OSPU 27 Co 160/2026-249

ROZSUDEK ⟪LB:lb_001⟫ JMÉNEM REPUBLIKY ⟪LB:lb_002⟫ Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Chmelíka, Ph.D., a soudců Mgr. Pavla Hradeckého a JUDr. Martina Tomka ve věci ⟪LB:lb_003⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce ⟪LB:lb_004⟫ bytem Adresa žalobce ⟪LB:lb_005⟫ zastoupený advokátkou Jméno advokátky ⟪LB:lb_006⟫ sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_007⟫ proti ⟪LB:lb_008⟫ žalované: Jméno žalované., IČO IČO žalované ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_010⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_011⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_012⟫ o zaplacení částky částka s příslušenstvím, ⟪LB:lb_013⟫ k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 4. 2026, č.j. 18 C 83/2023-155, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 4. 2026, č.j. 18 C 83/2023-164,

I. Rozsudek okresního soudu se v části výroku I., ve které byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku částka s úrokem z prodlení ve výši

10 % p.a. z částky částka od datum do zaplacení,

10 % p.a. z částky částka od datum do zaplacení,

10 % p.a. z částky částka od datum do zaplacení,

8,25 % p.a. z částky částka od datum do zaplacení,

8,25 % p.a. z částky částka od datum do zaplacení,

8,25 % p.a. z částky částka od datum do zaplacení,

8,25 % p.a. z částky částka od datum do zaplacení,

8,25 % p.a. z částky částka od datum do zaplacení,

8,25 % p.a. z částky částka od datum do zaplacení,

8,25 % p.a. z částky částka od datum do zaplacení,

8,25 % p.a. z částky částka od datum do zaplacení,

8,25 % p.a. z částky částka od datum do zaplacení,

8,25 % p.a. z částky částka od datum do zaplacení,

8,50 % p.a. z částky částka od datum do zaplacení,

8,50 % p.a. z částky částka od datum do zaplacení,

8,50 % p.a. z částky částka od datum do zaplacení,

8,50 % p.a. z částky částka od datum do zaplacení,

8,50 % p.a. z částky částka od datum do zaplacení,

8,50 % p.a. z částky částka od datum do zaplacení,

11,75 % p.a. z částky částka od datum do zaplacení,

11,75 % p.a. z částky částka od datum do zaplacení,

11,75 % p.a. z částky částka od datum do zaplacení,

11,75 % p.a. z částky částka od datum do zaplacení,

11,75 % p.a. z částky částka od datum do zaplacení,

15 % p.a. z částky částka od datum do zaplacení,

15 % p.a. z částky částka od datum do zaplacení,

15 % p.a. z částky částka od datum do zaplacení, potvrzuje.

II. Ve zbývající části výroku I., ve které byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku částka se zákonným úrokem z prodlení z částky částka ve výši 10% p.a. od datum do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky částka ve výši 15% p.a. od datum do zaplacení, se rozsudek okresního soudu mění tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem.

IV. Žalovaná je povinna nahradit žalobci k rukám jeho advokátky náklady odvolacího řízení ve výši částka do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku částku částka s úroky z prodlení v zákonné výši z jednotlivých dílčích částek v období, kdy se žalovaná s jejich zaplacením dostala do prodlení, až do zaplacení (výrok právnická osoba rozsahu částky částka s příslušenstvím okresní soud žalobu zamítl (výrok II.). O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho advokátky náklady řízení ve výši částka do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku (výrok III.).

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobce původně domáhal po žalované zaplacení částky částka s příslušenstvím, neboť na základě pracovní smlouvy ze dne datum pracoval u žalované do datum jako Anonymizováno – Anonymizováno na pracovišti v Anonymizováno. Žalovaná fakticky rozvrhovala služby zaměstnanců Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno žalované do tří směn v délce 24 hodin s tím, že k výkonu práce docházelo od 6:00 hodin do 22:00 hodin a zbývající doba byla považována za dobu pracovní pohotovosti. V této době musel být žalobce přítomen na svém pracovišti, nemohl volně nakládat s časem ani místem pobytu a měl povinnost dostavit se k zásahu do dvou minut od obdržení pokynu zaměstnavatele. Ve skutečnosti se jednalo o pracovní dobu, kterou žalovaná nesprávně posuzovala jako dobu pracovní pohotovosti a vyplácela za ni žalobci jen odměnu ve výši 50% průměrného výdělku. Tvrdil, že mu nebyla za období od datum do datum poskytnuta mzda za celkem hodnota hodin doby, kterou žalovaná považovala za pracovní pohotovost. Žalovaná dále žalobci v rámci 24hodinových směn poskytovala přestávky na jídlo a nezapočítávala je do pracovní doby. Tyto časové úseky měly dle žalobce charakter přiměřené doby na jídlo a oddech dle § 88 odst. 1 věta druhá zákoníku práce, měly být započítány do pracovní doby zaměstnance a měla mu být za ně poskytnuta odměna, protože Anonymizováno museli být připraveni k okamžitému zásahu a nemohli opustit jednotku za účelem čerpání přestávky na jídlo a oddech. Na oběd proto jezdili do jídelny zaměstnavatele vzdálené 400 metrů od svého pracoviště služebním vozem a měli s sebou neustále zapnuté vysílačky. V období od datum do datum tak nebyla žalobci poskytnuta odměna za 438 odpracovaných hodin, za které požadoval doplatek mzdy ve výši částka.

