OSPH02 48 C 113/2025-53

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozen Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Anonymizováno ⟪LB:lb_004⟫ za níž jedná Jméno žalované sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_005⟫ o zaplacení 290 000 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba o zaplacení částky 290 000 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do 3 dní od právní moci rozsudku.

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne datum se žalobce domáhal po žalované zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 290 000 Kč s příslušenstvím z titulu nemajetkové újmy jemu způsobené nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. anonymizováno (dále také jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo dle žalobce zahájeno dne datum podáním žaloby a jeho předmětem bylo vydání movité věci (přívěs) s eventuálním petitem na zaplacení peněžité částky za přívěs. Žaloba byla podána právnická osoba. proti Jméno žalobce (ve zdejším řízení v postavení žalobce). Žalobce zrekapituloval průběh posuzovaného řízení. Usnesením Vrchního soud v Praze ze dne datum, které bylo žalobci doručeno dne datum bylo pravomocně rozhodnuto ve věci. Řízení bylo skončeno usnesením Ústavního soudu ze dne datum, kdy toto usnesení bylo žalobci doručeno dne datum, řízení tedy trvalo 15 let a 6 měsíců. Žalobce tvrdil, že po vydání rozsudku soudem prvního stupně byla věc z nepochopitelného důvodu zdržena právě u soudu prvního stupně, když rozsudek byl vyhlášen dne datum, ale věc byla předložena odvolacímu soudu až po 14 letech. Žalobce musel několikrát urgovat, a nakonec mu nezbylo, než podat stížnost předsedovi soudu na průtahy v řízení dne datum, sdělením předsedy soudu ze dne datum bylo žalobci sděleno, že v řízení došlo k průtahům. Ve věci proběhlo též řízení před Ústavním soudem, kdy rozhodnutí Ústavního soudu ze dne datum bylo doručeno žalobci dne datum. Průtahy v řízení tak žalobci vznikly v průběhu těchto řízení náklady na řízení. Dle žalobce je ze spisu zřejmé, že soudy nebyly schopny vydat rychle a kompetentně konečné a pravomocné rozhodnutí, což představuje naprosto neobhajitelnou neschopnost obou soudů vést řízení rychle, účelně a hospodárně k řádnému konci řízení. Žalobce dále uvedl, že se na délce řízení svým jednáním nepodílel a snažil se o rychlé vyřízení věci, přičemž žalobce sám řízení nevyvolal, přičemž žalobce byl nakonec v řízení zcela úspěšný. Žalobci tedy nelze vedení samotného přičítat k tíži žalobce. Řízení mělo dopady na psychiku poškozeného, tak na jeho finanční situaci. Dle žalobce byla hodnota předmětu sporu značná. Žalobce byl nucen hradit mnohem vyšší odměnu svému právnímu zástupci, neboť právní zástupce žalobce musel v důsledku průtahů řízení činit vyšší počet úkonů. Dle žalobce složitost věci byla jak ze stránky skutkové, hmotněprávní a procesní jednoduchá. Význam řízení byl pro žalobce velký, neboť předmětem sporu byla značná suma, a i uplatněný nárok žalobce na náhradu nákladů řízení. Žalobce na základě výše uvedeného požaduje přiměřené zadostiučinění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. ve výši 290 000 Kč, jelikož ve věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 výše zmíněného zákona, kdy žalobce požaduje 20 000 Kč za první dva roky a dále 20 000 Kč za každý další rok řízení. Žalobce zároveň předběžně uplatnil nárok u žalované podáním ze dne datum, které bylo odesláno dne datum, kdy žalovaná žalobci nezaplatila ničeho.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne datum k žalobě učinila nesporným, že u ní žalobce dne datum uplatnil nárok na zadostiučinění ve výši 290 000 Kč. Žalovaná nárok projednala a poskytla žalobci zadostiučinění ve formě konstatování nesprávného úředního postupu a porušení práva na žalobce na projednání věci v přiměřené době, finanční zadostiučinění žalovaná neposkytla. Žalovaná zrekapitulovala průběh řízení a uvedla, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě průtahů řízení, kdy byla na straně soudu shledána prodleva od prosince Anonymizováno do ledna Anonymizováno v důsledku čehož je délka řízení nepřiměřená. Žalovaná uvedla, že v případech nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení platí pouze vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy s odkazem na rozsudek ESLP ve věci Apicella proti Itálii ze dne 29. 3. 2006. Dále žalovaná odkázala na rozsudky ESLP Klein pro Německu ze dne 27. 7. 2000, Klepetář proti ČR ze dne 21. 2. 2006, Berlin proti Lucembursku ze dne 15. 7. 2003 a Szeloch proti Polsku ze dne 22. 5. 2001, kdy poukázala na to, že v určitých případech nepřiměřená délka řízení způsobuje jen nepatrnou či dokonce nulovou morální újmu. Dle žalované žalobce nejevil o řízení zájem po dobu 14 let, čímž považuje zájem žalobce na věci za snížený s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3694/2014). Žalovaná uvedla, že v daném případě konstatování nesprávného úředního postupu odpovídá všem okolnostem případu. Žalovaná navrhla, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta

3. Soud o podané žalobě rozhodl při jednání.

4. Soud vzal za svá skutková zjištění skutečnosti, které byly mezi účastníky nesporné. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb., a to podáním ze dne datum, pročež může být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.). Žalovaná nárok žalobce projednala dne datum, přičemž žalobci poskytla zadostiučinění ve formě konstatování nesprávného úředního postupu. a porušení práva na žalobce na projednání věci v přiměřené době. Nesporné bylo, že žalobce podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne datum, č.j. Anonymizováno-115, ústavní stížnosti, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne datum odmítnuta-

5. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující další skutková zjištění a dospěl k dále uvedenému závěru o skutkovém stavu.

6. Ze spisu vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. anonymizováno (vypočteny jsou jen nejpodstatnější úkony či rozhodnutí soudu a podání účastníků) bylo zjištěno: Jméno žalobce

7. Žalobce požádal o zaslání rozhodnutí v odvolacím řízení ze dne datum (zjištěno z žádost o zaslání rozhodnutí v odvolacím řízení ze dne datum s dokladem o doručení Městskému soudu v Praze téhož dne), dále podal stížnost předsedovi soudu na průtahy v řízení dne datum. Stížnost byla vyřízena jako důvodná dne datum (zjištěno ze stížnosti předsedovi soudu na průtahy a na postup předsedy senátu i kanceláře senátu ze dne datum na č.l. 17 spisu, dokladem o doručení dne datum na č.l. 16 spisu a vyřízení stížnosti ze dne datum na č.l. 18 spisu).

8. Ze shora uvedených nesporných skutečností a listinných důkazů má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu tak, jak je tento popsán výše s tím, že posuzované řízení trvalo ve vztahu k žalobci od datum doručením platebního rozkazu spolu s žalobou žalobci a skončeno bylo dne datum, kdy bylo žalobci doručeno usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti žalobce. Délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové žalobce tak činila 15 let a 3 měsíce. Bylo prokázáno, že žalobce vyřízení svého odvolání začal shánět počátkem roku Anonymizováno, přičemž v srpnu Anonymizováno podal stížnost na průtahy.

9. Soud z provedených listinných důkazů učinil níže rozvedená skutková zjištění rozhodná pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku.

10. Soud neprováděl důkazy, které byly navrženy k prokázání skutečností, které byly mezi účastníky nesporné pro nadbytečnost. Dále soud neprovedl důkaz výpisem z registru živnostenského podnikání rovněž pro nadbytečnost, když žalovaná nečinila souvislost posuzovaného řízení s podnikatelskou činnost žalobce spornou.

11. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

12. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

13. Podle § 5 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

14. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle druhého odstavce téhož ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

15. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

16. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

17. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

18. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zák. č. 82/1998 Sb., když se žalobce po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. V řízení přitom bylo nesporné, že žalobce svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb., pročež může být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.).

19. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

20. V posuzovaném případě se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

21. S ohledem na uvedené, soud prvotně posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na mysli, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

22. Posuzované řízení trvalo ve vztahu k žalobci od datum doručením platebního rozkazu spolu s žalobou žalobci a skončeno bylo dne datum, kdy bylo žalobci doručeno usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti žalobce. Délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové žalobce tak činila 15 let a 3 měsíce. Délka řízení se stanovuje s podrobností na roky a měsíce, nikoli rovněž na dny (srov. například rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1.3.2023, č.j. 55 Co 8/2023- 114, odst. 14). Ohledně 1 dne soud proto zaokrouhlil délku řízení na celé měsíce směrem dolů, neboť jde o méně než jednu polovinu měsíce.

