OSPM 31 C 338/2025-27

Okresní soud Plzeň - město rozhodl samosoudkyní Mgr. Monikou Mlíčkovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 36 660 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 20 000 Kč jdoucím od 21.6.2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do zbytku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 15. 8. 2025 se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 28 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 28000 Kč od 7. 4. 2024 do zaplacení, částku 8 660 Kč, jakož i náhradu nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně poskytla žalované dne 3. 10. 2023 úvěr převodem z bankovního účtu žalobkyně na bankovní účet žalované č. č. účtu, když žalovaná se zavázala úvěr spolu s úrokem ve výši 40 % měsíčně z jistiny splácet v měsíčních splátkách. Žalovaná se zaplacením úvěru dostala do prodlení, a tak žalobkyně využila svého práva a úvěr ke dni 6. 4. 2024 zesplatnila. Žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, který předložil výpisy svého bankovního účtu, případně výplatní listy a dále prostřednictvím veřejně dostupných databází. Žalobkyně tak požaduje po žalované zaplacení částky 28 000 Kč sestávající se z nesplacené jistiny ve výši 20 000 Kč a ze smluvního úroku ve výši 40 % měsíčně, z jistiny za první měsíc doby čerpání úvěru v kapitalizované výši 8 000 Kč splatných nejpozději do 6. 4. 2024. Žalobkyně dále uvedla pro případ, že by soud dospěl k závěru, že smlouva mezi účastníky nebyla uzavřena, pak požadovala zaplacení dlužné částky z titulu bezdůvodného obohacení. Dále pak žalobkyně uvedla, že požaduje po žalované smluvní pokutu, která byla sjednána v odst. 4.2. písm. c) smlouvy ve výši 0,1 % denně za každý den prodlení, tedy od 7. 4. 2024 do 14. 6. 2025 v kapitalizované výši 8 660 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud v dané věci postupoval v souladu s § 115a o.s.ř. a k projednání ve věci samé nenařídil jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaná se v rámci lhůty ve výzvě doručené jí do vlastních rukou se v tomto směru nevyjádřila, ačkoliv byla poučena o tom, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, soud bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Z předložených listin soud zjistil, že byla uzavřena smlouva o úvěru č. hodnota mezi právnická osoba jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem, kdy se věřitel zavázal poskytnout úvěr do úvěrového limitu 20 000 Kč bez určení účelu převodem na účet žalované, na dobu neurčitou. Úroková sazba byla sjednána na 40 % měsíčně Kč, RPSN činilo 5 535,70 %. Úvěrovaný měl hradit každý měsíc nejpozději do 2. dne úrok přirostlý za uplynulé období. U podpisu smlouvy je uvedeno, že tuto žalovaná podepsala 3. 10. 2023. Z výpisu z běžného účtu žalované za období od 1. 10. 2023 do 31. 10. 2023 má soud za prokázané, že žalobkyně žalované částku 20 000 Kč poskytla. Z výplatní pásky žalované za období červen 2023 má soud za prokázanou průměrnou měsíční mzdu stejně jako za období červenec 2023 a srpen 2023. Z přípisu ze dne 3. 4. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně zesplatnila dlužnou částku. Z přípisu ze dne 14. 6. 2025 má soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovanou ve spojení s podacím lístkem k zaplacení dlužné částky.

5. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (byť pojmově označeny jako smlouvy o spotřebitelském úvěru). Na vztah mezi účastníky dále dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., ve znění účinném od 1. 12. 2016, věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

6. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. spisová značka, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech.

7. V daném případě žalobkyně tvrdila, avšak neprokázala, zda a jakým způsobem původní věřitel s odbornou péčí posoudil a ověřil úvěruschopnost žalované, v tom směru tvrdila, že věřitel vycházel z údajů sdělených žalovanou a nahlédl do veřejných „databází“, předložila výplatní pásky žalované, avšak způsob zjištění a ověření výdajů z těchto listin nevyplývá. Protože splnění uvedené povinnosti se nepodařilo zjistit, musel soud dospět k závěru, že původní věřitel nedostál své zákonné povinnosti dle ust. § 86 odst. 1 z. s. ú., a tudíž je smlouva neplatná.

8. Shora citované ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance, kde uvedl, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat se otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to i bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení dovodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy. Z výše uvedených důvodů proto soud tento závěr dovodil i v daném případě.

9. Podle § 2991 odst. 1,2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Podle § 580 občanského zákoníku platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek

12. Dalším důvodem, pro který soud dospěl k závěru, že je uzavřená smlouva neplatná, je skutečnost, že mezi účastníky měla být uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Žalované byla poskytnuta dne 3.10.2023 peněžitá částka ve výši 20 000 Kč, když vedle této částky se žalovaná zavázala vrátit žalobkyni úroky ve výši 40 % měsíčně( tedy 480 % ročně). Při hodnocení platnosti této smlouvy soud přihlédl k výše citovaným zákonným ustanovením, když podle ust. § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, k neplatnosti takové právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku). Pod sankcí absolutní neplatnosti je třeba posoudit i smlouvu, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, když majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Takové jednání vykazuje znaky lichvy, jež nemůže požívat právní ochrany. Výše úroků však byla sjednána nemravně, výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Soud v tomto odkazuje např. na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 8. 2018 pod č. j. spisová značka, nebo Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2020 pod č. j. spisová značka, dle kterých je smlouva s takovýmto úrokem absolutně neplatná.

13. Nárok žalobkyně je tedy nezbytné s ohledem na shora uvedené posoudit dle ustanovení o bezdůvodném obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku, kdy veškeré nároky žalobkyně s výjimkou vrácení jistiny jsou nedůvodné. Je však evidentní, že žalovaná si zapůjčila finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, z nichž nevrátila ničeho. S ohledem na tuto skutečnost a na právní posouzení nároku žalobkyně, jakožto nároku na vydání bezdůvodného obohacení, tedy soud žalobě vyhověl pouze co do částky 20 000 Kč. Jelikož se žalovaná se zaplacením této částky dostala do prodlení, vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ustanovení §1970 občanského zákoníku, jehož výše je přiznána v zákonné sazbě ode dne 21.6.2025, tedy ode dne následujícího po doručení a uplynutí lhůty prokazatelně odeslané výzvě ze dne 14.6.2025. V tomto rozsahu tedy žalobě vyhověl a ve zbytku byla žaloba zamítnuta.

14. Výrok o náhradě nákladů je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy soud podle poměru úspěchu a neúspěchu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

15. O lhůtách a způsobu splnění veškerých povinností z tohoto rozsudku soud rozhodoval podle § 160 odst. 1 o. s. ř. věta druhá a uložil žalované splnit povinnosti vyplývající z tohoto rozhodnutí v obecné 3 denní lhůtě.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Plzni prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí bude ukládat vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat svého práva návrhem na soudní výkon rozhodnutí nebo exekučním návrhem.