3. Žalobce vzal podáním ze dne datum žalobu částečně zpět co do částky částka s příslušenstvím a domáhal se přiznání částky ve výši částka se zákonným úrokem z prodlení z jednotlivých dlužných částek. Poté, co žalovaná se zpětvzetím žaloby souhlasila, okresní soud usnesením ze dne datum, č.j. spisová značka, řízení co do částky částka s příslušenstvím zastavil.

4. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, protože žalobce držel pracovní pohotovost na místě prostorově i funkčně odděleném od svého pracoviště, a navíc v kolektivní smlouvě byla sjednána nadstandardní odměna za dobu držení pracovní pohotovosti ve výši 50% průměrného výdělku žalobce. Rovněž přerušení práce žalobce z důvodu přestávky na jídlo a oddech neovlivňovalo schopnost Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno žalované reagovat, protože žalobce nebyl jejím jediným členem a byl zastupitelný. Žalovaná v průběhu řízení dále namítala, že žalobce současně s částečným zpětvzetím žalobu i rozšířil, a to ve vztahu k dílčímu nároku za duben 2021, který byl nově uplatněn ve vyšší výši. Proto v rozsahu rozdílu mezi částkou uvedenou v žalobě a částkou nově tvrzenou vznesla námitku promlčení.

5. Okresní soud provedl v projednávané věci poměrně rozsáhlé dokazování listinnými důkazy, zejména pracovní smlouvou žalobce ze dne datum a jejím dodatkem ze dne datum, dohodou o pracovní pohotovosti uzavřenou mezi žalobcem a žalovanou dne datum, rozvrhy pracovních směn (žalobce byl zařazen ve směně C) a kolektivními smlouvami na období let 2021 a 2022, z nichž vyplynulo, že odměna za pracovní pohotovost zaměstnanců Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno žalované činila 50% jejich průměrného výdělku. Dohodou o skončení pracovního poměru bylo prokázáno, že pracovní poměr žalobce u žalované skončil ke dni datum. Okresní soud provedl se souhlasem účastníků řízení důkaz protokoly o výpovědích osob, které vykonávaly práci Anonymizováno nebo Anonymizováno – Anonymizováno u žalované a které byly slyšeny v řízení vedeném u Okresního soudu v adresa pod sp. zn. spisová značka. Výpovědi těchto osob směřovaly zejména k organizaci směn, jejich průběhu, počtu výjezdů na zásah v době pracovní pohotovosti a oběda. Mzdovými listy a přehledy služeb byla nakonec zjištěna výše hrubé mzdy žalobce v jednotlivých měsících včetně odměn a výše náhrad mzdy za dobu nemoci či čerpání dovolené. Dále soud prvního stupně z mzdových listů zjistil, kolik žalobce v jednotlivých měsících odpracoval hodin v době, kterou žalovaná nazývala pracovní pohotovostí, a jaká částka mu za tuto dobu byla vyplacena. U přestávek vycházel soud prvního stupně z evidence žalované.

6. Při posouzení doby pracovní pohotovosti vycházel soud prvního stupně z judikatury Soudního dvora Evropské unie (C 151/02, Jaeger nebo C-437/05, Vorel), podle níž je pracovní dobou i čas, kdy je zaměstnanci umožněno odpočinout si přímo na pracovišti v době, kdy výkon práce není požadován. V rozhodnutí C-518/15, jméno FO byla za pracovní dobu považována i tzv. pracovní pohotovost, kterou pracovník trávil doma s povinností reagovat na povolání zaměstnavatelem do osmi minut. Ke stejným závěrům dospěly i další rozsudky Soudního dvora Evropské unie C-344/19 a C-580/19, které se týkaly Anonymizováno.

7. Pokud jde o posouzení přestávek v práci, vycházel okresní soud z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1854/20, který vyslovil závěr, že rozlišení mezi neplacenými přestávkami dle § 88 odst. 1 věta prvá zákoníku práce a placenou přiměřenou dobou na jídlo a oddech dle § 88 odst. 1 věta druhá zákoníku práce závisí na tom, zda zaměstnanec ve svém zaměstnání vykonával práce, které nemohou být přerušeny. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. spisová značka není zaměstnavatel oprávněn zaměstnance v době přestávky na jídlo a oddech jakkoli kontrolovat či jim určovat, jak mají tuto dobu trávit. U činností, které nelze v průběhu směny objektivně přerušit, zaměstnavatel zajistí zaměstnanci přiměřenou dobu na jídlo a oddech, která se započítává do pracovní doby. I z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C-107/19 (jméno FO proti Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, a.s.) vyplývá závěr, že doba přestávky je pracovní dobou, pokud omezení uložená pracovníkovi během této doby jsou takové povahy, že objektivně a velmi významně ovlivňují možnost pracovníka nakládat s volným časem.

