci bylo nařízeno až na den 3. 7. 2019. Dle názoru žalobkyně byla délka tr. řízení prodloužena minimálně o rok, za což požaduje částku 20 000 Kč. Žalobkyně dále požaduje částku 150 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy, která jí byla způsobena nezákonným tr. stíháním. Žalobkyně se dostala do značných psychických potíží a rovněž po finanční stránce na ni byla uvalena exekuce, nemohla získat zaměstnání, v rámci exekuce byly žalobkyni zabaveny veškeré věci, když ve věci před podané dovolání nebylo rozhodnuto o odkladu výkonu rozhodnutí. Žalobkyně po určitou dobu měla v rejstříku trestů záznam o jejím pravomocném odsouzení, zabavené věci jí dosud nebyly vráceny.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že žalobou uplatnění nárok neuznává. Žalovaná učinila nesporným, že žalobkyně u ní podáním doručeným žalované dne 5. 8. 2021 uplatnila žádost o náhradu škody a nemajetkové újmy v celkové výši 221 339 Kč. V rámci mimosoudního projednání žalovaná ve svém stanovisku ze dne 5. 5. 2022 částečně vyhověla nároku na náhradu nákladů tr. řízení co do částky 46 102,40 Kč a dále přiznala na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným tr. stíháním částku 48 000 Kč a plně vyhověla nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou tr. řízení ve výši 20 000 Kč, celkově tak přiznala žalobkyni částku 114 102,40 Kč. Z uplatněných úkonů právní služby žalobkyně nepřiznala následující úkony právní služby: a. úkon ze dne 11. 10. 2017 – sepis dovolání, když za tento úkon byla přiznána odměna za jeden úkon, přičemž nebylo shledáno splnění podmínek pro mimořádné zvýšení odměny na trojnásobek, b. úkon ze dne 1. 10. 2019 – sepis vyjádření k opatření soudu, zde byla v souladu s ust. § 11 odst. 2 písm. d) AT přiznána náhrada ve výši poloviny odměny za úkon, úkon ze dne 22. 8. 2020 – sepis vyjádření k podání poškozeného, za tento úkon nebyla přiznána náhrada, neboť se podle obsahu nejedná o úkon právní služby ve smyslu § 11 AT,

c. úkon ze dne 20. 10. 2020 – sepis k vyjádření podání poškozeného, za tento úkon byla přiznána náhrada ve výši poloviny odměny za úkon.

Cestovné bylo přepočítáno dle příslušných vyhlášek stát. instituce a na cestovném tak byla celkem přiznána částka 7 401,16 Kč. Co se týká výše odškodnění nemajetkové újmy, zde žalovaná poukazuje na kauzu rozhodovanou Městským soudem v Praze pod sp. zn. 25 Co 242/2017, kdy v tomto případě byla poškozená stíhána pro přečiny poškození věci a krádež s hrozící sazbou trestu odnětí svobody až na dva roky, trestní stíhání zasáhlo poškozenou v oblasti rodinné i společenské, byla vystavena nadměrnému stresu s ohledem na své těhotenství v době stíhání, do té doby byla osobou zcela bezúhonnou, kde byla přiznána částka

48 000 Kč. Žalobkyni v tomto řízení hrozila nižší trestní sazba a žalobkyně není osobou doposud netrestanou, na druhou stranu byla žalobkyně pravomocně odsouzena a na vymožení náhrady škody byla nařízena exekuce a provedena mobiliární exekuce. Na základě těchto skutečností dospěla žalovaná k závěru, že je na místě přiznat zadostiučinění ve stejné výši, jako v uvedeném případě.

3. Podáním ze dne 30. 5. 2022 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 114 102,40 Kč, která byla hrazena ze strany žalované a dále co do částky 27,84 Kč, což je rozdíl mezi výší cestovného, kterou uplatnila žalobkyně a výší cestovného, která byla vyplacena žalovanou. Soud v rozsahu tohoto zpětvzetí usnesením ze dne 2. 6. 2022 řízení zastavil.

