OSPM 14 C 22/2026-48

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Jelínkovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částky 10 995,20 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s úrokem ve výši 11,5 % ročně z částky 5 000 Kč jdoucím od 16. 1. 2026 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 10 995,20 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % jdoucím z částky 9 825,90 Kč od 23. 9. 2025 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 16. 5 2025 uzavřena rámcová smlouva o úvěru ID 88174977, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému úvěr s jistinou ve výši 10 000 Kč. Úvěr byl žalovanému poskytnut převodem částky na jeho účet. Tyto prostředky měl žalovaný vrátit nejpozději do 15. 6. 2025 včetně úroku, který byl sjednán úrokovou sazbou 1,2 % denně ze zapůjčené částky s tím, že strany si ujednaly, že jistina včetně úroků bude splacena dne 15. 6. 2025 splátkou v celkové výši 13 000 Kč. Žalovaný úvěr čerpal, leč přes opakované výzvy vrátil žalobkyni pouze 5 000 Kč. Jednotlivé splátky žalovaný vrátil následovně: dne 12. 6. 2025 zaplatil 200 Kč (částku si žalobkyně zaúčtovala na úhradu úroku), dále dne 14. 7. 2025 zaplatil 2 800 Kč (splátka byla zaúčtovaná v rozsahu částky 2 414,70 Kč na úrok z úvěru, částkou 290 Kč na smluvní pokutu a v rozsahu částky 95,30 Kč na úrok z prodlení), a ke dni 22. 9. 2025 zaplatil 2 000 Kč (kterou si žalobkyně zaúčtovala ve výši 174,10 Kč na úhradu jistiny, dále částkou 700 Kč na smluvní pokutu a částkou 220,60 Kč na úhradu úroku z prodlení). Žalovaný byl o úhradu dluhu upomínán i formou předžalobní upomínky ze dne 7. 1. 2026, žalobkyni však dluh nevrátil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud v dané věci postupoval v souladu s § 115a o.s.ř. a k projednání ve věci samé nenařídil jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaný se k výzvě doručené mu do vlastních rukou nevyjádřil, ačkoliv byl poučen o tom, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, soud bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Z předložených listin má soud za zjištěné, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 16. 5. 2025 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout na účet žalovaného částku 10 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit takto poskytnuté prostředky dne 15. 6. 2025 spolu s úrokem. Ze smlouvy je zřejmé, že úroková sazba byla sjednána ve výši 1 % denně, RPSN činila 2 334 %. Skutečnost, že prostředky ve výši 10 000 Kč byly žalovanému poskytnuty, má soud za prokázanou ze zprávy banky na č.l. 41, z níž vyplývá i skutečnost, že majitelem a disponentem bankovního účtu č. č. účtu je žalovaný. Z předžalobní upomínky ze dne 7. 1. 2026 odeslané téhož dne (kopie podacího archu) soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovaného před podáním žaloby k úhradě dlužné částky, a to nejpozději do 15. 1. 2026.

5. Žalobkyně byla soudem písemně vyzvána k doplnění skutečností a označení důkazů ve vztahu k prokázání splnění povinnosti dle ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb. Žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru si opatřila výpisy z bankovních účtů žalovaného za tři měsíce předcházející žádosti o úvěr, a to za období od 13. 2. 2025 do 16. 5. 2025. Z těchto výpisů zjistila, že žalovaný je zaměstnán u společnosti Anonymizováno s průměrným měsíčním příjmem za rozhodné období 35 200 Kč. Dále zjistila, že žalovanému plyne příjem i od společnosti právnická osoba Jako výši osobních výdajů žalovaného žalobkyně uvažovala částku 25 000 Kč, neboť při ověření měsíčních výdajů vychází ze statistických ukazatelů, dle kterých průměrné měsíční výdaje dosahují 30 % měsíčního čistého příjmu. Žalobkyně přitom vycházela z částky vyšší, než je tento statistický údaj a za výdaje žadatele o úvěr považuje částku 40 % měsíčního příjmu. Žalobkyně též ověřila, že žalovaný nemá záznam v insolvenčním rejstříku ani centrální evidenci exekucí. Z úvěrového registru žalobkyně zjistila, že žalovaný hradí na splátky dlouhodobých úvěrů částku 2 656 Kč měsíčně a součet poskytnuté jistiny mikroúvěrů (do výše 10 000 Kč) činí 0 Kč. Žalovaný byl úvěrovém registru ohodnocen velmi dobrým hodnocením (score C). Žalobkyně nadto zdůraznila, že v dané věci se jedná o prověření úvěruschopnosti, které v případě tzv. mikroúvěru zcela postačuje, jednalo se o krátkodobý úvěr se splatností do 30 dní. Zároveň uvedla, že žalovaný byl stálým klientem žalobkyně, když úvěr, který mu žalobkyně poskytla byl již čtvrtým úvěrem v pořadí, předešlých pět úvěrů bylo řádně splaceno. V té souvislosti poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023 ve věci sp.zn. 33 Cdo 1819/2023, z něhož plyne, že neplatnost úvěrových smluv z důvodu nedostatečně vyhodnocené úvěruschopnosti nemůže být shledána při řádném hrazení úvěrů.

