OSPH03 6 C 346/2024-118

ROZSUDEK ⟪LB:lb_001⟫ JMÉNEM REPUBLIKY ⟪LB:lb_002⟫ Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl soudkyní Mgr. Miroslavou Sixtovou ve věci ⟪LB:lb_003⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalované: Jméno žalované., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B, LL.B. sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_006⟫ pro 111 060 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 111 060 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně za dobu od 1. 4. 2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 91 476 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované tituly před jménem jméno FO Anonymizováno advokáta se sídlem AK adresa.

1. místě určení cesty nebo pobytu, trase a délce pobytu včetně termínů a, je-li součástí ubytování, i počet nocí,

Absence formuláře eTA na straně žalobce byla způsobena porušením informační povinnosti žalované, neboť jej žalovaná řádně, včas a srozumitelně neinformovala o povinnosti disponovat tímto formulářem, jako podmínkou pro vstup do země, včetně toho, že bez jejího předložení mu nebude umožněn nástup do letadla. Řádné nesplnění informační povinnosti žalobce dovozuje z toho, že informace o povinnosti disponovat formulářem eTA mu nebyla poskytnuta přímo, jasným a srozumitelným způsobem, nýbrž pouze prostřednictvím hypertextového odkazu obsaženého v e-mailové zprávě ze dne 24. 1. 2024. Takovýto postup však žalobce označil za nepřípustný s ohledem na právní úpravu spotřebitelských smluv a judikaturu Soudního dvora Evropské unie.

Z uvedených důvodů je žalobce přesvědčen, že jednání žalované zapříčinilo to, že žalobce na předmětný zájezd neodcestoval. Žalovaná částka pak odpovídá škodě, která žalobci vznikla z důvodu porušení povinnosti žalované. Žalovaná, ač upomenuta, své zavinění i vyčíslenou škodu odmítla a žalobci ničeho neuhradila.

2. dopravních prostředcích, jejich vlastnostech a kategorii, místech, datech a časech odjezdu a příjezdu, trvání a místech zastávek a dopravního spojení; není-li přesný čas ještě stanoven, informuje prodejce zájezdu o přibližném čase odjezdu a příjezdu,

Dále žalobci byly před zahájením zájezdu zaslány cestovní informace e-mailovou zprávou ze dne 24. 1. 2024, jejíž součástí byl i hypertextový odkaz na dokument ve formátu PDF, obsahující informace vztahující se k pobytu v Keňské republice. Tento dokument následně výslovně upozorňoval na povinnost disponovat platnou elektronickou cestovní autorizací (eTA), žalobce si mohl formulář stáhnout a uchovat, a tento postup tak není v rozporu s žalobcem uváděnou judikaturou.

Žalovaná rovněž poukázala na skutečnost, že žalobce byl informován stejným způsobem jako ostatní účastníci daného zájezdu, včetně těch, kteří uzavřeli smlouvu v režimu tzv. „last minute“, přičemž všichni ostatní cestující bez obtíží splnili podmínku zajištění formuláře eTA, a byli k nástupu do letadla připuštěni. Žalovaná současně popřela, že by k žalobci přistupovala odlišně či diskriminačně, když postupovala ve všech případech stejně, a to nejen ve vztahu k třetí osobám, ale i s ohledem na předchozí jednání s žalobcem (v rámci dříve uzavíraných smluv o zájezdu). Dle žalované byl tedy žalobce řádně poučen a k neuskutečnění zájezdu tak došlo výlučně v důsledku pochybení či opomenutí na straně žalovaného. Vzniklou škodu tak není možné považovat k tíži žalované.

3. umístění, hlavních znacích a případné turistické kategorii, do níž je podle pravidel státu místa určení cesty nebo pobytu ubytování zařazeno,

4. stravování,

5. návštěvě, výletech nebo jiných službách zahrnutých v celkové ceně zájezdu,

6. tom, zda některá ze služeb cestovního ruchu bude zákazníkovi poskytována v rámci skupiny, a je-li tomu tak a je-li to možné, o přibližné velikosti skupiny, pokud to není zřejmé ze souvislostí,

7. jazyku, v němž se budou poskytovat další služby cestovního ruchu, závisí-li využití těchto služeb zákazníkem na ústní komunikaci, a