8. Okresní soud poukázal i na rozsudky Krajského soudu v adresa – pobočky v adresa ze dne datum, č.j. spisová značka, a ze dne datum, č.j. spisová značka. Z těchto rozsudků, které rovněž odkazovaly na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 42/2006) a Soudního dvora Evropské unie (např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie, C-437/05 Vorel), vyplynulo, že přiměřená doba na jídlo a oddech, kterou je zaměstnavatel povinen zajistit zaměstnanci i v rámci provozu, který nemůže být přerušen, je upravena v § 88 odst. 1 věta druhá zákoníku práce a představuje výjimku z obecné povinnosti zaměstnavatele poskytovat přestávky. Jde tak o pracovní dobu, za kterou zaměstnanci náleží mzda.

9. Okresní soud měl za prokázané, že žalobce v rozhodném období od datum do datum (pracovní poměr žalobce u žalované skončil dne datum) pracoval u žalované jako Anonymizováno – Anonymizováno a byl zařazen do směny C, která vždy trvala 24 hodin a po ní následoval odpočinek v délce dvou dnů. Během tzv. pracovní pohotovosti od 22:00 hodin do 5:00 hodin byli zaměstnanci přítomni v budově, kde bylo i jejich denní pracoviště. Žádný ze zaměstnanců nemohl trávit pracovní pohotovost mimo budovu, protože v té době mohlo docházet k výkonu práce, byť se tak dělo nepravidelně a v některých obdobích i zřídka. Z tvrzení účastníků a výslechů svědků vyplynulo, že žalobce a další zaměstnanci zařazení ve směně museli být připraveni k výjezdu jednotky do dvou minut od vyhlášení poplachu. Nemohlo se tak podle § 78 odst. 1 písm. h) zákoníku práce jednat o pracovní pohotovost, ale o pracovní dobu.

10. Žalobce jako Anonymizováno – Anonymizováno vykonával pro žalovanou práci, která ze své povahy nemůže být přerušena. Čerpané přestávky proto okresní soud posoudil jako tzv. přiměřenou dobu na jídlo a oddech dle § 88 odst. 1 věta druhá zákoníku práce, která se započítává do pracovní doby. Opět nebylo rozhodné, zda během přestávek došlo k potřebě zásahu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1854/20).

11. Výši nároku soud prvního stupně posoudil v souladu s rozsudky Městského soudu v Praze ze dne datum, č.j. spisová značka, a Krajského soudu v adresa – pobočky v adresa ze dne datum, č.j. spisová značka, a ze dne datum, č.j. spisová značka, tak, že výslednou průměrnou hodinovou mzdu za každý kalendářní měsíc z předmětného období se všemi příplatky, od které odečetl náhrady mzdy (zejména za nemoc a dovolenou), vynásobil počtem hodin pracovní pohotovosti a přestávek na jídlo a oddech. Od výsledných částek pak odečetl to, co již bylo žalobci z titulu odměny za pracovní pohotovost vyplaceno. Žalované tak byla uložena povinnost zaplatit žalobci celkem částku ve výši částka spolu se zákonným úrokem z prodlení podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ode dne následujícího po splatnosti mzdy za ten který odpracovaný měsíc. Ve zbývající výši, co do částky částka s příslušenstvím soud prvního stupně žalobu s ohledem na vznesenou námitku promlčení a z důvodu, že žalobce požadoval více, než činil soudem vypočtený nárok, zamítl.

12. Okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“) a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení v plné výši, přestože v řízení neuplatnil přesnou výši dlužné mzdy. Okresní soud přihlédl k tomu, že nepřesnost žalobního nároku byla způsobena okolnostmi na straně žalované, která v rozporu se svými povinnostmi řádně neuchovávala mzdové podklady. Žalobce proto musel vycházet z neúplných a místy nečitelných výplatních pásek. Náklady řízení žalobce představoval zaplacený soudní poplatek ve výši částka, odměna advokátky za 7 úkonů právní služby po částka a za 4 úkony právní služby po částka, paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 5x částka a 6x částka, cestovné osobním vozidlem k jednáním soudu a zpět ve výši částka s ohledem na skutečnost, že se advokátka žalobce účastnila ještě jednání ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. spisová značka, a proto jí okresní soud přiznal cestovné jen v poloviční výši, dále náhrada za ztrátu času advokáta při cestách k jednáním soudu ve výši částka a daň z přidané hodnoty ve výši částka.

