OSPS 9 C 35/2026-25

Okresní soud Plzeň-sever rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Buškovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Anonymizováno ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 15 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 15 000 Kč od 05. 02. 2026 do zaplacení a částku 1 000 Kč z titulu nákladů spojených s uplatněním pohledávky, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-sever doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne datum se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 15 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že dne datum uzavřela se žalovaným smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. hodnota, na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal hradit žalobkyni po dobu dvanácti měsíců pravidelné měsíční splátky úroku ve výši 3 000 Kč, vždy k patnáctému dni příslušného kalendářního měsíce, přičemž současně s poslední splátkou úroku měla být splatná celá jistina úvěru ve výši 15 000 Kč. Celkově se tak žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni částku 51 000 Kč, sestávající z jistiny 15 000 Kč a smluvního úroku 36 000 Kč.

2. Žalobkyně dále tvrdila, že žalovaný porušil sjednaný splátkový kalendář, když neuhradil pravidelnou splátku úroku splatnou dne datum. Žalobkyně jej následně upomínala a dne datum přistoupila k zesplatnění jistiny úvěru. Žalovaného vyzvala, aby nejpozději do datum zaplatil částku 29 960,65 Kč, zahrnující jistinu 15 000 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok 9 580,65 Kč, náklady na upomínky 1 000 Kč a náklady právního zastoupení 4 380 Kč. V tomto řízení však žalobkyně uplatnila pouze jistinu 15 000 Kč, náklady na upomínky 1 000 Kč a zákonný úrok z prodlení.

3. Žalobkyně v průběhu řízení tvrdila, že před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného řádně posoudila. Uvedla, že vycházela z údajů sdělených žalovaným, z bankovních dat získaných prostřednictvím rozhraní Anonymizováno, z výpisů z bankovního účtu za období od datum do datum a z údajů získaných prostřednictvím společností Anonymizováno právnická osoba. a právnická osoba. Žalobkyně rovněž provedla kontrolu insolvenčního rejstříku, Centrální evidence exekucí a registrů SOLUS. Na základě vytvořeného analytického profilu dospěla k závěru, že žalovaný má čistý měsíční příjem 40 517 Kč, náklady na bydlení 4 000 Kč, náklady na potraviny a běžné potřeby domácnosti 3 928 Kč, finanční závazky 17 885 Kč, výdaje na sázení 29 Kč a další rezervu 500 Kč, takže mu má zbývat částka 14 175 Kč použitelná na splácení nových závazků.

4. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný na základě smlouvy uhradil celkem 24 000 Kč, a to v osmi splátkách po 3 000 Kč. Podle tabulky umoření měly být tyto platby započteny na smluvní úrok a na jistinu nemělo být uhrazeno ničeho.

5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v řízení zůstal pasivní.

6. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a k projednání věci nenařídil ústní jednání, neboť věc bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, čímž se jeho souhlas předpokládá (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

7. Žalovaný je občanem Slovenské republiky, čímž je ve věci dán mezinárodní prvek. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, při jejímž uzavření žalobce jednal v rámci své podnikatelské činnosti, zatímco žalovaná jednala jako fyzická osoba za účelem, který nelze považovat za součást její podnikatelské nebo profesní činnosti. Jedná se proto o spotřebitelskou smlouvu. Rozhodné právo pro smluvní vztah účastníků se určuje podle čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 06. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), které obsahuje zvláštní kolizní úpravu spotřebitelských smluv. Žalovaný měl v době uzavření smlouvy obvyklé bydliště na území České republiky a žalobce zde vykonával svou podnikatelskou činnost, přičemž uzavřená smlouva spadala do rámce této činnosti. Smluvní vztah účastníků se proto podle čl. 6 odst. 1 nařízení Řím I řídí právním řádem České republiky.

8. Mezinárodní pravomoc soudů České republiky je dána podle čl. 17 odst. 1 a čl. 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis). Jde o řízení ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené žalovanou jako spotřebitelkou s žalobcem jako podnikatelem a žaloba proti spotřebiteli může být podána pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště. Žalovaný má bydliště na území České republiky, konkrétně na adrese adresa, kterou má současně evidovánu v centrálním registru jako adresu svého pobytu. Z těchto skutečností má soud za prokázané, že žalovaný má bydliště na území České republiky. Pravomoc soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci je proto dána podle čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis bez ohledu na slovenskou státní příslušnost žalované. Podle zvláštního pravidla spotřebitel musí být žalován u soudů členského státu svého bydliště.

9. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Dne datum uzavřeli žalobkyně a žalovaný distančním způsobem prostřednictvím klientského účtu smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. hodnota. Smlouva byla žalovaným autorizována SMS kódem. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému neúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal zaplatit vedle jistiny smluvní úrok ve výši 36 000 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 20 % měsíčně a roční procentní sazba nákladů ve výši 792 %. Žalovaný měl po dobu dvanácti měsíců hradit pouze měsíční úrok ve výši 3 000 Kč, aniž by těmito platbami docházelo k umořování jistiny. Celá jistina 15 000 Kč měla být zaplacena společně s poslední splátkou úroku. Pokud by žalovaný nejméně třicet dnů před skončením sjednané doby neoznámil úmysl smlouvu neprodloužit, měla se smlouva automaticky prodloužit o dalších dvanáct měsíců za stejných podmínek.

10. Z bankovních výpisů žalovaného soud zjistil, že žalovanému byly připisovány pravidelné platby od společnosti Anonymizováno, a to částka 39 661 Kč dne datum, částka 44 457 Kč dne datum a částka 32 933 Kč dne datum. Zůstatek na bankovním účtu žalovaného však činil ke dni datum pouze 231,87 Kč a ke dni datum pouze 207,98 Kč. Ke dni datum sice účet vykazoval zůstatek 9 861,77 Kč, avšak během posledních deseti dnů před skončením tohoto měsíce byly na účet připsány tři nové úvěry v celkové výši 22 000 Kč. Z týchž výpisů soud zjistil, že žalovaný opakovaně čerpal krátkodobé spotřebitelské úvěry. Dne datum zaplatil společnosti právnická osoba., částku 12 572 Kč a téhož dne od této společnosti obdržel nový úvěr 8 800 Kč. Dne datum uhradil téže společnosti 11 658 Kč a téhož dne obdržel další úvěr 13 500 Kč. V lednu 2025 uhradil společnosti právnická osoba., částku 6 750 Kč a následně dne datum obdržel úvěr 4 000 Kč od společnosti Orange právnická osoba., dne datum úvěr 8 000 Kč od společnosti Emma’s právnická osoba. a dne datum úvěr 10 000 Kč od společnosti právnická osoba. Z bankovní historie tak vyplývá, že žalovaný opakovaně splácel dřívější krátkodobé úvěry a bezprostředně poté čerpal úvěry nové. Soud dále zjistil, že žalovaný pravidelně převáděl významné částky na účet jméno FO. Dne datum takto převedl částku 15 000 Kč, dne datum několik plateb v souhrnné výši přesahující 27 000 Kč a dne 13. 01. 2025 částku 16 000 Kč. Vedle toho byly mezi žalovaným a touto osobou prováděny další menší platby. Z podkladů žalobkyně ani z jejího vyjádření nevyplývá, že by před uzavřením smlouvy zjistila právní nebo hospodářský důvod těchto opakovaných plateb a ověřila, zda nepředstavují náklady na bydlení, výživu, společnou domácnost, splácení soukromého závazku nebo jiné pravidelné zatížení žalovaného. Z datového výstupu společnosti právnická osoba. soud zjistil, že dne datum v Anonymizováno hodin nebyla proti žalovanému vedena aktivní exekuce ani insolvenční řízení, v negativním registru SOLUS nebyl evidován negativní záznam a pozitivní registr SOLUS uváděl měsíční závazky ve výši 17 885 Kč. Předložený výstup však neobsahuje identifikaci jednotlivých věřitelů, výši zůstatků úvěrů, data jejich splatnosti, výši jednotlivých splátek ani údaj, zda částka 17 885 Kč zahrnovala také úvěry čerpané žalovaným ve dnech Anonymizováno., Anonymizováno. a datum.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Po právní stránce hodnotil soud věc následovně. Povinnost poskytovatele důkladně posoudit úvěruschopnost spotřebitele nelze ztotožnit s pouhým shromážděním určitého množství údajů ani s jejich automatizovaným zpracováním. Poskytovatel musí doložit nejen to, jaké údaje měl před uzavřením smlouvy k dispozici, ale také to, že všechny podstatné údaje individuálně vyhodnotil a že na základě jejich vzájemného porovnání mohl bez důvodných pochybností dospět k závěru, že spotřebitel splní všechny povinnosti ze smlouvy. Absence negativního záznamu v registrech, exekuce nebo insolvence sama o sobě neprokazuje schopnost spotřebitele přijmout další zadlužení. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že věřitel nedostojí povinnosti odborné péče, jestliže vyjde pouze z objektivně nedoložených údajů spotřebitele, přičemž na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že spotřebitel není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 07. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. V projednávané věci žalobkyně sice ověřila příjmy žalovaného a získala jeho bankovní historii i údaje z registrů, relevantní informace však řádně nevyhodnotila. Především není zřejmé, zda částka měsíčních závazků 17 885 Kč uváděná v registru SOLUS zahrnovala všechny aktuální úvěry žalovaného. Bankovní výpisy přitom jednoznačně zachycují, že žalovaný pouze několik dnů před uzavřením smlouvy čerpal tři nové krátkodobé úvěry v celkové výši 22 000 Kč. Žalobkyně měla tyto transakce přímo k dispozici a musela z nich rozpoznat, že žalovaný opakovaně přijímá nové úvěry krátce po splácení úvěrů dřívějších. Takový způsob plnění dosavadních dluhů je zásadním ukazatelem rizika dluhové spirály. Z žalobkyní uvedených tvrzení ani doložených listin nevyplývá, že zjistila splatnost těchto nových úvěrů, výši jejich splátek a jejich dopad na budoucí disponibilní příjem žalovaného.