23. Již zde soud konstatuje, že tato délka řízení je i při bližším zkoumání průběhu celého řízení nepřiměřená. Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které mu náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk). Celková délka řízení byla především ovlivněna tím, že dne datum žalobce podal odvolání co do nákladového výroku rozsudku a soud začal činit úkony týkající se odvolání až po urgencích žalobce na stav řízení, tedy až v únoru Anonymizováno. Soud shledal, že i přes nesprávný úřední postup v podobě nepřiměřené délky řízení, není na místě poskytnout finanční zadostiučinění, přičemž postačí s ohledem na konkrétní jedinečné okolnosti případu konstatování nesprávného úředního postupu a porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené době, které již žalobci poskytla žalovaná, jak dále odůvodněno.

24. Z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci soud shledal, že na délce řízení se podílel i procesní soud. Předně soud konstatuje, že sice nejsou dány zákonné lhůty k učinění úkonu či rozhodnutí ve věci samé (až na výjimky), nicméně obecně se za přiměřenou lhůtu k učinění úkonu soudu považují 3 měsíce. Jen u soudů vyšších stupňů, jako je Nejvyšší soud a Ústavní soud, je tomu jinak. Tyto soudy zpravidla nečiní ve věci jiné úkony než samotné rozhodnutí, aniž by bylo namístě dobu od předložení jim spisu do rozhodnutí považovat za nedůvodnou nečinnost, neboť soud zvažuje, jak ve věci rozhodne. Zpravidla nelze označit za průtah dobu jednoho roku od zahájení řízení před těmito soudy (viz SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. V Praze: C.H. Beck, 2019. Právní praxe. ISBN 978-80-7400-768-2. str. 286). Průtahy v soudním řízení jsou jevem, kdy soud nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době, a jde tedy zpravidla (ne vždy) o příčinu nepřiměřené délky řízení. Zákon č. 82/1998 Sb. výslovně počítá s náhradou odvozenou od celkové délky řízení, není však namístě vycházet ze samotných průtahů řízení (období neodůvodnění nečinnosti), nýbrž primárně z délky řízení. V činnosti soudu I. stupně bylo shledáno jediné období nečinnosti a to od datum, kdy soud I. stupně vydal usnesení o zastavení odvolacího řízení tamní žalobkyně pro nezaplacení soudního poplatku do datum vyzval soud žalobce, zda trvá na svém odvolání s ohledem na dohodu o narovnání mezi účastníky, z které mimo jiné plynulo, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (13 let a 6 měsíců). V ostatních případech soud konal v tříměsíčních lhůtách. Celkově postup soudů v posuzovaném řízení byl plynulý, až na průtah v délce 13 let a 6 měsíců, kdy tento průtah měl za následek celkovou nepřiměřenou délku řízení (více než 90 % délky řízení je způsobeno tímto jediným průtahem).

25. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobce soud uvádí, že dle Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení trestních (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Posuzované řízení nepatřilo mezi shora uvedená řízení, jelikož se jednalo o žalobu na vydání věci s eventuálním petitem na zaplacení peněžité částky. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne datum význam předmětu řízení pro žalobce je pro stanovení formy a výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě kritériem nejdůležitějším. Je sice pravdou, že procesní odpovědnost za plynulý průběh řízení je na straně soudu a nelze sankcionovat účastníky za to, že nečiní žádné úkony k odstranění průtahů řízení, ale je nutno vzít v úvahu, že žalobce o probíhající odvolací řízení ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení nejevil vůbec žádný zájem od datum, kdy žalobce podal odvolání, do datum, kdy žalobce urgoval na stav odvolacího řízení, tedy po dobu 13 let a 9 měsíců na den přesně, navíc za situace, kdy tamní žalobkyně vzala odvolání do rozsudku zpět z důvodu uzavření dohody o narovnání mezi účastníky, jejímž předmětem mimo jiné bylo to, že žalobce vezme jím podané odvolání zpět v plném rozsahu a bude procesnímu soudu adresovat návrh, aby žádnému z nich nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne datum vyplývá, že odvolací soud vycházel z toho, že v průběhu odvolacího řízení předložili účastníci řízení dohodu o narovnání, která byla mezi nimi uzavřena dne datum, kdy se účastníci dohodli o předmětu sporu, dohodli se na tom, že tamní žalobce vezme své odvolání ve věci zpět a současně učiní návrh, aby o nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, s čímž tamní žalovaný (zdejší žalobce) vyslovil souhlas. Dále odvolací soud při odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení, uvedl, že dle obsahu dohody o narovnání bylo mezi účastníky stvrzeno, že vůlí účastníků je skončení řízení s tím, že žádný z nich nebude mít právo na jejich náhradu. Lze přisvědčit žalobci, že o nákladech řízení rozhoduje soud, nicméně si těžko lze představit, že soud nebude respektovat vůli účastníků a rozhodne o nákladech proti jimi svobodně vyjádřené vůli. Z uvedeného lze usuzovat na zcela minimální, ne-li vůbec žádný zájem na probíhajícím odvolacím řízení pro žalobce, a tedy dojít k závěru, že v tomto, pro vyslovení závěru o nepřiměřenosti délky řízení zcela rozhodujícím období, byl význam řízení pro žalobce roven jeho zájmu o řízení. Význam řízení tudíž by rovněž zanedbatelný či prakticky žádný. Z žádné okolnosti v řízení nevyplynulo, že žalobce mohl očekávat jakékoli jiné rozhodnutí o nákladech řízení, než jaké učinil odvolací soud v posuzovaném řízení.