8. tom, zda jsou cesta nebo pobyt obecně vhodné pro osoby s omezenou schopností pohybu, a na žádost zákazníka přesné informace o vhodnosti cesty nebo pobytu s ohledem na potřeby konkrétního zákazníka,

9. Z obsahu tohoto PDF dokumentu soud dále zjistil, že v jeho části „Nezapomeňte na“, označené vykřičníkem a zvýrazněné v rámci dalšího textu, byla výslovně a zřetelně uvedena povinnost cestujících zajistit si registraci elektronické cestovní autorizace a disponovat vytištěným formulářem eTA. Dokument současně obsahoval informaci, že cestující, kteří si požádali o vízum ještě před zrušením vízové povinnosti, mohou ke vstupu do Keňské republiky využít již vydaná víza, a to po dobu jejich platnosti.

Soud rovněž zjistil, že uvedený dokument byl žalobci zpřístupněn ve formátu PDF, který bylo možné otevřít, uložit a uchovat, přičemž dokument byl určen přímo klientům zájezdu a vztahoval se výlučně k podmínkám vstupu do cílové destinace v době konání předmětného zájezdu.

10. Z účastnického výslechu žalobce soud zjistil, že s žalovanou cestoval opakovaně, v minulosti žádné problémy neměl, byl vždy o všem informován, v případě posledního zájezdu tento uzavíral dálkově. Dne 9. 11. 2023 došlo ke sjednání zájezdu (Smlouva podepsána ke dni 12. 11. 2023 doručena žalobci), kdy v tento den obdržel žalobce vyrozumění o zájezdu, zahrnující informaci o nutnosti zajistit si víza. Žalobce ke konci roku zaznamenal v médiích informaci, že od ledna 2024 je zrušena vízová povinnost pro vstup do Keni. Od žalované tuto informaci ani žádnou jinou, týkající se povinnosti formuláře eTA, nedostal. Teprve dne 24. 1. 2024 obdržel email s vouchery a dalšími informacemi formou hypertextových odkazů. Zde se však o povinnosti mít formulář eTA nic nedozvěděl. Na letišti se žalobce poté, co nebyl odbaven, pokoušel eTA zařídit, avšak neúspěšně, když tento proces zabere jistý čas.

11. Z listiny předložené žalobcem soud zjistil, že z této je zřejmé, že hypertextový odkaz na stránkách žalované při prokliknutí již neexistuje, a není tedy trvalý.

12. Z nahrávky tel. hovoru ze dne 31. 1. 2024 soud zjistil, že žalobce na letišti v den odletu kontaktoval prostřednictvím telefonické linky žalovanou. V rámci hovoru žalobce s pracovníkem žalované řešil otázku chybějící dokumentace pro vstup do cílové destinace, přičemž v rámci komunikace žalobce výslovně uvedl „přehlédli jsme to, že máme mít víza“.

13. Z předžalobní výzvy žalobce a z následné reakce žalované soud zjistil, že žalobce uplatnil nárok na vrácení ceny zájezdu z důvodu tvrzeného porušení informační povinnosti žalované, zatímco žalovaná tento nárok odmítla s poukazem na to, že žalobce byl o vstupních podmínkách řádně a včas informován a že k neuskutečnění zájezdu došlo z důvodů na straně žalobce.

14. Z dopisu žalobce s názvem Uplatnění vady zájezdu, výzva k jednání o způsobech náhrady škody ze dne 4. 2. 2024 a z reakce žalované soud zjistil, že žalobce spatřoval vadu zájezdu v tom, že žalovaná jej řádně a včas neinformovala o nutnosti zajištění elektronické cestovní autorizace eTA pro vstup do Keňské republiky. V důsledku toho měl být dne 31. 1. 2024 nepřipuštěn k nástupu do letadla a požadoval náhradu vzniklé škody ve smyslu zaplacené ceny zájezdu a nemajetkové újmy.