17. Žalobkyně rovněž nevysvětlila, proč při výpočtu nákladů žalovaného nezohlednila nebo blíže neprověřila pravidelné vysoké převody na účet jméno FO. Tyto platby dosahovaly částek 15 000 Kč až více než 27 000 Kč měsíčně a byly prováděny zpravidla bezprostředně po připsání příjmu žalovaného. Bez objasnění jejich účelu nebylo možné spolehlivě uzavřít, že skutečné náklady žalovaného na bydlení činily pouze 4 000 Kč a náklady na potřeby domácnosti pouze 3 928 Kč. Žalobkyní vypočtený měsíční zůstatek 14 175 Kč proto nevychází z úplně a spolehlivě zjištěných výdajů žalovaného.

18. Za podstatné soud považoval rovněž to, že žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti porovnávala disponibilní příjem žalovaného pouze s měsíční splátkou 3 000 Kč. Smlouva však nebyla konstruována jako anuitní úvěr, při němž by každá měsíční splátka částečně umořovala jistinu. Žalovaný měl po dobu dvanácti měsíců hradit pouze úrok a celou jistinu 15 000 Kč zaplatit jednorázově společně s poslední splátkou úroku. Řádné posouzení úvěruschopnosti proto muselo zahrnovat také samostatné ověření, zda žalovaný bude během trvání smlouvy schopen vytvořit rezervu 15 000 Kč pro konečnou balonovou splátku. Žalobkyně takové posouzení konkrétními výpočty nedoložila. Tvrzení, že žalovanému měsíčně zbývalo 14 175 Kč, je navíc v rozporu s tím, že jeho skutečný zůstatek na účtu činil na konci listopadu a prosince 2024 pouze několik set korun a vyšší lednový zůstatek vznikl až po přijetí dalších úvěrů.

19. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného tak, aby bez důvodných pochybností vyplynulo, že žalovaný bude schopen úvěr splácet. Naopak údaje, které měla žalobkyně před uzavřením smlouvy k dispozici, svědčily o opakovaném čerpání krátkodobých úvěrů, minimální schopnosti vytvářet vlastní finanční rezervu a o existenci významných pravidelných plateb, jejichž účel nebyl objasněn. Poskytnutí dalšího spotřebitelského úvěru za těchto okolností bylo v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru. Smlouva je proto podle § 87 odst. 1 tohoto zákona neplatná a soud k její neplatnosti přihlédl i bez návrhu.