4. Mezi účastníky bylo v řízení nesporné, že žalobkyně uplatnila svůj nárok předběžně u žalované dne 5. 8. 2021. Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku přiznala žalobkyni částku 20 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy za průtahy v daném tr. řízení, částku 46 102,40 Kč jako náhradu škody v podobě nákladů obhajoby a částku 48 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s tr. stíháním, uvedené částky byly žalobkyni vyplaceny dne 9. 5. 2022. Mezi účastníky byl rovněž nesporný průběh tr. řízení vedeného u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. spisová značka, tedy že dne 23. 3. 2016 bylo jméno příjmení a celé jméno žalobkyně sděleno podezření z přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku ve formě účastenství. Dne 15. 4. 2016 podalo Okresní státní zastupitelství v Jeseníku návrh na potrestání. Trestním příkazem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 22. 6. 2016 byla žalobkyně odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 18 měsíců. Trestní příkaz byl zrušen odporem podaným dne 25. 5. 2016. Dne 11. 1. 2017 byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu v Jeseníku, jímž byla žalobkyně odsouzena k trestu odnětí svobody v trávní 6 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 18 měsíců. Žalobkyně podala proti rozsudku odvolání. Usnesením ze dne 29. 5. 2017 Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci bylo odvolání žalobkyně zamítnuto. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 29. 5. 2017. Dne 12. 10. 2017 podala žalobkyně dovolání. Dne 9. 7. 2018 podala žalobkyně žádost o doklad výkonu rozhodnutí. Dne 21. 9. 2018 byla věc opakovaně předložena Nejvyššímu soudu, který dne 19. 12.2018 vydal usnesení, kterým zrušil rozhodnutí nižších soudů a věc vrátil soudu I. stupně, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Spisový materiál byl Okresnímu soudu v Jeseníku vrácen dne 8. 2. 2019. Dne 13. 1. 2020 podala státní zástupkyně návrh na zastavení tr. stíhání podle § 223 odst. 1 tr. zákoníku. Usnesením Okresního soudu v Jeseníku ze dne 23. 1. 2020 bylo tr. stíhání zastaveno. Proti usnesení podal stížnost poškozený. Dne 30. 1. 2020 žalobkyně sdělila soudu, že trvá na projednání věci a žádá, aby se v řízení pokračovalo. Dne 14. 2. 2020 byla věc postoupena Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, kde bylo vydáno usnesení ze dne 21. 2. 2020, kterým Krajský soud zrušil usnesení o zastavení tr. stíhání a soudu I. stupně uložil, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Dne 4. 11. 2020 byl soudem I. stupně vyhlášen rozsudek, kterým byla žalobkyně obžaloby zproštěna podle § 226 písm.b) tr. ř. Dne 23. 12. 2020 podal poškozený odvolání a dne 6. 1. 2020 rovněž státní zástupkyně. Usnesením odvolacího soudu ze dne 6. 4. 2021 bylo zamítnuto odvolání poškozeného a dne 27. 5. 2021 bylo zamítnuto odvolání státní zástupkyně. Usnesení nabylo právní moci dne 27. 5. 2021. Shora uvedené skutečnosti tak nebyly předmětem dokazování.

5. Ze spisu Okresního soudu v Jeseníku, sp. zn. spisová značka vzal soud za prokázané, že dne 10. 9. 2017 podán návrh na zahájení řízení a exekuční návrh, přičemž exekučním titulem zde byl rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 11. 1. 2017, č.j. číslo jednací a usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 29. 5. 2017. Dne 25. 9. 2017 byl pověřen provedením exekuce anonymizováno jméno příjmení, exekutorský úřad. Z lustrace, která je ve spise založena se zjišťuje, že vůči žalobkyni je vedeno množství různých exekucí pro různě vysoké částky, exekucí je celkem 17, přičemž co se týká způsobu provádění exekuce, jednalo se o přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu a prodej movitých věcí, Následně byl ve věci pověřen soudní exekutor, pak byl podán návrh na odklad exekuce, kterému exekutor nevyhověl, o tom bylo rozhodnuto usnesením soudu ze dne 21. 12. 2017 tak, že návrh na odklad provedení exekuce byl zamítnut a tam by bylo, podle názoru soudu, důvodem pro odklad exekuce pouze zrušení rozhodnutí Nejvyšším soudem, proti tomuto bylo podáno odvolání, odvolací soud usnesení soudu I. stupně potvrdil. Poté byla podávána žaloba na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí, ze které je zřejmé, že v rámci exekuce byl proveden soupis movitých věcí a kromě věcí ve vlastnictví žalobkyně byly sepsány i věci vlastnictví jméno příjmení a jméno příjmení. Poté bylo dne 3. 5. 2019 vydáno usnesení o zastavení exekuce s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a nebyla přiznána náhrada nákladů exekuce a to z toho důvodu, že byly zrušeny exekuční tituly. Co se týká rozhodnutí o nákladech řízení, zde bylo rozhodnuto, že účastníkům žádné náklady nevznikly a žádný z účastníků zastavení exekuce nezavinil, takže proto soud rozhodl pro to, že nepřiznává odměnu exekutora.