13. Žalovaná podala proti rozsudku okresního soudu včas odvolání a navrhla rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, případně jej změnit tak, že se žaloba zamítá. Nadále zastávala názor, že žalobce v rozhodném období držel pracovní pohotovost a nevykonával práci, když pohotovost nebyla držena na pracovišti, ale v prostorách oddělených od běžného výkonu práce. Žalobce nebyl během pohotovosti natolik omezen, aby tuto dobu bylo možné kvalifikovat jako pracovní dobu. Zásahy vyžadující výkon práce byly spíše výjimečné a nevyžadovaly nepřiměřeně krátkou reakční dobu. Rovněž tak žalobce mohl fakticky čerpat přestávky, protože zaměstnanci se střídali a žalobce měl reálnou možnost věnovat tento čas odpočinku. Proto měly být přestávky posouzeny jako doba odpočinku, nikoliv jako pracovní doba. Soud prvního stupně se dále nevypořádal s argumentací, podle níž byla doba pracovní pohotovosti již odměňována na základě kolektivních smluv nadstandardní odměnou ve výši 50 % průměrného výdělku zaměstnance. Zdůraznila, že unijní úprava pracovní doby neřeší otázku odměňování zaměstnanců a nevylučuje odlišné odměňování doby faktického výkonu práce a doby pohotovosti. V souvislosti s tím odkázala na usnesení Vorel, sp. zn. C-437/05, rozsudek Radiotelevizija Slovenija, sp. zn. C-344/19, rozsudek jméno FO, sp. zn. C-518/15, a dále na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1854/20. Podle žalované z této judikatury vyplývá, že i doba, která je pro účely pracovní doby posuzována jako pracovní doba, může být odměňována jiným způsobem než běžný výkon práce. Žalovaná dále vytýkala okresnímu soudu, že překročil předmět řízení, když žalobci v měsících únoru a březnu 2020 a červenci 2022 přiznal vyšší částky, než jaké byly žalobcem jednotlivě nárokovány, neboť nesprávně směšoval nároky ze mzdy za pracovní pohotovost a nároky za přestávky v práci, přestože šlo o samostatné pohledávky s odlišným skutkovým základem. Celkem tak soud prvního stupně přiznal žalobci nad rámec žalobních návrhů částku částka. Žalovaná poukázala i na rozpor mezi výroky rozsudku a jeho odůvodněním, když podle odůvodnění měla být žaloba zamítnuta ve vyšším rozsahu, než odpovídá výroku II. Dílčí nesprávné závěry shledala i ve výpočtu průměrné hodinové mzdy žalobce v měsících dubnu a květnu 2020, kdy okresní soud od hrubé mzdy neodečetl náhradu mzdy ve výši částka, a dále v srpnu a prosinci 2020, kdy náhrada mzdy byla vyplacena ve výši o částka, resp. částka vyšší, než uvedl soud prvního stupně. Z těchto důvodů považovala rozsudek za vnitřně rozporný a nepřezkoumatelný. Okresní soud se nevypořádal s námitkami promlčení vznesenými žalovanou ve vztahu k nárokům za srpen 2020 a listopad 2020, přestože obdobné námitce u nároku za duben 2021 vyhověl. Žalovaná dále vytýkala okresnímu soudu, že jako důkaz použil výpověď žalobce a dalších osob v jiném soudním řízení, přestože podle jejího názoru nebyly splněny zákonné podmínky pro využití takových výpovědí a věrohodnost některých svědků byla ovlivněna tím, že vedou nebo vedli proti žalované obdobné spory. Nakonec namítala, že okresní soud nezohlednil částečné zpětvzetí žaloby a nesprávně přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení. Nesouhlasila přitom se závěrem, že neúspěch žalobce při přesném vyčíslení nároku byl způsoben porušením povinností žalované při vedení a uchovávání mzdové dokumentace, neboť žalobce disponoval výplatními páskami již při podání žaloby. K zpětvzetí části žaloby došlo výlučně v důsledku změny jeho právního názoru. Výrok o nákladech řízení je navíc nepřezkoumatelný, protože z odůvodnění není zřejmé, z jakých konkrétních úkonů právní služby okresní soud při výpočtu nákladů vycházel. Podle žalované měl soud při obdobném úspěchu a neúspěchu účastníků postupovat podle § 142 odst. 2 o.s.ř. a nepřiznat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.