20. Následkem neplatnosti smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je povinnost žalovaného vrátit pouze skutečně poskytnutou jistinu, nikoli platit sjednané úroky, poplatky, náklady na upomínky nebo jiná smluvní plnění. Nejvyšší soud konstatoval, že je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná pro porušení § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, nemá poskytovatel nárok na sjednané úroky ani poplatky. Poskytovateli může vzniknout pouze nárok na vrácení zbývající části jistiny, a případný zákonný úrok z prodlení až od okamžiku, kdy se spotřebitel dostane do prodlení s jejím vrácením v době odpovídající jeho možnostem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 04. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

21. Žalobkyně sama uvedla, že žalovaný zaplatil osm splátek po 3 000 Kč, tedy celkem 24 000 Kč. Jednostranné započtení těchto úhrad na smluvní úrok nemůže obstát, protože smluvní úrok z neplatné smlouvy žalobkyni nenáleží. Veškeré platby žalovaného bylo proto nutno započíst na vrácení poskytnuté jistiny 15 000 Kč. Žalovaný tak jistinu v plném rozsahu vrátil a nad její výši zaplatil dalších 9 000 Kč. Žalobkyni proto nezůstala vůči žalovanému žádná nesplacená pohledávka na vrácení jistiny, z níž by mohl vzniknout požadovaný zákonný úrok z prodlení. Stejně tak jí nenáleží částka 1 000 Kč za upomínky, neboť jde o plnění odvozované výlučně od neplatné smlouvy.

22. Soud nad rámec uvedeného dospěl k závěru, že smlouva je jako celek absolutně neplatná rovněž podle § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Za poskytnutí částky 15 000 Kč měl žalovaný během dvanácti měsíců zaplatit smluvní úrok 36 000 Kč a následně vrátit celou jistinu 15 000 Kč, tedy celkem 51 000 Kč. Roční procentní sazba nákladů činila 792 % a měsíční úroková sazba 20 %. Pravidelné splátky přitom vůbec nesnižovaly jistinu a při neoznámení úmyslu smlouvu ukončit nejméně třicet dnů před koncem sjednané doby se měla smlouva automaticky prodloužit o dalších dvanáct měsíců za stejných podmínek.

23. S dobrými mravy je zpravidla v rozporu taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru obvyklou v době sjednání, určenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Korektiv dobrých mravů vede k absolutní neplatnosti tehdy, jestliže intenzita rozporu vyplývá nejen z nepřiměřené výše úplaty, ale také z celkového uspořádání smluvních práv a povinností a z okolností, za nichž byla smlouva uzavřena. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 03. 2021, sen. zn. 23 ICdo 56/2019, zdůraznil, že absolutní neplatnost pro rozpor s dobrými mravy je výjimečným zásahem, musí být však uplatněna, jestliže právní jednání porušuje základní hodnotové principy soukromého práva. V projednávané věci není rozhodující pouze izolovaná výše úroku, ale její spojení s balonovým splacením celé jistiny, nulovým průběžným umořováním jistiny, automatickým prodlužováním smlouvy a se skutečností, že žalobkyně z bankovní historie věděla o opakovaném čerpání dalších krátkodobých úvěrů žalovaným.

24. Smluvní úrok ve výši 36 000 Kč za poskytnutí jistiny 15 000 Kč přesahuje poskytnutou částku o více než dvojnásobek. Žalobkyně ani netvrdila žádné mimořádné individuální okolnosti ani konkrétní náklady, které by takto vysokou úplatu odůvodňovaly. Konstrukce smlouvy fakticky nevytvářela mechanismus postupného oddlužování, nýbrž vedla k tomu, že žalovaný měl po celý rok platit vysokou úplatu, aniž by se jeho dluh na jistině snižoval. Nebyl-li by schopen na konci smluvního období jednorázově vrátit celou jistinu, smluvní mechanismus směřoval k dalšímu prodloužení úvěru a pokračování v placení dalších úroků. Takové uspořádání práv a povinností za okolností známých žalobkyni z finanční historie žalovaného představuje zjevně nepřiměřené využití slabšího postavení spotřebitele a příčí se obecně uznávaným zásadám poctivosti, slušnosti a rovnováhy vzájemných plnění.