6. Z přípisu obhájce žalobce ze dne 20. 10. 2020 adresovaného Okresnímu soudu v Jeseníku vzal soud za prokázané, že tímto vyjádřením se obhájce žalobkyně vyjádřil k stanovisku zmocněnce poškozeného, že tento přípis obsahuje určitý právní rozbor otázky nabytí vlastnictví ke stodole, z níž měla být střešní krytina odcizena, bylo pro posouzení trestní odpovědnosti žalobkyně zásadní.

7. Z podání obhájce žalobkyně ze dne 1. 10. 2019 adresovaného Okresnímu soudu v Jeseníku vzal soud za prokázané, že v tomto podání se obhájce žalobkyně vyjadřoval k přijímání znalce jméno příjmení k zodpovězení otázky, jaká byla cena předmětné stodoly. Obhájce se zde vyjadřoval k účelnosti tohoto opatření a opět provedl krátké právní zhodnocení.

8. Ze sdělení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2018 a dále Okresního soudu v Jeseníku ze dne 17. 9. 2018 vzal soud za prokázané, že žalobkyně podala návrh na odklad výkonu rozhodnutí. Nejvyšší soud na podanou žádost o odklad výkonu rozhodnutí sdělil obhájci žalobkyně, že uvedenou žádost postupuje soudu prvního stupně k založení do trestního spisu a ke zvážení vhodnosti případného postupu podle § 265h odst. 3 trestního řádu, neboť v současné době řízení není vedeno u Nejvyššího soudu, ale u soudu prvního stupně. Okresní soud v Jeseníku jako soud prvního stupně žalobkyni sdělil, že nečiní Nejvyššímu soudu návrh na odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí.

9. Po provedeném dokazování a s přihlédnutím ke skutečnostem, které byly mezi účastníky nesporné, dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu. Žalobkyni bylo dne 23. 3. 2016 sděleno podezření ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle § 221 odst. 1 trestního zákoníku ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Na základě podaného návrhu na potrestání byla věc řešena u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. spisová značka, který nejprve vydal trestní příkaz, kterým žalobkyni odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 18 měsíců. Tento byl na základě podaného odporu zrušen a následně ve věci rozhodl soud rozsudkem ze dne 11. 1. 2017, kterým žalobkyni odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na 18 měsíců. Odvolání žalobkyně bylo Krajským soudem v Ostravě – pobočka v Olomouci zamítnuto. Usnesení nabylo právní moci dne 29. 5. 2017. Dne 12. 10. 2017 podala žalobkyně dovolání. Dovolací soud ve věci rozhodl až dne 19. 12. 2018, kdy zrušil rozhodnutí nižších soudů a věc vrátil zpět soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Žalobkyně podala dne 9. 7. 2018 žádost o odložení výkonu rozhodnutí. Výkon rozhodnutí však odložen nebyl. Trestní stíhání žalobkyně tak skončilo dne 4. 11. 2020, kdy byl vydán rozsudek, kterým byla žalobkyně zproštěna obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. Následně odvolací soud Krajský soud v Ostravě – pobočka Olomouc usnesením ze dne 6. 4. 2021 rozhodl o odmítnutí odvolání poškozeného a dne 27. 5. 2021 vydal usnesení, kterým zamítl odvolání státní zástupkyně. Usnesení nabylo právní moci dne 27. 5. 2021 Trestní stíhání žalobkyně tak trvalo od 23. 3. 2016 do 27. 5. 2021, tedy 5 let a 2 měsíce. Proti žalobkyni byl na základě odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 11. 1. 2017 a usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 29. 5. 2017 nařízena exekuce k vymožení pohledávky ve výši 65 149 Kč, která přestavuje škodu způsobenou trestným činem, když tato částka byla dle § 228 odst. 1 trestního řádu.