15. Z výslechu svědkyně jméno FO, zaměstnankyně žalované, soud zjistil, že žalobce v minulosti opakovaně využíval služeb žalované, přičemž komunikace ohledně sjednání zájezdů i poskytování cestovních informací probíhala standardním způsobem. Uvedla, že informace o tom, co cena zájezdu zahrnuje a co nezahrnuje, je již součástí nabídky a následně je klientům zasílána s pokyny k odletu, které jsou distribuovány z jiného oddělení žalované nejméně sedm dnů před odletem. Svědkyně dále potvrdila, že žalobce ji kontaktoval až v den odletu z letiště s tím, že nemá splněny vstupní podmínky pro vstup do cílové destinace, a že obdobná situace u jiných klientů žalované v souvislosti s cestami do Keňské republiky nenastala. Potvrdila rovněž, že ostatní klienti žalované, včetně klientů cestujících ve stejný den, podmínky pro vstup do Keni splnili a k odletu byli bez obtíží připuštěni.

16. Z obdobných cestovních smluv předložených žalovanou soud zjistil, že ve stejném termínu absolvovalo zájezd do Keňské republiky s žalovanou několik desítek dalších cestujících, kteří byli z hlediska uzavírání smlouvy o vízových a vstupních povinností informováni stejným způsobem jako žalobce, tedy prostřednictvím e-mailové komunikace, obsahující hypertextový odkaz na cestovní informace. Zde soud pro srovnání vyšel konkrétně ze smlouvy se zákazníkem jméno FO, číslo hodnota, když všechny smlouvy jsou obsahově totožné, což účastníci nesporovali a soud proto neprováděl důkaz jmenovitě každou smlouvou.

17. Ze smluv a e-mailové komunikace vztahujících se k předchozí cestovatelské historii žalobce soud zjistil, že žalobce v minulosti uskutečnil několik zahraničních cest zprostředkovaných žalovanou absolvoval, a to jak do afrických destinací, tak mimo ně. V rámci těchto zájezdů byl žalobce o cestovních podmínkách informován obdobným způsobem, tedy prostřednictvím e-mailu obsahujícího hypertextový odkaz vedoucí k PDF dokumentu s informacemi pro konkrétní cílovou zemi, přičemž žalobce tento způsob informování v minulosti nijak nezpochybňoval a své předchozí zkušenosti se žalovanou sám označil za bezproblémové.

18. Soud při svém rozhodování vycházel z důkazů provedených v řízení, které hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Zatímco některé z provedených důkazů byly pro zjištění skutkového stavu rozhodné, z jiných nebylo možné zjistit skutečnosti významné pro posouzení věci, případně tyto pouze potvrzovaly již zjištěný skutkový stav, a proto se jimi soud v odůvodnění rozhodnutí podrobněji nezabýval (zejména z nabídky zájezdu do Keni, listiny cestovní kanceláře Anonymizováno ke smlouvě o zájezdu-pokyny na cestu, Všeobecných podmínek žalované platných od datum ad.). Soud má za to, že i bez jejich konkrétních vyhodnocení je skutkový stav zjištěn dostatečně.

19. Z provedeného dokazování tedy soud uzavřel tento skutkový děj: Mezi žalobcem a žalovanou byla platně uzavřena smlouva o zájezdu, na jejímž základě se žalovaná zavázala zajistit žalobci zájezd do Keňské republiky v termínu od 31. 1. 2024 do 8. 2. 2024, což žalovaná splnila. Při uzavření smlouvy byl žalobce informován o vízové povinnosti pro vstup do země, přičemž od ledna 2024 došlo ke změně podmínek pro vstup do země a dne 11. 1. 2024 došlo k reálnému spuštění systému eTA a ukončení vízové povinnosti pro občany ČR při cestách do Keni. Do uvedeného data však zůstávala vízová povinnost v platnosti. Ačkoli pčed zahájením zájezdu byla žalobci dne 24. 1. 2024 zaslána ze strany žalované e-mailová zpráva obsahující cestovní dokumentaci a konkrétní cestovní informace vztahující se k předmětnému zájezdu, přičemž součástí této zprávy byl i hypertextový odkaz označený jako „Cestovní informace“, jehož označením došlo k otevření dokumentu ve formátu PDF s informacemi pro pobyt v cílové destinaci včetně upozornění na povinnost disponovat platnou elektronickou cestovní autorizací (formulářem eTA), žalobce si vízum do Keňské republiky ani formulář eTA nezajistil, neboť se koncem roku 2023 ze sdělovacích prostředků dozvědět, že dochází ke zrušení vízové povinnosti. V době odletu dne 31. 1. 2024 proto žalobce nedisponoval ani vízem, ani elektronickou cestovní autorizací (vytištěným formulářem eTA), a proto mu nebylo umožněno nastoupit k letu směřujícímu do cílové destinace. O tomto žalobce informoval telefonicky z letiště žalovanou, když připustil své opomenutí při zajištění vstupních dokumentů.