14. Žalobce navrhl rozsudek okresního soudu potvrdit. Připomněl, že soud prvního stupně vycházel z rozsáhlé vnitrostátní i evropské judikatury a jeho závěry odpovídají provedenému dokazování. Zdůraznil přitom, že tzv. pracovní pohotovost byla vykonávána v areálu zaměstnavatele, tedy na pracovišti, a žalobci za ni náleží plná mzda. Veškeré činnosti během běžné pracovní doby i během tzv. pohotovosti vykonával ve stejné budově Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno v areálu žalované a během služby se pohyboval v celé budově a průběžně plnil řadu pracovních úkolů. Povinnost být připraven k zásahu do dvou minut odpovídá zákonné definici pracovní doby, nikoliv pracovní pohotovosti. Žalobce v rozporu s tvrzením žalované nemohl svůj volný čas trávit podle vlastního uvážení, neboť nemohl opustit pracoviště, a naopak musel být neustále připraven k výkonu práce. Poukázal také na požadavky právních předpisů upravujících akceschopnost jednotek požární ochrany, podle nichž musí být jednotka schopna vyjet do dvou minut. Ve vztahu k přestávkám na jídlo a oddech žalobce trval na jejich posouzení jako přiměřené doby na oddech a jídlo, která se započítává do pracovní doby v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1854/20. K námitkám žalované proti čteným svědeckým výpovědím uvedl, že vyslechnutí svědci pracovali za stejných pracovních podmínek jako žalobce u téhož zaměstnavatele, a jejich výpovědi proto byly způsobilé prokázat rozhodné skutečnosti. Sama žalovaná nenavrhla důkazy, které by vyvrátily tvrzení bývalých zaměstnanců o podmínkách výkonu služby. K výroku o náhradě nákladů řízení žalobce uvedl, že jeho částečný neúspěch ve sporu byl vyvolán porušením povinností žalované při vedení a poskytování mzdové dokumentace. Výplatní pásky byly v řadě případů nečitelné a žalovaná nereagovala na jeho snahy o mimosoudní řešení věci ani na předžalobní výzvy. Má za to, že nemožnost přesně vyčíslit nárok nebyla způsobena jeho postupem, nýbrž nedostatkem podkladů na straně zaměstnavatele.

15. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), osobou k němu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), je přípustné (§ 202 o.s.ř.) a obsahuje náležitosti dle § 205 odst. 1 o.s.ř., rozsudek z podnětu odvolání přezkoumal, když přihlížel i k důvodům výslovně neuplatněným (§ 212 a § 212a o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není v převážné míře důvodné.

16. V posuzované věci okresní soud provedl veškeré důkazy nezbytné k objektivnímu zjištění skutkového stavu, z jednotlivých důkazů učinil správná a obsahu těchto důkazů odpovídající skutková zjištění, která promítl do správného závěru o skutkovém stavu. Proto na ně krajský soud pro stručnost odkazuje. Soud prvního stupně též podrobně a srozumitelným způsobem uvedl, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, a rovněž jeho právní úvahy jsou správné. K právnímu závěru okresního soudu dodává krajský soud následující.

17. Podle § 78 odst. 1 písm. a), b) a h) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákoník práce“), je pro účely úpravy pracovní doby a doby odpočinku pracovní dobou doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci, a doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele, a dobou odpočinku doba, která není pracovní dobou. Pracovní pohotovostí je doba, v níž je zaměstnanec připraven k případnému výkonu práce podle pracovní smlouvy, která musí být v případě naléhavé potřeby vykonána nad rámec jeho rozvrhu pracovních směn. Pracovní pohotovost může být jen na jiném místě dohodnutém se zaměstnancem, odlišném od pracovišť zaměstnavatele.

18. Podle § 88 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci nejdéle po 6 hodinách nepřetržité práce přestávku v práci na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut; mladistvému zaměstnanci musí být tato přestávka poskytnuta nejdéle po 4,5 hodinách nepřetržité práce. Jde-li o práce, které nemohou být přerušeny, musí být zaměstnanci i bez přerušení provozu nebo práce zajištěna přiměřená doba na oddech a jídlo; tato doba se započítává do pracovní doby. Mladistvému zaměstnanci musí vždy být poskytnuta přestávka na jídlo a oddech podle věty první.

19. Krajský soud souhlasí s právními závěry soudu prvního stupně, na které může pro stručnost odkázat. Z judikatury Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1854/20) a Soudního dvora Evropské unie (srov. např. rozhodnutí C-437/05, Vorel či C-518/15, jméno FO) plyne jednoznačný závěr o tom, že do pracovní doby spadají všechny doby pracovní pohotovosti, během nichž jsou zaměstnanci uložena omezení, která významně ovlivňují jeho možnost volně nakládat se svým časem a věnovat se vlastním zájmům.