10. Po právní stránce posoudil soud věc následovně.

11. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

12. Podle § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

13. Podle § 3 OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, („ úřední osoby“), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona („ územní celky v přenesené působnosti“).

14. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

15. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

16. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

17. Podle § 9 odst. 1 OdpŠk má právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu.

18. Podle § 26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

19. Co se týká požadavku žalobkyně na zaplacení peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, zde bylo na žalobkyni, aby prokázala, že v jejím případě došlo k naplnění všech tří předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, tedy aby v řízení tvrdila a prokázala nejen existenci nezákonného rozhodnutí, ale i skutečnost, kterou lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobkyně, které zapříčinilo vznik nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s nezákonným jejím trestním stíháním.

20. Ve vztahu k odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání v požadované výši 150 000 Kč bylo na žalobkyni, aby prokázala, že v jeho případě došlo k naplnění všech tří předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, tedy aby v řízení tvrdila a prokázal nejen existenci nezákonného rozhodnutí, ale i skutečnost, kterou lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, které zapříčinilo vznik nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s jeho nezákonným trestním stíháním. Obecně je možné konstatovat, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život stíhané osoby, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, hodného cti a dobré pověsti a to tím spíš, jedná-li se obvinění liché, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován nestal, příp. nebyl trestným činem (k tomu srov. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08).

21. V řízení nebylo sporu o tom, že žalobkyně u žalované uplatnila svůj nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk a tento nárok byl částečně uspokojen po uplynutí šestiměsíční lhůty k projednání nároku a zároveň po podání žaloby. Věc proto může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

22. V řízení bylo prokázáno, že proti žalobkyni bylo vedeno trestní stíhání, které bylo zahájeno sdělením obvinění ze dne 23. 3. 2016 a pravomocně skončeno zprošťujícím rozsudkem žalobkyně a dále zamítnutím odvolání státní zástupkyně usnesením odvolacího soudu ze dne 27. 5. 2021. Sdělení obvinění tak lze považovat za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, neboť v daném případě trestní stíhání neskončilo pravomocným odsouzením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). V daném případě tak byl naplněn první z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu či nemajetkovou újmu, tedy k vydání nezákonného rozhodnutí. Soud dále zkoumal, zda byly dány i další z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu či nemajetkovou újmu, tedy vznik škody či nemajetkové újmy na straně žalobkyně a příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem nemajetkové újmy a škody. Pokud jsou splněny tyto tři předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu, pak se stát této odpovědnosti nemůže zprostit.

23. Obecně je možné konstatovat, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život stíhané osoby, na kterou je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. I ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíš, jedná-li se o obvinění liché, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II ÚS 590/08).

24. V daném případě soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nezákonným trestním stíháním žalobkyně došlo k zásahu do jejích osobnostních práv, došlo k dopadům zejména do majetkové, došlo k poškození její cti a dobré pověsti, což mělo dopad zejména do profesní sféry a dále byly prokázány zásadní dopady do sociální sféry žalobkyně. Při stanovení výše a formy zadostiučinění soud vycházel především z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozené, přičemž přihlédl i k okolnostem, k nimž k nemajetkové újmě došlo. Žalobkyně byla stíhána pro podezření ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Žalobkyni hrozil trest odnětí svobody až na jeden rok. Předmětné trestní stíhání trvalo 5 let a 2 měsíce. Žalobkyně byla v období od 28. 5. 2017 do 19. 12. 2018 pravomocně odsouzena a byl jí uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na dobu 18 měsíců. Zároveň byla žalobkyni uložena povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 65 149 Kč. Okresním soudem v Jeseníku byla dne 25. 9. 2017 nařízena exekuce k vymožení shora uvedené částky. Žalobkyně v rámci tohoto exekučního řízení podávala návrh na odklad exekuce, který byl však zamítnut. V rámci nařízené exekuce byla vedena exekuce srážkami ze mzdy povinné žalobkyně u jejího plátce mzdy společnosti anonymizována tři slova, a dále byla provedena exekuce prodejem movitých věcí. Soud je toho názoru, že vedení exekuce na základě nezákonného trestního rozsudku zásadně zasáhlo do osobnostní sféry žalobkyně, kdy jí omezilo nakládání s veškerým majetkem, poškodilo její pověst u zaměstnavatele a dále citelně zasáhlo do její sociální sféry a k tomuto následku je dle názoru soudu třeba přihlédnout i přestože z lustrace v rámci exekučního spisu bylo zjištěno, že uvedená exekuce nebyla jedinou exekucí, která byla proti žalobkyni vedena. Je třeba poukázat na to, že žalobkyně se proti nařízení exekuce aktivně bránila a činila veškeré preventivní kroky k tomu, aby k nařízení exekuce či k faktickému provedení exekuce nedošlo, když podala návrh na odklad výkonu rozhodnutí v rámci trestního řízení a rovněž návrh na odklad výkonu rozhodnutí v rámci exekučního řízení. Forma a výše finančního zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání i nad rámec konstatování porušení práva je namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/11).