20. Po právní stránce soud věc hodnotil následovně:

21. Dle ust. § 2521 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se smlouvou o zájezdu pořadatel zavazuje obstarat pro zákazníka zájezd a zákazník se zavazuje zaplatit celkovou cenu. Dle odst. 2 citovaného ustanovení je zájezdem soubor služeb cestovního ruchu podle zákona upravujícího některé podmínky podnikání a výkon některých činností v oblasti cestovního ruchu.

22. Dle ust. § 2528 odst. 1 písm. e) o. z. je pořadatel povinen před uzavřením smlouvy o zájezdu poskytnout cestujícímu jasné, srozumitelné a výstižné informace o pasových a vízových požadavcích cílové země, včetně přibližných lhůt pro jejich vyřízení.

23. Podle § 2528 odst. 1 písm. p) o. z. je pořadatel dále povinen poskytnout cestujícímu informace o dalších podmínkách účasti na zájezdu, pokud jsou mu známy nebo mohou být rozumně předpokládány.

24. Podle § 2529 odst. 1 o. z. doručí pořadatel zákazníkovi vhodným způsobem nejpozději sedm dnů před zahájením zájezdu další podrobné a pro zákazníka důležité údaje o všech skutečnostech, které zná, nejsou-li již obsaženy ve smlouvě nebo v potvrzení o zájezdu, anebo v katalogu, který zákazníkovi předal.

25. Podle § 4 odst. 1 o. z. se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.

26. Podle § 1811 o. z. musí podnikatel veškerá sdělení vůči spotřebiteli učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva.

27. Podle § 1819 o. z. je textová podoba zachována, jsou-li údaje poskytnuty na listině nebo na jiném trvalém nosiči dat, který umožňuje adresátovi uchovat jemu určené údaje tak, aby mohly být využívány po dobu přiměřenou jejich účelu, a který umožňuje jejich nezměněnou reprodukci.

28. Podle § 1827 odst. 2 uzavírá-li se smlouva za použití elektronických prostředků, poskytne podnikatel spotřebiteli v textové podobě kromě znění smlouvy i znění všeobecných obchodních podmínek.

29. Dle ust. § 9a zák. č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu (dále jen „ZoCR“), cestovní kancelář a osoba zprostředkovávající podle tohoto zákona prodej zájezdu (dále jen „prodejce zájezdu“) jsou povinni poskytnout zákazníkovi před tím, než učiní závaznou objednávku, nebo před uzavřením smlouvy o zájezdu informace na příslušném formuláři; vzory formulářů včetně informací v nich uvedených podle jednotlivých typů zájezdů stanoví ministerstvo vyhláškou; vzory formulářů musí obsahovat informaci, zda se jedná o zájezd nebo spojené cestovní služby, a informaci o způsobu právní ochrany zákazníka. Dle odst. 2 tohoto ustanovení prodejce zájezdu, je-li to pro daný zájezd relevantní, poskytne zákazníkovi kromě informací podle odstavce 1 také informace o

a) hlavních náležitostech služeb cestovního ruchu, a to o

b) identifikačních údajích a adrese sídla toho, kdo zájezd organizuje, a toho, kdo zájezd zákazníkovi prodává, jejich telefonních číslech a elektronických adresách,

c) celkové ceně za zájezd včetně daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění a veškerých případných dalších nákladů nebo, nelze-li tyto náklady přiměřeným způsobem vyčíslit před uzavřením smlouvy, uvede druh dalších nákladů, jež mohou zákazníkovi ještě vzniknout,

d) způsobu platby, včetně částky nebo procenta z ceny, jež mají být zaplaceny jako záloha, a o časovém rozvrhu pro zaplacení zbývající části ceny nebo peněžité jistoty, které musí zákazník uhradit nebo poskytnout,

e) minimálním počtu osob nutném k uskutečnění zájezdu a lhůtě, během níž může cestovní kancelář před zahájením zájezdu odstoupit od smlouvy podle § 2536 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku,

