OSPH05 10 C 186/2026-70

ROZSUDEK ⟪LB:lb_001⟫ JMÉNEM REPUBLIKY ⟪LB:lb_002⟫ Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl soudkyní Mgr. Evou Harmachovou v právní věci ⟪LB:lb_003⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_005⟫ zastoupená advokátkou Jméno advokátky ⟪LB:lb_006⟫ sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_007⟫ proti ⟪LB:lb_008⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného ⟪LB:lb_009⟫ bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_010⟫ o zaplacení 53 010 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 13 010 Kč, se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 40 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 15.7.2025 do zaplacení, a to prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek po 1 500 Kč splatných vždy do 25. dne příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, s tím, že neuhrazením byť jediné splátky v plné výši se stává splatným celý dluh.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám její právní zástupkyně na náhradě nákladů řízení částku 6 625,50 Kč, a to do 3 měsíců od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne 18.5.2026 domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že dne 13.4.2025 uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěr v celkové výši 40 000 Kč. Úvěruschopnost žalovaného byla ověřena. Poskytnutá částka včetně sjednaných poplatků měla být vrácena prostřednictvím sjednaných splátek, což žalovaný neučinil neučinila. Dluh žalovaného činí 53 010 Kč, z toho jistina 40 000 Kč a dále poplatky a smluvní pokuta, a nebyl uhrazen ani na základě upomínky.

2. Žalovaný v reakci nesporoval, že od žalobkyně obdržel částku 40 000 Kč, namítl však, že smlouva je absolutně neplatná. Požádal o možnost splatit částku 40 000 Kč prostřednictvím splátek po 1 500 Kč měsíčně, ve zbytku navrhl zamítnutí žaloby.

3. Z jednání soudu konaného dne 23.9.2026 se žalobkyně omluvila a souhlasila s rozhodnutím v její nepřítomnosti. Soud proto dle § 101 odst. 3 o.s.ř. jednal v nepřítomnosti žalobkyně.

4. Soud provedl dokazování všemi žalobkyní navrženými důkazy (ust. § 120 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 129 odst. 1 o.s.ř.). Potřeba dalších důkazů v řízení najevo nevyšla.

5. V řízení bylo listinnými důkazy prokázáno, že žalobkyně na základě smlouvy o úvěru poskytla žalovanému úvěr do výše 40 000 Kč splatný včetně sjednaných poplatků prostřednictvím splátek, smluvní úrok 40 % měsíčně, RPSN 5596 % (prokázáno smlouvou o úvěru, dokladem o vyplacení úvěru). Žalobkyně žalovaného k zaplacení dlužné částky vyzvala (prokázáno upomínkou, dokladem o odeslání).

6. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti podstatné pro toto řízení vzhledem k právnímu posouzení věci.

7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

9. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Žalobkyně s žalovanou uzavřely smlouvu o úvěru, ve které byl sjednán úrok ve výši 40 % měsíčně, přičemž soudu je známo, že podle databáze ARAD ČNB činila průměrná úroková sazba úvěrů poskytnutých bankami ČR domácnostem v ČR k dubnu nejvýše 9 % ročně. Již v době před účinností současného občanského zákoníku dovodila soudní judikatura, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Obecně je pak dovozováno Nejvyšším soudem, že přijatelnou „mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj- až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).

12. V předmětné věci byl úvěrovou smlouvou ujednán smluvní úrok za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 40 % měsíčně, RPSN 5596 %. Výše úroku sjednaného v projednávané věci přesahuje maximální výši obvyklého úroku poskytovaného bankami v době uzavření smlouvy cca 55x. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za natolik dramatický, že zakládá absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úvěr poskytnutý žalovanému vykazuje znaky lichvy tak, jak je tato definována v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, když výše úroků podstatě přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru a půjček. Zjevné porušení dobrých mravů nabývá v tomto případě ještě vyšší intenzity, protože se jedná o smlouvu se spotřebitelem, který je slabší smluvní stranou a náleží mu tak zvýšená ochrana. Není tudíž pochyb, že jen na základě tohoto konstatování předmětná smlouva o úvěru naplňuje ve směrodatných rysech kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11. Ochrana takto nabytých práv pak stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12).

13. Na věci nic nemění skutečnost, že se jedná o úvěr nebankovní, neboť ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele, než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (srovnej např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, č. j. 29 Co 52/2021-71).

14. Na základě výše uvedeného tak soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, a to v celém svém rozsahu. Smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, jednou z jejích podstatných náležitostí je povinnost úvěrovaného hradit úroky, tuto část tak nelze oddělit od dalšího obsahu smlouvy (srovnej např. rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, ve věci C-377/14, Radlingerovi ca FINWAY a. s. či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.9.2022, č.j. 62 Co 181/2022-157).

15. Žalobkyně se po žalovaném s ohledem na uvedené může domáhat toliko vrácení finanční částky, která byla žalovanému skutečně poskytnuta, tedy částky 40 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení (ust. § 2991 a násl. o.z.). Na tuto částku žalovaný ničeho neuhradil, proto soud žalobkyni přiznal částku ve výši 40 000 Kč, včetně zákonného úroku z prodlení běžícího od uplynutí lhůty k plnění stanovené ve výzvě.

16. Co do zbývajících nárokovaných částek včetně příslušenství soud žalobu zamítl, neboť jejich vznik žalobkyně odvozovala od absolutně neplatné smlouvy o úvěru.

17. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 věta prvá za středníkem o.s.ř. Žalovaný žádal o možnost úhrady dluhu prostřednictvím splátek po 1 500 Kč měsíčně. Soud tomto návrhu vyhověl, když takto pevně stanovené pravidelné splátky nemohou žalobkyni nepřiměřeně omezit na jejích právech, žalovanému pak poskytuje časový prostor a seriózní možnost vyrovnat dlužnou částku bez nutnosti exekučního vymáhání.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 75 %, neúspěšná v rozsahu 25 %, proto jí náleží náhrada nákladů řízení v rozsahu 50 %. Soud proto žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení spočívající ve vyměřeném soudním poplatku 2 121 Kč a dále nákladů spojených se zastoupením advokátem, které jsou tvořeny 3 úkony právní pomoci po 3 260 Kč (ust. § 11 odst. 1 písm. a) - převzetí a příprava zastoupení, d) - písemné podání žaloby, výzva k plnění, když jejich výše je dána ust. § 7 ve spojení s ust. § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., jejíž aplikace vyplývá z ust. § 151 odst. 2 věta prvá o.s.ř.) a 3 náhradami hotových výdajů po 450 Kč (ust. § 13 odst. 3 uvedené vyhlášky.

19. Celková výše nákladů řízení tedy činí 13 251 Kč, z toho 50 % činí částku 6 625,50 Kč, která byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).

20. Soud při vyhlašování rozsudku mylně početní chybou připočetl k částce náhrady nákladů řízení 21 % DPH, jehož však právní zástupkyně žalobkyně není plátcem. Proto tímto v souladu s § 164 o.s.ř. tuto výši opravil.

21. Náhradu za vyjádření ze dne 16.9.2026 soud žalobkyni nepřiznal, neboť toto nebylo žádáno a ostatně se podstatné skutečnosti, tedy zcela nemravné výše smluvního úroku, vůbec netýká.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího.

Odvolání však nemůže podat ten, kdo se tohoto práva výslovně vzdal.

Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu vykonatelným rozhodnutím, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.