25. Výše zadostiučinění přiznaná dle § 31 odst. 2 OdpŠk na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznané v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných věcech shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí, omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhradu nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného a ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy v pracovněprávních vztazích, apod.) Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlí, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).

26. Soud při stanovení výše peněžitého zadostiučinění postupoval v souladu s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu a snažil se nalézt případy, které by se s případem žalobkyně v podstatných rysech shodovaly. Žalobkyně v rámci srovnání poukázala na rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 70 Co 282/2017, kdy šlo o případ poškozování věřitele, kde hrozil nízký trest, trestní stíhání trvalo necelých 20 měsíců a byla přiznána částka 137 666 Kč, tedy za 14 měsíc trestního stíhání částka 7 245 Kč. V daném případě žalovaná přiznala žalobkyni částku, která odpovídá zhruba 775 Kč za jeden měsíc trvání řízení, což je dle žalobkyně částkou nepřiměřeně nízkou. Žalobkyně dále poukázala na rozhodnutí Krajského soudu v Praze, sp. zn. 103 Co 7/2019, kdy krajský soud přiznal odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši 80 000 Kč za dobu 11 měsíců, tedy částku 7 772 Kč za jeden měsíc. Žalovaná oproti tomu poukázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Co 242/2017, kdy poškozená v tomto případě byla stíhána pro přečin poškození cizí věci a krádež s hrozící sazbou odnětí svobody až na dva roky. Trestní stíhání žalobkyni zasáhlo v oblasti rodinné i společenské, byla vystavena nadměrnému stresu s ohledem na své těhotenství v době stíhání a do té doby byla osobou bezúhonnou, kde byla přiznána částka 48 000 Kč. Žalovaná uvedla, že na rozdíl od tohoto případu nynější žalobkyni hrozila nižší trestní sazba, nebylo osobou dosud netrestanou, na druhou stranu však nynější žalobkyně na rozdíl od srovnávaného případu byla pravomocně odsouzena a na vynaložení náhrady škody byla nařízena exekuce a provedena mobiliární exekuce. Žalovaná tedy přiznala zadostiučinění ve stejné výši, tedy 48 000 Kč. Zároveň se žalovaná žalobkyni omluvila. Soud by naopak poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze ve věci 11 Co 50/2011, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 10 C 79/2020. V tomto případě byl poškozený stíhán pro přečin poškozování cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákona. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody až na 1 rok, případně zákaz činnosti či propadnutí věci. Délka trestního stíhání činila 4 měsíce. Poškozenému bylo přiznáno odškodnění ve výši 5 370,40 Kč.

27. V daném případě se tedy jednalo o shodnou trestnou činnost a shodnou hrozící sazbu, v tomto případě nebyl poškozený pravomocně odsouzen a zároveň délka předmětného řízení byla kratší. V tomto případě soud shledal zásahy zejména v oblasti rodinného života, když potomci poškozeného byli konfrontováni s trestním stíháním žalobce, rovněž zásahy do profesního života žalobce.

