OSPU 15 C 112/2026-46

Okresní soud v Pardubicích rozhodl předsedou senátu Mgr. Pavlem Turečkem jako samosoudcem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce., IČO IČO žalobce ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobce ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený Anonymizováno ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Anonymizováno ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného, IČO IČO žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ o 19 914,30 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku částku 10 000 Kč.

II. Žaloba se zamítá, pokud se žalobce domáhal zaplacení částky 9 914,30 Kč a úroku z prodlení z částky 13 734 Kč ve výši 12 % ročně za dobu od 12. 1. 2025 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1 Žalobce se proti žalovanému domáhal zaplacení částky 19 914,30 Kč, skládající se z jistiny úvěru ve výši 10 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 500 Kč, poplatku za volitelnou službu „Expresní projednání žádosti“ ve výši 199 Kč, poplatku za volitelnou službu „SMS servis“ ve výši 35 Kč a kapitalizovaného smluvního úroku z prodlení ve výši 6 180,30 Kč, a dále zákonného úroku z prodlení z částky 13 734 Kč za dobu od 12. 1. 2025 do zaplacení. Tvrdil, že dne 12. 12. 2024 uzavřel žalovaný jako úvěrovaný s žalobcem jako úvěrujícím smlouvu o úvěru č. hodnota, na základě které mu byl poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč v souvislosti s jeho podnikatelskou činností, přičemž tento měl být splacen do 11. 1. 2025, žalovaný však své povinnosti nesplnil.

2 Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil.

3 Soud věc projednal v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o. s. ř.), neboť žalobce se z jednání omluvil a žalovaný se k jednání nedostavil bez omluvy, ač byl řádně předvolán.

4 Soud měl pochybnosti (viz dále), že šlo o úvěr do podnikání, proto nařídil jednání, při kterém hodlal žalobce v tomto směru poučit dle § 118a o. s. ř. Žalobce se neúčastí na jednání, byť omluvenou, možnosti být poučen zbavil (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2528/2010).

5 Ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 12. 12. 2024 mezi žalobcem jako úvěrujícím a žalovaným (označeným datem narození a identifikačním číslem) jako úvěrovaným bylo zjištěno, že věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit nejpozději do 11. 1. 2025.

6 Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7 Podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), pro účely tohoto zákona se rozumí posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

8 Podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

9 Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10 Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11 Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12 V prvé řadě je třeba uvést, že ze samotné skutečnosti, že je ve smlouvě u žalovaného uvedeno IČO, nelze bez dalšího dovodit, že šlo o úvěr poskytnutý na podnikání. Z obsahu smlouvy nevyplývá žádný konkrétní podnikatelský účel úvěru ani konkrétní vazba poskytnutých finančních prostředků na podnikatelskou činnost žalovaného; ostatně pokud by se o úvěr na podnikání jednalo, nebyl by důvod, aby žalovaný předkládal výplatnice ze zaměstnání. Judikatura vychází z toho, že pro posouzení, zda fyzická osoba vystupovala jako spotřebitel, nebo podnikatel, je rozhodující skutečný účel smluvního vztahu a okolnosti jeho uzavření, nikoli jen formální označení ve smlouvě či uvedení IČO; srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 680/2025 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1428/2018. Nejvyšší soud rovněž zdůraznil, že spotřebitelem může být i fyzická osoba podnikatel, uzavírá-li smlouvu mimo rámec své podnikatelské činnosti; srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 56/2019. Uvedený závěr je v projednávané věci o to silnější, že žalovaný dokládal výplatní pásky ze zaměstnání, tedy podklady typické pro posouzení příjmů spotřebitele, nikoli podnikatele žádajícího úvěr za účelem výkonu podnikatelské činnosti.

13 V takové situaci tedy soud dospěl k závěru, že o podnikatelský úvěr nešlo a žalobce se, jak uvedeno výše, zbavil možnosti v tomto ohledu argumentovat, kdy soud byl připraven při jednání tento závěr předestřít.

14 Soud se tedy při posuzování platnosti úvěrové smlouvy zabýval vedle podstatných zákonných náležitostí smlouvy o úvěru též tím, zda poskytovatel s odbornou péčí posoudil ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, schopnost žalovaného jako spotřebitele tento úvěr splácet a zda výsledky takového posouzení v době uzavření smlouvy vylučovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr řádně splácet.

15 Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí odpovídat požadavku odborné péče. Poskytovatel úvěru sice vychází z informací poskytnutých spotřebitelem, nemůže se však spoléhat pouze na jeho ničím neověřená tvrzení či na tvrzení neúplná. Je naopak povinen sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění a ověření skutečností rozhodných pro závěr, zda bude spotřebitel schopen poskytnutý úvěr v budoucnu splácet. Nestačí tedy toliko formální zaznamenání údajů sdělených spotřebitelem, aniž by byly doloženy či jinak ověřeny.

16 Samotné zjištění, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti nepostupoval řádně, však bez dalšího nevede k závěru o neplatnosti smlouvy. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, dovodil, že smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí totiž být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet, resp. že mu úvěr neměl být poskytnut. Na tento závěr následně navázal i Nejvyšší soud v usneseních ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2105/2024, a ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1586/2024, a nově též v rozsudku ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 33 Cdo 1056/2025.

17 V projednávané věci soud dospěl k závěru, že poskytovatel této povinnosti nedostál, neboť ani netvrdil, že by se snažil získat a ověřit všechny informace potřebné pro zhodnocení situace žalovaného jako spotřebitele úvěr splácet. Nejde jen o formální pochybení při procesu prověřování úvěruschopnosti, nýbrž o situaci, kdy by při řádném a odborně pečlivém posouzení musely důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet vyjít najevo. Ostatně žalovaný na úvěr nesplatil nic.

18 Soud proto uzavírá, že poskytovatel poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť úvěr poskytl za situace, kdy zde musely být důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného tento úvěr splácet. Smlouva o úvěru je proto neplatná podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 588 o. z.; k této neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu.

19 Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (§ 2993 občanského zákoníku); na ostatní sjednaná plnění nemá věřitel z neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o úvěru je však třeba přihlédnout i k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je ustanovením speciálním k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení upravujícím soukromoprávní sankci v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy nelze v tuto chvíli úrok z prodlení přiznat.

20 Žalovanému byla podle neplatné smlouvy poskytnuta částka 12 000 Kč a z této částky neuhradil nic, je tedy povinen poskytnuté plnění vrátit.

21 Lhůta k plnění byla s ohledem na pasivitu žalovaného v řízení, a tedy nemožnost zkoumat jeho majetkové a osobní poměry, stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný dostat do prodlení se zaplacením dluhu.

22 Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl.

23 O nákladech řízení soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Převážně úspěšný byl žalovaný. Při stanovování míry úspěchu přihlížel soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti vztahující se k posouzení samotného nároku i k příslušenství – viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08 ze dne 30. 8. 2010 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3070/14 ze dne 17. 1. 2017.

Odvolání proti tomuto rozsudku lze podat do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje (tj. u Okresního soudu v Pardubicích), a to písemně ve dvojím vyhotovení (pakliže není odvolání podáno prostřednictvím systému datových schránek či se zaručeným elektronickým podpisem).

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.