f) pasových a vízových požadavcích včetně přibližných lhůt pro vyřízení víz a o zdravotních formalitách státu určení,

g) tom, že zákazník může odstoupit od smlouvy o zájezdu kdykoli před zahájením zájezdu proti zaplacení přiměřeného odstupného za předčasné ukončení závazku ze smlouvy, případně odstupného za předčasné ukončení závazku ze smlouvy stanoveného cestovní kanceláří v souladu s občanským zákoníkem včetně informace o výši odstupného,

h) pojištění pro případ krytí nákladů spojených s ukončením závazku ze smlouvy zákazníkem nebo nákladů na pomoc zahrnujících repatriaci v případě úrazu, nemoci nebo smrti.

30. Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. V řízení bylo prokázáno a mezi účastníky nebylo sporné, že byla platně uzavřena smlouva o zájezdu dle § 2521 a násl. o. z., na základě které žalobce zaplatil žalované cenu zájezdu ve výši 111 060 Kč (na osobu) přičemž mu nebylo umožněno zájezd absolvovat, neboť v den odletu nedisponoval vytištěným formulářem eTA, a nebyl tak vpuštěn na palubu letadla.

31. Sporným bodem mezi účastníky bylo to, zda žalovaná porušila informační povinnost, když žalobce před uzavřením smlouvy informovala o nutnosti si tento formulář zajistit způsobem zahrnujícím použití hypertextového odkazu. Žalující strana v tomto postupu shledala nesplnění povinnosti ze strany žalované a následnou příčinu vzniku škody ve výši ceny zaplaceného zájezdu. Soud se tak v projednávané věci zabýval otázkou, zda žalovaná jako pořadatel zájezdu splnila svou zákonnou informační povinnost vůči žalobci ve smyslu § 2527 a násl. o. z. a § 9 a § 10 ZoCR, a zda případné porušení této povinnosti bylo příčinou neuskutečnění zájezdu a vzniku žalobcem tvrzené škody. Soud se přitom výslovně zabýval také otázkou, zda informační povinnost pořadatele zahrnuje povinnost aktivně upozorňovat na veškeré změny vstupního režimu, které nastanou po uzavření smlouvy o zájezdu, a to i tehdy, jsouli změny veřejnoprávní povahy a jejich obsah a podmínky stanovuje výlučně cizí stát.

32. Podle § 2527 a 2528 odst. 1 o. z. je pořadatel povinen poskytnout zákazníkovi pravdivé, jasné a srozumitelné informace o všech podstatných skutečnostech týkajících se zájezdu, a to včetně informací o pasových a vízových požadavcích a dalších podmínkách vstupu do destinace. Smyslem takto stanovené zákonné povinnosti je zajistit, aby zákazník měl k dispozici dostatek informací k tomu, aby mohl zájezd absolvovat bez překážek, nikoliv však převzít za něj odpovědnost za splnění veřejnoprávních podmínek vstupu do cizího státu. Soud pak v této souvislosti zdůrazňuje, že zákonná informační povinnost pořadatele zájezdu není povinností absolutní ani bezbřehou. Pořadatel je povinen zákazníka informovat, nikoliv za něj tyto povinnosti plnit či garantovat jejich splnění. Zákazník přitom není zcela pasivním subjektem, nýbrž je povinen při realizaci zájezdu postupovat se zachováním přiměřené míry obezřetnosti a opatrnosti.

33. K uvedenému soud rovněž dodává, že ani § 2529 o. z., upravující povinnost pořadatele poskytnout zákazníkovi informace a doklady v přiměřené době před zahájením zájezdu, nestanoví pořadateli povinnost monitorovat a předem garantovat průběh či rychlost správních procesů, které spadají do výlučné pravomoci cizího státu. Povinnost podle § 2529 o. z. je povinností informační, nikoliv garanční, a jejím obsahem není ani odpovědnost za to, aby zákazník vždy bez obtíží splnil individuální vstupní procedury cílové země