20. V rozhodném období od datum do datum, za které se žalobce domáhal proti žalované doplacení mzdy za dobu pracovní pohotovosti, bylo prokázáno, že vykonával u žalované v pracovním poměru práci na pozici Anonymizováno – Anonymizováno ve směnách dlouhých 24 hodin. Po výkonu práce ve směně následoval odpočinek trvající dva dny. V průběhu směny v době od 22:00 hodin do 5:00 hodin držel žalobce tzv. „pracovní pohotovost“, kdy spolu s dalšími zaměstnanci ve směně byl přítomen v budově zaměstnavatele, kde trávil i další část pracovní doby, kterou zaměstnavatel neoznačoval jako pracovní pohotovost. I v době od 22:00 hodin do 5:00 hodin mohlo docházet, a také docházelo, k výkonu práce. Není přitom rozhodné, že výjezdy v této době nebyly časté. V souladu se shora uvedenou judikaturou, zejména nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1854/20, se tak nemohlo jednat o pracovní pohotovost, která byla navíc v rozporu s ustanovením § 78 odst. 1 písm. h) zákoníku práce držena v budově zaměstnavatele, kde zaměstnanci žalované vykonávali práci, byť v jiné části této budovy, i v průběhu „denní části“ směny. Okresní soud proto správně přistoupil k dopočtení mzdy žalobce v rozhodném období, kdy žalobce na základě uzavřených kolektivních smluv obdržel namísto mzdy za práci jen odměnu za pracovní pohotovost ve výši 50% průměrného výdělku. Odvolací soud se v této souvislosti neztotožnil s výhradou žalované, že doba pracovní pohotovosti byla na základě kolektivních smluv odměňována nadstandardní odměnou ve výši 50 % průměrného výdělku zaměstnance, když ani unijní úprava pracovní doby nevylučuje odlišné odměňování doby faktického výkonu práce a doby pohotovosti. Z kolektivních smluv pro rok 2021 a pro rok 2022 uzavřených mezi žalovanou na straně jedné a právnická osoba Anonymizováno Anonymizováno adresa a právnická osoba Anonymizováno při právnická osoba. na straně druhé totiž vyšlo najevo, že odměna ve výši 50% průměrného výdělku byla sjednána jako odměna za pracovní pohotovost, a nikoliv za výkon práce v době od 22:00 hodin do 5:00 hodin. Ze shora uvedeného je pak zřejmé, že tutu dobu, kdy žalobci byla uložena omezení a čas trávil na svém pracovišti, nelze považovat za pracovní pohotovost, a tudíž není použitelná ani odměna sjednaná v kolektivních smlouvách právě za dobu pracovní pohotovosti.

21. Pokud jde o přestávky na jídlo a oddech, tak zaměstnavatel má povinnost organizovat pracovní dobu (srov. § 81 zákoníku práce) tak, aby zaměstnanec měl možnost vyčerpat přestávku v práci nejdéle po 6 hodinách nepřetržité práce. Přestávky v práci se nezapočítávají do pracovní doby a zaměstnanec za dobu čerpání přestávky na jídlo a oddech nemá právo na mzdu. Zaměstnavatel je povinen zajistit zaměstnanci přiměřenou dobu na jídlo a oddech i v rámci provozu, který nemůže být přerušen. Přiměřená doba na jídlo a oddech je upravena v § 88 odst. 1 věta druhá zákoníku práce, představuje výjimku z obecné povinnosti zaměstnavatele poskytovat přestávky a jde o pracovní dobu, za kterou zaměstnanci náleží mzda (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. spisová značka). Protože je to zaměstnavatel, který zaměstnanci organizuje pracovní dobu, je jeho věcí, aby vnitřním předpisem či organizačním pokynem sám vymezil charakter vykonávané práce. Pokud má zaměstnanec povinnost být v případě potřeby k dispozici zaměstnavateli a začít konat práci v řádu minut, pak se nejedná o přestávku v práci, ale o pracovní dobu s právem na mzdu (srov. opět nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1854/20). Podle právě zmíněného nálezu Ústavního soudu může být neplacenou dobou odpočinku naopak pouze taková doba, se kterou může zaměstnanec nakládat dle své volné úvahy, tedy věnovat se oddechu a nebýt během této doby zaměstnavateli k dispozici.

22. Okresní soud se správně zabýval povahou pracovních činností, které žalobce vykonával u žalované na základě uzavřené pracovní smlouvy v předmětném období od datum do datum a dospěl ke správnému závěru, že žalobci za toto období náleží mzda i za dobu, kterou zaměstnavatel označoval jako přestávku v práci na jídlo a oddech, protože v této době byla žalobci jako zaměstnanci žalované uložena omezení (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1854/20), která vyplývala zejména z pracovní náplně Anonymizováno – Anonymizováno. Podle ustanovení § 18 písm. a) a § 11 odst. 2 písm. a) vyhl. č. 247/2001 Sb., o organizaci a činnosti jednotek požární ochrany, byl žalobce povinen při vyhlášení poplachu vyjíždět z místa své dislokace nejpozději do 2 minut. Soud prvního stupně proto správně posoudil zaměstnavatelem v předmětném období poskytované přestávky jako tzv. přiměřenou dobu na jídlo a oddech, za kterou podle § 88 odst. 1 věta druhá zákoníku práce náleží mzda.