28. Dále soud přihlédl k rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 178/2013 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 72 Co 164/2014. V tomto případě bylo poškozenému přiznáno zadostiučinění ve výši 20 000 Kč za řízení, které trvalo 4 měsíce, bylo vedeno pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k bytu, domu nebo nebytovému prostoru. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody v trvání až dvou let. U poškozeného došlo k zásahu do profesního života (byl vedoucím sportovního družstva, 14 let působil jako hlavní rozhodčí, ale v důsledku trestního řízení nebyl do této pozice znovu jmenován), k zásahům do zdravotní sféry (srdeční arytmie, léky na uklidnění), k zásahu do cti a vážnosti, neboť žil na maloměstě. Obecně poškozený hůře vnímal trestní stíhání, neboť byl osobou plně invalidní. V daném případě trestní stíhání trvalo kratší dobu, poškozenému však hrozil vyšší trest odnětí svobody. Dále byly prokázány závažné zásahy do profesní sféry.

29. U žalobkyně na rozdíl od tohoto poškozeného nedošlo ke zdravotním obtížím. Soud dále přihlédl k rozhodnutí řešené Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 140/2017, kdy poškozený byl rovněž stíhán pro trestný čin poškozování cizí věci, hrozil mu trest odnětí svobody v míře max. 1 rok a délka trestního stíhání činila 10 měsíců. V daném případě bylo přiznáno pouze konstatování porušení práva žalobce. V tomto případě nebyly shledány žádné zásadní zásahy do osobnostní sféry, když tyto žalobce vymezil pouze obecně, na rozdíl od žalobkyně zde byla kratší doba trestního stíhání a poškozený nebyl pravomocně odsouzen.

30. S ohledem na uvedené případy, se kterými soud porovnával případ žalobkyně, soud dospěl k závěru, že v daném případě je namístě přiznat peněžité zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu; k tomuto závěru ostatně došla i žalovaná, když žalobkyni v rámci předběžného projednání nároku poskytla částku 48 000 Kč. Soud se zabýval otázkou, zdali tato výše zadostiučinění je výší přiměřenou. S ohledem na uvedené srovnávané případy dospěl k závěru, že v daném případě je namístě peněžité zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu v případě žalobkyně navýšit, a to na částku 62 000 Kč. Soud k tomuto přistoupil zejména s ohledem na to, že v případě žalobkyně, na rozdíl od srovnávaných případů, došlo po určitou dobu k pravomocnému odsouzení, žalobkyně měla po tuto dobu záznam v trestním rejstříku, což mohlo mít vliv na její profesní možnosti (když v tomto ohledu žalobkyně žádné důkazy k prokázání tohoto nenavrhla, ač k tomu byla soudem vyzvána ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o. s. ř.) a zejména významným dopadem do osobnostní sféry žalobkyně byla skutečnost, že proti ní na základě pravomocného odsuzujícího rozsudku byla nařízena exekuce, což pro žalobkyni znamenalo zásadní stav nejistoty a omezení v rámci dispozic majetku a zásadní omezení, když došlo k soupisu movitých věcí žalobkyně. Soud tedy dospěl k závěru, že odpovídající částkou zadostiučinění je částka 62 000 Kč, z toho částku 48 000 Kč již žalobkyni vyplatila žalovaná v rámci předběžného projednání nároku a přiznal tak žalobkyni na náhradě nemajetkové újmy částku 14 000 Kč.

31. Co se týká nároků žalobkyně na náhradu škody v podobě vynaložených nákladů obhajoby v rámci trestního řízení, tento nárok obecně mezi účastníky nebyl sporný, když žalovaná v převážné míře žalobkyni v tomto ohledu odškodnila. Mezi účastníky zůstaly celkem 4 sporné úkony právní služby, tak jak byly shora uvedeny. Soud se v tomto případě ztotožnil s hodnocením žalované, co se týká úkonu ze dne 11. 10. 2017, kdy správně byla přiznána odměna za jeden úkon právní služby ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu. Soud neshledal splnění podmínek pro mimořádné zvýšení odměny na trojnásobek. Soud se rovněž shoduje s hodnocením žalované ve vztahu k úkonu ze dne 22. 8. 2020 – sepis vyjádření k podání poškozeného, kdy za tento úkon žalované nepřiznala odměnu; v tomto ohledu se soud s hodnocením žalované ztotožňuje, když se jednalo opravdu o stručné procesní sdělení, které neobsahovalo žádný právní rozbor. Soud se domnívá, že v daném případě se nejedná o úkon právní služby ve smyslu ust. § 11 odst. 1, ani odst. 2 advokátního tarifu, když nelze použít ani analogii dle ust. § 11 odst. 3 advokátního tarifu. Naopak co se týká úkonů ze dne 1. 10. 2019 – sepis vyjádření k opatření soudu, a ze dne 20. 10. 2020 – sepis vyjádření k podání poškozeného, zde se soud domnívá, že je přiléhavější tyto úkony právní služby hodnotit jako úkon dle ust. § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, tedy jako písemné podání nebo návrh ve věci samé. Tyto úkony obsahovaly určitý právní rozbor skutečností zásadních pro rozhodnutí trestního soudu ve věci a dle názoru soudu je tak namístě za tyto úkony přiznat odměnu za jeden úkon právní služby, nikoliv pouze odměnu ve výši jedné poloviny. Z tohoto důvodu soud žalobci přiznal ještě dvakrát částku 500 Kč a příslušné DPH, tedy celkem částku 1 210 Kč.