34. K informacím poskytnutým při uzavření smlouvy a jejich významu:

35. Je nesporné, že žalobce byl již při uzavření smlouvy o zájezdu seznámen s tím, že podmínky vstupu do cílové destinace mohou zahrnovat vízové či jiné povinnosti, a že tyto podmínky se mohou měnit. Tato informace byla obsažena již ve všeobecných obchodních podmínkách žalované, které tvořily nedílnou součást uzavřené smlouvy a s nimiž žalobce vyslovil při podpisu smlouvy výslovný souhlas. Ačkoliv pak platí, že tyto informace samy o sobě nemohou nahradit konkrétní sdělení aktuálních podmínek vstupu do země, nelze je pominout jako zcela bezvýznamné. Již v této fázi tak byl žalobce upozorněn na existenci povinností spojených se vstupem do cílové destinace a na nutnost jejich sledování např. prostřednictvím příslušného portálu Ministerstva zahraničních věcí. V případě, že by pak žalobce dostál původně uložené povinnosti, obstarat si vstupní vízum, bezesporu by zájezd mohl absolvovat. Samotný fakt, že na základě náhodného sdělení v médiích, kdy žalobce navíc přejal zprávu pouze o zrušení vízového povinnosti, nikoli o povinnosti předložení eTA, nemůže na těchto závěrech nic změnit. V tomto směru je třeba rozlišit situaci, kdy by sama žalovaná žalobce informovala, že vstupní vízum bez dalšího již není potřeba.

36. V této souvislosti soud přihlédl i k tomu, že žalobce byl dlouhodobým a opakovaným klientem žalované a z předchozích zájezdů byl obeznámen se standardním způsobem předávání cestovních informací, který u žalované probíhal formou emailu s odkazem na dokument ve formátu PDF. Je tedy důvodné očekávat, že žalobce byl s tímto způsobem seznámen a orientoval se v něm.

37. K e-mailu ze dne 24. 1. 2024 a hypertextovému odkazu:

38. Konkrétní naplnění informační povinnost žalované pak soud shledal v jednání, kdy žalovaná zaslala informační e-mail dne 24. 1. 2024. Součástí takto zaslaného emailu byl žalobcem zpochybněný hypertextový odkaz, označený jako „Cestovní informace“, po jehož rozkliknutí se adresátovi otevřel dokument ve formátu PDF, obsahující konkrétní informace vztahující se k pobytu v Keňské republice, přičemž v tomto dokumentu byla výslovně a zřetelně uvedena povinnost disponovat platnou elektronickou cestovní autorizací eTA pro vstup do této země. Je tak zcel nezpochybnitelné, že se žalobci dostaly potřebné informace způsobem, který mu umožňoval se s jejich obsahem seznámit, přičemž žalobce v průběhu řízení ani netvrdil, že mu uvedené umožněno nebylo. Samotný dokument poté bylo z povahy jeho formy možné uložit a uchovat (stejný způsob dispozice následně soud shledal i u Všeobecných obchodních podmínek žalované). Takto poskytnuté informace poté splňují znaky tzv. trvalého nosiče ve smyslu žalobcem namítané judikatury Soudního dvora Evropské unie, neboť zákazník měl možnost uchovat si obsah informace v nezměněné podobě a k těmto se v případě potřeby i vracet.

39. Žalobcem namítaná skutečnost, že hypertextový odkaz obsažený v e-mailové zprávě ze dne 24. 1. 2024 již v době provádění dokazování nebyl funkční, sama o sobě neprokazuje, že by nefunkční byl již v době jeho odeslání a doručení žalobci. Soud současně přihlédl k tomu, že žalobce netvrdil ani neprokázal, že by se v rozhodné době pokusil hypertextový odkaz otevřít a že by mu v tom bylo technicky zabráněno, případně že by se obsah odkazu lišil od běžně poskytovaných cestovních informací žalované.

40. Naopak z provedených důkazů vyplynulo, že žalovaná poskytovala cestovní informace dlouhodobě jednotným způsobem, a to prostřednictvím elektronických dokumentů vztahujících se ke konkrétní destinaci, přičemž žalobce se s tímto postupem v minulosti opakovaně setkal a nevznášel vůči němu žádné výhrady.

41. Soud současně přihlédl k tomu, že žalobce v průběhu řízení ani netvrdil, že by se v rozhodné době pokusil hypertextový odkaz otevřít a že by mu v tom bylo technicky zabráněno, ani že by se obsah odkazu odlišoval od standardně poskytovaných cestovních informací žalované. Za této situace tak nelze dovozovat porušení informační povinnosti žalované pouze z okolnosti, že obsah odkazu nebylo možné ověřit zpětně v době provádění dokazování v rámci tohoto řízení.