26. Věc hodnotí soud jako standartně složitou po stránce skutkové, hmotněprávní a procesní, což lze usuzovat z délky řízení, která by trvala necelé dva roky, což je považováno za standartní délku soudního řízení, nebýt extrémního ojedinělého průtahu v délce 13 let a 6 měsíců. Ve věci samé rozhodoval soud prvního stupně jednou, odvolací soud taktéž jednou a jednou Ústavní soud, který ústavní stížnost žalobce odmítl.

27. Žalobce se na délce posuzovaného řízení nepodílel. Soud v posuzovaném nezjistil žádné úkony žalobce, jimiž by mařil průběh řízení a tím přispíval k nepřiměřené délce řízení. Žalobce podal přípustný opravný prostředek, což nelze klást k tíži žalobce. Žalobce podal ve věci stížnost na průtahy, nicméně tak učinil po více jak 13 letech. Její podání tak nelze hodnotit pozitivně ve vztahu k zamezení průtahům v řízení, neboť po celých více jak 13 let se žalobce o osud odvolacího řízení nijak nezajímal. Po podání urgence soud neprodleně začal administrovat odvolání žalobce. Je tak zcela zjevné, že k žádným průtahům již v řízení nedocházelo. Pokud by se žalobce o své odvolání začal zajímat dříve, bylo by řízení dávno skončeno.

28. Soud dospěl k závěru, že nejistota ohledně výsledku řízení nemohla být pro žalobce vysoká, spíše naopak ji lze považovat za zcela minimální. Řízení nemělo pro žalobce příliš vysoký význam, a to vzhledem k tomu, že se žalobce o odvolací řízení nezajímal po dobu téměř 14 let, navíc za situace, kdy se žalobce odvolal do výroku o náhradě nákladů řízení a po podaném odvolání obou stran tamní žalobkyně vzala odvolání v celém rozsahu zpět z důvodu uzavření dohody o narovnání, kdy v dohodě o narovnání bylo stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce tedy věděl, že se svým uplatněným nárokem nemůže být úspěšný a z toho plyne absence jakékoli nejistoty žalobce ohledně výsledku posuzovaného řízení. Soud tak z těchto závěrů vycházel při určení formy zadostiučinění. Soud dále zdůrazňuje, že smyslem kompenzačního řízení je odškodnit nemajetkovou újmu, která žalobci nepřiměřenou délkou řízení skutečně vznikla, kdy za určitých okolností lze přitom uzavřít, že nemajetková újma způsobená žalobci je tak nízké intenzity, že přiměřeným zadostiučiněním bude samotné konstatování porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, což soud v daném řízení shledal (srov. rozsudek ESLP ze dne 29. 3. 2006, Apicella proti Itálii, bod 93). Význam řízení je tak nepochybně pro žalobce v posuzované řízení zcela minimální. Tomu koresponduje i závěr, že pokud žalobci v důsledku ojedinělého průtahu vůbec nějaké újma vznikla, byla zcela zanedbatelná. Odpovídající formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci je tak konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené době, které bylo žalobci již poskytnuto žalovanou. Soud požadavek na poskytnutí zadostiučinění v peněžité podobě jako nedůvodný v plném rozsahu zamítl (výrok I).

29. O náhradě nákladů řízení (výrok II.) rozhodl soud podle § 142 odst. 1 za použití § 151 odst. 1 a 3 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případě byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši tří režijních paušálů po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o.s.ř., a to za vyjádření ze dne datum k žalobě a za přípravu a účast při jednání dne datum (podle § 1 odst. 3 písm. a/, b/ a c/ a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.), tedy celkem v částce 900 Kč.

30. Povinnost k plnění v nákladovém výroku soud určil ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2.

Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, má oprávněný právo domáhat se plnění uložené povinnosti návrhem na výkon rozhodnutí nebo exekučním návrhem.