OSPH09 67 C 273/2026-20

Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Kloudovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátkou Jméno advokátky ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované ⟪LB:lb_007⟫ bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení částky 20 921 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 10 921 Kč a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 20 921 Kč od 20. 6. 2024 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou ke zdejšímu soudu dne 20. 5. 2026 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení souhrnné částky 20 921 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Argumentovala tím, že jí byla postoupena pohledávka z úvěrové smlouvy, která byla uzavřena dne 20. 5. 2024 mezi žalovanou a společností právnická osoba., IČO IČO, sídlem adresa (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“). Na základě smlouvy byla žalované na její bankovní účet poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaná se poskytnutou jistinu zavázala zaplatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 10 921 Kč do 19. 6. 2024. Pohledávka za žalovanou vyplývající z úvěrové smlouvy byla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 10. 2025. Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dlužné částky předžalobní výzvou, přesto nebylo uhrazeno ničeho. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru její právní předchůdkyně nahlédla do přístupných rejstříků a databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a po celou dobu řízení zůstala nečinná.

3. Soud ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně s tímto postupem souhlasila, žalovaná se k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nevyjádřila, ačkoliv byla poučena, že v opačném případě bude soud její souhlas s takovým postupem podle § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládat, a současně soud ve věci mohl rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. Soud pro úplnost dodává, že z ustanovení § 115a o. s. ř. nevyplývá, že by bylo možné tímto způsobem postupovat pouze v případě, kdy je možné žalobě vyhovět (srov. rozhodnutí Nejvyššího soud České republiky ze dne 24. února 2011 sp. zn. 30 Cdo 5270/2009). Soudem nebylo v daném případě uzavřeno, že skutkový děj nelze z listinných důkazů postavit najisto; závěr o skutkovém ději byl učiněn na základě žalobkyní předložených důkazů. Přestože soud změnil právní kvalifikaci, jak bude níže uvedeno, nenařídil ve věci jednání a nepoučil žalobkyni podle § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť i při změně právní kvalifikace jsou tvrzení žalobkyně dostačující a jsou podkladem bez dalšího pro věcné rozhodnutí, tedy soud na jejich základě může dospět k závěru o tom, zda žalobě vyhoví či ji zamítne. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ust. § 118a odst. 2 o. s. ř dopadá pouze na případy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkovi prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto.

4. Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 20. 5. 2024 právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 10 921 Kč ve lhůtě 30 dnů (citovaná smlouva). Vzhledem k datu uzavření smlouvy o úvěru na projednávanou věc dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Soud proto nejdříve zkoumal, zda žalobkyně splnila svoji základní povinnost vyplývající ze zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda řádně posuzovala úvěruschopnost žalované.

5. Podle § 3 odst. 1 písm. c) z. s. ú. se pro účely tohoto zákona rozumí posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

6. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů.

8. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž soud podle druhé věty citovaného ustanovení k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

9. Podle důvodové zprávy k citovaným ustanovením je poskytovatel povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí; toto posouzení přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba ke splácení úvěru. V opačném případě je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

10. V dané souvislosti je namístě odkázat na obsah nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle něhož součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Obdobné závěry konstantně zastává i Nejvyšší soud, podle kterého nelze vycházet pouze ze souhrnných či dílčích údajů o příjmech, o nákladech a o výdajích uvedených žadatelem o úvěr v žádosti, aniž by poskytovatel úvěru tyto údaje jakkoliv ověřoval. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti (včetně doložení jejich výše) lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024). Z citovaného rozhodnutí též plyne, že odpovědnost za zjištění úplných, přesných a pravdivých údajů nezbytných pro posouzení schopnosti spotřebitele je na straně věřitele; pokud žadatel blíže nevyčíslí své příjmy a výdaje, nelze tyto údaje nahradit fiktivními údaji zjištěnými ze statistických modelů či využitím interních a externích datových zdrojů.