42. Soud v této souvislosti výslovně uvádí, že rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie (např. věc C49/11, Content Services) nevylučuje použití hypertextového odkazu jako prostředku zpřístupnění informací spotřebiteli, pokud výsledný dokument splňuje znaky trvalého nosiče; tato judikatura míří na případy, kdy je spotřebiteli poskytnut pouze odkaz na měnící se webové rozhraní, nikoliv na statický a uložitelný dokument ve formátu PDF, jak tomu bylo i v předmětné věci.

43. Námitka žalobce, že informace byla poskytnuta pouze prostřednictvím hypertextového odkazu, což je nepřípustné, proto nemůže obstát. Judikatura Soudního dvora Evropské unie nevylučuje použití hypertextového odkazu jako takového, nýbrž klade zejména důraz na to, aby výsledný obsah byl zákazníkovi skutečně dostupný na trvalém nosiči. Soud však shledal že daný požadavek byl projednávaném případě splněn.

44. K námitce neprokázání doručení, funkčnosti odkazu a „neprokliknutí“:

45. K námitce žalobce, že žalovaná neprokázala, že e-mail ze dne 24. 1. 2024 byl žalobci doručen, že hypertextový odkaz byl funkční a že žalobce dokument skutečně otevřel, soud uvádí, že povinnost žalované spočívala v daném případě v prokázání, že informace byla žalobci poskytnuta způsobem, který mu umožňoval se s ní seznámit. Z pohledu soudu žalovaná tuto povinnost splnila doložením odeslání e-mailové zprávy a obsahem odkazu, který byl součástí této zprávy (nadto žalobce v písemném podání sám potvrdil, že odkaz otevřel a s dokumentem se seznámil). Jak bylo uvedeno výše, žalobce přitom nikterak netvrdil nefunkčnost odkazu, absenci přílohy ani jinou překážku, jež by mu bránila informace získat, nýbrž dovozoval, že funkčnost měla být aktivně prokazována žalovanou. Takový požadavek však nemá oporu v právních předpisech ani v judikatuře. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 240/2015: rozhodná je v tomto ohledu prokázaná dostupnost a určitost obsahu, nikoli samotné „kliknutí“ adresáta.), V tomto ohledu soud námitky žalobce hodnotil jako ryze účelové.

46. K námitce nesrozumitelnosti zkratky „eTA“, nedostatečného proškolení zaměstnanců žalované a k námitce diskriminačního přístupu:

47. Žalobce dále namítal, že informace o povinnosti disponovat elektronickou cestovní autorizací byla podána nesrozumitelně, neboť byla vyjádřena prostřednictvím zkratky „formulář eTA“, která mu nebyla známa. Soud ani tuto námitku neshledal důvodnou. Z dokumentu, který byl žalobci zpřístupněn, jednoznačně vyplynulo, že se jedná o podmínku vstupu do cílové destinace, bez jejíhož splnění nebude umožněn vstup do země. Použití obecně užívané zkratky samo o sobě nezakládá nesrozumitelnost informace, zejména pokud je dále z kontextu zřejmé, že se jedná o povinný cestovní doklad.

48. Ve vztahu k uvedenému soud dále poukazuje na to, že nelze přehlédnout ani to, že žalobce sám v průběhu řízení potvrdil, že po neúspěšném odbavení na letišti se pokoušel o zajištění formuláře eTA na poslední chvíli a že sám v telefonickém hovoru se zaměstnancem žalované připustil, že na vyřízení dokladu umožňující vstup do země zapomněl. Uvedené do značné míry nasvědčuje spíše tomu, že význam pojmu eTA žalobce chápal, vyřízení však opomenul a konal až opožděně.