23. Okresní soud nepochybil, pokud se souhlasem obou účastníků řízení a v souladu se zásadou hospodárnosti řízení provedl namísto svědeckých výslechů osob působících v rozhodném období u žalované v pracovním poměru na pozici Anonymizováno důkaz čtením protokolů o jejich výpovědích v jiném řízení vedeném u Okresního soudu v adresa. Tyto výpovědi pomohly okresnímu soudu zjistit systémové pracovní podmínky Anonymizováno žalované zařazených do 24hodinových směn. Svědci navíc vypovídali po poučení o trestněprávních následcích křivé výpovědi a jejich svědecké výpovědi nebyly ve vzájemném rozporu. Nakonec i sama žalovaná připustila výkon práce v době, kterou označovala jako pracovní pohotovost, i když k takovému výkonu práce nedocházelo často, a systémové informace zjištěné z výpovědí těchto svědků nezpochybňovala.

24. Okresní soud při výpočtu mzdy správně vycházel v souladu se zásadou zvláštní ochrany postavení zaměstnance z hrubé mzdy žalobce se všemi příplatky a odměnami, ale bez poskytnutých náhrad.

25. Odvolací soud neshledal důvodnými odvolací námitky žalované o vnitřní rozpornosti výroků I. a II. rozsudku soudu prvního stupně. Po částečném zastavení řízení zůstal předmětem řízení nárok žalobce v celkové výši částka, i když v záhlaví rozsudku byl zřejmou chybou v psaní označen částkou částka. Žalobě bylo vyhověno (srov. výrok I. rozsudku okresního soudu) co do částky částka s příslušenstvím (v bodě 40. odůvodnění rozsudku je vlivem drobné písařské chyby uvedena částka částka) a žaloba byla zamítnuta (srov. výrok II. rozsudku okresního soudu) co do částky částka s příslušenstvím. Předmět řízení ve výši částka pak tvoří součet přiznané a zamítnuté částky. Pokud jde o námitky týkající se vyplacených náhrad mezd, tak za měsíc duben 2020 nebyl žalobci přiznán žádný nárok a za měsíc květen 2020 byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci požadovanou částku ve výši částka, i když soud prvního stupně zjistil, že by měl nárok na vyšší doplatek mzdy ve výši částka. Neodečtení náhrady mzdy ve výši částka od hrubé mzdy se proto v neprospěch žalované nemohlo projevit. To samé platí i u žalovanou tvrzených drobných nesrovnalostí při výpočtu průměrné mzdy za srpen a prosinec 2020, když za měsíc prosinec 2020 se žalobce žádného nároku nedomáhal.

26. Pokud jde o námitku promlčení, tak odvolací soud si je vědom, že žalovaná podáním ze dne datum doplnila již dříve uplatněnou námitku promlčení za duben 2021 o vznesení námitky promlčení i za měsíce srpen a listopad 2020. Žalobce totiž podle žalované uplatnil za měsíc srpen 2020 v žalobě částku za pracovní pohotovost ve výši částka, zatímco v rámci částečného zpětvzetí žaloby požadoval zaplacení částky částka. Podobná situace nastala i u požadavku na mzdu za dobu tzv. pracovní pohotovosti v měsíci listopadu 2020, kdy žalobce původně žaloval zaplacení částky částka, zatímco v rámci částečného zpětvzetí žaloby uplatnil částku ve výši částka. Žalovaná proto vznesla námitku promlčení co do rozdílu později a původně žalované mzdy za tzv. pracovní pohotovost, tj. co do částky částka za srpen 2020 a co do částky částka za listopad 2020. Odvolací soud sice souhlasí s tím, že nároky na mzdu za dobu označenou jako pracovní pohotovost a za přestávky na jídlo a oddech představují odlišné skutkové základy a že je nutné respektovat dispoziční zásadu nejen v celkovém součtu nároků za každý jednotlivý měsíc, ale i ve vztahu k jednotlivým nárokům. Nelze tak kompenzovat překročení částky požadované za pracovní pohotovost tím, že žalobce snížil částku uplatněnou za přiměřenou dobu na jídlo a oddech. Krajský soud však již nesouhlasí s tvrzením žalované, že žalobce za měsíce srpen a listopad 2020 uplatnil v žalobě oproti částečnému zpětvzetí žaloby nižší požadavky na zaplacení mzdy za dobu označovanou zaměstnavatelem jako pracovní pohotovost. V měsíci srpnu 2020 totiž kromě částky částka za mzdu v době tzv. pracovní pohotovosti požadoval ještě noční příplatek ve výši částka, tj. celkem částka. Obdobně v měsíci listopadu 2020 požadoval kromě částky částka ještě částka za noční příplatek, tj. dohromady částka. V obou měsících tak původní žalobou požadoval vyšší částku na mzdě za pracovní pohotovost než v podání, kterým bral žalobu částečně zpět, a proto nárok žalobce na doplatek mzdy za dobu označenou jako pracovní pohotovost v těchto měsících není promlčen.