32. Soud žalobkyni přiznal rovněž požadované příslušenství. Žalobkyně uplatnila svůj nárok předběžně u žalované dne 5. 8. 2021 Lhůta k předběžnému projednání nároku žalované uplynula dne 5. 2. 2022, žalobkyni tak přísluší úroky z prodlení ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. od 6. 2. 2022. Vzhledem k tomu, že částka 114 102,40 Kč byla žalobkyni uhrazena dne 9. 5. 2022, z této částky přiznal soud žalobci úroky z prodlení za období od 6. 2. 2022 do 9. 5. 2022 (výrok II).

33. Co do zbývající části, tedy částky 88 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání a dále co do částky 3 998,76 Kč jako náhrady nákladů obhajoby, soud žalobu zamítl. Dále soud žalobu zamítl co do úroku z prodlení z částky 27 084 Kč, když ohledně částky 27 084 Kč byla žaloba vzata zpět, aniž by se jednalo o plnění poskytnuté žalovanou, nebyla však vzata zpět nárok odpovídající příslušenství této částky.

34. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1, část věty za středníkem o. s. ř. Soud je z jeho činnosti známo, že lhůta 15 dnů odpovídá organizačním podmínkám čerpání peněžitých prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.

35. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. V řízení byl žalobce co do základu úspěšný co do nároku na náhradu nemajetkové újmy a v převažující části byl úspěšný rovněž co do nároku na náhradu škody v podobě nákladů obhajoby. Soud tedy žalobci přiznal náhradu nákladů řízení. Předmětem řízení byly původně tři nároky žalobkyně, nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení (tento nárok byl rovněž žalovanou uspokojen v rámci předběžného projednání nároku požadovanou částkou 20 000 Kč) a dále nárokem na náhradu škody v podobě nákladů obhajoby. Tarifní hodnota tak v první fázi řízení do částečného zpětvzetí žaloby za použití ust. § 9 odst. 4 advokátního tarifu činila částku 151 339 Kč (50 000 Kč + 50 000 Kč + 51 339 Kč). Odměna advokáta za 1 úkon právní služby tak činila 7 180 Kč. V této fázi řízení žalobci náleží odměna advokáta za 3 úkony právní služby (příprava a převzetí věci, sepis žaloby, částečné zpětvzetí žaloby). Po částečném zpětvzetí žaloby již činila tarifní hodnota předmětu řízení částku 55 208,76 Kč. Odměna advokáta v této další fázi řízení tak za jeden úkon právní služby činila částku 3 340 Kč. Právní zástupce žalobce zde vynaložil celkem 3 úkony právní služby (2 x účast na jednání soudu, písemné podání ve věci samé ze dne 5. 9. 2022). Dále má žalobce právo na náhradu cestovného právního zástupce k účasti na jednání soudu ve dnech 18. 8. 2022 a 11. 10. 2022, vždy za cestu obec – obec a zpět (účtovaná vzdálenost je 418 km) při cestě značka automobilu anonymizováno, registrační značka, při kombinované spotřebě 6,6 l benzínu BA95/100 km, ve výši 3 191 Kč za jednu zpáteční cestu. Celkem tedy 6 382 Kč, dále náhradu za ztrátu času ve výši 12 půlhodin za jednu cestu á 100 Kč, celkem za dvě cesty částku 2 400 Kč, DPH ve výši 8 849,82 Kč a zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč (1 000 Kč byl žalobkyni soudem vrácen po částečném zpětvzetí žaloby). Celkem činí náklady řízení částku 55 991,82 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.