49. Žalobce rovněž v rámci svého vyjádření namítal, že zaměstnanci žalované neměli být dostatečně proškoleni ohledně systému eTA, což mělo vést ke zmatečné komunikaci a zejména pak k nesprávnému poučení žalobce. Soud však uzavírá, že zaměstnanci žalované byli o změně vstupních podmínek informováni a že potřebné informace, týkající se elektronické cestovní autorizace, byly předávány klientům prostřednictvím zaslaných e-mailů s odkazem na cestovní informace, a tedy stejným způsobem, jako tomu bylo i v případě žalobce. Navíc tyto skutečnosti nebyly ani nebyly podstatné pro toto řízení. Případné terminologické formulační nepřesnosti v telefonické komunikaci v den odletu, kdy již bylo zřejmé, že žalobce nesplnil podmínky pro odlet do Keni, lze do značné míry připsat u obou stran vypjatosti situace a zvýšené míře stresu s tím spojené.

50. Žalobce se dále dovolával diskriminačního přístupu ze strany žalované, a to s ohledem na své vzdělání v oblasti práva a právní vědy, stejně jako skutečnosti, že je v daném oboru aktivně činným. Uvedené se následně mělo projevit nižší mírou poučení žalobce ve vztahu k vízovým a dalším povinnostem. Z dokazování však rozhodně nevyplynulo, že by žalovaná k žalobci přistupovala jakkoli odlišně od ostatních účastníků zájezdu, neměla k tomu ani žádný důvod, o to víc, že se jednalo o stálého klienta žalované. Ani tato námitka žalobce proto nemůže obstát.

51. Ve smyslu uvedeného soud dále nepřisvědčil ani námitce žalobce, že žalovaná neunesla důkazní břemeno tím, že nepředložila kompletní dokumentaci ke všem ostatním účastníkům zájezdu. Žalovaná v řízení doložila reprezentativní soubor smluv (několik desítek) a souvisejících cestovních informací, jejichž obsah byl zcela shodný s obsahem dokumentace poskytnuté žalobci. Sám žalobce současně neuvedl žádné konkrétní skutkové tvrzení ani důkaz, z něhož by vyplývalo, že by vůči jiným účastníkům bylo postupováno odlišně, či že by žalovaná k žalobci přistupovala s úmyslem tohoto poškodit na jeho právech. Soud má naopak za to, že uvedená argumentace představuje spíše vlastní konstrukci žalobce, která však nemá oporu ve shora uvedených skutečnostech a závěrech.

52. Ve vztahu k projednávané věci bylo tedy toliko rozhodné, zda žalovaná splnila svoji informační povinnost vůči žalobci, neboť uplatňovaný nárok je požadován z titulu porušení tzv. informační povinnosti, když k odstoupení od Smlouvy ze strany žalobce vůbec nedošlo. Zde soud jednoznačně uzavřel, že žalovaná svou informační povinnost splnila řádně a v zákonem požadovaném rozsahu. S ohledem na vyloučení otázky zavinění žalované ve vztahu ke vzniku tvrzené škody, se proto soud otázkami spojenými s příčinnou souvislostí apod. dále nezabýval a žalobu jako nedůvodnou zamítl, když pochybení shledal výlučně v opomenutí na straně žalobce.

53. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 91 476 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 111 060 Kč sestávající z částky 5 580 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 5 580 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (vyjádření k žalobě) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 31. 1. 2025, z částky 5 580 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (replika k vyjádření žalobce) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 6. 3. 2025, z částky 5 580 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (vyjádření k výzvě soudu) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 26. 5. 2025, z částky 5 580 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (replika k vyjádření žalobce) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 28. 5. 2025, z částky 5 580 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (vyjádření k výzvě soudu) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 25. 6. 2025, z částky 5 580 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (vyjádření a doplnění dokazování k výzvě soudu) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 20. 8. 2025, z částky 5 580 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (vyjádření – závěrečný návrh) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 18. 11: 2025, z částky 5 580 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 5. 5. 2025, z částky 5 580 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 17. 7. 2025, z částky 5 580 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 22. 9. 2025, z částky 5 580 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 20. 11. 2025, z částky 2 790 Kč za účast na jednání soudu- vyhlášení rozsudku dle § 11 odst. 2 písm. f) a. t. ze dne 27. 11. 2025, včetně 13 paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v celkové výši 5 850 Kč a dále daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 75 600 Kč ve výši 15 876 Kč.

54. Dle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta žalovaného.

55. Lhůtu k plnění soud uložil podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když pro jiné rozhodnutí neshledal zákonné důvody.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 3. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalobce povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalovaná domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.