27. Krajský soud však shledává zčásti důvodnou odvolací námitku žalované o překročení předmětu řízení v měsících únoru 2020 a červenci 2022, byť v jiné výši než uváděné žalovanou, když porovnáním jednotlivých požadavků žalobce v částečném zpětvzetí žaloby s odůvodněním rozsudku dospěl krajský soud k závěru, že okresní soud přiznal žalobci o částka více, než žádal. Konkrétně se jednalo o částka na doplatku za mzdu v době označené žalovanou jako pracovní pohotovost v měsíci únoru 2020 (7 322,99 – 7 319,25) a částka na doplatku za mzdu v době označené žalovanou jako pracovní pohotovost v měsíci červenci 2022 (10 062,39 – 9 328,20), kde však odvolací soud na rozdíl od odvolání žalované odečetl od zjištěného rozdílu ve výši částka ještě částku částka, která představuje rozdíl mezi okresním soudem zjištěným nárokem za červenec 2022 (částka) a skutečně přiznaným nárokem, který korespondoval s nižším požadavkem žalobce za tento měsíc (částka). Pokud jde o překročení předmětu řízení za březen 2020 o částky částka na doplatku mzdy v době označované jako pracovní pohotovost a o částka na doplatku mzdy za přiměřenou dobu na jídlo a oddech, tak okresní soud za tento měsíc přiznal žalobci jím požadovanou částku (částka), která byla přesně o částka nižší než okresním soudem zjištěná částka (částka), tudíž v měsíci březnu 2020 předmět řízení nepřekročil.

28. Vzhledem ke shora uvedenému dílčímu překročení předmětu řízení v měsících únoru 2020 a červenci 2022, krajský soud změnil (§ 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. tak, že žalobu co do částky částka s příslušenstvím zamítl. Ve zbývající části napadeného výroku I., tj. co do částky částka s příslušenstvím, rozsudek okresního soudu potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

29. S ohledem na provedenou změnu v rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud znovu rozhodl o nákladech řízení před okresním soudem (§ 224 odst. 2 o.s.ř.). Krajský soud přitom nesouhlasí se závěry okresního soudu, které jej vedly k přiznání náhrady nákladů řízení žalobci v plné výši, přestože žalobce vzal žalobu co do podstatné části zpět. Ze zpětvzetí žaloby ze dne datum je zřejmé, že k němu došlo z důvodu nového výpočtu dlužné mzdy žalobce podle výsledku jiného řízení vedeného před Okresním soudem v adresa, a nikoliv z důvodu neúplných a nečitelných výplatních pásek. Vzhledem k tomu, že se žalobce podanou žalobou po jejím částečném zpětvzetí domáhal proti žalované zaplacení částky ve výši částka Kč s příslušenstvím, byl v řízení úspěšný co do částky částka a neúspěšný co do částky částka s příslušenstvím, a zároveň zavinil částečné zastavení řízení co do částky částka s příslušenstvím, odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, protože žalobce měl ve věci jen částečný úspěch (53,61%), který se blížil jeho neúspěchu (46,38%).

30. O nákladech odvolacího řízení krajský soud rozhodl podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 3 o.s.ř. a přiznal v odvolacím řízení úspěšnému žalobci, který měl neúspěch jen v poměrně nepatrné části, právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšné žalované. V souzené věci představuje náklady řízení na straně žalobce odměna za dva úkony právní služby spočívající ve vyjádření k odvolání žalované a v účasti advokátky žalobce na jednání odvolacího soudu dne datum ve výši 2x částka (§ 7 bod 6, § 11 odst. 1 písm. g/ a k/ vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů, dále i „advokátní tarif“), k čemuž přináleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 2x částka (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), cestovné advokátky žalobce k jednání odvolacího soudu dne datum z adresa a zpět automobilem Anonymizováno Anonymizováno, reg. zn. SPZ, při ujetí celkem hodnota km, průměrné spotřebě benzinu automobilového 95 oktanů 5,9 l/100 km za částka a náhradě za amortizaci ve výši částka za 1 km, celkem cestovné činí částka (§ 13 odst. 5 advokátního tarifu a vyhl. č. 475/2024 Sb.), náhrada za promeškaný čas za cestu k soudu a zpět za celkem hodnota půlhodin po částka (§ 14 odst. 3 advokátního tarifu) a daň z přidané hodnoty ve výši částka. Celkem tak náklady odvolacího řízení na straně žalobce dosáhly částky částka, kterou je žalovaná povinna nahradit žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky žalobce (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.

Proti tomuto rozsudku lze za podmínek uvedených v ust. § 237 a § 238 o.s.ř. podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku prostřednictvím okresního soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, k Nejvyššímu soudu ČR v Brně jako soudu dovolacímu. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o.s.ř.).