6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož paragrafu bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru. Jelikož žalovaný při uzavírání smluv o spotřebitelském úvěru vystupoval jako spotřebitel (slabší strana), je nezbytné tento smluvní vztah aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. V souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb. měla žalobkyně jako věřitel povinnost před uzavřením smluv o spotřebitelském úvěru řádně, s odbornou péčí, posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, tj. zjistit, zda je žalovaný reálně schopen konkrétní úvěr splácet. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2016 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze právnická osoba), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Žalobkyně v řízení sice prokázala, že před sjednáním určitým prověřovala majetkové poměry žalovaného, a to jak v dostupných databázích, tak i prostřednictvím výpisu z bankovního účtu žalovaného za čtvrtletí předcházející žádosti o úvěr, ale nelze uzavřít, že tyto informace řádným způsobem vyhodnotila. Již pouhým náhledem do výše uvedeného výpisu z účtu žalovaného (č.l. 26-38) za období od 13. 2. 2025 do 16. 5. 2025 vypovídá o tom, že hlavním zdrojem příjmu žalovaného jsou jednotlivé půjčky od různých subjektů, čímž jsou příjmy žalovaného uměle navyšovány. Za uvedené období od poloviny února do poloviny května 2025 byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky prostřednictvím různých nebankovních subjektů minimálně v 28 (!!!) případech. Soud tak má pochybnost o tom, že žalobkyně tyto skutečnosti vůbec vzala v potaz a vyhodnotila je řádně a v souvislostech. Nic na tom nemění ani skutečnost, že žalovaný již v minulosti byl klientem žalobkyně a řádně splatil tři předchozí závazky, jak je zřejmé z historie žádostí na č.l. 25 (pozn. žalobkyně uváděla pět splacených úvěrů, leč doloženy byly pouze tři úvěry splacené včas), neboť i v samotném hodnocení scoringu žalovaného při posouzení jeho úvěruschopnosti (č.l. 24) žalobkyně jako faktor ovlivňující jeho score (k horšímu) uvedla příliš krátkou historii klienta a také vysoký počet odmítnutých či odvolaných smluv. Pro úplnost nelze pominout ani skutečnost, která jednoznačně vyplývá z výpisu účtu žalovaného (č.l. 26-38), že žalovaný své finance ve velké míře využívá na gambling. To vše jsou skutečnosti, které vyplývají z žalobkyní předložených důkazů a které soud vedou k závěru, že úvěruschopnost nebyla v dané věci vyhodnocena řádným způsobem, byť se jednalo o úvěr krátkodobý s jistinou odpovídající tzv. mikroúvěru. S ohledem na tyto závěry dospěl k tomu, že je nutné posoudit smlouvu jako absolutně neplatné právní jednání.

10. S ohledem na shora uvedené závěry dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně pouze zčásti. Vzhledem k tomu, že předmětná smlouva je absolutně neplatná, požadavek žalobkyně je nutné posoudit dle ustanovení o bezdůvodném obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o. z.. Z předložených listin vyplývá, že žalobkyně žalovanému poskytla částku 10 000 Kč převodem na jeho účet a zároveň soud vychází z tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaný v souvislosti se zapůjčením těchto peněžních prostředků zaplatil formou částečných úhrad celkem 5 000 Kč, když bylo případně na žalovaném, aby v řízení prokázal opak, což ale neučinil tak. Soud proto požadavku žalobkyně vyhověl do částky 5 000 Kč s tím, že žalovaný se nezaplacením této částky dostal do prodlení a žalobkyni tak vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 o. z., jehož výše je přiznána v zákonné sazbě ode dne 16. 1. 2026, neboť výzva k úhradě byla žalovanému doručena v souladu s ust. § 573 obč. zák. dne 10. 1. 2026 a současně v této výzvě byla žalovanému určena lhůta k zaplacení dluhu nejpozději do 15. 1. 2026. V tomto rozsahu tedy soud žalobě vyhověl, zatímco ohledně zbytku byla žaloba zamítnuta (výrok II), tj. do částky 5 995,20 Kč a zbylého příslušenství v podobě úroku z prodlení nad rámec příslušenství přiznaného výrokem I. rozsudku.

11. O nákladech řízení soud rozhodoval dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a s přihlédnutá poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci soud přiznal žalobkyni právo na náhradu 54,4 % účelně vynaložených nákladů řízení ( nutno zohlednit i požadované a přiznané příslušenství kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku). V případě plného úspěchu by náklady spočívaly v soudním poplatku 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) sestávající z částky 400 Kč za tři úkony právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci ( převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, návrh ve věci samé) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z. Celková částka nákladů by tak představovala částku 3 885,50 Kč, při zohlednění toho, že žalobkyně byla ve věci úspěšná pouze z části, náleží žalobkyni částka 2 113,71 Kč. Ustanovením § 14b a.t. se soud řídil, neboť má za to, že projednávaná věc není právně složitá nebo náročná a v daném případě žaloba znaky stanovené v § 14b odst. 1 advokátního tarifu jednoznačně naplňuje. Žalobkyně napříč republikou opakovaně vymáhá pohledávky z určitého typu smluv, tedy smluv, které se liší jen individuálními údaji, jestliže i vývoj smluvního vztahu mezi uzavřením smlouvy a žalobou je v různých případech obdobný, pak jsou i obdobné listinné důkazy a je logické, že stejnou povahu musí mít i žaloby a jim předcházející jednání. Není důvod je koncipovat pokaždé jinak. Jestliže tedy žalobkyně vede více obdobných sporů, řízení jsou zahajována návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech a peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč, podmínky pro užití ust. § 14b a.t. jsou tak kumulativně splněny.

12. Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy za situace, kdy procesní úspěch stran ve sporu byl srovnatelný, resp. takřka stejný, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.