25. Nepřiměřené úrokové ujednání nelze v daném případě oddělit od ostatního obsahu smlouvy. Úrok ve výši 3 000 Kč měsíčně byl jedinou pravidelnou splátkou a představoval samotné ekonomické jádro úvěrového produktu. Ze smlouvy ani z ostatních listin nevyplývá, že by žalobkyně smlouvu uzavřela bez práva na tuto úplatu nebo za podstatně odlišných podmínek. Neplatnost proto nepostihuje pouze izolované ujednání o výši úroku, ale smlouvu jako celek. Soud k této absolutní neplatnosti přihlédl podle § 588 občanského zákoníku i bez návrhu.

26. V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy je právním důvodem vzájemného vypořádání také vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku. Žalovaný přijal od žalobkyně částku 15 000 Kč a následně jí uhradil celkem 24 000 Kč. Protože žalobkyni z neplatné smlouvy nenáležel smluvní úrok ani náklady na upomínky, bylo nutno veškeré platby žalovaného započíst na vrácení přijatých peněžních prostředků. Bezdůvodné obohacení žalovaného tak bylo zcela vydáno již zaplacením prvních 15 000 Kč. Zbývající platby ve výši 9 000 Kč přesahují hodnotu plnění, které žalovaný od žalobkyně přijal.

27. Žalobkyni nevznikl ani nárok na zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 15 000 Kč od datum do zaplacení. Ke dni, od něhož žalobkyně úrok z prodlení požaduje, již žalovaný vrátil více než celou poskytnutou jistinu. Neexistoval proto žádný splatný peněžitý dluh žalovaného, s jehož plněním by se mohl dostat do prodlení. Ze stejného důvodu nebyl důvodný ani požadavek na zaplacení částky 1 000 Kč z titulu nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Žalobkyně tyto náklady odvozovala od smluvního ustanovení o zpoplatnění upomínek, které nemůže založit právo na plnění z neplatné smlouvy.

28. Žaloba tak nebyla důvodná v žádné své části. Smlouva je primárně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, aniž by z řádného posouzení jeho úvěruschopnosti mohlo bez důvodných pochybností vyplývat, že bude schopen splnit všechny povinnosti ze smlouvy. Vedle toho je smlouva jako celek absolutně neplatná i podle § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku pro zjevný rozpor s dobrými mravy. V obou případech by žalobkyni náleželo nanejvýš vrácení skutečně poskytnuté částky 15 000 Kč, žalovaný však podle tvrzení samotné žalobkyně zaplatil celkem 24 000 Kč. Soud proto žalobu o zaplacení částky 15 000 Kč s příslušenstvím a částky 1 000 Kč v celém rozsahu zamítl.

29. V dané věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz a soud pokračoval v řízení. Z žalované částky 15 000 Kč činí soudní poplatek podle položky 1 bodu 1 písm. a) Sazebníku poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, částku 1 000 Kč. Žalobkyně při podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu zaplatila soudní poplatek ve výši 800 Kč. Soud jí proto podle položky 2 bodu 2 Sazebníku uložil doplatit rozdíl ve výši 200 Kč na účet Okresního soudu Plzeň-sever do tří dnů od právní moci rozsudku.

30. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci zcela neúspěšná a žalovanému by proto zásadně náleželo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Žalovaný však zůstal v řízení procesně pasivní, nebyl zastoupen advokátem a žádné prokazatelné náklady mu nevznikly. Žalobkyně jako procesně neúspěšná účastnice právo na náhradu nákladů řízení nemá. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

31. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že povinnost žalobkyně doplatit soudní poplatek uložil splnit do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud tak rozhodl proto, že neshledal důvody pro stanovení delší lhůty.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-sever. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.

Nebude-li částka uvedená ve výroku II. tohoto rozsudku zaplacena ve stanovené lhůtě, bude po marném uplynutí lhůty 30 dní od splatnosti vymáhána celním úřadem.