11. Žalobkyně v žalobě (návrhu na vydání EPR) k posouzení úvěruschopnosti uvedla toliko, že její právní předchůdkyně lustrovala žalovanou ve veřejně dostupných databázích. Žalobkyně k tomu žádný důkaz nepředložila (naopak sdělila, že žádný důkaz nenavrhuje), stejně jako netvrdila a nedoložila, jaké konkrétní příjmy a výdaje žalované její právní předchůdkyně zjistila. Soud k doplnění tvrzení a důkazů žalobkyni v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení nevyzýval, neboť je mu známo, že žalobkyně se domáhá dlouhodobě a pravidelně nároků z titulu úvěrových smluv uzavíraných její právní předchůdkyní, přičemž tyto smlouvy jsou pravidelně shledávány neplatnými pro porušení povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Sama žalobkyně v žalobě připouští, že úvěrová smlouva může být pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti neplatná, když navrhuje alternativní posouzení jejího nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Z těchto důvodů soud shledal jako neúčelným vyzývat žalobkyni k doplnění jejích tvrzení a přistoupil k rozhodnutí bez nařízení jednání.

12. Důkazní břemeno ohledně prokázání řádného posouzení úvěruschopnosti nese poskytovatel úvěru, resp. jeho právní nástupce – v daném případě žalobkyně (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C-449/13; rozsudek Nejvyššího soudu 9. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2981/2022).

13. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele, osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C-755/22).

14. Na základě výše uvedeného soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem spočívající v řádném ověření úvěruschopnosti spotřebitele.

15. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou z. s. ú., je smlouva neplatná a spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud již pro nadbytečnost nezkoumal případný rozpor úvěrové smlouvy s dobrými mravy s ohledem na sjednanou výši sjednaných úroků a na výši RPSN.

16. S ohledem na neplatnost smlouvy pro porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele podle § 86 z. s. ú. soud omezil další dokazování pouze pro účely zjištění výše bezdůvodného obohacení.

17. Z potvrzení o provedené platbě má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poukázala ze svého bankovního účtu na bankovní účet žalované částku ve výši 10 000 Kč (potvrzení o provedené platbě s datem zaúčtování 20. 5. 2024).

18. Dílčí smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 10. 2025 postoupila právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni pohledávku za žalovanou ve výši 20 921 Kč z titulu úvěrové smlouvy ze dne 20. 5. 2024 (Dílčí smlouva o postoupení pohledávek ze dne 2. 10. 2025 a výňatek z její Přílohy č. hodnota – pohledávka č. hodnota, Rámcová smlouva o postupování pohledávek ze dne 14. 6. 2023). Postoupení pohledávky bylo žalované ze strany právní předchůdkyně žalobkyně oznámeno dopisem ze dne 16. 10. 2025 (Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 10. 2025).

19. Dopisem ze dne 16. 10. 2025 vyzvala právní zástupkyně žalobkyně žalovanou k zaplacení dlužné částky 38 367,15 Kč z titulu úvěrové smlouvy ze dne 20. 5. 2024 a nákladů právního zastoupení ve výši 6 485 Kč (výzva k úhradě před podáním žaloby ze dne 16. 10. 2025, potvrzení o podání doporučené zásilky). Další listinné důkazy předložené žalobkyní soud pro nadbytečnost neprovedl.

20. Vzhledem k tomu, že žalovaná netvrdila, natož prokázala, že by žalobkyni na poskytnutý úvěr čehokoliv uhradila, vyhověl soud žalobkyni co do požadované nesplacené jistiny a rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

21. Co do zákonného úroku z prodlení soud žalobu zamítl (výrok II.), neboť dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná pro porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. V daném případě má věřitel právo na zaplacení nesplacené jistiny v nové lhůtě splatnosti. Nárok na zákonné úroky z prodlení mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době podle § 87 odst. 1 z. s. ú., tj. ve lhůtě, kterou si strany dohodnou a není-li takové dohody, pak ve lhůtě určené soudem. Ukládá-li tedy soud spotřebiteli povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí z. s. ú., nastává povinnost plnit dluh až vyhlášením rozsudku, resp. ve lhůtě stanovené rozhodnutím soudu. Z tohoto důvodu se žalovaný dosud v prodlení s plněním dluhu neocitl a nárok žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení důvodný dán není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262, rozsudek Městského soudu v Praze dne 15. 10. 2025, č. j. 72 Co 260/2025-75).

22. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť ve věci úspěšnější žalované žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly (výrok III.).

23. Třídenní lhůta k plnění plynoucí od právní moci rozsudku byla stanovena podle § 160 odst. 1 věty první o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, a to k Městskému soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u obecného soudu žalované (§ 251 a § 252 odst. 1 o. s. ř.).